Leigh Bardugo: Devátý spolek
V nakladatelství Fragment vyšel první díl série Devátý spolek, mysteriózní román z prostředí elitní univerzity od bestsellerové autorky Leigh Bardugo.
ANOTACE:
Alex Sternová je jiná než ostatní prváci na Yale. Jako jediná přežila děsivý, dosud nevyřešený masakr, a ačkoliv nedokončila školu, dostala nabídku na této prestižní univerzitě studovat. Volná vstupenka mezi elitu má ale háček. Během studia musí monitorovat podezřelé aktivity yaleovských tajných spolků – organizací, mezi jejichž členy patří slavní, bohatí a vlivní lidé minulosti i současnosti.
Když v kampusu najdou mrtvou dívku, ona je jediná, kdo nevěří líbivě učesanému vysvětlení, se kterým přišla policie. Alex totiž moc dobře ví, že tajné spolky jsou hrozivější a podivnější, než si kdo vůbec umí představit. Zahrávají si se zakázanou magií. Oživují mrtvé. A jejich kořistí se někdy stávají i živí…
O AUTORCE:
Leigh Bardugo se narodila v Jeruzalémě, ale vyrůstala v Los Angeles. Po ukončení studií na Yaleově univerzitě pracovala v reklamě, v novinách a nakonec i jako maskérka a odbornice na speciální efekty. V roce 2012 vydala svou první trilogii Griša, která se ihned stala bestsellerem New York Times a USA Today. Na její úspěch navázala sérií Šest vran. V současné době autorka žije a tvoří v Hollywoodu.
INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, říjen 2020
Překlad: Dana Chodilová
Vazba: vázaná
Počet stran: 496
Cena: 399 kČ
UKÁZKA Z KNIHY:
Prolog
Počátek jara
Než se Alex podařilo vyčistit krev z hřejivého vlněného kabátu, bylo už na něj moc teplo. Jaro nastupovalo zdráhavě, bledě modrá rána nenabírala sytou barvu, přecházela rovnou ve vlhká podmračená odpoledne a neústupný mráz lemoval silnici záplavami špinavých sněhových pusinek. Někdy v polovině března se však začaly trávníky mezi kamennými stezkami starého kampusu zbavovat sněhu, odhalovaly mokré tmavé chumáče rozčepýřené trávy a Alex trčela vmáčknutá na okenním sedátku v pokojích skrytých ve vrchním patře domu číslo 268 na York Street a četla Doporučené požadavky na kandidáty Léthé.
Slyšela tikání hodin na krbové římse, cinkání zvonku, jak se v obchodě s oděvy v přízemí střídali zákazníci. Tajným prostorám nahoře říkali členové Léthé láskyplně Kotec a komerční prostory pod nimi sloužily postupně jako obchod s obuví, výbavou do přírody a coby mini-mart Wawa s nepřetržitým provozem a přepážkou Taco Bell. Deníky Léthé z těch let přetékaly stížnostmi na smrad ohřívaných fazolí a smažené cibule pronikající zezdola – až do roku 1995, kdy někdo Kotec a zadní schodiště vedoucí do uličky očaroval. Od té doby voněly po aviváži a hřebíčku.
Alex tu brožuru spolku Léthé objevila někdy v oněch zamlžených týdnech po incidentu v sídle na Orange Street. Od té doby si jen jednou zkontrolovala e-maily na starém počítači v Kotci, spatřila dlouhou řadu zpráv od děkana Sandowa a zase se odhlásila. Nechala si vybít mobil, přednášky ignorovala, sledovala, jak na kloubnatých větvích vyrážejí listy, jako když si žena zkouší prsteny. Vyjedla spíže a ledničku – nejdřív luxusní sýry a balíčky uzeného lososa, pak konzervy fazolí a kompotovaných broskví z krabic označených PRO PŘÍPAD NOUZE. Když došly, začala si jídlo objednávat, všechno k tíži stále fungujícího Darlingtonova účtu. Cesty ze schodů a zase nahoru byly tak únavné, že musela odpočívat, než se pustila do oběda nebo večeře, a někdy se už ani neobtěžovala najíst, prostě usnula na okenním sedátku nebo na zemi vedle plastových sáčků a nádob ve fóliích. Nikdo se na ni nepřišel podívat. Nezbyl nikdo, kdo by to udělal.
Brožura byla špatně vytištěná, sepnutá svorkami, obálku tvořil černobílý obrázek Harkness Tower a pod ním slova Jsme pastýři. Pochybovala, že se zakladatelé spolku Léthé při vybírání hesla inspirovali Johnnym Cashem, ale pokaždé, když ta slova viděla, si vzpomněla na Vánoce, jak se válela na staré matraci v Lenově squatu ve Van Nuys, pokoj se s ní točil, na zemi vedle ní ležela napůl snědená plechovka brusinkové omáčky a Johnny Cash zpíval o pastýřích, kteří opustili svá stáda, jakmile na obloze vyšla nová hvězda. Vybavila si, jak se Len překulil, vjel jí rukou pod tričko a zamumlal jí do ucha: „To byli pastýři na hovno.“
Směrnice pro kandidáty spolku Léthé, naposledy aktualizované roku 1962, byly uvedeny ke konci brožury.
Výrazné akademické úspěchy s důrazem na historii a chemii.
Jazykové nadání a zběhlost v latině a řečtině.
Pevné fyzické zdraví a hygienické návyky. Zdravá životospráva vítána.
Vyrovnaná povaha se smyslem pro diskrétnost.
Zájem o tajemno není žádoucí, bývá to známka „nezasvěcené“ povahy.
Nevítaná je přecitlivělost vůči projevům lidského těla.
MORS VINCIT OMNIA.
Alex, která v latině zběhlá rozhodně nebyla, si to vyhledala: Smrt vítězí nad vším. Ale na okraj někdo přes vincit načmáral modrou průpiskou irrumat, takže se původní slovo málem nedalo přečíst.
Pod seznamem požadavků spolku Léthé byl dodatek: Kritéria byla zmírněna ve dvou případech: Lowell Scott (bakalář, anglický jazyk, 1909) a Sinclair Bell Braverman (bez titulu, 1950), s různými výsledky.
Na okraji stála další poznámka. Tentokrát poznala Darlingtonovy klikyháky, připomínající záznam z EKG: Alex Sternová. Pomyslela na černou krev, vsáklou do koberce starého Andersonova sídla. Pomyslela na děkana, na děsivě bílou kost trčící mu ze stehna, na pach divokých psů ve vzduchu.
Odložila hliníkovou nádobu se studeným falafelem z podniku Mamoun a otřela si ruce do erárních tepláků. Dokulhala do koupelny, otevřela lahvičku zolpidemu a položila si jeden pod jazyk. Strčila ruku pod kohoutek, dívala se, jak se jí voda lije na prsty, poslouchala pochmurný zvuk sání z výlevky. Kritéria byla zmírněna ve dvou případech.
Poprvé za několik týdnů se na sebe podívala do pocákaného zrcadla. Viděla v něm, jak si pohmožděná dívka zvedá bavlněné tílko s fleky od hnisu. Rána v boku byla hluboká, pokrytá černou krustou zaschlé krve. Kousanec zanechal viditelný oblouk, věděla, že se to bude hojit špatně, pokud se to vůbec zahojí. Změní to její tělo, její siluetu. Mors irrumat omnia. Smrt vyjebe s námi všemi.
Alex se zlehka dotkla konečky prstů horké rudé kůže kolem stop po zubech. Rána se zanítila. Pocítila něco jako starost, probudil se v ní pud sebezáchovy, ale představa, že by vzala telefon a zajela do studentského zdravotního střediska, že by podnikla ten řetězec vzájemně navazujících činů, na ni byla moc. Horké tlumené tepání v rozpalujícím se těle působilo skoro přátelsky. Možná má horečku a začíná blouznit.
Prohlížela si křivku žeber, modré žíly jako elektrické dráty pod blednoucími modřinami. Ze rtů jí visela rozpraskaná kůže. Pomyslela na svoje jméno vepsané na okraji brožury – třetí případ.
„Výsledky byly rozhodně různé,“ promluvila a lekla se chraplavého chřestění vlastního hlasu. Zasmála se a výlevka jako by se zasmála s ní. Asi má vážně horečku.
V ostrém koupelnovém světle si stiskla ránu v boku, zabořila do ní prsty, stlačila kůži kolem stehů, až ji bolest přikryla jako plášť a nastoupila vítaná ztráta vědomí.
Tohle všechno se stalo na jaře. Ale potíže začaly jedné temné zimní noci, když umřela Tara Hutchinsová a Alex si ještě pořád myslela, že jí to všechno projde.
Lebka a kosti, nejstarší ze spolků vlastnících nemovitost, první z osmi spolků Závoje, založený roku 1832. Členové zvaní lebkouni se honosí větším počtem prezidentů, vydavatelů, kapitánů průmyslu a ministrů než kterýkoli jiný spolek (úplný výčet absolventů viz příloha C), a slovo „honosí“ je zde naprosto na místě. Lebkouni si uvědomují svůj vliv a očekávají od delegátů Léthé úctu. Měli by mít na paměti vlastní heslo: Ať bohatí či chudí, ve smrti jsme si rovni. Chovejte se k nim s taktem a diplomacií, jak žádá vaše funkce a spojení s Léthé, ale pamatujte, že naší povinností není podporovat samolibost těch nejlepších a nejbystřejších z Yale, ale stát mezi živými a mrtvými.
Ze Života Léthé: Procedury a protokoly devátého spolku
Lebkouni se považují za titány mezi nulama, což je protivný. Ale proč bych se měl bránit, když mají dost pitiva a hezký holky?
Deníky Léthé George Petita (kolej Saybrook, absolvent ’56)
1
Zima
Alex pospíchala po zvláštní rozlehlé ploše Beineckeova náměstí, její boty dusaly po čtvercích hladkého betonu. Obří krychle budovy sbírek vzácných knih jako by se vznášela nad základy. Za dne její obložení zářilo jantarově jako naleštěný zlatý úl, připomínalo spíš chrám než knihovnu. V noci ta stavba vypadala prostě jako hrobka. Tato část kampusu se příliš nehodila ke zbytku Yale – žádný šedý kámen ani gotické oblouky, žádné menší domy z červených cihel, drze vyrůstající ze země, podle Darlingtona nikoli koloniální stavby, jen nápodoby. Vysvětlil jí, proč bylo Beineckeovo náměstí postaveno právě takhle, jak mělo zrcadlit a doplňovat architekturu tohoto koutu kampusu, ale jí to tu stejně připadalo jako z nějakého sci-fi filmu ze sedmdesátek, chyběli jen studenti v elastických trikotech nebo krátkých tunikách, kteří by pili cosi zvané Extrakt a živili se jídlem v tabletách. Dokonce i velká kovová socha, o níž teď už věděla, že je dílem Alexandera Caldera, jí připomínala podivnou obří lávovou lampu.
„Je to Calder,“ zabručela pro sebe. Takhle tu lidé mluvili o umění. Nic nebylo od někoho. Socha byla Calder. Obraz byl Rothko. Dům byl Neutra.
A Alex byla opozdilec. Zahájila večer s nejlepšími úmysly, umínila si pohnout s esejem na téma moderní britský román a nechat si dost času, aby se pohodlně dostala na prognostiku. Jenže v čítárně Sterlingovy knihovny usnula s výtiskem románu Nostromo v ruce a s nohama opřenýma o trubky topení. Probrala se o půl jedenácté celá vyjevená, po tváři jí tekla slina. Její vylekané „Kurva!“ prásklo do ticha knihovny jako výstřel z brokovnice. Zabořila tvář do šály, hodila si vak přes rameno a pospíchala pryč.
Zkrátila si cestu skrz Commons, pod rotundou, kde byla do mramoru vytesána jména válečných obětí, střežená kamennými postavami – Mírem, Oddaností, Pamětí a Odvahou. Ta poslední na sobě měla jen přilbu a štít a vždycky jí připadala spíš jako striptér než jako truchlící socha. Seběhla po schodech a přes křižovatku College a Grove Street.
Areál dokázal měnit tvář hodinu od hodiny a blok od bloku, Alex pokaždé připadalo, že ho vidí poprvé. Dneska na ni působil jako náměsíčník, zhluboka a pravidelně oddechující. Lidé, které míjela po cestě do budovy Sheffield-Sterling-Strathcona Hall, jí připadali jako uvěznění ve snu, mírné pohledy obraceli k sobě navzájem a prsty v rukavicích svírali kelímky s kouřící kávou. Měla děsivý pocit, že ji vnímají jen jako sen, dívku v tmavém kabátě, která zmizí, jakmile se proberou.
Sheffield-Sterling-Strathcona Hall klimbala taky, třídy byly uzavřeny, chodby osvětleny jen tlumeně, úsporně. Alex vyšla po schodech do patra a uslyšela hluk z jednoho přednáškového sálu. Každý čtvrteční večer se tam promítaly filmy. Na dveřích kolejní ložnice jim visel program, přilepila ho tam Mercy, ale Alex se ho neobtěžovala studovat. Čtvrtky mívala plné.
O zeď vedle dveří do sálu se opíral Tripp Helmuth. Pozdravil Alex ospalým pokývnutím. I ve slabém světle zaznamenala, že má zarudlé oči. Jistě si dal trávu, než sem dneska přišel. Možná proto ho nadřízení lebkouni vykázali na stráž. Nebo se přihlásil sám.
„Jdeš pozdě,“ spustil. „Už začali.“
Alex si ho nevšímala, ohlédla se přes rameno, jestli je na chodbě prázdno. Trippu Helmuthovi se omlouvat nemusela, působilo by to jako slabost. Vtiskla palec do sotva viditelné škvíry v obložení. Stěna se měla otvírat hladce, ale pokaždé se zasekla. Pořádně do ní šťouchla ramenem a zapotácela se, když se panel se škubnutím poddal.
„Klídek, bouráku,“ uchechtl se Tripp.
Alex za sebou zavřela dveře a potmě se sunula úzkým průchodem.
Tripp měl bohužel pravdu. Prognostika už začala. Alex se vplížila do starého operačního sálu, jak nejtišeji mohla.
Místnost byla bez oken, vmáčknutá mezi přednáškovým sálem a třídou, kterou postgraduální studenti používali pro diskusní skupiny. Byl to zapomenutý pozůstatek staré lékařské školy, která tady v SSS pořádala lekce, než se přestěhovala do vlastních budov. Ředitelé nadace financující Lebku a kosti vstup do místnosti uzavřeli a zamaskovali ho novou paneláží někdy kolem roku 1932. Ta fakta Alex vyčetla ze spisku Léthé: Odkaz v době, kdy měla číst Nostroma.
Nikdo jí nevěnoval ani jediný pohled. Všechny oči se upíraly na haruspika vedoucího rituál. Úzký obličej měl skrytý pod chirurgickou rouškou, světle modré roucho potřísněné krví. Ruce v latexových rukavicích metodicky probíraly útroby – pacienta? Subjektu? Oběti? Alex si nebyla jistá, jak nazvat toho muže na stole. Ne, oběť to nebyla. Má přežít. Postarat se o to patřilo k její práci. Provede ho bezpečně tímto martyriem a vrátí zpátky na nemocniční oddělení, odkud ho vzali. Ale co za rok? uvažovala. Co za pět let?
Podívala se na muže na stole: Michael Reyes. Prostudovala si jeho záznamy před dvěma týdny, když byl vybrán pro rituál. Cípy žaludku měl uchycené ocelovými svorkami a jeho břicho vypadalo jako rozkvetlá kyprá růžová orchidej, bohatá a rudá uprostřed. Řekněte mi, že se to na něm nepodepíše. Ale Alex měla na starosti vlastní budoucnost. Reyes to zvládne.
Odvrátila oči, snažila se dýchat nosem, žaludek se jí bouřil a v puse se jí sbíhaly sliny s měděnou příchutí. Viděla už spoustu ošklivých zranění, ale vždycky na mrtvých. Na živé ráně bylo něco mnohem horšího, na lidském těle poutaném k životu jen pravidelným kovovým pípáním monitoru. V kapse měla kandovaný zázvor proti nevolnosti – podle jedné z Darlingtonových rad – ale nedokázala se přimět ho vytáhnout a rozbalit.
Místo toho se zahleděla do neurčita, zatímco haruspik vyvolával řadu čísel a písmen – identifikace cenných papírů a ceny akcií pro společnosti veřejně obchodované na newyorské burze. Později v noci se dostane k burzovnímu trhu NASDAQ, burze Euronext a k asijským trhům. Alex se neobtěžovala snahou tomu porozumět. Příkazy k nákupu, prodeji nebo držení byly vydávány nesrozumitelnou holandštinou, jazykem obchodu, první akciové burzy, starého New Yorku a oficiálním jazykem lebkounů. V době založení spolku Lebka a kosti umělo řecky a latinsky příliš mnoho studentů, bylo třeba sáhnout k méně známému jazyku.
„Holandština se těžce vyslovuje,“ poučil ji Darlington. „Kromě toho tak měli lebkouni záminku navštívit Amsterdam.“ On sám samozřejmě uměl latinsky, řecky i holandsky. Mluvil i francouzsky, mandarínskou čínštinou a obstojně portugalsky. Alex právě zahájila semestr španělštiny pro pokročilé. Vzhledem k hodinám na základní škole a směsici babiččiných rčení v ladinu čekala, že to zvládne levou zadní. Nepočítala však s takovými věcmi jako konjunktiv. Ale dokázala by se tak například zeptat, jestli by Gloria nechtěla jít zítra večer na diskotéku.
Skrz zeď z promítacího sálu se ozval nápor tlumené palby. Haruspik vzhlédl od slizké růžové kaše tenkého střeva Michaela Reyese, bylo vidět, jak ho to rozčiluje.
Dávají Zjizvenou tvář, uvědomila si Alex, když se vzedmula hudba a sbor rozjívených hlasů unisono zaburácel: „Chcete si se mnou hrát? Dobře. Chcete tvrdou hru?“ Publikum skandovalo, jako by to byl kultovní hit Rocky Horror. Alex viděla Zjizvenou tvář určitě aspoň stokrát, patřila k Lenovým oblíbeným filmům. Dalo se to od něj čekat, miloval všechno tvrdé, jako by se učil, jak se stát gangsterem. Když se u promenády Venice seznámili s Hellie, dívkou s oponou zlatých vlasů rámujících velké modré oči, vzpomněla si Alex okamžitě na ten film a na Michelle Pfeifferovou v saténové košili. Chyběla jen hladká ofina. Ale Alex dneska nechtěla myslet na Hellie, když se ve vzduchu vznášel pach krve. Len a Hellie byli její starý život. Nepatřili do Yale. Na druhou stranu, nepatřila sem ani ona sama.
Přesto byla vděčná za cokoli, co přehlušovalo vlhké čvachtání, s nímž se haruspik probíral vnitřnostmi Michaela Reyese. Co tam vidí? Darlington řekl, že se prognostika neliší od čtení budoucnosti z tarotových karet nebo z hrstky zvířecích kostí. Ale rozhodně to tak nevypadalo. A prognostické údaje zněly naprosto konkrétně. Věštci mluvili jinak, vágně, konejšivě – Po někom se ti stýská. V novém roce najdeš štěstí.
Alex se dívala na lebkouny v hávech a kapucích, shromážděných kolem těla na stole, určený studentík zapisoval předpovědi, které budou předány manažerům hedgingových fondů a soukromým investorům po celém světě, aby se finančně zabezpečili lebkouni a absolventi z jejich řad. Bývalí prezidenti, diplomaté, nejméně jeden ředitel CIA – všichni byli lebkouni. Alex pomyslela na Tonyho Montanu ze Zjizvené tváře, jak sedí ve vaně a řeční: Víš, kde je kapitalismus? V prdeli. Alex pohlédla na ležící tělo Michaela Reyese. Co ty o tom víš, Tony.
Zachytila záblesk pohybu v lavicích nad operační zónou. Sál měl dva vlastní Šedé, vždycky sedávali na stejných místech, jen pár řad od sebe: duševně nemocnou pacientku, jíž byly roku 1926 při hysterektomii odstraněny vaječníky a děloha, za což by zaplatila šest dolarů, kdyby byla přežila. Druhý duch byl student medicíny. Zemřel v opiovém doupěti o tisíc mil dál, někdy v osmdesátých letech devatenáctého století, ale vytrvale se sem vracel, sedával na svém starém místě a shlížel na dění dole. Prognostika se v tomto sále prováděla jen čtyřikrát do roka, na počátku každého fiskálního čtvrtletí, ale jemu to zřejmě stačilo.
Darlington s oblibou říkával, že při setkání s duchy je třeba chovat se stejně, jako když člověk jede podzemkou: Vyhýbat se očnímu kontaktu. Neusmívat se. Nekomunikovat. Jinak nikdy nevíš, co tě bude sledovat domů.
To se snadněji řekne než udělá, když jediné, na co se jinak dá v sále dívat, je muž hrající si se střevy jiného člověka, jako by to byly kostičky domina.
Vybavila si Darlingtonův šok, když mu došlo, že Alex nejenom vnímá duchy bez pomoci elixíru nebo kouzla, ale navíc je vidí i v barvě. Kupodivu ho to popudilo. Vychutnávala si to.
„V jaké barvě?“ chtěl vědět a sklouzl nohama z konferenčního stolku, těžké černé boty žuchly na laťkovou podlahu salonu Il Bastone.
„Prostě v barvě. Jako vyfocený starým polaroidem. Proč? Co vidíš ty?“
„Vypadají šedí,“ vyštěkl. „Proto se jim tak říká.“
Pokrčila rameny, věděla, že ho tím naštve ještě víc. „O nic nejde.“
„Tobě ne,“ zabručel a oddusal pryč. Zbytek dne se vztekle potil v posilovně.
Tehdy byla namyšlená, potěšilo ji, že se mu ne všechno daří. Ale teď, když obcházela sál a kontrolovala křídové značky na všech světových stranách, byla jen ustrašená a nepřipravená. Podobně se cítila od té doby, co poprvé vešla do kampusu. Ne, vlastně už předtím. Od té doby, co děkan Sandow usedl vedle jejího nemocničního lůžka, prsty flekatými od nikotinu jí poklepal na pouta na zápěstí a pronesl: „Nabízíme vám jistou příležitost.“ Ale to byla stará Alex. Alex od Hellie a Lena. Alex z Yaleovy univerzity pouta nikdy neměla, nikdy se nezapletla do bitky, nikdy si to nerozdala s cizím chlápkem v koupelně, aby příteli vydělala na sázky. Alex z Yale se probíjela, ale nestěžovala si. Byla to hodná holka, která se snažila všechno zvládnout.
A nedařilo se jí to. Měla sem dorazit dřív, aby dohlédla na kreslení znaků a postarala se, aby byl kruh dobře chráněný. Starší Šedí, jako byli ti ve stupňovitých lavicích sálu, obvykle nedělávali potíže, i když je přitahovala krev. Ale prognostika představovala velkou magii a Alex měla za úkol zajistit, aby lebkouni postupovali podle náležitých procedur a dodržovali opatrnost. Spíš ale jen předstírala, že ví, co dělá. Předchozí noc se biflovala, zkoušela si zapamatovat správné znaky a velikosti křídy, uhlu a kosti. Sakra, vyrobila si i taháky, a mezi čtením Josepha Conrada se nutila jimi probírat.
Měla za to, že znaky vypadají v pořádku, ale o ochraně toho věděla asi tolik jako o moderním britském románu. Dávala vůbec pozor, když se s Darlingtonem zúčastnila podzimní prognostiky? Kdepak. Soustředila se na cucání zázvoru, ze vší té podivnosti se jí motala hlava, modlila se, aby se neztrapnila a nepozvracela. Myslela si, že má spoustu času na učení, když ji Darlington povede. Ale v tom se oba spletli.
„Voorhoofd!“ zvolal haruspik a záhy k němu přispěchala dívka. Melinda? Miranda? Alex si jméno té zrzky nepamatovala, věděla jen, že patří do ženské kapely jménem Whim ‘n Rhytm. Dívka osušila haruspikovi čelo bílým hadříkem a stáhla se zpátky mezi ostatní.
Alex se snažila nehledět na muže na stole, ale oči jí stejně zabloudily k jeho tváři. Michael Reyes, osmačtyřicet let, diagnostikovaná paranoidní schizofrenie. Bude si Reyes na něco z toho pamatovat, až se probere? A když se to pokusí někomu říct, odbudou ho jako blázna? Alex věděla přesně, jaké to je. Na tom stole jsem mohla ležet já.
„Lebkouni jsou rádi, když jsou objekty co nejbláznivější,“ svěřil se jí Darlington. „Prý to pomáhá prognostice.“ Zeptala se ho proč a on řekl jen: „Čím bláznivější victima, tím blíž k bohu.“
„Je to pravda?“
„Duše se odhalí jedině v záhadě a šílenství,“ citoval Thomase Moora. Pak pokrčil rameny. „Jejich bankovní výpisy tvrdí, že ano.“
„A nám to nevadí?“ zamračila se Alex. „Že rozřezávají lidi, aby si některej z nabobů mohl předělat letní sídlo?“
„S rodem Nabobů mě ještě nikdo neseznámil,“ zasmál se. „Ale třeba se jednou dočkám.“ Pak se zarazil, zastavil se, zatvářil se vážně. „Tohle nic nezastaví. Spousta mocných lidí spoléhá na to, co dokážou spolky. Než vznikla Léthé, nikdo je nehlídal. Takže můžeš začít kňourat a protestovat a přijít o stipendium, nebo zůstat tady, dělat svou práci a prospět, jak můžeš.“
Už tehdy ji napadalo, jestli to není jenom část příběhu, jestli Darlingtona neváže k Léthé kromě smyslu pro povinnost i touha vědět všechno. Ale tehdy mlčela a mínila mlčet i teď.
Michaela Reyese objevili na jednom z veřejných lůžek v newhavenské nemocnici. Vnějšímu světu se jevil jako každý jiný pacient: tulák, typ, který střídá psychiatrická oddělení, pohotovosti a vězení, občas na lécích, občas ne. Jako nejbližší příbuzný byl uveden bratr v New Jersey, ten podepsal souhlas s provedením rutinního lékařského zákroku na střevech.
O Reyese se starala výhradně sestřička Jean Gatdulová, která sloužila tři noční za sebou. Ani nemrkla, natož aby se bránila, když patrně chybou rozvrhu dostala přiděleny dvě další noční služby. Ten týden si její kolegové mohli, ale taky nemuseli všimnout, že vždycky přichází do práce s velikou taškou. Uvnitř měla malou chladničku, v níž nosila Michaelu Reyesovi jídlo: holubičí srdce pro bystrost, kořen pelargónie a různé hořké bylinky. Gatdulová neměla tušení, co to jídlo způsobuje ani jaký osud čeká Michaela Reyese, stejně jako nevěděla, co se děje s dalšími „speciálními“ pacienty, které ošetřovala. Neměla jasno v tom, pro koho pracuje, stačilo jí, že dvakrát týdně dostane potřebný šek na pokrytí gamblerských dluhů, nasekaných jejím manželem u stolů na blackjack v kasinu Foxwoods.
Alex si nebyla jistá, jestli se jí to jen zdá, nebo opravdu cítí petržel sypanou do Reyesových vnitřností, ale žaludek se jí znovu varovně zachvěl. Zoufale potřebovala na vzduch, pod vrstvami oblečení se potila. V operačním sále udržovala chlad ventilace nezávislá na zbytku budovy, ale velká přenosná halogenová světla vydávala žár.
Ozvalo se tiché zasténání. Alex sjela pohledem k Reyesovi a hlavou jí bleskla děsivá představa: probere se a zjistí, že je s odhalenými vnitřnostmi přikurtovaný ke stolu, obklopený postavami v kápích. Ale oči měl zavřené, hruď se mu pravidelně zvedala a klesala. Sténání pokračovalo, sílilo. Možná je tu zle ještě někomu? Ale nikdo z lebkounů na to nevypadal. Tváře jim svítily jako dychtivé měsíce, oči upírali na dění na stole.
Sténání však dál sílilo. Zavál vítr, prohnal se místností a odrazil se od stěn z tmavého dřeva. Vyhýbat se očnímu kontaktu, varovala Alex sama sebe. Jenom se podívej, jestli Šedí – koukla na ně a měla co dělat, aby leknutím nehekla.
Šedí už nebyli na svých sedadlech.
Opírali se o zábradlí, táhnoucí se kolem operačního prostoru, prsty svírali dřevo, natahovali krky, napínali těla až k samotnému okraji křídového kruhu, jako se zvířata natahují, aby dosáhla k napajedlu.
Nedívej se tam. Byl to Darlingtonův hlas, jeho varování. Nedívej se pořádně. Pro Šedého byla hračka vytvořit pouto, spojit se s člověkem. Bylo to tím nebezpečnější, že věděla, co jsou tihle zač. Strašili tady tak dlouho, že celé generace členů Léthé zdokumentovaly jejich minulost. Jen jejich jména byla ze všech materiálů vyškrtnuta.
„Pokud neznáš jméno,“ vysvětlil jí Darlington, „nemůžeš na ně myslet a nesvádí tě to ho vyslovit.“ Jméno znamenalo jistou důvěrnost.
Nedívej se. Ale Darlington tady nebyl.
Přízračná žena byla nahá, bradavky malých prsou svraštělé chladem, zřejmě stejně jako ve chvíli smrti. Zvedla si ruku k otevřené ráně v břiše, s láskou si ji pohladila, jako když žena stydlivě naznačuje, že je v očekávání. Nezašili ji. Druhý Šedý, chlapec – ano, byl to ještě chlapec, hubený a s jemnými rysy – měl na sobě nepadnoucí lahvově zelený kabát a flekaté kalhoty. Šedí vždycky vypadali tak, jak je zastihla smrt. Ale jak tu stáli bok po boku, jeden nahý, jeden oblečený, působili jaksi obscénně.
Všechny svaly v tělech se jim napínaly, oči měli vykulené, zírali s ústy dokořán, ty černé otvory připomínaly jeskyně a právě z nich vycházel ten bezútěšný nářek. Nebylo to vlastně sténání, znělo to ploše a nelidsky. Alex si vzpomněla na vosí hnízdo, které jednou v létě našla v garáži pod máminým bytem ve Studio City, na bezduché hučení hmyzu ve tmě.
Haruspik dál něco odříkával holandsky. Další lebkoun přidržel písaři u úst sklenici vody, zatímco ten nepřetržitě zapisoval. Ve vzduchu se těžce vznášel pach krve, bylinek a výkalů.
Šedí se kousek po kousku nakláněli dopředu, ústa otevřená, široká, jako by se jim vykloubily čelisti. Alex připadalo, že celá místnost vibruje.
Ale neviděl je nikdo jiný než ona.
To proto ji sem Léthé poslala, proto děkan Sandow neochotně udělal tu jedinečnou nabídku dívce v poutech. Alex se přesto rozhlížela, doufala, že to vidí ještě někdo, kdo by jí mohl pomoct.
Couvla o krok, srdce se jí chvělo v hrudi. Šedí bývají poslušní, pomalí, zvlášť takhle staří. Aspoň si to dosud myslela. Nebo se k téhle lekci Darlington ještě nedostal?
Lámala si hlavu, snažila se vzpomenout si na pár zaříkadel, která ji minulý semestr naučil, ochranná kouzla. V nouzové situaci měla použít slova smrti. Budou fungovat na Šedé v tomhle stavu? Měla si přinést v kapsách sůl, karamely, aby je rozptýlila, cokoliv. To je základ, ozval se jí v hlavě Darlington. S tím se snadno pracuje.
Dřevo pod prsty Šedých se začínalo ohýbat a skřípat. Teď už vzhlédla ta zrzka z kapely a dívala se, odkud to zní.
Zábradlí se mělo každou chvíli zlomit. Znamení byla zřejmě napsaná nesprávně, kruh ochrany nevydrží. Alex se rozhlédla na obě strany na nepoužitelné lebkouny v jejich hávech. Být tu Darlington, zůstal by a bojoval, udržel Šedé v šachu a Reyese v bezpečí.
Halogenová světla ztemněla a zase se rozzářila.
„Do hajzlu s tebou, Darlingtone,“ zamumlala Alex tiše a už se obracela na patě a chystala se utéct.
Bum.
Místnost se otřásla. Alex se zapotácela. Haruspik a ostatní lebkouni na ni pohlédli a zamračili se.
Bum.
Zvuk něčeho, co se sem žene z jiného světa. Něčeho velkého. Něčeho, co by se sem nemělo vpouštět.
„Náš Dante je nalitý?“ zabručel haruspik.
Bum.
Alex se nadechla a chystala se zaječet, aby utekli, než povolí to, co tu věc zadržuje.
Vtom sténání utichlo, naprosto umlklo, jako by ho někdo uzavřel do lahve. Monitor zapípal. Světla se rozhučela.
Šedí byli zpátky na svých místech, nevšímali si jeden druhého, nevšímali si jí.
Alex se pod kabátem lepila blůza na tělo, byla propocená, cítila na kůži vlastní kyselý pach. Halogenová světla dál bíle žhnula. Operační prostor pulsoval žárem jako orgán zalitý krví. Lebkouni zírali. Vedle v sále skončil film a šly titulky.
Alex pohlédla na místo, kde Šedí svírali zábradlí. Kolem se válely rozsypané bílé třísky dřeva jako kukuřičná vlákna.
„Pardon,“ hlesla Alex, podlomila se jí kolena a vyzvracela se na kamennou podlahu.
Když Michaela Reyese konečně zašili, byly skoro tři ráno. Haruspik a většina ostatních lebkounů odešla už pár hodin předtím, aby ze sebe spláchli rituál a připravili se na slavnost, která se potáhne dlouho přes svítání.
Haruspik se možná sveze na sedadlo ze smetanové kůže v černém voze a zamíří přímo do New Yorku, nebo zůstane na slavnost a vybere si někoho ze svolných začínajících studentů, studentek, nebo obojích. Alex se dozvěděla, že „vyhovět“ haruspikovi se považuje za čest, a pomyslela si, že je-li člověk v dost velkém rauši, může mu to tak připadat. Jinak to samozřejmě působilo jako otročení člověku, který platí účty.
Ta zrzka – jmenovala se Miranda, jak se ukázalo, jako v Shakespearově Bouři – pomohla Alex uklidit zvratky. Byla k ní milá a Alex se málem styděla, že si nepamatovala její jméno.
Reyese z budovy vyvezli na nosítkách, obaleného zahalovacími kouzly, aby vypadal jako elektronika v ochranných plastových obalech. To byla nejriskantnější část celého nočního úsilí, co se týkalo bezpečí spolku. Lebkouni vlastně nevynikali v ničem jiném než v prognostice a členové spolku Rukopis samozřejmě neměli zájem dělit se o své umění. Magie poutající Reyesovy závoje kolísala s každým nárazem, nosítka se zjevovala a zase mizela, bylo znát zrádné blikání a pípání zdravotnického zařízení a ventilátoru. Kdyby někdo přistoupil blíž, aby se pořádně podíval, cože to vezou chodbou, měli by lebkouni vážný malér – Alex ale pochybovala, že by se z něho nedovedli vyplatit.
Jakmile se Reyes vrátí na oddělení, zajde ho zkontrolovat a za týden znovu, aby se přesvědčila, že se hojí bez komplikací. Staly se už případy, že po prognostice došlo k úmrtí, ale od té doby, co byla roku 1898 založena Léthé na sledování ostatních spolků, se to stalo jen jednou. Skupina lebkounů během chvatně naplánovaného nouzového věštění po krachu burzy roku 1929 nešťastnou náhodou zabila jednoho tuláka. Příštích několik let byla prognostika zakázána a lebkounům hrozila ztráta jejich mohutné hrobky z červeného kamene na High Street. „Právě proto existujeme,“ vykládal jí Darlington, když Alex obracela stránky s vypsanými jmény každé victima a daty prognostiky v záznamech Léthé. „Jsme pastýři, Sternová.“
Ale zarazil se, když Alex ukázala na vpisek na okraji publikace Léthé: Odkaz. „ŽDMT?“
„Žádní další mrtví tuláci,“ povzdechl si.
Takhle tedy vypadala šlechetná mise spolku Léthé. Alex se ale dnes v noci nedokázala cítit moc vznosně, když scházely jen vteřiny k tomu, aby Michaela Reyese opustila a běžela si zachránit vlastní zadek.
Přetrpěla dlouhou řádku vtípků na vyzvracené kuře a jahodové pendreky Twizzlers a zůstala v místnosti, dokud se podle svého nejlepšího svědomí nepřesvědčila, že zbylí lebkouni provedli náležitou proceduru na očištění prostoru.
Slíbila si, že se sem vrátí a popráší sál kostním prachem. Připomínky smrti byly nejlepší způsob, jak udržet Šedé v patřičných mezích. Proto jsou hřbitovy nejméně strašidelná místa na světě. Pomyslela na otevřená ústa duchů, na příšerné hmyzí hučení. Něco se pokoušelo proklestit si cestu do křídového kruhu. Aspoň to tak vypadalo. Šedí – duchové – byli neškodní. Většinou. Stálo je spoustu sil, aby se dokázali zjevit ve smrtelném světě. A projít posledním Závojem, nabýt fyzickou podobu schopnou doteku? Schopnou napáchat nějaké škody? Dokázali by to. Alex dobře věděla, že ano. Ale blížilo se to nemožnému.
Jenže na druhou stranu, v tomhle sále se už odehrály stovky prognostik a ona nikdy neslyšela, že by se nějaký Šedý zhmotnil nebo zasáhl do rituálu. Proč se dneska v noci jejich chování změnilo?
Pokud se změnilo.
Největší dar, jaký Alex dostala od Léthé, nebylo přijetí na Yale a nový začátek, který její minulost vydrhl doztracena. Bylo to pochopení, že duchové, které vídala, opravdu existují a vždycky existovali. Moc dlouho však žila v domnění, že je blázen, a nedovedla se ho teď jen tak zbavit. Darlington by jí věřil. Vždycky jí věřil. Jenomže Darlington byl pryč.
Ne napořád, říkala si. Za týden, za nového měsíce, ho přivedou domů.
Přejela prsty po polámaném zábradlí a už uvažovala, jak zformuluje hlášení o dnešní prognostice do záznamů spolku Léthé. Děkan Sandow je všechny prohlížel a jí se nechtělo upozorňovat ho na něco neobvyklého. Kromě toho, když si člověk odmyslí bezbranného muže s přeházenými střevy, nic špatného se vlastně nestalo.
Když vyšla z průchodu do chodby, Tripp Helmuth sebou škubl. „Už tam budou hotoví?“
Alex přikývla a zhluboka se nadechla relativně čerstvého vzduchu, dychtivá dostat se konečně ven.
„Hnusný, co?“ ušklíbl se Tripp. „Jestli chceš, dám ti pár tipů, až to sepíšou. Na pomoc se studentskýma půjčkama.“
„Co ty sakra víš o studentských půjčkách?“ Vyletělo to z ní, než se stačila zarazit. Darlingtonovi by se to nelíbilo. Alex měla být slušná, odtažitá, diplomatická. A každopádně pokrytecká. Léthé se postará, aby absolvovala beze stínu pochybnosti – pokud se jí povede přečkat čtyři roky zkoušek, esejů a nocí jako tahle.
Tripp zvedl ruce, že se vzdává. Stísněně se zasmál. „No tak, já chci jen zapadnout.“ Tripp patřil do týmu jachtařů, lebkoun třetí generace, aristokrat a stipendista, čistokrevný zlatý retrívr – přihlouplý, atraktivní a drahý. Byl pomačkaný a růžolící jako zdravé nemluvně, pleť pod pískovými vlasy měl pořád ještě opálenou z nějakého ostrova, kde trávil zimní prázdniny. Vyzařoval uvolněnost člověka, který na tom vždycky byl a bude dobře, mladíka tisíce druhých šancí. „Všechno dobrý?“ zeptal se dychtivě.
„Dobrý,“ odpověděla Alex, i když na tom vůbec nebyla dobře. Pořád cítila dozvuky toho hučivého sténání, naplňovaly jí plíce, drnčely jí v lebce. „Jenom tam bylo dusno.“
„Jo?“ zeptal se Tripp, ochotný se přátelit. „Možná jsem to ještě vyhrál, trčet celou noc tady venku.“ Neznělo to, že by tomu sám věřil.
„Co se ti stalo s rukou?“ Alex viděla, jak mu zpod větrovky čouhá kus obvazu.
Vyhrnul si rukáv a odhalil kus mastného celofánu, přilepeného zevnitř na předloktí. „S klukama jsme se dneska nechali tetovat.“
Alex se podívala zblízka: naparující se buldok vylézající z velkého modrého písmene Y. Chlapácký ekvivalent dívčího Nejkámošky až do smrti!
„Hezký,“ zalhala.
„Ty máš taky něco takovýho?“ Přejel ji ospalým pohledem, pokoušel se prohlédnout vrstvy oblečení. Připomněl jí ztracence potulující se kolem jejího bývalého squatu, přejíždějící jí prsty po klíčních kostech, bicepsech, po vytetovaných liniích. A co znamená tohle?
„Ne. Já na to nejsem.“ Alex si omotala šálu kolem krku. „Zítra zkontroluju Reyese na oddělení.“
„Hm? Jo, jasně. A kde je vůbec Darlington? Už hodil všecku kurevskou práci na krk tobě?“
Tripp Alex snášel, snažil se být s ní kamarád, protože chtěl být zadobře s každým, koho potkal, ale Darlingtona měl upřímně rád.
„Ve Španělsku,“ řekla, protože to měla nařízeno říkat.
„Fajn. Vyřiď mu buenos días.“
Kdyby Alex mohla Darlingtonovi něco říct, bylo by to Vrať se. Řekla by to anglicky i španělsky. Rozkazovacím způsobem.
„Adiós,“ utrousila k Trippovi. „Užij si oslavu.“
Jakmile vyšla z budovy, stáhla si rukavice, rozbalila dva lepkavé kousky zázvoru a hodila si je do pusy. Unavovalo ji myslet na Darlingtona, ale vůně zázvoru, jeho teplo v krku jí ho připomněly ještě víc. V duchu viděla jeho dlouhé tělo roztažené před jedním z mohutných krbů v Black Elmu. Sundal si boty, nechal ponožky schnout na římse. Ležel na zádech s očima zavřenýma, hlavou složenou v kolébce paží, kroutil prsty v rytmu hudby linoucí se pokojem. Byla to nějaká klasika, kterou Alex neznala, se spoustou lesních rohů, a důrazně se zařezávala do vzduchu v pokoji.
Alex seděla na zemi vedle něj, rukama si objímala kolena, zády se tiskla ke staré pohovce, pokoušela se vypadat uvolněně a nezírat mu na nohy. Vypadaly tak nahé. Černé džínsy si vyhrnul, aby ho jejich vlhko nechladilo na kůži, a ona si kvůli těm štíhlým bílým nohám s chlupatými prsty připadala jaksi nemravně, jako zastydlý zvrhlík, šílící z pohledu na odhalený kotník.
Do hajzlu s tebou, Darlingtone. Natáhla si zase rukavice.
Chvíli tam stála ochromená. Měla by se vrátit do spolku Léthé a sepsat zprávu pro děkana Sandowa, ale ve skutečnosti se jí chtělo plácnout sebou na úzkou spodní postel v pokoji, který obývala s Mercy, a co nejvíc se vyspat, než bude muset do školy. V tuhle hodinu by si nemusela vymýšlet výmluvy pro zvědavé spolubydlící. Ale jestli přespí v Léthé, Mercy a Lauren se budou zajímat, kde a s kým strávila noc.
Darlington jí navrhl, ať si vymyslí nějakého přítele, aby ospravedlnila dlouhé nepřítomnosti a pozdní návraty.
„To bych ale nakonec musela přivést nějakýho kluka, co by na mě obdivně zíral,“ odpověděla Alex zoufale. „Na co ses ty tři roky vymlouval ty?“
Darlington jen pokrčil rameny. „Moji spolubydlící si mysleli, že hraju.“ Kdyby Alex dokázala ještě víc protočit panenky, dívala by se do vlastní lebky.
„No tak. Řekl jsem jim, že jsem v kapele s nějakými kluky z Connecticutský univerzity a že hodně koncertujeme.“
„Umíš vůbec na něco hrát?“
„Jistě.“
Na cello, na basu, na kytaru, na piano a na cosi zvané al-úd.
S trochou štěstí bude Mercy tvrdě spát, až se Alex vrátí do pokoje. Vklouzne dovnitř, vezme si košík s toaletními potřebami a nepozorovaně se zas vytratí na chodbu. Je to ošidná věc. Pokaždé, když si člověk zahrává se Závojem mezi tímto světem a tím dalším, nalepí se na něj pach podobný elektrickému praskání ozónu po bouřce kombinovaný s hnijící tykví zapomenutou na okenním parapetu. Když poprvé udělala tu chybu a vrátila se do pokoje neosprchovaná, musela zalhat, že uklouzla a spadla do hromady smetí, aby to vysvětlila. Mercy a Lauren se jí posmívaly ještě celé týdny.
Alex pomyslela na špinavou sprchu na koleji… a pak na to, jak by se ponořila do veliké staré vany na nožičkách v čisťounké koupelně v Il Bastone a nakonec se uložila na sloupkovou postel, tak vysokou, že dá práci na ni vylézt. Léthé měla nejspíš bezpečné domy a úkryty po celém univerzitním kampusu, ale Alex znala jen dva, a to Kotec a Il Bastone. Kotec byl blíž její koleji a většině přednášek, ale bylo to jen několik zchátralých pokojů nad obchodem s oděvy, vždycky vybavených pytlíky brambůrků a Darlingtonovými proteinovými tyčinkami, místo, kde se člověk může zastavit a na chvíli si zdřímnout na proleželém gauči. Il Bastone bylo jiné kafe: třípatrový obytný dům asi tak míli od středu kampusu, který sloužil jako sídlo Léthé. Dneska večer tam bude čekat Okulus s rozsvícenými lampami, tácem s čajem, brandy a sendviči. Byla to tradice, i když se Alex možná neobjeví a nevychutná si to. Cenou za ten luxus byla nutnost snášet Okula a ona by dnes urputně mlčenlivou Dawesovou nesnesla. Lepší bude vrátit se do kolejní ložnice v doprovodu pachu z noční práce.
Alex přešla ulici a vydala se skrz rotundu. Dalo jí práci neustále se neohlížet, když myslela na Šedé stojící na okraji kruhu s ústy jako černými jámami, z nichž zněl hmyzí hukot. Co by se stalo, kdyby to zábradlí prasklo, kdyby křídový kruh nevydržel? Co je vyprovokovalo? Měla by dost síly a znalostí na to, aby je zadržela? Pasa punto, pasa mundo.
Přitáhla si kabát k tělu, zabořila tvář do šály, až vlna vlhla dechem. Pospíchala zpátky kolem Beineckeovy knihovny.
„Kdybys tam uvízla při požáru, zamkne tě to a vyčerpá se odtamtud všechen vzduch,“ tvrdila Lauren. „Aby se ochránily knihy.“
Alex věděla, že je to pitomost. Darlington jí to řekl. Znal pravdu o té budově, o všech jejích tvářích, věděl, že byla postavena podle platónského ideálu (budova je chrám), za zachování stejných poměrů, jaké užívají někteří sazeči u stránek (budova je kniha), že její mramor byl vytěžen ve Vermontu (budova je památník). Vstup vybudovali tak, aby mohla vejít jen jedna osoba, aby procházela otočnými dveřmi jako prosebník. Pamatovala si, jak si Darlington navlékl bílé rukavice pro manipulaci se vzácnými rukopisy a dlouhými prsty s úctou spočinul na stránce. Stejným způsobem Len nakládal s penězi.
V Beineckeově knihovně byl pokoj, skrytý v… nemohla si vzpomenout, ve kterém patře. A i kdyby ano, nešla by tam. Neměla kuráž sestoupit do patia, nakreslit prsty na okno tajný znak, vejít potmě. To místo bylo Darlingtonovi drahé. Neexistovala kouzelnější prostora. A neexistoval kout, kde by se víc cítila jako podvodnice.
Sáhla po telefonu, aby zkontrolovala čas. Doufala, že není moc po třetí. Pokud se stačí umýt a dostat do postele do čtyř, pořád ještě urve poctivé tři a půl hodiny, než bude muset vstát a vydat se zase přes kampus na španělštinu. Tyhle výpočty prováděla každý večer, každou chvíli. Kolik času na práci? Kolik času na odpočinek? Nikdy se jí pořádně nepodařilo to dodržet. Taktak vyšla, napínala rozpočet, vždycky jí něco chybělo, přepadala ji panika, táhla se jí v patách.
Alex se podívala na zářící displej a zaklela. Byl plný zpráv. Kvůli prognostice si vypnula zvuk a zapomněla ho zase zapnout.
Všechny zprávy byly od jediné osoby. Od Okula, Pamely Dawesové, postgraduální studentky, která udržovala rezidence Léthé a sloužila jim jako asistentka výzkumu. Pamela neboli Pammie, ale tak jí říkal jen Darlington.
Zavolej.
Zavolej.
Zavolej.
Zprávy došly přesně patnáct minut po sobě. Buď se Dawesová řídila nějakým protokolem, nebo byla ještě nervóznější, než by Alex čekala.
Zvažovala, že to bude prostě ignorovat. Ale byla čtvrteční noc, kdy se scházely spolky, a to znamenalo, že se nejspíš někde něco podělalo. Možná ze sebe ti proměnliví idioti z Vlčí hlavy udělali stádo buvolů a udupali skupinu studentů vycházejících z koleje Branford.
Zašla za jeden ze sloupů podpírajících Beineckeovu knihovnu, aby se schovala před větrem, a vyťukala číslo.
Dawesová to zvedla po prvním zazvonění. „Tady Okulus.“
„Tady Dante,“ odpověděla Alex a připadala si jako osel. Ona byla Dante. Darlington byl Vergilius. Takhle měla Léthé pracovat, dokud Alex nepostoupí do posledního ročníku, nepřevezme titul Vergilia a nezačne učit nějakého nováčka. Když jí Darlington prozrazoval jejich krycí jména – mluvil o nich jako o „úřadech“ – předstírala, že ten vtip pochopila, kývala a opětovala jeho úsměv. Později si to vyhledala a zjistila, že Vergilius byl Dantův průvodce peklem. Plýtvat na ni humorem spolku Léthé bylo jako házet perly sviním.
„U tělocvičny Paynea Whitneyho leží tělo,“ oznámila Dawesová. „Centurio je na místě.“
„Tělo,“ opakovala Alex a napadlo ji, jestli je to únavou, že nerozumí běžné lidské řeči.
„Ano.“
„Jako že mrtvý tělo?“
„A-a-no.“ Dawesová se pokoušela mluvit klidně, ale dech se v ní tajil a to prosté slůvko se protáhlo na tři slabiky.
Alex se opřela zády o sloup, chlad kamene jí prostupoval kabátem, cítila, jak jí projíždí nápor vzteklého adrenalinu.
Děláš si ze mě srandu? Takhle se chtěla zeptat. Tak to na ni působilo. Že si z ní dělá prdel. Z ní, z té divné holky, která si mluví pro sebe, která tak zoufale toužila po kamarádech, že souhlasila, když ji svého času Sarah McKinneyová poprosila: „Sejdeš se se mnou po škole v Tres Muchachos? Chci zkusit, jestli se domluvíš s mou babičkou. Často jsme tam chodily a mně se po ní moc stýská.“ Z holky, která stála před nejodpornější mexickou restaurací v nejodpornější zóně fast foodů ve Valley úplně sama, až musela zavolat mámě, jestli by ji nevyzvedla, protože nikdo nepřišel. Samozřejmě že nikdo nepřišel.
Tohle je doopravdy, připomněla si. A Pamela Dawesová byla hodně věcí, ale rozhodně nebyla kráva jako Sarah McKinneyová.
Což znamenalo, že je někdo mrtvý.
A ona s tím má něco udělat?
„Ehm, byla to nehoda?“
„Nejspíš vražda.“ Dawesová to řekla, jako by přesně na tuhle otázku čekala.
„Dobře,“ hlesla Alex, protože nevěděla, jak jinak reagovat.
„Dobře,“ opakovala Dawesová rozpačitě. Pronesla svou velkou větu a byla připravena stáhnout se ze scény.
Alex ukončila hovor a stála tam v bezútěšném větrném tichu prázdného náměstí. Zapomněla nejmíň polovinu toho, co se ji Darlington pokoušel naučit, než zmizel, ale nic o vraždách mezi tím rozhodně nebylo.
Nevěděla proč. Pokud mají jít společně do pekla, vražda je dobré místo, odkud začít.