Suzanne Collinsová: Balada o ptácích a hadech
Hunger Games se vracejí! Poznejte minulost Coriolanuse Snowa.
Nakladatelství Fragment vydává román Balada o ptácích a hadech, prequel k dystopické trilogii Hunger Games.
ANOTACE:
Pohánějí ho ambice. Soupeření ho žene kupředu. Ale za moc se platí. Je ráno v Den sklizně, který zahajuje desáté Hladové hry. Osmnáctiletý Coriolanus Snow se v Kapitolu připravuje na svou jedinou příležitost získat slávu jako trenér, jeho šance jsou však mizivé. Dostal ponižující úkol trénovat největšího outsidera, splátkyni z Dvanáctého kraje. V Aréně bude probíhat boj na život a na smrt. Mimo ni Coriolanus zahoří ke své splátkyni city… a stane před zásadním rozhodnutím: řídit se pravidly, nebo přežít?
INFO O KNIZE:
Vydá: Fragment, září 2020
Překlad: Zdík Dušek
Vazba: vázaná
Počet stran: 504
Cena: 449 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
1
Coriolanus vhodil do hrnce s vroucí vodou hrst kapusty a odpřisáhl si, že jednoho dne už ji nevezme do úst. Dnešek ale ještě tím dnem nebyl. Potřeboval sníst té chudokrevné hmoty co nejvíc a vypít vývar do poslední kapky, aby mu během sklizňového obřadu nekručelo v žaludku. Šlo o jedno z dlouhého seznamu předběžných opatření na zakrytí skutečnosti, že byli chudí jako chátra z krajů, ačkoliv bydleli ve střešním apartmá toho nejhonosnějšího bytového domu v Kapitolu. Že nositel kdysi význačného jména Snowů se musel v osmnácti živit jen vlastním důvtipem.
Starosti mu dělala košile na slavnost. Měl obstojné tmavé kalhoty od obleku, které si vloni koupil na černém trhu, ale lidé se budou dívat na jeho košili. Pro každodenní použití Akademie naštěstí poskytovala žákům uniformy. Na dnešní slavnost se nicméně studenti měli podle pokynů obléknout elegantně, ale důstojně, jak tato příležitost vyžadovala. Tigris říkala, že jí může věřit, a tak jí věřil. Dosud ho sestřenčina obratnost s jehlou zachraňovala. Přesto nemohl očekávat zázraky.
Košile, kterou vyhrabali ze zadního kouta šatníku, patřila jeho otci a pocházela z lepších časů. Byla zažloutlá stářím a měla na sobě skvrny, polovina knoflíčků chyběla a jedna manžeta nesla popáleninu od cigarety. Celek byl příliš poškozený, než aby se dal prodat třeba i za těch nejhorších dob, a tohle měla být jeho slavnostní košile? Ráno hned za rozbřesku zašel do Tigridina pokoje, ale zjistil, že sestřenice i košile zmizely. To nevěstilo nic dobrého. Zlomila snad Tigris nad tím starým hadrem hůl a vydala se na černý trh, aby se mu na poslední chvíli pokusila obstarat pořádný oděv? A za co by ho pro všechno na světě mohla vyměnit? Měla jedinou věc – sebe – a rodina Snowových ještě neklesla tak hluboko. Nebo tam právě klesá, zatímco on si solí kapustu?
Představil si, jakou cenu by lidé za sestřenku zaplatili. S dlouhým, špičatým nosem a vychrtlou postavou nebyla žádná velká kráska, ale její roztomilost a křehkost sváděly ke zneužívání. Kdyby chtěla, našla by zájemce. Z toho pomyšlení se mu dělalo zle. Připadal si bezmocný a následně i znechucený sám sebou.
Z hloubi bytu uslyšel nahrávku kapitolské hymny „Skvost Panemu“. Připojil se k ní babiččin roztřesený soprán, který se odrážel od stěn.
Panemský skvoste,
ty mocné město,
záříš po věky a stále víc.
Její zpěv byl jako vždy zoufale falešný a zpožďoval se za hudbou. V prvním roce války pouštěla tuto nahrávku pětiletému Coriolanovi a osmileté Tigris při národních svátcích, aby posílila jejich vlastenectví. Každodenní produkce začala teprve onoho černého dne, kdy Kapitol obklíčili vzbouřenci z krajů a na zbývající dva roky války ho odřízli od zásobování. „Pamatujte, děti,“ říkala jim, „jsme sice obklíčení, ale nevzdali jsme se!“ Pak z oken střešního bytu zanotovala hymnu, zatímco se na město snášely bomby. Šlo o její malý akt vzdoru.
V pokoře ctíme
ideál tvůj,
Následovaly tóny, které nikdy nedokázala pořádně vyzpívat…
s láskou jdeme ti vstříc!
Coriolanus se mimoděk zašklebil. Posledních deset let vzbouřenci mlčeli, zato jeho babička ne. Ještě zbývaly dvě sloky.
Panemský skvoste,
oázo práva,
moudrostí slyne tvá skráň.
Uvažoval, jestli by část toho zvuku nevstřebal nábytek, ale jednalo se o akademickou otázku. Momentálně jejich střešní byt představoval mikrokosmos celého Kapitolu, zjizveného vytrvalými útoky vzbouřenců. Sedm metrů vysoké stěny byly posety prasklinami, na plesnivém stropě zůstaly díry po opadlých kusech omítky a rozbité tabule klenutých oken s výhledem na město držely v rámech ošklivé černé lepicí pásky. Během války i deseti let po ní byla jeho rodina nucena prodat nebo směnit mnoho ze svého majetku, takže některé místnosti byly zcela prázdné a uzavřené a v ostatních zbývalo posledních pár kousků nábytku. Ještě horší bylo, že v třeskutých mrazech poslední zimy obléhání obětovali několik krásných soch vyřezávaných ze dřeva a bezpočet knih ohni, aby rodina neumrzla. Pohled na zářivé stránky obrázkových knih – těch, které si prohlížel s matkou – měnící se v popel ho vždycky rozplakal. Je ale lepší být smutný než mrtvý.
Z návštěv v bytech kamarádů věděl, že většina rodin se již pustila do oprav svých příbytků, ale Snowovi si nemohli dovolit ani pár metrů plátna na novou košili. Vybavil si spolužáky, jak se probírají šatníky a berou si na sebe nově ušité obleky, a napadlo ho, jak dlouho ještě dokáže předstírat, že není na mizině.
V tobě jsme svorni,
dáváš nám světlo,
slyš naši přísahu naň.
Jestli si nebude moct vzít košili, kterou mu Tigris upravila, co si počne? Řekne, že má chřipku a že musí zůstat doma? Bezpáteřní. Přečká slavnost v košili z uniformy? Neuctivé. Vtěsná se do červené knoflíčkové košile, ze které vyrostl už předloni? Nuzácké. Přijatelná možnost? Ani jedna z výše uvedených.
Možná šla Tigris požádat o pomoc svou zaměstnavatelku, Bůhvícii Whatnotovou, ženu stejně směšnou jako její jméno, ale s jistým nadáním pro módu. Ať byla právě populární pera nebo kůže, plast nebo plyš, dokázala je zahrnout do výsledného úboru, a za rozumnou cenu. Tigris nebyla příliš dobrá studentka, a tak po maturitě na Akademii nešla na Univerzitu, ale rozhodla se kráčet za svým snem stát se módní návrhářkou. Oficiálně byla učednice, ačkoliv Bůhvície ji využívala spíš jako otrokyni – nechávala si od ní masírovat chodidla a nutila ji čistit odpady plné jejích dlouhých fuchsiových vlasů. Tigris si ale nikdy nestěžovala a odmítala jakoukoliv kritiku namířenou na paní šéfovou – tak potěšená a vděčná byla za to, že se pohybuje ve světě módy.
Panemský skvoste,
v míru jsi síla,
štítem jsi, když hrozí svár.
Coriolanus otevřel lednici – doufal, že najde něco, čím by zpestřil kapustovou polévku. Byla tu však jen kovová pánev. Když z ní sejmul poklici, pohled mu oplácely rosolovité krájené brambory. Splnila snad babička konečně hrozbu, že se naučí vařit? Je ta hmota vůbec jedlá? Znovu pánev přiklopil, dokud nebude mít víc informací, s nimiž by mohl pracovat. Jakým přepychem by bylo vyhodit tu hmotu bez zaváhání do koše. Jakým přepychem by byly odpadky. Vzpomínal si, nebo si to aspoň myslel, že když byl hodně malý, sledoval popelářské vozy, s nimiž jezdili avoxové – dělníci bez jazyků byli nejlepší pracanti, nebo to aspoň babička říkala –, jak s hukotem projíždějí ulicemi a odvážejí pytle s vyhozenými potravinami, nádobami a vyřazenými věcmi z domácností. Pak nastaly časy, kdy nic nemohlo být na jedno použití, žádná kalorie nesměla přijít nazmar a žádný předmět nebyl natolik bezcenný, aby se nedal za něco vyměnit, spálit pro zahřátí nebo přistrčit ke stěně kvůli zateplení. Všichni se naučili nenávidět plýtvání. Teď se ovšem pomalu vracelo do módy – jednalo se o známku blahobytu, stejně jako slušná košile.
Chraň naši zemi
před soky všemi.
Ta košile. Ta košile. Dokázal se upnout na takový problém – vlastně na jakýkoliv problém – a vytrvat. Jako kdyby se tím, že bude mít pod kontrolou jeden prvek svého světa, chránil před zkázou. Šlo o zlozvyk, kvůli němuž nevnímal jiné věci, které mu mohly ublížit. Do mozku měl vtištěné obsesivní sklony a nenaučí-li se je překonávat, zřejmě na ně jednou doplatí.
Babiččin hlas zavřeštěl vyvrcholení hymny:
Kapitol – života dar!
Bláznivá stařena, pořád lpí na předválečných dobách. Měl ji rád, ale už před lety se odpoutala od reality. Při každém jídle vykládala o legendární vznešenosti Snowových, i když se jejich pokrm skládal z vodové fazolové polévky a zatuchlých krekrů. Podle babiččiných slov bylo jasné, že ho čeká velkolepá budoucnost. „Až bude Coriolanus prezidentem…,“ říkala často. „Až bude Coriolanus prezidentem…,“ všechno od zastaralého kapitolského letectva po nehorázné ceny vepřových kotlet se napraví jako kouzlem. Rozbitý výtah a artritická kolena jí naštěstí zabraňovaly chodit často ven, a její vzácní návštěvníci byli stejné fosilie jako ona.
Kapusta se začala vařit a vyplnila kuchyni pachem chudoby. Coriolanus do ní dloubl dřevěnou lžicí. Tigris pořád nikde. Brzy bude příliš pozdě na to, aby zavolal do Akademie a omluvil se. Všichni budou shromáždění v Heavensbeeově sále. Bude muset čelit zlosti a zklamání své profesorky komunikace Satyrie Clickové, která ho prosazovala na jedno ze čtyřiadvaceti kýžených míst trenérů v Hladových hrách. Kromě toho, že byl jejím oblíbencem, pracoval i jako její asistent pro výuku a ona ho dnes bezpochyby bude k něčemu potřebovat. Dokázala být nevyzpytatelná, zejména když pila, a v Den sklizně se mohl spolehnout na to, že pít bude. Radši by měl zavolat a upozornit ji na svou nepřítomnost – řekne, že pořád zvrací nebo něco takového, ale vynasnaží se co nejrychleji uzdravit. Obrnil se a zvedl telefon, aby se vymluvil na náhlou chorobu, když tu ho napadla další myšlenka: Jestli se tam nedostaví, dovolí jim Satyrie, aby místo něj za trenéra vybrali někoho jiného? A pokud ano, sníží to jeho šanci na zisk jednoho ze stipendií Akademie předávaných při maturitě? Bez něj si v žádném případě nemohl dovolit jít na Univerzitu, čímž by se mu uzavřela možnost lukrativní profesní dráhy. Neměl by žádnou budoucnost, kdo ví, co by se stalo s jeho rodinou, a…
Zavrzaly zprohýbané vchodové dveře.
„Korjo!“ zavolala Tigris a on telefon zprudka položil. Přezdívka, kterou mu vymyslela, když se narodil, mu už zůstala. Vyřítil se z kuchyně, div ji neporazil, ale Tigris byla příliš rozrušená, než aby ho pokárala. „Dokázala jsem to! Totiž, aspoň něco.“ Nadšeně zvedla ramínko ve starém obalu na obleky. „Podívej, podívej!“
Coriolanus obal rozepnul a vytáhl z něj košili.
Byla překrásná. Ne, ještě líp, byla elegantní. Silné plátno nemělo původní bílou barvu, ani zažloutlý odstín, který získalo stářím, ale bylo nádherně krémové. Manžety a límec nahradil černý samet a jako knoflíčky sloužily zlaté a ebenové kamínky. V každém byly vyvrtány dvě dírky na nit.
„Jsi geniální,“ řekl upřímně. „A ta nejlepší sestřenice na světě.“ Opatrně podržel košili stranou a volnou rukou ji objal. „Snow vždycky vítězí!“
„Snow vždycky vítězí!“ zvolala Tigris. Tohle úsloví jim pomohlo překonat válku, kdy se museli neustále ohánět, aby je někdo nezašlapal do země.
„Pověz mi všechno,“ vyzval ji – věděl, že jí tím udělá radost. Hrozně ráda mluvila o šatech.
Tigris rozhodila ruce a zasmála se. „Kde mám začít?“
Začala s bělidlem. Nenápadně prohodila, že Bůhvíciiny závěsy v ložnici vypadají zašle, a když je namočila do bělidla, přihodila k nim i košili. To košili výrazně pomohlo, ale žádné množství bělidla nedokázalo zcela odstranit skvrny. Proto ji Tigris povařila s uvadlými aksamitníky, které našla v popelnici před domem Bůhvíciiných sousedů, a květy plátno obarvily právě natolik, aby skvrny zakryly. Samet na manžety pocházel z velkého pytlíku, který obsahoval nějakou teď už bezvýznamnou medaili jejich dědečka. Kamínky na knoflíčky vypátrala ve skříňce v koupelně pro služky a otvory jí do nich vyvrtal domovní údržbář výměnou za vyspravení montérek.
„To jsi dělala dnes ráno?“ zeptal se.
„Ne, už včera. V neděli. Dnes ráno jsem… Našel jsi moje brambory?“ Následoval Tigris do kuchyně, kde otevřela lednici a vytáhla z ní pánev. „Byla jsem vzhůru dlouho do noci a vyráběla jsem z nich škrob. Pak jsem zaběhla dolů k Dolittlovým, abych si půjčila pořádnou žehličku. Tohle jsem nechala na polévku!“ Vysypala nevábnou hmotu do vroucí kapusty a zamíchala ji.
Coriolanus si všiml fialových kruhů pod Tigridinýma zlatavě hnědýma očima a provinile se zeptal: „Kdy jsi naposledy spala?“
„Neboj, jsem v pohodě. Snědla jsem bramborové slupky. Prý jsou v nich všechny vitamíny. A dnes je Den sklizně, takže je v podstatě svátek!“ odpověděla vesele.
„U Bůhvície ne,“ upozornil ji. A vlastně nikde. Den sklizně byl hrozný hlavně v krajích, ale v Kapitolu si ho nikdo příliš nevšímal. Stejně jako jeho ani většinu lidí netěšilo připomínat si válku. Tigris bude celý den obskakovat svou zaměstnavatelku a její hosty, kteří si budou vyprávět pochmurné historky o nedostatku, jaký zažili během obležení, a opíjet se do němoty. Zítřek, až bude řešit jejich kocoviny, bude ještě horší.
„Přestaň si dělat starosti. Radši si pospěš a najez se!“ Tigris nabrala polévku do misky a postavila ji na stůl.
Podíval se na hodinky, zhltl trochu polévky a nedbal při tom na to, jak ho pálí v puse, a odběhl s košilí do svého pokoje. Už byl osprchovaný a oholený – na jeho světlé pleti dnes naštěstí nebyl jediný kaz. Školní spodní prádlo i černé ponožky byly bezproblémové. Natáhl si kalhoty od obleku, více než přijatelné, a vtěsnal nohy do kožených bot. Boty mu byly malé, ale dokázal to vydržet. Opatrně si oblékl košili, zastrčil si ji do kalhot a otočil se k zrcadlu. Nebyl tak vysoký, jak měl být. Jako u mnoha lidí z jeho generace růst patrně omezila nedostatečná strava. Byl však atleticky štíhlý, s dokonalým držením těla, a košile zvýrazňovala jeho přednosti. Nikdy od dětství, kdy ho babička prováděla po ulicích v purpurovém sametovém obleku, nevypadal tak vznešeně. Uhladil si plavé zvlněné vlasy a posměšně zašeptal svému odrazu: „Zdravím vás, Coriolane Snowe, prezidente Panemu.“
Majestátně vkročil do obýváku Tigris pro radost, rozpažil a otočil se kolem své osy, aby jí předvedl košili.
Potěšeně hvízdla a zatleskala mu. „Vypadáš úžasně! Jsi tak pohledný a elegantní! Pojď se podívat, madam babičko!“ To byla další přezdívka, kterou Tigris vymyslela už jako malá – oslovení „pramáti“ a zejména „babi“ jí připadala zcela nedostatečná pro tak vznešenou osobu.
Do pokoje vešla jejich babička. V rozechvělých rukách láskyplně držela čerstvě ustřiženou rudou růži. Na sobě měla dlouhou a splývavou černou tuniku, jaké byly před válkou tak oblíbené a dnes tak zastaralé a směšné, a vyšívané pantofle se zakroucenými špičkami – před lety patřily ke kostýmu. Zpod zašlého sametového turbanu jí splývaly pruhy jemných bílých vlasů. Jednalo se o zbytky kdysi přepychové garderoby – několik posledních kousků uchovaných pro návštěvy a její vzácné výpravy do města.
„Tumáš, chlapče. Vezmi si ji. Právě jsem ji ustřihla na své střešní zahrádce,“ vybídla ho.
Sáhl pro růži, ale když ji bral do ruky, trn ho bodl do dlaně. Ze zranění vytekla kapka krve, a tak podržel ruku dál od těla, aby si neušpinil drahocennou košili. Babička vypadala zmateně.
„Jenom jsem chtěla, abys vypadal noblesně,“ hlesla.
„My víme, madam babičko,“ odpověděla Tigris. „Však taky bude.“
Když ho odváděla do kuchyně, připomínal si, že sebeovládání je zásadně důležitým uměním a že by měl být babičce vděčný za každodenní příležitosti, aby si ho trénoval.
„Taková zranění nikdy nekrvácejí dlouho,“ ujistila ho Tigris, zatímco mu rychle čistila a ovazovala ruku. Odlomila květ růže s několika zelenými lístky a připnula mu ho ke košili. „Opravdu to vypadá noblesně. Víš, co pro ni její růže znamenají. Poděkuj jí.“
Coriolanus poslechl. Poděkoval jim oběma, vykročil z bytu, seběhl po dvanácti zdobných schodištích a přes vstupní halu vyšel do ulic Kapitolu.
Vchod ústil na Korzo, třídu tak širokou, že tudy za starých časů, kdy Kapitol pořádal pro své obyvatele okázalé vojenské přehlídky, mohlo pohodlně projíždět osm vozů vedle sebe. Vzpomínal si, jak se jako malý chlapec vykláněl z oken a jak si jejich hosté pochvalovali, že mají na přehlídce místa v první řadě. Potom přiletěly bombardéry a okolí jejich domu bylo po dlouhou dobu neprůjezdné. Teď byly ulice konečně vyčištěné, ale na chodnících stále ležely hromady sutin a řada budov byla ve stejně poničeném stavu jako po zásahu bombou. Deset let po vítězství, a on se cestou k Akademii vyhýbal hromadám mramoru a žuly. Někdy uvažoval, jestli tu ty trosky nebyly ponechány schválně jako připomínka toho, co obyvatelé přečkali. Lidé mají krátkou paměť. Potřebovali se vyhýbat sutinám, odtrhávat umouněné přídělové kupóny a sledovat Hladové hry, aby si udrželi vzpomínky na válku v čerstvé paměti. Zapomnění mohlo vést k samolibé pohodlnosti a všichni by se ocitli zase na začátku.
Když zatočil do Učenecké ulice, přiměl se zvolnit krok. Chtěl dorazit včas, ale v klidu a důstojně, nikoliv upoceně a udýchaně. Letošní Den sklizně patrně bude horký, jako většinou býval. Co jiného se však dalo čekat 4. července? Byl vděčný za vůni babiččiny růže, protože ze zahřívající se košile stoupal slabý pach brambor a mrtvých aksamitníků.
Akademie jako ta nejelitnější střední škola v Kapitolu vzdělávala potomky prominentů, bohatých a vlivných lidí. V každém ročníku studovalo přes čtyři sta žáků a Tigris i Coriolana Akademie vzhledem k dlouhé minulosti jejich rodiny spojené se školou bez potíží přijala. Na rozdíl od Univerzity se tu neplatilo školné a Akademie poskytovala svým studentům obědy, školní pomůcky i uniformy. Každý, kdo něco znamenal, vychodil Akademii, a on bude potřebovat tyto konexe jako odrazový můstek pro svou budoucnost.
Na velkolepé schodiště k Akademii se vešlo veškeré studentstvo, takže snadno zvládalo příliv funkcionářů, profesorů i studentů mířících na svátek Dne sklizně. Coriolanus stoupal pomalu a snažil se vyzařovat nedbalou důstojnost pro případ, že by si ho někdo všiml. Lidé ho znali – nebo přinejmenším znali jeho rodiče a prarodiče – a od příslušníků rodiny Snowů se očekával jistý standard. Letos, počínaje dneškem, si, jak doufal, začnou všímat i přímo jeho osobně. Účast v Hladových hrách byla jeho posledním projektem před maturitou uprostřed léta. Jestli podá dobrý výkon jako trenér, spolu s vynikajícími studijními výsledky by to mělo stačit na stipendium, které pokryje školné na Univerzitě.
V Hladových hrách bude bojovat na život a na smrt celkem dvacet čtyři splátců, jeden chlapec a jedna dívka z každého z dvanácti poražených krajů. Vše bylo zapsáno ve Smlouvě o velezradě, která ukončila temné dny vzpoury krajů – jeden z mnoha trestů uložených rebelům. Stejně jako v minulosti budou splátci vpuštěni do kapitolské arény, polorozpadlého amfiteátru, kde se před válkou pořádala sportovní klání a zábavné akce. Splátci budou mít k dispozici zbraně, aby se navzájem vraždili. Kapitol pobízel všechny obyvatele k tomu, aby hry sledovali, ale řada lidí se tomu vyhýbala. Cílem bylo přidat hrám na přitažlivosti.
Z toho důvodu budou splátcům poprvé přiřazeni trenéři. Dvacet čtyři nejlepších a nejchytřejších studentů Akademie z nejvyššího ročníku. Ještě stále se řešilo, co konkrétně to bude obnášet. Hovořilo se o tom, že trenéři budou připravovat svoje svěřence k osobnímu interview a možná je i školit v tom, jak se mají chovat před kamerami. Všichni se shodovali na tom, že mají-li Hladové hry pokračovat, musejí se změnit, a spojení kapitolské mládeže se splátci z krajů lidi zaujalo.
Coriolanus prošel vchodem s černými transparenty a pokračoval klenutou chodbou do prostorné Heavensbeeovy síně, kde budou všichni sledovat vysílání sklizňového ceremoniálu. Rozhodně nepřišel pozdě, ale v síni už hlučeli studenti i řada funkcionářů her, kteří se nemuseli zúčastnit úvodního vysílání.
Mezi diváky procházeli avoxové a nabízeli podnosy s poskou, ředěným vínem s medem a bylinkami. Jednalo se o opojnou verzi hořkého nápoje, který pomohl Kapitolu během války tím, že údajně zaháněl choroby. Vzal si jeden pohárek a převaloval trochu posky na jazyku, aby se zbavil případného pachu kapusty z dechu. Povolil si však jediný doušek. Nápoj byl silnější, než se mnozí domnívali, a v minulých letech viděl studenty z vyšších ročníků, kteří se ztrapnili, protože si zavdali víc, než měli.
Svět stále považoval Coriolana za boháče, ale jeho jedinou skutečnou měnou byl šarm, který také cestou mezi ostatními shromážděnými rozdával plnými hrstmi. Když zdravil studenty i učitele, vyptával se na jejich příbuzné a tu a tam přidal i nějaký ten kompliment, obracely se k němu rozzářené obličeje.
„Vaše přednáška o odvetě krajů mi nedala spát.“
„Máš krásný účes!“
„Jak proběhla operace zad vaší matky? Vyřiďte jí, že obdivuji její statečnost.“
Prošel kolem stovek vypolstrovaných židlí na stupínek, kde Satyrie vykládala skupině profesorů Akademie a funkcionářů her jakýsi neuvěřitelný příběh. Ačkoliv zaslechl jen poslední větu – „A já na to: Vaší paruky je mi líto, ale to vy jste trval na tom, že přinesete tu opici!“ –, svědomitě se připojil k následnému smíchu.
„Á, Coriolanus,“ protáhla unyle Satyrie a mávla na něj, ať se k nim připojí. „Tady je můj hvězdný žák.“ Věnoval jí očekávaný polibek na líc a zaznamenal, že Satyrie má oproti němu náskok několika pohárů posky. Skutečně potřebovala omezit svoje pití, ačkoliv totéž se dalo říct o polovině dospělých. Léčba poskou, kterou si lidé sami ordinovali, se stala celoměstskou epidemií. Satyrie však byla zábavná a nikoliv přehnaně upjatá – jako jedna z mála profesorů dovolovala studentům, aby ji oslovovali křestním jménem. Odtáhla se od něj a prohlédla si ho. „Krásná košile. Kde jsi ji sehnal?“
Podíval se na košili, jako kdyby ho její existence překvapila, a pokrčil rameny jako mladík s neomezenými možnostmi.
„Snowové mají hluboké skříně,“ odpověděl ledabyle. „Chtěl jsem vypadat důstojně a zároveň slavnostně.“
„To se ti taky povedlo. Co je to za pěkné manžetové knoflíčky?“ zeptala se Satyrie a přejela po jednom prstem. „Kamínky z mozaiky?“
„Opravdu? Tím se vysvětluje, proč mi připomínají koupelnu služebných,“ odtušil. Satyriini přátelé se zasmáli. Takový dojem si hodlal udržet. Připomínku, že patří k těm vzácným lidem, kteří mají koupelnu pro služku – navíc obloženou mozaikovitými kamínky –, ale zároveň zmírněnou tím, že si udělal legraci ze své košile.
Kývl na Satyrii. „Máte nádherné šaty. Jsou nové, viďte?“ Na první pohled poznal, že to jsou stejné šaty, jaké nosila na Den sklizně každý rok, jen ozdobené chumáči černých per. Satyrie ale pochválila jeho košili a on jí potřeboval oplatit lichotku.
„Nechala jsem si je upravit speciálně na dnešek,“ odpověděla. „Je to přece jen desáté výročí.“
„Elegantní,“ řekl. Celkově vzato nebyli špatný tým.
Jeho dobrá nálada se rozplynula, když spatřil profesorku tělesné výchovy Agripinu Sickleovou, která si za pomoci svalnatých ramen klestila cestu davem. Za ní kráčel její pobočník, Sejanus Plinth, a nesl ornamentální štít, jejž si profesorka Sickleová každým rokem umíněně brala na skupinové fotografování. Dostala ho na konci války za organizování bezpečnostních opatření na Akademii během bombardování.
Coriolanovu pozornost však nepřilákal štít, ale Sejanův úbor: měkký, uhlově šedý oblek s běloskvoucí košilí, jejíž bělost vyvažovala kašmírová kravata střižená tak, aby zjemňovala jeho vysokou hranatou postavu. Celek byl elegantní, zbrusu nový a určitě stál spoustu peněz. Byla za tím válečná šmelina. Sejanův otec byl továrník z Druhého kraje, který se přidal na stranu prezidenta. Prodejem zbraní získal takové jmění, že dokázal koupit své rodině život v Kapitolu. Plinthovi si nyní užívali privilegia, jaká si ty nejstarší a nejmocnější rodiny vydobývaly staletí. Bylo neslýchané, že se v kraji narozený Sejanus stal studentem Akademie, ale štědré sponzorské dary jeho otce financovaly značnou část poválečných rekonstrukcí školy. Rodilý Kapitolan by očekával, že bude budova pojmenována po něm. Sejanův otec žádal jen vzdělání pro syna.
Považoval Plinthovy a jim podobné za ohrožení všeho, co mu bylo drahé. Noví zbohatlíci, kteří se drali po kapitolském společenském žebříčku nahoru, narušovali staré pořádky už svou přítomností. Mimořádně otravná na tom byla skutečnost, že rodina Snowových taky investovala podstatnou část jmění do zbraní – jenže ve Třináctém kraji. Jejich rozlehlý komplex s mnoha továrnami a výzkumnými zařízeními byl rozbombardován na prach. Na Třináctý kraj byla shozena atomová bomba a celou oblast zamořila silná radioaktivita. Těžiště zbrojní výroby Kapitolu se přesunulo do Druhého kraje a spadlo do klína Plinthovým. Když se do Kapitolu donesly zvěsti o zkáze Třináctého kraje, jeho babička nad nimi veřejně mávala rukou s tím, že naštěstí mají plno jiných aktiv. Jenže neměli.
Sejanus se před deseti lety objevil na školním hřišti, ostýchavý, citlivý chlapec, který napjatě pozoroval ostatní děti oduševnělýma hnědýma očima, příliš velkýma na jeho obličej. Když se rozneslo, že pochází z krajů, Coriolanus se v první chvíli chtěl přidat k tažení svých spolužáků s cílem udělat tomu novému klukovi ze života peklo. Pak si to ale rozmyslel a rozhodl se ho prostě ignorovat. Zatímco ostatní kapitolské děti to braly tak, že šikanování toho spratka z kraje bylo pod jeho důstojnost, Sejanus to pochopil jako slušnost. Ani jeden názor nebyl přesný, ale oba posílily dojem, že Coriolanus má úroveň.
Profesorka Sickleová se svou mohutnou postavou vpadla do Satyriiny skupiny tak zhurta, že rozehnala níže postavené hosty na všechny strany. „Dobré ráno, Satyrie.“
„Ach, Agripino, výborně. Nezapomněla sis vzít ten štít,“ odpověděla Satyrie a potřásla si s profesorkou Sickleovou rukou. „Bojím se, že mládež zapomene na skutečný význam dnešního dne. A Sejane, moc ti to sluší.“
Sejanus se pokusil o úklonu, při níž mu spadla zbloudilá lokna vlasů do očí. Těžkopádný štít se mu zaryl do hrudi.
„Až moc,“ zabručela profesorka Sickleová. „Řekla jsem mu, že kdybych chtěla páva, zašla bych do zoo. Všichni by měli mít uniformy.“ Podívala se na Coriolana. „Tohle není tak hrozné. Stará košile z večerního obleku po otci?“
To netušil. Vybavila se mu mlhavá vzpomínka na otce v úchvatném večerním obleku se spoustou medailí a rozhodl se profesorčinu domněnku potvrdit. „Děkuji, že jste si všimla, paní profesorko. Nechal jsem si ji upravit, aby to nevypadalo, že předstírám vlastní vojenskou minulost. Ale chtěl jsem, aby tu dnes byl se mnou.“
„Velice vhodné,“ přikývla profesorka Sickleová a obrátila se k Satyrii, aby si s ní vyměnila názory na poslední nasazení mírotvorců, kapitolských vojáků, ve Dvanáctém kraji, kde horníci neplnili kvóty vytěženého uhlí.
Coriolanus kývl na štít. „Dnes si zaposiluješ, co?“ Sejanus se pousmál. „Je mi ctí sloužit.“
„A pěkně jsi ho vyleštil,“ dodal Coriolanus. Sejanus ztuhl. Ta slova se dala vykládat jako narážka, že je Sejanus patolízal nebo lokaj. Nechal je chvíli viset ve vzduchu, než je odlehčil. „To dobře znám. Já zase leštím Satyrii všechny poháry na víno.“
Sejanus se uvolnil. „Vážně?“
„Ne, vlastně ne. Ale jenom protože ji to zatím nenapadlo,“ odpověděl. Střídal pohrdavé poznámky s kamarádskými.
„Profesorku Sickleovou napadá leccos a neváhá mi volat, ať je den, nebo noc.“ Vypadalo to, že Sejanus chce ještě něco dodat, ale pak si jen povzdychl. „A když teď budu maturovat, stěhujeme se blíž ke škole. Dokonalé načasování, jako obvykle.“
Coriolanus zpozorněl. „Kam přesně?“
„Někam na Korzo. Plno z těch honosných domů bude brzy na prodej. Otec říká, že si majitelé nemůžou dovolit platit daň nebo tak něco.“ Štít zaskřípal o podlahu a Sejanus ho zase zvedl.
„Nemovitosti v Kapitolu se přece nedaní. Jenom v krajích,“ namítl Coriolanus.
„Jde o nový zákon,“ odpověděl Sejanus. „Aby vybrali víc peněz na rekonstrukci města.“
Coriolanus se snažil zadusit paniku, která se v něm vzedmula. Nový zákon. Uvalující na jeho byt daň. Jak vysokou? Už takhle sotva živořili z Tigridiny almužny, maličké vojenské penze, kterou dostávala babička za manželovy služby Panemu, a z Coriolanova příspěvku pro dítě zabitého válečného hrdiny, který mu ale přestane plynout po maturitě. Jestli nebudou schopní zaplatit daň, přijdou o svůj byt? Nic jiného už neměli. Ani prodej bytu by nepomohl – věděl, že si na něj babička půjčila každý cent, který dokázala sehnat. Pokud ho prodají, nezůstane jim skoro nic. Budou se muset přestěhovat do nějaké chudší čtvrti a připojit se k řadám obyčejných občanů bez postavení, bez vlivu a bez důstojnosti. Takové ponížení by babičku zabilo. Bylo by milosrdnější ji vyhodit z okna. Taková smrt by aspoň byla rychlá.
„Jsi v pořádku?“ Sejanus se na něj udiveně zadíval. „Zbělel jsi jako stěna.“
Coriolanus se ovládl. „To je asi poskou. Nedělá mi dobře na žaludek.“
„Mně taky ne,“ souhlasil Sejanus. „Mamka mě ji nutila pít během války.“
Mamka? Měl snad jeho postavení získat člověk, který označoval svou matku jako „mamku“? Dostal strach, že neudrží kapustu s poskou v žaludku. Zhluboka se nadechl a silou vůle se zklidnil. Cítil k Sejanovi ještě větší odpor než kdykoliv jindy od toho dne, kdy se k němu ten dobře živený kluk z kraje s buranským přízvukem poprvé přišoural s pytlíkem želé bonbonů.
Ozvalo se vyzvánění zvonu a uviděl, jak se ostatní studenti seskupují před stupínkem.
„Asi už je čas na výběr splátců,“ poznamenal Sejanus ponuře.
Coriolanus ho následoval k odsazeným židlím v šesti řadách po čtyřech, určeným pro trenéry. Snažil se odsunout z mysli bytovou krizi a soustředit se na bezprostřední úkol. Víc než kdykoliv jindy bylo zásadně důležité, aby vynikl, a má-li vyniknout, potřebuje dostat schopného splátce.
Na program trenérů dohlížel osobně děkan Casca Highbottom, jemuž byly připisovány zásluhy za vznik Hladových her. Představil se studentům s energií náměsíčníka se zasněnýma očima. Jako vždy byl nadopován morfionem. Jeho kdysi atletická postava se časem scvrkla a obalila svraštělou kůží. Čerstvý sestřih a elegantní oblek jen zvýrazňovaly jeho zchátralost. Díky slávě duchovního otce her se stále držel své pozice, ale kolovaly zvěsti, že s ním správní radě Akademie dochází trpělivost.
„Nazdárek, všichni,“ pronesl ztěžklým jazykem a zamával nad hlavou pomuchlaným papírem. „Něco vám přečtu.“ Studenti ztichli a napínali uši, aby ho slyšeli přes hluk v síni. „Přečtu vám jméno a to, jakého dotyčný dostane splátce. Jasné? Takže do toho. První kraj, kluk, bude patřit…“ Děkan Highbottom zamžoural na papír a snažil se z něj něco vyčíst. „Brýle,“ zamumlal. „Zapomněl jsem si brýle.“ Všichni zírali na jeho brýle, které už měl posazené na nose, a čekali, než je nahmatal prsty. „Á, tady jsou. Livie Cardewová.“
Livie vítězně máchla pěstí ve vzduchu a po jejím špičatém obličeji se rozlil úsměv. „Jo!“ vykřikla hlasitě. Vždycky měla sklony ke škodolibosti. Jako kdyby se za protekční přiřazení splátce zasloužila ona, a ne její matka, která řídila největší kapitolskou banku.
Coriolanovo zoufalství rostlo s tím, jak děkan Highbottom pokračoval v předčítání seznamu trenérů. Během deseti let se vynořil jasný vzor. Nejvíc vítězů produkovaly lépe živené a Kapitolu přátelsky nakloněné kraje, tedy První a Druhý kraj, ale splátci z rybářského Čtvrtého a zemědělského Jedenáctého kraje měli rovněž šanci. Coriolanus doufal ve splátce z Jedničky nebo ze Dvojky, ale nedostal přiděleného ani jednoho, což bylo o to urážlivější, že Sejanus získal chlapce z Druhého kraje. Děkan přečetl i Čtvrtý kraj, aniž by uvedl Coriolanovo jméno, a posledního reálného adepta na vítězství – chlapec z Jedenáctého kraje – dostala Clemensie Dovecoteová, dcera ministra energetiky. Na rozdíl od Livie přijala Clemensie zprávu o svém štěstí s taktem – jen si odhrnula havraní vlasy z čela a pečlivě si zaznamenala svého splátce do připravené složky.
Něco se dělo, když Snowa jakožto jednoho z nejrespektovanějších studentů Akademie stále přehlíželi. Coriolanus už si začínal myslet, že na něj úplně zapomněli – možná mu svěří nějakou speciální pozici? –, když ke své hrůze uslyšel, jak děkan huhlá: „A poslední v pořadí, ale nikoliv významem, dívka z Dvanáctého kraje… patří Coriolanu Snowovi.“