Tomáš Sekerka: Nájezdník z Pustiny

„Zaútočili rychle, sehraně, tvrdě. Jako praví profesionálové. Tak, jak se to dělá. Tak, jak to máme rádi.“
Nakladatelství Fantom Print přichází s prvním románem z dvoudílné série Clona. Nájezdník z Pustiny, dystopické dobrodružství plné boje o přežití, futuristických scén, kvantových počítačových technologií a vojenské akce, vás vezme útokem a nenechá na pochybách, že mladá krev české fantastiky má co nabídnout.

 

ANOTACE:
Vítejte v postkapitalismu. Letopočet se nyní počítá od Doby temna, po níž nepřišlo světlo zářných zítřků, nýbrž Clona. A její světlo z vás udělá magora. Nebo génia. Je v tom rozdíl?

Přežít v Pustině, za hranicemi měst a megaměst, je těžké, ale komu vadí nepřetržité války barbarských kmenů, nedostatek potravin i vody, může se zkusit probít a prostřílet. Členové Klanu o tom vědí svoje. Mají navíc víru v Rubínového Boha, díky které mohou bojovat, i když jejich tělo mělo už dávno zemřít. Je v tom vážně jenom víra, nebo něco víc?

Ani v megaměstech však není život růžový jako světlo Clony. Synonymum nekontrolovatelné zkázy zní KiSMET. Záhadný virus, napadající přímo lidský organismus skrze informační technologie, se sice nešíří exponenciálně jako klasický počítačový virus, ale o to víc je pro lidskou společnost smrtící.

Říká se, že při pohledu do Clony zešílíte. Možná vás ale čekají jenom příliš kruté pravdy.

 

O AUTOROVI:
Tomáš Sekerka (1988) je nový autor na české sci-fi scéně, který debutuje postkapitalistickým románem Clona. Žije v Praze, ale za svou domovinu považuje malebné město Děčín.
Inspiroval se autory jako J. Kulhánek, M. Žamboch, Š. Kopřiva nebo M. Moudrý. Ke knihám ho přivedl otec (regály plné fantastiky beztak nešly věčně ignorovat), k psaní pak jedna mimořádně špatná kniha (moment, to i já bych napsal lepší…?).
Psaní věnuje každou volnou chvíli již od roku 2009. Vystudoval obor informačních technologií a tématem, které ho zajímá a právě se science fiction spojuje, jsou nové technologie obecně.
Pastafarián, téměř-geek, milovník konspiračních teorií. Momentálně pracuje v administrativě, ale i navzdory takovému omezení se snaží cestovat, sbírat životní zkušenosti a neustále se v kreativním řemesle zdokonalovat.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Fantom Print, srpen 2020
Obálka: Zuzi Maat
Vazba: brožovaná
Počet stran: 384
Cena: 349 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
PROLOG

První putovali vesmírem po tisíce let.

Vlastně to není tak docela pravda. Pokud je pohyb definován jako měnící se vzdálenost jednoho tělesa vůči druhému, pak by bylo mylné nazývat jejich cestování pohybem.

Jestliže totiž ve známém okolí neexistuje jediná molekula hmoty, definice je neplatná.

Přesto tomu tak bylo. Putovali relativní rychlostí, aniž by tomu cokoli nasvědčovalo. Avšak Prvním to nevadilo.

Času se možná báli, ale měli ho dostatek. Přesněji řečeno neměli žádný, protože neexistuje-li prostor, není ani čas.

Pokud se budeme i nadále držet lidských teorií a definic, dalo by se o Prvních říci, že ani oni samotní neexistovali, jelikož se nedali zvážit ani změřit.

Pokud se nerozhodli pro opak – a to se stalo právě teď.

*

1
ERIK
( R. 39 PO D. T.)

Otec klečel v obývacím pokoji a dávil na koberec. Ani si nestihl sundat svářečské brýle, připevněné na gumě. Vydával u toho tak hlasité zvuky, až jsem si myslel, že umírá.

I když jsem ho nenáviděl, stejně jsem o něj měl strach.

Sám jsem nevěděl proč a nesnášel se za to. Zvratky pleskaly o zem a měly stejnou barvu jako koberec, který jako by byl k tomu účelu přímo předurčen.

Otec se svezl na zem a neobratně si stáhl brýle z hlavy.

Měl žlutá bělma, ve světle svící vypadal jako Pekelný démon z knih, ze kterých jsme se učili. Maminka mě odstrčila a přiklekla k němu, aby mu podržela vlasy a otřela z vousů kousíčky houbového chleba, který upekla k snídani.

V takových situacích jsem se mohl bezpečně přiblížit, protože jsem věděl, že by neměl dostatek sil chytit mě a nařezat mi. Důvod k tomu nikdy nepotřeboval, jenom jistou ruku. Byl to skvělý pocit, cítit se na chvíli silnější než on. Kdybych ho nakopl, svezl by se na zem a už by nevstal. Nebo by se po mně ohnal, ale já si byl jistý, že bych stihl uskočit. A kopnout ho znovu.

Maminka se ho snažila vytáhnout na starou pružinovou pohovku, zatímco na mě křičela, abych jí s tím pomohl.

Neposlechl jsem, protože ona mě nikdy nepotrestala. Bylo mi jí líto, ale mohla si za to sama. Nakonec to vzdala a nechala bezvládného otce ležet na zemi. Jemu to bylo ostatně jedno. Dokud v ruce svíral hranatou láhev s hnědou pálenkou, všechno ostatní mu bylo ukradené.

Měl to být můj šťastný den. Matka se chystala s ostatními ženami nakupovat do města a já mohl jet s nimi.

Obyčejně jezdila jedna z mých starších sester, ale já se u otce zapřísahal, že je to moje jediné přání k narozeninám a že zastanu dvakrát více práce u domu než obyčejně.

Rychleji už jsem pracovat nedokázal, proto jsem to vynahradil vytrvalostí a dřel celou noc až do rána. Vysmýčil jsem celý dům, v ledové vodě odplísnil a vypral peřiny, pomohl matce s běžnými pracemi, venku umyl všechna auta. Obzvlášť jsem si dal práci s otcovou dodávkou, na kterou jsem jinak nesměl ani sáhnout. Dokonce jsem se pustil i do činností, ke kterým mě obyčejně nepustili, jako třeba sušení cukrového keře a úklid kotců pouštních lišek.

Bylo jim potřeba vyčistit klece, vyměnit vodu a hlavně zkontrolovat, jestli si nepotrhaly pásky přes oči. Kdyby se moc dlouho dívaly k nebi, zešílely by. Tahle práce mi nevadila, rád jsem pozoroval ta roztomilá tělíčka s rezavou srstí a velkýma vyčnívajícíma ušima.

Udělal jsem chybu, že jsem ho vzbudil. Jenže jsem se nemohl dočkat. Podíval se na mě, jeho zamlžené oči mě s námahou zaměřily. Vstal, vzal mě kolem ramen v předstíraném přátelském gestu a pravil: „Nevzpomínam si, že bych ti něco slíbil. Ale nikam nepojedeš. To tě naučí, že pořádně makat se musí pořád, ne jenom když po někom něco chceš. Navíc, kdyby ty prokletý neznabozi viděli, jaký je můj syn slaboch, nic by nám neprodali. Chraň Bůh, vždyť by to tu vzali útokem!“ Zasmál se. „Ne, ne, to i tvoje sestra má větší páru než ty, to přece víš.“

Vlastně jsem něco takového čekal. Ale stejně mě zklamání zasáhlo víc, než jsem si byl ochoten připustit. Vykroutil jsem se mu a vyběhl nahoru po schodech. Odrazil jsem se od dřevěného zábradlí, až zapraštělo, a skočil do postele ve svém pokoji. Snažil jsem se nerozbrečet, ale slzy mi rozmazaly vidění, ať jsem mrkal sebevíc. Bože, jak já ho nenáviděl!

Přestože to otce přivádělo k zuřivosti, v tomto domě se plakalo dost. Dřív plakala maminka, když ji bil. Pak k nám přišla Vivian. Někdo ji našel v Pustině s malou Nikki v náručí. On řekl, že to bude naše nová matka a že se o nás bude starat. Vivian plakala obvykle nejvíc, vlastně brečela skoro neustále. V poslední době však plakala nejčastěji Marie, má starší sestra, a to pokaždé, když ji v noci navštívil. Její pokoj byl hned vedle mého, takže jsem kvůli tomu často nemohl spát. Marii jsem litoval ze všech nejvíc. Vždycky se mu dokázala postavit. Když onemocněla má mladší sestra Veronica, dokonce na něj zvýšila hlas. Otec jen odvětil, že žloutenku a jiné nemoci sesílá Satan na ty, kteří se dost nemodlí, a že kdyby Bůh nechtěl, aby sral na půdě, tak mu opraví záchod.

Musel jsem asi usnout vyčerpáním, protože mě probudil matčin polibek na čelo.

„Všechno nejlepší, chlapče,“ zašeptala a něco vedle mne položila. „Dobře to schovej, Jack to nesmí vidět.“ Dala mi další pusu a rychle odešla.

Byl to starý tablet. Tenký bílý plast na okrajích displeje byl zažloutlý, solární panel na horní hraně naprasklý, ale pro mě to byl přístroj z jiného vesmíru. Byl dokonalý. Nikdy nezapomenu, jak mě fascinovala ta čtverhranná záře uprostřed temnoty mého pokoje. Bylo to něco nadpozemského. Takové věci byly v naší komunitě zakázané. Jedinou technologickou vymožeností byla rušička signálu umístěná na nádvoří, na špičce dřevěného kříže. Prý nás chránila před zlými duchy a pokušením.

A ten kousek božské technologie v sobě skrýval nekonečné množství informací ve formě knih a audiovizuálních materiálů.

Naprosto mě to uchvátilo. Každé nahlédnutí bylo pro mne šokující. Nejvíc mě však fascinovala skutečnost, že o Bohu, Ďáblu a náboženství jsem tam toho našel pramálo.

Začínal jsem si uvědomovat, že co otec považuje za střed vesmíru, to mají jiní lidé za prosté báchorky. Dokonce jsem se v knihách dočetl o jiných nenáboženských teoriích, které vysvětlovaly, proč nebe pokryla nachová Clona.

O apokalypse a krvi nevěřících tam nepadlo ani slovo.

Dozvěděl jsem se také o internetu. Netušil jsem, kde ho mám hledat, ale nebyl jsem natolik hloupý, abych se ptal kohokoli z okolí. Okamžitě bych byl označen za rouhače a následně zmrskán. Věděl jsem, co musím udělat. Musel jsem se dostat do města. Nevěděl jsem ale jak.

O několik týdnů později, když jsme zasedli k nedělnímu obědu, měl otec dobrou náladu. To se moc často nestávalo, obyčejně ještě spal nebo trpěl kocovinou, a to se okolo něj muselo chodit po špičkách. Důvod jeho chování byl prostý.

Pohádali se se sousedem kvůli kvalitě svých pálenek, načež otec pravil, že radši vypije dvě pinty vlastních chcanek, než aby přičichl k té jeho břečce. Z toho vznikla sázka a on ji vyhrál. Když se mu soused zdráhal vyplatit výhru – noc s jeho ženou – rozbil mu otec hlavu kamenem, jak nám později barvitě líčil. Měl štěstí, že soused přežil, jinak by trestu neunikl. Ani dobrá známost s knězem by mu nepomohla.

Matka nosila jídlo na stůl, malá Nikki vřeštěla a nahatá běhala za psem. Zvláštní bylo, že se ještě neukázala Marie s Veronicou, ty by si nedělní oběd ujít nenechaly. Vivian seděla těsně u otce, jeho ruku položenou na stehně. Skoro nemluvila, a když už, nikdy se dotyčnému nedívala do očí.

Často ani neodpovídala na otázky – byla prostě mimo.

Otec pil a byl čím dál hlasitější. To byla má příležitost.

Věděl jsem, že když to neudělám teď, budu toho navždy litovat. Odvážil jsem se zeptat se ho, jestli se mohu připojit k sestře a jet příští týden do města. Vyprskl smíchy, jako bych řekl bůhvíjaký vtip. Přitom popadl matku, která se skláněla u kamen, a posadil si ji na klín.

„Ne, Eriku, to bys nemohl. Je mi to líto, ale na mně to nezáleží. Může za to tvoje matka.“ Najednou zvážněl.

„Víš, ty jsi, jak to říct slušně… hlupák, jo, to je to slovo. Po matce. Vysvětlím ti to. Ona je taky hloupá, o tom žádná, jenže je zároveň taky mazaná. Říká se tomu,“ objal matku, aby dosáhl na láhev, „vychytralá!“ Udeřil do stolu. „To je ono!“ Chytil ji za bradu a pak sjel špinavými prsty níž a prsty objal její krk. Zrychlil se jí dech. „Pokud by odjely všechny sestry a ty s nima, neměl bych na ni žádnou páku, mohla by mi zdrhnout, chápeš?“

Moc jsem nechápal, ale vadilo mi, jak se k ní chová a že mi říká, že jsem hloupý.

„Nejsem hlupák,“ řekl jsem tiše a snažil se v sobě dusit vztek.

„Ale jistěže jsi,“ zamumlal. Už mu těžkla víčka. „Nic ani… nevíš…“

„Rozhodně ne podle IQ testů,“ řekl jsem, ale už vtom jsem věděl, že jsem udělal chybu.

„Cos to řekl?“ Otec jako by okamžitě vystřízlivěl. Měl zastřený zrak. Znal jsem ten pohled, nevěstil nic dobrého.

„Jacku, prosím tě,“ vložila se do toho matka, která do té doby toporně seděla na otcově klíně. Odstrčil ji a shodil na prkennou podlahu. Vrávoravě se postavil a převrátil přitom židli. „Kdes to slyšel?“

Nemohl jsem mluvit. Vyschlo mi v krku.

„Odpověz, ty malej hajzle!“

„Proboha, Jacku!“ křičela matka ze země nepříčetně.

„Ty laskavě zavři klapačku,“ řekl jí a naznačil kopnutí.

Zaječela a dala se do pláče.

Využil jsem rozptýlení a chtěl jsem utéct nahoru do pokoje, ale mé tělo jako by vědělo, že to nemá cenu – nohy jsem měl těžké a pomalé.

Otec mne chytil za vestu. Ta se roztrhla a na zem s nepřeslechnutelným „prásk!“ upadl můj tablet. Otec na přístroj vyvalil oči, pokřižoval se a zdánlivě se uklidnil. Pak odešel do předsíně. Očima jsem hledal pomoc u matky, jenže ta byla stejně vystrašená jako já.

Když se vrátil, po tváři mu tekly slzy. V ruce držel stříbrný kolt.

„Pro lásku boží, já tě prosím,“ matka se před ním plazila, zachytávala se jeho děravých nohavic.

Tentokrát otec nic nenaznačoval. Kopl matku do brady, až jí zuby cvakly a hlava zapružila, jako by měla krk z gumy. Vivian vykřikla a snažila se co nejvíce vtěsnat do rohu, až narazila na police.

„Copak nevidíš, že už je zatracený?!“ řval na ni. „Copak to nevidíš?!“ Pak vyrazil ke mně, ale vůbec si nevšiml Jonase, našeho psa, který štěkal a chystal se mu zakousnout do nohy. Zakopl, ale ještě by se mu podařilo udržet rovnováhu, kdyby se mu pod nohy nezapletla Nikki. Stihl se chytit ubrusu, ale pak se zřítil se stolem i s veškerým nádobím na zem.

Bylo to jako ve snu, v mlze, jako by se vzpomínka roztekla do okrajů mého periferního vidění. Stál jsem u stěny a ochromený hrůzou čekal, co se bude dít. Ale otec si mě nevšímal. Pomalu nakračoval k Vivian, která zdvihla jeho zbraň. Hleděla na ni, jako by nic podobného nikdy neviděla. Jako by nevěděla, co to je. Prohlížela si ji, pak ji otočila proti sobě a hlaveň vložila mezi rty, které si musela malovat červení. Jako kdyby měla všechen čas světa, pomalu vsunula palec ke spoušti. Ozvala se rána, ani ne příliš hlasitá. Jen takové prd, jako by to byla hračka na kapslíky.

V rozpraskané omítce za ní se objevila dírka. Vivian se krátce rozhlédla, jako kdyby si nebyla jistá, jestli se něco stalo. Nakonec jí klesla hlava a svezla se na kolena k zemi.

Dusila se, nebo spíš topila, kašlala a prskala krev.

Otec na ni chvíli vyděšeně zíral, pak se mu tvář zkroutila žalem. Poklekl k ní a držel jí hlavu v dlaních, dokud nezemřela. Vyprostil jí zbraň z prstů a otočil se na mě.

„To všechno je jeho chyba, je posedlý Ďáblem,“ prohlásil. K něčemu sbíral odvahu a odhodlání.

Natáhl kohoutek a přiložil mi hlaveň k čelu. Byla vlhká a teplá, jako matčin polibek před spaním.

„Nemám na vybranou,“ zašeptal otec.

Zavřel jsem oči.

Vtom se rozlétly dveře a zvenku k nám dolehl vzdálený křik a nářek. Prostor mezi veřejemi vyplnila široká postava. Byl to muž s pleší a dlouhými hustými vousy. Při pohledu na něj se mi jako první vybavil obrázek pračlověka z historických knih. Jenže to nebyl pračlověk – byl to válečník. Pod oprýskanou, ale kvalitní koženou vestou se mu rýsovala objemná neprůstřelná vesta se spoustou oblin a kapes naplněných zásobníky a náboji. Zpoza krku mu vystupovaly jílce dvou mečů. V ruce držel brokovnici. Nepodobala se té, jakou měl otec schovanou ve stodole. Byla mnohem masivnější, hlavně nebyly vedle sebe, nýbrž nad sebou. K předpažbí měl lepicí páskou připevněné červené patrony se zlatým koncem. I když vypadal jako samotný bůh války, zaujalo mě na něm něco jiného. Nenosil brýle.

Každý venku musel nosit brýle s UV filtrem, věděli to všichni.

Otec se otočil a namířil revolver na něj. Muž nás všechny obdařil lhostejným pohledem, pistole si nevšímal.

V jeho očích bylo jen podivné, poklidné prázdno. V porovnání s ním působil můj otec směšně. Byl malý a měl malou zbraň. Třásla se mu ruka. Nikdy jsem ho neviděl se bát. Stiskl spoušť. Kohoutek cvakl, bubínek se protočil, ale nic víc se nestalo. Asi došly náboje.

Muž se stále tvářil nezúčastněně. To mu bylo jedno, jestli ho můj otec zastřelí? Přistoupil blíž a rychlým pohybem pažby brokovnice ho praštil ze strany po hlavě. Otec padl jako podťatý. Podle té rány, kterou jsem viděl, mohl být klidně na místě mrtvý. Cizinec se rozhlédl, jeho netečné oči zavadily o mrtvou Vivian, rozbitý stůl a plačící Nikki – proboha, už přestaň brečet! – až se zastavily u mě.

Nevím, co mě zasáhlo víc. Jestli příšerný strach z toho muže a jeho pozornosti, nebo to, co se odehrávalo za ním.

Má vlastní matka, jediný člověk na světě, kterému na mně záleželo, se odplazila do chodby a zvedala se na nohy.

Z úst jí tekla krev, oči plné děsu a šílenství upírala na válečníka. Pochopil jsem, že se rozhodla. Rozhodla se, že mne tu nechá. Strach ze smrti náhle přehlušila bolest. Bolest na hrudi, bolest duše. Já se taky bojím, matko! Ale tebe bych tu nikdy nenechal!

Ten velký muž na mne stále zíral. A viděl mi až do žaludku.

Matka udělala krok. Parkety zaskřípaly.

Muž se děsivou rychlostí otočil a vypálil. Nikdy jsem neviděl někoho pohybovat se tak rychle. Ozvala se rána jako z děla, v uších mi zalehlo. Nemalá síla matku odmrštila a roztrhla na dvě půlky. V tom otřesném představení jsem viděl, jak se dva kusy těla nerozpadly jen proto, že byly stále spojeny páteří. To, co z ní zbylo, narazilo do almary a skácelo se v odporně nepřirozeném úhlu na vlastní nohy. Rudá krev zkropila květinovou tapetu, stékala po oválném zrcadle.

Muž si plynulým pohybem zasunul brokovnici do pouzdra na zádech. V jeho obličeji se neobjevila lítost, smutek ani rozčilení, jediná známka pohnutí nebo citu.

„Postav se,“ přikázal. Ani jsem si neuvědomil, že se mi podlomila kolena. Chladný tón jeho hlasu na mě působil jako výhrůžný hlas samotné smrti. Popadl mě za ruku a přitáhl k sobě. Pohlédl mi do očí, zdvihl mi bradu, poměřil mou výšku s vyšitým proužkem na opasku. Díval se mi na ruce, zkontroloval stavbu těla. Cítil jsem z něj pot a vůni žhavého písku.

Odkopl revolver, tasil vlastní pistoli a bez míření střelil otce do kolena. Ten se ihned probral a začal ječet. Válečník ho popadl za montérky a zdvihl, jako by nic nevážil. Nohou postavil židli a hodil ho na ni. Sotva, že se otec nezřítil zpátky na zem. Já jsem se zatím snažil dostat k Nikki, ale muž si mě přitáhl a vtiskl mi do ruky jeho pistoli. Hlaveň vecpal otci do oka a přidržel ho, aby se necukal. Až když si byl jist, že zbraň pevně držím, pustil ji. Pravil: „Ranou do oka malou ráží zvýšíš šanci, že se kulka dostane až dovnitř. Místo mezi okem a mozkem totiž nechrání kost.“

Pistole byla těžší, než bych čekal.

„Ale proč…“ Nedocházelo mi to.

„Buď zemřeš ty, nebo on,“ řekl lakonicky. Věřil jsem, že to myslí vážně.

„Synu, synku můj, poslouchej. Jsem tvůj otec. Mám tě rád. To víš, ne?“ žadonil. Páchl alkoholem a močí.

Měl jsem strach. Takový, jaký jsem v životě nepocítil. Ten strach zamlžil mé vidění, ovládl mé tělo. Ovládl i mou paži. Jako bych to náhle nebyl já, kdo měl učinit to rozhodnutí. I kdybych chtěl, nemohl jsem. Byl jsem jen divák. Ten v pozadí, který může jenom čekat, jak to dopadne. Mlhavě, jako ve snu jsem sledoval, jak otci kane nudle z nosu. Nevím, co to se mnou strach udělal, ale byl jsem sám překvapen.

„Promiň, nemám na vybranou,“ řekl jsem a zmáčkl spoušť.

Třeskla rána, pistole se mi vyškubla z prstů a spadla na podlahu. Otcovo oko se protrhlo v černý důlek, hlava mu klesla na prsa.

Muž sebral pistoli, sklonil se pro Nikki a vzal si ji pod paži. Druhou rukou chytil Jonase za obojek a vyšel do purpurově opalizující tmy. Šel jsem za ním. Nevěděl jsem proč. Momentálně jsem nevěděl nic.

Venku na nádvoří parkoval asi tucet impozantních vozidel, seřazených do širokého půlkruhu. Jako omámen jsem si je prohlížel. V záři plamenů hořících domů se leskly jako stroje z budoucnosti, jako mimozemští tvorové, jako nadpozemské přízraky. Nic podobného jsem nikdy neviděl. Zatímco otcův vůz byl hranatý a prokvetlý rzí, tato auta měla oblé tvary a ladné křivky. Ale to nebylo všechno.

Byla pomalovaná barvami, opletená ostnatým drátem či vylepšená špičatou radlicí nebo bodci. Na některých byly dokonce přivařené ruční zbraně.

Jedno z nich však ostatní překonávalo ve všem. Temná příšera, jejíž samotné kolo bylo větší než já sám, se vzorem, do kterého by se vešla má pěst. Vozidlo jako by se na mě usmívalo. Tento dojem vytvářely diodové pruhy, které se táhly z přední masky po obvodu celé karoserie. Svítily modře a jen díky nim byl vidět matně černý lak, který jako by vstřebával světlo. Stroj byl bez jakýchkoliv úprav, ale respekt budila sama jeho velikost. Neuměl jsem si představit překážku, která by jej dokázala zastavit.

Někde ještě doznívaly poslední výstřely, ale většina mužů – vzhledem podobných chlapovi, se kterým jsem byl já – nosila do vozů potraviny, barely s vodou, zbraně a cennosti, někteří před sebou hnali ženy. Poznal jsem zrzavou Doris O’Connellovou, dceru apatykáře Kevina. Podívala se na mě ubrečenýma očima, poznala mě, ale rychle odvrátila pohled. Ruce měla svázané za zády.

Nebyl jsem spoutaný, dokonce mě ani nikdo nehlídal.

Seděl jsem na zemi, nevěděl jsem, jestli se třesu zimou, nebo strachem, a snažil se pochopit, co se vlastně stalo.

Pořád a pořád dokola.

Křik a ruch ustal. Ohně ztratily na síle. Začalo svítat.

Stále jsem nic nechápal, nedokázal jsem si pospojovat události a jejich význam.

Mezitím muži rozdělali oheň a začali porcovat psa. Nevím jak, snad podle tvaru hlavy, ale i na tu dálku jsem si byl jistý, že je to Jonas.

Někdo mě zvedl a odvedl do vozu. Pak odešel. Uvnitř bylo hodně místa a skrz podivná okna výhled na všechny strany. Proto jsem dobře viděl, jak se ostatní děti shromáždily na dvoře. Mezi nimi i Nikki. Byli s nimi nějací muži, které jsem předtím neviděl. Měli šedé obleky a vypadali tak pohledně a upraveně, jako by přišli rovnou ze slavnosti. Gestikulovali a na něco ukazovali. Proč jsem nemohl jít s nimi? Proč jsem jako jediný seděl uvnitř?

Docházelo mi to pomalu, i když to bylo evidentní. Protože odejdu s krutými divochy tam, odkud přišli.