Kelly Barnhillová: Čarodějčin syn

Ukázky z knih / 11.3.2019 /

Nakladatelství Argo vydává knihu americké autorky Kelly Barnhillové, jejíž skvostný fantasy román Dívka, která upíjela měsíc zaznamenal fenomenální úspěch u kritiků i čtenářů. Román Čarodějčin syn získal také několik význačných ocenění.

 

ANOTACE:
Matka dvojčat Neda a Tama je čarodějka, svá kouzla uchovává ve sklepě v hliněném hrnci. Jednoho dne se jeden z chlapců nešťastnou náhodou utopí. Vesničané jsou přesvědčení, že přežil ten nesprávný. Když do vsi vrazí Král loupežníků, aby hrnec s kouzly ukradl, Ned prokáže nečekanou odvahu a kouzla, svou rodinu i celou vesnici ochrání. Jenže tím dobrodružství teprve začíná…
Ve vesnici na druhé straně lesa žije Áine, bystrá a praktická dcera Krále loupežníků, které v hlavě straší poslední slova její matky na smrtelné posteli: „Nesprávný chlapec ti zachrání život a ty zachráníš jeho.“ Když se cesty obou mladých hrdinů protnou, nezbývá jim než spojit síly a důvěřovat si: musejí totiž zabránit válce, která užuž mezi oběma královstvími hrozí vypuknout.

 

OHLASY:

„V románu o nečekaném hrdinovi, loupežnické dcerce a vrtošivých, úskočných kouzlech, Barnhillová splétá silný příběh… Spojuje rozličné příběhové linky v dojemný celek, který ale nikdy není sentimentální…“ – Publishers Weekly

„Barnhillová… je skvělá vypravěčka, která spřádá úžasné zápletky… Toto okouzlující fantasy přímo volá po pohodlném křesle, zásobě bonbonů a dostatku nikým a ničím nerušeného času.“ – The Washington Post

„Fantazii Kelly Barnhillové překoná snad jen Neil Gaiman.” – Minneapolis Star Tribune

„Čarodějčin syn může otevřít oči mladým čtenářům, aby si všímali toho, co je kolem nich, ve světě, v němž žijeme – aby vnímali kouzlo slova.“ – New York Times.com

„Tuto knihu věnujte fanouškům Diany Wynne Jonesové nebo Neila Gaimana, ale určitě uspokojí i čtenáře, kteří mají rádi příběhy o dospívání okořeněné špetkou magie.“ (The Bulletin of the Center for Children´s Books)

 

O AUTORCE:
Kelly Barnhillová je autorkou pěti knih pro děti a mládež, napsaných v žánru fantasy. Poslední z nich, Dívka, která upíjela měsíc, přinesla Barnhillové doslova famózní úspěch. Byla oceněna význačnou Cenou Johna Newberyho za rok 2017, čímž ale výčet cen a chvály nekončí. Dočkala se překladů do 32 jazyků. Argo ji v češtině vydalo v roce 2018. Také Čarodějčin syn (The Witch´s Boy, 2014) má na svém kontě několik ocenění. Spisovatelka žije v Minnesotě s manželem a třemi dětmi.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Argo, březen 2019
Překlad: Barbora Punge Puchalská
Vazba: vázaná
Počet stran: 328
Cena: 298 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1
Dvojčata

Žili byli dva bratři, kteří se jeden druhému podobali jako vejce vejci. Měli stejné oči, stejné ruce, stejný hlas a stejnou neukojitelnou zvědavost. A i když se všeobecně mělo za to, že jeden je poněkud rychlejší, poněkud bystřejší, poněkud báječnější než ten druhý, nikdo je od sebe nedokázal rozeznat. A i ti, kteří byli přesvědčení, že to dokáží, se obvykle mýlili.

„Který z nich má na nose tu jizvu?“ ptali se. „Který má ten přidrzlý úsměv? Je ten chytřejší Ned, nebo Tam?“

Ned, odpovídali jedni.

Tam, říkali druzí. Nemohli se rozhodnout. Ale jeden z nich byl určitě lepší. To dal rozum.

„Propánakrále, chlapci,“ zlobili se zoufalí sousedé, „postojíte chvilku v klidu, ať si vás můžeme pořádně prohlédnout?“

Jenomže Ned s Tamem nepostáli. V jednom kuse vřískali, kuli pikle a rošťácky se křenili. Šili s nimi všichni čerti. A tak otázka, který z nich je ten rychlejší, chytřejší a báječnější, zůstávala předmětem debat.

Jednoho dne se chlapci rozhodli, že je načase, aby si postavili vor. Sestrojili ho tajně z odřezků dřeva, kousků lana a vyhozených kusů nábytku a klacíků, propracovali ho do nejmenších detailů a hlavně své dílo úzkostlivě schovávali před matkou. Jakmile měli pocit, že je plavidlo způsobilé k plavbě, spustili ho na Velkou řeku a vlezli si na něj v naději, že doplují až k moři.

Jenže se mýlili. Vor způsobilý k plavbě nebyl. Prudké vodní proudy ho velice rychle roztrhaly na kusy, chlapci spadli do vody a bojovali o život.

Jejich otec, statný, silný muž, skočil do vody, a přestože sotva uměl plavat, prodíral se proti proudu, aby se k synům dostal.

Na břehu se srotil dav. Lidé se řeky báli – báli se duchů, kteří žili ve vodě, a když si člověk nedal pozor, mohli ho stáhnout pod hladinu a do černého bahna na dně. Neskočili za ním, aby jemu nebo topícím se dětem pomohli. Místo toho vyděšeného otce všemožně poučovali.

„Nezapomeňte jim držet hlavu nad vodou, až je potáhnete zpátky na břeh,“ zakřičela jedna žena.

„A jestli budete moct zachránit jen jednoho,“ přidal se jakýsi muž, „ujistěte se, že zachráníte toho správného.“

Proud chlapce rozdělil. Otec je nemohl zachránit oba. Kopal nohama a klel, ale když se dostal k jednomu – k tomu, který byl blíž –, dvojče to odneslo o kus dál a z dohledu. Ten samý den vyplavila řeka jeho tělo, nafouklé a s vyděšeným výrazem v obličeji. Lidé se kolem mrtvého chlapce shromáždili a kroutili hlavami.

„Mělo nás napadnout, že to zvorá,“ říkali.

„Zachránil toho nesprávného. Přežil nesprávný chlapec.“

*

2
Ostrá jehla a kousek niti

Nesprávný chlapec byl sotva naživu. tolik se nalokal špinavé říční vody, až měl nafouklé břicho a přestávaly mu fungovat plíce – zajíkaly se, hvízdaly a nedokázaly v sobě udržet vzduch. Otec chlapce něžně položil na zem a zaklonil mu hlavu. Přitiskl mu ústa na rty a znovu a znovu mu do nich vháněl svůj dech.

„Neboj se,“ šeptal mu. „Neboj se.“ Ale nebylo jasné, zda mluví k synovi nebo sám k sobě.

Chlapec nedýchal.

„No tak, Neddy,“ povzbudil ho otec. „Můj malý Nedíku. No tak, probuď se. Otevři na tátu oči.“

Ale chlapec oči neotevřel. Poté, co mu otec několikrát prudce vdechl do úst, Ned konečně zalapal po dechu. Rozkašlal se a vykašlal mohutný proud vody. Dýchal, ale přerývaně. Měl promodralé rty a kůži bledou jako kost. Otec si svlékl kabát a syna do něj zabalil.

Neda se zmocnil úporný záchvat kašle a lomcoval s tím drobným tělíčkem od hlavy až k patě.

„Moře, Tam,“ vypravil ze sebe. „M-m-mo-mo-moře…“ Celým tělem mu projel mohutný třas. Zuby mu cvakaly a jektaly. Otec ho vzal do náruče a odnesl domů.

Než tam dorazili, chlapec pod vlivem horečky ztratil vědomí a otec ho nemohl probudit.

Zpátky u řeky hrstka mužů a žen z městečka tiše pročesávala dlouhý, osamělý břeh a pátrala po těle utopeného dvojčete. Matka chlapců seděla s rovnými zády na kameni a čekala, řasila látku na šatech, znovu a znovu ji mnula v dlaních a nechávala vyklouznout ven. Pohled měla upřený do prázdna. Měla jméno, ale nikdo ho nepoužíval. Její synové jí říkali Matko, manžel ji oslovoval Ženo a pro všechny ostatní byla Sestrou Čarodějnicí. Byla to mocná žena, lidé ji milovali i nesnášeli, ale vždycky ji poslouchali.

„Všechna ta kouzla,“ mumlali si mezi sebou, zatímco mrtvého chlapce odnášeli domů, „a nic z toho. Nedokáže ani zachránit vlastní děti. Jaký to mělo proboha smysl?“

Sestra Čarodějnice byla strážkyní malého množství kouzel – tak starodávných a mocných, že všichni dobře věděli, že každého, kdo by na ně sáhl, zabijí –, ale k ničemu jí to nebylo. Mohla je použít jen ve prospěch druhých. (Lidé tomu věřili a Sestra Čarodějnice je při tom nechávala. Mýlili se jen v jediném slově. Měla by. Měla by být použita ve prospěch druhých. Její kouzla byla nebezpečná věc. S důsledky.)

„Hloupé,“ říkali lidé. „Taková škoda.“

Ale někteří, kteří si dobře pamatovali, jak jim ochránkyně kouzel pomohla – zbavila je nemoci, zachránila jim úrodu, jako zázrakem našla jejich ztracené děti –, a kteří stále pociťovali vděk, si tiskli dlaně na ústa, aby zastavili žal. „Chudák Sestra Čarodějnice,“ vzdychali. „Chuděrka malá.“ A v srdcích se jim objevila nepatrná puklina.

Matka chlapců jejich brblání slyšela, ale neodpověděla. Lidé si myslí, co chtějí, a stejně jsou vedle jak ta jedle. To nebylo nic nového.

Nakonec, když se denní světlo začalo sklánět a slábnout, přinesli mrtvého chlapce k matce. Padla na kolena.

„Sestro Čarodějnice,“ řekla postarší žena. Jmenovala se madam Thuaneová a byla nejmladší členkou Rady starších. Přestože se normálně chovala panovačně a upjatě, nemluvě o její podezíravosti vůči čarodějnici, v přítomnosti mrtvého dítěte se neudržela. Oči se jí zalily slzami a přeskakoval jí hlas. „Dovolte, abych vám přinesla roucho, do kterého byste ho mohla zabalit. A co nejpečlivěji ho připravit na pohřeb.“

„Ne, děkuji,“ odmítla Sestra Čarodějnice. Nikdo jí nemohl pomoct. Tentokrát ne. Nevšímala si upřených pohledů sousedů, které cítila na zádech, položila si chlapcovu hlavu na rameno, zvedla ho do náruče a naposledy odnesla domů.

Když vešla dovnitř, dům byl ponořený do ticha a smutku. Její manžel ležel na zemi u postele a tvrdě spal, zcela vyčerpaný starostí a žalem.

Ned, její přeživší syn, bojoval o každý dech. Plíce měl zalité blátivou vodou. Velká řeka v něm vřela, horečka se dožadovala oběti, která měla utonout. Existovala jen malá šance, že se dožije rána. Bez pomoci skoro žádná.

„Ach ne,“ špitla Sestra Čarodějnice. „S tímhle se rozhodně nesmířím. Můj malý Ned bude žít.“

Došla pro košík s šitím a vytáhla z něj špulku pevné černé niti. Vzala tu nejostřejší jehlu a přejížděla špičkou po brousku sem a tam, až byla jehla tak ostrá, že když se jí zlehka dotkla, na prstu jí vyskočila drobounká rudá krůpěj krve.

Čarodějnice se zarazila, přiložila si prst ke rtům a krev z ranky vysála. Pak zavřela oči a na okamžik to vypadalo, že se rozhoduje.

Neměla by. Žádné nemohla by.

V trámoví domu to zaskřípalo, v krovech zavrzalo a z prkenné podlahy se vznesl smrdutý závan.

Dům zaváněl kouzly – sírou, pak popelem a nakonec omamnou sladkou vůní.

Sestra Čarodějnice poznala, že kouzla jsou vzhůru, poslouchají a mají hlad.

Chtějí se dostat ven.

„Hezky zůstaňte tam, kde jste,“ okřikla je. „Nebudu vás potřebovat.“ A kouzla – stařičká, prchlivá stvoření – zprvu nic neříkala. Byla zavřená v hliněném hrnci a bezpečně uzamčená v Sestřině dílně – suché, pískem vysypané místnosti, která byla vyhloubená pod domem a přístupná jedině padacími dvířky, ukrytými pod kobercem. Hrnec na polici se zakymácel a ťukl o zeď.

Bez nás to nedokážeš. Kouzla nepromlouvala nahlas, ale Sestra Čarodějnice je stejně cítila. No tak, ty panovačná stará držgrešle. Pusť nás ven. Chceme ti pomoct.

„Myslím to vážně,“ opáčila, ale znělo to méně přesvědčivě než poprvé. „Zvládnu to sama. Jen byste to celé zbabrali.“

Kouzla nakvašeně zalomcovala hliněnou nádobou na polici a zmlkla. Rozhostilo se napjaté, sžíravé ticho, jako by zadržovala dech.

„Hodná,“ pochválila je Sestra Čarodějnice nahlas, jako by chválila ufňukané děcko. A pak se pustila do práce.

Prohrabala truhlu s ložním prádlem, až našla kousek bílého plátna – nebylo sice tak čisté, jak doufala, ale stačilo to.

To nestačí, špitla kouzla.

„Já vás neposlouchám,“ odsekla Sestra Čarodějnice, zatímco se snažila nehtem na palci seškrábat fl íčky.

No tak, naléhala kouzla. Smrt není nic pro mocné a rozhodně to není nic pro chytré. Ten kluk nemusí zemřít. Víš vůbec, kam přijdou mrtví? My taky ne a rozhodně po tom netoužíme. Dovol nám pomoct, nejmilejší Čarodějnice. Prosím.

Nedovolí jim to. Přesně tohle si v duchu říkala, když odkopla koberec z padacích dvířek. Nepoužije kouzla ve vlastní prospěch. Přesně to si opakovala, když slezla po žebříku a zůstala stát před hliněnou nádobou na polici.

„Tohle nejsou kouzla,“ řekla, když položila klubko niti na víko nádoby, a ta se otřásla a vypustila kouř. Nit se rozžhavila do oranžova, pak do žluta, do modra a nakonec do běla. Zatřpytila se.

Á! vzdychla si kouzla. Á, á! Věděli jsme, že —

„TICHO!“ okřikla je Sestra Čarodějnice a kouzla poslechla. Pak nit zabalila do plátýnka a rychle pospíšila nahoru po žebříku, jako by jí za patami hořelo.

Nit byla strašlivě těžká.

Z té tíhy ji bolely ruce.

„To nejsou kouzla,“ zopakovala Nedova matka nahlas, jako kdyby jen stačilo usilovně si to přát.

Koneckonců žádná kouzla to nebyla. Tedy ne doopravdy. Nit se kouzelné síly uvnitř nádoby ve skutečnosti vůbec nedotkla. Ocitla se jen v její blízkosti. Mezi téměř a ve skutečnosti existuje veliký rozdíl. Stejně jako je velký rozdíl mezi měla by a —

Sestra Čarodějnice zavrtěla hlavou a myšlenky zapudila.

Tamovo tělo leželo na kuchyňském stole – studené, nafouklé a děsivě nehybné. Sestra Čarodějnice se k němu posadila, hladila ho po tvářích a po čele, namotávala na prsty tmavé vlhké kadeře. A čekala, až zajde slunce.

Když člověk umře, duše zůstává do soumraku uvězněná v těle. A pak z něj vyjde ven a odchází… bůhvíkam. Nikdo nevěděl, kam přesně. Sestra Čarodějnice už to mnohokrát zažila. Ale nikdy do toho nezasahovala.

Až dnes.

Slunce, krvavě rudé a vypasené jako přezrálá broskev, viselo těsně nad obzorem a chystalo se překulit do noci. Nebe zaplavil gejzír křiklavých barev; noční obloha ohlašovala svůj příchod.

Ned zakašlal a vzdychl si. „T-t-tame,“ šeptl ze spaní.

„Brzy,“ ujistila matka žijícího syna přes pokoj. Naklonila se a políbila jeho mrtvé dvojče na obě víčka. „Už brzy.“

Slunce nabobtnalo, zavlnilo se a zmizelo za obzorem. Tamovým tělem projel slabý záchvěv a matka sledovala, jak mu z úst vychází duše přesně tak, jak věděla, že se stane. Ach, jak byla překrásná! Pomalu se rozvinula, rozevřela lístek po lístku, než rozkvetla jako květina a zůstala před ní viset ve vzduchu. Sestra Čarodějnice se přistihla, že tají dech. Moje dítě! pomyslela si. Můj malý chlapeček. Přehodila přes duši bílé plátýnko a zavinula ji jako nemluvně. Přitiskla si ji na prsa a nepřestávala jí tichounce pobrukovat.

Zavinutá duše se rozčileně zatřepetala a zavrtěla. Třásla se a ošívala v bílém plátýnku, zoufale se toužila dostat ven.

„Já vím, broučku,“ špitla jí čarodějnice. „Já vím, ty moje zlatíčko. Omlouvám se. Ale nehodlám vás ztratit oba. Ne najednou. To rozhodně nesnesu.“

Promlouvala klidným a tichým hlasem, ale srdce jí při tom pukalo. Rozpadlo se na kousíčky. A už nikdy se nezahojí. Přistrčila si duši ke rtům a zlehounka ji políbila.

„Zůstaň se svým bratrem,“ ponoukla ji a zatlačila do hrudi umírajícího chlapce. „Udrž ho naživu,“ dodala s jehlou připravenou v ruce. „Udrž ho v bezpečí,“ dodala, rozmotala nit a potřebný kus ukousla.

Když propíchla duši i chlapcovo tělo, když ty dva sešívala dohromady, řekla toto:

„Matka vás miluje. Nezapomeňte na to.“

A duše v té tmě a v domě nasáklém smutkem otevřela hrdlo a zařvala.

A řev se proměnil ve vzdech.

A vzdech v kašel.

A Ned se začal uzdravovat. A zůstal naživu.

Jeden komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít