Daniela Mičanová: Jakubovy housle

Ukázky z knih / 19.9.2018 /

„LÁSKA A SMRT V MELODII MAGICKÝCH HOUSLÍ…“
… ve čtvrtém svazku legendární české urban fantasy série Modrá krev!

Nakladatelství FANTOM Print vydává jako e-book čtvrtý díl slavné upírské série Modrá krev: Jakubovy housle.

Série Modrá krev zaujala české čtenáře mnohem dříve, než nastalo Stmívání. Na pozadí naší současnosti a dávné minulosti vykreslila Daniela Mičanová barvité osudy svých hrdinů a hrdinek, smrtelných i nemrtvých.

V předchozím díle série by se mohlo zdát, že se vzájemně propletené příběhy všech protagonistů chýlí ke konci. Do hry však nečekaně vstupují další síly, jejichž kořeny prorůstají hluboko do minulosti. Tentokrát se nejprve musíme vrátit v čase až do starého Egypta za vlády faraona Ramesse II.

Když se v brněnském obchůdku s orientálním zbožím znenadání objeví tajemný papyrový svitek, začnou se dít prapodivné věci. Starověký artefakt neodolatelně vábí bytosti lidské i ty, o jejichž lidskosti by se dalo úspěšně pochybovat. Opět se setkáme se starými známými, především však s neodolatelným houslistou Jakubem Poutníkem, který si dokáže podmanit prosté smrtelníky i vznešené nemrtvé.

Ani v posledním pokračování upírské ságy nechybí hrůza v té nejryzejší podobě, suchý humor nebo nezbytná dávka romantiky. Některá tajemství nakonec zůstanou neodhalena, a to navzdory nejlepší snaze brněnské kriminalistky Bronislavy Drábkové (tato schopná vyšetřovatelka už si vydobyla právo na pár samostatných příběhů). Upíři však přetrvají staletí, možná se tedy s nimi ještě někdy shledáme.

 

ANOTACE:
V šerém dávnověku bůh moudrosti Thovt svěřil veškeré vědění papyrovému svitku a ukryl jej na bezpečném místě. Tolik praví egyptská pověst.
Nebo že by to nebyla pověst? Co kdyby si tajemný svitek shodou náhod našel cestu do orientálního obchůdku v současném Brně? A co kdyby jeho majitelka podlehla neodolatelnému nutkání vyzkoušet moc starověkých zaklínadel na vlastní kůži?
Jak to v takových případech chodí, její začátečnická odvaha vyláká z temných doupat síly, s nimiž si křehká dívka neporadí bez pomoci z druhého břehu. Naštěstí se nabízí pomocná ruka démonického houslisty Jakuba a jeho nemrtvých přátel.
Na nebezpečné cestě do Káhiry a zpět budou potřebovat notnou dávku odvahy, osobního nasazení i upřímného citu. Černočerné zlo se totiž nevzdává nijak snadno a většinou nebere zajatce.

 

O AUTORCE:
Daniela Mičanová
Rodačka z jižní Moravy vystřídala několik zaměstnání, dlouhá léta se živila překládáním z angličtiny.
Proslavila se upírskou sérií Modrá krev, tvořenou romány Alexander (2002), Lucius (2001), Orlando (2002) a Jakubovy housle (2011). Kromě toho napsala milostnou novelu Mlčení v růžovém (2004), egyptskou detektivku Ve službách třináctého prince (2013), povídkovou kuchařku Žena s dranžírákem (2015) a horor Smrt pod vinicemi (2018).
Více informací o autorce a jejím životě a díle najdete na www.facebook.com/micanovadaniela.

Série MODRÁ KREV:
Epická urban fantasy sága o upírech a lidech prochází věky, ale teprve naši současníci dovedou osudy nemrtvých k závěrečnému rozuzlení. Od dávného Egypta a Říma přes Španělsko sedmnáctého století až po dnešní Moravu, proudí a tepe nepokoná krev v dobrodružném příběhu plném napětí, vášně a láskyplné hrůzy.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Úvod, v němž tajemný papyrus změní majitele

Mennofer, 55. rok vlády faraona Ramesse II. Velikého

„Přelaskavý princi, odpusť, odpusť a ještě jednou odpusť nehodnému služebníkovi!” Představený zádušních staveb kajícně zabořil čelo do písečného prachu, po přiměřeně dlouhé chvíli si dovolil hlavu pozvednout a snaživě zamžoural na vyšňořeného velmože.

„Mistře Seti,“ kralevicův hlas vynikal pečlivou výslovností člověka uvyklého řečnit v rozlehlých síních k zástupům domýšlivých hodnostářů, „sliboval jsi, že mě ještě dnes provedeš novým podzemním pohřebištěm posvátných býků. Neodložil jsem naléhavé státnické povinnosti jen pro tvé osobní povyražení.“

„Výsosti, za úsvitu šlo všechno hladce, jenže pak nás zaskočily nenadálé okolnosti,“ koktal stavitel.

„Pokud se mi donese, že si tvoji podřízení přivodili pracovní neschopnost v nejbližším Domě rozkoše, dám všem usekat uši a každého druhého pošlu na nucené práce do měděných dolů.“

Seti opět poníženě zaryl tvář do písku. „Kdepak neschopnost, vznešený Chamuasete, moji muži postupovali s pílí snad až zbytečně příkladnou.“

„Poslouchám, mistře Seti. A narovnej se. Když cosi drmolíš do prachu, není ti rozumět.“

Představený zádušních staveb poslušně usadil kostnaté pozadí na dolní končetiny, jeho pohled však nadále uctivě mířil k zemi.

„Jen do toho!“ pobízel ho kralevic, zatímco mu nosič sandálů upevňoval zlacené opánky. „Zdřevěněl ti jazyk? Pomysli na své ušní boltce, jistě jsou ti drahé.“

„Nejurozenější z urozených,“ soukal ze sebe poslušně stavitel, „moji chlapci jsou, jak řečeno, až zbytečně snaživí, chodbu víceméně dokončili už včera. Dnes si trochu přivstali, aby provedli pár posledních úprav a tvá Výsost si mohla pohřebiště pohodlně prohlédnout.“

Princ Chamuaset mrzutě zčeřil vzduch metličkou z koňských žíní – za příznivějšího rozpoložení ji užíval k odhánění dotěrných much. Proslul vlídnou povahou, onoho dopoledne se ovšem necítil v nejlepším rozmaru. „Pokračuj!“ nabádal nešťastného stavitele, upíraje vznešený zrak k nedalekému staveništi. Připomínalo obrovskou dětskou stavebnici z provazů, žebříků, dřevěných kůlů, kamenných kvádrů a nepálených cihel.

„Pracovali jsme sotva půl hodiny, šlo nám to pěkně od ruky, pak stačila jediná rána dlátem a veškerá snaha přišla vniveč. Považ, Výsosti, probořili jsme se do staré zasypané chodby! Pár dělníků to zavalilo, museli jsme je vyprošťovat. Můj nejlepší kameník bude nadosmrti kulhat. Při té příležitosti jsme našli nezaopatřené tělo…“

„Hm, stará chodba. Kampak asi vede?“ zajímal se Chamuaset.

Seti okamžitě pookřál, podařilo se mu povzbudit princovu pověstnou zvědavost. „Nevíme, nejvznešenější, moji chlapci ji ještě vyklízejí. Odpusť mi mou smělost, ale co uděláme s tím mrtvým? Nechal bych ho odnést na hřbitov řemeslníků, ale má na sobě cáry kněžské řízy. Nechci se nijak prohřešit proti božskému řádu.“

„Podívám se na něho,“ uvolil se Chamuaset. „Ať dělníci pokračují. Jsem velekněz mocného boha-tvůrce Ptaha, v mé přítomnosti se nemusejí bát duchů, démonů, přízraků ani jiných temných živlů. Hodlám sestoupit do podzemí ještě dnes.“

„Jméno Smrti jest Pojď sem! Všichni, kteréž volá, jdou hned k ní, ač se jejich srdce chvějí strachem. Na zemi není nikoho, kdo by se jí protivil. Nepřichází k tomu, kdo ji vzývá, odnímá syna matce, ale stařec jí marně nadbíhá…“ Chamuaset polohlasně recitoval verše, které mu při pohledu na mrtvolu balzamovanou suchým pouštním pískem vytanuly na mysli.

Nezaopatřený nebožtík odešel na onen svět před pěknou řádkou let, podle střihu kněžského šatu někdy za Chamuasetových pradědů. Nesmlouvavá Smrt vtiskla jeho scvrklé kostnaté tváři masku nepopsatelné hrůzy, přesto kralevici připadal povědomý.

Pomyšlení na lidskou pomíjivost se ho začínalo osobně dotýkat. Více než padesátkrát spatřil, jak se Nil vylévá z břehů, při nejlepší vůli se proto nesměl považovat za mladíka. Po ránu cítil každou kůstku, navečer mu nedávala spát ukrutná bolest zubů, probouzel se dříve než domácí čeleď a často trpěl pokořujícími střevními neduhy. Každým dnem více soucítil s trpkým údělem svého otce, velikého vládce Ramesse, muže staršího bezmála o dvacet let. V jeho věku by si královskou důstojnost dokázal zachovat snad jen skutečný živoucí bůh.

Mimoděk se zachvěl, zaskočilo ho mrazivé trnutí na hrudi, pak záblesk ostré bolesti, která mu palčivě vystřelila do levého podpaží. Otcovy dlouhověkosti rozhodně nedosáhnu, pomyslel si hořce. Nemrzelo ho, že nepotěžká dvojitou korunu Horního a Dolního Egypta – ono pochybné potěšení rád přenechá mladšímu a ctižádostivějšímu princi Merenptahovi –, na vezdejším životě lpěl z jiných pohnutek. Litoval všech nerozluštěných tajemství, nepročtených papyrů, neodhalených vědomostí. Taky všech nezplozených potomků, které mu ve dne v noci vyčítala jeho zbytečně mladá žena. Z prvního manželství měl sice syna Siusirea, vyhlášeného divotvůrce, jeho druhé choti však ke štěstí nestačil. Potřebovala podepřít sebevědomí houfem vlastních dětí.

Prohlédl si zvrásněnou mrtvolu soustředěněji, pak znepokojeně strnul – od žalostné pozemské schránky se oddělila mlžná postava a vydala se hustým tetelivým vzduchem k podzemí, odkud dělníci nadále neúnavně vynášeli koše plné kamenné drti. U Ptahovy hole, zaláteřil v duchu, už vím, odkud toho dědka znám! Tohle je ten nepříčetný stařec z chrámu.

Nastavil čelo orosené usilovným přemýšlením dvorním ovívačům, jako by dokázali odehnat nepříjemnou vzpomínku. Když se nedávno samotářsky potloukal po tajných síních Ptahova svatostánku, vytrhl jej z ušlechtilého rozjímání smích stejně jízlivý jako choromyslný.

Pochopitelně hbitě hledal očima strůjce urážlivého zvuku – a co nespatřil! O nedaleký sloup se opíral stařík vetchý jako seschlý keřík vinné révy a průsvitný jako jitřní opar v nilských mokřinách. S náležitým pozdravem se nenamáhal, místo toho nazval kralevice hlupákem, slaboduchým bloudem, pošetilým pomatencem, zpozdilým nedovzdělancem a neuvěřitelným pitomcem. „Marně hledáš moudrost ve světě živých, Ptahův vyvolený. Jen věčné příbytky skrývají místa, jichž se dotkly božské prsty.“

Kdyby ten věkovitý věchýtek nejevil známky pokročilého šílenství, Chamuaset by mu vlastnoručně uřízl nos i uši, dal by ho pořádně zpráskat, zašít do ovčí kůže a zaživa pohřbít. Pomalá smrt by troufalému hanobiteli poskytla dostatek příležitostí ke zpytování svědomí. Avšak než se princ rozhodl, zda popustit uzdu spravedlivému hněvu, prostořeký stařec zmizel. Vetchá matérie jeho prastarého těla se rozpustila v chrámovém příšeří a Chamuaset teprve nyní pochopil proč. Ten člověk byl po léta mrtvý. Z nepříjemných úvah ho vytrhl až pohled na hadovitá záda mistra stavitele Setiho. Jestli ten třasořitka ještě jednou zaboří čelo do prachu, vyliju si všechnu zlost na něm!

Představený zádušních staveb naštěstí zářil oslnivěji než polední slunce uprostřed pouště. „Výsosti, skvoucí synu živoucího boha, dokonáno!“

„Budiž vzdána chvála Imhotepovi, Thovtovi i Sokarusirovi,“ zavrčel Chamuaset. „Jak to vypadá na konci oné tajemné chodby?“

„Uvidíš, vyvolený Ptahův, uvidíš a potěšíš se.“

Stavitelovo sebejisté nadšení princovu zvědavost jen přiživilo. Koneckonců se nacházeli na západním břehu starobylého města Mennoferu, mezi hrobkami nejstarších faraonů a jejich zazobaných dvořanů. Mohlo se snadno stát, že jim náhoda otevřela cestu k pokladům nezměrného stáří a ještě nezměrnější hodnoty. K Chamuasetově nevoli se však nejapný Seti nehnul z místa.

„Na co čekáme, mistře staviteli?“

Oslovený si poškrábal zátylek, pak si dovolil ukázat na tělo nepříčetného starce. „Co s ním, Výsosti?“

„Pochybuju, že ho do tajné chodby vedly ušlechtilé úmysly, nicméně jeho duch už si jistě odtrpěl své. Zaslouží řádný pohřeb a titul ospravedlněného, ať ho odnesou do Domu balzamování. Eh, samozřejmě na náklady Veličenstva mého otce. Teď mě konečně doprovodíš?“

Západní poušť sálala dusivým žárem, ptáci umírali v letu a snášeli se k zemi, kde se rychle měnili v hrstku ohlodaných kůstek, spoře obalených jemným peřím. Dráha jednoho nebeského tvora právě skončila přímo pod chodidly prince Chamuaseta, poblíž vchodu do podzemí. Vítr si pohrával s jeho ochablým křídlem a dodával mu zdání přízračného letu.

„Jméno Smrti jest Pojď sem!“ odrecitoval kralevic. „Tohle asi nebude nejpříznivější znamení.“ V uších mu opět zaburácel nepříčetný smích, vzápětí jej zaskočilo nepříjemné klapání. To se staviteli Setimu hlasitě rozjektaly zuby – nejspíš si právě představil, co si jakživ nepředstavoval. Pod princovým velitelským pohledem se rychle vzchopil, takže toho dne podruhé nevědomky o vlásek unikl bolestivému tělesnému trestu.

„Následuj mě, Výsosti. Nové prostory navrhli tvoji nejznamenitější rádcové. Pohleď, vyhloubená chodba je dostatečně široká a uspokojivě zarovnaná. Mistři omítkáři, sochaři, písaři, kresliči a malíři čekají jen na tvůj pokyn. Po obou stranách se klenou pohřební komory pro posvátné býky. Všimni si širokých portálů, hravě jimi projde sarkofág z příhodnějšího materiálu než tenhle měkký vápenec.“

Chamuaset poslouchal sotva na půl ucha. „Zkrať to, Seti, chci vidět tu starou chodbu.“ Jen to vyřkl, nejtemnější částí podzemí se mihla povědomá postava a další otázky na cestu postrádaly smysl.

Ještě pár nejistých kroků, pak zlatožlutý plamen pochodně zálibně sklouzl po žulové desce. „Zde, vznešený princi,“ hlásil Seti. „Asi jsme se omylem prokutali ke vchodu do zapomenuté staré hrobky. Jen mi přijde zvláštní, že nevidím jedinou pečeť Města mrtvých.“

„U Anupa, Strážce prahu, u Reova vesmírného údu a Usirovy mužné síly, co vidíš, mistře staviteli?“ Chamuasetem neurvale zalomcovala zvědavost.

„Reliéf hada?“ vykoktal stavitel, znepokojen velmožovým nepřiměřeným zaujetím.

„Správně. A co ten had dělá?“

„Požírá vlastní ocas.“

„Jde o symbol věčné obnovy, nekonečného trvání a nespočetných znovuzrození. Hadí smyčka odděluje svět božského řádu od divokého chaosu. Kde najdu tvé dělníky?“

„Vyhlásil jsem odpočinek, Výsosti.“

„Ať kamennou desku okamžitě strhnou!“

„Snad nehodláš vstoupit, vlastní synu králův?“

„U všech ďasů, démonů a nestvůr, to si piš, že hodlám!“ Při těch slovech princi přeběhl po zádech mráz a na hrudi ho bodlo několikrát za sebou. Pokud nepříčetný stařec nepřeháněl, čekalo na něho tajemství, po kterém prahla dlouhá pokolení egyptských mudrců. „Vyber nejspolehlivější kameníky a rychle!“ Ať se toho dožiju…

Na místa, která zádušní kněží před staletími umetli a zapečetili, nevstupoval Chamuaset zdaleka poprvé, jiní jeho badatelské nadšení nesdíleli – v zádech cítil ustrašené pohledy Setiho pověrčivých kameníků. Had zpodobený na stržené žulové desce zatím podvakráte pozřel sám sebe a podvakráte se znovu narodil. Princ si promnul oči. Pálily ho tak ukrutně, že chvílemi přestával vidět.

„Výsosti, stmívá se. Co kdybych ti obstaral mast z bláta, myrhy a sykomorového mléka? Odpuzuje zlé duchy,“ drmolil rozechvělý mistr stavitel.

„Zmlkni a podej mi pochodeň. Nutím tě snad, abys mě doprovázel? Chraňtež bohové! Bude mi milejší, když vstoupím sám.“

„Ale Výsosti!“ pokusil se stavitel o nepříliš usilovný protest.

„Vzývejte Ptaha, Thovta, Sokara a Usira,“ zavelel Chamuaset. „Jsem Ptahův velekněz, jsem první prorok a osvícený mág, jsem vlastní syn velikého krále, mé úmysly jsou čisté, v mé duši není zloby. Zářící duše ospravedlněných mrtvých, přicházím v míru a v míru také odejdu.“ A žádný bláznivý dědek už si ze mě nebude utahovat…

S tím odhodlaně vykročil do tmavého nekonečna, než ho přemůže strach, než ho pokoří dusný věkovitý vzduch nebo ta nová bolest v očích.

Nejprve neviděl vůbec nic, potom bezbřehou temnotu zvolna vymezily čtyři nezdobené stěny. Ocitl se v nepříliš rozlehlé síni, již bezejmenní dělníci vytesali do zdejších skal patrně již před příchodem stavitelů pyramid. Plameny jeho pochodně klouzaly po skalních stěnách a vzbuzovaly zdání vláčného pohybu, který připomínal hemžení hadích těl. Vzápětí kralevic zjistil, že skutečně hledí na změť šupinatých plazů. Obtékala truhlu z tmavého dřeva napuštěného matnou pryskyřicí.

Váhavě přistoupil blíž. Jako zkušený mág rychle seznal, že hadi nejsou skuteční – povstali z noci, která je vyslala střežit svá tajemství. „Pane věčnosti Ptahu, můj ochránce, stůj při mně.“

Hadi výhružně syčeli, rozeklanými jazyky se sápali po narušitelových kotnících, ale zastavit ani zranit ho nedokázali. Tehdy se do tmy protkané ohnivým jiskřením zařízl nevlídný hlas: „Kdo se odvažuje vstoupit?“

„Jsem Chamuaset, Ten, který povstal ve Vesetu, vlastní syn Ramesse Velikého, korunní princ, nejvyšší zasvěcenec boha Ptaha, první prorok, obnovitel chrámů…“

K delšímu projevu nedostal příležitost. Hutný vzduch pročísl paprsek bílého světla a nabral podobu zářící duše ženského pohlaví. „Odejdi v pokoji, synu velkého faraona. Zde nalezneš jen bolest a soužení.“

„Netuším, co střežíš, zářící duše,“ lhal Chamuaset, právě totiž pojal jisté podezření, „vždyť ani neznám tvé jméno.“

Světelná bytost se krákoravě rozesmála. „Tato dřevěná truhlice obsahuje železnou schránu, v ní se nachází bronzová, potom stříbrná a nakonec zlatá skříňka. Zlato ukrývá papyrový svitek popsaný rukou boha moudrosti Thovta.“

„Thovtův papyrus skutečně existuje?“ žasl kralevic. „Nepatří do pohádek pro žáčky v písařské škole? Vysmál se mi bláznivý dědek právem?“

Zářící duše kývla. „Jmenuji se Ahura. Mého manžela stála touha po božské moudrosti život. Samojediný dokázal přemoci říční živel, zahubil nesmrtelného hada a vynesl svůj poklad na světlo. Když přečetl první stranu svitku, očaroval nebe, zemi, podsvětí, hory i moře, porozuměl všemu, co povídá zvěř v horách, ptáci na nebi nebo ryby v říčních hlubinách. Když přečetl druhou stranu, spatřil Rea zářícího na nebi i s Devaterem bohů, měsíc v jeho lesku a veškeré nebeské hvězdy v jejich pravé podobě. Avšak dlouho se ze svého daru netěšil.“

„Roztrhali ho démoni?“ napovídal Chamuaset.

„Nikoliv. Řeka nám vzala milovaného syna, já si v zoufalství sáhla na život, manžel mě o své vůli následoval. Voda pozřela vše, oč jsme ji chtěli připravit. Když pak spravedlivý vládce podsvětí zvážil mé srdce, ustanovil mě strážkyní neblahého papyru.“

„Bohové svá tajemství žárlivě chrání, toť všeobecně známo.“ Chamuaset přerušil její lkavou litanii, jinak by se mohlo snadno stát, že mu znovuzrozené slunce uzavře brány podsvětí a urputná bolest na hrudi ho úplně udolá. „Jako nejschopnější divotvůrce v Horní i Dolní zemi si však jistě dokážu poradit.“

Chtěl k ní napřáhnout ruku, v tomtéž okamžení zjistil, že vězí až po krk ve svíravém hadím klubku.

„Tolik toužíš pocítit dotek božských prstů, Ty, který jsi povstal ve Vesetu?“ tázala se Ahura mezi záchvaty skřehotavého veselí.

„Mohu doufat?“ vysoukal ze sebe – právě se mu o zátylek otřelo kluzké šupinaté tělo.

„Inu dobrá. Vysvobodím tě ze spárů věčné noci, věnuji ti Thovtův svitek, žádat budu jen málo.“

„Vzdám se všeho na světě.“

„Skutečně?“ Ahura už se nesmála. „Pak mi dej, co je ve tvé domácnosti nového a sám o tom ještě nevíš.“

Princ pomyslel na tisícovku nicotných hloupostí, kterými ho denně rozptylovala bezdětná, zpovykaná a znuzená manželka. Našel by mezi nimi jedinou položku, již bych pro Thovtův svitek nedokázal obětovat? Pochyboval. „Přijímám!“

Zjevení bledlo, vytrácelo se, nakonec je pohltily šedavě prašné stíny, zato šupinatí vyslanci nekonečné noci zůstali. Obtočili kralevicův krk, šplhali mu po hlavě, klouzali po čele i nosu, děsili ho nepřirozenou plynulostí smrtících pohybů. Chamuaset neviděl, neslyšel, necítil, nedýchal. Zdálo se mu, že ho nejohavnější ze zdejších temných tvorů pozřel a leptá mu mozek žíravými šťávami, když vtom se k němu z chodby – jako zázrakem – donesly šeptané modlitby podkreslené rytmickým drkotáním zubů.

„Mám-li vyplnit tvé přání, Ahuro, musíš mě nejprve propustit!“ zasípal.

Sotva to vyřkl, shledal, že stojí sám uprostřed prázdné pohřební komory. V pravé ruce třímal doutnající pochodeň, v levé vycítil povědomý dotek hlazeného papyru. Tajemná písemnost vyzařovala magickou sílu – brněla ho celá dlaň, předloktí, nakonec i paže. Čaromocné chvění pronikalo kůží, měkkou tkání i kostmi, prostupovalo kralevicovým tělem, nechalo se krevním řečištěm unášet k srdci. Nehodlal v prokleté skalní síni ztratit už ani okamžik.

„Komnatu zazděte, starou přístupovou chodbu zaplňte sutí!“ zavelel, sotva se vrátil mezi živé.

„Výsosti, Výsosti,“ jásal mistr stavitel, „nemohli jsme se tě dočkat!“

Chamuaset zpražil vlezlého snaživce pohledem. Přepjaté projevy radosti vždy přijímal s krajní nevolí, nyní znásobenou působením žíravého podsvětního jedu.

„Zatímco jsi samojediný statečně čelil temným nástrahám, dorazil na staveniště rychlý posel. Přináší zprávy od tvé překrásné choti.“

Kralevic nedbal, bez jediného slova vyrazil novou podzemní chodbou k východu, bolest v hrudním koši ho oddaně provázela. Nemohl se dočkat, až v soukromí své pracovny přinutí křečovitou levačku k vydání ukořistěného pokladu. „Moje překrásná choť by si měla počínat uvážlivěji. Nemusí mě informovat o kdejaké pitomosti.“

„Jak převelice se mýlíš, Výsosti!“ klusal za ním úslužný Seti. „Ten posel… Ostatně, všechno ti sdělí sám.“

U vchodu do skalních prostor skutečně přešlapoval netrpělivý běžec. Pohled na hřmícího, nabručeného prince ho přiměl padnout k zemi, ale nevlídně naladěný kralevic seznal projev nábožné úcty výhružným zavrčením. „Ven s tím! Na co se mám zase připravit? A zkrať to, spěchám.“

„Výsosti, bohové vyslyšeli tvé modlitby, ochránce rodiček Imhotep vám požehnal. Nepotrvá dlouho a staneš se otcem.“

„Tolik radosti najednou mě nejspíš zabije,“ poznamenal jízlivě Chamuaset. Na delší proslov se nezmohl. Z ruky svírající božský svitek se oddělilo neviditelné přísavčité chapadlo, prodralo se princovou rozbolavělou hrudí, obemklo jeho rozbušené srdce a pevně stisklo. Aniž si to uvědomil, tvář mu zkropily palčivé slzy. Dej mi, co je ve tvé domácnosti nového a sám o tom ještě nevíš…

Svíravou bolest střídalo mrazivé mravenčení, svět se roztékal v barevných šmouhách. Přidušené srdce se zmítalo zoufaleji než ptáče zaživa stažené z kůže, marně se pokoušelo prorazit hrudní koš, vzápětí je surový stisk neznámé moci v jediném okamžení rozmáčkl na krvavé cáry.

Kralevic si ještě stačil všimnout Setiho udiveného pohledu, pak ale zalapal po dechu, zavrávoral a zhroutil se k zemi. Z bezvládné levačky mu vyklouzl nenápadný papyrový svitek, který záchvěv pouštního vánku unesl hlouběji do podzemí.

Setiho kameníci by se nejspíš dušovali, že nic vzdáleně podobného věkovité písemnosti ani koutkem oka nezahlédli.

*

Kapitola první, v níž téměř vyjde najevo totožnost mistra Poutníka

Brno, současnost

Noc, ta černočerná babice smočená v dehtu a vyválená v havraním peří, seděla Ladě obkročmo na krku a tiskla ho lepkavými stehny. Mladá žena usínala s pocitem, že ji co chvíli udusí. Víčka jí tiskly dlaně mokvavé hnědým bahnem, bezretá ústa jí šeptem opakovala nastokrát protrpěnou hádku.

„Vůbec mě nevzrušuješ, víš?“ šveholil její světácký přítel, zatímco jí něžně hladil kolena.

„Proč spolu teda jsme?“ namítala lehce nepříčetným hlasem.

„To bys nepochopila.“

„Raději přiznej, že mě nechceš.“

„Nepřeháněj a nebuď hned hysterická, prostě mě nedokážeš vzrušit, nic víc.“

„Tak proč spolu chodíme?“

„Protože proto.“

„A proč se mnou nespíš?“ vyhrkla a byla přitom rudá jako rak.

Tomáš Povříslo si statečnosti bohužel necenil. „Vždyť jsem ti to právě řekl.“

„Co mám podle tebe udělat?“

„To bys měla sama vědět nejlíp.“

Ale Lada nevěděla. Trýznivé dialogy bez pointy jí zvolna užíraly sebevědomí i zdravý rozum. Především v noci, protože noci s ní Tomáš zásadně netrávil, odmítal se podřídit maloměstským představám o partnerském soužití. Nezáleželo mu na tom, co si jeho údajná dívka počne sama se sebou, jak se zbaví dehtové babice, která jí ze všech sil tiskne hrdlo. Nakonec se rozhodla, že onu jedovatou, víceméně bezpohlavní bytost zabije šálkem čaje z čerstvé máty, do svítání přece zbývá už jen pár hodin.

Usadila se v houpacím křesle, chladnoucí hrnek tiskla v dlaních a s jistým zadostiučiněním sledovala, jak se noční dehet rozpouští v projasněné jitřní šedi. Hrozil jim další bezmračný květnový den. Měsíc lásky v ní dříve vzbuzoval trpkost, občas ho dokonce tajně proplakala, nakonec čistě z nezbytí dospěla k jakési unavené, smířlivé odevzdanosti. Sebejistý úsvit strhl šedavý půlnoční závoj, jenž cudně halil knihovnu přecpanou neužitečnými svazky řady Psychologie pro každého. To se Lada v uplynulých letech pokoušela pochopit svého partnera. Čím urputněji se snažila, tím víc se ztrácela sama sobě.

Nadechla se osvěžující peprmintové vůně, pak přimhouřila oči. Nepotřebovala haldy moudrých příruček, aby se dozvěděla, že ji Tomáš Povříslo psychicky týrá. Přijmout tuto neveselou skutečnost však vyžadovalo nadlidskou sílu, již žádné psychologické publikace nerozdávají.

V sedm hodin ráno se svět zdál čistý a křehký jako tenkostěnná alabastrová číše. Lada nejistě promnula v prstech mobil, potom si trochu škodolibě pomyslela, že Tomáš Povříslo ještě spí. Můj milý, napsala mu, můj milý, naše hra na vztah mě unavuje. Začněme oba znovu, jinde. Tvých pár švestek nechám u domovnice. Bude lepší, když se neuvidíme. Hodně štěstí, Lada.

„Ty vážně nevíš, kdo je Jakub Poutník? Náš Jakub Poutník?“ slabikovala drobná černovláska Anna. Nechápala, jak může taková osoba vůbec existovat, natož se úspěšně vydávat za její přítelkyni. Měla o Ladě lepší mínění a nedokázala to přesvědčivě zastřít.

„Opravdu nevím. Pouč mě.“

Anna vyťukala na pult rytmus neznámého vojenského pochodu. Nacházely se v malé prodejní galerii s rozličným orientálním zbožím, již Lada provozovala na prestižní brněnské adrese – ve slavně restaurovaném Domě pánů z Lipé. „Jakub Poutník, ten fenomenální houslista! Kdysi primoval v cimbálové muzice, pak doslova přes noc dobyl evropské, možná světové koncertní síně.“

Lada s potutelným úsměvem oprášila mozaiku inspirovanou tibetskými mandalami, potom její téměř ještě dívčí dlaň přistála na mosazné hlavě sloního boha Ganéši. „Hm, vážnou hudbu poslouchám málokdy.“

„To je právě chyba!“ kárala ji černovláska, jejíž svévolný vojenský pochod zaznělo poznání výhružněji. S trochou dobré vůle by nahnal do útoku celou divizi napoleonských vojáků. „Klasika povznáší ducha, uklidňuje tělo, v téhle situaci by ti určitě pomohla.“

„Jakou konkrétní situaci myslíš?“ Lada se rozhodla brát Annu s humorem, jinak by na ni začala hlasitě ječet.

„Před chvílí ses svěřila, že se rozcházíš s Povříslem!“ namítla přítelkyně zcela nevinně.

„Áha, zranitelné opuštěné děvče si říká o lítost kamarádek?“

Annin bubnující ukazovák se zarazil. „Chtěla jsem pomoct.“

„Nepotřebuješ se náhodou jen zbavit lístku?“

„To si nezasloužím!“ bránila se pěkná brunetka. „Nemohla jsem tušit, že neznáš Jakuba Poutníka. Všichni ho znají, všichni ho obdivují. Radek obvykle dostává lístky dva, tentokrát v redakci šetřili. Mrzelo by nás, kdybysme si koncert neužili spolu, proto jsme se rozhodli, že se ho projednou vzdáme.“

„Dobře, když ti to udělá radost. Nikdy jsem na koncertě nebyla sama…“

„To přece není žádnej problém! Dneska chodí za kulturou sám kdekdo,“ ujišťovala ji honem Anna.

„Už sis to vyzkoušela?“ nadhodila Lada.

„No, po pravdě ani ne.“

„S tebou člověk hned ví, na čem je.“

„Proč jsi vlastně s Povříslem skoncovala?“

„Trochu mě škrtil,“ hlesla Lada, odhodlaná přítelkyni co nejrychleji vypoklonkovat. Neměla chuť rozebírat své niterné stavy krátce po otevírací době ani nikdy jindy.

„Promiňte, nemohl bych mluvit s majitelem tohoto obchodu?“ Do jejich neprofesionálně osobní konverzace právě vstoupila podivná obaťůžkovaná existence v divoké havajské košili.

Lada požádala kamarádku pohledem o strpení. „To jsem já. Co pro vás mohu udělat?“

„Půjdu, ať jsem včas v práci,“ skočila jí do řeči Anna, slepá a hluchá k zásadám kamarádčiny živnosti, v níž se na prvním místě za všech okolností nachází zákazník.

„Vy tu nepracujete? Ale to velká, moc velká škoda, slečno!“ zahlaholila havajská košile. „Taková krasavinec ozdobí každý obchod. Já vás bych najal hned.“

Anna mimoděk ucukla, zdálo se jí, že čte z cizincových obrovských tmavých očí pravdu o své nedávné minulosti. „Nashledanou,“ pípla poměrně krotce, potom se obrátila k Ladě. „Dnešní koncert tě určitě potěší.“

Příchozí zatím vyskládal na dřevěný pult řadu překrásných fajánsových skarabeů. „Udělám pro vás nabídku, jakou vy v životě nedostala.“

Lada se váhavě dotkla první sošky. „Ve starožitnostech se moc nevyznám. Jak vidíte, prodávám hlavně lacinější kousky z Thajska.“

„Taky z Egypta,“ přisadil si ten podivný člověk, ukazuje na stojan s vyšívanými galábíjemi. „Jeden u vás cítil jako v domě.“

„Neděláte nic nelegálního?“ ujišťovala se Lada.

„Zajistou nikoliv. Podívejte, já obstaral jsem všechny nutné permity.“ Zamával jí před očima ruličkou nepříliš důvěryhodných lejster. „Všechno je OK, charašo, v nejlepším pořádce. Pěkně jim to u vás sluší. Mám taky trochu sošek vzácných vešebtů, verrry good prrrice forrr you!“

Prohlédla si nezvaného obchodního zástupce důkladněji. Snědý, vcelku pohledný chlap menšího, zato rovnoměrného vzrůstu, příznivý dojem rušilo jen nutkání k těkavému, jaksi nespojitému pohybu. Nevydržel chvíli v klidu – přešlapoval, mnul si ruce, žmoulal cíp nemožně pestré košile, uvolňoval popruhy koženého batohu, vzápětí je zase přitahoval. Kdyby na ni nehleděl úpěnlivýma očima raněné laně, dávno by ho bez pardonu vyprovodila.

„Zaručíte mi, že se nedopouštím ničeho nezákonného?“

„C’mon!“ vyhrkl samolibě – jako doma se nejspíš cítil všude na světě. „Trocha podnikavosti vás nepoškodí. Nechám ty broučky tady do zítřka. Když nic nenastane, plácneme se?“ Lada stále váhala, Egypťan proto zalovil v bezedném zavazadle. „Přesvědčí vás, pokud přihodím něco navíc?“ Vytáhl na světlo podlouhlý aluminiový tubus.

Chtěla ho ujistit, že mu jedna další cetka nepomůže, ale lesklá kovová věc o rozměrech menšího pouzdra na sportovní diplom ji bůhvíproč zbavila výřečnosti. Než si stačila uvědomit, co dělá, ucítila ji v dlani.

„Otevřete. Prosím!“

Vstřícně odšroubovala plastové víčko. „Papyrus?“ Prodávali je po tuctech, většinou hojně pozlacené, postříbřené, vyzdobené všemožně zpotvořenými mytickými výjevy, přesně podle představ malých brněnských Móriců o starém Egyptě. Papyrus svinutý v hliníkové schráně ale nevypadal jako levná dekorace interiéru.

„Samozřejmě pravý, žádná fake, ten, eh, padělek. Mám na to doklad a taky permit k prodeji. Náramná vzácnost, slečno.“

Lada zamrkala. Neživá věc vyzařovala prapodivnou prastarou podmanivou sílu. Stačil jediný dotek, stačilo ji potěžkat v dlani. Zatmělo se jí před očima a cizí netělesný hlas jí pošeptal exotické jméno: Har-ma-chet…

„Stojí tam blahodárný zaklínadla, známý z dob Ramesse Velikýho vlády. Víte, kdo byl Ramesse, teda Ramses, ne?“ Mlel zatím prodejce, pranic se nestaraje o její zvláštní rozpoložení.

„Promiňte, zatočila se mi hlava.“ Chtěla mu pouzdro vrátit, ale nedokázala si poručit. Prostoupilo ji příjemné chvění, jaké nezažila dlouhá léta, tváře se jí zrádně nalily ruměncem.

„Domluveno?“ Tmavooký vyslanec dávno ztraceného ráje netrpělivě přešlapoval a kolébal se ze strany na stranu jako při domorodém tanci na počest boha obchodu.

„Dobře,“ hlesla. Cokoliv, jen ať mi zůstane… „Vystavím vaše skaraby. Jestli mě do zítřejšího odpoledne nezatknou, domluvíme se na dalších podmínkách.“

„Šukrán! Díky, jste dokonalá jako jitro vonivé jasmínem,“ jásal cizinec a za nekonečného přívalu vzdušných polibků vycouval na pavlač patrového obchodního domu.

Teď ještě přežít Jakuba Poutníka, pomyslela si. Vzpomínka na Annin nadurděný výraz ji na tváři vykouzlila líbezný úsměv. Ty vážně nevíš, kdo je Jakub Poutník? Náš Jakub Poutník? Začínala se těšit.

„Slečno, pomůžete nám vybrat?“ obrátila se na ni mladičká zákaznice, která se již hodnou chvíli bezradně přehrabovala v penízkových šátcích pro břišní tanečnice.

„Nechcete raději celý kostým? Dám vám na něj slevu.“

Zahradník Libor Nešpor vykazoval mizivý cit pro nepostižitelnou duši místa, jinak by si musel přiznat, že tahle zahrada může u slabších jedinců vyvolávat strašidelný dojem. Démoni, přízraky, elementálové, hejkalové, skřítci, bludičky, divé žínky, bubáci ani hastrmani panu Nešporovi naštěstí jen tak hrůzu nenahnali. Duši hledal v pneumatikách firemní dodávky nebo pod kůrou svých listnatých svěřenců. Jakkoli v tomto směru nikdy nevyvíjel usilovnější myšlenkovou činnost, z neznámého důvodu na něho působily listnáče lidštěji než jehličnany. Kdejaký smrk přitom není pichlavější než zaměstnanci finančního úřadu.

Ve věci nadpřirozených jevů si sice udělal jasno a za slabší povahu se nepovažoval, přesto sem nerad docházel po setmění. Onoho dne jej ale souhra okolností poněkud zpomalila. Vydal se na venkov k sestře vyzvednout synovce Janka, kterého slíbil vzít do učení, aby kluk taky poznal, co obnáší pořádná práce. Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, proto teď cestičku k zahradní kůlně zlatil nevítaný soumrak – jakoby na počest Liborovy velkorysosti. Zahradník sice ustavičně hartusil, nicméně v liduprázdném přítmí mu Jankova přítomnost přišla docela vhod.

„Co říkáš, strýcu Libore?“ zajímal se zvědavý osmnáctiletý chasník, samá ruka samá noha, jehož účes nápadně připomínal vrabčí hnízdo.

Zahradník mu uštědřil náznak výchovného štulce. „Zadřel jsem si s tebou pěknou třísku, kluku. Kdo je zvědavý, bude brzo starý. Fofrem posekej a pohnoj trávník, já obhlédnu jezírko.“

Janek dle strýcova návodu odemkl kůlnu, probleskl do nebeského purpuru bělavou elektrickou zářivkou, poté vyprostil sekací stroj nadmíru hrozivého vzezření. Libor se mezitím kochal pohledem na křehké květy žlutých kosatců a narůžovělé bergénie, jejichž barevný souzvuk co nevidět doplní smetanový ornament tužebníků. Zahrada je pravda trochu opuštěná, ale jinak krásná. Zvláštní osiřelost jí nakonec dodává na kouzlu. Pan Nešpor polaskal očima dva rozsochaté buky – prý zůstaly na výslovné přání majitele. Rád by mu za to někdy vyjádřil sympatie, jeho kompetence však končily v uzamykatelném, starosvětsky půvabném skleníku.

„A strýcu Libore,“ nedal pokoj synovec, „proč je to tady takové opuštěné?“

„Jestli hned nepůjdeš po své práci, odvezu tě šupem k mamce do Tvrdonic. Ať si s tebou dělá, co chce!“ vrčel zahradník, potom ho napadlo, že to s bandurskou trochu přehání. „Víš, synku, dělám tady, co dům změnil majitele. Nové panstvo se rozhodlo opravovat jako o život. Máš v tej kysně dosť benzínu?“

Janek kývl.

„Pamatuju tuhle zahradu zarostlou akátím, bezem a kopřivama. Úplná džungla. Sestavil sem likvidační četu a skorem jsem se přitem bál. Šlo nás do teho šest, tři chlapi s křovinořezem, tři s mačetama. A teď včíl? Však vidíš – anglický trávník, sypané cestičky, vodotrysk, jezírko, ibišky, oleandry, fíkovníky, kdoulovce a magnólie. Všecko moja zásluha. Co nějaký architekt, ten si toho může navymýšlet! Ale výsledek vždycky závisí na zahradníkovi. Pamatuj si to.“

Jan vážně pohnul bradou. „Mamka vždycky říká, že jsi kabrňák, strýcu.“

„Ba,“ Libor významně pozvedl ukazovák, „víš, co mi ta krása vzala času? Ale nikdy, nikdy sem přitem neviděl nikeho z domu.“

Z klukova zasmušilého výrazu se dalo soudit, že se v něm vštěpovaná úcta k autoritě sváří s nedůvěrou. „Ani stín?“

„No, někdy,“ pan zahradník se dopustil dramatické pauzy, „někdy, hlavně takhle za setmění, idou z domu slyšet housle nebo klavír, klasika či co. Prd tomu rozumím, podle mě hrajou jako kočičáci. Neposlouchal bych je ani zadarmo.“

Janek se poškrábal ve vrabčím hnízdě. Vážná hudba ho zajímala méně než předloňský sníh.

Libor Nešpor bezděčně potřásl hlavou. „Všimni si těch vysokých oken, mají věčně zatažené závěsy. Párkrát jsem se snažil nakouknout, ale je vidět jenom modrá tma, jinak nic. Stejně mě víc zajímají buky, jilmy nebo tyhle čínské třešně. Čas od času taky z domu vyráží tmavý auto, asi Renault.“

Sotva domluvil, vrata podzemní garáže se nehlučně otevřela a z tmavého suterénu vystartovalo cosi nízkého, aerodynamického, stříbrného a rychlého. Než se ti dva z nenadálého úkazu vzpamatovali, prohnalo se to po příjezdové cestě lemované ptačím zobem, vzápětí to zmizelo v brněnských ulicích.

„Ty vole!“ vydechl Janek. Jen s ohledem na strýce neužil výrazu o poznání jadrnějšího, přesto obdržel další náznak výchovného štulce. „Strýcu, totok nebyl pitomý Renault, ale normální J-a-g-u-á-r!“

„No co?“ podotkl netečně Libor, odolnější vůči světskému pozlátku. „Nejspíš si polepšili. Maž konečně posekat tu trávu!“

 

INFO O KNIZE:
Autor: Daniela Mičanová
Originální název: Jakubovy housle
Vydal: FANTOM Print, září 2018
Formát: ePub, mobi
Počet stran: 296
Cena: 139 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít