Garth Nix: Žabí polibek

Ukázky z knih / 1.5.2018 /

Chudinka princezna Anya je nucena žít s novým manželem své ďábelské nevlastní matky, stejně ďábelským nevlastním otcem. Sužovaná politováníhodnou schopností zlomit kletby kouzleným polibkem. A přinucena utéct, když se její nevlastní otec rozhodne, že chce království jenom pro sebe.

 

Za pomoci loajálního mluvícího psa, chlapce uvězněného v těle žabáka a několika neuvěřitelně zlomyslných čarodějů se Anya vydává na výpravu, která pokud dopadne dobře, navždycky osvobodí její zemi – a naučí ji pár věcí o používání síly a o tom, že přátelé jsou to nejdůležitější na světě.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Baronet, duben 2018
Původní název: Frogkisser
Překlad: Daniela Čermáková
Obálka: Jim Tierney
Vazba: vázaná
Počet stran: 352
Cena: 349 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

Před deseti lety…

Právě zuřila sněhová bouře, vítr uháněl přes zamrzlý příkop a vrhal kroupy na zdi hradu a okna s pevně zavřenými okenicemi. Navzdory větru a kroupám a úplné mrazivé paletě zimy však bylo ve Velké síni příjemné teplo.

Ve všech čtyřech krbech plápolaly plameny, způsobené dvojitými dávkami maličkých jedlových šišek na obrovských kusech dřeva. Vůně šišek působila jako kadidlo, drobné úponky kouře vycházející z krbů vířily kolem svíjející se hromádky štěňátek, jež zabrala to nejpohodlnější místo ze všech – koberec před největším krbem.

V neustále se vrtící hromádce byly alespoň dva tucty štěňat a jedna dívenka. Princezna, ačkoliv by to na ní nikdo nepoznal, protože byla oblečená jako jeden ze zahradníkových pomocníků. Na rozdíl od štěňátek hluboce spala.

Když do místnosti vtrhla velká stará fenka se stříbrným čenichem a přiblížila se k nim, štěňátka ztichla. Ztěžka se posadila na koberec a tiše tlumeně vyštěkla. Malí psíci se okamžitě seřadili do dvou řad, ouška pozorně našpicovaná.

Princezna se z toho všeho pohybu mírně zavrtěla a překulila na bok. Jedno ze štěňátek do ní dloublo čumáčkem a chystalo se ji probudit, když starší pes promluvil.

„Nech princeznu spát. Na to, co vám musím sdělit, je příliš malá a musí žít beze strachu, jak dlouho to jen půjde. V blížících se dobách budeme všichni potřebovat její odvahu.“

„A co její sestra?“ zeptalo se nejstarší štěně, které většinou kladlo nejvíce otázek. „Měl bych ji přivést?“

„Ne,“ řekla stará fenka. Povzdechla si a pak se zarazila, aby očichala něco, co vypadlo z krbu. Protože to nebylo jídlo, pokračovala. „Ne. Prozatím si to necháme pro sebe. Je to záležitost královských psů a nikoho jiného.“

Štěňata se stěží ovládla, aby po sobě neskočila a nezačala spolu zápasit. Bylo to vzrušující! Ovšem stará fenka zabodla do těch nejneposednějších svůj omračující pohled, a tak se znovu uklidnila.

„Nový vévoda je čaroděj,“ oznámil starý pes. „Opravdový. Žádný amatér. Jeho srdce je nyní chladné a stane se ještě chladnějším.“

Štěňata zavrčela a vycenila zuby.

„Dal se dohromady s dalšími čaroději,“ pokračovala stará fenka. „S těmi nejlepšími, nejprohnanějšími a nejnebezpečnějšími čaroději široko daleko. Zatím nejsou dost silní, aby uskutečnili své plány, ale za čas…“

„Co budeme dělat?“ zeptalo se druhé nejstarší štěně, to, které zřídkakdy promluvilo. „Co zmůžeme?“

„Sledovat. Čekat. Chránit princezny. Udržovat je veselé a beze strachu. Budou přinejmenším potřebovat celá srdce a vzpomínky na štěstí, mají-li mít šanci učinit to, co musí být učiněno.“

Starý pes mluvil o obou princeznách, ale díval se na tu mladší, která spala na koberci. Všechna štěňátka otočila hlavičky a zahleděla se na ni taky, s láskou a obdivem.

Možná že jejich spojené pohledy obsahovaly jakousi podivnou energii, protože se malá princeznička probudila. Uviděla starého psa a radostí vykvikla, vyskočila, aby ho čile objala. Na oplátku obdržela několik olíznutí na tvář.

„Pohádku!“ vykřikla princezna. „Vyprávěj nám nějakou pohádku!“

KAPITOLA 1

V níž je Morvenin Denholm proměněn v žábu

Ten pláč byl velice hlasitý a trval velice, velice dlouho. Princezna Anya, která si četla v hradní knihovně, si ho zpočátku nevšímala, ale nakonec zvedla hlavu od knížky, aby se do něj zaposlouchala.

„To zní vážně,“ konstatoval knihovník Gotfried třesoucím se, pronikavým hlasem. Rozrušený tím zvukem se okamžitě proměnil v sovu a začal dávit úhlednou sadu kostí z myši, kterou měl k snídani. Ve stresu takové věci dělával. Tedy že se proměňoval v sovu. To zvracení byla prostě nepříjemná náhoda.

„To ano.“ Anya se zamračila. Ten pláč vydávala její starší sestra Morven, což nebylo nic zvláštního, ale intenzita a délka trvání tohoto konkrétního pláče nebyly tak úplně obvyklé.

Anya zaklapla knížku s důrazným bouchnutím a zajistila ji západkou, protože to byl výtisk Dobrodružství kouzelného sazečského učedníka a slova uvnitř by jinak vylezla ze stránek a potulovala by se po knihovně. Ve skutečnosti v ní od posledního čtení stále chybělo pár slov, včetně obzvlášť problematického páru bezodkladně a neprodleně, o nichž se Gotfried domníval, že unikla z hradu ven… nebo je schlamstl některý ze psů.

Pláč pokračoval, zatímco Anya vyběhla z knihovny, přes vnitřní nádvoří k hlavní části hradu a nahoru po soukromém schodišti do sestřiných pokojů. Morven byla dědička království – přinejmenším teoreticky – takže obývala větší prostory, než byl Anyin malý pokojík. Sestry měly ne jednoho, ale dva nevlastní rodiče, takže byla otázka nástupnictví poněkud komplikovaná.

Tuhle otázku si Anya ve svém životě kladla nejčastěji: Jak je možné, že mám dva nevlastní rodiče, a ani jednoho skutečného? Odpověď byla poměrně jednoduchá: jejich matka, která vládla království Trallonia, zemřela, když bylo Morven šest a Anye tři. Jejich otec se o rok později znovu oženil s hraběnkou Yseldou.

Získaly tedy nevlastní matku, od níž se dalo očekávat, že bude dost zlá, jenomže se pouze ukázalo, že je to velice nadšená botanička. O děti se ani v nejmenším nezajímala, s tím se nedalo nic dělat. Její vášní byly jen rostliny.

Jenomže rok po svém sňatku s hraběnkou Yseldou zemřel jejich otec a macecha se provdala za vévodu Rikarda.

Takže měly dívky dva nevlastní rodiče. Botanice propadnuvší nevlastní matka nebyla žádný velký problém, ale jak se ukázalo, jejich nevlastní otec byl ďábelsky zlý a toužil po tom, že se stane králem. Ačkoliv měla být Morven podle práva korunována královnou, až jí bude šestnáct let, během tří měsíců bylo docela jasné, že vévoda Rikard nějak zařídí, aby k tomu nedošlo.

A možná už se tak stalo, pomyslela si Anya, když zaklepala na Morveniny dveře. Aniž by čekala na odpověď, vešla dovnitř. Jak se dalo čekat, její sestra ležela na pohovce ve svém přijímacím salonku, brečela a kopala nohama. Její osobní služebná Bethany seděla na nedaleké stoličce a pletla. Tlustá vlákna vlny, která si nacpala do uší, jí spadala kolem krku.

Anya se naklonila nad svou sestru a čekala, až dojde ke dvěma věcem zároveň: její přítomnost bude zaregistrována přes vodopád slz a Morven se bude muset nadechnout.

„Co se stalo?“ zeptala se Anya.

Morven přestala brečet a začala popotahovat.

„Nev… nev… nevlastní –“

„Nevlastní otec,“ uhodla Anya. Bylo pravděpodobnější, že šlo o nevlastního otce než o nevlastní matku. Za poslední měsíc Anya Yseldu ani nezahlédla. Odešla někam daleko, aby získala jakousi vzácnou křovinu nebo stromek.

„Prom… prom… prom… prom…“

Anya nadzvedla obočí. Obvykle dokázala přeložit Morveninu uslzenou řeč, ale tohle bylo nad její schopnosti.

„Proměnil,“ vyhrkla Morven nakonec.

„Proměnil?“

„Denholma.“ Morven začala brečet ještě usilovněji, tolik, že jí slzy vodorovně odlétaly z očí. Anya o kousek ustoupila, ohromená tím, že je to vůbec možné.

„V… v… v…“

„Rikard proměnil Denholma v něco,“ přeložila Anya.

Jedna z obrovských nevýhod toho, že byl vévoda Rikard jejich zlým nevlastním otcem, byl fakt, že to byl vynikající čaro-děj. Princ Denholm byl poslední „naprosto dokonalou láskou, jež se nedala ani slovy vyjádřit“ v Morvenině životě. Denholm, syn jednoho z králů z malinkatého království u pobřeží, byl velice milý mladý muž, jeden z těch lepších princů v neustávajícím proudu, který se hrnul k hradu, aby se dvořil Morven.

Anye se Denholm líbil a domnívala se, že měl smůlu, že se narodil s jemnými vlnitými blond vlasy a modrýma očima toho typu, do něhož se Morven obvykle zamilovávala. Protože sama Morven byla obdivuhodně krásná, s havraními vlasy a sněhově bílou kůží a vřelýma čokoládovýma očima, mladí muži jí obvykle opláceli lásku láskou, alespoň dokud neusoudila, že má radši někoho jiného.

Odmítnutí princové se obvykle uchýlili do svých domovů, kde psali špatné básně a hloubali u krbu. Nebo vyrazili do světa na nějakou výpravu a během toho zjistili, že mají taky radši někoho jiného. Nebo se nechali sežrat nějakým drakem. Ať už však vysedávali doma a psali básničky, věnovali svá srdce nové lásce, nebo spočívali v dračím břiše, už se nikdy nevrátili.

Bylo neobvyklé, že by se v něco nechali proměnit. Denholm musel být natolik bláznivý, aby se snažil promluvit s Rikardem u snídaně, nebo možná dokonce požádal o Morveninu ruku, což by bylo pro vévodu to samé, jako by se dobrovolně přihlásil k okamžité proměně. Kdyby se Morven provdala, získala by tím spojence a bylo by mnohem obtížnější se jí zbavit. A kdyby se jí nemohl Rikard zbavit, nikdy by se nestal králem.

„V co Rikard Denholma proměnil?“ zeptala se Anya.

„V žá… žá… žá… žá…“

„V žábu,“ dodala Anya. „Jak nenápadité. Typické. Přestaň brečet, Morven. Není to žádný konec světa. Prostě mu dej pusu a proměň ho zpátky.“

Morven otočila své obrovské uslzené oči k Anye. Plné rty barvy růžových okvětních lístků se třásly, jako by měla horečku. Krátce popotáhla.

„To nejde,“ řekla Bethany, která si vyndala vlnu z uší, když Anya začala mluvit. „Vyskočil z okna do hradního příkopu.“

„Tak jdi a přines ho zpátky,“ dodala Anya. „A pak mu dej pusu.“

„V hradním příkopu jsou tisíce žab,“ poznamenala Bethany bezstarostně.

„Morven ho pozná,“ namítla Anya. „Princezna. Pravá láska. A tak podobně.“

Bethany obrátila oči v sloup.

„Vévoda rozkázal, aby princezna neopouštěla své komnaty po celý týden,“ dodala.

„Ty… ty… ty,“ štkala Morven.

Anya také obrátila oči v sloup a povzdechla si.

„Já vím, já vím. Chceš, abych to udělala já, je to tak?“

Morven popotáhla, škytla a přikývla.

„Jak ho mám já najít mezi všemi těmi žábami? Nejsem do něho zamilovaná,“ pokračovala Anya… a mezitím si sama odpověděla, což bylo jedině dobře, protože Morven neměla tušení. „Musím najít nějaký proutek a vyladit ho pramínkem jeho vlasů. Předpokládám, že sis nějaký schovala?“

Bethany si odfrkla. „Celé prameny. V medailonku.“

Morven dál štkala, ale podařilo se jí zvednout řetízek z krku a z živůtku vytáhnout křišťálový medailonek. Byl ve tvaru srdce a uvnitř bylo nacpaných tolik vlasů, že z něj vyčuhovaly.

„Teď mám ale docela dost práce,“ snažila se Anya z úkolu vykroutit. To poslední, po čem toužila, bylo pátrat v příkopu po proměněném princi.

„Prr… prr… prosím,“ brečela Morven. „Prosím.“

„Přestaň tu řvát, Morven!“

Morven žalostně zvedla medailonek, ramínka se jí třásla.

„Sli… slib mi, že mého Dennieho najdeš. Bez něj um… um… umřu!“

Anya si povzdechla, natáhla ruku a vzala si pár vlasů z medailonku. Opatrně je uložila do taštičky na opasku šatů.

„Tak dobrá! Slibuju!“

„Slib mezi sestrami?“ zeptala se Morven. Naklonila hlavu na stranu a prosebně zamrkala velkými slzami naplněnýma očima.

„Ano! Slib mezi sestrami. Najdu ho a pak ho můžeš políbit a… všechno bude v pohodě.“

Všechno nebude v pohodě, ale Anya věděla, že nemá smysl Morven zatěžovat složitostmi současné politické situace. Pokud se Morvenina současná láska vrátí do lidské podoby, bude moct zapomenout, že jejich nevlastní otec plánuje provést jim oběma něco strašlivého. Vévoda Rikard by je už dávno proměnil v labutě, nebo možná dokonce husy, nebýt ochranitelské péče každého obyvatele hradu, od dívek ve stájích až po chlapce v kuchyni.

A samozřejmě královských psů. Rikard zatím nebyl dostatečně silný čaroděj, aby se mohl postavit psům. Byli nadmíru loajální a naprosto imunní vůči jeho kouzlům. Psi si byli natolik jistí vlastní identitou, že se nedali v nic přeměnit.

Jedna legenda vyprávěla o psovi, který byl úspěšně proměněn v kachnu, ale prostě tomu odmítl uvěřit a dál se choval jako lovecký pes. Po pár dnech ve smečce kachna dostala malého jelínka a kouzlo bylo okamžitě zrušeno.

„Děkuju ti!“ usmála se Morven. „Jsi ta nejlepší sestřička. Úplně nejlepší!“

„Nemám tu moc konkurence,“ zamumlala Anya cestou ven, ale neřekla to tak nahlas, aby ji Morven slyšela. Mohla by začít myslet na jejich mrtvé rodiče nebo nedostatek dalších sourozenců, kteří by jí pomohli, a pak by se třeba znovu rozbrečela. Tiché štkaní bylo mnohem příjemnější.

„Opravdu doufám, že už je Gotfried zase normální,“ brblala si Anya sama pro sebe, zatímco se vracela do knihovny. Bude potřebovat jeho pomoc s proutkem a nebylo snadné udržet jeho pozornost, když z něj byla sova. Navzdory tomu, co řekla své sestře, si Anya dělala s nalezením Denholma starosti. V hradním příkopu žily tisíce žab, to ano, ale taky se tam nacházely hladové, žáby požírající štiky a vyhladovělí, žáby požírající čápi…

Čím víc o tom Anya uvažovala, tím větší měla starosti. Taky tu byl ten člověk z vesnice, který sbíral žáby k jídlu… a hadi, kteří s oblibou zhltli žáby na posezení… a ačkoliv existovala jen minimální šance, že by se netvor z příkopu obtěžoval s jedinou žábou, mohl by jich spolknout celý tucet nebo tak čirou náhodou…

Život žáby byl mnohem riskantnější, než Anyu kdy napadlo. Jenomže teď byl v sázce život prince.

Ten žabák musí být okamžitě nalezen a políben!

 

KAPITOLA 2

Princezna Anya se vydává na lov žabáka s královským psem po boku

Gotfried už se naštěstí vrátil do lidské podoby, ačkoliv stále trůnil na jednom ze stolů v knihovně s černým hávem nafouknutým kolem. Než se z Gotfrieda stal knihovník, učil se na zlého černokněžníka, jenomže jeho zvyk proměňovat se ve stresu v sovu jaksi snižoval účinek ďábelských kousků ještě předtím, než mohly začít.

Stal se z něho mnohem lepší knihovník a jeho rané kouzelnické vzdělání z něj činilo užitečný zdroj informací pro Anyu, která se o magii velice zajímala. Samozřejmě o tu dobrou magii. A tak trochu o magii z šedé zóny. A pokud by měla být upřímná, tak taky trošilinku o takové ty ďábelštější kousky. Ale jenom trošilinku.

„Potřebuju vyrobit proutek, díky kterému bych našla jistého prince zakletého v žabáka,“ oznámila Anya, když ramenem otevřela skřípající dveře do knihovny a vklouzla dovnitř. „Denholm měl tu smůlu, že ho vévoda proměnil.“

Gotfried několikrát zamrkal.

„Už je z tebe zase člověk,“ prohlásila Anya netrpělivě.

„Ach! Opravdu?“ vykřikl Gotfried. Rychle sklouzl ze stolu a protáhl si prsty. „Proutek na žáby. Budeš potřebovat pár vlasů, kousků nehtů nebo kus suché kůže z paty.“

„Mám vlasy,“ prohlásila Anya a potlačila zachvění. Kus suché kůže z paty…

„Potom vidlicovitou větvičku z lísky, namočenou ve vodě z rybníčku, na kterou namotáš ty vlasy třikrát dokola, a k tomu jednoduché kouzlo,“ vypočítával Gotfried. S mávajícíma rukama se vrhl k poličce – a padl na kolena. Pak se s trochou rozpaků vzpamatoval a jednoduše k ní přistoupil. „To kouzlo najdeme ve Věštbách a osudech, v druhém díle. Nebo v pátém. Možná šestém. Navrhuju, abys našla tu větvičku a namočila ji ve vodním příkopu a pak se vrátila, princezno. Já vyhledám to kouzlo.“

„Nenech se ničím rozptýlit,“ varovala ho Anya. „A žádné proměňování v sovu.“

„Ano, ano,“ řekl Gotfried. „Skoro nikdy se mi to nestává dvakrát za den.“

„Skoro nikdy neznamená nikdy,“ namítla Anya. „Prosím, pospěš si. Na proměněnou žábu číhá v příkopu spousta nebezpečí. A instinkty mu tam moc nepomohou.“

„Pche! Není to tak hrozné, jak si všichni myslí,“ ušklíbl se Gotfried. „Mně se líbí být sova.“

„Je to lepší než být žába,“ konstatovala Anya a vyšla ze dveří.

Najít rozeklanou větvičku nepředstavovalo žádný problém – Anya věděla, že ve zdí obehnané zahradě jsou dvě lísky. Větvičky byly užitečné při mnoha kouzlech, takže její nevlastní otec dával pozor, aby se stromkům dařilo, stejně jako pěstoval na vlhčích zdech hradního žaláře prašivky. Zrovna se probírala popadanými větvemi, aby zjistila, jestli může utrhnout vhodný kousek, když nadšený štěkot oznámil příchod jednoho z mladších královských psů. Jmenoval se Neposeda a kromě obrovských tlap byl stále ještě malý, a ačkoliv už oficiálně nebyl žádné štěně, dospělosti rozhodně ještě nedosáhl. Proto se tedy vždycky přiřítil plnou rychlostí a mluvil příliš rychle.

„Co to děláš?“ zeptal se. „M-můžu ti p-p-pomoct?“

Samozřejmě že štěkal, ale Anya neměla potíže jemu nebo ostatním královským psům rozumět. Sami uměli dobře čarovat, a pokud chtěli, aby jim lidé rozuměli, pak jim rozuměli. Své pohrdání vyjadřovali tak, že ostatní slyšeli jen štěkot a vrčení, jak tomu bylo u vévody Rikarda. Během času se Anya naučila rozumět i dalším zvířatům, ačkoliv s rybami a obojživelníky jí to nikdy moc nešlo. Slova klokotali příliš nesrozumitelně na to, aby lidé pochopili jejich řeč.

„Hledám klacek,“ oznámila Anya a litovala svých slov dřív, než je vyslovila. Klacek byl pro psy velice důležité slovo.

„Klacek!“ rozzářil se Neposeda. „H-h-házej mi ho! Házej mi ho!“

„Teď ne,“ odmítla návrh Anya. „Musím vyrobit proutek, abych našla Morvenina Denholma, který byl proměněn v žábu.“

„Lov ž-ž-ž-žab! Lov žab!“ vykřikl Neposeda, poskakoval kolem Anyi v kruzích a vrtěl ocasem.

„Ne, žádný lov žab. Hledání. Ach, tohle by mohlo stačit.“

Zvedla klacík, který se ve dvou třetinách rozdvojoval. Neposeda po něm začal skákat, ale podařilo se mu ovládnout, takže jen trochu poposkočil dopředu. Předstíral, že měl přesně to v úmyslu, a nevinně zvedl k Anye oči. Jazyk mu visel z tlamy ve speciálním psím uculení.

„Dobrá práce, Neposedo,“ pochválila Anya, protože věděla, jak obtížné je pro mladého psa se takhle ovládat. Chtěl být součástí všeho, co se dělo. „Jestli mi slíbíš, že se budeš chovat slušně a nesníš žádnou žábu, můžeš jít se mnou hledat Denholma.“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít