Stephen King: Ústav

Ukázky z knih / 2.10.2020 /

„Hodní kluci vždycky nevyhrají.“
Nakladatelství Beta vydalo nový román Stephena Kinga Ústav, nejlepší horor za rok 2019 podle hlasování čtenářů na Goodreads.

ANOTACE:
Uprostřed noci, v domě na klidné ulici na předměstí Minneapolis vetřelci zavraždí rodiče Luka Ellise a naloží ho do černého auta. Operace netrvá ani dvě minuty. Luke se probudí v Ústavu, v místnosti, která vypadá stejně jako jeho pokoj – kromě toho, že nemá žádná okna…

Tak dramaticky Stephen King rozehrává psychologicky podobně děsivý příběh jako ve Žhářce, protkaný úžasnou dětskou imaginací kultovního To, příběh o výjimečně nadaném chlapci, který se pokusí zvítězit nad zlem.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Dobrovský – Beta, září 2020
Původní název: The Institute
Překlad: Ivan Němeček
Vazba: vázaná
Počet stran: 448
Cena: 469 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

NOČNÍ POCHŮZKÁŘ

1

Půl hodiny poté, co měl let Tima Jamiesona společnosti Delta odletět z Tampy k jasným světlům a vysokým budovám New Yorku, stál ještě na letišti. Když do kabiny vstoupil zástupce Delty a světlovlasá žena s odznakem ochranky zavěšeným na krku, cestující v ekonomické třídě zahučeli v neblahé předtuše.

„Prosím o pozornost!“ řekl nahlas muž z Delty.

„Jak dlouhé bude to zpoždění?“ zeptal se někdo. „A nesnažte se nás oblbovat.“

„Nebude dlouhé a kapitán vás chce ujistit, že do cíle přiletíme přibližně na čas. Nicméně musíme vzít na palubu jednoho státního zaměstnance, takže budeme potřebovat, aby se někdo z vás vzdal svého místa.“ Cestující zahučeli a Tim si všiml, že si někteří pro jistotu připravili mobilní telefony. V podobných situacích vznikají nepředvídatelné potíže.

Společnost Delta Air Lines je oprávněna poskytnout zdarma letenku do New Yorku příštím letem, což je zítra v 6.45 ráno.“

Cestující znovu zahučeli. „No to mě poser,“ řekl někdo.

Zástupce Delty se nenechal odradit. „Na dnešní noc dostane voucher na hotel a čtyři sta dolarů. To je dobrá nabídka, ne? Přijme ji někdo?“

Nikdo se nepřihlásil. Světlovlasá žena z ochranky nic neříkala, jen zkoumavě přehlížela kabinu ekonomické třídy vševidoucíma, ale jaksi bezživotnýma očima.

„Osm set,“ řekl muž z Delty. „Plus hotelový voucher plus volnou letenku.“

„Ten chlap mluví jako moderátor televizní soutěže,“ pronesl muž v řadě před Timem.

Stále se nikdo nehlásil.

„Čtrnáct set?“

Stále nikdo. Timovi to připadalo zajímavé, ale nijak ho to nepřekvapovalo. A nejen proto, že vzít let 645 s sebou neslo časné vstávání. Většinu jeho spolucestujících tvořily rodinky vracející se z návštěv různých floridských turistických atrakcí, dvojic, které vystavovaly na odiv svá plážová opálení, a svalnatých rudolících nasraných chlápků, kteří měli v New Yorku obchodní schůzky, kde šlo o mnohem víc než o čtrnáct set dolarů.

Odněkud zezadu se ozvalo: „Přihoďte kabriolet mustang a dovolenou pro dva na Arubě a můžete mít obě naše místa!“

Tahle duchaplná poznámka vyvolala smích, který nevyzníval nijak moc přátelsky. Zástupce aerolinií se podíval na blondýnku s odznakem, ale jestli doufal, že se od ní dočká podpory, tak marně. Jen pokračovala ve své prohlídce cestujících a pohybovaly se jí pouze oči. Vzdychl a řekl: „Šestnáct set.“

Tim Jamieson náhle usoudil, že chce z toho zasraného letadla vypadnout a vydat se na sever stopem. I když ho nic podobného ještě před okamžikem nenapadlo, zjistil, že si to naprosto jasně dokáže představit. Viděl se, jak stojí na silnici 301 někde v hernandském okrese a zvedá palec. Je horko, kolem se rojí malé černé březové mušky, nedaleký billboard inzeruje nějakého úrazového právníka, z reproduktoru postaveného na betonovém schodu poblíž obytného přívěsu, který umývá muž svlečený do půl těla, vyřvává „Take It on the Run“, a konečně mu zastaví nějaký farmář v náklaďáku se zvýšenými bočnicemi, který veze na korbě melouny a na palubní desce má magnetku s Ježíšem. Nejlepší na tom všem snad ani nejsou ty peníze v Timově kapse; nejlepší na tom všem je to, že je sám, míle od té plechovky sardinek, v níž se perou různé značky parfémů s pachem potu a vlasových sprejů.

Ale marné není ani to, že podojí stát o pár dolarů navíc.

Vztyčil se v celé své dokonale průměrné výšce (sto sedmdesát sedm a kousek), posunul si brýle na nose a zdvihl ruku. „Zaokrouhlete to na dva tisíce, pane, plus refundaci mé letenky v hotovosti, a to místo je vaše.“

 

2

Jak se ukázalo, voucher mu zajišťoval pobyt v laciném hotelu na konci nejvytíženější ranveje Tampského mezinárodního letiště. Tim usnul v hluku letadel, do něhož se i probudil, a sešel dolů zhltnout vejce natvrdo a dvě gumové palačinky z bezplatného snídaňového bufetu. Jakkoli to mělo daleko ke gurmetské hostině, Tim se najedl s chutí a potom se vrátil do svého pokoje, kde vyčkal do devíti hodin, kdy otvírají banky.

Peníze, které mu tak nečekaně spadly do klína, zinkasoval bez problémů, protože banka věděla, že přijde, a šek byl schválený předem. Neměl v úmyslu čekat na jeho proplacení v tom mizerném hotelu. Své dva tisíce si vybral v padesáti- a dvacetidolarových bankovkách, které přeložil a zasunul do levé přední kapsy, od bankovní ochranky si vzal svůj vak a zavolal si Uber, aby se nechal odvézt do Ellentonu. Tam zaplatil řidiči, došel nejbližší cestou k N-301 a vytrčil palec. Za čtvrt hodiny ho vzal starší pán v baseballové čepici bez loga. Na korbě pickupu neměl žádné postranice ani melouny, ale jinak všechno celkem odpovídalo jeho včerejší představě.

„Kam máte namířeno, příteli?“ zeptal se starý pán.

„No,“ řekl Tim, „nakonec asi do New Yorku.“

Starý pán vyplivl z okénka dlouhou tabákovou slinu. „A proč by tam jezdil někdo, kdo není na hlavu?“

„To nevím,“ odpověděl Tim, i když to věděl; bývalý kolega od policie mu řekl, že v New Yorku je spousta soukromých bezpečnostních agentur, včetně několika takových, jež dají spíš na jeho zkušenosti než na nějaký průšvih s Rubem Golbergem, který ukončil jeho floridskou policejní kariéru. „Jenom doufám, že se do večera dostanu do Georgie. Tam by se mi možná líbilo ještě víc.“

„Když o tom tak mluvíte, Georgia není špatná, zvlášť když máte rád broskve. Mě dost proháněj. Nevadí vám trocha muziky, že ne?“

„Vůbec ne.“

„Musím vás varovat. Dost tomu dávám voves. Jsem krapet nahluchlej.“

„Já jsem rád, že se vezu.“

Tentokrát to nebyli REO Speedwagon, ale Waylon Jennings. Timovi to nevadilo. Waylona vystřídal Shooter Jennings a Marty Stuart. Oba muži v zabláceném dodgi poslouchali a sledovali odvíjející se dálnici.

Po sedmdesáti mílích starý pán zastavil, rozloučil se s Timem dotykem štítku své čepice a popřál mu fajnovej den.

Tim toho večera do Georgie nedorazil. Přespal v dalším laciném motelu nedaleko stánku s pomerančovou šťávou u silnice. Do Georgie se dostal až druhý den a vzal dvoutýdenní práci v recyklační továrně. Udělal to stejně bezmyšlenkovitě, jako se vzdal místa na letu společnosti Delta z Tampy. Peníze nepotřeboval, ale zdálo se mu, že potřebuje čas. Procházel určitým přechodem, a k tomu nedojde přes noc. Navíc měl hned vedle bowlingovou hernu a Dennyho restauraci. Takové kombinaci se odolává jen těžko.

 

3

Když připočetl svůj plat za práci v recyklační továrně ke kompenzaci za letenku, připadal si na tuláka dost zazobaný. Po hodině stání na slunci už myslel, že to vzdá a vrátí se k Dennymu na sklenici sladkého ledového čaje, když mu zastavila dodávka volvo, která vezla krabice s knihami. Postarší žena za volantem stáhla okénko u spolucestujícího a zahleděla se na něj přes silné brýle. „Nejste sice moc velkej, ale svalnatej,“ řekla. „Nejste násilník nebo cvok, že ne?“

„Ne, madam,“ řekl jí Tim a pomyslel si: Jenže co jinýho bych jí mohl říct?

„No samozřejmě. Co jinýho byste řekl? Jedete dál než do Jižní Karolíny? Podle toho báglu to tak vypadá.“

Kolem jejího volva se přehnalo nějaké auto a s troubením najelo na dálnici. Nevšímala si ho a dál upírala na Tima poklidný pohled.

„Ano, madam. Až do New Yorku.“

„Vezmu vás do Jižní Karolíny. Ne úplně do vnitrozemí toho nevzdělanýho státu, ale kousek přece jen – když mi na oplátku trochu pomůžete. Ruka ruku meje, jestli víte, co myslím.“

„Vy poškrábete na zádech mě a já zase vás,“ usmál se Tim.

„Žádný škrábání nebude, ale můžete si nastoupit.“

Tim si nastoupil. Jmenovala se Marjorie Kellermanová a vedla knihovnu v Brunswicku. Byla také členkou jakéhosi Jihovýchodního knihovnického sdružení. Které, jak říkala, nemá žádné peníze, protože jim je Trump a jeho kamarádíčci sebrali. „Nerozumějí kultuře víc než osel algebře.“

Po pětašedesáti mílích cesty na sever se zastavila v malé knihovně v městečku Pooler. Tim vyložil krabice s knihami a odvezl je na vozíku dovnitř. Do volva přivezl kolem tuctu jiných krabic. Ty jsou určeny pro Yemasseeskou veřejnou knihovnu, řekla mu Marjorie Kellermanová, která je asi o čtyřicet mil dál na sever, za hranicí Jižní Karolíny. Jenže nedaleko za Hardeeville se zasekli v zácpě. V obou jízdních pruzích se nahromadily osobní i nákladní vozy a vozovka za nimi se rychle plnila. Někde před nimi došlo k havárii a při pouhých dvou pruzích se nedalo projet. „Tohle nesnáším,“ řekla Marjorie, „a v Jižní Karolíně se to stává pořád, protože nemají peníze na rozšíření dálnic. Být vámi, vystoupila bych si, vrátila se k výjezdu na Hardeeville, a zkusila štěstí na sedmnáctce.“

„A co všechny ty krabice s knihami?“

„Já už si najdu nějakýho siláka, co mi je pomůže vyložit,“ řekla a usmála se na něj. „Abych vám pravdu řekla, když jsem vás tam viděla v tom horkým slunci, rozhodla jsem se užít si trochu nebezpečí.“

„No, když myslíte.“ Z té dopravní zácpy začínal mít klaustrofobii. Podobnou jako v té ekonomické třídě letu Delta. „Ale jinak to vydržím. Ne že bych přímo závodil s časem.“

„Klidně se bez vás obejdu,“ řekla. „Bylo mi potěšením, pane Jamiesone.“

„Nápodobně, paní Kellermanová.“

„Potřebujete nějakou finanční výpomoc? Jestli ano, můžu postrádat deset dolarů.“

Byl dojat a překvapen – nikoli poprvé – obyčejnou laskavostí a velkorysostí obyčejných lidí, zvláště těch, kteří sami nemají na rozhazování. Amerika je stále dobré místo k životu, jakkoli s tím mnozí (občas i on sám) mohli nesouhlasit. „Ne, nic nepotřebuju. Díky za nabídku.“

Podal jí ruku, vystoupil a vydal se zpátky po I-95 k exitu Hardeeville. Na US 17 mu dlouho nic nezastavilo, tak se doplahočil pár mil na křižovatku se státní silnicí číslo 92. Když uviděl ukazatel na město DuPray, bylo už pozdě odpoledne a Tim se rozhodl, že raději přenocuje v nějakém motelu. Bude to nepochybně další laciný zapadák, ale jiné možnosti – spát pod širákem a nechat se ožírat hmyzem, nebo zalézt do nějaké stodoly – nebyly o nic lákavější. A tak se vydal k DuPray.

Velké zvraty přicházejí zcela nečekaně.

 

4

Za hodinu už seděl na kameni u dvouproudové silnice a čekal, až po železničním přejezdu přejede zdánlivě nekonečný nákladní vlak. Majestátní rychlostí pětačtyřiceti kilometrů v hodině mířily do DuPray nákladní vagony, vagony na přepravu automobilů, které vezly spíše vraky než nové automobily, cisterny, plošinové vozy, otevřené nákladní vozy s náklady bůhvíjakých svinstev, která by v případě vykolejení mohla zapálit borové lesy nebo zamořit populaci DuPray škodlivými, nebo dokonce smrtelně jedovatými zplodinami. Na konci vlaku jel oranžový služební vůz, na němž seděl na zahradní židličce muž v laclových kalhotách, četl si paperback a kouřil cigaretu. Vzhlédl od knihy a nedbale mávl na Tima. Tim pozdrav opětoval.

Dvě míle vzdálené město bylo postaveno kolem křižovatky SR 92 (která se tu měnila v Main Street) a dvou dalších ulic. DuPray se zjevně vymklo expanzi obchodních řetězců, která zaplevelila větší města; byla tu sice prodejna Western Auto, ale byla zavřená a měla špinavé výlohy. Tim si všiml obchodu s potravinami, dragstóru, obchůdku, který prodával ode všeho něco, a několik kosmetických salonů. Na markýze bývalého kina byl nápis K PRODEJI NEBO PRONÁJMU. Prodejna automobilových náhradních dílů se prezentovala jako VŠE PRO RYCHLÁ AUTA a byla tu také restaurace, jeden metodistický a dva blíže neoznačené křesťanské kostely. Na šikmo vyznačených parkovacích místech v obchodní čtvrti nestály ani dva tucty farmářských vozů. Chodníky byly téměř liduprázdné. Po třech blocích, za dalším kostelem, spatřil motel DuPray. Za ním, kde se Main Street znovu měnila na SR-92, byl další železniční přejezd, nádraží, a sluncem nasvícená řada plechových střech. Za těmito stavbami uzavíraly město borové lesy. Městečko na Tima působilo jako z nostalgické countryové balady v podání Alana Jacksona nebo George Straita. Poutač motelu byl starý a zrezivělý a budil podezření, že motel může být zavřený jako to kino, ale vzhledem k tomu, že odpoledne už se naklánělo k večeru a že šlo zřejmě o jediné zařízení, kde se dalo hledat útočiště, Tim k němu zamířil.

Asi v polovině cesty, za duprayskou radnicí, narazil na cihlovou bu­dovu se zdmi porostlými břečťanem. Cedule na pečlivě posekaném tráv­níku oznamovala, že se jedná o Úřad šerifa okresu Fairlee. Tim si pomyslel, že to musí být opravdu chudý kraj, když si tohle město vybral za sídlo okresu.

Před budovou parkovaly dva policejní vozy, jeden z nich zánovní sedan, druhý postarší zablácený vůz s pohonem všech čtyř kol a přenosným majáčkem na palubní desce.

Tim se podíval na vchod do úřadu mimovolným pohledem ztroskotance s poměrně značnou hotovostí v kapse, popošel pár kroků a zahleděl se na nástěnky za oběma křídly vchodových dveří. Obzvlášť ho zaujala jedna vývěska. Myslel si, že ji špatně přečetl, ale chtěl se ještě ujistit.

Dneska a v téhle době? To snad ne.

Jenže to tam bylo. Vedle plakátu s nápisem JESTLI SI MYSLÍTE, ŽE MARIHUANA JE V JIŽNÍ KAROLÍNĚ LEGÁLNÍ, TAK SE ZAMYSLETE ZNOVU byl jednoduchý inzerát HLEDÁ SE NOČNÍ POCHŮZKÁŘ, ŽÁDOSTI UVNITŘ.

Závan minulosti, pomyslel si Tim.

Obrátil se ke zrezivělému poutači motelu a znovu se zarazil a zamyslel se nad tím inzerátem. Vtom se otevřely jedny dveře policejní stanice, vyšel z nich vytáhlý policista a na zrzavé vlasy si nasadil čepici. Na odznaku se mu zaleskly paprsky pozdního slunce. Změřil si Timovy pracovní boty, zaprášené džíny a tenkou košili. Na okamžik spočinul pohledem na jeho vaku přehozeném přes rameno a pak se mu podíval do tváře. „Můžu vám nějak pomoct, pane?“

Timem projel stejný impulz, jaký ho v letadle přiměl vstát. „Nejspíš ne, ale kdo ví?“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít