Peter V. Brett: Jádro (Démonský cyklus 5)

Ukázky z knih / 22.2.2018 /

Od nepaměti se noční temnotou plíží krvelační démoni lovící lidi. Bezpečných míst k životu je stále méně a zdá se, jakoby pronásledovanému lidstvu už nezbývala žádná naděje. Pak povstali dva bojovníci, blízcí si jako bratři, dokud je nerozdělila trpká zrada.

Arlen Sedlák – Tetovaný, od hlavy po paty pokrytý chranami, které mu umožňují bojovat s démony tváří v tvář – a vítězit.
Jardir, vyzbrojený mocnými magickými zbraněmi z dávnověku. Prohlásil se Osvoboditelem, který má podle proroctví sjednotit lidstvo a vést ho k vítězství v šaraku ka – konečné válce proti démonům. Aby lidstvo mělo šanci ve válce zvítězit, vydávají se Arlen, Renna a Jardir do Jádra, nejtemnějších hlubin zla, odkud podle jejich očekávání není už pro nikoho návratu…

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Prolog

Žalářníci

334 p. N.

„Bude rojení.“

Alagai Ka, démonský Choť, promluvil ústy lidského raba, toho, jenž se nazýval Šandžat. Teď už byl Choť spoutaný a ležel v silovém kruhu, ale předtím se mu podařilo rozbít jeden zámek, a než se jeho věznitelé vzchopili k činu, tak si toho raba podmanil.

Ze Šandžata se zlomenou vůlí zbyla jenom loutka a Choť si užíval utrpení, které tím působil svým věznitelům. Hýbal rabovýma nohama a seznamoval se s jeho tělem. Lidský rab nebyl tak užitečný jako měňavec, ale byl silný a vyzbrojený primitivními zbraněmi pozemského stáda a měl k věznitelům citové vazby, jichž mohl Choť využít.

„Co to má, do Jádra, znamenat?“ dotazoval se ostře Průzkumník.

Ten, kterého ostatní nazývali Arlenem nebo Par’chinem. Měl na druhé velký vliv, ale doopravdy je neovládal.

Choť si našel přístup do rabova mozkového centra řeči a čím dál plynuleji ovládal ty primitivní skřeky, které se mezi lidmi pokládaly za dorozumívání. „Královna bude brzy klást.“

Průzkumník se zahleděl rabovi do očí a založil si ruce na hrudi.

Chrany vepsané inkoustem do kůže mocně tepaly. „To vím. Ale co to má co dělat s rojením?“

„Mne jsi zajal a mé nejsilnější bratry jsi zabil,“ odpověděl Choť. „Na mozkovém dvoře nezbyl nikdo natolik mocný, aby zabránil mladým královnám vycucat své matce magii a dospět.“

Průzkumník pokrčil rameny. „Královny se přece pozabíjejí navzájem, ne? Přímo tam, kde se vylíhly, přičemž ta nejsilnější převezme úl. Lepší čerstvě vylíhlá královna než dospělá.“

Zatímco Choť vytrvale upíral rabovy oči na Průzkumníka, vlastním zrakem pozoroval aury ostatních přítomných v místnosti.

Následník – ten, jehož nazývali Jardirem – vyzbrojený pláštěm, kopím a korunou Mozkovraha, byl samozřejmě nejnebezpečnější. Choť v řetězech a v chranovém kruhu by měl pramalou šanci, kdyby se Následník rozhodl ho zabít, a zotročení Šandžata už tak Následníka rozlítilo na nejvyšší míru.

Ale Následníka zrazovala jeho aura. Nakolik toužil Chotě zabít, přece jen ho potřeboval živého.

Zajímavější byla citová pavučina spojující Následníka s Průzkumníkem. Láska i nenávist, rivalita i respekt. Vztek. Pocit viny. Byla to výbušná směs a Choť ji s potěšením zkoumal. Následník prahnul po vědomostech. Průzkumník mu toho ještě hodně neřekl a Následníkova aura sršela vzteky, že si má nechat někým velet.

Méně předvídatelná byla Lovkyně, ta, již nazývali Rennou. Ta živelná samička žhnula nakradenou jádrovou magií a její tělo bylo poseto silovými chranami. Nebyla tak zkušená ve využívání své moci a zároveň byla schopná zaútočit bez rozmyslu. Krotila se, ale měla v ruce zbraň a byla připravená zaútočit při prvním náznaku, že se něco chystá.

Ten poslední rab byla samička, Šanva. Stejně jako jeho loutka, ani ona neměla žádnou valnou magii. Kdyby byla nezabila svými zbraněmi démonského prince, byl by ji Choť zavrhl jako bezvýznamnou.

Ale i když byla Šanva tou nejslabší z jeho věznitelů, měla znamenitou aura. Choťova loutka byla jejím otcem a Šanva sice měla silnou vůli, díky níž si udržovala povrch aury v klidu, ale vespod, vespod se její duše svíjela v bolestech. Moci tak Choť rozlousknout její lebku a zahryznout se do měkké tkáně jejího mozku, to by si na té paměti pochutnal.

Choť přiměl loutku k smíchu, aby upoutal lidskou pozornost na raba místo na sebe. „Ty mladé královny ani nedostanou příležitost mezi sebou bojovat. Vzhledem k tomu, že žádný z mých bratří není natolik silný, aby ovládal ostatní, tak si každý nějaké to vajíčko ukradne a prchne.“

Na to se Průzkumník na okamžik odmlčel, začínalo mu svítat. „Založí si hnízda po celé These.“

„S tím už nepochybně začali.“ Choť nechal loutku máchnout kopím a lidské oči to dle očekávání sledovaly. „Tím, že mě tady držíš, odsuzuješ k záhubě vlastní plemeno.“

Choť nenápadně pohnul svými řetězy, jestli nenajde nějaké slabé místo. Chrany vyryté do kovu pálily, šátraly po jeho magii, ale Choť si svou moc pečlivě střežil. Jeden zámek už rozbil a jednu končetinu si osvobodil. Kdyby se mu podařilo rozlomit další, mohla by jeho loutka poškodit kruhy natolik, aby mohl Choť utéct.

„Kolik mozkovců zůstalo v úlu?“ zeptal ostře Průzkumník. „Prozatím jsme jich zabili sedm, nepočítaje v to tebe. Počítám, že to je jako nic.“

„V úlu?“ opáčil Choť. „Tam není prozatím žádný. Bezpochyby si už rozdělili líhně, a než začne královna klást, budou si chtít svá nová území podmanit.“

„Líhně?“ opáčila Lovkyně.

Loutka se usmála. „Lidé z těch vašich Svobodných měst brzy shledají, že jejich hradby a chrany jsou méně spolehlivé, než si mysleli.“

„Troufalé řeči, Alagai Ka,“ poznamenal Následník, „na to, že před námi ležíš v poutech.“

Choť konečně našel, co hledal. Maličký kaz v jednom zámku, který se během měsíců jeho uvěznění pomalu šířil. Zlomit ten zámek by mu umožnilo vyklouznout z řetězu, ale požadovaná síla by viditelně zazářila a jeho věznitelé by si toho mohli všimnout dřív, než by bylo hotovo.

„Dosud vám byly líhně ponechány.“ Loutka popošla o krok stranou a jejich oči ji sledovaly. „Jako loviště pro mé bratry. Ti však teď vezmou své raby, vaše hradby rozbijí jako nic a všichni si založí vlastní chovy, aby měli čím krmit své čerstvě vylíhnuté královny.“

„A v jejich lůnech roste zhouba pro Alu,“ pochopil Následník. „To nesmíme dopustit.“

„Tak mne pusťte na svobodu,“ navrhl Choť.

„Ani náhodou,“ zavrčel Průzkumník.

„Je to vaše jediná možnost,“ nevzdával se Choť. „Můj návrat ještě může rojení zabránit.“

„Ty jsi kníže lží,“ řekl Následník. „Nejsme tak hloupí, abychom ti věřili. Je tu jiná možnost. Půjdeme do bezedných hlubin a skoncujeme s Alagai’ting Ka jednou provždy.“

„Tvrdíš, že nejste hloupí,“ podotkl Choť, „a přitom si myslíte, že můžete přežít cestu do úlu. Nedostanete se ani tak daleko, jako se dostal Kavri, než to vzdal a utekl zpátky na povrch.“

Ta slova měla zamýšlený účinek, protože Následník strnul a sevřel kopí. „Další lži. Kadži vás porazil.“

„Kavri pobil mnoho rabů,“ uznal Choť. „I mnoho princů. Trvalo nám stovky let, než jsme úl znovu naplnili. Nicméně pokusy prorazit na naše výsostné území se Kavrimu nezdařily. To je asi tak vše, v co může vaše plemeno doufat. Ostatně toto není první cyklus a nebude ani poslední.“

„Říkal jsi, že nás dovedeš do Jádra,“ připomněl mu Průzkumník.

„To bys mohl zrovna tak dobře chtít jít na povrch světlonoše,“ odtušil Choť. „Shořel bys dávno předtím, než by ses tam dostal. To víš sám.“

„Tak tedy do úlu,“ řekl Průzkumník. „Na mozkový dvůr. Do té zatracené líhně démonské královny.“

„To tě zničí zrovna tak.“ Choť poposunul loutku k okraji o další krok.

„My to riskneme,“ prohlásila Lovkyně.

Konečně byli správně rozmístění. Loutka zvedla kopí a vrhla ho rovnou na srdce Průzkumníka. Dle očekávání se rozplynul, kopí neškodně prošlo skrz a letělo rovnou na Následníka, který roztočil svou zbraň, aby letící kopí smetl.

Mezitím loutka vší silou praštila štítem do jednoho z chranových kamenů, které Chotě věznily v kruhu, a tvrdým okrajem štítu kámen roztříštila. Lovkyně bleskurychle vyrazila do útoku, ale v tu chvíli zaječela rabí samička a skočila Lovkyni do cesty, aby svého otce ochránila.

Loutka tak měla dost času se otočit a vzít do ruky chraněný řetěz a Choť mezitím magickým šlehem roztříštil oslabený článek. Jako pavouk rozebírající poškozenou pavučinu rozplétala loutka řetěz, i když stříbrné chrany Chotě pálily, ale bolest byla malou cenou za svobodu.

Choť švihnul spárem a pomocí magického šlehu mrštil štěpinou z rozbitého kovového článku po Následníkovi a srazil mu z hlavy korunu, čímž mu znemožnil zvednout záštitu, za kterou ho už jednou lapil.

Lovkyně smetla rabí samičku z cesty a skočila po loutce, aby ji zastavila, ale už bylo pozdě. Ledva se po ní rozmáchla zbraněmi, Choť se rozplynul a hmotný nechal jen jediný spár, kterým jí rozpáral útroby, když se prohnala kolem něj. Pak se škvírou, kterou loutka udělala v kruhu, protáhl ven a u vnějšího chranění se zase zhmotnil.

Lovkyně se zajíkla a zoufale se snažila udržet vnitřnosti v útrobách, aby se nevyhrnuly na podlahu, a Průzkumník se hnal své družce na pomoc. Lovkyně se nedokázala natolik soustředit, aby se mohla rozplynout a sama sebe zahojit, a Průzkumník promrhá cenný čas i sílu na to, aby ji zachránil.

Choť nakreslil do vzduchu údernou chranu, kameny pod Následníkovýma nohama popukaly a Následník šátrající po koruně upadl na všechny čtyři. Loutka odkopla korunu na druhou stranu místnosti a vyrazila proti Následníkovi, aby ho zdržela alespoň ještě o pár vteřin.

Choť se otočil, přičemž zvedl pahýl ocasu a rozeslal spršku magicky mrtvých výkalů tak, aby zneškodnil chrany.

Zrovna když se chtěl znovu rozplynout, Následník zařval: „Dost!“, udeřil spodkem ratiště o podlahu a v magické vlně ztratili půdu pod nohama všichni. Choť se rychle vzpamatoval, odhmotnil se a vyrazil k vyhlédnuté škvíře mezi chranami, ale to už Průzkumník vrhl vlastní magii, která odtáhla závěs, a na škvíru mezi chranami dopadlo první ranní světlo. Světlonoš ještě ani nevystoupil nad obzor, ale jeho světlo už teď spalovalo Choťovu magii a působilo mu nevýslovná muka.

K vyhlédnuté škvíře už se démon neodvážil ani přiblížit.

Lovkyně se rozplynula a znovu zhmotnila, již zahojená. Ona a Průzkumník zkušenýma rukama kreslili do vzduchu chranění, vysílající do démonského oblaku vlny bolesti; marně prchal před světlem. Ve svém netělesném stavu navíc nemohl Choť ovládat svou loutku a rabí samička jí teď už rychle nasadila zneškodňující chvat. Následník se znovu zmocnil své koruny, zvedl záštitu a Chotě za ní opět polapil.

Jiná možnost než vzdát se a vyjednávat nebyla. Pořád ho potřebují živého. Choť se zhmotnil se zataženými drápy, nevyceněnými zuby a po lidském zvyku vysoko zvednutými hnáty na znamení, že se vzdává.

Lovkyně ho praštila ze strany do hlavy, až se mu z jejích úderných chran rozdrkotala lebka. Byla prchlivá. Ostatní se snad budou víc ovládat.

Ale když Choť po té ráně odvrávoral, Průzkumník ho praštil z druhé strany, prorazil mu lebku a vyrazil mu oko.

Démon se zapotácel a chytil třetí ránu, ratištěm Následníkova kopí, který ho praštil silněji než skalní démon.

Výprask pokračoval a Choť už si myslel, že ho ti rozzuření barbaři snad zabijí. Chtěl se rozplynout, ale podobně jako před chvílí Lovkyně i on najednou zjistil, že se nedokáže soustředit ani natolik, aby rozplynutí započal.

Pak už bylo těžké soustředit se byť jen na to, kdo ho jak praštil, a zůstal jen praskot a otřesy po každé ráně, která dopadla.

A pak bylo těžké se vůbec jen soustředit. Před očima se mu zatmělo.

*

Choť se probral v trýznivých mukách. Pokusil se nasát sílu ze svých vnitřních zásob, aby se zahojil, ale tam už toho moc nezbývalo. V bezvědomí určitě hluboce nasával, aby se zotavil z těch nejhorších zranění.

Zbytek se bude muset zahojit přirozenou cestou.

Ale zůstal volný, bez toho prokletého řetězu. Možná ho teď narychlo opravují. Možná čekali, že zůstane bezmocný delší dobu.

Pokud ano, tak jsou to ještě větší hlupáci, než by si i on byl myslel.

Závěs byl zatažený a Choť cítil, že za těžkou látkou je tma. Vypadalo to, že možnost uniknout má znovu na dosah. Zvedl pařát, nakreslil do vzduchu chranu a vypustil do ní kapku své zbývající magie, aby ji nabil.

Ale magická síla se rozplynula ještě dřív, než dospěla do špičky jeho spáru, a tělem projela taková bolest, až zasyčel.

Znovu nasál a moc ho opět zklamala, jen po těle cítil pálení.

Choť se podíval na svou kůži, uviděl zářící chrany a svitlo mu.

Potetovali mu tělo inkoustem, víceméně tak, jak si to Průzkumník udělal na sobě. Byl pokrytý chranami.

Mozkovými chranami, určenými přímo pro jeho kastu. Ty symboly ho uvěznily v jeho vlastním těle a bránily mu rozplynout se nebo i jen rozvinout mysl. Ba co hůř, kdyby Choť – nebo jeho věznitelé – přiživili chrany dostatečným množstvím magie, ty chrany by ho zabily.

Tohle bylo daleko horší než řetěz. Tohle bylo pokoření přesahující veškerou Choťovu představivost.

Ale každá potíž má své řešení. Každé chranění má svou slabinu.

Dočká času a najde ji.

***

Kapitola 1

Obojí

334 p. N.

Leeshu vytrhly ze spánku křečovité stahy.

Deset dní na cestě v doprovodu pěti tisíc drvoštěpů ji donutilo zvyknout si na nepohodlí. Teď už mohla spát jen na boku, což bylo něco, na co nebylo kočárové sedadlo stavěno. A tak začala líhat na podlaze svinutá do klubíčka, tak jako Amanva a Sikva v jejich kočáře plném polštářů.

Děložní svaly se napínaly a stahovaly, připravovaly se na úkol, který se blížil, a Leeshu zachvacovaly vlny bolesti. Správně neměla rodit ještě třináct týdnů, ale tohle se ženám stává běžně.

A každá jedna z nich napoprvé propadá panice, říkávala Bruna, a myslí si, že bude rodit dřív. To se stalo dokonce i mně, a to jsem vytáhla na svět tucty vřískajících děcek, než jsem poprvé vyklopila své vlastní.

Leesha začala rychle, pravidelně dýchat, aby se uklidnila a lépe snášela bolest. Bolest pro ni nebyla v posledních dnech ničím novým. Dítě sebou házelo a kopalo tak, že měla břicho plné černých podlitin.

Několikrát během těhotenství byla Leesha nucena vést skrze vlastní tělo mocnou chranovou magii. Pokaždé se dítě divoce ozvalo. Zpětná vazba z magie může dodat člověku nadlidskou sílu a výdrž. Starému vrátí mládí a mladému dá předčasně dospělost. Posílí emoce a oslabí sebekázeň. Lidé zmítaní magií dokážou být pěkně zuřiví. Nebezpeční.

Co může taková moc udělat s dítětem, které ještě není plně vyvinuté? Leesha nebyla ještě ani v sedmém měsíci, ale už vypadala i se cítila na konec devátého. Tušila předčasný porod, dokonce ho i vítala z obav, že dítě bude nakonec na přirozený porod moc velké.

Nebo mi pěstí prorazí lůno a vyleze si ven samo. Leesha dýchala a dýchala, ale neuklidnila se a ani bolesti nepolevily.

Záchvat stahů může vyvolat kdeco, učila Bruna. Jako třeba děcko kopající do plného močového měchýře.

Leesha našla nočník, ale i když si ulevila, na křeče to nepomohlo.

Letmo mrkla do porcelánové nádoby. Moč byla kalná a krvavá.

Strnule zírala do nočníku a myšlenky pádily jak splašené. A pak děcko tvrdě koplo. Vykřikla bolestí a věděla.

Už to začíná.

*

Leesha poslala pro Wondu, a než dorazila, opatrně se usadila na sedadlo. Už se skoro rozednívalo.

Wonda hodila uzdu nejbližšímu strážnému, mrštně jako kočka se skulila z koně rovnou na kraj jedoucího kočáru, otevřela dveře a jakoby nic plavně přeskočila na sedadlo naproti Leeshe.

„Už jsme skoro doma, mistryně, kdyby ses chtěla kapku upravit,“ řekla Wonda. „Zatímco jsi spala, Gared jel napřed. Zrovna jsem od něho dostala vzkaz.“

„Jak moc je to zlé?“ zeptala se Leesha.

„Zlé,“ odtušila Wonda. „Veškeré služebnictvo se chystá nastoupit na vítání. Gared se to snažil zarazit, jak sis přála, ale prý to bylo jako snažit se holýma rukama vytrhnout pařez.“

„Angiersané a ta jejich zatracená obřadnost.“ Leesha se trpce ušklíbla. Začínala chápat vévodkyni Araine, která dokázala procházet kolem mračen klanějícího se služebnictva a předstírat, že je vůbec nevidí.

Někdy to byl jediný způsob, jak se mohl člověk dostat tam, kam chtěl.

„A nejsou to jen sloužící a strážní,“ dodala Wonda. „Už dorazila i polovina vesnické rady.“

„Noci.“ Leesha složila tvář do dlaní.

„Stačí říct a já nechám nastoupit špalír drvoštěpů a ty proběhneš rovnou dovnitř,“ navrhla Wonda. „Všem řeknu, že za nimi zajdeš, až si odpočineš.“

Leesha zavrtěla hlavou. „Já se dnes vracím domů jako hraběnka. Nezačnu tím, že se budu všem vyhýbat.“

„Jasně, mistryně,“ uznala Wonda.

„Potřebuju ti něco říct, Wondo,“ pokračovala Leesha. „Ale musíš zachovat klid.“

Wonda na ni vyjeveně vytřeštila oči a začala vstávat.

„Wondo Drvoštěpova, zůstaň hezky přilepená na tom sedadle,“ zarazila ji Leesha, švihla prstem jako bičem a dívka dosedla zpátky.

„Stahy už přicházejí po šestnácti minutách,“ pokračovala Leesha. „To dítě se může narodit za pár hodin. Dnes budu zcela závislá na tobě, drahoušku, takže potřebuju, aby ses soustředila a pozorně mě poslouchala.“

Wonda ztěžka polkla, ale přikývla. „Dobře, mistryně. Řekni mi, co chceš, a já to zařídím.“ „Důstojně vystoupím z kočáru a vydám se ke dveřím,“ začala Leesha. „Cestou tu a tam s někým promluvím. Ale nikdy se nezastavíme ani nezpomalíme.“

„Jo, mistryně,“ řekla Wonda.

„Veřejně tě jmenuji velitelkou své domácí ostrahy,“ sdělila jí Leesha.

„Jestli budou všichni, jak jsi říkala, nastoupení na nádvoří, tak by ses mohla rovnou pohodlně ujmout velení a poslat drvoštěpky, aby obsadily vévodské sídlo. Jakmile zajistí vévodské komnaty, nesmí dovnitř nikdo kromě tebe, mne a Darsy.“

„Vika?“ hlesla tázavě Wonda.

Leesha zavrtěla hlavou. „Vika poprvé po několika měsících uvidí svého manžela. To jim nebudu brát. A v tomhle případě beztak nedokáže nic, co by nezvládla i Darsy.“

„Jo, mistryně,“ souhlasila Wonda.

„Nesmíš nikomu říct, co se děje,“ upozornila ji Leesha. „Ani strážím, ani Garedovi, nikomu.“

„Ale mistryně…“ začala Wonda.

„Nikomu,“ zachraptěla Leesha a zaťala zuby. Přišly další stahy. Jako by se kolem břicha obtáčel had a utahoval stisk. „Nechci, aby se o tom mluvilo jako o nějakém žonglérském představení. Rodím dítě Ahmannu Jardirovi. Ne každý mu bude přát dobré a po porodu budeme oba… bezbranní.“

Wondě ztvrdl pohled. „Nebudete, dokud jsem tu já, mistryně. Přísahám na slunce.“

*

Wonda vylezla z kočáru, jako by se nic zvláštního nedělo, a hladce naskočila do třmenů klusajícího koně.

Chranové světlo v kočáru s časně ranním světle zesláblo, ale jakmile dvířka za Wondou zaklapla, zase se rozjasnilo. S ním znovu oživly chrany ticha a Leesha bolestně zasténala.

Jednou rukou se zapřela v kříži, druhou si nadzvedla těžké břicho a ztěžka se narovnala. Žárové chrany ohřály kotlík během několika vteřin. Leesha si nalila na žínku horkou vodu a přitiskla si ji na obličej.

Ze zrcadla na ni hleděla bledá, propadlá tvář s černými kruhy pod očima. Leesha by nejraději sáhla pro svůj hora-váček a nasála trochu magie, která by jí dala sílu do nadcházejících útrap, ale to by bylo příliš nebezpečné. Magie byla známá tím, že přivodí dítěti záchvat zuřivosti.

A to bylo to poslední, co by jí teď ještě chybělo.

Letmo zavadila pohledem o pudřenku, ale na rozdíl od kreslení chran jí líčení beztak nikdy nešlo. Na to měla nadání její matka. A tak se alespoň učesala a upravila si šaty.

Cesty ve vnějších okrscích Drvoštěpské Kotliny se vinuly a klikatily podle křivolakého tvaru velechran, které navrhla spolu s Arlenem Sedlákem. Kotlina teď měla přes tucet okrsků a stále se rozšiřující síť propojených velechran, která zaháněla démony noc co noc dál a dál.

Leesha znala ten tvar stejně důvěrně jako milenka, neměla zapotřebí vyhlížet z okénka, aby poznala, že projíždějí zrovna Novou Usedlostí.

Brzy vjedou do vlastní Drvoštěpské Kotliny, hlavního sídla Kotlinského hrabství a srdce velechran. Ještě před dvěma roky byla Kotlina vesnicí s ani ne třemi sty lidmi – jen taktak velká, aby to stálo za tečku na mapě. Teď se vyrovnala kterémukoli Svobodnému městu.

Sevřel ji další stah. Už byly častější – jen šest minut od sebe. Začínala se otevírat a cítila, jak si dítě sedá níž. Dýchala. Měla bylinky na bolest, ale neodvažovala si je vzít, dokud nebude bezpečně usazená ve svých komnatách.

Vykoukla zpoza závěsu a okamžitě toho zalitovala. V odpověď se zvedl bouřlivý jásot. Marně doufala, že když dorazí před svítáním, proběhne návrat domů v tichosti; družinu takové velikosti utajit nešlo.

I v tak časné hodině lidé houfně vybíhali do ulic či se dívali z oken na průvod, který se vinul domů.

Bylo to zvláštní, myslet na Thamosovu tvrz jako na domov, ale teď jí jako hraběnce Kotlinského hrabství patřila. Její chalupu v Kořenářském lese Darsy za její nepřítomnosti proměnila na ředitelství Kořenářské akademie, první z mnoha škol, které snad v Kotlině vzniknou. Leesha by byla raději tam a vyučovala učednice, ale byla pravda, že když se usadí ve tvrzi, bude toho moci udělat daleko víc.

Když se pevnost objevila na dohled, Leesha otráveně nakrčila nos.

Byla to mohutná, hranatá, opevněná stavba, budovaná spíš na obranu než pro krásu – alespoň při pohledu zvenčí. Jenže uvnitř to bylo svým způsobem ještě horší, marnotratné jako palác, v zemi těžce bojující o obnovu. Teď, když to je její, bude nutno řešit obě stránky věci.

Velká brána do pevnosti byla otevřená a cestu po obou stranách lemovaly pozůstatky Dřevních kopiníků, bývalé Thamosovy jízdy. Zbyla jich sotva padesátka, o ostatní včetně samotného hraběte jednotka přišla v bitvě o Dokov. Byli oslniví na svých velkých angierských mustanzích, muž a kůň v pozoru, se stejným kamenným výrazem. Všichni byli ve zbroji, jako by čekali, že je Leesha každým okamžikem povede do boje.

I shromáždění na nádvoří bylo od pohledu nastoupeno stejně tak dobře na válku jako na uvítání doma. Nalevo kapitán Gamon se svými poručíky v čele stovek mužů ve zbrani, s vypnutým hrudníkem a pohledem upřeným přímo před sebe, těžké palice zapřené o zem, všechny špičky přesně ve stejném úhlu.

Na pravé straně nádvoří celé osazenstvo tvrze – armáda sama o sobě – vyrovnané neméně přesně než pěchota, v čistých, nažehlených livrejích, všechno jako ze škatulky.

Bylo by zajímavé vidět, co by se dělo s těmi dokonale vyrovnanými šiky, kdybych porodila rovnou na nádvoří. Byla to jízlivá myšlenka, ale pak dítě koplo a Leeshu přešla legrace.

Došlo na Wondino varování, pod schody do budovy stál hlouček lidí. V popředí ji očekával škrobený pan Arther ve slavnostní livreji, dokonce i s kopím. Za ním stála Tarisa, hraběcí chůva z Thamosova dětství, z níž se posléze stala Leeshina komorná. Čekal tu i Gared s Rosal, svou nastávající, a s Rosalinou matkou. S ním tu byl ještě inkvizitor Hayes, kořenářky Darsy a Vika, Leeshin otec Erny a… noci, dokonce i Leeshina matka Elona, jejíž oči metaly dýky do Rosaliných zad. Leesha se modlila, aby jí ta časná ranní hodina ulevila alespoň od tohoto „démona“, ale jako vždy zůstala v tomto nevyslyšena.

Do dvířek strčila hlavu Wonda. „Připravena, mistryně?“

Sevřel ji nový stah. Polilo ji horko, i v tom chladném zimním vzduchu se potila.

Leesha se usmála a nic z toho nedala na sobě znát. Nohy se jí třásly, když vstávala, a cítila, že dítě rázem kleslo o palec níž. „Ano, drahá. A teď rychle jako blesk.“

Když kočár dojel, Gamon sesedl. On, Arther a Gared se o sebe div nepřerazili, jak se drali, aby jí nabídli pomocnou ruku, když sestupovala dolů. Leesha jim nevěnovala ani pohled a pevně se při sestupování chytila Wondiny paže. Spadnout před celým tím shromážděním by nebylo nejlepší.

„Vítej zpátky v Kotlině, hraběnko Papírova,“ pronesl Arther s dvorní úklonou. „Je velká úleva vidět, že se ti vede dobře. Když jsme se doslechli o tom útoku na Angiers, obávali jsme se nejhoršího.“

„Děkuji,“ odvětila Leesha, když chytila rovnováhu. Celé nádvoří se klanělo. Leesha se napřímila v zádech a všechno to ocenila důstojným přikývnutím, na které by byla pyšná i vévodkyně Araine.

Pak vykročila. Wonda se natočila tak, aby šla první a zároveň ji podpírala. Těsně za ní ji následovaly dvě statné drvoštěpky.

Zaskočení muži jim odklopýtali z cesty, ale obratem se vzpamatovali a klusali za nimi. První, kdo s ní srovnal krok, byl Gamon. „Má paní, připravil jsem rozpis služeb domácích stráží…“

„Děkuji, kapitáne Gamone.“ V Leeshe se bouřily útroby. Zaťala stehna, děsila se, že by jí mohla prasknout voda dřív, než dojde do domu.

„Buď tak hodný a dej ho kapitánce Wondě, prosím.“

Gamon vytřeštil oči a strnul, jako by do něj hrom udeřil. „ Kapitánce Wondě?“

„Tímto jmenuji Wondu Drvoštěpovu kapitánkou domácí ostrahy,“ pronesla hlasitě za chůze Leesha. „Hodně opožděné povýšení.“

Gamon si pospíšil, aby je zase dohnal. „Bylo­li mé velení nějakým způsobem neuspokojivé…“

Leesha se usmála a v duchu dumala, jestli nebude zvracet. „Vůbec ne. Tvá služba byla příkladná a o tom, jak udatně jsi hájil zájmy Kotliny, nelze pochybovat. Budeš dál velet Dřevním vojákům, ale ochranka mého domu bude podléhat výhradně Wondě. Nařiď rozchod a ať se muži vrátí ke svým povinnostem. Nečekáme žádný útok.“

Gamon vypadal, jako by mu zaskočilo, ale Leeshu po měsících strávených v Angiers, kdy ani nevěděla, zda je víc zajatcem nebo hostem, už unavovalo vidět Dřevní vojáky na každém kroku. Wonda mezitím povybírala drvoštěpy, kteří převezmou domácí ostrahu, a teď jim dala znamení, aby zajistili vchod a obsadili sídlo.

Když Gamon ohromeně ucouvl, uprázdněné místo rychle zaujal Arther. „Služebnictvo…“

„… vypadá svěže a připraveně ujmout se každodenních povinnost,“ uťala ho Leesha. „Tak je nezdržuj.“ A třepnutím ruky shromážděné propustila.

„Jistěže, má paní.“ Arther dal znamení a shromáždění se začalo rozcházet. Očividně chtěl říct ještě něco víc, jenže dopředu se protlačila Leeshina matka s Ernym v závěsu. Elona byla šest měsíců těhotná, ale dobře to skrývala pod šaty s dlouhým živůtkem, které kryly břicho a odváděly pozornost jinam. Muži před ní couvali, jako by to byl jadrnec.

„Má dcera a hraběnka Kotliny!“ Elona rozevřela náruč a celá zářila… že by snad pýchou? To jí nebylo podobné. Pokud ano, tak by to byl děs.

„Matko, otče.“ Leesha si dovolila krátké objetí a snažila se ovládnout a neklepat se.

Elona to vycítila, ale měla alespoň tolik slušnosti, aby ztišila hlas.

„Vypadáš hrozně. Co se děje?“

„Jen se potřebuju dostat dovnitř a oddechnout si.“ Leesha stiskla Wondě paži a opět se daly do pohybu. Někdo jiný by se možná bál Eloně zkřížit cestu, ale Wonda byla neúprosná jako padající strom. Elona vykročila za nimi, ale Erny ji zadržel, a tak se stáhla a jen ho zlostně sjela pohledem. Stejně jako Wonda Drvoštěpova i Leeshin otec byl vždycky na Leeshině straně.

„Vítej doma, hraběnko.“ Rosal zkušeně vysekla dvorní poklonu a její matka následovala dceřina příkladu.

„Emélie,“ zvolala Leesha. Dala si záležet, aby ji oslovila původním jménem. „Paní Lakýrníkova. Překvapuje mne, že vás zde nacházím v tak časnou hodinu.“

Gared se majestátně zařadil za ni a všichni tři následovali Leeshu ke schodům. „Hrabě nechal obě ženy bydlet tady ve své tvrzi, protože to prostě považoval za vhodné. Můžeme jim najít jiné místo…“

„Nesmysl.“ Leesha spiklenecky mrkla na Rosal. „Tady máme spoustu místa. A jak by to vypadalo, kdyby se taková slušná holka jako ty stěhovala do baronovy domácnosti před svatbou? Skandál!“

Gared zrudl. „Oceňuji to. Mám pro tebe nějaká lejstra na zkouknutí, až budeš mít čas…“

„Pošli mi je ráno.“ Leesha už byla skoro u schodů.

Jako další se s hlubokou poklonou vynořil inkvizitor Hayes. Mladý Franq, jeho akolyta, obvykle od svého pána neodlučný, podezřele chyběl. „Hraběnko. Chvála Stvořiteli, že jsi v pořádku.“

Zastavil další kočár z kolony a dvířka se otevřela. Hayes vytřeštil oči, když z kočáru vystoupil pastýř Jona. Vika vykřikla, vyloupla se z uvítací řady a běžela po schodech dolů ke svému manželovi.

Hayes na ni zděšeně zíral, ale Leeshin úsměv byl i přes rvavou bolest upřímný. „Jistě rád uslyšíš, inkvizitore, že tvé dočasné pověření v Kotlině je u konce. Vedení bohoslužeb v Kotlinském hrabství se opět ujme Jona.“

„Nesmysl,“ zaprskal inkvizitor. „Já přece jen tak nepředám svou katedrálu…“

Leesha povytáhla obočí. „ Svou katedrálu, inkvizitore? Myslíš tu katedrálu v mém hrabství?“ Pořád šla. Dveře do budovy se blížily, ale pořád byly tak daleko.

Hayesovi nezbylo než obětovat důstojnost, nadzvednout si kutnu a cupitat za ní. „Mne může uvolnit pouze vévoda Pether…“

Leesha vytáhla dopis s vévodskou pečetí, čímž mu přetrhla nit. „Tvé vyšetřování skončilo.“

„V tom vyšetřování šlo o víc než o jednoho kacířského pastýře,“ namítal Hayes. „Otázka Arlena Sedláka…“

„Ta patří k těm, které můžete projednávat na radě pastýřů v Angiers, jak se vám zlíbí,“ přerušila ho Leesha. „Vrchním pastýřem kotlinského stáda bude Pastýř Jona.“

Hayesův vyjevený výraz předčil i Gamonův. „ Pastýřem?! “

„Když se Jeho Milost stala vévodou, tak se toho titulu vzdala,“ odpověděla Leesha, „a v Kotlině je každopádně víc lidí nežli v Angiers. Dohoda o Svobodných městech dává našim pastýřům právo založit nový řád.“

Inkvizitor se nezmohl na odpověď; beze slova převzal dopis a zaostal za Leeshiným cílevědomým krokem. Vévodův výnos jí dával moc vybrat duchovního vůdce Kotlinského hrabství, ale povýšením Jony na Pastýře šla až na hranu. Bylo to vyhlášení nezávislosti, které břečťanový trůn nepotěší, ale když se teď Leesha opět usídlí v Kotlině, tak s tím těžko můžou něco dělat.

Na Leeshino znamení se Darsy dala rychle do pohybu, vsunula se mezi ně a mohutným tělem inkvizitora úspěšně odstavila. „Stvořiteli budiž chvála! Jak milé je tě zase vidět, mistryně.“

„Ani nevíš jak moc.“ Leesha si ji přitáhla do náruče a zašeptala: „Stahy přicházejí už každé dvě minuty. Jestli nebudu brzy uvnitř, tak porodím tady na schodech. Wonda už poslala ženské, aby zajistily vévodské komnaty.“

Darsy přikývla, neunikl jí ani tep. „Mám jít napřed, nebo s tebou?“

Leeshu zalila úleva. „Pojď se mnou, prosím.“

Darsy ji vzala pod druhou paží a společně s Wondou vedli Leeshu dál. Mezitím zastavil další kočár a z něho důstojně vystoupily Amanva, Sikva a Kendall. Darsy je zvědavě sledovala.

„Mistryně,“ ozvala se. „Kde je Rojer?“

Leesha si udržela hluboký, pravidelný dech, i když ukazovala na rakev, kterou skupina drvoštěpů vytahovala z kočáru.

Darsy vyjekla a strnula. Leesha zavrávorala a nebýt Wondy, upadla by.

„Do háje, Darsy,“ zavrčela Wonda. „Na tohle zrovna teď nemáme čas.“ Darsy přikývla, vzchopila se a opět uvedla všechny tři do pohybu.

Amanva nic nedala na výhrůžné pohledy Wondy i Darsy a rovnou, svižně a plavně, přeplynula k Leeshe. Jediný pohled do jejích očí řekl Leeshe vše.

Ona to ví.

„Hraběnko Leesho,“ oslovila ji dama’ting.

„Teď ne, Amanvo,“ vydechla Leesha.

Amanva na to nehleděla a přistoupila blíž. Wonda jí chtěla zahradit cestu, ale Amanva ji klepla přes paži a Wonda ztratila vládu nad rukou na dost dlouho, aby Amanva prošla.

„Musím pomáhat při porodu,“ oznámila bez okolků.

„Do Jádra musíš,“ odsekla Darsy.

„Vrhla jsem kostky, mistryně,“ řekla tiše Amanva. „Jestli nebudu v následujících hodinách u tebe, zemřeš.“

„Mám to brát jako výhrůžku?“ zeptala se nebezpečně tiše Wonda.

„Přestaňte s tím, všechny,“ zasáhla Leesha. „Jde s námi.“

„Dokážu všechno…“ začala Darsy.

Leesha zasténala, měla co dělat, aby se nesvalila na zem. „Teď na to nemáme čas.“ Postavila nohu na schod. Tak krátký výstup, ale vypadal jako hora.

Na vršku čekala Tarisa. Leesha zvládla schody bez pomoci, ale Tarise stačil jediný pohled, aby věděla, co se děje.

„Tudy,“ řekla, obrátila se na podpatku, otevřela dveře a luskla prsty na hlouček služebných. Rozběhly se k ní a Tarisa jako vojvoda za chůze udílela pokyny a posílala je tam a onde.

Leesha věděla, že teď už se ta zpráva rozšíří rychle, ale s tím se nedalo nic dělat. Soustředila se plně na dýchání a na to, aby kladla nohu před nohu.

V okamžiku, kdy opouštěly velkou síň, dala Wonda znamení strážným. Srazili řady, Wonda popadla Leeshu do náruče jako dítě a zbytek cesty ji donesla.

*

„Tlač,“ naléhala Darsy.

Byla to zbytečné. Leesha cítila, že je dítě v pohybu, od okamžiku, kdy ji usadily na pelest a podepřely. Narodí se, ať bude Leesha tlačit, nebo ne. Byla úplně otevřená, plodová voda po cestě smáčela Wondě celou parádní dřevěnou zbroj. Každým okamžikem to bude mít za sebou.

Ale pak sebou začalo dítě mlátit a Leesha bolestí vykřikla. I Darsy vyjekla, když viděla, jak do Leeshina vzedmutého břicha zevnitř buší maličké ručičky a nožičky. Jako by v ní byl démon, který se snaží probojovat ven. Po celém podbřišku se přes blednoucí modřiny dělaly nové.

„Vidíš ho?“ vyhrkla Leesha.

Darsy nabrala dech a přesunula se zpátky mezi nouzově vyrobené třmeny. „Ne, mistryně.“

Do Jádra s tím. Už je to tak blízko.

„Pomoz mi vstát,“ řekla a chytila se Wondy za ruku. „Bude to snazší, když si dřepnu.“ Přidřepla si a snažila se dítě vytlačit ven.

Dítě znovu zaútočilo, koplo ji, jako když vyhodí kůň. Leesha zařvala a zavrávorala, ale Wonda ji zachytila a uložila zpátky do polštářů.

„Je to tak, jak jsem se obávala,“ ozvala se Amanva. „Mistryně, já to dítě musím vyříznout.“

Do toho se okamžitě vložila Wonda. „Ani náhodou.“

Rovněž obrovitá Darsy se zvedla a vztyčila se nad drobounkou Amanvou. „Ne, ani kdybys byla ta poslední kořenářka na světě.“

„Leesho va Erny am’Papír am’Kotlina,“ pravila Amanva. „U Everama a mé naděje na nebesa, přísahám ti, že jediná tvá naděje, jak přežít tuto noc, je, že tě rozříznu.“

To už měla Wonda v ruce nůž a Leesha dobře věděla, jak rychle ho umí použít.

Ale pak Amanva udělala něco, co by si Leesha nedokázala představit ani ve snu, ani kdyby žila tisíc let. Padla na kolena, přitiskla ruce na podlahu a čelo přitiskla mezi ně.

„U krve, kterou sdílíme, mistryně. Prosím. Ala tě potřebuje. Šarak ka tě potřebuje. Musíš mi věřit.“

„U krve, kterou sdílíte?“ opáčila Darsy. „Co to má, do Jádra…?“

„Udělej to,“ zachrčela Leesha. Dítě ji kopalo pořád.

„To snad nemyslíš…“ vydechla Darsy.

„Myslím, Darsy Drvoštěpova,“ odsekla Leesha. „Ona umí zacházet s nožem lépe než ty a ty to víš. Potlač svou pýchu a buď jí k ruce.“

Darsy se zachmuřila, ale přikývla, a Amanva vyndala ze svého hora-váčku kameny. „Oba dva vás uspím…“

Leesha zavrtěla hlavou. „Dítě uklidni, ale já zůstanu bdělá.“

„Na bylinky proti bolestem nemáme čas,“ namítla Amanva.

„Tak mi dej něco, do čeho se můžu zahryznout,“ řekla Leesha.

Vrásky kolem očí prozradily, že se Amanva pod závojem usmívá.

Přikývla. „Tvá čest nezná mezí, dcero Ernyho. Bolest je jen vítr. Ohni se jako palma a nech ji přes sebe převanout.“

*

Komnatu naplnil dětský křik. Amanva s Darsy zabalily dítě do povijanu, strčily ho do náruče Wondě a vrátily se ke své práci. Darsy zašívala řez a Amanva si mezitím připravovala hora-magii, aby urychlila hojení.

Wonda strnule stála jako nějaký novopečený otec, celá vyděšená, aby snad dítě nestiskla příliš silně a nerozmáčkla ho. Hleděla dolů na drobounký olivový obličejíček a Leesha věděla, že by za to miminko položila život.

Ruce Leeshu svrběly touhou natáhnout se pro dítě, ale věděla, že dokud ji nedají zase dohromady, tak musí nehybně ležet. Pro tuto chvíli si musela vystačit s vědomím, že je dítě zdravé a v bezpečí.

„Co to je?“ zeptala se.

Wonda prudce zvedla hlavu jako učednice nachytaná při dřímotě.

„Mistryně?“

„Mluvím o svém dítěti,“ řekla netrpělivě Leesha. „Je to holka nebo kluk?“ Na tom záviselo mnohé. Žírňanský dědic Ahmanna Jardira by mohl vyvolat otevřenou válku s Krasií. Ale dcera by nebyla terčem zájmu o nic méně. O tom, že si Krasijci pro to dítě přijdou, nikdy nepochybovala, i kdyby Amanva stokrát přísahala. Ale na tom, co jí teď Wonda odpoví, závisí, kdy přijdou – jestli teď nebo za deset let.

Wonda chovala dítě na jedné ruce a druhou odhrnovala povijan. „Je to k…“ Svraštila čelo a zadívala se pozorněji.

Nakonec rozpačitě vzhlédla. „To kdybych, do Jádra, věděla, mistryně. Já nejsem žádná kořenářka.“

Leesha na ni nevěřícně zírala. „Přece nepotřebuješ být kořenářka, Wondo, abys věděla, co má kluk a co má holka.“

„To je právě to, mistryně.“ Wonda vypadala vyloženě vyděšeně.

„To dítě má obojí.“

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Triton, březen 2018
Vazba: pevná
Počet stran: 752
Cena: 529 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít