Richard Matheson: Já, legenda
JÁ LEGENDA – jeden z nejlepších upírských románů se dočkal druhého vydání.
Představte si, že být nemrtvý je běžný stav u všech obyvatel Země. Představte si, že být obyčejným smrtelníkem je nežádoucí…
Robert Neville je možná jediným člověkem, který nepodlehl záhadné nákaze. Přežil smrt a proměnu svých nejbližších i sousedů. Pak se zabarikádoval ve svém domě ověšeném zrcadly a česnekem, noc co noc obklopeném krvežíznivými sousedy. Společnost mu dělaly jen jejich skřeky, vlastní vzpomínky a bezedné zásoby whisky. Později to byly také knihy, ve kterých se snažil najít informace pro výrobu možné protilátky.
Jedno kolik už spořádal láhví, kolik rozbil skleniček, kolikrát riskoval svůj život – lék stále nenachází.
Oliver Hardy, který se zmítá na zádech ve spršce kulek. Oliver Hardy, který se vždycky vrací pro přídavek bez ohledu na to, čím si prošel. Roztrhaný kulkami, probodaný noži, přejetý auty, rozdrcený zřícenými komíny a převrácenými čluny, potopený ve vodě, prohozený potrubím, A vždycky se vrací, trpělivý a pomlácený. Přesně tím Ben Cortman byl – odporným Oliverem Hardym, mučeným a trpícím.
(Já, legenda, str. 66)
Zřejmě nemá cenu opakovat ódy na autora Richarda Mathesona ani rozvádět, že kniha má s filmovou adaptací s Willem Smithem společný pouze název. Přejděme k samotnému příběhu. Jeho námět není originální, zato však perfektně zpracovaný – chce se až říci zpracovaný tak, jak si to námět takového přesahu zaslouží. Leckterému čtenáři se může či mohla představa země ovládnuté nemrtvými jevit přitažená za vlasy. V novele Já, legenda jí uvěříte. Budete mít možnost vše prožít na vlastní kůži, s hrdinou, kterým by zrovna tak mohl být váš přítel, soused. Budete se topit v depresích a znovu se z nich vynořovat, lapat po naději a doufat v záchranu.
„Ty ses vrátil!“ vykřikl.
Pes nervózně ucukl od talíře, z čelistí mu kanula voda.
Nevilla píchlo u srdce. Pes měl zastřené oči a těžce dýchal, tmavý jazyk mu visel z tlamy.
„Ne,“ hlesl Neville a zlomil se mu hlas. „Ach ne.“
(Já, legenda, str. 103)
Upíři Richarda Mathesona se podobají těm, které vykreslil Bram Stoker: jsou bledí, malátní a vracejí se z hrobů za svými nejdražšími. Ovšem neproměňují se v netopýry, nemizí jako pára nad hrncem a netropí ani jiné, málo uvěřitelné kousky. Jde o nákazou ovládané jedince se změněným vědomím i druhem metabolismu. Veliký obdiv si autor zaslouží právě za aplikaci moderních vědeckých poznatků na některé vlastnosti oživlých mrtvých, včetně účinků probodení kůlem či česneku na jejich organizmus. Přestože dějištěm celé novely je prakticky jeden jediný dům, svět a život jeho obyvatele je napínavější než většina akční literatury.
Příběhu Já, legenda je možné vyčíst jen máloco. Snad že sloh je chvílemi maličko zmatený a občas dochází k dodatečnému upřesňování různých detailů, což může působit dojmem, že autor to či ono předtím zapomněl či nestihl zmínit, sem tam se vyskytující nešvar zbytečného opakování podmětu. Ale takové maličkosti čtenář díky strhujícímu příběhu ani nepostřehne. Mathesonova Já, legenda je jednoznačně jeden z nejlepších upírských příběhů vůbec.
Zkroušeně se zadíval na flakónky jejích parfémů, na pudřenku, která zacinkala známou melodii, kdykoli se zvedlo víčko.
Budu na tebe vzpomínat. Neustále
V srdci, které nezklame. Neustále
(Nepříčetný dům, str. 235)
Vzhledem k silnému dojmu z novely se doplnění knihy dalšími povídkami může jevit trochu nadbytečné. Určitě je lepší, když čtenář nechá příběh Roberta Nevilla vstřebat a teprve pak se vrhne na další. Úroveň povídek je značně nevyrovnaná a totéž platí o jejich atmosféře. Některé svými tématy připomínají seriály Akta X, nebo Věřte nevěřte, což je hned případ prvního textu s názvem Pohřbené nadání – příběhu o záhadném návštěvníkovi poutní atrakce – který ale postrádá pointu.
Naopak zcela jasná a předvídatelná pointa (kterých i v naší literatuře najdete deset do tuctu) zakončuje kratičkou povídku Za pět minut dvanáct. Téma oživlé panenky zpracovává povídka s názvem Oběť. Zde se ovšem hlavní hrdinka chová tak nelogicky a nesmyslně, že až pochybujete, zda ji napsal Matheson. Úplně z jiného soudku je zase originální a děsivě poetická Válka čarodějek.
Pokud byste mezi povídkami hledali nějakou, která by se alespoň trochu přiblížila atmosféře novely Já, legenda, pak by to byl Tanec mrtvých (nejenže se potýká s totožným tématem, ale snad ještě dusivější atmosférou) a o něco slabší povídka Bílé hedvábné šaty.
Další výbornou prací je psychologické drama Nepříčetný dům, ve kterém hrdina – spisovatel – marně bojuje se svojí vnitřní prázdnotou. Navazující krátká povídka Pohřeb je pak příjemnou úsměvnou oddechovkou, za kterou by se nestyděl ani Švandrlík.
Povídkové desatero pak završuje klasický příběh o uřknutí s názvem Z hlubin stínu a konečně perfektní psychologický příběh o rozpolcení osobnosti s názvem Kdo je na drátě.
Je patrné, že téměř každý z příběhů následně inspiroval další knižní, filmové i seriálové autory. Celá kniha je doslova studnicí původních námětů, dílo, které by nemělo chybět v knihovně žádného vyznavače hororových příběhů. A nejen těch. Nakladatelství Argo nezklamalo grafickým zpracováním, vazbou ani obálkou, takže jde o kousek, který může potěšit kteréhokoli čtenáře.
Vydalo: Argo, 2018
Překlad: Milan Žáček
Obálka: Dark Crayon, Piotr Cieśliński
Vazba: pevná
325 stran / 298 Kč
