Mízožravci – český horor od Petra Bočka

Ukázky z knih / 5.10.2019 /

Nakladatelství Golden Dog vydalo první román hororového autora Petra Bočka, který se doposud prezentoval především povídkovými sbírkami – Mrazivé příběhy (2012), Výprodej nočních můr (2014) a Nekrosarium (2018), které psal spolu s Miloslavem Zubíkem.

ANOTACE:
Martin Novák se vrací do rodného města uložit urnu s babiččiným popelem. Opravdu přináší smrt svým blízkým? Anebo za tím vězí něco jiného? Má s tím snad něco společného tajemný spolek Ochránci Háje, který se vine historií města jako jedovatý had? Proč Martinovy vzpomínky na dětství díky tomu temnější, než by měly být? Vždyť už tenkrát umírali lidé…

 

O AUTOROVI:
Petr Boček (*1967 Chrudim), chrudimský archivář žijící v Lanškrouně, autor řady historických a vlastivědných článků a publikací (Letecká Chrudim 1871-1925, Letecká Chrudim 1926-1939, Chrudimské letopisy, Filmová Chrudim II, Chrudim-vlastivědná encyklopedie, Filmové a televizní Chrudimsko). Kromě tematiky filmu a letectví se zabývá problematikou démonických pověstí (Pověsti Lanškrounska, Panoptikum strašidel a tajemných míst Lanškrounska, Strašidla chrudimská).
Spolu s Miloslavem Zubíkem se věnuje psaní humoristických textů (Nápady šíleného pedagoga a jiné radosti, 2015) a hororových povídek (Mrazivé příběhy, 2012, Výprodej nočních můr, 2014, Nekrosarium, 2018). Několik z nich se dokonce dočkalo divadelního provedení. Horory tato dvojice publikovala též v časopisech Král Horror a Howard, ve všech osmi Antologiích českého hororu, dále v antologiích Poslední polibek (2016), Za tebou (Golden Dog, 2016) a Sto hororů ve sto slovech (2016). S Honzou Vojtíškem společně napsali povídku V pokoji do jeho Sešívanců (2018).
Petr Boček je spoluautorem scénáře k mysteriózní parodii Chrudimátor (2011), v níž si i zahrál. Samostatně vydal hororové romaneto Hrobořadí (2016) a hororové povídky v antologiích Ve špatný čas na špatném místě (2017), Může se to stát i vám (2018) a Ani smrt nás nerozdělí (2019). Mízožravci jsou jeho prvním románem. V současné době připravuje novou sbírku hororových povídek a knížku humoristických textů.

Kniha Mízožravci vyšla 4. října 2019. Román bude dostupný v široké distribuci.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Golden Dog, říjen 2019
Obálka: Michal Březina
Fotografie: Petr Karafiziev
Vazba: brožovaná
Počet stran: 294
Cena: 249 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Návrat

Po několika hodinách třídění, kdy věci rozděloval na ty, které půjdou určitě do stoupy a které jen možná, mu z toho všeho šla hlava kolem. Najednou si uvědomil, že vlastně vůbec neobědval. Z batohu vytáhl housku se salámem a sveřepě se do ní zakousl.

V ten okamžik se ozvalo zabušení na dveře. Krátké, uměřené. Pak byl chvilku klid. Napadlo ho, že je to možná domovnice, která ze střeženého bytu zaslechla podezřelé zvuky, a tak se vydala na výzvědy. Ta ale přece měla klíče. Rány zazněly znovu, mnohem intenzivněji a v divočejším rytmu. Odložil housku, rychle přistoupil ke dveřím a vyhlédl ven kukátkem. Nic, prázdno. Udiveně zavrtěl hlavou. Nicméně se rozhodl přijít té záhadě na kloub a prudce otevřel. Zprvu opět nikoho nezaregistroval, vykročil tedy ven. Vpravo, těsně vedle jeho dveří se ke stěně tiskl drobný stařec navlečený do zašlé teplákové soupravy, s vystrašeným výrazem v očích.

„Co si přejete?“ pronesl Martin vstřícně. Toho člověka neznal, musel se sem nastěhovat nedávno nebo se za ta léta změnil k nepoznání.

„Víte,“ zafňukal penzista, „syn mi zase vyměnil zámek. Byl jsem venku a teď… teď se už nedostanu dovnitř.“

„A syn se vrátí?“

„Určitě. Tak za hodinu, za dvě. A mě studí nohy, víte?“

Teprve teď si všiml, že muž stojí na prahu bos.

„Tak…“ Martin neměl srdce toho zjevně dezorientovaného staříka vyhodit. „Tak pojďte dál.“

Vedl ho do kuchyně a usadil na židli. Za staříkem se táhl intenzivní pach zatuchliny. Ještě že pořád větrá.

„Nemáte žízeň?“

Muž kývl. Martin z dřezu vytáhl památeční skleničku z nazelenalého skla a snažil se ji opláchnout pod proudem vody z kohoutku. Zpočátku to v potrubí hlasitě chrastilo a do skleničky prskala jen narezavěle zabarvená tekutina. Teprve po chvíli se vodovod uklidnil a umožnil načepovat cosi, čemu se dalo říkat pitná voda.

„Omlouvám se, ale nemám tu nic lepšího. Ani žádné jídlo.“

Nakousnutou housku se salámem pro jistotu nenápadně vstrčil do kapsy.

Muž nějakou chvíli mlčel, zrak mu divoce skákal po poličkách a skříňkách kuchyňské linky.

Pak pronesl: „Vy jste tu novej?“

„Nooo, jak se to vezme. Už dlouho jsem tu nebyl.“

„Aha.“

„Jste vod bezpečnosti?“

Martin se rozesmál. „Ne, a měl bych?“

„Chci podat svědectví.“

Martin od něj vzal vyprázdněnou sklenici: „To musíte na policii.“

Jen co ji položil vedle dřezu, stařík ho zatahal za rukáv. „Pane komisaři, já vám musím povědět, jak to všechno bylo.“

„A co?“

Martin usedl na druhou židli. Při tom si všiml, že doposud šmolkově modré nebe srpnového odpoledne podivně zešedlo a byt se zaplnil stíny. Muž k němu naklonil hlavu a – ostražitě se rozhlížeje – vyprávěl: „Bylo to těsně po válce. Já jsem mu říkal: Dobře, musíme ty Němce dát pod zámek, to je jasný, musíme. Zasloužej si to. Zrušili nás. Zakázali nám vstup. I do svatyně. Musel jsem tajně přenýst ty věci z pavilónu a původní kanceláře v centru města až do domu číslo 39. Rozumíte, do toho starýho, jak tu stál, než tu postavili tohle. Do sklepů. To nebylo jednoduchý. Postavil jsem na to i police. Těmahle rukama jsem to udělal.“

Rozevřel dlaně a Martinovi připadlo, že mají nazelenalou barvu. Při zmínce o sklepech a policích ho polilo horko a v konečníku ucítil podivný tlak.

„A kdo s tím přijde do kontaktu, kdo se napije, toho to zasáhne. Do určitý míry napořád.“

Pak si zhluboka odkašlal: „Ale kde jsem to skončil? Jo, Němci. Národní hosti. Tak, zasloužili si to. Zastřelit, to jo. Mučit asi taky. Ty raněný, co vytáh major Klevis, jsme dodělali jako první. Pak šli další, jeden za druhým. A pak ženský, musely se svlíknout. A Klevis a ten Vrána a taky ty dva další, všichni z naší organizace si je pěkně podali. Nohy vod sebe! Byly to kurvy. Kurvy německý. Ale těm dětem to dělat neměli. Neměli! To si přál Krombholz. Jo, ten to byl! Každej večer teď ke mně ty malý choděj! Ale já jsem jim nic neudělal! Neudělal! Rozumíte?“ Na chvilku se odmlčel. „A já vím i další věci. I když jsem musel před dávnou dobou odejít. Předtím, rozumíte, než se to úplně zvrhlo. Třeba toho kluka přinesla velká voda. Taky ho obětovali. A ten pitomec Mrkva pak toho dalšího rozpáral. Vytahal z něj vnitřnosti jak ďábel. Vůbec se nemohl zastavit. A ty ruce a nohy taky položili před oltář. Poblil jsem se, když jsem se to dozvěděl. Ale musím mlčet. Mlčet! Jsou všude. Všude, i na policii.“ Vyděšeně se zarazil. „Vy patříte k nim!?“

Martin nerozuměl. „Ke komu?“

„No k nim.“ Stařík si nevraživě prohlédl zelenou skleničku, z níž se před chvílí napil. V tu chvíli vypustil hlasitý pšouk. A s větry jako by odvanul i jeho světlejší okamžik, pokud vůbec nějaký takový měl. „Kde? Kde to jsem?“ zeptal se překvapeně. Nevěřícně pohlédl na Martina. „Vy jste se na mě domluvil se synem! Chcete mě tu mučit, že jo?“

Martin suše polkl a říkal si v duchu, že by se měl nepříčetného důchodce zbavit. Ale jak? Dovléct ho ke dveřím a násilím vystrčit na schody? Aby mu pak donekonečna bušil na dveře? Aby byl obviněn z týrání cizího seniora? Jak z toho ven, sakra?!

Stařec však jeho dilema vyřešil sám. Náhle vyskočil a s mrštností, kterou by u něj Martin rozhodně nepředpokládal, se kolem něj protáhl. Hbitě překonal kuchyň i celou předsíňku. Připomněl mu v ten okamžik nějakou lasicovitou šelmu, nejspíš asi tchoře, kterého navozoval i odérem. Vrhl se ke dveřím bytu, začal do nich zběsile bušit a divoce řvát: „Pomoc! Pomóóóc! Pomóóóc!“

Martin mu byl v patách. Příslušným hmatem pootevřel a vystrčil staříka ven.

Ještě, než stačil vůbec vydechnout, se mu po pravici vynořila domovnice: „Jé, Martine, ty ses vrátil?“

„Já… já…“ zakoktal.

„Jasně,“ pronesla úderně a odsunula už opět odevzdaně stojícího důchodce stranou, „starej Semerád tě vobtěžoval, že jo?! Už se mu to v palici všechno pomíchalo. Votravuje nájemníky a sere mi po chodbách. Já abych to po něm permanentně uklízela.“

Z mužovy nohavice se jako na povel vyvalila světle hnědá kaše.

„No, neříkala jsem to?“

Čapla staříka za podpaží, odemkla sousední byt a energicky ho šoupla dovnitř. Pak zabouchla dveře a dvakrát otočila klíčem.

„Je to magor. Ještě že mi jeho syn dal klíče od kvartýru. Ale na zdravotní sestru nemám vzdělání a na ošetřovatelku nervy. Taky by ho moh šoupnout do pečovateláku. Vždyť babička se tam měla dobře, ne?“

„Jo, to jo,“ šeptl.

„No nic,“ odplivla si. „A to to bejval docela chytrej chlap. Těsně po válce dělal předsedu těch…“ Nemohla si vzpomenout na vhodné slovo. „Těch… Vochránců.“

Ochránců? Martinovi to mnohé připomnělo. A téměř okamžitě se mu vybavil zelený plakát se sugestivním nápisem: „Chceš se stát Ochráncem Háje?“

***

Ten smradlavý dědek mu úplně zkazil chuť. Housku odložil a intenzivně větral. Co to mělo všechno znamenat? Jistěže byl zmatený, ale mnohé z toho, co říkal, do sebe docela zapadalo. A vyvolávalo v Martinovi nutkání šťourat se ve vlastní minulosti. To však nesměl dopustit, nechtěl-li se dostat do totální deprese.

A tak zintenzivnil tempo úklidu. A jeho důkladnost. Hromada se zcela vyřazenými věcmi začala povážlivě narůstat. Takhle se tady brzo zarovnám, pomyslel si. Ale kam s těmi krámy? Něco se dalo vyhodit do popelnice, něco do přistavených kontejnerů, zbytek bude muset odvézt do sběrného dvora. A zatím… Zatím by to mohl strčit do sklepa. Vlastnili jednu kóji, která by měla být zcela prázdná.

A tak nabral první várku. Do nalezeného igelitového pytle naházel spoustu babiččiných „serepetiček“, které měla rozmístěné po bytě. Tedy ty, které si nevzala s sebou do penzionu. Mnohé z nich jí navozil z různých školních výletů a exkurzí: malované hrnečky, vázičky, figurky Krakonoše, miniaturní turistické rozcestníky s vypálenými názvy vyhlášených lokalit, náprstky… A pak plastové květináče a zašlé misky z kredence. Ty už stejně nikdo nikdy nebude používat.

Vyšel na chodbu. Venku, nebo alespoň nad touhle částí města, se pořád drželo takové zvláštní příšeří, takže ani schodiště nebylo zalité slunečními paprsky, jako když sem ráno přicházel. Za dveřmi bytu pomateného souseda zaznívalo podivné šustění. A pak snad zaslechl tichý dětský pláč. No, to bude odjinud, pomyslel si. Nesmí si to tak brát. Asi relikt jeho starosti o babičku, když onemocněla. Péče o cizí seniory rozhodně nebyla jeho starost. Svůj úkol splnil. Ale starcův syn by měl něco podniknout, než se stane něco nepěkného. Dědek třeba jen zapomene vypnout vodu. Nebo položí něco hořlavého na rozpálenou plotýnku sporáku. Ještě štěstí, že sem nezavedli plyn! To by taky mohl celý panelák vyhodit do vzduchu.

Sešel dolů. Na objemném svazku nalezl klíč od sklepa překvapivě rychle. Inu, podmíněné reflexy nevyhasínají tak rychle. Pak vstoupil do bludiště kovových kójí. Jednalo se o tři propojené místnosti, z nichž ta poslední, v níž se nacházel jejich úložný prostor, byla zaručeně nejtmavší. Nějaký pomatený socialistický architekt tu zapomněl vyprojektovat okna. Místnost asi měla původně sloužit k jiným účelům. Ale čert ví jakým. Snad jako protiatomový kryt? Ruka mu vyletěla k vypínači. Cvak! Prostorem se rozblikala zářivka. Měla přejít v souvislé svícení, ale evidentně se jí nechtělo. Blik! Blik! Blik! Jak efekty na rockovém koncertě! Kóje byla až na konci, v nejtemnějším koutě už tak temného sklepa. Jít sem, pro něj v dětství znamenalo projít peklem ďábelské obraznosti. Zvlášť poté, co v televizi běželo něco strašidelného. Možná tam číhal Fantomas, možná poněkud neklidný Brůna se sekyrou v ruce, třeba i nějaká příšera z pověstí, které rád četl. Můra, bezhlavý rytíř nebo oživlý umrlec. Kdyby tam čekal úchylný vrah, ucpal mu pusu a pak ho zamordoval, nikdo by si toho patrně ani nevšiml. Nebo možná až tehdy, co by se jeho tělo začalo nechutně rozkládat a sklepními prostory by se rozlil pach tlejícího masa.

Mezitím dorazil ke kóji. Opět zachrastil klíči. Uvědomil si, že za takové viditelnosti bude téměř nemožné najít klíč od visacího zámku. Blik! Tma! Blik! Tma!

„Sakra!“

Blik!

No vida, stačí se trochu rozčílit a světlo drží!

Chvilku trvalo, než se strefil do zdířky, neboť zpoza rohu sem stejně moc světla nepřišlo. Pak zavrzaly plechové dveře. Vnitřek byl opravdu přesně takový, jaký čekal: prázdný. Vlastně skoro prázdný. Válely se tu nějaké papíry od bonbónů a pár zmuchlaných krabiček od cigaret. Mládež kouřící ve sklepě tu zjevně našla dostatečně velký odpadkový koš, do něhož rodiče nemohou nakouknout. Promyšlené!

Pytel složil do rohu a chystal se odejít.

V ten okamžik zářivky zlostně zaprskaly a sklep ovládla temnota. Poslepu nahmatal dveře, aby je mohl zavřít. U zadní stěny cosi zašustilo. Zamžoural do tmy. Chlácholil se tím, že se jen trochu sesunul přinesený igelit. Bylo by to přece logické. Co jiného mohlo v jejich kóji vydávat takový zvuk? Myši? Pak to uviděl. Kójí se rozlila zelenkavá záře a v ní se vylouplo několik drobných siluet.

Vypadaly jako děti.

Jako mrtvé děti.

Děti v živočišném rozkladu.

Malí umrlci.

Ze všech koutů na něj začalo dorážet děsivé šeptání.

„Hilfeee! Hilfeee! Hilfeee!!“

Odráželo se od plechových stěn.

„Hilfeee! Hilfeee! Hilfeee!!“

V hlavě mu vyvstala slova toho starce: „Ale těm dětem to dělat neměli. Neměli. Každej večer teď ke mně choděj!“

Úplně zatuhl. Nemohl se pohnout. Nemohl vydat žádný zvuk. Jen čekal, kdy mu z nohavice vyteče obsah střev, stejně jako tomu pomatenci na schodišti.

Ale pak celé panoptikum skončilo, tak nečekaně rychle, jak se před tím objevilo. Zářivky zabzučely a rozsvítily se. Kóje opět obsahovala pouze pytel a odpad.

Několikrát se nadechl a rychle zamkl.

Už blbnu, pomyslel si otřeseně.

Jeho odchod ze sklepních prostor připomínal spíš divoký úprk. Děsil se toho, jaké další hrůzy mu může jeho evidentně vystresovaný mozek vygenerovat. Ale nestalo se už nic. Tedy ve sklepě už nic.

***

Když zabouchl dveře ke schodišti, zjistil, že atmosféra v domě se úplně změnila. Původně klidné a mrtvolně tiché společné prostory ožily nervózním ruchem. Kolem proběhlo několik lidí. Pak do něj narazila domovnice.

„Vypad z balkónu!“ pronesla vzrušeně.

„Kdo?!“

„No Semerád! Ten pomatenej dědek, co se ti vetřel do bytu!“

Nechal se strhnout davem. Všichni mířili k zadnímu vchodu. Ve spěchu zachytával útržky hovorů.

„Volali záchranku?“

„Kdepak, to už je zbytečný. Viděla jste ho? Hlavu má na padrť!“

„Jo, jo! Prej rovnou přijedou funebráci.“

„Tak už to má za sebou!“

„Bylo to rychlý.“

„To je dobře. Už se mu to pletlo.“

Martin vyběhl ven. Na betonovém plácku se vytvořil půlkruh, v němž se sešli snad všichni nájemníci. Uprostřed něho, jak v gladiátorské aréně, leželo efektně poničené tělo. Ruce i nohy byly rozhozeny do stran, vyhrnutý svetr odhaloval propadlé břicho s několika krvavými šrámy. Zpod hlavy se rozlévala šarlatová kaluž. Mužovy vytřeštěné oči byly zosobněným výrazem hrůzy.

„Je mrtvej,“ pronesl svalovec v montérkách.

Martinovi náhle připadlo, že se starcovy prsty několikrát zachvěly a z úst mu vystoupil nazelenalý obláček. Jeho fantaskní představy však přerušilo houkání sirény. Záchranka přece jen dorazila. I když zbytečně.

 

O NAKLADATELSTVÍ:
Golden Dog vznikl v roce 2015 jako nakladatelství Martina Štefka, které se zaměřuje na hororovou, napínavou a fantastickou literaturu českých autorů. V nakladatelství vyšly tyto knihy:
• Nikdy se nepřestala usmívat (Martin Štefko, 2015)
• Mrtví kráčí po zemi (Martin Štefko, 2015, elektronicky)
• Za tebou (kolektiv autorů, 2016)
• Agentura: První tým (Martin Štefko, 2016)
• Mrtví kráčí po zemi: Život v ráji (Martin Štefko, 2017)
• Sešívance (Honza Vojtíšek, 2018)
• Zatracenci (Martin Štefko, 2018)
• Agentura: Střepy minulosti (Martin Štefko, 2019)
• Kazatel (Honza Vojtíšek, červen 2019)
• Mízožravci (Petr Boček, říjen 2019)
Chystané knihy:
• Martin Štefko: Mrtvé ženy (prosinec 2019)

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít