J. R. Ward: Zajatec noci

Nakladatelství Baronet vydá v jedné knize dvě novely z cyklu Bratrstvo černé dýky americké autorky J. R. Ward: Zajatec noci a Kde tě najde zima.

ANOTACE:
ZAJATEC NOCI
Poté, co Ahmare unesou bratra, neexistuje nic, co by neudělala, aby ho získala zpět živého a zdravého. Není však připravena na to, kam až bude muset zajít kvůli jeho záchraně. Spolu s nebezpečným, ale podmanivým vězněm se vydá na výpravu do jiného světa.
Duran, zrazený otcem, desítky let vězněný v podzemním žaláři, zůstal naživu jen proto, že prahne po pomstě. Čeká na možnost útěku a zažije šok nepravděpodobné a dočasné svobody v podobě odhodlané mladé upírky.

KDE TĚ NAJDE ZIMA
Poté, co Trez tragicky ztratil svou milovanou Selenu, se zdá, že jeho osudem už bude jen utrpení. Když se ale setká se záhadnou ženou, nabude přesvědčení, že jeho životní láska se převtělila. Má pravdu? Nebo jde o katastrofální blud, dílo žalu?
Therese přišla do Caldwellu, aby unikla roztržce se svou rodinou. Zjištění, že je adoptovaná, otřese základy její identity a je odhodlaná poradit si na vlastní pěst. Přitažlivost k Trezovi není tím, co hledá, jenže sexy Temný je prostě neodolatelný.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Baronet, srpen 2020
Název originálu: Prisoner of Night + Where Winter Finds You
Překlad: Jana Pacnerová
Vazba: vázaná
Počet stran: 488
Cena: 449 Kč (v e-shopu Baronetu za 314 Kč)

 

UKÁZKA Z KNIHY:
ZAJATEC NOCI

1

PROLOG

Před jedenadvaceti lety, třemi měsíci a šesti dny Kde to je! Krucinál, kde to je!“

Duran vyplivl krev z úst a promluvil přes zvonění v uších. „Nikdy ti neřeknu…“

Chalen Dobyvatel se znovu rozmáchl rozevřenou dlaní a praštil Durana přes rozdrásanou tvář, jako když baseballová pálka odpaluje míč. Ale nebolelo to tolik jako to ostatní, co mu v téhle hradní síni dělali. Už mu vytrhali nehty, zlámali všechny prsty na nohou a bičovali ho, až mu od žeber visely cáry masa. Momentálně neměl sílu udržet se na nohou, ale žádné strachy – dva strážci ho drželi pod pažemi, aby nepadl na zem.

Hlava mu klesla dozadu a potřásl jí, aby dostal z očí pot a krev. V syčivém, mihotavém světle krbu stál před ním muž statné postavy a ohyzdné tváře, dubový pařez s buldočí tlamou a vystupováním sakra nevrlého hladového medvěda.

„Povíš mi, kde to je.“ Chalen popadl Durana masitou rukou za hrdlo. „A uděláš to hned.“

„Pardon, nejsem… moc mluvka…“

Dobyvatel popadl dolní polovinu Duranova obličeje a zmáčkl ji tak prudce, až mu praskla čelist a vnitřek úst se ocitl mezi tvrdými a ostrými stoličkami. Vytryskla další krev, stékala, dopadala mu na nahou hruď.

„Proč chráníš chlapa, který tě sem dostal?“ Chalenovy kalné oči pátraly v Duranově výrazu, jako by se snažily najít v jeho tváři mapu Marylandu. „Stačí mi jen říct, kde to zařízení je. Tvůj otec má něco, co patří mně.“

Duran čekal, až stisk povolí. Když se to stalo, vyplivl další krev. „Já ho… nechráním.“

„Tak co děláš?“

„Starám se, abys mě neošidil o to, co je moje.“ Duran se usmál s vědomím, že musí působit jako blázen. „Zabiješ ho… nedostanu to. Pokud jde o pomstu, synové vítězí nad obchodními partnery.“

Chalen si zkřížil silácké paže na klenuté hrudi. Byl po zuby ozbrojený, oblečení, které měl pod pouzdry s pistolemi a noži, převážně zakrýval kov. Ale žádné dýky. Nikdy nebyl adeptem členství v Bratrstvu černé dýky, a nejen proto, že podle rodokmenu byl kříženec: dokonce i mezi zloději z černého trhu existoval kodex chování.

Pro Chalena ne. Neměl žádný kodex. Ani ve Staré zemi, ani během posledního století tady v Novém světě.

Existoval jen jeden horší muž.

Žádný div, že ti dva spolu vydělali tolik peněz při obchodech s drogami.

„Zlomím tě,“ pronesl Chalen tlumeným hlasem. „A užiju si to.“

Duran se sípavě zasmál. „Nemáš zdání, čím vším už jsem si prošel…“

Chalen se znovu rozmáchl dlaní, úder byl tak silný, až Duran ztratil zrak, všechno se proměnilo v šachovnicové kostičky. A pak přišel pokles krevního tlaku, mozek ztrácel kyslík, nastoupila plynulá disociace, zamlžený spasitel tlumil utrpení.

Zvuk pohybujících se řetězů a posunovaného nářadí ho přivedl zpátky do reality. Část vlhké kamenné zdi se po centimetrech zvedala, ohromná váha stoupala jako padací brána, odhalovala chodbu…

Odhalovala muže, který byl nahý až na černou kápi, jež mu zakrývala hlavu.

„Budeš se modlit, abys byl mrtvý,“ pronesl Chalen. „A až mi dáš, co potřebuju, vzpomeneš si na tuhle chvíli. Kdy ses mohl tolika věcí ušetřit.“

Duran bublavě vydechl. Tělo měl jako v ohni, bolest se mu propalovala žilami, měnila ho na napůl živý, tak trochu dýchající, tak nějak při vědomí inkubátor bolesti.

Ale ať si Chalen trhne.

„Dělej si, co chceš,“ zamumlal. „Nedozvíš se ode mě sakra vůbec nic.“

„Budeš litovat, že ses narodil.“

Muž v kápi vykročil vpřed. Durana odvlekli a praštili jím obličejem dolů na stůl, s trupem ohnutým rovnoběžně s podlahou. Otočil obličej ke straně a ucítil z vláken prken pach zkaženého masa a žluklého tuku.

„Už toho lituju, sráči.“

Chalenův obličej se objevil v úrovni stolu, setkali se očima. „Prostě mi tě dal, chápej. Ani si ode mě nevzal peníze. Prostě tě sem přivezl a zahodil jako odpad.“

„Nikdo nikdy neobvinil mého otce, že by na mě nekašlal.“

„Musíš pochopit, s kým máš co do činění…“

„Doufám, že zůstaneš a budeš se dívat.“ Chalen se zamračil a Duran se opět usmál skrze krev. „chci se na vás dívat, až se to stane. Všechno.“

„Milosti se nedočkáš.“

„Nestojím o ni.“ Duran cítil, jak mu nůž rozřezává kalhoty. „Mám tě taky na seznamu. Zabiju otce i tebe.“

Chalen se zasmál, ukázal přitom tesáky. Ten nalevo nebyl tak dlouhý, jako by si ho zčásti ulomil o něčí krk. Nohu. Obličej.

„To není tvůj osud.“

„Bude to můj osud.“ Duran si začal vrývat do paměti každičký pór, každou řasu, všechny skvrnky v kalných oříškových očích. „A neselžu.“

„Tolik optimismu. Doufám, že ti vydrží, až se budu dívat, jak o něj přicházíš. Poslední šance. Pověz mi, kde je tvůj otec, a nechám tě jít.“

„To se dřív uvidíme v Dhunhdu, než se to stane.“

Chalen potřásl hlavou a napřímil se. „Jen nezapomínej, žes tomu mohl zabránit…“

*

Kapitola první

Současnost

V Americe ještě pořád existují tajemství. Navzdory hustotě osídlení, internetu, moderní policii a ustavičné vlezlosti kamer v mobilních telefonech zůstávají napříč tímto ohromným státním útvarem celé úseky kopců a údolí, které jsou převážně neobydlené. Neprozkoumané. Kam zvídavé oko ještě neproniklo.

Lidské, ani upíří.

Ahmare, pokrevní dcera Ahmatova, řídila auto nocí, sama na dálnicích, jež stoupaly a klesaly vzedmutým terénem Appalačského pohoří. Byla už daleko od Caldwellu ve státě New York, dobrých sedm hodin cesty a těsně u cíle. Zastavila jen jednou u benzinové pumpy, aby dotankovala. Změřila si čas. Osm minut od zasunutí kreditní karty až do uzavření zátky benzinové nádrže.

Lidský muž, který činil totéž se svým motocyklem, se na ni díval, prodléval pohledem na jejím těle, jeho sexuální hlad byl v ostrém světle zářivek naprosto zřejmý.

Když se k ní přiloudal, frajersky a naparovačně, uvažovala, jestli ho nemá vykastrovat, aby se ho zbavila a zároveň prokázala službu veřejnosti.

Ale nemohla si dovolit zdržení – a především si něco takového sice představovala, ovšem nebyla rozený zabiják.

O tom se poučila z vlastní zkušenosti.

Ten chlípný parchant si však zasloužil ponaučení, a kdyby byla nastavená jinak, pak mohla zastoupit právě takový osud, který by mu ho udělil. Upíři byli živočišný druh mnohem vyšší než ty bezocasé krysy, takže by bylo 13

dílem okamžiku, než by ho přemohla, odtáhla za budovu benzinky a vyndala lovecký nůž.

S lidmi byl však ten problém, že představovali vpád nesmrtícího hmyzu, jako mravenci, co se vetřou na jinak zábavný piknik. A to poslední, co potřebovala, byla parta – v jakémže je to teď státě – v Marylandu? – policajtů s jižanskými přízvuky, co ji s blikajícími světly zastavují o patnáct kilometrů dál na dálnici za vážné ublížení na zdraví, protože zřízenec z té prosklené krabičky polepené inzeráty na loto ji s určitostí identifikoval.

Což by nebylo nic těžkého. Černovlasých žen vysokých metr osmdesát a černě oblečených, které zastavují ve tři ráno u benzinové pumpy, není mnoho. A bezpečnostní kamery nepochybně zachytily poznávací značku jejího exploreru.

Takže jo, místo aby jednala, sdělila člověku se skvělými nápady, že bude lepší jít do prdele než jít po ní. Pak nastoupila zpátky do svého SUV a vrátila se na dálnici, přičemž rozjímala o tom, jak její schopnost překonat agresivitu v zájmu vyššího cíle spadá jako další položka do dlouhého seznamu rozdílů mezi Homo sapiens a upíry: příslušníci jejího druhu si většinou počínali racionálněji.

Ačkoliv možná tato vlastnost nebyla vrozeným rozdílem mozkového ustrojení obou druhů, ale spíš následkem mnohem delší životnosti upírů. Pokud žijete dost dlouho, obvykle vidíte věci z lepší perspektivy. Zůstáváte zaměřeni na své cíle. chápete, že současná oběť přinese v budoucnu desetinásobný zisk.

Čímž se vysvětlovalo, proč hodlá dostat svého daleko mladšího bratra z kobky vojenského diktátora.

Nad hlavou jí sametově černou oblohu proťal blesk, a právě když na přední okno zabubnovaly kroupy jako kuličky vysypané z pytlíku, zazářilo ve světle reflektorů auta zelené a bílé značení sjezdu.

Odbočila z mezistátní dálnice a pokračovala po řadě silnic, které byly čím dál užší a zanedbanější. Když o deset minut později sjela na prašnou cestu, zuřila letní bouře, ohromné poryvy větru a prudký déšť ohýbaly košaté stromy hustě zarostlé liánami kudzu a pouštěly je těsně předtím, než je vyrvaly z kořenů.

A tady to bylo.

Staletá pevnost Chalena Dobyvatele v Novém světě.

Buď to, nebo nějaký odpůrce Disneyho vyskočil z filmu, aby se zbavil všeho toho zatraceného zpívání, a zabydlel se v tomhle upoceném pralese, aby tu kopal do štěňátek a strašil děti.

Kamenná pevnost měla vysoké hradby s úzkými štěrbinami střílen a obrannými stanovišti podél celého střešního parapetu. Vstup se honosil dokonce i padacím mostem přes kalný vodní příkop. chyběli už jen aligátoři – a bylo dost možné, že ani nechyběli.

A vida, už na ni čekají.

Zastavila explorer na vyštěrkovaném parkovišti a ze stínu na hradní straně spuštěného mostu vystoupili dva muži. Bouři jako by nevnímali a nedostatkem viditelných zbraní se rozhodně nedala oklamat.

Byla to dvojice chladnokrevných zabijáků. Jako každý, kdo pracoval pro Chalena.

Vyndala pistoli a nůž a ukryla je pod sedadlo. Pak si navlékla větrovku a obrátila se ke sportovní tašce, v níž si přivezla brokovnici. Vlna nevolnosti ji přiměla polknout, aby potlačila dávivý reflex, ale popadla ucha tašky a vystoupila. Zamkla a klíče si vzala s sebou.

Bouře se do ní opřela jako útočník, když udatně kráčela kalužemi a blátem. Ve světle blesku si všimla černých popínavých rostlin, které se plazily, propletené a bez listí, ačkoliv byl červenec, po kluzkých kamenných bocích hradu, jako by se tam sápaly ruce mnoha osob, které Chalen zabil.

Straší ho jeho činy? – ptala se v duchu. Znamená pro něj něco zkáza, kterou přinesl mnohým?

Ahmare přešla po prknech, která byla kluzká a páchla kreozotem. Při pohledu přes okraj nepozorovala, že by se ve stojaté vodě něco pohybovalo.

Zastavila se před strážnými. Měli náhubky, které jim odtahovaly rty a odhalovaly tesáky jako dýky v pouzdrech úst. Čekala, že ji prošacují, ale nepřiblížili se k ní.

Svraštila čelo. „Přišla jsem za…“

Ohromná hradní brána se zvedla a otevřela, vrzání a skřípot kladek byly tak silné, že to přehlušilo dokonce i hromobití. Ani jeden ze strážných nepromluvil, aby ji vyzval ke vstupu, ale to ani nemohli. Všechny Chalenovy stráže a personál měly odstraněné hrtany.

Vstoupila do vnitřku osvětleného loučemi a ocitla se v hlavní síni, kde to silně páchlo plísní a starou hlínou, jako by šlo o kryptu. Žádný koberec na zemi. Žádné tapiserie na vlhkých kamenných stěnách. Žádné teplo, navzdory ohni, plápolajícímu v krbu velkém jako samostatná místnost. Byl tu jen hrubě tesaný stůl, dlouhý, úzký a špinavý, se soupravou lavic a jediným ohromným křeslem podobným trůnu na jednom konci. Nahoře se na řetězu maličko pohupoval lustr s petrolejovými lucernami, původ pohybu nebyl jasný.

Pod kůží, v duši, na ni všechno křičelo, ať vypadne. Uteče. Nikdy se nevrací.

Ať zapomene, že vůbec někdy uměla tohle místo najít…

Něco kapalo, přimhouřila oči do tmy ve vzdáleném rohu a očekávala, že tam uvidí mrtvoly zavěšené na řeznických hácích v pokročilém procesu vykrvování. Nic takového. Jen štěrbina, která vznikla zásluhou spiknutí prasklin ve zdivu a prudkého deště. Taky tam byly zavřené dveře s lomeným obloukem nahoře a ošklivými panty, které určitě vyrobily veliké špinavé ruce nějakého lidožravého obra.

Měla si s sebou přinést zbraně. Vždyť ji ani neprohledali.

Zčistajasna jí vytanul na mysli obrázek z dětství, kdy jako neviňátko vstupovala do budovy jatek: bratra držela v náručí, bylo mu teprve pár měsíců, zíral na ni vykulenýma očima, knoflík pusinky se špulil a usmíval. Tehdy byla jejich mahmen ještě živá a zdravá, vařila u plotny a otec seděl u kuchyňského stolu a četl noviny s titulkem „OBŽALOBA NIXONA“.

Ahmare tehdy už měla desítky let po proměně a studovala ošetřovatelství na lidské vysoké škole. Panovaly obavy, zda mahmen ve zdraví porodí druhé dítě, ale všechno vyřešil úspěšný porod a bohatství rodiny, byť ne v materiálním smyslu, se zdálo nesmírné a trvalé jako samotné dějiny, kdyby se poměřovalo láskou a oddaností.

Jak to, že skončila tady? Jak to, že její bratr…

Pohyb řetězů ve starodávných kladkách ji přiměl otočit hlavu. Část kamenné zdi stoupala a kousek po kousku odkrývala postavu, zahalenou od hlavy k patě v černém rouchu.

„Teď tě přijme,“ pronesl elektronický hlas.

Podle pachu to byla žena. Něco však bylo špatně. Pach byl divný…

Gangréna. Tlející maso pod rouchem.

A mluvila s pomocí hlasového přístroje.

„Jsem připravená,“ odpověděla Ahmare.

„Tudy.“ Žena ukázala do chodby za sebou. „Následuj mě.“

Ahmare se zařadila za ženu a pozorovala pohyby pod rouchem. Byly kulhavé a šouravé, jako by jedna noha, možná celá, představovala nepoužitelnou mrtvou váhu.

Co tady sakra udělali bratrovi? – napadlo ji.

Chodba, kterou se ubíraly, měla vysoký strop a ve dvou až dvouapůlmetrových rozestupech svítily v železných držácích pochodně. Krysy pobíhaly v zástupu po jedné straně, řídce roztažené podél stěny, jako by nechtěly upoutávat pozornost, rozbíhaly se přes sebe a pod sebou, podle toho, zda mířily na jih, nebo na sever. Nad hlavami jim vlály v průvanu pavučiny jako látka v posledním stupni rozkladu.

Postava v kápi se zastavila před dalšími dveřmi s gotickým obloukem nahoře. Ruka, která se zvedla, byla omotaná špinavým gázovým obvazem a zápolila s těžkými dveřmi, než je otevřela.

„Pokračuj,“ pronesl syntetizátor.

Ahmare prošla dovnitř a zastavila se na místě, když se za ní dveře zavřely. Před ní stál na vyvýšeném pódiu dubový trůn čelem od ní, na vysokém zadním opěradle byly vyřezané zkroucené postavy mučených osob.

„Právě včas,“ pronesl tenký hlas. „Dochvilnost je velice důležitá.“

Pódium se začalo vrzavě otáčet, trůn se zvolna pohyboval a Ahmare sevřela pevněji ucha tašky. Chalen před staletími vyšel z Bloodletterova vojenského tábora, kde z něj sadistický bojovník vytvořil stroj na zabíjení, který byl efektivní, jen když musel. Jinak bylo dobře známo, že upřednostňuje utrpení před jakoukoli rychlou likvidací…

Ahmare se zadrhl dech. A pak jí prudce unikl z plic.

„Čekalas něco jiného?“ zeptal se vrah a pódium se s drcnutím zastavilo.

Pod šišatou korunou, které chyběl hlavní kámen uprostřed, byla pokřivená a poďobaná mrtvola, schoulená na tvrdém dřevě, v posledním stadiu umírání. Proces stárnutí upírů se nepodobal lidskému. Místo pozvolného přechodu do stáří procházel druh proměnou do dospělosti ve věku kolem pětadvaceti let a potom tělo zůstávalo ve stavu prvotřídní fyzické kondice až do samého konce života. V té chvíli nastala rychlá degenerace, tělesné funkce překotně selhávaly a směřovaly rychle do hrobu.

Chalen Dobyvatel měl před sebou pár týdnů. Ne-li méně.

Kostlivá ruka se natáhla z černého roucha a sevřela područku trůnu. S heknutím změnil pozici, a když se vrásčitá a rozpadající se tvář zašklebila, Ahmare si představovala, jak asi vypadal v rozkvětu sil. Slyšela leccos o mohutném muži, jehož hrubou sílu překonala jen záliba v krutosti.

Teď bylo těžké si to představit.

„Stáří není pro zbabělce.“ Úsměv odhalil mnoho chybějících zubů, zbýval jen jeden zlomený tesák nalevo.

„Varuju tě před jeho příchodem, až na tebe dojde.“

„Mám, co jsi žádal.“

„Máš. Šikovná. Ukaž.“

Ahmare položila tašku na zem, rozepnula zip a dbala na to, aby na sobě nedala znát žádnou reakci. Sáhla dovnitř, rozvázala pytel na odpadky a vsunula ruku do černého plastu. Uchopila slepené, krví nasáklé vlasy a vytáhla useknutou hlavu, doprovázenou pachem čerstvého syrového masa.

Chalenův smích si bude navěky pamatovat. Tlumený, spokojený… a nostalgický. Jako by litoval, že nezabíjel on.

„Šikovná, šikovná,“ zašeptal.

Kostnatá ruka pustila područku a ukázala na vyhaslý krb. „Dej to tam. Mám pro něj místečko.“

Ahmare přistoupila ke kopí zastrčenému do díry vyvrtané v kamenné podlaze. Zvedla hlavu, nastavila ostrý hrot k úpatí lebky a přitlačila. Při nabodávání se musela dívat do obličeje toho, koho zabila: oči byly otevřené, ale nevidoucí, pokožka šedá, ústa ochablá a hrůzostrašná. Vlákna šlach a vazů visela jako chapadla medúzy z míst, kde hrubě odřízla páteř.

Byla to řezničina. Ještě nikdy nezabíjela. Ještě nikdy nestínala hlavy. A úsilí nutné k utrhnutí pampelišky, takříkajíc, pro ni byla upocená, špinavá, děsivá novinka.

Když se znovu obracela, chtělo se jí zvracet. Ale ten člověk byl sračka, drogový dealer bez morálky, který prodával dětem špatný matroš. Který nakazil jejího bratra falešným příslibem finančního zisku. Který se dopustil té kolosální chyby, že zosnoval a uskutečnil plán k ošizení jejich dodavatele.

Proč jsi mě k tomu přiměl, říkala v duchu bratrovi.

„Pověz mi, jaké to bylo zabít ho,“ nařídil Chalen.

V jeho hlase zněl nádech dychtivosti, hlad, který potřeboval nasytit, věčný plamínek, jenž hořel ve zpustošené slupce a který už nikdy, nikdy nepřivede hrnec k varu.

„Dej mi bratra,“ pronesla chmurně. „A popíšu ti to krok za krokem.“