Oskar Fuchs: Leichenberg

Ukázky z knih / 14.3.2020 /

Nakladatelství Epocha vydalo po Frostovi a Hitokiri třetí román Oskara Fuchse: Leichenberg.

 

ANOTACE:
Občanská válka skončila. Mnozí se vracejí domů. Mezi nimi i Gabriel Leichenberg. Pytlák, pašerák a poslední, kdo přežil z nechvalně známé XIII. pěší – trestní jednotky nasazované do těch nejtěžších bojů a složené z toho nejhoršího, co bylo k mání – vrahů, sadistů, dezertérů, zlodějů a jiných kriminálních živlů . Má v plánu se pomstít za události, které proběhly za války v jeho rodném městě. Ovšem v cestě mu stojí nejen divoké ozbrojené bandy rabující pohraničí, jeho bývalí protivníci, kteří zatím získali moc, ale i vojensko-politická sekce (VPS), která s ním má vlastní úmysly.

 

O AUTOROVI:
Oskar Fuchs (* 1982)
Jeden z výrazných představitelů nové, nastupující generace autorů fantastiky je důkazem, že věda a technika se mohou krásně doplňovat se snílkovstvím a fantazií. Oskar totiž vystudoval střední školu technického zaměření a v současnosti se věnuje práci v oboru. Už odmala ho ale fascinovala historie a pověsti rodného města, stejně tak celého bývalého regionu Hřebečsko/Schönhengstgau. Kromě toho má spoustu dalších zálib. Zajímá se o mytologii, kynologii, moderní technologie, vojenství, pravěk, dějiny obecně a libuje si i v černém humoru.
K psaní se dostal vlastně náhodou. První pokusy se svým rámcem daly zařadit do čisté fantasy, popřípadě sci-fi, plynule ale přešly do různých mixů, v nichž začal k doplnění akčních prvků využívat reálie a poznatky získané díky svým dalším zájmům. A zatímco spousta jeho vrstevníků se snaží k vlastní knize propracovat přes publikování povídek, on tuto fázi ignoroval, aby se jeho literárním debutem mohla stát akční fantasy Frost (2017, 2019) s výraznými prvky splatterpunku. Teprve poté si uvědomil, že bez nějakých povídek to asi nepůjde, proto se rozhodl publikovat v antologii Ve stínu apokalypsy (2018) příběh Zákon smyčky a v antologii Ve stínu magie (2019) vtipnou Zrzečku a nekromantku. Splatterpunkovými prvky se pyšní také jeho druhý román Hitokiri (2018), drsná akční jízda, kde se autor s hrdiny vůbec nemazlí, stejně jako se redaktorka při práci na rukopisu nemazlila s ním. A nejinak tomu je i v novince Leichenberg(2020), zatím posledním splatterpunkovém románu. Jeho příští dílo už prý bude víc sci-fi.

 

INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, 2020
Obálka: Žaneta Kortusová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 336
Cena: 259 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Boris by kupoval whiskas

„Podepiš to!“

Usmál jsem se a zavrtěl odmítavě hlavou. Podpraporčík Boris Kočka stáhl rty do úzké linky. Za těch pár dní mě musel mít plné nejen zuby, ale nejspíš i mnohé další orgány.

Poposedl jsem si na nepohodlné židli. V dokumentu stálo, že tu se mnou zacházeli slušně, dostával jsem jídlo i pití podle předpisů, nebyl na mě vyvíjen žádný nátlak, veškerá zranění jsem měl již před zadržením a byla mi poskytnuta odpovídající lékařská péče a možnost hygieny. To určitě. Vždyť mi nedovolili ani vyčistit si zuby!

Kočka vypadal vyčerpaně, pod pichlavýma hnědýma očima měl tmavé kruhy. Za celou dobu ze mě nedostal jediné slovo. A že se snažil. To si můžeme říct na rovinu. Šlo o dny a noci plné vášnivých monologů, prokládaných pro zpestření bitím gumovou hadicí. Ale já se na Borise nezlobil. Ani trochu. Jak by totiž řekl klasik: trpělivost nosí růže a stahuje lidi z kůže. Nebo kočky. A já vydržel čekat na tu správnou příležitost opravdu velmi dlouho. Na staré ani nové křivdy jsem nikdy nezapomněl. Nikdy. Pomstít se u mě patřilo k základním životním funkcím jako třeba dýchání. Pamatoval jsem si všechno zlé, tak jako pes. A ještě další nezbytnou vlastností nutnou pro vykonání pomsty jsem disponoval. Bezohledností. K vybranému objektu i k sobě samému při jeho lovení.

Podpraporčík se naklonil k mému levému uchu.

„Jedou si pro tebe z ústředí,“ zašeptal. „Předal jsem tě specialistům. Nemáš ponětí, co dokážou lidé z VPS. Aha, ty nevíš, co to je. Tak já ti to povím. Vojensko-politická sekce. Oni si poradili už s daleko těžšími případy. Řekni mi, co chci vědět, a já zařídím, aby ses tomu utrpení vyhnul.“

Ztratil už dost ze své opatrnosti, protože u mě za celou dobu nezpozoroval ani náznak odporu. V ruce měl kelímek s kafem. Vytočilo mě to. Já kávu neměl už dva týdny. Možná tři. Tahle břečka z automatu nebyla asi nic moc, ale pořád lepší než…

„Podepiš to!“ zařval Boris. Vzal jsem do ruky propisku, posunul nohy víc pod sebe a připravil se. Najednou se mi za zády otevřely dveře.

„Pane podpraporčíku, hlásím příjezd vyšetřovatelky!“

„Čas ti vypršel, Leichenbergu!“ zavrčel Kočka. „Seru na tebe, ty paličatej mezku! Chtěl jsem ti pomoct!“ Vztekle vzal nepodepsaný papír, zmačkal ho a zahodil do koše. Kdovíproč jsem při tom získal pocit výhry.

A zůstalo mi kuličkové pero. Asi tak tři vteřiny. Pak mi ho Kočka vytrhl.

Dobře. Tohle bylo stejně příliš snadné. Poradím si jinak. Však trocha improvizace a kreativity ještě nikoho nezabila.

„Pohni se!“ zvýšil hlas podpraporčík.

Nehodlal jsem mu to ulehčovat ani ve chvíli, kdy měla naše jednostranná spolupráce skončit.

Ze židle mi proto musela pomoct služba.

***

Pod starými ošlapanými schody, u prosklených dveří vedoucích ven, nastal ten správný okamžik. Tam jsem Borisovi pokazil den. Stejně tak strážným z doprovodu. Ti byli dokonce ozbrojení. A někteří měli u sebe klíče od pout.

Zakopl jsem.

Úmyslně.

Zařinčela rozbitá skleněná tabule.

Vždycky jsem byl velmi rychlý. Ve stísněném prostoru si ti troubové překáželi navzájem. Střep se ukázal jako dobrá náhražka útočného nože. Sice ne zcela nejlepšího na světě, to bych přeháněl, ale po zabodnutí pod klíční kost rozhodně sebral Kočkovi minimálně polovinu z předpokládaných devíti životů. Strážní též usilovně krváceli, jejich předsmrtné stahy a křeče na světlé mramorové podlaze vytvořily zajímavé změti čar od podpatků vojenských bot.

V protokolech bylo přece jasně napsáno, že jsem nebezpečný arcilotr. Zase mě podcenili. Zasmál jsem se, zabavil strážnému karabinu M4 a z náprsní kapsy chrčícího podpraporčíka cigarety. Zapalovač tiše cvakl. Přivřel jsem labužnicky oči, když vůně hořícího tabáku zamořila okolí, a natáhl lahodné zplodiny do plic. Následně jsem se zbavil pout a posbíral několik náhradních zásobníků. Svět byl hned o něco krásnější.

Stejně bych ale u zdejších ozbrojenců čekal spíš brokovnice než zkrácenou verzi útočné pušky. A navíc z USA. Tady, v Čechách. Ach jo. To jsme to dopracovali. Politici mají svá korýtka, lobbisté peníze, vojáci Breny III EVO a policajti… smůlu.

Rozbitou skleněnou výplní jsem zahlédl, jak z tmavého terénního mercedesu zaparkovaného na dvoře vystoupila žena v poměrně atypickém oblečení. Taková karkulka v černém ujíždějící na sado-masu. Boty na podpatku, obtáhnuté oblečení, korzet, vojenská lodička, dlouhé vlasy spletené do copu. Slečna (nebo možná už mladá paní?) na sebe beze spěchu navlékla bílý plášť, následně ze zadních sedadel uzmula lékařský kufr a šla bez viditelných obav blíž. Mezi palcem a ukazovákem pravé ruky držela připravené latexové rukavice.

Podpraporčík vydal několik krátkých bublavých zvuků. Zněly podrážděně.

Nakopl jsem ho přívětivě do žeber a spiklenecky na něj mrkl.

***

„Doktorka Karin Langhammerová,“ představila se karkulka.

Přikývl jsem, vyfoukl kouř nosem a teatrálně přesunul hlaveň odjištěné zbraně tak, aby nemířila Borisovi na hlavu, ale na štíhlé, dlouhé a moc hezky tvarované nohy.

„Pokud mám citovat tady pana oficíra Kočku, vy budete nejspíš ta blbá píča z ústředí, co si jako vždycky přišla slíznout smetanu za práci ostatních, že?“ poctil jsem Langhammerovou veledůležitou informací a přidal zvídavý pohled.

Podpraporčík zaúpěl, místo aby byl rád, že jsem se konečně rozpovídal.

„To si vyprošuji!“ ohradila se Karin dotčeně. Její velké hnědé oči byly úplně chladné. Výrazně to kontrastovalo s líbivým obličejem, působícím dílem nevinně a dílem naivně.

„Hmm, ale jste to vy, že?“

„Ano, jsem z takzvaného ústředí, ale znovu opakuji, že ta formulace je nepřípustná.“

„Jistě, naprosto s vámi souhlasím! On je tady podpraporčík, jen tak mezi námi, hrozný hulvát a nekulturní hovado,“ informoval jsem ji naprosto vážně. „A taky říkal, že jste kočka a mám vás sbalit na whiskas.“

Boris vypustil nosem několik karmínových bublin na znamení prudkého nesouhlasu. Nebo jen děkoval za to, jak jsem ho právě vychválil?

„Vy budete Gabriel Leichenberg, nemám pravdu?“ řekla doktorka podezřívavě. „Mimochodem, zneškodnit pět ozbrojených lidí střepem…“

„Takové věci dělám naprosto běžně,“ zavtipkoval jsem. „A je mi ctí, že jste v mém fanklubu. Podepsal bych se vám na kozu, ale nevešlo by se to tam. Ne, že byste je měla tak malý, ale přece jen mám dlouhý jméno. Vy o tom ale víte svoje, hádám.“

Langhammerová se zasmála. Pobaveně a upřímně. „Dokážete zajímavým způsobem balancovat mezi primitivní vidláckou lichotkou a inteligentní urážkou. Dovolíte mi ošetřit raněné?“

„A nepřišla jste mě náhodou převzít tady od perverzní kočky?“

„Původně ano, ale jak vidím, k tomu asi nedojde. Tvrdil, že zařídí eskortu, zřejmě si ale vzal příliš velké sousto. Na to, že byste chtěl se mnou jet dobrovolně, asi nejde spoléhat.“

„To fakt ne.“

„Tak vidíte. Mimochodem, krvácíte, máte rozříznutou dlaň.“

„To se zatáhne. Šlachy vypadají ok. Na funkci živočicháře ani ovládání zbraně to nemá nejmenší vliv.“

„Jak myslíte, ale je to zralé na šití.“

„Blbost. Po zastehování to vždycky strašně oteče. A může se v tom držet hnis.“

„Nejraději bych si vás odvezla do nemocnice.“

„Možná s vámi pojedu. Ale musíte se napřed svléknout, pak u vás provedu detailní kontrolu tělesných dutin, jestli nemáte někde zastrčenou bombu nebo zbraň. Tady micka zatím zdechne a bude to bez práce,“ uvažoval jsem nahlas.

Doktorka dokonce ani při téhle mé úmyslné oplzlosti neztratila nadhled a rozvahu. „Tu vaši hloubkovou kontrolou bych sotva uvítala, ale nejsem ozbrojená, takže postrádám možnost obrany. Na druhou stranu bych však potom měla jistotu, že vás to zdrží natolik, aby vás tu odchytili. Pokud je mi ale známo, vy jste byl u trestních jednotek za pytlačení a pašování, nikoli pro delikty sexuálního charakteru.“

„Víte toho nějak hodně na můj vkus. Ale prosím, jak je libo. Zachraňte si toho osla,“ odhodil jsem vajgl na zakrvácenou podlahu. „Klíče jste, doufám, nechala v zapalování, že?“

„Ano.“

„A zapnutý sledovací modul?“

„Ale no tak, Gabrieli, dnes máme i jiné možnosti!“

„Sbohem, doktorko.“

„Spíše na shledanou, Gabrieli. Již brzy. Ale za podstatně jiných okolností,“ pronesla Karin tiše. Podala mi při tom svoji vizitku.

Přejel jsem ji očima a strčil do kapsy. „To bych vám v žádném případě nedoporučoval, doktorko. Račte to vysvětlit i svým přátelům. Vyhýbejte se mi jako čert kříži. Hlavně tomu zaměřovacímu v puškohledu.“

„Vyřídím, ale nic neslibuji,“ přikývla Langhammerová, klekla si, navlékla rukavice a zručně zastavila Kočkovi červenou řeku valící se zpod klíční kosti. Škoda. Protože tou hadicí mě to tehdy fakt bolelo. Ale třeba se Boris poučil a poslední, devátý život využije lépe než těch osm, o které tak trochu vlastním přičiněním přišel.

Zapálil jsem si, abych překonal chuť podpraporčíkovi na rozloučenou prostřílet kolena, a pak ještě přes rameno zavrčel svoje oblíbené rčení: „Člověk nebo srnka, on v tom stejně není žádný rozdíl.“ Tím spíš, pokud šlo o kočku.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít