Larry Correia & John Ringo: Světci (Paměti lovce monster 3)

Ukázky z knih / 7.12.2019 /

Chad musí shromáždit své přátele i pochybné spojence a připravit se na největší bitvu svého života… pokud ho dřív nezatkne UPKM.
Nakladatelství FANTOM Print vydává závěrečný díl trilogie Paměti lovce monster: Světci.

Jít proti monstrům je jedna věc… ale v New Orleans se lovec musí občas postavit i UPKM!

Chad si prošel těžkým obdobím – přišel o svůj tým, s Earlem je na kordy a do toho mu vlastní rodina nadrobila u UPKM. Lov monster je jediné, na co se může zaměřit, jenže teď mu úřady chtějí vzít i tohle – obživu a zároveň životní poslání.

Proti UPKM si nelze spravedlnost vystřílet ani vysekat mečem, a tak Chadovi nezbývá než si vzít nucenou dovolenou a nechat bitvu na právnících. Jenže právě při „volnočasovém“ pátrání v knihovnách a archivech se mu konečně povede odhalit důvod, proč je New Orleans rájem monster, na jaký je často krátká i celá lovecká skupina… a proč ta nejhorší bitva o město teprve přijde.

Když nemůžete věřit vlastní rodině a UPKM zase nevěří vám, je třeba sbírat armádu pro blížící se bitvu ze starých známých a každého, kdo vám dluží nějakou tu službičku. Chad bude muset doufat, že to bude stačit. Protože jinak nezažije noční můry jen New Orleans, ale s monstrem, které pod městem dřímá, se brzy seznámí i zbytek světa.

Larry Correia pustil na svůj píseček Johna Ringa a společně dali dohromady třetí a závěrečný díl pamětí lovce monster Chada, které časově předcházejí kultovní sérii Lovci monster. V New Orleans 80. let je všechno temnější, drsnější, okořeněné pořádnou dávkou hoodoo a servírované s hromadou monster, která je potřeba zlikvidovat. Tohle město je tak divoké, že už jen čtení o něm vám rozbuší srdce!

 

ANOTACE:
„Tady jsi v New Orleans.“
Tuhle mantru Chad Gardenier slýchá od chvíle, co ve městě začal pracovat. V New Orleans je všechno jiné – jídlo, klima, monstra a donedávna i agenti UPKM. Skutečným důvodem, proč je New Orleans tak jiné, je však prastaré monstrum, které se skrývá pod městem a pouhou svou přítomností posiluje veškerou temnou magii. V minulosti jemu podobní zničili celé armády a teď se chystá vylézt na povrch ve městě, kde mu v cestě stojí jen pár Lovců a jeden chlapík s mečem. Pokud ho včas nezastaví, celý svět se octne v područí těch nejhorších z nejhorších.
Chad teď musí shromáždit své přátele i pochybné spojence a připravit se na největší bitvu svého života… pokud ho dřív nezatkne UPKM.
Teď si jen vzpomenout, kam založil číslo na jistou otravnou princeznu…

 

O AUTOROVI:
Larry Correia je americký spisovatel a fanoušek zbraní. Vystudoval ekonomiku a účetnictví, byl ale také knihkupcem, střeleckým instruktorem či majitelem obchodu se zbraněmi. První román napsal na univerzitě, ovšem spokojený byl až s Lovci monster s. r. o. (Monster Hunter International, 2007), který upoutal pozornost nakladatelství Baen. Kromě zatím šestidílného cyklu Lovci monster a jeho prequelu Paměti lovce monster má na kontě ještě trilogii Grimnoirské kroniky, z dalších románů jmenujme například Dead Six a Swords of Exodus, které vznikly ve spolupráci s Mikem Kuparim.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: FANTOM Print, prosinec 2019
Překlad: Jakub Mařík
Obálka: Petr Willert
Počet stran: 336
Vazba: brožovaná
Cena: 299 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

I

PROLOG

Znáte ten pocit, kdy je to nejhorší už za vámi? Když si připustíte, že byste mohli přežít? Ti z vás, kteří tuto knihu čtou a nejsou Lovci (Jak jste se k ní sakra dostali?), představte si, že jste nabourali s autem. Právě se přestalo převalovat a vy si uvědomíte, že stále žijete. Dokonce jste se ani nezranili. Úleva vám zaplaví tělo jako nějaká fyzická energie.

Přesně tak jsme se cítili, když slizem a chapadly pokrytý rotvajler doslova proskočil podělanou zdí a zakousl se do jednoho těžaře. Ten byl mrtvý hned, jak se do něj rotvajler zahryznul, ale pes s ním stejně cloumal dál. Já prostě otočil hubicí požární hadice a pokropil jsem toho čokla na plný výkon svěcenou vodou. Pes se s kvílením stáhl.

„Jsme obklíčení,“ ozval za mnou Sam Haven.

„Vypněte tu vodu!“ zakřičel na šéfa Shackleforda Milo, když se z nejbližší díry začali valit ghúlové. „Potřebujeme tu oheň!“

„Do hajzlu!“ Otočil jsem hubicí a hadici jsem upustil. „Připravte se, bude tu horko!“

Zvedl jsem svou pušku a vypálil jsem z granátometu M203. Granát jednoho ghúla zasáhl do hlavy a exploze roztrhala jeho i nemrtvé kolem něj. Jenže to příval nezastavilo. Chapadla temného boha je zvedla jak loutky na drátkách a poslala zpátky do boje.

Uvědomil jsem si, že mě obklopuje světlo. Když jsem se ohlédl přes rameno, otec Ferguson měl vysoko nad hlavou zvednutý kříž. Nemrtví před ním uhýbali, ale na ostatní útočili dál. Starobylému na jejich bolesti nezáleželo.

„To je trochu zpomalí,“ řekl šéf. „Tak už ty hajzly uložte k pokoji!“

Ignoroval jsem puškovou část své M16 a kosil jsem je jen granátometem. Sam stál hned vedle mě a střílel do masy nemrtvých tak rychle, jak jen dokázal měnit zásobníky.

Pak světlo začalo slábnout.

Ohlédl jsem se a otec Ferguson byl splavený jako kůň. „Otče?“

„Bojuje se mnou. Vzdoruje Boží vůli. A je vskutku mocný.“

Vzpomněl jsem si na potrhaný svitek, který jsem objevil a který nám nakonec prozradil pravou povahu našeho monstra. Proti stvůře z hlubin neobstála ani Buddhova moc. Otec Ferguson věřil opravdu silně, ale mocnější než Starobylý nebyl, i když proti němu stála jen larva.

„Musíme tenhle vrt udržet, dokud nechcípne!“ Věděl jsem, že teď je prostě musíme zabíjet tak dlouho, jak bude třeba. Tak dlouho, jak jen to půjde. „Nesmíme ustoupit ani o krok!“

Nemrtví se na nás tlačili, jednolitá stěna z rudých očí a chňapajících rukou. Když překonali vzdálenost, kdy bylo bezpečné střílet granáty, přepnul jsem na kulky, ale kalibr 5.56 přízraky nanejvýš naštval. Upíři cenili tesáky. Když jsem se podíval dolů, uviděl jsem zatracenou siamskou kočku s extrémně dlouhými tesáky. Vypadala jako kotě šavlozubého tygra. Napadlo mě, že by to mohla být zatracená upíří kočka. Kočičí upír. Bylo to vůbec možné? Tohle bylo nepopsatelně špatně. Ta kočka se tvářila jako král světa.

Byla akorát na hranici dvěstětrojky, tak jsem ji odpálil 40milimetrovým granátem.

Nemrtví se přiblížili na dosah chladných zbraní a já z pochvy vytáhl svůj meč. Tohle možná bude ta bitva, kvůli které mě Pán navrátil do slzavého údolí. Nebo by to přinejmenším mohla být bitva, o které se zmínil svatý Petr.

Jak se nemrtví přibližovali, odsekával jsem jim nejdřív ruce a nohy. Bránil jsem jim, aby chytili mě nebo padreho. Kdykoliv to šlo, přesekl jsem slizké chapadlo přisáté k jejich zádům. Jakmile byli odděleni od Starobylého, ochranný kámen s nemrtvými udělal krátký proces.

Bylo jich ale zatraceně hodně.

„Moc dlouho už je neudržíme,“ řekl šéf Shackleford, když vytáhl granát. „Vypadá to, že nastal čas přesunout se na druhou stranu.“

Když to řekl, zahřmělo. Hluboké zaburácení následoval zvuk rohu. Nebyl to normální roh. Tohle byl děsivý zvuk, který vám projel vnitřnostmi, a ječel: Tohle je zlo! Zdrhej!

V podlaze skladiště se otevřela obrovská brána, zapraskala feyská energie a ven ve vší své prastaré hrozivosti vyjel Divoký hon.

Jak špatná musí být situace, když jste rádi, že se ukázal Divoký hon?

Možná si říkáte, jak jsem se do téhle nepříjemné situace dostal.

No, viním z toho sebe. Je to moje vina. Je to naprosto úplně moje chyba.

Jmenuji se Oliver Chadwick Gardenier. Říkejte mi Chad.

Tohle je moje práce. Jsem Lovec monster.

Poznámka:

Tohle je poslední deník, který Albert v archivu našel. Byly v sekci, která se poškodila během incidentu na vánočním večírku v roce 1995. Ani já nevěděl, že existujou, dokud mi je Al nepřinesl. Proklatě, překvapilo mě, že Chad napsal něco jinýho než nezáživnou studii pro Oxford nebo nabroušenej dopis kongresmanům.

To, co teď držíte v ruce, je kompletní rukopis. Verze, kterou nakonec dáme do knihovny – kde si ji budou moct normální nováčci půjčit a přelouskat – bude mít z očividnejch důvodů pár věcí upravenejch. Tajný identity, případy, kdy jsme možná trošku náhodou porušili zákon a spolupracovali s tvory, na který se vztahuje Fonasil, a podobně.

Chad ty paměti sepsal, aby se budoucí Lovci mohli učit od těch, co tu byli před nima. Jenže u toho příběhu pochopitelně nemohl zapsat jeho konec. Já ten doslov napsat zkusil, ale nedokázal jsem to. Vyvolalo to příliš mnoho vzpomínek a já nakonec skončil před pamětní stěnou, kde jsem jen dlouhou dobu četl jmenovky. Ukážu ty paměti Earlu Harbingerovi. On a Chad se často neshodli, ale myslím, že by jeho příběh měl dokončit on. Lidi by měli vědět, jak to skončilo. Ironhand si to zaslouží.

Milo Ivan Anderson
Lovci monster s.r.o.
Cazador, Alabama

 

KNIHA PRVNÍ

KDYŽ SE DAŘÍ…

1

Skončil jsem.

Zavolal Ray III. Tým Smajlík byl na cestě. Od Mardi Gras uběhly dva dny a já měl konečně dostat nějaké posily. Řekl jsem jim, že budu v kanclu, a nechal jsem otevřené dveře.

Seděl jsem za stolem v Trevorově kanceláři a prokousával jsem se papírováním souvisejícím s Incidentem čtvrté třídy, když do místnosti vešel Earl s naprosto nečitelným výrazem ve tváři. Někdy prostě musíte vzít jiný kontrakt, i když tušíte, že brzy proletí hovno větrákem, ne? Ve městě byl zásahový tým UPKM. Jak by se tohle mohlo zvrtnout? Byl jsem jediným přeživším z Hoodoo komanda. Všichni ostatní členové zemřeli během Tlustého úterý, spolu se všemi terénními agenty neworleanské pobočky UPKM a většinou Speciální vyšetřovací jednotky úřadu šerifa. Tak moc se to zvrtlo.

Tým Smajlík, Earlův tým, těžká váha Lovců monster s.r.o., elita LM, náš slavný SWAT, naháněl v Peru pishtaco, zatímco mému týmu rozbíjeli hlavy a vysávali mozek z lebek. Když se situace v New Orleansu vymknula kontrole a chystal se Mardi Gras, oni vzali zahraniční kontrakt a vykašlali se na nás. Earl to měl vědět. Měl být tady.

Agentu Myersovi jsem ohledně incidentu, kvůli kterému opustil LM, řekl: „V týhle práci se občas něco podělá. Vyrovnej se s tím.“

Ta slova mě teď spalovala. Občas se něco podělá. Obvykle se s tím vyrovnám. Svému nejlepšímu příteli jsem prostřelil hlavu, abych ho ušetřil dlouhého umírání. V New Orleansu jsem viděl přicházet a odcházet Lovce, hodně z nich skončilo mrtvých. Už jsem dosáhl bodu, kdy jsem se nesnažil zapamatovat si jejich jména.

Ale Tlusté úterý už bylo za hranou. Bylo toho na mě moc. S menší pomocí, no, s velkou pomocí jsem se postaral o všechny náležitosti. Remi, můj gentlemanův gentleman, odeslal urny nedávno zesnulých jejich rodinám, pokud nějaké měli. Trevor a Fred seděli na polici v našich kancelářích. Madam Courtney zařídila pohřební průvod. Já většinu času strávil psaním hlášení a vyplňováním papírů pro Fonasil.

A pak tu byla vláda. Agenti Úřadu pro kontrolu monster, se kterými jsem přes rok pracoval, byli po smrti. Pracovali jsme spolu, bojovali jsme spolu a udržovali jsme vztahy, které byly z pohledu LM i UPKM naprosto unikátní. Chápal jsem, proč dělají, co dělají. Nelíbilo se mi to. Jim se to nelíbilo. Nikomu se to nelíbilo. Bylo to hrozné a brutální… a bylo to nezbytné. New Orleans bylo zkouškou, co se stane, když někde přestane platit První pravidlo.

S náhradníky z UPKM jsem se setkal jednou. Nedopadlo to moc dobře.

*

Musel jsem se vrátit na místo incidentu. Většina těl už byla uklizená díky pomoci louisianské národní gardy, ale spoustu fosforeskujících strašků nacházeli až teď, když začali zapáchat. Nábřeží ve Francouzské čtvrti bylo z větší části uzavřené. Ve městě byla pořád spousta turistů, kteří se snažili zjistit, co se tady stalo.

Mluvil jsem s poručíkem národní gardy a děkoval jsem mu, že zajistil Shelbyino vybavení, když dorazil kapitán Rivette s dvojicí UPKM agentů. Rivette velel SVJ, Speciální vyšetřovací jednotce v New Orleansu. Byl to podsaditý padesátník s řídnoucími blond vlasy a vodnatýma modrýma očima. Snažil se trávit co nejvíc času v kanceláři a hoodoo se přiblížil jen tehdy, když nebylo zbytí.

„Ironhande. Tohle je zvláštní agent Phillip Campbell a agent Jack Robinson z UPKM. Zvláštní agente Campbelle, agente Robinsone, tohle je Oliver Chadwick Gardenier.“

„Říkejte mi Chad,“ představil jsem se a natáhl jsem ruku. Stále byla trochu umazaná od korýšího slizu.

„Pane Gardeniere.“ Campbell byl středně vysoký, černé vlasy, pronikavé oči, hodně hubený. Sklonil zrak k mé ruce a pak se zase podíval na mě, ale ruku nenabídl. „Udělal jste tu pořádný bordel. Bude peklo to zakrýt.“

„Dobře.“ Sklonil jsem ruku. „Když to chcete hrát takhle, fajn. Zabránili jsme, aby se čtyřka dostala k průvodu vysílanýmu národní televizí, kde by se z ní stala třída pět. Ale jestli chcete obviňovat hrdiny místo, však víte, toho hajzla, co ty potvory vyvolal, jen do toho. Podobný kecy od UPKM poslouchám většinu svý kariéry. A taky se už dlouho dívám, jak vám podobný přijíždí do New Orleansu a pak z něj zase mizí, když je zlomí.“

„Já se nezlomím,“ zavrčel Campbell. „A také nemíním tolerovat neprofesionální chování, které Castro považoval za normální. Jedno si ujasněme. My s epidemií nadpřirozena v tomhle městě skoncujeme. My New Orleans zkrotíme. A vás taky.“

„Tak to hodně štěstí,“ řekl jsem a pokýval hlavou. „Na to se rád podívám. Na to zkrocený město. Zvlášť teď, když jsem pohřbil spoustu svejch lidí a ještě jsou tu další, o který se musím postarat. Snížení ztrát by bylo příjemný. Zajímalo by mě, jak to chcete v tomhle městě zvládnout, ale jestli to zvládnete, tak jste u mě borec.“

„V prvé řadě skoncujete s nepřiměřenými reakcemi na incidenty. Žádné výbušniny, když půjde použít něco méně nápadného. A žádné – opakuji, žádné – protitankové zbraně! Nemůžu uvěřit, že vás za to rovnou nesebrali!“

„Jo, tak v tomhle vám nevyhovím,“ zavrtěl jsem hlavou. „Zvlášť když vezmu v úvahu, kolik ztrácíme lidí i při nepřiměřených reakcích. A než si začnete vyskakovat a poučovat mě o tom, jak moc mi dokážete ztrpčovat život, mějte na paměti, že s lidma, co vás platí, vycházím mnohem líp než vy. A i kdybych musel letět do DC a vysvětlovat, proč je třeba použít LAW na něco, co je vysoký jak dvoupatrovej barák a regeneruje se, tak si tam klidně zaletím. Nebo když půjde o barrett a obří regenerující žáby. Nebo o C4. Nebo o claymorky, protože už mě unavuje pohřbívat lidi, ty zasranej šmejde!“

Tato první výměna názoru určila, jak se můj vztah se zvláštním agentem Campbellem bude v budoucnu vyvíjet. Nebyl to dobrý vývoj.

„Ještě jednou se mnou budete takhle mluvit a nechám vás sebrat!“

„Tak mě kurva seber, ty skautíku.“ Otočil jsem se k odchodu. „Tohle je tvůj problém, ne můj.“

*

Proto, když Earl Harbinger vešel do místnosti, jsem vstal a ukázal na stůl.

„Je jen tvůj,“ řekl jsem. „Končím.“

„Chade…“ Za Earlem do místnosti vešel Ray Shackleford.

„Nezkoušej to.“ Obešel jsem stůl a zamířil ke dveřím. Ray je blokoval. „Byl bys tak laskavej?“

„Nech ho jít,“ řekl Earl. „To je v pořádku. Kam chceš jít? Musíme ti poslat tvůj šek.“

„Pořád tu mám dům, tak ho pošli tam. A teď mě omluvte.“

Když jsem procházel kolem společenské místnosti, byl tam Milo. Milo Anderson byl jeden z mých nejlepších přátel. Možná můj nejlepší žijící přítel.

Milo se tvářil ztrápeně. „Chade…“

„Rád jsem tě poznal, Milo,“ řekl jsem a odešel.

Remi už všechno připravil. Měl jsem zaplacený dvoutýdenní pobyt v hotelu Sandals na Jamajce. Požádal jsem Points – Cheryl Collinsovou – jestli by jela se mnou. Věděl jsem, že to je chyba. Vezme to jako znamení, že jsem připravený posunout náš vztah. Bylo mi to jedno.

Byl jsem bytostně přesvědčený a Popeleční středa, kdy jsem přihlížel kremaci svých bratrů a sester ve zbrani, mě v tom ještě utvrdila, že v našem podnikání byste se neměli na nikoho vázat. Žádné děti. Žádné manželství. Dokonce ani vážné vztahy. Došel jsem do bodu, kdy jsem nechtěl ani přátele, protože když jsem někoho začal mít rád, zemřel.

Mnoho lidí se mnou nesouhlasilo. Susan Shacklefordová, žena Raye IV., nejenže byla krásná, ale byla i zasloužilá matka se třemi dětmi. Skutečnost, že zemřela ve třiceti a zůstaly po ní ty tři děti a truchlící manžel, můj přístup potvrzovala.

S Points jsem se setkal krátce po mém příjezdu do New Orleans. Jejím skutečným zaměstnáním byla servírka a instruktorka aerobiku, ale cítila se být „profesionální roztleskávačkou“. Byla to štíhlá hnědooká brunetka s nádhernýma nohama i poprsím. A ten úžasný zadeček. Příležitostně jsme si spolu vyrazili. Hned na začátku jsem jí však jasně řekl, že nestojím o vážný vztah. A když mi nevěřila, vyspal jsem se s její nejlepší kamarádkou, abych jí to potvrdil.

Bylo to ode mě hnusné? Ano. Bylo to lepší, než kdyby po mně zůstala truchlící vdova a sirotci? Podle mě ano.

Proto jsem si vždy udržoval odstup. V posteli jsem dobrý, takže se obvykle bavila i ona. Občas jsem jí nabízel rameno, kde se mohla vyplakat, a jednou skončila ve vztahu s opravdu pošahaným stalkerem, kterého jsem pak přesvědčil, ať raději zkusí sledovat někoho jiného.

Celonoční pohupování hlavou dolů na stromě nad hordou šouralů vás donutí přehodnotit priority.

Ona však bude dvoutýdenní společnou dovolenou vidět jako posílení našeho vztahu. To jsem věděl. Jen jsem si v tu chvíli nebyl jistý, jestli by mi to vadilo. Protože já skutečně skončil. A když už jsem nebyl Lovec monster, věci jako skutečný vztah byly najednou představitelné.

Dva týdny v Sandals mě z většiny iluzí vyléčily.

V prvé řadě máte vůbec tušení, jak nudné to místo je?

Jen se zeptejte jejich promotérů, kolik tam najdete zábavných aktivit!

1. Usaďte se na pláži a opalujte se! Vzbudili jste se někdy na pláži spálení od slunce a křičeli o obřích pavoucích? Lidé se pak na vás koukají vážně divně.

2. Běžte si zaplavat! Bojovali jste někdy s luskou? Já ne, ale slyšel jsem o nich. Pokaždé, když jsem se podíval na vodu, jsem toužil mít u sebe své zbraně. Lidé se na vás koukají vážně divně, když si jdete zaplavat s uzi na zádech. Ne že bych měl své uzi. Neměl jsem žádné zbraně s výjimkou svého kapesního nože. Bylo to děsivé. Tři roky jsem byl těžce vyzbrojený neustále.

Jednou jsem zabil vlkodlaka, když jsem si šel zaběhat. Tehdy jsem došel k názoru, že Otcové zakladatelé sakra dobře věděli o nadpřirozenu a Druhý dodatek ve skutečnosti vymysleli, aby na něj budoucí občané byli připraveni. Překvapuje mě, že v něm nestojí: „Právo lidu držet a nosit zbraně, obzvláště ty nabité stříbrem, nesmí být omezováno.“

3. Běžte nakupovat! Tuhle část Cheryl vyloženě milovala. Měl jsem tolik peněz z Fonasilu, že bych její nákupní koníček mohl sponzorovat hodně dlouho, i když donekonečna bych to neutáhl ani já.

4. Celonoční večírky! Tancování! Kalypso skupiny! Odvažte se! Do toho jsem se docela zapojil. Vypil jsem toho tolik, kolik jen šlo, abych zapomněl na černé stíny na hřbitově, které vás trhají na kusy, zatímco se k vám blíží zombie. Nebo na skákající svítící strašky, co se vám chystají nakřápnout hlavu. Na pavouky velké jako mamut. Ale všechno se časem vrátilo a já se pak navíc musel potýkat s kocovinou.

5. Sex. Tohle v brožuře výslovně nezmiňovali, ale naznačeno to tam bylo. Sexu jsem si užil spoustu. Ale bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil, nedokázal jsem z hlavy vyhnat vzpomínku na svítící strašky, jak se plazí po stěně zvonice, aby dostali Shelbye.

6. Mluvení. Další věc, na kterou v brožuře zapomněli. Byla to však ta poslední kapka, která mi dokázala, že nám s Points není souzeno strávit pohromadě víc jak pár hodin v kuse. Nebylo tu vůbec nic, o čem bychom spolu mohli mluvit.

Podívejte, já jsem, Bůh mi pomáhej, intelektuál. V mládí jsem to nenáviděl a bojoval jsem proti tomu, ale tak to prostě je. Napsal jsem první defi nitivu na téma Yettiové v Severní Americe (Sasquatchové, Bigfootové). Sepsal jsem slovník jejich výrazů a lingvistickou studii o jejich jazyce. Také jsem napsal slovník a lingvistickou studii o severoamerických gnollech a porovnal jsem jejich společenskou strukturu s těmi v Evropě a v Anglii. To samé platí o bažinných opicích, kmenech na Floridě a v Louisianě a o laurentinském yettiovi. Z hlavy spočítám polynomy třetího řádu.

Za předpokladu, že bych měl skončit, najít si normální práci – co je vlastně normální práce? – a usadit se v domku s bílým plotem, muselo by to být s někým, kdo zvládne dospělou konverzaci. Tohle Points nesplňovala.

Byli tu i další chlapi. Občas jsme utekli před svými naivními přítelkyněmi, snoubenkami a manželkami (někteří tu byli na líbánkách), abychom spolu mohli mluvit o chlapských věcech.

O fotbale jsem se bavit mohl. Není to mé nejoblíbenější téma, ale sleduji ho, když to jde. Sakra, dokonce dostávám prvotřídní lístky u padesátiyardové čáry na zápasy Saints. Ne že bych je někdy využil osobně. Kde bych na to vzal čas? Vyměňuji je za laskavosti. Můžu mluvit i o akciích a cenných papírech. Můžu mluvit i o svém portfoliu. A určitě můžu mluvit o ženách a sexu, když občas vyrazíme na moře rybařit. V tomto ohledu mám milion zajímavých historek, jen se musím hlídat, když dojde na elfky z karavanů. Můžu hrát poker. Sakra, klidně bych mohl být profesionální pokerový hráč. Jen si musíte v hlavě spočítat své šance a vědět, kdy máte složit. Jen jsem pravidelně narážel na jistý problém…

„Hej, Tome,“ řekl Keith. „Tohle je Chad.“

Keith Brown byl jeden z těch lidí, kteří se okamžitě s každým seznámí a mají pak na starost představování. Pracoval v oboru korporátních vztahů, což mi musel trochu vysvětlit.

V podstatě podlézal hlavounům v ostatních korporacích, aby uhladil cestičku pro vzájemné dohody. Když jeho korporace A chce, aby korporace B koupila větší majetek – jinou společnost, budovu a tak podobně – Keithovou prací bylo zjistit, co vyjednavači z korporace B mají a nemají rádi, a postarat se, aby se během vyjednávání dobře bavili. Nebo tak něco.

Ze své role nedokázal vypadnout ani v Sandals. Okamžitě se vám představil a do tří minut o vás věděl všechno. No, s výjimkou mojí maličkosti. Já pro něj byl menší záhadou.

„Tome,“ řekl jsem a potřásl mu rukou.

„Tom je broker u Morgan Stanley v City. Chad je bývalý mariňák a…“ Keith se zarazil a zamračil.

„Dělám do bezpečnosti. Myslím tu násilnou bezpečnost, ne zabezpečování. Většinou pro federální nebo místní vládu. Občas pro korporace. A je to tajný.“

Na levé tváři mám hákovou jizvu, pozornost od loupgaroua. Můj nos až na kost rozsekl brok. Další mi potrhaly krk a jeden z těch broků pořád vězel v jícnu. V Sandals všichni nosí šortky a trička. Já měl triko Hoodoo komanda. Musel jsem si ho nechat vyrobit na zakázku. Na hrudníku se skvěla velká písmena LM a vysušená lebka. To znamenalo, že všechny mé jizvy na pažích a nohách byly vidět. Díky bombovému útoku a mé práci jsem vypadal jako menší blonďatý Frankenstein.

„Je vidět, že už jste zažil hodně akce,“ řekl Tom a potřásl mi rukou. Byl to velký chlap, který zjevně posiloval a měl drtivý stisk.

Stiskl jsem mu ruku ještě silněji. Trhnul sebou. Moje dlaně byly viditelně menší a působily trochu zženštile. Ten dojem byl mylný. Mělo ho varovat, že mám předloktí jak Pepek námořník.

„Mimo jiný bombovej útok v Bejrútu,“ řekl jsem, když jsem ho konečně pustil.

Od té chvíle se mluvilo o Tomově práci, protože ta moje byla tajná.

Nebo jsem se cpal krevetami.

„Ty musíš krevety vyloženě milovat, Chade,“ poznamenal Keith.

„Jen taková menší pomsta,“ odvětil jsem a hodil jsem si do pusy další.

Jo. Jenže Points to chápala a viditelně sebou trhla. Věděla, že mimo New Orleans se o hoodoo nemluví. Díky Bohu tam nebyla. Bavila se tehdy na večírku s pár fotbalisty z New Orleans Saints. Ale o tom, co se stalo, věděla. V New Orleansu se nic neutají.

Absolvovat finanční školu, navléknout si oblek a najít si práci v City? Jsem jeden z těch lidí, kterým stačí pár týdnů studia a libovolnou zkoušku udělají na jedničku. Měl jsem spoustu kontaktů. Mohl jsem si vybrat práci a dostal bych ji.

Možná bych mohl lobovat za Lovce monster v DC a bojovat s těmi největšími zvířaty.

Jenže mně lovení monster chybělo.

Skutečnou podstatu vítězství nejde popsat. Angličtina nemá ta správná slova pro emoce. Žádná uzavřená smlouva, výhra u soudu nebo převezení konkurence vám nevynahradí ten pocit, když stojíte nad mrtvolou mocné stvůry, kterou jste právě porazili.

Jaká jsou největší potěšení muže?

Silný meč v ruce? Ano.

Vítězství na bitevním poli? Ano.

Pohled na těla poražených nepřátel? Och, ano.

Na LM jsem byl neskutečně naštvaný. Měl jsem pocit, že se na nás vykašlali.

Ale jak jsem řekl Myersovi, když si chtěl hrát na drsného poldu. V téhle práci se občas něco podělá. Když prskáte vzteky, že něco nevyšlo tak, jak jste si představovali, měli byste si najít jinou práci. Schovejte se za plaňkový plot a věřte, že vás ochrání před vším zlem, co obchází nocí.

Je jeden citát, už jsem zapomněl, kdo ho řekl: „Mám příliš ráda hvězdy, abych se kvůli nim bála noci“. Já tak miloval noc, že bych se bál hvězd. A nejradši jsem měl noc, kterou se plížily ty nejhorší věci a já byl tenkou hranicí mezi světlem a temnotou, hranicí mezi životem a smrtí. Byl jsem tím nejdrsnějším parchantem v údolí stínů.

Byl jsem Lovec monster. Byl jsem zabiják, kterému to vzrušení chybělo stejně jako smažce heroin. Jednou závislák, navždy závislák. Mohl bych si najít práci v City a předstírat, že nic z toho nebylo skutečné. Jenže závislákem bych byl pořád. Ničím jiným nikdy nebudu.

Jednou možná odejdu do penze. Možná někdy potkám holku, která nebude mít ve své pěkné hlavičce jen horký vzduch, a usadím se. Koupím si hrad, budu tam mít zbrojnici plnou těžkých zbraní a vychovám pár vážně pošahaných děcek, ze kterých budou stejní zabijáci jako já, pokud se nezačnou bouřit a nestanou se advokáty monster.

Jednou možná, ale dnes ne.

*

Remi na nás čekal na letišti. Points jsem vysadil u jejího bytu a slíbil jsem, že jí zavolám. Což jsem udělal. O pár týdnů později.

Pak mě Remi zavezl do kanclu.

„Ahoj, Milo,“ pozdravil jsem, když jsem vešel do společenské místnosti.

„Chade?“ řekl Milo a vstal. Byl v kompletní zbroji a hlídal telefon.

Jen jsem na něj mávl a šel jsem do kanceláře. Byl tam Earl, hulil jako fabrika a očividně zuřil kvůli papírování.

„Nebudu velitel týmu,“ řekl jsem bez okolků.

„Jasně.“ Ani Earl to nijak nerozmazával. „Velení už se stejně ujal Franklin, takže žádnej problém. Milo, nech nás o samotě. A zavři dveře… Sedni si, Ironhande.“

„Jsem prostě Lovec. Nic jinýho nikdy nebudu.“

„Tobě bych velení stejně nesvěřil. Tak už zavři zobák a zaparkuj na tu židli.“ Earl otevřel šuplík a vytáhl láhev. Trochu z ní nalil do kávového hrnku a podal mi ho. „Pij a poslouchej.“

Pil jsem. Nebyl jsem si jistý, jestli budu i poslouchat.

„Řeknu to jen jednou. Vím, že jseš naštvanej. Máš pocit, že se na tebe všichni vykašlali. Jenže my všichni jsme si mysleli, že se situace ve městě vrací do normálu, tedy podle místních měřítek. Měl jsi kompletní tým a kousek od vás se utábořila elitní federální zásahová jednotka. Jo, kdybych tušil, co se stane, tak bych tady byl. Jenže já mám pár set dalších Lovců rozházenejch po celym světě a bohužel nemám žádnou křišťálovou kouli, která by mě upozornila, komu z vás hrozí největší nebezpečí. Jestli mě chceš nenávidět, posluž si. Jen nedovol, aby to ovlivnilo tvoji práci. Tak se s tím buď srovnej, nebo se odsud kurva kliď.“

„Dobře.“

„Kdy se můžeš vrátit?“

„Zejtra,“ řekl jsem. „Musím si připravit vybavení.“

„Takže zejtra v devět,“ přikývl Earl.

„Právě včas na úplněk. Kdy odjíždíš?“

„Budu ve městě, jen nedostupnej.“

„Pořád si myslím, že kdybychom ti nasadili obojek s vysílačkou a sedativy, mohlo by to fungovat. Vždycky bychom tě vypustili z klece na hordu šouralů. Uspali tě, až s nima skončíš. Doplnili sedativa. Strčili tě zpátky do klece. A tak pořád dokola.“

„Vím, že si naštvanej, takže to protentokrát přejdu,“ zavrčel Earl.

„Nemáš ani tušení, jak vážně to myslím. Já už ten obojek vyrobil.“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít