Chelsea Bobulski: Les

Ukázky z knih / 2.2.2019 /

Winter je normální středoškolačka. Tedy aspoň na první pohled. Její táta je strážcem tajemného lesa, do nějž ústí časové portály. Jednou se však táta ztratí při noční obchůzce a ona musí převzít jeho povinnosti: hlídkovat u portálů a pomáhat cestujícím, kteří z nich omylem vyjdou, aby našli správnou cestu zpět.

 

Winter si nemůže pomoct – má pocit, že o tátově zmizení jí něco zatajili. Krátce nato se v lese setká s mladíkem Henrym, který ví víc, než by obyčejný cestovatel z jiné doby měl vědět. Tvrdí, že by mohli spolupracovat, aby našli i jeho ztracené rodiče a aby zjistili pravdu o jejím otci. Les je otrávený a mění se ve zlé místo. Může Winter Henrymu důvěřovat? Dokážou spolu odhalit pravdu včas?

 

UKÁZKA Z KNIHY:

I.

Táta říká, že v lese se hry nehrají. Je to místo k práci a je mocnější, než si dovedu představit.

Nesmím prý zapomínat na pravidla, která v něm platí. Jsou tři.

Neopouštěj cestu.

Nezůstávej po tmě.

Uslyšíš-li volání, jednej.

Zapamatovat si tyhle poučky je snadné. Táta mi je vštěpuje do hlavy každý den při snídani a cestou na autobus. Po škole mě vždycky vyzvedne a znovu mi všechno zopakuje, ale kdykoli se zeptám, jestli už mě do lesa konečně pustí, odpoví: „Ještě ne.“

Na ty stromy, co se táhnou za naším domem podél koryta Olentangy, vidím z okna svého pokoje. Pro všechny ostatní je to půl míle široký a tři míle dlouhý les. Pro nás je to ale les bez konce.

Pozoruju, jak se mi za okny střídají roční období. Počítám, kolik listů se už zbarvilo do oranžova a do červena a kolik jich už zfialovělo nebo zezlátlo. Sleduju, jak opadávají z větví a pokrývají zem, až jde cesty rozeznat jen podle trouchnivějících klád, které je vymezují.

Jakmile nasněží, schovají se i ty, a já pak přemýšlím, jestli je tím pádem dodržování pravidel těžší. Jestli člověk snáz sejde z pěšiny, když na ni není vidět, jestli snáz uvízne v srdci nekonečného prostoru, a nedokáže uniknout, když se snese noc. Jestli člověk snáz zapomene na věci jako povinnost a čest, když je všude kolem něj tak bílo.

Táta říká, že to má v krvi. Věděl by, kudy cesty vedou, i kdyby byl slepý. Že se snáší noc, cítí zrovna tak, jako ostatní lidé cítí teplo ohně nebo vůni blížícího se deště. Kdykoli uslyší volání, jedná.

I když se mu třeba zrovna nechce.

Říká mi, že to tak budu mít taky, až budu dostatečně velká. Prý je to i v mojí krvi.

Když mě do lesa konečně vezme a začne mě učit, hned vím, že měl pravdu. Cítím to. Je to jako ptačí zpěv. Pod kůží se mi rozeznívá melodické bzučení, které mě drží na cestě, ukazuje mi, kam mám jít, a nikdy mě nenechá vkročit, kam nemám. Nemůžu sejít z cesty – není to fyzicky možné. Nemůžu zůstat po tmě – rovnalo by se to sebevraždě. Nemůžu si nevšímat volání – když mi táta jednou nakázal, abych to zkusila, proměnil se ten ptačí zpěv v bzučení sršního roje. Probodávalo mi svaly a šlachy a udělalo se mi tak špatně, že jsem se samou bolestí nemohla ani pohnout.

Právě kvůli těmhle pravidlům mě ani nenapadne, že by snad mohlo být něco špatně, když tátu ráno nenajdu v kuchyni u stolu. Nechápu, proč máma vzlyká strejdovi Joeovi do košile. Nechápu, proč mi hučí v uších, když mi strejda vypráví, že táta sešel z cesty. Že ho pohltily stromy.

Že se nevrátí.

Povídám Joeovi, že se určitě mýlí. Táta přece nemohl sejít z cesty – nejde to. Musí se plést. Prostě se jen zatím nevrátil z ranní obchůzky. Nic víc.

Ještě nikdy jsem ale strejdu neviděla tak bledého. Mumlá si něco sám pro sebe, podobně jako když hrajeme šachy a on přemýšlí nad všemi možnými výsledky. Z jeho slov zachytím něco v tom smyslu, že táta nejspíš musel nějak zakopnout nebo se snad popral s nějakým poutníkem a že to musí nahlásit radě.

Máma sedí u stolu a drží si hlavu zkříženýma rukama, jako by to byly hradby. Nakloním se a čelem se opřu o její temeno, přestože pořád nechápu, proč brečí. Táta prostě jen zatím nepřišel z ranní obchůzky.

Vrátí se.

Vyšetřování rady bylo o několik týdnů později ukončeno s tím, že se nenašly žádné stopy násilí. Jejich závěr zní, že táta klopýtl a dostal se mimo cestu. Že to byla nehoda. Že se s tím nedalo nic dělat.

Ale tomu nevěřím.

Buď ho z cesty někdo vytlačil, nebo našel způsob, jak z ní sejít dobrovolně. Pokud ho z ní vážně dostal nějaký poutník, nic s tím nezmůžu. Takže si opakuju, že z ní musel sejít sám, protože v tom případě to neudělal bezdůvodně. A pokud z ní sešel sám, měla bych to dokázat taky. Ale nejde to. Stojím tu v lese mezi namrzlými stromy, které se v slunečním světle třpytí jako křišťál a na sníh pode mnou vrhají duhové stuhy, a tělo mi to nedovolí.

Ptám se strejdy, co to znamená.

A on, že to mám v krvi. Nikdy se mi nepodaří sejít z cesty.

*

II.

O osmnáct měsíců později

Nikdy v životě jsem nebyla tak vystrašená ani tak zvědavá, jako když jsem se vůbec poprvé setkala s poutníkem. Táta mi o nich pochopitelně vyprávěl. Jsou to lidé, kteří propadli jednou z bran v časoprostoru – portálem, červí dírou, říkejte tomu, jak chcete –, jimiž je posetý les za naším domem. Právě kvůli těmhle lidem strážci existují. Potřebujou poutníky ochránit před lesem a les zase před nimi.

My máme za úkol postarat se o to, aby neprošli branou do jiného období, pověděl mi táta během naší první lekce.

Proč? zajímalo mě.

Je to nebezpečné, odpověděl mi. Pro ně i pro les. Poutníci mají život strávit ve své vlastní době. Kdyby uvízli v jiné, mohlo by to mít nedozírné následky.

Jako třeba co? vyzvídala jsem.

Jako třeba smrt, absolutní zkázu, řekl. Mohl by se zhroutit celý časoprostor a život, tak jak ho známe, by skončil.

Nemyslím si, že mě měl táta v úmyslu strašit. Jen chtěl, abych to věděla, abych to pochopila. To, co děláme, co dělali Parishovi od počátku věků, je důležité. Ani ve svých cynických chvilkách podle mě nikdy doopravdy nevěřil, že je naše práce k ničemu. Přesto pro mě byl první poutník, kterého jsem v lese uviděla, znamením smrti a zkázy. Nemohla jsem si pomoct.

Byl vysoký, dvakrát větší než já, a taky rozložitý. Hotová hora masa a kostí. Tátovi to podle všeho nedělalo starosti – zato mně bylo jasné, že kdybych tu byla sama, tohohle poutníka bych nezvládla, tak jak se to ode mě jako od strážce čekalo. Já byla moc malá a on moc velký. Zmocnil se mě strach.

Ale zvědavost ho přemohla. Přestože jsem se studiem historie módy, která je významným a spolehlivým ukazatelem toho, odkud poutník pochází, teprve začínala, poznala jsem aspoň tolik, že má evropské oblečení ze sedmnáctého nebo osmnáctého století. Sice jsem vůbec netušila, jakým jazykem mluví – tou dobou jsem totiž pracovala teprve na latině a řečtině –, ale nevadilo to. Táta věděl všechno, co bylo potřeba. Držela jsem se ho jako stín a celou cestu k příslušnému portálu sledovala jeho řeč těla a výraz ve tváři.

Některé věci se člověk z knížek prostě nenaučí.

Právě teď stojím proti poutníkovi, který by se od toho prvního snad nemohl lišit víc. Je to vesnická holka, obličej jí zakrývá vrstva černých vlasů a skrz pramínky na mě upírá své černé, podezřívavé oko. Je sice o něco menší než já, ale v ruce pevně svírá dýku, a tak je zrovna tak nebezpečná jako ten obří chlap, co se nade mnou tyčil před všemi těmi roky. A přesto se vůbec nebojím.

Co všechno se během šesti let změní.

„Co jsi zač?“ vyštěkne na mě japonsky.

Teda aspoň myslím. Zní to formálněji než moderní japonština, ale stará japonština to taky není. Podle středověkých šatů bych si tipla, že se jedná o variantu, která se v Japonsku používala tak před pěti až devíti sty lety, což je vážně smůla. Jsem mnohem zběhlejší v moderní japonštině.

Zvednu ruce před sebe, abych dala najevo, že nejsem hrozba. „Jsem přítel. Chci ti pomoct,“ odpovím.

Teda aspoň myslím. Pro všechny případy nasadím výraz plný solidarity, přesně jak to vždycky dělal táta.

Přimhouří oči. „Kam jsem se to dostala? Nepoznávám to tu.“

„Jsi v lese, kde se lidi občas octnou, když se ztratí,“ povídám jí.

Obvykle takhle otevřená nejsem. Většina poutníků nabídkou dostat se domů nepohrdne a je jedno, že jim pomoc nabízí úplně cizí člověk jako já, i to, zda se dočkají odpovědi na svoje otázky nebo ne. Ale tahle holka není paralyzovaná strachem. Strach ji naopak probouzí. Jestli chci, aby spolupracovala, musím k ní být co nejupřímnější.

„Odkud pocházíš?“ zeptám se a popojdu o krok blíž.

Zbystří. Od ostří její dýky se odráží paprsek slunečního světla.

„Prosím. Jen se ti snažím pomoct. Ne…“

Ale to už se ke mně řítí jako rozzuřený býk. V poslední sekundě se skrčím, udělám prudkou otočku a chytnu ji za zápěstí. Se škubnutím se zastaví. Rychle, než se z toho kratičkého šoku stihne vzpamatovat, ji popadnu i za druhé zápěstí a svírám jí ruce tak dlouho, až dýku upustí. Ta se špičkou zapíchne do země.

„Nechci ti ublížit. Rozumíš?“ Potom zvednu dýku a zahodím ji do lesa. „Chci ti jen pomoct.“

„Proč?“ zavrčí.

„Protože sem nepatříš. Copak ty nechceš domů?“

Domů. Jakmile to slovo zaslechne, trochu se uvolní.

Zhluboka se nadechnu. „Pověz mi, kde bydlíš.“

Zaváhá a pak zamumlá: „V Heian-kjó.“

Středověké Kjóto.

„A v jakém roce?“ zeptám se, ale asi nekladu otázku správně, protože mi podle všeho nerozumí.

„Kdo je teď císařem?“ zkusím to znovu.

„Kómjó.“

Že bych ji poslala do špatného období strach nemám, do Heian-kjó totiž ústí jenom jeden portál – rada si o nich ovšem vede časové záznamy, a tak je důležité zůstat v obraze, abych jim mohla podat správné informace. Ještě si to budu muset ověřit, ale pokud mě paměť a znalosti z hodin japonské historie neklamou, vládl Kómjó někdy v letech 1336 až 1348.

„Já tě teď pustím,“ povím jí. „Máš dvě možnosti. Buď můžeš běžet pryč a zůstat ztracená, nebo mě necháš dovést tě domů. Ano?“

Přestože zrovna s japonštinou dost improvizuju a mluvím čímsi mezi její starou a moderní verzí, dívka přikývne. Pomalu vstanu a natáhnu k ní ruku, abych jí pomohla na nohy. Ona se na ni nejdřív ostražitě podívá, ale vzápětí se mě chytne.

Jde za mnou po cestě bez jediného slůvka. Slunce mezitím překryje mrak a mě z té náhlé temnoty ztuhne krev v žilách. Je to instinkt, který ale vzápětí zase přemůže rozum, tak jako vždycky, když je zamračeno. Les se nezmění, dokud nepadne noc, a já vím naprosto přesně, kolik času mi ještě zbývá.

Dvě hodiny do západu slunce.

Konečně dojdeme až k prázdnému prostoru mezi stromy, kde se nachází její portál. Lze ho rozpoznat jen podle mezery mezi kládami podél cesty a rozpadající se tabulky s nápisem „Kjóto, Japonsko“, která visí nad ním.

„Když projdeš tady mezi těmi stromy, dostaneš se zase domů,“ povím jí.

„Domů?“ opakuje po mně.

Přikývnu.

Usměje se a opatrně udělá krok vpřed, pak další a projde pod tabulkou. A potom celá zmizí, jako by tu snad nikdy ani nebyla.

V tuhle denní dobu to mám v lese nejradši. Zbývá hodina do západu slunce a v zelených korunách mi nad hlavou fičí vítr a odkrývá oranžové nebe, až to celé připomíná barevnou přikrývku sešitou z kousků látky. Mezi stromy poletují v houstnoucí tmě světlušky jako malé lampionky. Natáhnu ruku a jednu chytím do dlaně. Jsou modré a vypadají jinak než ty, které vídají v normálních lesích ostatní. Táta mi jednou vyprávěl, že takhle budou světlušky vypadat v budoucnosti a že náš les je plný druhů, které se vyvinou třeba až za tisíc let.

Když ji pohladím prstem po stříbrných pruzích na zádech, zatřepetá křídly a odkryje spodní část těla. V průsvitné, titěrné schránce jí víří drobounká světélka připomínající celou galaxii planet, hvězd a slunečního svitu.

Teda tak jsem to vždycky vnímala já. Tátovi to duhovo-černé víření zase prý připomínalo olejové skvrny, jenže on se rád vrtal v autech a já zbožňuju astronomii, takže to asi všechno závisí na tom, co přesně chce člověk vidět.

Nakonec přiložím rty k zápěstí a foukám na ni, dokud se nezvedne a neodletí. Chtěla bych zůstat ještě chvilku, ale slunce už se blíží k obzoru a v lese se začíná tvořit mlha a halí cesty jako přízračná přikrývka. Jako by věděla, že se se soumrakem mění pravidla. Jako by se pokoušela skrýt přede mnou pěšiny a portály, abych nenašla cestu domů.

To je ta chvíle, kdy bych si přála, aby mě nezradily nohy. Kéž bych tu tak mohla přesně na tomhle místě zůstat stát a dál se dívat na oranžová políčka v prošívané dece z listí, čekat, dokud se nezmění v sametovou čerň posetou hvězdami. Nechat se pohltit stromy, abych ho mohla najít.

Vtom si to ale moje nohy začnou šinout k domovu. Když v půlce cesty les prořídne, zahlédnu mezi stromy světlo z naší kuchyně a okamžitě si vzpomenu, proč nemůžu zmizet.

Máma by tu na světě zůstala úplně sama a nikdy by mi to neodpustila.

Já bych si to nikdy neodpustila.

Chce po mně, abych sem přestala chodit. Ale i když se kvůli tomu občas pohádáme, moc dobře ví, že s tím nemůžu bojovat. Les mě volá jako siréna, škube za neviditelnou nit, která sahá až do mého nitra, a já nemám na výběr. Jsem jako loutka na provázku. Musím tam chodit.

Strejda Joe nám v našich sporech občas dělá prostředníka, ale ne vždycky je k dispozici.

Že jsem se portálem dostala zpátky do běžného lesa – do lesa, který vidí každý, kdo projíždí po hlavní silnici –, poznám podle toho, jak s jediným zafuněním vydechnu všechen vzduch z plic a zároveň mě do uší udeří normální každodenní zvuky našeho světa: troubení aut, bzučení blikajících lamp a šumění řeky, jejíž hladina vzedmutá po včerejším dešti se šploucháním naráží do břehu u sousedů.

Je to pokaždé stejné. Srdce se mi rozbuší a plíce rozpálí, jako bych celé hodiny zadržovala dech. Přijdu si tak nějak těžší, zakořeněná do země, a přesto od všeho odtržená.

Posadím se na velký kámen s iniciálami mých rodičů vyrytými v srdíčku a pozoruju západ slunce. Máma stojí v kuchyni nad dřezem, a když mě zahlédne oknem, zamává mi. Snažím se zamávat jí zpátky, ale ještě pořád nedokážu dostatečně ovládat své tělo a ruka se mi ani nehne. Tak se místo toho usměju.

Máma pokrčí rameny, jako by chtěla říct „Co naděláš?“. Ví, že jsem v pořádku. Tátu v tomhle stavu viděla snad milionkrát. Říkal tomu dekompresní fáze. Za chození po světě, kam člověk nepatří, se holt platí daň – něco jako pásmová nemoc, akorát tisíckrát horší. Máma ví, že budu za pár minut v pohodě, že s plnou kontrolou nad svými motorickými funkcemi vejdu dovnitř a zeptám se, co budeme mít k večeři.

Neuvolní se ale až do chvíle, než se zvednu a protáhnu, tak jak mě to učil táta, aby se mi zase rozproudila krev v žilách. Což prý dokáže i čokoládová zmrzlina, na kterou mě brával, kdykoli jsem si odřela koleno nebo mi u doktora brali krev. „Po čokoládový zmrzlině se ti hned začnou množit červený krvinky,“ říkával a s lusknutím prstů mi podával kornoutek. „Je to skoro jako kouzlo.“

Teď když už jsem starší, tak vím, že to není pravda, a vlastně si nejsem ani jistá, jestli je k něčemu to protahování. Přinejmenším je ale příjemné. A aspoň zapomenu, že tu vedle mě nestojí a nenatahuje se rukama k zemi zrovna tak jako já. Na chvilku mi dokonce přijde, jako bych ho vedle sebe málem slyšela dýchat, a že kdybych vykoukla zpod závoje vlasů, které mi splývají přes obličej, stál by tu přímo přede mnou.

Jenže se nikdy nepodívám. Moc by to bolelo.

A tak se vydám po cestě k domovu. Ve vzorku v podrážkách pohorek mi čvachtá bahno a všude kolem se ozývá bzukot cvrčků a cikád – statický šum, který hlouběji v lese nebyl slyšet.

A pak zaslechnu ještě něco. Kolem ucha mi prolétne šepot, měkoučký jako šimrání pírka na kůži, a potom se ten dýchavičný zvuk promění a protáhne do mnoha a mnoha slabik a zní to skoro jako by na mě někdo volal.

Winter.

Otočím se zpátky k lesu a napůl čekám, že tam uvidím tátu v té samé kostkované košili, kterou měl na sobě, když mě do lesa vzal poprvé – když mi bylo deset a připadal mi nezranitelný. Když byl mou životní, trvalou a neměnnou konstantou.

Jenže nic nevidím. Jen tmu, která se táhne dál, než kam většina lidí dohlédne.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: CooBoo, leden 2019
Vazba: vázaná
Počet stran: 288
Cena: 299 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít