Robin Hobb: Dračí domov (Kroniky Deštné divočiny 2)

Ukázky z knih / 17.12.2019 /

Nakladatelství Fragment v edici světové fantasy Pendragon přináší nejzvučnější jména tohoto žánru oceňovaná kritikou i čtenáři.
V listopadu vyšel druhý díl Kronik Deštné divočiny – Dračí domov a my pro vás máme připravenou ukázku.

ANOTACE:
Pouť zubožených draků a jejich lidských průvodců pokračuje. Po Deštné řece směřují ke starodávnému městu Kelsingra – ztracenému domovu draků a tajemných Elderlingů. Čekají, že v něm najdou nové útočiště, kde budou platit jejich vlastní pravidla a zákony, které nebudou svázány žádnými předsudky. Je ale Kelsingra skutečná? Není to pouhý střípek naděje skrytý hluboko v dračí paměti? Draci i lidé zjišťují, že je těžká cesta neznámou divočinou zvláštním a nebezpečným způsobem mění. Vzájemné pouto se sice upevňuje, všechny však sužuje hlad, povodně a predátoři. Ty největší hrozby však číhají přímo mezi nimi a snižují šanci na to, že všichni dorazí Kelsingry živí.

 

O AUTORCE:
Robin Hobb se narodila roku 1952 v Berkeley v Kalifornii jako Margaret Alice Lindholm, vyrůstala ve Fairbanksu na Aljašce, žila na Havaji, na ostrově Kodiak a v Denveru (Colorado). Absolvovala Denverskou univerzitu v oboru komunikace. Svoji spisovatelskou dráhu zahájila pod jménem Megan Lindholm psaním krátkých povídek do dětských časopisů, po deseti letech přešla na tvorbu románů v žánru fantasy. Pseudonym Robin Hobb začala používat od roku 1995 při psaní trilogie Farseer. Její díla byla přeložena do více než dvaceti jazyků a nominována na četné ceny (Hugo Award, Nebula Award, Endeavor Award), dvakrát získala cenu Isaaka Asimova za nejlepší sci-fi.

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, prosinec 2019
Překlad: Jan Kozák
Ilustrace: Filip Štorch
Počet stran: 560
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Lidé byli rozrušení. Sintara cítila jejich těkající, pronikavé myšlenky. Obtěžovaly ji podobným způsobem jako poletování bodavého hmyzu. Dračice se divila, jak se vůbec lidem podařilo přežít, když si neumějí ponechat své myšlenky pro sebe. Ironií bylo, že navzdory šíření každé představy, která prošla jejich malými rozoumky, neměli takovou sílu intelektu, aby poznali, co si myslí jejich druhové. Potáceli se svými krátkými životy a nechápali jeden druhého ani většinu dalších tvorů světa. Ohromilo ji, když poprvé pochopila, že jediný způsob, jakým spolu lidé mohou komunikovat, je pouhé vydávání zvuků ústy. Takto se dorozumívali a potom odhadovali, co ten druhý mínil zase svými zvuky, jimiž zareagoval. Říkali tomu „mluvení“.

Na chvíli přestala blokovat příval pištění a zkoušela zjistit, co dnes strážce tak znepokojilo. Jako obvykle neměly jejich obavy žádnou souvislost. Několik lidí se bálo o měděnou dračici, která onemocněla. Nemohli s tím nic moc udělat. Proto nechápala, proč kolem ní strážci panikaří, zatímco by se měli starat o ostatní draky. Sintara měla hlad a dnes zrovna nikdo nic nepřinesl, ani rybu.

Malátně se courala po břehu řeky. Nebylo tam nic k vidění, jen pruh štěrku a bahna, rákosí a několik zakrslých, mladých stromků. Slunce jí svítilo na hřbet, ale příliš nehřálo. Nežila tu ani žádná zvěř, malá ani velká. V řece možná plavaly ryby, jenže námaha při chytání by sotva stála za tu trochu potěšení ze žrádla. Leda kdyby Sintaře někdo tu rybu přinesl…

Přemýšlela, že zavolá Thymaru a přinutí ji, aby jí šla něco ulovit. Od ostatních strážců se doslechla, že na tomhle opuštěném kusu pláže zůstanou tak dlouho, dokud se měděná dračice neuzdraví, nebo neuhyne. Sintara o tom chvilku dumala. Kdyby měděná pošla, představovala by značný díl potravy pro draka, který po její smrti přijde jako první. A to bude Mercor, usoudila zatrpkle. Zlatý drak byl totiž neustále na stráži. Sintara jasně cítila, jak je podezíravý. Myslel, že měděné hrozí nějaké nebezpečí. Ovšem jinak si Mercor teď své myšlenky hlídal, nechtěl, aby draci či strážci věděli, co si myslí. Už kvůli tomu se Sintara měla na pozoru.

Kdyby na něj nebyla tak naštvaná, zeptala by se ho otevřeně, z jaké hrozby má strach. Jenomže on bez jakéhokoli popudu sdělil strážcům její skutečné jméno. Nejenom Thymaře a Alise, jejím vlastním strážkyním. Už to by bylo dostatečně nepříjemné. Ale ne, Mercor vytroubil její pravé jméno všem, jako kdyby snad patřilo jemu a chtěl se o ně podělit. On a velká část ostatních draků řekli svým strážcům skutečná jména, ale to pro ni nic neznamenalo. Když chtějí být hloupě důvěřiví, je to jejich věc. Sintara se přece mezi Mercora a jeho strážkyni nevměšovala. Proč on tedy tak lehkovážně vychýlil z rovnováhy její vztah s Thymarou? Nyní ta holka zná její pravé jméno a Sintara může jen doufat, že netuší, jak ho využít. Když někdo chce znát pravdu a vysloví přitom pravé jméno draka anebo je správně použije při kladení otázky, nemůže mu drak nikdy lhát. Smí samozřejmě odmítnout odpovědět, ale lhát nesmí. A taky nemůže porušit dohodu, pokud ji uzavřel pod svým skutečným jménem. Lidem, co mají délku života jako ryba, tím dal Mercor přímo nehorázně velkou moc.

Sintara si našla volné místo na pláži, složila tělo na vyhřáté říční kameny, zavřela oči a povzdechla. Má spát? Ne. Odpočinek na chladné zemi ji nelákal.

Váhavě znovu otevřela svou mysl a pokusila se zachytit nějakou myšlenku ohledně toho, co lidé plánují. Někdo kvílel nad krví na svých rukou. Starší ze Sintařiných strážkyň prožívala citovou bouři; nevěděla, zda se má vrátit domů k nudě se svým manželem, nebo se dát dohromady s kapitánem lodi. Sintara znechuceně zabručela. Tady nebylo o čem dumat. Alise se trápila malichernostmi. Na tom, co udělá, nezáleželo o nic víc než na tom, kde asi dosedne moucha. Lidé žijí a umírají ve směšně krátkém čase. Možná proto dělají za života tolik hluku. Třeba je to jediný způsob, jak mohou jeden druhého přesvědčit o své důležitosti.

Pravda, draci také vydávají zvuky, avšak chtějí-li vyjádřit své myšlenky, nejsou na zvucích závislí. Když se chce drak prodrat skrze chaos lidských myšlenek a přitáhnout pozornost jiného draka, stávají se zvuky i slovní projevy samozřejmě užitečnými. Hodí se také, pokud chcete lidi přimět soustředit se na to, co drak hodlá sdělit. Sintaře by zvuky lidí tolik nevadily, kdyby ovšem své myšlenky nechrlili ve stejnou dobu, kdy se pokoušejí vyslovit je tím hrozným kvičením. Tahle dvojí otrava se jí nelíbila; někdy si přála, aby lidi mohla prostě sežrat a skoncovat tak s nimi.

Svůj pocit marnosti vyjádřila tlumeným zahřímáním. Lidé jsou jen neužitečná obtíž, a přesto osud donutil draky se na ně spoléhat. Když se vylíhli ze schrán a prošli proměnou z mořských hadů v draky, probudili se do světa, který neodpovídal jejich vzpomínkám na něj. Od doby, kdy draci naposledy chodili po tomto světě, neuplynula desetiletí, ale staletí. Místo aby se vynořili jako tvorové schopní létat, vyšli jako znetvořené napodobeniny toho, čím má drak ve skutečnosti být. A zůstali trčet na bažinatém říčním břehu vedle neproniknutelných, lesem porostlých mokřadů. Lidé jim zdráhavě pomáhali. Přinášeli zdechliny, aby je nakrmili, a tolerovali jejich přítomnost. Přitom však čekali, až pojdou, nebo až načerpají síly k odchodu. Draci tak roky strádali a trpěli. Krmení dostávali jenom tolik, aby se udrželi naživu, a zůstávali dál uvěznění mezi lesem a řekou.

A potom Mercor zosnoval plán. Vymyslel příběh o napůl zapomenutém městě jedné staré rasy a o nezměrném pokladu, který tam zcela jistě zůstal a jen čeká, až ho někdo znovu objeví. Avšak jediné skutečné, co zbylo z Kelsingry, města Elderlingů vybudovaného v takových rozměrech, že tu mohli žít draci, byla opravdu jen vzpomínka. To ale žádnému z draků nijak zvlášť nevadilo. Bohatý, blyštivý poklad měl samozřejmě působit jako falešné vnadidlo. Ale mohl lidi přimět k tomu, aby drakům pomohli, tak co je na tom.

Nalíčili tedy past, roznesli fámy, a když uplynul dostatečný čas, lidé drakům nabídli, že jim při hledání Kelsingry pomohou. Uspořádala se expedice, vyslaly se prámy a čluny, lovci, kteří měli pro draky lovit. A také strážci, kteří měli dohlížet na potřeby draků, zatímco je budou doprovázet na horní tok řeky. Zpět do města, na které si jasně vzpomínali, jen když snili. Ušmudlaní obchodníčci, kteří vládli ve městě, se pochopitelně nepředali. Na více než dvanáct draků najali pouze dva opravdové lovce. „Strážci“, které jim kupci vybrali, byli z velké části z řad dospívající mládeže, a to takové, která nezapadala do jejich obyvatelstva. Prostě ti, u nichž by bylo lepší, kdyby nepřežili a dál se nemnožili. Mladí měli na sobě plno šupin a výrůstků a takové změny ostatní obyvatelé Deštné divočiny nechtěli vidět. Ale z větší části s poddajností a svědomitostí pečovali o draky; to bylo asi to nejlepší, co se o nich dalo říct. Neměli žádné vzpomínky od předků a proplouvali svými životy jen s minimálními znalostmi o světě, protože jich za svou krátkou existenci ani nestihli víc nasbírat. Dalo se s nimi jen těžko rozmlouvat, ačkoli Sintara neměla zájem vyhledávat inteligentní dialog. Jednoduchý příkaz „jdi a přines mi maso“ se obyčejně setkal se skučením, jak prý je náročné najít zvěř. A často se objevily i připomínky typu: „Copak jsi nežrala před pár hodinami?“ Jako kdyby taková slova mohla nějak změnit dračí potřeby.

Sintara si jako jediná ze všech draků prozíravě vymínila dvě strážkyně ke službě namísto jedné. Starší žena Alise se jako lovec využít nedala. Zato byla snaživou, když ne přímo zkušenou ošetřovatelkou, a navíc měla správný a uctivý přístup. Mladší strážkyně Thymara byla mezi lidmi jako lovec nejlepší, ovšem na druhé straně se vyznačovala neukázněnou a neomalenou povahou. Ale bylo jen dobře, že měla Sintara dvě strážkyně – jedna z nich mohla vždycky posloužit jejím požadavkům. Alespoň do doby, než skončí jejich krátké lidské životy. Sintara doufala, že ty dvě vydrží dostatečně dlouho.

Draci se po větší část měsíčního cyklu vlekli proti proudu řeky a zdržovali se u mělčin poblíž hustě porostlých říčních břehů. Ty byly totiž silně zarostlé lesem, pokryté liánami a popínavými rostlinami i propletenými kořeny a draci by tam pro chůzi vůbec neměli místo. Lovci se pohybovali před nimi, následovali strážci v malých člunech a nakonec plula živá loď Tarman. Dlouhý, nízký říční prám, jenž byl cítit draky a magií. Mercora ta takzvaná „živá loď“ zaujala. Většině draků, včetně Sintary, připadal prám znepokojivý a skoro odpudivý. Trup lodi byl vyřezaný z „čarodějného dřeva“. Tohle dřevo však vůbec nebylo dřevo, ale zbytek kokonu mrtvého mořského hada. Řezivo z něj bylo velice tvrdé a odolávalo dešti i rozmarům počasí. Lidé si ho vysoce cenili. Drakům ale páchlo po dračím mase a po vzpomínkách. Když totiž mořský had tkal svou schránu, která ho měla chránit během přeměny v draka, přidával ke speciálnímu jílu a písku, který vyvrhl, i vlastní sliny a vzpomínky. Proto bylo takové dřevo v jistém ohledu vnímavé. Namalované oči tudíž na Sintaru působily mnohem inteligentněji, než se jí zamlouvalo. A Tarman se pohyboval proti proudu výrazně hbitěji, než by dokázala kterákoli obyčejná loď. Z toho důvodu se Sintara prámu vyhýbala a s jeho kapitánem moc nekomunikovala. Zdálo se, že muž stejně příliš netouží bavit se s draky. Ta myšlenka na chvíli uvízla v Sintařině hlavě. Je to důvod, proč se mu vyhýbá? Leftrin se draků nebál, na rozdíl od některých jiných lidí.

Ale ani ho nijak neodpuzovali. Pak si Sintara vzpomněla na Sedrika a opovržlivě odfrkla. Nazdobený bingtownský mužíček chodil za její strážkyní Alise. Nosil jí pera a papíry, skicoval draky a zapisoval útržky informací, které mu Alise předávala. Měl tak dutý mozek, že nerozuměl drakům ani ve chvíli, kdy mluvili přímo s ním. Sintařinu řeč slyšel jako „zvířecí skřeky“, a dokonce ji neslušně přirovnal ke kravímu bučení. Ne. Kapitán Leftrin nebyl jako Sedric. Nebyl vůči nim hluchý a očividně mu nepřipadalo, že by si nezasluhovali jeho pozornost. Proč se jim tedy vyhýbá? Skrývá snad něco?

Byl by blázen, kdyby si myslel, že před drakem lze něco skrýt. Sintara své obavy zavrhla. Draci se mohou přebírat v mysli člověka stejně snadno, jako se vrána dokáže probírat hromadou hnoje. Jestli má Leftrin nebo jiný člověk nějaké tajemství, jen ať si ho nechá. Lidské životy jsou tak krátké, že poznat člověka ani nestojí za námahu. Zato Elderlingové, ti kdysi byli vhodnými společníky pro draky. Žili mnohem déle než lidé a byli dostatečně chytří, takže skládali poezii a písně, které draky oslavovaly. Díky své moudrosti si vystavěli veřejné budovy, a některé z jejich honosnějších domů byly dokonce otevřené i dračím hostům. Vzpomínky Sintařiných předků hovořily o vypaseném dobytku, teplých přístřeších, která vítala draky během zimního období, o vonných olejových koupelích, co zklidňovaly svědící šupiny, i o dalších promyšlených vymoženostech, které pro ně Elderlingové zařídili. Škoda, že zmizeli ze světa. Škoda.

Zkoušela si představit Thymaru jako Elderlinga, ale vůbec to nešlo. Mladé strážkyni chyběl správný přístup k drakům. Byla neuctivá, mrzutá a příliš fascinovaná svou vlastní pomíjivou existencí. Měla sice ducha, ale zaměstnávala ho nevalně. Starší strážkyně Alise nevyhovovala ještě víc. I nyní cítila Sintara skrytou nejistotu a utrpení té ženy. Žena z Elderlingů by v sobě musela mít něco z rozhodnosti a ohně dračí královny. Má některá z jejích ošetřovatelek potenciál pro tyto vlastnosti? Sintara přemýšlela. Jaké by to bylo, kdyby je nějak popohnala, vyzkoušela jejich odhodlání? Stálo by to za to úsilí provokovat je, aby viděla, z jakého jsou těsta?

Něco ji ponouklo. Neochotně otevřela oči a zvedla hlavu. Překulila se na nohy, otřepala se a pak si zase lehla. Když znovu pokládala hlavu, zachytila očima pohyb ve vysokém křoví. Zvěř? Soustředila pohled. Ne. To jen dva strážci odcházeli z pláže a mířili do lesa. Poznala je. Jedna z těch dvou byla žena, Jerd, strážkyně Veras. Ošetřovatelka zeleného draka byla na lidskou ženu hodně vysoká. Na hlavě jí vyrůstal kotrč světlých vlasů. Thymara ji nemá ráda. Sintara to věděla, ale netušila přesně, proč tomu tak je. S Jerd šel Greft. Sintara slabě vyfoukla nozdrami. Strážce Kala byl k ničemu. Greft sice svého obrovského modročerného draka ošetřoval a udržoval ho ve vysokém lesku, ale ani Kalo sám mu nevěřil. Všichni draci cítili v souvislosti s ním obavy. Thymara na něj pohlížela se zájmem, ale zároveň i se strachem. Fascinoval ji a Thymara to okouzlení sama sobě zazlívala.

Sintara začmuchala. Zachytila pach odcházejících strážců a napůl zavřela oči. Věděla, kam mají namířeno.

Vtom ji napadla pletichářská myšlenka. Najednou objevila způsob, jak prověřit svou strážkyni. Ale stojí to za tu námahu? Možná. A možná taky ne. Natáhla se opět na vyhřáté kameny a marně si přála, aby se z nich staly sluncem rozpálené písečné břehy. Čekala.

 

KAPITOLA 1

Podezření

Šedivé propadající se bahno jí stahovalo boty a zpomalovalo krok. Alise se dívala na Leftrina, jak jde od ní směrem ke hloučku dračích strážců, přičemž se snažila osvobodit od bláta, aby mohla jít za ním. „To je metafora k mému životu,“ zamumlala zuřivě a rázně vystupňovala tempo. Po chvilce ji napadlo, že ještě před pár týdny by jí přechod přes říční břeh připadal nejen odvážný, ale přímo náročný. Dnes to pro ni byla jen blátivá cesta, přes niž se musela dostat, a ani nepůsobila příliš obtížně. „Měním se,“ řekla si. Ve stejné chvíli sebou cukla; ucítila totiž souhlas Skymaw.

Ty odposloucháváš všechny mé myšlenky? zeptala se Alise dračice, ale žádná reakce se nedostavila. Znepokojeně dumala, zda si dračice uvědomuje její náklonnost k Leftrinovi a podrobnosti jejího nešťastného manželství. Téměř okamžitě nato se rozhodla chránit své soukromí tím, že na takové věci prostě nebude myslet. Ovšem vzápětí jí došlo, jak marné je takové rozhodnutí. Není divu, že o nás draci smýšlí tak nevalně, když jsou informovaní o každé naší myšlence.

Ujišťuji tě, že většina toho, o čem přemítáte, nám připadá tak nezajímavá, že se ani neobtěžujeme utvořit si o tom nějaké mínění, vplula do její mysli odpověď Skymaw. Pak dračice ještě zatrpkle dodala: A mé skutečné jméno je Sintara. Taky ho smíš vědět, protože ho ví stejně všichni. Mercor je vypustil do větru.

Bylo vzrušující komunikovat takto z mysli do mysli s tak báječným tvorem. Alise si troufla vyslat i kompliment. Mám velkou radost, že konečně slyším tvé opravdové jméno. Tak Sintara. Jeho nádhera odpovídá tvé kráse.

Rozhostilo se kamenné ticho. Sintara ji neignorovala, pouze jí nabídla prázdnotu. Alise se pokusila zahladit to otázkou. Co se stalo hnědému drakovi? Je nemocný?

Měděná dračice se vylíhla ze schrány tak, jak je, a stejně žila až příliš dlouho, odpověděla Sintara bezcitně.

Ona je to dračice?

Přestaň myslet vůči mně!

Alise se zarazila dřív, než si stačila sesumírovat omluvu. Usoudila, že by to dračici ještě víc dopálilo. A taky už se mezitím dostala téměř až k Leftrinovi. Shluk strážců okolo hnědého draka se již rozcházel. Když došla k Leftrinovi, zbývali u něj už jen velký zlatý drak a jeho malá strážkyně s růžovými šupinami. Jakmile Alise dorazila, zvedl zlatý drak hlavu a zadíval se na ni svýma lesklýma černýma očima. Ucítila „naléhání“ jeho pohledu. Leftrin se náhle otočil k ní.

„Mercor chce, abychom nechali hnědýho o samotě,“ řekl jí.

„Ale vždyť ten ubohý tvor možná bude potřebovat naši pomoc. Zjistil někdo, co mu vlastně je? Nebo možná jí?“ Přemítala, jestli se Sintara zmýlila, nebo zda si z ní tropila legraci.

Pak zlatý drak promluvil přímo k Alise. Stalo se tak vůbec poprvé. Jeho hluboký hlas jako zvon jí rezonoval v plících a jeho myšlenky plnily Alisinu hlavu. „Relpda má parazity, kteří ji požírají zevnitř, a také na ni zaútočil nějaký dravec. Zůstanu u ní a budu ji hlídat. To abych se ujistil, zda je všem jasné, že draci jsou jen a jen dračí záležitost.“

„Jaký dravec?“ vyděsila se Alise.

„Jdi pryč,“ řekl jí Mercor nevybíravě. „To není tvoje starost.“

„Pojďte se mnou,“ navrhl jí Leftrin důrazně. Už ji chtěl vzít za paži, ale pak ji prudce stáhl. Alise bodlo u srdce. Sedrikova slova již páchala škodu. Nepochybně si myslel, že je to jeho povinnost, připomenout kapitánovi Leftrinovi, že je Alise vdaná žena. A jeho výtka už působila. Teď mezi nimi nic nebude snadné a uvolněné. Oba budou stále jen myslet na zásady slušného chování. Kdyby se tu její manžel Hest znenadání objevil a postavil se mezi ně, necítila by snad jeho přítomnost silněji než teď.

A neměla by k němu větší odpor než v tuto chvíli.

Ohromila samu sebe. Copak svého manžela nenávidí?

Věděla, jak zraňoval její city, zanedbával ji a ponižoval; ano, nelíbilo se jí, jak s ní zachází. Ale aby ho přímo nenáviděla? Uvědomila si, že sama sobě vlastně nikdy nedovolila smýšlet o něm takto.

Hest byl hezký a vzdělaný, byl také okouzlující a uměl se skvěle chovat. K ostatním. Ona měla dovoleno utrácet jeho jmění, jak se jí zachtělo, jen ho nesměla nijak obtěžovat. Její rodiče si mysleli, že se vdala dobře, a většina jejích známých žen jí dokonce záviděla.

A ona ho zatím nenávidí. Ano, je to tak. Chvíli kráčela mlčky po boku Leftrina. Pak si odkašlala a přerušila tok svých myšlenek. „Omlouvám se,“ řekla reflexivně. „Byla jsem zamyšlená.“

„Myslím, že pro změnu věcí toho moc udělat nemůžeme,“ řekl smutně. Alise kývla a připojila jeho slova ke své vnitřní vřavě. Ovšem potom Leftrin jejich význam pozměnil, jelikož dodal: „Podle mýho hnědý dračici nikdo nedokáže pomoct. Buď bude žít, nebo umře. A my tady zůstaneme trčet až do doby, než se rozhodne pro jedno, anebo pro druhý.“

„Je hrozně těžké přemýšlet o ní jako o samici. Jsem kvůli tomu o to víc smutná, že je tolik nemocná. Dračích samic zbylo velmi málo. Takže mi to nevadí. Tedy nevadí mi, že jsme tu zůstali trčet.“ Kéž by jí nabídl paži. Rozhodně by ji přijala.

Mezi pobřežím a tokem řeky nebyla jasná hranice. Bahno bylo více rozbředlé a mokré a pak už následovala řeka. Oba se zastavili kousek od tekoucí vody. Alise cítila, jak se její boty propadají. „Není žádná cesta, viďte?“ řekl Leftrin.

Podívala se za ně. Rozkládal se tam nízký říční břeh s udupanou trávou a za ním kraj lesa plný naplaveného starého dříví a křovin. Teprve pak začínal skutečný les. Z místa, kde stáli, vyhlížel neproniknutelně a nepřátelsky. „Mohli bychom zkusit les,“ navrhla.

Leftrin se hlubokým hlasem zasmál, avšak veselost v jeho smíchu chyběla. „To jsem nemyslel. Mluvil jsem o vás a o mně.“

Zadíval se jí do očí. Alise vylekalo, že promluvil tak otevřeně. Upřímnost asi byla jediná dobrá věc, která vzešla z toho, jak se mezi ně Sedric vměšoval. Nyní už ani jeden neměli důvod popírat vzájemnou přitažlivost. Alise si přála, aby měla odvahu vzít ho za ruku. Místo toho k němu jen vzhlédla s nadějí, že dokáže číst v jejích očích. A bylo tomu tak, povedlo se mu to. Ztěžka povzdechl.

„Alise, co budeme dělat?“ Byla to řečnická otázka, ale ona se rozhodla, že na ni stejně odpoví.

Ušli několik kroků. Teprve pak našla slova, která doopravdy chtěla říct. Leftrin se za chůze díval do země, takže mluvila vlastně jen k jeho profilu. Vzdala se veškeré kontroly nad svým světem. „Já chci dělat cokoli, co chcete dělat vy.“

Viděla, jak na něj ta slova dolehla. Myslela si, že budou něco jako požehnání, ale on je přijal jako břemeno. Tvář mu ztuhla. Zvedl oči. Jeho prám spočíval na břehu před nimi, a Leftrin jako by se střetl s jeho soucitným pohledem. Potom konečně promluvil. Hovořil možná ke své lodi stejnou měrou jako k Alise. „Musím udělat to, co je správný,“ pronesl lítostivě. „Pro nás oba,“ dodal a z jeho slov zaznívala definitivnost.

„Ale já nechci, abyste mě vypakovali zpátky do Bingtownu!“

Jeho ústa napůl zkroutil úsměv. „Ach, to já si moc dobře uvědomuju, drahoušku. Nikdo vás nikam nevypakuje. Tam, kam pojedete, pojedete buď ze svý svobodný vůle, anebo vůbec ne.“

„Pochopil jste to správně,“ řekla a snažila se, aby to znělo statečně a nezávisle. Vzala jeho mozolnatou ruku do svých a pevně ji stiskla. Cítila, jak je drsná a jak z ní sálá síla. I on její ruku lehce sevřel. A pak ji pustil.

Den byl šerý. Sedric pevně zavřel oči a pak je zase otevřel. Nepomáhalo to. Měl závrať a přistihl sám sebe, jak tápe po stěnách své kajuty. Prám jako by se mu houpal pod nohama, ale on přece věděl, že je loď vytažená na břeh řeky. Kde jenom je klika těch zatracených dveří? Neviděl ji. Opřel se o stěnu, mělce dýchal a snažil se nepozvracet.

„Jste v pořádku?“ U jeho lokte se ozval čísi hluboký hlas, nikoli neznámý. Sedric bojoval s myšlenkami – snažil se je utřídit. To je lovec Carson. Ten s tím rezatým plnovousem. To on k němu hovoří.

Sedric se opatrně nadechl. „Nejsem si jistý. Není to světlo divné? Připadá mi moc zešeřelé.“

„Dneska je jasno, pane. Je takovej ten den, kdy se ani nemůžete moc dlouho koukat na vodu.“ V mužově hlase zaznívala obava. Proč? Vždyť toho lovce sotva zná.

„Mně připadá, že je šero.“ Sedric se pokoušel mluvit normálně, ale jeho vlastní hlas mu zněl ztraceně a slabě.

„Máte zorničky jako špendlíkový hlavičky. Pojďte, chyťte se mě. Spustím vás na palubu.“

„Já nechci sedět na palubě,“ řekl Sedric chabě, ale Carson, třebaže ho asi slyšel, nevěnoval jeho řečem pozornost. Ten velký chlap ho chytil za ramena a jemně, avšak pevně ho přiměl dosednout na špinavou palubu. Sedric se ani neodvažoval pomyslet, co hrubá prkna udělají s jeho kalhotami. Nicméně svět se teď houpal trochu méně. Opřel si hlavu o stěnu a zavřel oči.

„Vypadáte, jako kdybyste byl otrávenej. Nebo omámenej drogami. Jste bledej jako ta bílá říční voda. Hned se vrátím. Donesu vám takový pití.“

„Tak dobře,“ souhlasil Sedric malátně. Muž pro něj představoval jenom tmavší stín v potemnělém světě. Cítil jeho kročeje na palubě a i z těchhle mírných vibrací se mu dělalo nanic. Potom muž zmizel a Sedric ucítil jiné vibrace. Jemnější a ne rytmické, na rozdíl od kroků. Dokonce to ani nejsou skutečné vibrace, pomyslel si mdle. Ale byly něčím špatným a mířily směrem k němu. Někdo věděl, co provedl hnědému drakovi, a nenáviděl ho za to. Cosi starého, mocného a temného ho nyní soudilo. Sevřel oči ještě pevněji, jenže tím se ta nenávist jen přiblížila.

Vtom se kroky vracely a zněly čím dál hlasitěji. Vytušil, že lovec si dřepl vedle něj. „Heleďte se, vypijte to. To vás vzpamatuje.“

Vzal do rukou teplý hrnek, načež ucítil odpornou kávu. Zvedl ho k ústům a usrkl. Zjistil, že do kafe někdo nalil ostrý rum. Snažil se nepobryndat. Začal se douškem dusit – pak polkl a rozkašlal se. Zasípal a potom otevřel své slzící oči.

„Je to lepší?“ zeptal se ho ten sadistický parchant.

„Lepší, jo?“ vyhrkl Sedric zuřivě. Avšak už svůj hlas slyšel silněji. Zamrkal, aby vyplavil slzy, a uviděl Carsona, jak dřepí na palubě naproti němu. Jeho ryšavý vous byl světlejší než nezkrotná kštice. Oči neměl hnědé, spíš nezvykle černé. Usmíval se na Sedrika a hlavu nakláněl trochu na stranu. Vypadá jako kokršpaněl, pomyslel si Sedric zlomyslně. Pohnul botami po palubě, aby dostal nohy pod sebe.

„Půjdeme do kuchyňky, co vy na to?“ Vzal Sedrikovi z rukou hrnek a pak ho s očividnou lehkostí zvedl za paži a vytáhl do stoje.

Sedrikovi se třepala hlava. „Co to se mnou je?“

„Jak já to mám vědět?“ zeptal se ho ten muž přátelsky. „Možná jste minulou noc moc bumbal, ne? Třeba jste si v Trehaugu zakoupil nějakej špatnej destilát. No, a jestliže jste si koupil nějakej alkohol v Cassaricku, tak to byla zcela jistě jedině samohonka. Tam oni zkvasí všecko – kořeny, slupky z ovoce. Opřete se o mě, nebraňte se. Znal jsem dokonce jednoho chlápka, kterej se pokoušel zkvasit i kůže z ryb. Ne celý ryby, jenom kůže z nich. Byl přesvědčenej, že to bude fungovat. Tady pozor na hlavu. Sedněte si ke stolu v kuchyňce. Je možný, že pokud něco sníte, nasaje to do sebe to, co jste vypil, a budete schopen to strávit.“

Sedric si uvědomil, že Carson je o celou hlavu vyšší než on. A taky mnohem silnější. Lovec s ním pohyboval po palubě do palubní kabiny a posadil ho za stůl v kuchyňce tak, jako kdyby byl nějaké otravné děcko, co neposlouchá mámu. Měl hluboký, burácivý hlas, který skoro uklidňoval, když člověk pominul jeho neotesaný způsob nazírání věcí. Sedric si opřel lokty o ulepený kuchyňský stůl a složil obličej do rukou. Zápach mastnoty, kouře a starého jídla mu udělal ještě hůř.

Carson hned začal v kuchyňce něco podnikat. Dal cosi do misky a nalil na to horkou vodu z konvice. Chvíli stál a dloubal do toho lžící, načež to přinesl ke stolu. Sedric zvedl hlavu, zadíval se na míchanici v misce a najednou si říhl. V puse znovu ucítil temnou rudou chuť dračí krve; opět mu zaplavila i nos. Zase měl pocit, že omdlí.

„Po tomhle by se vám mělo udělat líp,“ poznamenal Carson souhlasně. „Tu máte, snězte aspoň trošku. Zklidní vám to střeva.“

„Co to je?“

„Suchar změkčenej horkou vodou. Pro chlapa se zkaženým žaludkem nebo pro toho, co musí rychle vystřízlivět kvůli každodenní práci, funguje ve střevech jako houba.“

„Vypadá dost nechutně.“

„Jo, to vypadá. Snězte to.“

Sedric jiné jídlo neměl a taky mu v ústech i v nose pořád přetrvávala pachuť dračí krve. Všechno bude lepší než tohle, usoudil. Proto se chopil velké lžíce a zamíchal ten hnus.

Do palubní kabiny vstoupil lovcův kluk Davvie. „Co se děje?“ zeptal se. V jeho hlase zaznívala jakási naléhavost, která Sedrikovi nešla na rozum. Vsunul si do úst lžíci těstovitého lodního sucharu. Byl pórovitý a bez chuti.

„Nic, o co by ses musel starat, Davvie.“ Carson jednal s hochem neústupně. „A navíc máš práci. Dej se do spravování těch sítí. Vsadím se, že se odsud po většinu dne nehneme. Když vložíme síť do proudu, budeme mít zátah plnej ryb, možná i dva. Ale jedině když bude síť spravená. Tak se toho chop.“

„A co on, co s ním je?“ Mládencův hlas zněl téměř vyčítavě.

„Je mu blbě, ale to není tvoje věc. Pusť se do práce a nech starší a vyšší na pokoji. Padej.“

Davvie sice dveřmi přímo nepráskl, ale zavřel je hlučněji, než bylo třeba. „Tihle kluci!“ zvolal Carson znechuceně. „Myslí si, že vědí, co chtějí, ale kdyby jim to člověk vážně dal, zjistili by, že na to ještě nejsou připravení. Určitě víte, co tím myslím.“

Sedric spolkl lepkavou hmotu ve svých ústech. Skutečně nasála chuť dračí krve. Snědl další lžíci a pak si všiml, že se na něj Carson dívá a čeká na odpověď. „Já děti nemám. Nejsem ani ženatý,“ řekl a nabral si další lžíci. Carson měl pravdu. Jeho žaludek se uklidňoval a v hlavě se vyjasňovalo.

„Však já si ani nemyslel, že jste.“ Carson se usmál jako nad sdíleným vtipem. „Já taky nejsem. Ale připadáte mi jako člověk, kterej už má s takovými kluky, jako je Davvie, určitý zkušenosti.“

„Ne. To nemám.“ Sedric byl vděčný za mužův prostý nápravný prostředek, ale přál si, aby na něj přestal mluvit a šel pryč. Hlavu mu plnily vlastní vířící myšlenky a on cítil, že potřebuje čas k tomu, aby si je utřídil; že si nemůže ještě zahlcovat mozek zdvořilou konverzací. Carsonova slova o jedu ho totiž docela zneklidnila. Co si myslel, že strčil dračí krev do pusy? Nemohl si vzpomenout na ten popud, jenž ho k tomu přiměl, jen na to, že to opravdu udělal. Měl přece v úmyslu pouze vzít z toho zvířete krev a šupiny. Části dračích těl stály celé jmění a jmění bylo to, po čem Sedric šel. Nebyl pyšný na to, co provedl, ale udělat to musel. Neměl na výběr. Pokud chce někdy s Hestem opustit Bingtown, musí nashromáždit majetek, aby mohl cestu financovat. Je to jediný způsob. Dračí krev a šupiny mu zajistí život, o němž vždycky snil.

Zdálo se to tak jednoduché, když se kradl ze člunu, aby z neduživého draka získal to, co potřeboval. Ten tvor zjevně umíral. Komu by vadilo, kdyby si Sedric sebral pár šupinek? Jakmile skleněné lahvičky naplnil krví, hned v jeho rukou ztěžkly. Chtěl je prodat vévodovi z Chalcedu jako lék na jeho bolesti, neduhy a přibývající věk. Sám nikdy neměl v úmyslu krev pít. Dokonce si ani nedokázal vzpomenout, že by ji toužil pít. A už vůbec ne na jakékoli rozhodnutí, že se k tomu opravdu odhodlá.

Dračí krev byla známá svými výjimečnými léčebnými účinky. Ovšem stejně jako jiné léky, i ona zřejmě mohla být také jedovatá. Takže se Sedric vážně otrávil? Dostane se z toho vůbec? Kéž by se mohl někoho zeptat; znenadání ho napadlo, že by to možná věděla Alise. Prováděla rozsáhlý výzkum draků, a tak určitě ví, jaký dopad může mít na člověka jejich krev. Jenže jak by se jí mohl ptát na něco takového? Dokázal by otázku podat tak, aby nevzbudil podezření?

„Pomáhá vám teda ta kaše na váš žaludek?“

Sedric prudce vzhlédl, ale hned toho litoval. Na chvilku se ho zmocnila závrať, nicméně hned zase ustala. „Ano. Ano, pomáhá.“ Lovec se posadil naproti němu a pořád se na něj díval. Ty černé oči hleděly do Sedrikových, jako kdyby toužily dohlédnout mu až doprostřed hlavy. Sklopil zrak k misce a přinutil se nabrat další sousto té hmoty. Žaludku sice pomáhala, ale žádnou radost z její konzumace neměl. Znovu se koukl na pozorného lovce. „Děkuji vám za pomoc. Nechci vás zdržovat od povinností. Jsem si jistý, že teď už mi bude dobře. Jak říkáte, nejspíš jsem něco snědl nebo vypil. Už se se mnou tedy nemusíte obtěžovat.“

„Mě to nijak neobtěžuje.“

A pak ten chlap znovu vyčkával, jako kdyby chtěl od Sedrika něco slyšet. Sedric byl na rozpacích. Opět se zahleděl do svého „jídla“. „Jsem už v pořádku. Děkuju vám.“

Jenomže chlap pořád otálel; Sedric už však od misky oči nezvedl. Ujídal vytrvale malá sousta a snažil se přitom, aby to vypadalo, že jídlo vyžaduje veškerou jeho pozornost. Lovcův zájem ho znervózňoval. Potom se muž konečně zvedl zpoza stolu a Sedric jen stěží potlačil úlevný povzdech. Když Carson procházel za Sedrikem, položil mu svou těžkou ruku na rameno, sehnul se a řekl mu přímo do ucha: „Jednou bychom si měli promluvit,“ pronesl potichu. „Mám takový podezření, že my dva máme mnohem víc společnýho, než tušíte. Možná bychom měli jeden druhýmu věřit.“

On ví. Ta myšlenka rozetnula Sedrikovu sebejistotu tak, že se soustem namočeného sucharu málem zadusil. „Možná,“ podařilo se mu vyslovit, načež ucítil, jak ruka, která svírala jeho rameno, je na okamžik stiskla ještě víc. Lovec se zachechtal, ruku zvedl a opustil palubu. Jakmile se za ním řádně zavřely dveře, odsunul Sedric misku pryč a položil si hlavu na ruce. Co teď? ptal se okolní tmy. Co teď?

Zdálo se, že hnědá dračice je mrtvá. Thymara toužila dostat se k ní blíž a lépe se na ni podívat, jenže zlatý drak, který nad ní stál, naháněl dívce strach. Od doby, co naposledy prošla kolem nich, se Mercor téměř nepohnul. Jeho lesklé černé oči se teď upíraly přímo na ni. Drak nemluvil, ale Thymara cítila mentální tlak, jímž na ni působil. „Já se o ni jenom bojím,“ řekla nahlas. Sylve podřimovala; přitom se zády opírala o přední nohu svého draka. Když uslyšela Thymařin hlas, otevřela oči. Omluvně pohlédla na Mercora a vydala se za Thymarou.

„Je nedůvěřivý,“ vysvětlovala. „Myslí si, že hnědou dračici někdo poranil schválně. Proto drží hlídku, aby ji chránil.“

„Aby ji chránil, nebo aby ji jako první sežral, až umře?“ Thymaře se nějak podařilo zastřít v hlase žalobný tón.

Sylve se však neurazila. „Aby ji chránil, vážně. Od doby, co se draci vylíhli z kokonů, už jich viděl umírat příliš mnoho. Je tu tak málo samic, že i takovou, která je zakrnělá a přihlouplá, je třeba bránit.“ Podivně se zasmála a dodala: „Podobně jako nás.“

„Cože?“

„Jako nás, strážkyně. Jsme tady jen čtyři ženy a zbytek jsou muži. Mercor tvrdí, že nezáleží na tom, jak jsme znetvořený – prý nás muži musí ochraňovat.“

Tohle prohlášení vzalo Thymaře všechnu řeč. Bez přemýšlení zvedla ruku k obličeji a dotkla se šupin, které se táhly podél její spodní čelisti a lícních kostí. Pomyslela na následky těch znaků a pak upřímně řekla: „My se nemůžeme vdávat ani milovat, Sylve. Všichni přece známe pravidla, třebaže Mercor zřejmě ne. Deštná divočina většinu z nás poznamenala už v den, kdy jsme se narodili, a my všichni moc dobře víme, co to znamená. Kratší dobu života. Kdybychom počaly, velká část našich dětí nebude životaschopných. Podle zvyklostí nás měli odložit hned po narození. Všichni víme, proč lidi, jako jsme my, vybrali na tuhle expedici. Nebylo to jen proto, že se dokážeme postarat o draky. Bylo to taky proto, aby se nás zbavili.“

Sylve na ni dlouho zírala a potom tiše řekla: „To, co povídáš, je pravda, nebo bývala to pro nás pravda. Ale Greft tvrdí, že ta pravidla můžeme změnit. Prohlašuje, že až se dostaneme do Kelsingry, stane se naším městem, kde budeme žít s našimi draky. A stanovíme si svý vlastní pravidla. Ohledně všeho.“

Thymaru dívčina důvěřivost pořádně vyděsila. „Sylve, vždyť ani nevíme, jestli Kelsingra pořád ještě existuje. Nejspíš je pohřbená v bahně, stejně jako ostatní města Elderlingů. Já sama jsem nikdy doopravdy nevěřila, že se do nějaký Kelsingry vůbec dostaneme. Myslím, že to nejlepší, v co můžeme skutečně doufat, je nalezení vhodnýho místa, kde draci budou moct žít.“

„A co potom?“ dožadovala se Sylve. „Necháme je tam a vrátíme se zpátky domů, do Trehaugu? A co tam budeme dělat? Zase znovu žít život ve stínech a v hanbě a omlouvat se za to, že existujeme? To já neudělám, Thymaro. A hodně strážců zrovna tak řeklo, že to neudělá. Ať se draci usadí kdekoli, my tam zůstaneme taky. Bude to nový místo pro nás. A pro nový pravidla.“

Vtom Thymaru vyrušilo hlasité zapraskání. Obě se Sylve se otočily. Zjistily, že se protahuje Mercor. Zvedl svá zlatá křídla a roztáhl je do plné délky. Thymaru překvapila nejen jejich velikost, ale také to, že křídla na sobě měla oka jako paví peří. Dívala se, načež Mercor křídly znovu prudce máchl. Poryv větru donesl pach draka až k ní. Potom začal křídla neohrabaně skládat, jako by pro něj jejich pohyb představoval neznámý úkon. Přitiskl je pevně ke hřbetu a znovu zaujal ostražitý postoj nad hnědou dračicí.

Thymara si náhle uvědomila, že mezi Mercorem a Sylve proběhlo nějaké dorozumívání. Drak ze sebe nevydal žádný zvuk, avšak Thymara přesto něco cítila, i když nebyla součástí jejich komunikace. Sylve se na ni omluvně podívala a zeptala se: „Jdeš dneska na lov?“

„Možná jo. Dnes to nevypadá, že bychom se měli vypravit na cestu.“ Snažila se nemyslet na zjevné – že tu všichni zůstanou, dokud hnědá dračice nezemře.

„Tak pokud se ti podaří sehnat nějaký čerstvý maso…“

„Když budu moct, rozdělím se,“ odpověděla Thymara okamžitě. A zkoušela toho slibu hned nelitovat. Maso pro Sintaru a maso pro nemocnou měděnou dračici a ještě pro přihlouplého stříbrného. Proč jen se dobrovolně rozhodla, že o ně bude pomáhat pečovat? Vždyť ani Sintaru nedokázala udržet v takovém stavu, aby byla pořádně nakrmená. A teď jen tak od boku prohlásí, že zkusí přinést maso i pro zlatého draka Mercora, jenž patří Sylve. Doufala, že i lovci si tentokrát povedou dobře.

Ode dne, kdy se drakům zdařil jejich první úlovek, se mezitím naučili trochu lovit a trochu rybařit, aby se alespoň částečně zaopatřili. Nikdo z nich nebyl žádný výjimečný dravec. Draci jsou stvořeni pro lov za letu, a ne pro plahočení se za kořistí po zemi. Nicméně všichni zaznamenali nějaký ten úspěch. Změnili stravu a začali konzumovat čerstvě zabité maso a ryby, a to ovlivnilo zřejmě skoro všechny draky. Byli teď sice hubenější, zato svalnatější. Když Thymara procházela okolo některých draků, kriticky je pozorovala. A s překvapením zjišťovala, že teď více připomínají vyobrazení draků, která vídala na rozličných artefaktech Elderlingů. Zastavila se, aby si je mohla chvíli prohlížet.

Arbuc, zelenostříbrný samec, se právě ráchal na mělčině. Tu a tam ponořil celou hlavu pod vodu, hlavně pro pobavení Aluma, svého strážce. Alum se brodil po jeho boku, harpunu připravenou, přestože jeho skotačící drak jakoukoli možnou kořist spolehlivě plašil. Thymara se dívala, jak Arbuc roztahuje křídla. Byla na něj legračně dlouhá, ale stejně jimi tloukl, až voda cákala a stříkala na Aluma. Arbukův strážce nesouhlasně zaječel. Drak přestal a rozpačitě se zarazil. Z roztažených křídel mu odkapávala voda. Thymara na něj hleděla a přemítala.

Najednou se prudce otočila a vydala se hledat Sintaru. Je to Sintara, ne Skymaw, připomněla si rozladěně. Proč tak ranilo její hrdost, že někteří jiní draci svá pravá jména před strážci nikdy neskrývali? Jerd nejspíš znala jméno svého draka hned od prvního dne. Sylve taky. Thymara zatnula zuby. Sintara je krásnější než všichni ostatní draci. Proč jenom musí mít tak těžko zvládnutelnou povahu?

Našla modrou dračici, jak se zachmuřeně rozvaluje na kousku zabahněného rákosí a trávy. Dračice si položila hlavu na přední tlapy a koukala do tekoucí vody. Nezvedla hlavu ani nijak jinak nedala najevo, že si uvědomuje přítomnost Thymary. Teprve až promluvila, bylo jasné, že o ní ví. „Měli bychom se pohnout, a ne tady čekat. Do zimních dešťů už mnoho dní nezbývá, a až přijdou, bude řeka proudit rychleji a bude hlubší. Tento čas bychom měli využít k tomu, abychom našli Kelsingru.“

„Takže myslíš, že bychom tady hnědou dračici měli nechat?“

„Relpdu,“ odpověděla Sintara a do jejích myšlenek se vloudila pomstychtivost. „Proč by její skutečné jméno mělo zůstat neznámé, když moje neznámé není?“ Sintara zvedla hlavu a nečekaně protáhla přední nohu a propjala drápy. „A byla by měděná, nikoli hnědá, kdyby jí byla věnována náležitá péče. Koukni. Rozlomila jsem si konec drápu. To je z toho, že moc chodím ve vodě přes kamení. Chci, abys vzala provázek a převázala mi to. Pak to obalíš trochou dehtu, co jsi používala na ocas stříbrného.“

„Já se na to podívám.“ Dráp byl roztřepený a změklý od příliš dlouhého pobytu ve vodě. Začínal se na konci štěpit, ale naštěstí to ještě nedošlo do živého masa. „Půjdu se zeptat kapitána Leftrina, jestli má nějaký dehet a provázek navíc. A když už jsme u toho, podíváme se i na zbytek tvýho těla. Co ostatní drápy, máš je v pořádku?“

„Trochu měknou,“ přiznala Sintara. Natáhla druhou přední nohu k Thymaře, roztáhla prsty a vytasila drápy. Thymara se kousala do rtu, když si je prohlížela. Všechny byly na koncích poněkud roztřepené. I tvrdé naplavené dříví nakonec začne vlhnout. A tato myšlenka na dřevo jí vnukla možné řešení. „Přemýšlím, že bychom je namazaly. Nebo nalakovaly, aby voda nemohla dovnitř.“

Dračice ucukla nohou zpět, přičemž Thymaru málem srazila. Sama pak zkoumala svoje drápy, načež zdrženlivě odpověděla: „Možná.“

„Vstaň a natáhni se, prosím. Potřebuju tě prohlídnout kvůli špíně a parazitům.“

Dračice nesouhlasně zabručela, ale nakonec neochotně poslechla. Thymara ji pomalu obcházela. Takové změny ani nečekala. Sintara ztratila na váze, ale zato nabyla svalovou hmotu. Neustálé potápění do říční vody sice neprospívalo šupinám, ovšem chůze proti proudu zas dračici posilovala. „Roztáhni křídla, prosím,“ požádala ji Thymara.

„Raději ne,“ řekla Sintara upjatě.

„Zřejmě teda chceš, aby se ti v jejich záhybech usadili paraziti, co?“

Dračice opět zachrčela, avšak zatřepala křídly a pak je roztáhla. Kůže držela pohromadě jako slunečník, dlouho uskladněný někde ve vlhku, a také nepříjemně páchla. Šupiny vypadaly nezdravě a opeřené okraje bělely jako plesnivějící vrstvy listí.

„Tohle ale vůbec není dobrý,“ zvolala Thymara zděšeně. „Copak sis je nikdy nemyla? Nebo neroztřásla a nevyzkoušela? Tvá kůže potřebuje sluneční světlo. A taky pořádně vydrhnout.“

„Zas tak špatná má křídla nejsou,“ zasyčela dračice.

„Ne. Jenom jsou vlhký v záhybech a smradlavý. Aspoň je nech roztažený a na vzduchu, než seženu něco na ošetření těch drápů.“ A nedbala Sintařiny důstojnosti; popadla ji za jeden výběžek na křídle a zatáhla za něj. Dračice se pokusila křídlo složit, jenže Thymara tvrdošíjně držela. Bylo docela snadné udržet křídlo rozevřené. Sintařiny svaly by měly být silnější. Snažila se najít pro ně to správné slovo. Ano, zakrnělé. Sintařiny svaly křídel byly zakrnělé nepoužíváním. „Sintaro, jestliže mě neposlechneš a nebudeš se o svoje křídla starat, brzy s nima vůbec nebudeš schopná pohnout.“

„Taková věc tě nesmí ani napadnout!“ zasyčela na ni dračice. Neurvale plácla křídlem, Thymara pozbyla stisk a padla na kolena do bláta. Podívala se na dračici. Ta si mezitím znovu začala svá křídla pohoršeně skládat.

„Počkej. Počkej, co je tohle? Sintaro, roztáhni to křídlo. Nech mě se pod něj podívat. Támhleto vespod vypadá jako krysí had!“

Dračice se zarazila. „Co je to krysí had?“

„Žijou v klenbě stromů. Jsou hubení jako větvičky, ale dlouzí. Když útočí, jsou opravdu rychlí a mají na čenichu zub, něco jako vaječný zub. Zakousnou se a drží, načež si do tebe zaryjí i hlavu. No, a pak tam prostě visí a krmí se. Viděla jsem opice, který jich měly tolik, že vypadaly, jako by měly sto ocasů. Obvykle zvířata dostanou infekci do různých částí hlavy a pak na ni zemřou. Ti hadi jsou odporní. Dovol, ať se kouknu.“

Hnusné tělíčko připomínající hada viselo vysoko pod křídlem. Thymara se ho odvážila i dotknout. Pohupující se tvor sebou rozhněvaně švihl a Sintara vzápětí polekaně vyjekla bolestí. „Co to je? Sundej to ze mě!“ vykřikla dračice. Strčila hlavu pod křídlo a chňapla parazita.

„Přestaň! Nekousej do něj ani za něj netahej. Když ho ze sebe odtrhneš, hlava se urve, zůstane uvnitř a způsobí ošklivou infekci. Pusť se, Sintaro. Pusť ho a já si s ním poradím!“

Sintařiny oči se třpytily, měděné disky vířily, ale nakonec poslechla. „Sundej to ze mě.“ Mluvila sevřeným, rozzuřeným hlasem a Thymara za její zlostí dobře cítila strach. Chvilku poté Sintara zhluboka zasyčela a dodala: „Pospěš si. Cítím, jak se to hýbe. Snaží se dostat hlouběji do mne. Aby se skryl uvnitř mého těla.“

„Sa nás všechny ochraňuj!“ zvolala Thymara. Cítila, jak se jí zvedá žaludek, a přitom rychle vzpomínala, že jí otec vyprávěl, jak se lze malého krysího hada zbavit. „Ohněm ne, to opravdu ne. Když k nim přiložíš oheň, jen se zaryjí ještě hlouběji. Existuje něco jinýho.“ Zoufale pátrala v paměti, až si vzpomněla. „Mám to. Whisky. Musím se jít podívat, jestli má kapitán Leftrin nějakou whisky. Ty se nehýbej.“

„Dělej,“ prosila Sintara.

Thymara se rozběhla k prámu, ale pak zahlédla kapitána s Alise, jak se procházejí. Změnila směr a s křikem se hnala k nim: „Kapitáne Leftrine! Kapitáne Leftrine, potřebuju vaši pomoc!“

Po jejím výkřiku se kapitán i Alise otočili a vyrazili směrem k ní. Když se k nim dostala, byla už skoro bez dechu. Na Leftrinův znepokojený dotaz „Co se děje, holka?“ stačila jen odpovědět: „Krysí had. Na Sintaře. Ten největší, jakýho jsem kdy viděla. Chce se jí vecpat do hrudi, má ho pod křídlem.“

„Ti zatracení neřádi!“ zařval a Thymara byla vděčná, že nemusí nic vysvětlovat.

Podařilo se jí chytit dech. „Můj otec používal alkohol, aby je přiměl se pustit.“

„Jo, výborně, ale terpentýnovej olej funguje líp. Pojď, děvče. Mám nějakej na palubě. Alise! Jestliže má krysího hada jeden drak, je možný, že ostatní mají nějaký hady taky. Povězte strážcům, ať svý zvířata prohlídnou. A co ta hnědá, co je na tom tak špatně? Mrkněte se na ni taky. Podívejte se jí na podbřišek. Ti hadi jdou po měkkým místě, tam se totiž snadno zakousnou a pak zaryjí.“

Alise pocítila odhodlání. Leftrin se odvrátil a zamířil zpět směrem k prámu. Ona spěchala pláží, šla od jednoho strážce ke druhému a vydávala varování. Greft skoro okamžitě našel jednoho hada. Visel Kalovi z břicha, schovaný za jednou jeho zadní nohou. Na Sesticana byli přilepení hned tři. Alise si chvíli myslela, že jeho strážce Lecter omdlí, když objevil tři krátké konce hadů, jak trčí z dolních partií jeho draka. Ostře mu řekla, ať přestane panikařit, a nařídila, aby draka přivedl k Sintaře a tam počkal na Leftrina. Chlapce zjevně ohromilo, že dáma hovoří tak přísně. Naprázdno polkl, vzpamatoval se a poslechl.

Alise přemáhala vlastní hrůzu z toho všeho a pospíchala dál. Doběhla k Sylve a zlatému drakovi, jenž střežil špinavou hnědou dračici. Tady se musela zastavit a sebrat znovu odvahu. Nechtěla se s drakem utkat, toužila jen a jen se obrátit a utéct pryč. Chvíli trvalo, než přesvědčila samu sebe, že to není její zbabělost, ale úsilí toho draka. Chce ji prostě odpudit. Napřímila tedy ramena a přikráčela k drakovi a jeho strážkyni.

„Jdu prohlédnou hnědou dračici kvůli parazitům. Několik dalších draků napadli krysí hadi. Tvoje strážkyně by tě měla prohlédnout a já se zatím kouknu na hnědou dračici.“

Zlatý na ni chvíli jen užasle hleděl. Jak se mohou jednolitě černé oči tak syrově lesknout?

„Krysí hadi?“

„To je takový parazitický tvor, jenž se zavrtává do těla. Thymara říká, že je zná z klenby stromů. Ale má za to, že tihle pocházejí z řeky. Jsou totiž mnohem větší. Je to had, který se zakousne a prokouše si cestu dovnitř, aby žil z tvého masa.“

„Nechutné!“ prohlásil Mercor. Hned nato vstal a roztáhl křídla. „Svrbí mě pouhé pomyšlení na to. Sylve, okamžitě mě prohlédni, jestli na sobě ty tvory nemám.“

„Vždyť jsem tě dneska dokonale a úplně ošetřila, Mercore. Myslím, že takovou věc bych nepřehlédla. Ale dobře, podívám se na tebe.“

„A já musím prozkoumat hnědou dračici, zda nějaké nemá,“ stála Alise pevně na svém.

Čekala, že jí Mercor bude odporovat. Jeho však zatím zcela rozptýlilo pomyšlení na případné vlastní parazity.

Alise poodešla k netečné měděné dračici. Ležela zhroucená na zemi tak, že prohlížení jejího břicha se jevilo jako velmi obtížné, jestli ne rovnou nemožné. A Sylve navíc měla pravdu. Dračice měla na sobě tak rovnoměrný nános bahna, že to skoro vypadalo, jako kdyby se do něj zvíře obalilo záměrně. Alise z něj musí bláto nejprve odlepit, než bude schopná o tom tvorovi něco říct.

Podívala se bezmocně na Sylve, ale děvče mělo plné ruce práce s Mercorem. Hned potom se ovšem za svůj první popud zastyděla. Co ji to vůbec napadlo? Chtěla snad povolat dítě z Deštné divočiny, aby ona, Alise, mohla dračici prohlédnout, aniž by si zašpinila ruce? Co se to v ní zrodilo za arogantní myšlenku? Roky přece prohlašuje, že je odbornicí na draky, a při první příležitosti postarat se o jednoho z nich se zalekne trochy bláta? Ne. Alise Kincarronová se nezalekne.

Nedaleko od místa, kde ležela měděná dračice, zůstal nepošlapaný kousek hrubého rákosí. Jeho střapcovité špičky sahaly Alise až do poloviny její výšky. Vytáhla malý nožík, uřezala půl tuctu rákosových stébel, poskládala z nich jakýsi rákosový polštářek a vrátila se k dračici. Dala se do drhnutí, přičemž začala u plece, která k ní byla nejblíž.

Zaschlé bahno bylo vlastně říční naplavenina a šlo dolů překvapivě snadno. Alise pracovala na ubohém tvorovi a její hrubý kartáč odhaloval měděné šupiny, jež rychle nabývaly rozkošného lesku. Relpda nevydala jediný zvuk, avšak Alise cítila, jak k ní od zničené dračice proudí jakási nejasná vděčnost. Zdvojnásobila tedy svoje úsilí a pečlivě přejížděla po její páteři. Při práci na ni silně působila velikost draka; nejen na její mysl, ale také na svaly. Plocha kůže, již musela očistit, byla dost velká. Alise to připomínalo rutinní práci posádky, když denně drhne palubu prámu. A tohle byl ještě malý drak. Ohlédla se přes rameno na Mercorovu lesklou zlatou šupinatou kůži a v duchu draka srovnávala s malou holčičkou s růžovou kůží na hlavě, která se o něho starala. Kolik času zabere každý večer té dívce její úkol?

A Sylve se k Alise otočila, jako kdyby její pohled cítila. „Je čistý, každý kousíček. Žádné hady nemá. Teď vám pomůžu s Relpdou.“

Pýcha Alise ponoukala, aby prohlásila ne, že svou práci zvládá skvěle. Místo toho však samu sebe uslyšela, jak velmi vděčně říká: „Děkuji.“ Děvče se na ni usmálo a na jejích ústech se na okamžik odrazilo sluneční světlo. Má snad i ona na ústech šupiny? Alise uhnula pohledem a znovu se dala do drhnutí. Z Relpdina boku padaly na vlhkou půdu celé spousty jemného bahna. Když Alise viděla Sylve poprvé, nepřipadala jí tolik šupinatá. Takže se mění stejně jako draci?

Sylve se k ní přidala; přinesla si vlastní rákosový „kartáč“. „Tohle je vážně dobrý nápad. Já používala stálezelený větve, když jsem se k nim mohla dostat, a když ne, tak hrsti listí. Ale tohle funguje mnohem líp.“

„Kdybych měla čas proplést stonky s listím, myslím, že by to šlo ještě líp. Ale tohle zastane práci taky.“ Pro Alise bylo těžké mluvit a drhnout zároveň. Ochabla za ta léta strávená v Hestově domě. Jako dívka vždycky pomáhala s úklidem domu, poněvadž její rodina si nemohla držet mnoho sluhů. Teď cítila, jak jí záda vlhnou potem a na rukou jí začínají vyskakovat puchýře. I ramena už ji bolela. Ale ať! Trocha tvrdé práce nikomu neublíží. A když se ohlédla zpět na plochu, kterou už vyčistila, zaplavila ji pýcha.

„Co je tohle? Co to je? Není to díra po hadovi?“ V hlase Sylve zazníval strach i tíseň a vypadalo to, že se dívčiny pocity přenesly i na jejího draka. Mercor přišel, vztyčil se nad nimi, zhoupl svou velikou hlavu k otvoru na krku měděné dračice a začichal.

„Jak to vypadá?“ zeptala se Alise, která nechtěla jít blíž, když zlatý působil tak odhodlaně.

„Místo s odhaleným živým masem. Prach okolo je vlhký, možná nasáklý krví. Teď měděná nekrvácí, ale…“

„Něco ji tam píchlo,“ vyjádřil se Mercor. „Ale to není díra po hadovi, má milá. Pach krve je silný, tudíž krvácela celkem dost.“

Alise hned nalezla svůj důvtip. „Mám dojem, že hadi neudělají díru, aby se proplazili dovnitř. Jenom tam vstrčí hlavu a pijí krev.“

Mercor stál naprosto nehybně a jeho hlava se pořád ještě vznášela nad měděnou dračicí. Oči se mu černě leskly a Alise cítila, jak v nich ta barva víří. Potom se drak otřásl a šupiny se mu naježily tak, že Alise v tu chvíli připomínal spíš kočku než plaza. Hned poté opět ucítila přítomnost jeho mysli a užasla. Kdyby je byl na chvilku neopustil, nikdy by nepoznala, jak silně je ovlivňoval, když se na ně zaměřil.

„Nevím nic o hadech s názvem krysí hadi. O těch tvorech, které popisuješ, jsem už kdysi dávno slyšel, jenže tehdy se jim říkalo norníci. Zarývali se hluboko do těla. Možná jsou nebezpečnější než krysí hadi, o nichž mluví ta druhá strážkyně.“

„Sa, slituj se,“ řekla Sylve potichu. Chvíli stála mlčky, v rukou stále ještě svírala rákosový kartáč. Potom znenadání dračici obešla a strčila do ní. „Relpdo!“ křikla, jako kdyby chtěla proniknout do jejích mrákot. „Překul se. Chci se ti podívat na břicho. Převal se!“

Alise ohromeně koukala – neduživá dračice se opravdu pohnula. Zadníma nohama chabě hrábla do bahna, ve kterém se válela. Zvedla roztřesenou hlavu, otevřela oči a pak nechala hlavu zas dopadnout zpátky na zem. „Uhněte,“ poručil jim Mercor hrubě. Obě ženy ihned poslechly a rychle před naklánějícím se drakem uskočily. Mercor sklopil hlavu, strčil čenich pod Relpdu a pokusil se ji obrátit. Zmohla se na mdlý protest a zahrabala nohama, jako kdyby ji pohyb bolel.

„On ji žere? Vždyť není mrtvá!“ To se nesouhlasně ozval další strážce, který se k nim nečekaně přidal. Určitě Rapskal, pomyslela si Alise. Jmenuje se tak, že? Vskutku hezký mladík, třebaže je divný po způsobu Deštné divočiny. Jeho husté tmavé vlasy a černé ruce s drápy podivně kontrastovaly s bleděmodrýma očima a andělským úsměvem. Měl s sebou i svou dračici, zavalitou červenou samičku s krátkýma a tlustýma nohama a nádherně lesklými šupinami. Když Rapskal konečně přestal zírat, opřel si jeho malý drak o svého mladého strážce hlavu tak, že ho málem porazil. „Přestaň, Heeby. Jsi větší a silnější, než tušíš! Postav se hezky na vlastní nohy.“ V jeho hlase se ovšem ozývala spíš láska než kárání. Žduchnul dračici a ona ho na oplátku rozpustile šťouchla do zad.

„Mercor ji nechce sníst,“ vysvětlovala Sylve pobouřeně. „Jenom se snaží ji převrátit, abychom jí mohly prohlédnout břicho kvůli parazitům. Prý se vyskytl takový jakýsi had –“

„Já vím. Právě před chvílí jsem se koukal, jak je dostávají ze Sesticana. Chtělo se mi blinkat, když jsem viděl, jak lezou ven, a Lecter skoro brečel a obviňoval z toho sám sebe. Nikdy předtím jsem ho neviděl tak zlomenýho.“

„A dostali hady ven?“

„Ano, jistěže. Ale muselo to asi bolet. Když vylézali, pištěl ten velký modrý drak jako myš. Nevím, co to kapitán Leftrin namíchal. Dávali tu směs okolo díry, kudy vlezl had dovnitř. Za chvilečku začal mlátit ocasem a potom couvat. Spolu s ním se vyvalilo plno krve a šlemu a jaký puch, fuj! A když konečně ta potvora dopadla na zem, skočil po ní Tats a rozsekal ji sekerou. Jsem rád, že já svou Heeby prohlížím každý den od hlavy k patě. Že jo, Heeby?“

Červená dračice souhlasně zafrkala a znovu do kluka strčila, až klopýtl. Alise se při jeho popisu trochu zvedal žaludek, zato Sylve měla v hlavě jiné věci. „Rapskale, můžeš říct Heeby, aby Mercorovi pomohla? Pokoušíme se otočit měděnou dračici na záda.“

„Jistě, můžu. Jenom se jí musím zeptat. Haló, Heeby! Heeby, koukni se sem, podívej se na mě. Poslouchej, Heeby, poslouchej, holka. Pomůžeš Mercorovi obrátit měděnou dračici na záda. Rozumíš? Pomůžeš mu ji otočit, ano? Dokážeš to? Dokáže to moje velká silná dračice pro mě udělat? Určitě jo. Tak do toho, Heeby. Šoupni čenich sem, přesně sem, stejně jako Mercor. To je hodná holka. A teď zvedni a zatlač, Heeby, zvedni a zatlač!“

Malá červená dračice zaryla nohama. Alise se dívala, jak se svaly na jejím krátkém tlustém krku vzdouvají. Heeby hučela námahou a najednou se Relpda začala hýbat. Bolestivě kvičela, avšak Mercor ani Heeby si toho nevšímali. Tlačili a vrčeli tak dlouho, až měděnou opravdu otočili na hřbet. Nohy jí malátně visely ve vzduchu. „Drž ji tam, Heeby. Šikovná holka. Drž ji tam!“ V reakci na Rapskalovy výkřiky napjala malá dračice síly a zůstala stát s hlavou zapřenou o Relpdu. Svaly na krku se jí napínaly, ale zlaté oči se potěšeně točily vlivem hlasité chvály jejího strážce.

„Podívejte!“ zvolal Mercor a Alise zůstala jen zděšeně hledět. Zablácené břicho měděné dračice bylo plné hadích ocasů. Bylo jich nejméně dvanáct; obnažené pahýly se kroutily a vrtěly, protože se s jejich obětí hýbalo. Sylve si oběma rukama zakryla ústa a ustoupila. Kroutila hlavou ze strany na stranu a skrze prsty se zatajeným dechem pronášela:

„Nikdy mě nenechala, abych jí ošetřila břicho. Zkoušela jsem to. Opravdu jsem to zkoušela! Ale pokaždý se ode mě odvalila a vyválela se v blátě. To se jich zřejmě snažila zbavit, viď, Mercore? Nedovolila mi hřebelcovat jí břicho, jelikož ji to bolelo.“

„Neměla dostatečně jasné vědomí, takže ani nechápala, že jí můžeš pomoci,“ odpověděl Mercor ztěžka. „Nikdo tě neobviňuje, Sylve. Udělala jsi pro ni, co jsi mohla.“

„Je mrtvá?“ Na to zvolání se všechny hlavy otočily. Poklusem k nim běželi Thymara s Tatsem. Za nimi kapitán Leftrin. Důstojnějším krokem je pak následovala Sintara. A přibíhali další strážci i draci, nejmíň půl tuctu.

„Ne! Ale je těmi hady úplně zamořená. Nevím, jestli se nám podaří ji zachránit.“ Sylve se při těch slovech zlomil hlas.

„Zkusíme to,“ zavelel Mercor přísně, ale pak se nad děvče sklonil a jemně na ni foukl. Měl to být lehký vánek, ovšem Sylve se v něm pořádně zhoupla. Alise viděla, jak dívka zničehonic nabyla vyrovnanosti, a dočista ji to ohromilo. A také vylekalo. Vždyť se z hysterické holčičky najednou stala klidnou a rozvážnou ženou. Postavila se zpříma, podívala se na svého draka a usmála se na něho.

„Ano, zkusíme.“ Sylve pohlédla na Alise a řekla: „Nejdřív rákosím očistíme co nejvíce bahna. Heeby, ty ji budeš muset udržet v týhle poloze, na hřbetě. Nebude se jí líbit, co budeme podnikat, ale podle mýho mínění musíme z jejích ran nejdříve odstranit bláto a teprve pak je ošetřit.“

„To dává smysl,“ souhlasila Alise, přičemž v duchu dumala, kde ta holka vzala tu rozvahu. Vidí Sylve opravdu takovou, jaká je, když ji nesužují pochybnosti? Anebo je tohle jen nějaký povlak od draka Mercora? Alise se chopila svého rákosového kartáče a natočila ho tak, aby vyvstalo čisté místo. Obezřetně se blížila k dračici. Měděná byla sice na draka malá a slabá, nicméně člověk by odletěl pěkně daleko, kdyby ho některou svou zlehka se kymácející nohou kopla. A kdyby se na nějakého strážce převalila, způsobila by mu vážná zranění.

Thymara se zarazila a upřeně hleděla na Alise. Ta bingtownská ženská chvíli vypadala jako někdo úplně jiný. Drhla právě břicho měděné dračice a nedbala prachu a bláta, které jí padalo na kalhoty a boty. Špína pokrývala i celý její obličej a halena byla zaneřáděná až po lokty. Dokonce i její světlé řasy halila vrstva prachu. Ve tváři však měla odhodlaný výraz a ze svého úkolu se zjevně skoro radovala. Kdy se proměnila z té dokonale oblečené, elegantní bingtownské dámy, která se vždycky odpovídajícím způsobem i chovala? Thymara s nelibostí pocítila, že se kdesi v ní vzmáhá obdiv.

Heeby stála a skláněla jasně červenou hlavu nad měděnou dračicí. Zároveň ji tak i podpírala a držela v nepohodlné poloze břichem nahoru. Rapskal hlídal u její plece, pyšně svou dračí holku popleskával a polohlasně chválil. Nad celou skupinou se pak tyčil Mercor a Sylve zjevně celé proceduře velela. Taky vypadá nějak jinak, pomyslela si Thymara. Avšak nedokázala určit, v čem tahle Sylvina nová odlišnost spočívá.

Pak popošla o dva kroky blíž a vtom se jí udělalo zle. Břicho dračice bylo poseté sotva viditelnými hadími ocasy. Thymara ztěžka polkla. Bylo už tak dost děsné přihlížet, jak parazit vychází ze Sintařina těla. Ovšem v ní had nebyl příliš dlouho a navíc podstatná část jeho těla stále spočívala venku. Jakmile Leftrin potřel okolí rány silně páchnoucím terpentýnovým olejem, had ochabl a hned poté sebou začal divoce mrskat. Thymara v té chvíli rychle skočila vpřed a tahala vrtícího se hada za ocas ven. „Počkej s tím, dám tam ještě víc oleje!“ upozornil ji Leftrin.

Při druhé aplikaci začal had šílet. Svíjel se a couval z dračího trupu, ale jakmile se vynořilo celé jeho zakrvavené tělo, přinutila se Thymara jednat. Chňapla ho a držela, aby se snad nepokusil znovu do dračice zavrtat. Vrtěl se a klouzal jí v rukou, Sintara řičela bolestí a ostatní draci i strážci se honem počali shlukovat kolem. Potom vyjela i hlava hada. Tvor jí šlehal okolo sebe, přičemž postříkal Thymaře obličej krví. Zkoušel okamžitě zaútočit na toho, kdo ho drží. Dívka zaječela, když ji zasáhla krev, a mrštila hadem o zem. Ještěže už tu stál připravený Tats se sekerou. Had se moc daleko nedostal. Thymara tam strnule stála a chvěla se bolestí, již sdílela se svou dračicí. Otřela si rukávem tvář, ovšem tím hustou krev jenom víc rozmazala. Krev páchla i chutnala po drakovi. I nyní, když už krev smyla, plnil ulpívavý puch pořád dívčiny nozdry; ani té protivné chuti se nemohla zbavit. Nato Leftrin vytřel ránu rumem a následně ji namazal dehtem, aby jí kvůli kyselé říční vodě nezvředovatěla. Při práci kapitán nařizoval: „Po tomhle holt budete muset svý draky každý večer prohlížet. Ti hadi mají v hubách něco, co otupuje tkáň. I já jsem jednou měl jednoho malýho v noze, a dokud jsem nevylezl z vody, nevěděl jsem vůbec, že tam je.“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít