Jodi McAlisterová: Valentýnské prokletí

Ukázky z knih / 14.2.2018 /

Nečekejte zamilovanou romanci. Z tohoto příběhu vás bude mrazit!
Nakladatelství Fragment vydalo young adult fantasy Valentýnské prokletí Jodi McAlisterové.

 

ANOTACE:
Perla Linfordová se narodila na Valentýna. A není u nich ve škole sama. Jsou čtyři a každý z nich dokáže dělat velmi zvláštní věci. Když po jednom z nich začnou jít bytosti, o kterých zatím četla jen v knížkách, začne Perla zjišťovat proč. A to za pomoci Finna Blacka – kluka, kterého zná od dětství a celou tu dlouhou dobu ho nemůže vystát. Pokud chce ale zachránit sebe a své spolužáky, bude muset hodit nesnášenlivost za hlavu. Jen společně s Finnem má totiž proti temným silám alespoň nějakou šanci…

 

UKÁZKA:

Kapitola první

Sice jsme byli ve starých stájích, ale nikdo z nás nečekal, že bychom tam viděli koně.

Nebo snad někdo změnil význam slova „opuštěný“ a neřekl mi to? Byla jsem si celkem jistá, že to znamená pustý, prázdný, neobývaný a podobná slovníková přídavná jména. Opuštěné stáje = žádní koně. To je jasné jako facka, ne?

Ale stejně tam ten kůň stál.

Ještě před chvílí jela party na oslavu sedmnáctých narozenin Tillie Nguyenové na plné pecky. Z reproduktorů burácela duc-duc hudba tak, až vám z toho cvakaly zuby. Všichni se bavili, popíjeli, tancovali, připíjeli si lahvemi. Já zrovna s Marií řešila, jestli je lepší Taylor Swift nebo Lorde, a taky jsem si říkala, že by moje nejlepší kamarádka Pipa mohla trochu brzdit v té líbačce se svým Julianem. Přála jsem si, aby dorazil Cardy a mohla jsem se s ním taky přede všemi líbat. Pak ale najednou Marie vyjekla a začala na něco ukazovat. Hudba ztichla a byl slyšet jen déšť padající na střechu z vlnitého plechu. Všichni jsme zírali na toho černého koně, který se před námi zničehonic objevil.

Všichni ztuhli a zmlkli. A jen zírali.

Kůň ladně přešlapoval těsně na hraně světla a tmy, se kterou si chvílemi pohrával, ale nikdy nepřišel na plné světlo. Nejsem žádný odborník na chování koní, ale tohle přece není normální. Nebo ano? Aby kůň poskakoval a oháněl se po vzduchu jako boxer ve stínu, krčil se a kýval se do stran jako uspávač hadů. Leskl se, jako by ho někdo nekonečně dlouho hřebelcoval, a déšť se po něm spouštěl jako vodopád stříbra. Byl jako ta nejzářivější, nejčernější a nejkrásnější věc, kterou jsem kdy viděla.

Chtěla jsem se ho dotknout.

Když pohladíte ten sametový kabátek, jako byste se dotýkali nebe… nebo usínali v saténovém povlečení nebo najednou vypili hodně šampaňského, které vám stouplo do hlavy, a celý svět se vám najednou zdál růžovější.

„Panejo,“ slyším Tillie vydechnout.

Chci natáhnout ruku a dotknout se ho.

Ale nemůžu se pohnout.

Jako bych měla nohy zalité do betonu. Přemýšlím, jestli jsem opilá, i když jsem měla jenom citronádu.

Určitě to půjde nějak vysvětlit. Samozřejmě že to půjde nějak vysvětlit. Bude to nějaký cirkusový kůň vycvičený k nejdivnějším trikům, kterého nemají ve výběhu, protože, nevím, asi není sezona nebo tak něco. Každopádně to ale je cirkusový kůň. Obyčejný kůň by nikdy nebyl takhle krásný.

„Pojď sem, krasavče,“ zašeptá Marie. „Pojď sem. No tak.“

Všichni jsou jakoby úplně ztuhlí, jen Marie popojde na světlo. Kůň přestane tancovat, zastaví se a vyčkává. Jsem v šoku, že na ni nikdo nekřičí, aby zůstala stát, že to může být nebezpečné. Sakra, jsem v šoku, že na ni já nekřičím, aby zůstala stát, že to může být nebezpečné. Všechno je v tu chvíli úplně nehybné a dokonalé, takže jakékoliv vyrušení by působilo skoro jako zločin.

Marie napřáhne ruku. Kůň k ní nakloní nozdry. Marie se jich chce dotknout a –

„Vypadni!“

Něco přiletí vzduchem a zasáhne koně přímo mezi oči. Kůň s řehtáním couvne a je mu vidět bělmo a už to OMFG není hodný kůň. Chystá se do nás tryskem vjet a srazit nás k zemi. Chci utéct, ale mám pořád ztuhlé nohy…

…pak však kůň znovu vztekle zařehtá a vyřítí se pryč, ven do noci.

Nikdo nic neříká. Nikdo se chvíli vůbec nehýbe, jako bychom se všichni zasekli na fotografii. Pak se Marie otočí a vykřikne: „Proč jsi to sakra udělal?“

„Nevím,“ odpoví Finn a začne zvracet – všude na zem, na sebe i na moje boty.

Kouzelné.

Mohla jsem ležet v posteli. Být zachumlaná pod peřinou a číst si knížku. Mohla jsem pracovat na té písničce, kterou mám panu Hunterovi v pondělí odevzdat. Mohla jsem se cpát čokoládou a dívat se na nějakou špatnou disneyovku nebo se s Mírou hádat, jestli byli INXS tou nejlepší kapelou na světě, nebo ne.

Ale místo toho jsem tady, uprostřed ničeho na debilní narozeninové party. Je mi děsná kosa, mám blbý šaty a poblil mě Finn Blacklin. Přesně takhle jsem si vždycky přála strávit sobotní večer.

„Panebože, Perlo, jsi v poho?“ zeptá se mě Pipa.

Neodpovím. „Díky,“ zavrčím místo toho na Finna. „Fakt díky.“

Nic neříká. Klečí a zvrací na sucho. Jedna moje část ho lituje, ale je to hodně, hodně, hodně malá část. Když vám poblije boty kámoš, je to jedna věc. A s mými kamarády už jsme za ty roky absolvovali slušný počet blicích maratonů. Jenže když vás blicí dělostřelbou zasáhne nepřítel na život a na smrt, je to něco úplně jiného.

Ztěžka se odbelhám za roh do něčeho, co má být místní koupelna. Musím obloukem obejít Cama Davidsona a Annabel Youngovou, než se vůbec můžu opláchnout (grr, proč se na téhle party všichni líbají se všemi?). Moc mi to nejde. Jsem si dost jistá, že mám po botách. Skvělé. Takže mě v nich Cardy ani jednou neuvidí. A přitom jsem na tuhle debilní party ve stájích přišla jen kvůli němu. A jen kvůli němu jsem si na sebe taky vzala tyhle absurdně krátké šaty, ve kterých totálně mrznu, a on se ani neobtěžuje dorazit.

Jsem úplně nejvíc na dně, co jsem kdy byla.

„Sorry, Perlo,“ zadrmolí Finn a sotva se drží na nohou, když se sem dokymácí. „Nechtěl jsem –“

„Nech si to,“ odseknu a obuju si svoje zničené boty.

Zvládne dojít k umyvadlu, než začne znovu šíleně zvracet. Protože jsem (občas) hodná, chytnu mu ty jeho debilní dlouhé černé vlasy a držím mu je, než se stihne ještě víc zadělat. Cítím, jak jsou jemné a hebké. Kdybych ho měla o trochu raději, zeptala bych se, co používá za šampon. Není fér, že má tenhle blbec takhle hezké vlasy.

„Dík,“ zamumlá.

Pustím ho. Sklouzne na kolena na (nechutnou) podlahu a opře se hlavou o chladné porcelánové umyvadlo. Říkám si, že bych ho tam mohla nechat, ale je dost pravděpodobné, že by se utopil ve vlastních zvratcích, a nechci, aby se to pak se mnou táhlo po zbytek života. „Jsi v poho?“ zeptám se ho.

Nesrozumitelně zasténá. Kleknu si vedle něho. „Finne. Finne. Jsi v poho?“

Otočí se na mě a podívá se na mě zpola zavřenýma očima. (Má nádherné oči, velké a zářivě zelené, i když teď jsou spíš do červena. Je to debil.) „Ty šaty ti fakt seknou,“ zamumlá.

To si toho ze všech těch lidí musí všimnout fakt on? „S kým jsi přišel?“ zeptám se ho. „Holly-Anne?“

„S Camem,“ odpoví.

Povzdechnu si. V blízké budoucnosti Cama od Annabel fakt neodtrhnu. „Pojď,“ řeknu mu. „Vezmu tě domů – panebože, co sis to udělal s rukou?“

Levou ruku má celou zarudlou a plnou puchýřů. Z některých vytéká odporně vypadající žlutá tekutina a stéká mu po zápěstí. Nevím sice, jak vypadá lepra, ale vsadila bych se, že nějak takhle.

„Nevím. Něčím jsem hodil. Po tom koni. Asi podkovou.“

„No, tak to gratuluju. Myslím, že máš alergickou reakci,“ oznámím mu.

Začínají se mu zavírat oči. Nejenom že má něco jako lepru, ještě k tomu je totálně nakalenej. Jasně. Tvrdě s ním zatřesu. „Zůstaň vzhůru,“ nařídím mu. Hledám něco, čím bych mu ovázala ruku, ale nic tu není. „Sundej si tričko,“ poručím mu.

Líně se na mě usměje a i přes ten momentálně pozvracený stav má fakt nádherný úsměv. „Vždycky jsem věděl, že mě o to jednou požádáš.“

„Mám ti jednu vrazit?“

„Ano, prosím.“

„Prostě si sundej to tričko, Finne.“

Poslechne mě, ale opilost ho připravila o všechnu obratnost, takže mu musím pomoct. Ve filmech je vždycky roztrhají zuby, ale já nemám chuť dávat si do pusy nic, co patří Finnu Blacklinovi. Zkrátka mu tu ruku zavážu celým tričkem. Vypadá, jako by měl nejhorší boxerskou rukavici na světě. „Můžeš mi to pofoukat, jestli chceš,“ prohlásí.

„Zmlkni a vstávej.“

„Jsi děsně sexy, když mi říkáš, co mám dělat.“

„Řekla jsem, abys zmlknul, Finne. Můžeš se postavit?“

Postaví se, ale nebezpečně se kymácí, takže ho prostě musím vzít za ruku a dát si ji kolem ramen. Snažím se ho podpírat a přitom ho napůl vést a napůl táhnout ven. „Jestli jsi mě chtěla, Linfordová,“ zadrmolí, „mohlas mi to jen říct.“

Ani se mu neobtěžuji odpovědět.

Nechápu, proč všichni vždycky vzdychají, že „óóó, Finn, je tááák sexy!“ Je nechutný. Jako jo, jasně, je strašně krásný na pohled, ale když vás někdo od pěti let mučí a vzájemně se nenávidíte, tak vás to přestane zajímat. A když vám pak ještě ten někdo pozvrací boty, moc to vašemu vztahu nepomůže.

„Kde je Marie?“ zeptám se Tillie a Pipy, když Finna vyvleču ven. Tillie se rozšíří oči úžasem, když vidí našeho třídního Casanovu, jak je bez trička omotaný kolem mě jako šála. Je mi jasné, že tohle mi budou připomínat už navěky. Proč, proč musím být tak debilně zodpovědná?

„Nevím,“ odpoví mi Pipa. „Co mu je?“

„Je na šrot,“ hlesnu.

„Servala mi tričko z těla,“ zadrmolí Finn. Tillie předstírá, že se neušklíbla, ale očividně se jí to nedaří. Uf.

„Chceš, abych řekla Julianovi, aby ho odvezl domů?“ zeptá se mě Pipa.

Měla bych ji poslechnout – Pipin přítel Julian je Finnův kamarád, na rozdíl ode mě – ale potřesu hlavou, protože jsem si, ani nevím jak, evidentně vypěstovala nějaký mučednický komplex. „Já už stejně jdu,“ namítnu. „Je mi strašná kosa a mám zničený boty. Odvezu ho. Všechno nej, Tillie.“

„Dík,“ odpoví Tillie. Asi pět vteřin potom, co jsem se otočila, uslyším, jak vybuchnou smíchy.

Někoho zabiju. Možná Pipu nebo Tillie. Nebo radši Finna. Anebo sebe.

Bez cavyků odhodím Finna na přední sedadlo a sednu si za volant. „Opovaž se tady zvracet,“ varuju ho. „Je to mýho bráchy. Jestli ho pobleješ, platíš za vyčistění.“

„To je fuk.“

„Ne, není to fuk,“ odseknu. „Myslím to vážně, Finne. Opovaž se.“

„Slibuju, slibuju,“ odpoví s rukama nad hlavou. „Nevyšiluj, Linfordová.“

Projedu polní cestou zpátky na hlavní silnici. Světla se na okamžik odrazí od zorniček něčeho v křoví a mě na vteřinu napadne, že to je zase ten černý kůň, ale je to jen vačice. „Kde bydlíš?“

„Tady jeď doprava,“ naviguje mě a hlava mu přitom padá na pás.

„Neusínej.“

„Neusínám,“ odpoví a sjede mě pohledem, jako kdybych po něm chtěla, aby za mě do konce roku dělal úkoly na matiku.

Oba se odmlčíme, ale není to rozpačité ticho. Když se dva lidi nesnáší, nemůže se mezi nimi rozhostit rozpačité ticho. Prostě to není možné. Nemůžete být v rozpacích, když plánujete, jak se někoho zbavit.

Proto mě taky překvapí, když Finn řekne: „Co to bylo s tím koněm?“

„Nevím. Doleva, nebo doprava?“

„Doleva. Odkud myslíš, že se vzal?“

„Nevím, z lesa? Utekl někomu ze stájí? Kdoví? A co na tom záleží?“

Na chvilku se odmlčí. „Tebe to nevyděsilo?“

Zamyslím se nad tím. Nedokážu si toho koně jasně vybavit – teda, pamatuju si, že tam byl, ale jako bych měla tu vzpomínku na okrajích rozostřenou šedivým nebo béžovým filtrem. „Asi to bylo trochu divný.“

„Přemýšlej o tom, Perlo,“ naléhá na mě. „Kde se tam vzal? A proč jsme tam jen tak všichni stáli jako magoři a zírali na něj?“

Stojíme na křižovatce, tak se na něj podívám. „Proto jsi po něm hodil tu podkovu?“

Pokrčí rameny. „Nepřemýšlel jsem. Vylétla mi z ruky dřív, než jsem si uvědomil, co dělám.“

„Tobě nedošlo, jak to mohlo být nebezpečné? Co kdyby se ten kůň vrhl na nás, místo toho, aby vyběhl ven?“

„Teď jsem ti řekl, že jsem nepřemýšlel!“

„No a proč jsi nepřemýšlel?“

„Já nevím! Jaksi jsem se nezarazil, abych si řekl, hmmm, proč jsem se nad tím nezamyslel?, že?“

Znechuceně zakroutím hlavou. „Jseš idiot.“

Naštvaně vydechne a zkříží si ruce na holých ramenou. „Tady doleva.“

„Ano, vaše veličenstvo.“

Už se spolu nebavíme, jen mě navádí. „Díky za odvoz,“ poděkuje mi, když zastavím před domem.

Za normálních okolností a s normálními lidmi bych řekla, „nemáš zač“ nebo „jasná věc“ nebo tak něco, ale tohle nejsou normální okolnosti a jsem s Finnem, takže mu neodpovím. Chci odsud co nejrychleji odjet, abych už nemusela ani minutu předstírat, že jsem si nevšimla jeho vypracovaného břicha.

Otevře si dveře, ale než vystoupí, otočí se na mě. „Hele, Perlo?“

„Co?“

„Nespi dneska s otevřeným oknem.“

„Cože?!“

Potřese hlavou. „Jen mám takový pocit…“

„Jaký pocit? Že mi oknem proskočí zlý černý kůň?“

„No tak sorry, že se starám!“ odsekne. „Čau ve škole.“ Zabouchne dveře a já okamžitě odjíždím.

Na konci se musím otočit, a když znovu míjím jeho dům, vidím, jak zvrací do záhonu. Blé. Ale aspoň že neblil v Mírově autě.

Přemítám, jestli by se Holly-Anne pořád tak líbil, kdyby i jí po­blil boty. Nebo Marii nebo kterékoliv jiné z těch sedmi tisíc holek (když se držím s odhadem při zemi), se kterými chodil. Možná že je, jak o něm jednou Tillie řekla, totálně a fakt mega sexy, ale když ujdete kilometr v botách, co vám někdo pozvracel, přestane vám tak připadat.

A platí to i o Finnovi.

* * *

Když přijdu domů, Eda je ještě vzhůru. „Jsi tu brzo,“ řekne a zvedne překvapeně hlavu od notebooku, když vejdu dovnitř. „Říkala jsem ti, že v těch šatech nastydneš.“

„Byla mi strašná kosa,“ prohlásím upřímně a hodím ty zničené boty za zadní dveře. „Ale odešla jsem spíš kvůli jednomu blicímu incidentu.“

Eda zkřiví nos: „Blé.“

„O jakém blití to mluvíte?“ zeptá se Míra a vyjde ze svého pokoje. „Copak jsi to zase vyváděla, rebelko jedna? Ty sis roztrhala šaty?“

„Zasáhly mě cizí zvratky. Bylo to nechutný. A šaty jsem si neroztrhala. Ale boty jsou v tahu.“

„Zvracení na terč si pamatuju,“ pronese Míra s hranou tesklivostí. „Užívej si tyhle chvíle na maximum, Perličko – až budeš stará jako já s Edou, bude ti blití a další srandy chybět.“

Míra s Edou jsou mí starší sourozenci (že jsme příbuzní, poznáte hned, protože všichni tři máme stejně hnědé oči a světlé vlasy, které musíte nejdřív projet žehličkou, než začnou aspoň trochu spolupracovat). Jsou to dvojčata, je jim dvakrát tolik co mně, a vychovávají mě od čtyř let. Ani na vteřinu bych neváhala a zvolila bych oba nejlepšími lidmi vesmíru, jen kdyby si ze mě tak rádi nedělali srandu.

„Máš ještě další zajímavou historku?“ zeptá se Eda. „Jak se má Pipa?“

„Je napojená na Julianovu pusu,“ odpovím kysele. „Když se na ně dívám, mám občas pocit, že jí chce prokousnout tvář.“

„Možná že chce,“ podotkne Míra.

„To by bylo skvělý,“ přidá se Eda. „Článek o tom, jak mladý kanibal ukousl přítelkyni obličej, by byl mnohem zajímavější než ta kravina, o které teď píšu. Jenže ono by bylo zajímavější psát i o tom, že když se něco natře barvou, za chvíli to uschne.“

„Jsem fakt ráda, že bys pro novinářskou kariéru obětovala obličej mé nejlepší kamarádky,“ konstatuju.

„Byl tam i Cardy?“ zeptá se Míra. Zní nevinně, ale v očích mu zajiskří.

„Ne,“ odpovím a dokážu se nezčervenat. „Ale bylo tam něco jiného. Fakt divný kůň.“

A zatímco Míra uvaří čaj a Eda udělá tousty, povyprávím jim, jak to bylo s tím koněm. Oba se shodnou, že to je fakt bizarní, a začnou nadhazovat nejrůznější vysvětlení, jedno bláznivější než druhé. Po chvíli mě od smíchu sice bolí břicho, ale už ten sobotní večer není tak špatný.

O Finnovi jim ale neřeknu. Říkám jim prakticky o všem, co se v mém životě děje. O Finnovi jim ale budu říkat jen to, jak strašně moc mu chci jednu vrazit do toho jeho debilního (dokonalého) ksichtu.

* * *

V neděli celý den prší a déšť neustává, ani když jdu v pondělí do školy. První hodinu máme moderní historii s profesorkou Raovou. Ve třídě to smrdí jako v psí boudě. Jako by všechno bylo úplně navlhlé a každou chvíli měla na stěnách začít růst plíseň.

Sedím vedle Pipy, která si jednou rukou pilně píše poznámky a druhou se pod lavicí drží s Julianem. Já si napůl píšu a napůl pozoruji Finna na druhé straně třídy. Levou ruku má obvázanou, ale pravou si rozhodně nic nepíše – místo toho to vypadá, že se kružítkem snaží něco vyrýt do lavice. Není to nic zvláštního. Myslím, že během studia na Haylesfordské střední už zlikvidoval aspoň pět lavic.

Finn zvedne hlavu a skoro mě přistihne, jak se na něj dívám. Rychle se otočím zpět ke svým poznámkám a k přednášce profesorky Raové. Snažím se soustředit, ale nejde mi to. Jednoznačně si budu muset později půjčit Pipiny poznámky. Mám kliku, že je nejpilnější zapisovatelka na světě, i když se z půlky soustředí na svého přítele.

(Hele, nemyslete si, že Juliana nenávidím, oukej? Nejsem jedna z těch holek, co se zhroutí, když si jejich nejlepší kámoška najde kluka a ony nikoho nemají! Nejsem žárlivá a nebudu se chovat jako úplná kráva, dokud se s ním nerozejde, a pak se budu cítit mnohem líp! Jde jen o to, že jsou spolu teprve pár týdnů a ještě jsme s Julianem nepřišli na to, jak se o Pipu podělit. A navíc tady je ta věc s jeho bývalkou, se kterou se kamarádím. Marie už ho sice pustila z hlavy, ale když se rozešli, musela jsem se postavit na její stranu. Před Pipou sice chodil ještě s Triciou a pak se s ní rozešel, ale… brr. Střední škola je někdy úplně jako telenovela.)

Ještě jednou se na Finna kouknu – už se na mě díkybohu nedívá – a otevřu si sešit, AKA To, Kam Si Perla Zapisuje Nápady Na Texty Songů, Když By Měla Myslet Na Něco Úplně Jiného, a začnu psát. Jedním uchem sice pořád poslouchám výklad, ale moc ho nevnímám. Albert Speer. Válečné zločiny. Norimberk. Zelené oči. Dlouhé černé vlasy…

„– copak, Jamesi?“

Zvednu hlavu a okamžitě zapomenu, co jsem chtěla napsat. Cítím srdce až v krku.

„Mám vzkaz od pana profesora Daye,“ řekne Cardy ve dveřích. „Má za ním přijít Perla. A taky Finn.“

„V pořádku,“ odpoví profesorka Raová. „Buďte prosím na oběd zpátky a zjistěte si, co bude za úkol.“

„Ano, paní profesorko,“ řeknu a zastrčím si knížky do tašky. Zamumlám ahoj k Pipě a jdu za Finnem a Cardym. V duchu si neustále opakuju buď nad věcí, buď nad věcí, buď nad věcí.

Cardy je James Cardigan, nejchytřejší kluk v našem ročníku. Je vysoký, hezký a prakticky vypadá jako mladá verze Alexandera Skarsgårda. Jestli vám to ještě nedošlo, je to víceméně kluk mých snů. A jsem si na 99 % jistá, že já bych zase mohla být holkou jeho snů, pokud by si někdy milostivě všiml, že, no, existuju a tak.

„O co jde?“ zeptá se Finn, když vyjdeme ven.

„Nemám páru,“ odpoví Cardy. „Byl jsem na fránině, když přišel Molloy, že vás mám vyzvednout a dovést za ředitelem.“

„Doufám, že nemáme průšvih,“ hlesnu.

Finn se ušklíbne. „Ty bys nemohla mít průšvih, ani kdybys chtěla, Linfordová.“

„Což se tobě naopak nikdy nepoštěstí,“ odseknu.

„Hele, vy dva, dejte si voraz,“ řekne Cardy a naznačí rukama pauzu. „Jestli se zabijete, tak teprve budeme mít průšvih.“

Finn se zasmušile odmlčí. „Jaká byla Tilliina party?“ zeptá se mě Cardy.

„Byla tam strašná kosa. O moc jsi nepřišel.“ Až na ty sexy šaty, co jsem si kvůli tobě vzala.

„No, lilo jak z konve, tak jsem tam nakonec nešel,“ prohlásí Cardy bezstarostně. „Měl jsem strašně moc úkolů, tak to stejně nemělo cenu.“

Líbí se mi, jak se Cardy učí. Je fakt bedna, pracuje na sobě a to fakt hodně obdivuju. Jenže když si teď vzpomenu na ty hodiny, které jsem strávila tím, že jsem a) se strojila na tu party a b) v těch debilních šatech skoro umřela na podchlazení, chce se mi ho kopnout do ksichtu.

A pak ho samo odtáhnout někam do rohu a líbat se s ním.

Po očku se podívám na Finna ve stejnou chvíli jako on na mě. Vzpomenu si, jak mi řekl: Ty šaty ti fakt seknou. Bože.

„Nevíte, jestli je dneska ve škole Marie?“ zeptá se Cardy. „Máme ji taky vyzvednout.“

„Myslím, že tady není,“ řeknu. „Neviděla jsem ji. Ale slyšela jsem, že se na té party dost zřídila, tak má možná ještě kocovinu.“

„Její rodiče asi zase někam jeli,“ prohlásí Finn. „Taky bych zůstal doma.“

Jasně že jo. Mladistvý delikvent.

Cardy mě pustí do dveří ředitelny, protože je gentleman a vůbec celkově skvělý člověk. Musíme pár minut počkat, než si nás pan Day zavolá. Jsem z toho dost nervózní. Kdyby si zavolal jen mě s Cardym, měla bych za to, že jde o něco pozitivního (i když bych pořád byla nervózní, protože by to přece pořád byl Cardy), jenže když je tu s námi i Finn, znamená to jen jedno: máme průšvih.

Nejsem šprt. Jen abychom si to vyjasnili hned na začátku. Nesnáším ranní vstávání do školy. Párkrát jsem předstírala, že jsem nemocná, abych tam vůbec nemusela. Nesnáším učení, ale na známkách mi záleží, takže úplně na to nekašlu. Do hodnocení mi vždycky píšou, že jsem „bystrá“ a „snažím se“, ale nejsem geniální nebo tak něco.

Jsem prostě hodná studentka. Zdůrazňuju to slovo hodná. Nejsem a nikdy jsem nebyla žádná průšvihářka.

„Co jsme podle vás udělali?“ zeptám se Cardyho nervózně.

„Klid, Perlo – třeba jde o něco pozitivního.“

„Když je s námi Finn?“

„Já tě slyším,“ ozve se Finn významně.

„Já vím,“ odseknu.

Finn se na chvíli odmlčí.

„Možná že jde zase o ty naše narozky na Valentýna,“ nadhodí. „Víte, jak nás všechny čtyři pořád nutili dělat haló kolem toho, že jsme se narodili na Valentýna? Jaká to je šílená náhoda, že jsme na jedné základce, a fotili nás společně?

„Proč by to řešili teď?“ zeptám se. „Je červenec.“

„Tak sorry, že jsem přišel s nějakou teorií,“ odsekne Finn.

„Můžete dál,“ přeruší nás naštěstí sekretářka dřív, než se do sebe opravdu pustíme (a dostaneme se tak do ještě většího průšvihu).

Profesor Day je náš ředitel. Jsou mu snad čtyři tisíce let a taky na to vypadá. „Dobré ráno, Jamesi, Finne a Perlo,“ pozdraví vás. „Kdepak je Marie?“

„Je nemocná,“ odpoví Cardy.

„Aha, chápu,“ přikývne pan Day. „Řekneme jí tedy tu dobrou zprávu, až přijde.“

Dobrou zprávu? Takže nakonec v žádném průšvihu nejsme. Uf. Ale Finn –

„Jsem si jist, že určitě víte, proč jste tady,“ prohlásí profesor Day s úsměvem.

Chvilku si říkám, že měl Finn pravdu a vážně jde o to, že všichni máme narozeniny na Valentýna, ale pak mi to dojde. No to si dělají srandu.

„O víkendu jsme sečetli volební hlasy,“ pokračuje profesor Day, „a s radostí vám oznamuji, že jste byli zvoleni předsedou a předsedkyní a místopředsedou a místopředsedkyní školy. Až maturanti na konci školního roku dostanou studijní volno, převezmete si své funkce.“

Oukej. To není špatný. Vlastně, když z téhle rovnice vyškrtnu Finna, je to skvělý. Vlastně docela chápu, proč byl Finn zvolen místopředsedou – je oblíbený a tohle je soutěž v oblíbenosti. Místopředsedové toho upřímně zas tolik nedělají (což je super a jsem si jistá, že i kvůli tomu se Finn vlastně ze srandy přihlásil). A to znamená, že budu mít všechno na starosti já s Cardym. Dostaneme nejrůznější vedoucí funkce, budeme spolu neustále trávit mraky času a to samozřejmě povede k tomu, že –

„James s Marií jsou našimi novými místopředsedy, zatímco Finn s Perlou se stanou školními předsedy,“ oznámí nám profesor Day.

To bude naprosto skvělé – moment, cože?

„Gratuluju, kámo,“ řekne Cardy a plácne Finna po zádech.

Finn neodpoví. Stejně jako já zírá na profesora Daye s výrazem naprostého zděšení.

„Probíral jsem to s profesorským sborem, a i když zazněly určité obavy, nakonec jsme se rozhodli výsledek voleb respektovat,“ prohlásí profesor Day a je jasné, že tím naráží na Finna. „Jsem si jist, že oba ke své nové roli přistoupíte s velkou zodpovědností.“

„Ale –“ proneseme s Finnem současně.

„To je vše.“

Tak je to oficiální. Tohle bude nejhorší rok vůbec.

„A Perlo, Finne, ještě jedna věc,“ dodá pan Day. „Zítra do vašeho ročníku nastupuje nová studentka. Byl bych rád, kdybyste ji v rámci své nové pozice provedli po škole.“

„Samozřejmě,“ odpovím automaticky.

„Výtečně. Vyzvednete ji tedy zítra na nádvoří před školou – v osm hodin?“

„Ale –“ protestujeme společně.

„To je vše.“

Skvělé. Naprosto boží. Nejenom že budu celý rok pracovat s Fin­nem – což v praxi znamená, že budu pracovat za dva, když bych mohla pracovat lomeno líbat se s Cardym –, ještě budu muset zítra odejít dřív z práce a ukecat Davea, aby mě kryl. Což znamená, že si vydělám míň peněz – a už jsem říkala, že budu muset trávit čas s Fin­nem?

Jsem si tak na devadesát procent jistá, že mě vesmír nenávidí.

* * *

Po škole jdu na hodinu zpěvu s panem Hunterem (čtěte: devadesát minut poslouchám, jak na mě řve) a pak dojdu do novin, abych počkala, až mě Eda odveze domů. Během dne se mi trochu zvedne nálada, když se soustředím na to, že budu školní předsedkyní, ale je dost těžké si ji udržet, když musíte jít půl kilometru v prudkém lijáku a navíc jste přišli o příležitost pracovat s láskou svého života.

A pak to jde ještě víc z kopce, když při vstupu do budovy potkáte Helenu.

„Zdravíčko, Perlinko!“ vypískne na mě. „Posaď se! Vem si časopis! Uvařím ti čaj! Ach ne, jsi celá promočená! Sundej si kabát, chudinko!“

Helena používá jen zvolací věty. Je to Edina kolegyně/úhlavní nepřítelkyně – což Eda nikdy nepřizná, protože si myslí, že se jí to malicherné soutěžení v Haylesfordském deníku netýká, ale je to tak. Helena mi vždycky říká Perlinko a pečuje o mě. Ptá se, jak se mám a co je nového, jestli mám přítele, a většinu času mám chuť jí jednu vrazit.

Jenže jde o to, že taky chodí s Mírou, takže na ni musím být milá. Což je na tom to nejotravnější.

„Ahoj, Heleno,“ pozdravím a položím si aktovku na zem. „Je tu Eda?“

„Je na schůzce s redaktorem, ale každou chvilku by měli končit,“ odpoví Helena. „Tak povídej, co všechno je nového? Zažilas něco zajímavého nebo vzrušujícího?“

Fakt jí nehodlám říct, že mě zvolili předsedkyní školy, dřív než to řeknu Edě a Mírovi, tak jí místo toho alespoň stručně odvyprávím svoje zážitky z Tilliiny oslavy, a jak se tam objevil ten kůň, aby nezačala otravovat s mojí hodinou zpěvu a jestli si jsem vědoma svého talentu a že bych se měla přihlásit do Austrálie hledá superstar nebo X Faktoru nebo do Austrálie má talent, protože přeci vím, že bych vyhrála, že ano, i to, že by pro mě hlasovala, že.

Oči se jí rozšíří překvapením. „Kůň?“ zeptá se. „Černý kůň? A dotkl se ho někdo?“

„Hmm, to nevím,“ zamyslím se. „Marie byla docela blízko, ale nevím, jestli se ho vážně, nějak dotkla.“

„Ten chlapec, který ho zahnal pryč, musel být hodně statečný,“ prohlásí Helena upřímně.

Nevím, jestli „Finn“ a „statečný“ jsou dva výrazy, které si dokážu v hlavě spojit. „Finn“ a „otravný“ možná. „Finn“ a „otravně sexy“ bohužel taky. „Finn“ a „kéž bych nemusela věnovat tolik času a energie tomu, že na něj myslím“, každopádně.

„A kdo to byl?“ zeptá se Helena.

Nadechnu se, abych odpověděla, ale naštěstí Eda vyjde ze dveří dřív, než Helena stačí zorganizovat petici za Finnovo svatořečení. „Ahoj, Perličko,“ pozdraví mě. „Promiň, že to tak trvalo. Tak jdeme.“

Vzhledem k tomu, že na Helenu máme s Edou naprosto stejný názor, odcházíme velice rychle. Je mi naprostou záhadou, jak to Eda dělá, že s ní tráví každý den v jedné kanceláři a neřve na ni. Moje sestra není zrovna plachá jako srna, a když trávíte čas s Helenou, je to, jako byste škrábali nehty po tabuli.

Pokud teda nejste Míra. Helena asi musí mít nějaká skrytá pozitiva nebo tak něco. Ale asi budou fakt hodně skrytá, protože Eda ani já jsme si jich doteď nevšimly. Ale zase ani jedna nejsme tak geniální jako Míra, takže možná prostě nemáme dost vysoké IQ, co já vím.

Když dorazíme domů, Míra zrovna vstal. Sedí u stolu v kuchyni ve starém tričku INXS, čte si nějaký počítačový manuál a pije kafe. Vlasy má ještě rozcuchané ze spaní. Lidé si obvykle myslí, že je divný, když jim řeknu, že je noční pták. Já ho ale jiného neznám, takže mně to přijde normální. „Ahoj, holky,“ pozdraví nás, když vejdeme. „Máte se?“

„No,“ nadechnu se, „mám novinku.“

„Ále, to zní zajímavě!“ prohlásí Míra. „Tak povídej.“

„Nejdřív mi zabubnujte.“

Míra s Edou poslušně zaklepou na to, co mají po ruce. „Takže…“ zeptá se Eda.

„Zvolili mě předsedkyní školy.“

„To je skvělý!“ vykřikne Eda.

„Ty jsi úžasná, Perličko!“ Míra vstane a obejme mě, až mě zvedne ze země.

K večeři Míra připraví moje oblíbené tacos a pak si dáme polárkový dort, který schováváme v mrazáku pro zvláštní příležitosti. Eda se pohádá se Mírou o to, kdo z nich se ve škole víc ulejval, a já je musím udobřovat, takže jim nakonec oběma vynadám do úplně stejných delikventů a prohlásím, že vůbec nejsou tak dokonalí jako já, načež mi na oplátku řeknou, že jsem kyborg, a vůbec je to boží večer… než je teda po večeři a já se musím pustit do toho hororu zvaného domácí úkoly.

Možná jsem sice modelová studentka, ale jako každý normální člověk nesnáším učení, takže si musím úkoly alespoň trochu zpříjemnit. Vždycky si k tomu zapálím dvě velké svíčky, pustím si tak nevýraznou hudbu, že mě fakt nemůže vyrušovat, a v šuplíku ve stole mám zásoby čokolády. A – to vůbec nejhorší – i když k učení nepotřebuju počítač, stejně ho mám zapnutý a připojený k netu… s otevřeným Facebookem.

Totální prokrastinace, já vím, ale o to ve skutečnosti úplně nejde. Jednou za čas – řekla bych něco mezi „zřídka“ a „občas“ – si s Cardym píšeme na chatu a vedeme úžasné rozhovory. Takže každý večer, kdyby se náhodou rozhodl, že to bude zrovna dneska, mám Facebook otevřený, když píšu úkoly. Ano, jsem si vědoma, že mi to úplně nepomáhá při soustředění, ale v žádném předmětu nepropadám, tak co.

Dneska to ale na tenhle druh večera nevypadá. Pečlivě dodělám úkol na angličtinu a už jsem v půlce dějepisu, ale Cardy se na chatu neobjevuje. Ach jo.

Bezmyšlenkovitě kliknu na Finnův profil. Nemám ho mezi přáteli, ale jeho profil není nijak zabezpečený, takže ho občas stalkuju. Na profilovce je se svým mladším bráchou na pláži, což mi přijde překvapivě sentimentální. Na zdi má milion postů od Holly-Anne. To mě nepřekvapuje. Svoje fotky má prakticky jen ze surfování a rybaření, ale taky ho lidé ze školy označili na spoustě fotek z nejrůznějších večírků a tak. Jedna fotka z Annabeliných narozenin ho naprosto vystihuje: sedí rozvalený na gauči, v jedné ruce cigaretu, v druhé pivo, na klíně Holly. Chce se mi zvracet.

Eda vejde do pokoje a já rychle zaklapnu notebook. Ušklíbne se na mě. „Máš telefon,“ řekne a předá mi ho.

„Díky,“ odpovím a celá zrudnu. Eda zakroutí hlavou a při odchodu se tiše zasměje. Budu jí to muset vysvětlit později. „Haló?“ pozdravím do telefonu.

Volá mi pan Hunter, můj učitel zpěvu. „Perlo,“ řekne mi, „mám pro vás příležitost.“

Vyjde z toho, že mi domluvil vystoupení v Šafránu, což je docela cool restaurace, kde každý pátek večer hraje živá hudba. „Budu k vám upřímný – nejsem si jistý, jestli jste na to připravená,“ pokračuje, „ale jestli se máte zlepšit, musíme to vyzkoušet naostro před lidmi.“

Pan Hunter, jak jste asi pochopili, je velmi pozitivní člověk. Velmi ho těší, když se kvůli němu cítím pod psa, ale žijeme v malém městě a pan Hunter je jediný solidní učitel v okolí, takže se mu nemůžu zrovna vyhýbat. Říkám si, že díky jeho přístupu a) mám hroší kůži, b) zvládám jakoukoliv reakci na svůj zpěv, pokud mě teda někdo nemá upálit na hranici, ale grrr. Vím, že jsem obstojná muzikantka. Někdy bych si přála, aby to trochu víc ocenil.

Mezi dávkami invektiv dáme dohromady seznam písní („ne, to vám zpívat nedovolím, naprosto byste se znemožnila,“ je přece tou nejlepší frází k motivaci studentů, ne?). Pak se vydám vrátit telefon a říct o tom Edě a Mírovi. Podle předpokladů jsou nadšení jako vždycky, když mám někde vystoupit, a okamžitě slíbí, že pozvou všechny svoje známé.

Vrátím se ke stolu, abych dodělala úkoly, jenže ke svému zděšení zjistím, že mi před dvaceti minutami napsal Cardy.

Panebože. Krize.

Perla Linfordová: cau cardy! promin byla jsem pryc – nekdo mi volal.

Musím počkat snad pět minut, než mi konečně odpoví, a během té doby umřu snad na tisíc způsobů. Ale pak konečně:

James Cardigan: cau, v poho!

Ufff. Situace je pod kontrolou. Krize zažehnána.

Perla Linfordová: nabidli mi abych v patek zpivala v safranu!

Zalituju, že jsem tohle napsala, hned jakmile to odešlu. Kde je moje návnada? Jak ho přiměju pokračovat v konverzaci? Můžu mu napsat ještě něco, než odpoví?

Perla Linfordová: nechces prijit?

Proč jsem to napsala? Proč? Jsem největší lama na světě. Je mi jasné, že se mi teď totálně nahlas směje, protože jsem naprosto –

James Cardigan: to bych fakt rad!

Jsem geniální.

Chvilku nato musím počítač vypnout, protože jdu ráno do práce, ale když si lehnu, nemám na spánek ani pomyšlení, i když vím, že se ráno budu proklínat, až mi v pět zazvoní budík. Cardy se na mě přijde podívat.

V hlavě si plánuju, jak to proběhne. Cardy bude sedět u stolu v rohu a nadšeně mě bude poslouchat. Bude obdivovat moje šaty, nohy, ramena, krk, blond vlasy i hlas. Přistoupí ke mně a slova nebudou potřeba. Vezmu ho za ruku a společně se vypaříme.

Šatna je tam sice prťavá a je v ní naprostá tma, ale nám to bude jedno. Cardy mě hladově políbí, já mu polibek opětuju a ruce mu vpletu do vlasů. „Vždycky jsem chtěl jenom tebe, Perlo,“ zašeptá mi do ucha, „vždycky jsem chtěl jen tebe.“ A pak společně vyjdeme ven a budeme se držet za ruce a od té chvíle budu zpívat jen love songy a všechny budou pro něj a Eda si ze mě bude strašně utahovat, ale mně to bude fuk, protože bude konečně můj, jenom můj…

* * *

V restauraci je šero, světla potemnělá, na stolech svítí svíčky. Sedím u klavíru. On sedí u stolu v rohu.

Cítím, jak se na mě dívá. Přistoupí ke mně a slova nejsou zapotřebí. Podá mi ruku. Chytnu se ho.

Hladově mě líbá a tlačí do kabátů. Zvedne mě ze země, ruce mám ve vzduchu a v uších cítím jeho horký dech. „Vždycky jsem chtěl jenom tebe, Perlo,“ vydechne trhaně. Nejsem schopná vyslovit žádná slova, jen jeho jméno. Emoce, které mnou lomcují, jsou příliš intenzivní na cokoliv jiného: „Finne – Finne!“

Otevřu oči. Prudce a zhluboka vydechuju. Potím se, jako uprostřed léta.

Můj mozek je mega zrádce.

 

Kapitola druhá

Zrzek Dave mě ve tři čtvrtě na osm zatahá za plavky. To už mám za sebou dvě hodiny zírání do blba a dřímání. Ukázalo se totiž, že když člověka uprostřed noci proberou zrádné myšlenky z příšerného romantického snu a už nedokáže usnout, takže stráví zbytek noci se sluchátky připojenými ke klávesám a píše texty, aby se ze svých pocitů vypsal, bude utahaný. A když navíc sleduje, jak lidi plavou, dostává ho to do totálního tranzu. Věřte mi. Dělám v místním bazénu plavčíka už skoro rok. Vím, o čem mluvím.

A taky vím, že to se studenou sprchou je naprostý nesmysl. I když jsem se ráno sprchovala ledovou vodou, toho snu jsem se nezbavila. Rozhodně to nebylo poprvé, kdy jsem tuhle konkrétní hypotézu vyvrátila.

„Sorry, cože?“ zeptám se Davea.

„Ty jo, ty se vůbec nesoustředíš,“ řekne Dave. (Zrzek Dave je druhým ranním plavčíkem a v současnosti taky jediná osoba, se kterou jsem kdy chodila. Byly to nejspíš nejdivnější tři týdny mého života a skončily… no divně. Ale zůstali jsme kamarádi. Svým způsobem.) „Co je? Jak sem slíbil, přišel jsem tě vystřídat, abys mohla do školy. Tvoje přání je mi rozkazem.“

„Vypadáš nějak bledě – jsi v pohodě?“

„Ale jo, jsem,“ odpoví a okamžitě se rozkašle.

„Jsi si jistý?“

„Jo, jo – běž.“

No dobrá. Jestli hodlá nakazit veřejnost prasečí chřipkou nebo co to má za chorobu, je to jeho věc.

Zamává mi na rozloučenou. Napůl mu taky zamávám, ale přemýšlím, co teď asi dělá Cardy. Kdyby byl vesmír spravedlivý, měla bych dneska ráno sraz s ním a s tou novou holkou, ale místo toho tam má být Finn. Grrr.

A kdo myslíte, že nedorazí?

„Jsi si jistá, že bychom neměli začít s tou prohlídkou?“ zeptá se mě ta nová holka. Je drobná se světlými kučeravými vlasy, zářivě zelenýma očima a nejdokonalejší pletí, jakou jsem kdy viděla. Normálně bych na ni okamžitě žárlila, ale to bych musela mít v hlavě prostor na něco dalšího kromě vzteku.

„To snad není ani možné, že nedorazil,“ vybuchnu.

„Ehm, už je skoro čtvrt na devět, takže –“

„Jo, máš pravdu,“ řeknu. Školní předsedkyně by asi neměla vypadat jako „vzteklá fúrie“. „Promiň – jak jsi říkala, že se jmenuješ?“

„Jenny.“

„Jenny. Dobře, tak jdeme.“

Trochu se uklidním, když Jenny ukazuju, co kde je, a říkám si, že pomstu si naplánuju na první hodině. Je mi jí trochu líto – musí to být docela těžké začínat na nové škole ani ne rok před maturitou. „Odkud ses sem přistěhovala?“ zeptám se.

„Ale, zdaleka,“ odpoví neurčitě.

Normálně bych se vyptávala dál, ale vlastně mě to moc nezajímá (protože jsem neuvěřitelně milá a sympatická bytost), tak ji představím svým kamarádům a nechám je mluvit místo sebe.

„Ahoj, Perlo,“ pozdraví mě zezadu Cardy.

„Ahoj!“ vykřiknu a snažím se nezrudnout, protože jsem fakt lama.

„Co nového?“

„Ehm –“ dělej, vymysli něco! „– ještě ses neseznámil s naší novou spolužačkou! To je Jenny.“

„Ahoj, Jenny,“ pozdraví ji. „James Cardigan – ale říkej mi Cardy jako všichni.“

„Jasně, Cardy,“ řekne Jenny a potřese mu rukou. „Těší mě.“

Určitě si říká, jak je ráda, že se seznámila s někým normálním po tom, co jsem ráno předvedla.

„Cardy bude naším místopředsedou,“ řeknu.

„Ale to nejsi ty, na koho je naštvaná, ne?“ zeptá se Jenny.

„Doufám, že ne,“ odpoví Cardy.

„Na něj ne. Na Finna. Nedorazil. Vzala jsem si volno z práce a vůbec, abych mohla přijít –“

„To je mi – “ začne Jenny.

„– neomlouvej se, ty za to nemůžeš,“ dodám rychle. „Ale Finn se zkrátka ani neobtěžoval přijít! Nemáš náhodou jeho číslo? Fakt bych ráda věděla, kde je.“ (Čtěte: zmlátila ho, zničila a zabila.)

„Ehm, jo, mám.“ Cardy vytáhne mobil a přejíždí prstem po displeji. Vlasy mu spadnou do očí. Ufff. „Tady.“

Podá mi svůj mobil (svůj vlastní mobil, kterého se dotýkal… kdybych tak byla tím mobilem!). Prstem najdu Finnovo číslo a vytočím ho.

Zvedne to po šestém zazvonění. „Co je?“

„Tady Perla. Kde jsi?“

„Doma. Nech mě bejt.“ A zavěsí.

Na vteřinu ztuhnu, než do mě vjede vztek. Finn Blacklin nebude vytípávat Perlu Linfordovou. Takhle to nefunguje. Znovu ho vytočím. Nezvedá to, tak mu zavolám znovu. A znovu. A znovu. A –

„Perlo, jsem nemocnej, jasný? Nech mě na pokoji!“

„Jsi nezodpovědný, nezralý a – “

Oznamovací tón.

Nenávidím ho. I svůj debilní mozek. A vůbec všechno.

* * *

Finn chybí celý týden. Díky tomu vypadá jeho údajná nemoc pravděpodobněji, ale mě to rozhodně neuklidnilo. Když o večerech dělám úkoly, stalkuju ho na Facebooku na střídačku s Cardym. Jsem totiž zářný příklad racionální bytosti.

V pátek večer si chystám šaty na vystoupení a vztekám se při telefonátu s Pipou. „Jemu jsou ty povinnosti úplně fuk,“ vybuchnu a bez ladu a skladu vyhazuju věci ze skříně. „Být předsedou školy, to přece není jen tak! Je to obří zodpovědnost! A přitom je jasné, že on se na to úplně vykašlal!“

„Perlo, jsem si jistá –“

„Nikdo to ale nevidí! Vím, že je hezkej, ale to ještě neznamená, že bude taky dobrým předsedou! Co to je za logiku?“

„Perlo –“

„A víš co? Vsadím se, že mu je vlastně úplně jedno, že bude předsedou. Je mu to ukradený! Nikdy v životě mu o nic nešlo –“

„Perlo, můžeme se prosím bavit o něčem jiném?“

Jo, není to poprvé tenhle týden, co Pipa poslouchá moje výlevy vzteku.

„Promiň. Já jsem jen – grrr, strašně naštvaná.“

„Já vím. Říkala jsi mi to. Už několikrát. Takže, co budeš dneska zpívat?“

Vyjmenovávám naplánované songy, přitom držím telefon mezi uchem a ramenem a oblékám si sukni. (Rozhodla jsem se pro tuhle růžovou minisukni, černou krajkovou halenku a koukala jsem na Youtube, jak se líčí kouřové oči. Cardy z nich bude nadšený. Doufám.) Venku se stmívá, slunce zapadá za stromy na zahradě a na mě pomalu přichází tréma.

„Hele, to je divný,“ přeruším Pipu uprostřed věty.

„Že mě Julian chce vzít do kina, je divný?“

„Ne, ne. Zírá na mě nějaká kočka.“

Dívám se na černou kočku na parapetu. Kolem domu jsou jen stromy, takže jsem se oblékala s roztaženými závěsy a otevřeným oknem. Přemítám, jak dlouho tam asi sedí.

„Nejspíš se jen zatoulala,“ řekne Pipa.

„Jo, nejspíš,“ souhlasím. Nejspíš je to jen nějaký lom světla nebo tak něco, ale přísahám, že na mě zírá – bez mrkání, nehnutě jako socha. Na chvilku mi to připomene toho koně na oslavě a zachvěju se. Zkusím ji zahnat, ale ani se nehne.

„Perlo?“

„Sorry. Ta kočka je divná.“

„Je to kočka.“

„Jo, ale divná. Znáš ten pocit, jak ti vstávají chlupy na rukou? Tak ten teď mám.“

„Perlo. Je to kočka.“

„Ale pořád se na mě dívá.“

„Takže tě špehuje kočka?“

„Zní to blbě, když to říkáš takhle, ale –“

„Perlo, prostě jsi jen nervózní z toho vystoupení.“

Z vystoupení sice nervózní jsem, ale s tímhle to nemá nic společného. Nicméně je mi jasné, že Pipa mě nepochopí, když se jí to budu snažit vysvětlit, tak toho nechám.

O Filipě Kostakidisové potřebujete vědět dvě věci. Zaprvé, že je to moje nejlepší kamarádka. A zadruhé, že je to ta nejracionálnější osoba na zeměkouli.

Když jsme se seznámily, bylo nám pět. Byly jsme ve školce teprve týden a hrály si na hřišti. „Chceš si hrát?“ zeptala jsem se jí.

„Jo,“ odpověděla.

„Budem si hrát na Sněhurku. Můžu být Sněhurka? Nebo chceš být Sněhurka ty? Klidně budu zlá královna, jestli chceš.“

Pipa ale jen stála.

Rozmrzele jsem zkřížila ruce na prsou. „Vždyť jsem řekla, že můžeš být Sněhurka. Proč nehraješ?“

„Myslela jsem, žes chtěla hrát něco pořádného, jako pexeso nebo tak něco.“

„Tohle je pořádná hra!“

„Ale není skutečná,“ ohradila se pětiletá Pipa, otočila se na podpatku a odešla.

Takže moje přátelství s Pipou nezačalo zrovna nejšťastněji. Všechno se změnilo o pár dní později, když jsem si všimla, že mi Finn při čtení pohádky barví konečky culíků zeleným zvýrazňovačem. Začala jsem plakat, Finn se smál a Pipa strávila přestávku se mnou na záchodě a pomáhala mi smýt barvu.

Od té doby se mezi námi opakuje prakticky stále stejný vzorec. Dostanu se do problémů nebo se nad něčím rozčiluju a Pipa se to ze všech sil snaží napravit. Možná že nemá zrovna velkou představivost, ale je to nejvstřícnější a nejvěrnější osoba, co znám. Klidně by si sundala vlastní tričko a dala ho někomu, pokud by ho z nějakého logického důvodu potřeboval.

Zavřu okno a zatáhnu závěsy. Jestli na mě ta kočka chce zírat, tak si bude muset pořídit laserové vidění.

* * *

Už jsem před lidmi několikrát vystupovala, takže nejsem žádný začátečník, ale přísahám, že takhle nervózní jsem ještě nikdy nebyla. A tím nemyslím nějakou lehkou trému – ale studený pot, třesoucí se ruce a to, že samou nervozitou člověk zapomene, jak se jmenuje. Když dorazím do Šafránu, tamní manažer Jean-Paul mi vrazí sklenici vody a odvede mě do své kanceláře, abych se rozezpívala (čti: abych nepřekážela číšníkům). Tam začnu panikařit naplno.

Přesně vidím, jak to dopadne. Vejdu tam, uvidím Cardyho, otevřu pusu a nevydám ze sebe ani hlásku. Všichni se mi budou smát, kromě Edy a Míry, kteří budou zděšeni. I Cardy se bude smát a v pondělí to bude všem vyprávět ve škole a nikdo už mě nikdy nebude brát vážně a –

Dobře, Perlo, uklidni se. Uklidni se. Představ si, co se stane, když to dopadne dobře. Vejdu tam, podívám se na Cardyho, oslním ho a pak se spolu ztratíme do šatny a budeme se líbat a líbat a prsty mu budu čechrat ty dlouhé černé vlasy – teda světlé vlasy, a –

PROČ JE MŮJ MOZEK TAKHLE NA HLAVU GRRR A NEMŮŽU S TÍM NIC DĚLAT?

Jean-Paul mě přijde vyzvednout za pět minut sedm, akorát když jsem se rozezpívala. Restaurace není moc velká, ale je docela zaplněná. Rázně přijdu ke klavíru, sednu si za něj a snažím se na nikoho nedívat. Vím, že tu je Cardy a dívá se, ale kdybych věděla, kde přesně sedí, strašně by mě to vystresovalo.

Nicméně si nemůžu nevšimnout svojí rodiny. Když máte za pěstouny starší sourozence, je to super, protože jsou mladí a v pohodě, takže vás na veřejnosti nebudou ztrapňovat, jenže to samé neplatí o tom Monstru pekelném. „Zdravíčko, Perlinko!“ zašeptá přes celou místnost a koutkem oka vidím, jak na mě mává. Má na sobě halenku oblečenou na ruby. Typická Helena.

V téhle situaci zatím nula bodů pro mě. Můžu jen doufat, že svět kolem si nevšimnul mojí naprosto trapné potenciální švagrové.

Nachystám si noty na piano a přitáhnu mikrofon. „Dobrý večer,“ řeknu. „Jmenuji se Perla Linfordová a vítám vás v Šafránu.“

Ticho. Nevím, jestli je to zenové ticho, kterým mě přijímají, nebo to ticho, při kterém si říkají, „nesnášíme tě, kde jsou ta shnilá rajčata?“. Na chvíli se vyděsím, ale pak se srovnám. Vždyť jsem tohle zvládla už milionkrát. Budu zpívat, ne vyrábět atomovku.

„Chtěla bych začít písní, kterou jsem sama napsala loni v létě. Bydlím u řeky Miller’s Creek, a když jsem u ní jednou seděla, uvědomila jsem si, jak je tam krásně. Ráda bych se s vámi o tu krásu teď podělila.“

Proč jsem tak příšerná? Co jsem tím vlastně chtěla říct? Cardy se musí smát, až se za břicho popadá.

„Děkuji,“ dodám ještě trapně a začnu hrát.

„Do toho, Perlinko!“

Prosím, ať se Cardy nedozví, že jsem spřízněná s Monstrem pekelným.

* * *

„To je pro dnešek vše – děkuji vám a přeji dobrou chuť,“ řeknu na závěr.

Aplaus není bouřlivý – dočkám se zdvořilého potlesku, po kterém se všichni vrátí k večeři – ale nemyslím si, že se tady někdy tleská bouřlivě. Zavřu klavír a rozhlédnu se po restauraci. Vím, kde sedí naši, a pan Hunter je prakticky hned vedle mě, ale klavír je v rohu, takže na dost stolů odsud není vidět. Což bylo fajn, když jsem hrála, protože jsem mohla předstírat, že tam většina lidí vůbec není. Ale když jsem skončila, potřebuju se ujistit, že skutečně přišel.

Zahrála jsem jeden love song, který jsem pro něj napsala. Ne že bych to řekla nahlas, jasně že ne, ale říkám si, jestli si toho všiml.

A taky jsem hrála asi milion písní o tom, jak je Finn strašně sexy a můj mozek úplně blbej. Zabila bych se ale, kdyby to někdo dokázal s pomocí Sigmunda Freuda zanalyzovat.

Eda s Mírou na mě mávají, abych přišla za nimi. Poslechnu je. „Byla jsi skvělá, Perli,“ řekne mi Eda a obejme mě.

„Ano, skvělá!“ vykřikne Helena a vrhne se na mě. Skoro přitom Edu srazí k zemi.

„Díky,“ odpovím. Míra se natáhne přes stůl a stiskne si mi ruku. Usměju se.

„Byla jsi úžasná, Perlinko! Nahrávací společnosti se o tebe budou –“

„Neviděli jste moje kamarády?“ zeptám se Edy a Míry. Samozřejmě, že jsem se ve skutečnosti chtěla zeptat neviděli jste Cardyho? Ale to by si ze mě pak Eda nemilosrdně utahovala ještě nekonečně mnoho let, takže jsem se musela zeptat o něco vágněji. (A Pipa s Julianem a Tillie tu taky někde budou. Takže tady mám kamarády v množném čísle. To každopádně.)

„Támhle,“ řekne Míra.

Otočím se. A uvidím ho. V potemnělém světle restaurace se mu vlasy lesknou jako zlato. Má na sobě zelené tričko, které mu fakt sekne – nedokážu ani popsat, jak skvěle vypadá. Nedívá se na mě, ale to nevadí, protože na něj aspoň můžu v klidu zírat.

V mých představách s sebou sice nepřivedl milion lidí, ale však víte, že valná většina mých představ je totální propadák.

Jdu je pozdravit: „Ahoj, lidi.“

„Čau, Perlo!“ vypískne Tillie, vyskočí a obejme mě tak, že se to hodně podobá Heleně. „Byla jsi skvělá!“

„Ano, bylas skvělá,“ řekne Cardy. Postaví se, nakloní a políbí mě na tvář.

Políbí mě. Políbí mě.

„Dík,“ podaří se mi kuňknout.

„Všem ses nám strašně líbila,“ prohlásí Pipa upřímně.

„Dík,“ řeknu ještě jednou a rozhlédnu se kolem stolu. Prakticky všichni, se kterými se aspoň trochu kamarádím, jsou tu – dokonce i ta nová holka Jenny, i když ta, předpokládám, přišla jen ze zdvořilosti. „Kde je Marie?“ zeptám se na první věc, která mě napadne. (A kvůli které taky zním jako nevděčná kráva. „Dík, že jste přišli, moji milí – a kde je ten zbytek?“ Fakt dobrý, Perlo.)

„Nevím – volala jsem jí, ale nikdo to nebral,“ odpoví Tillie. „Celý týden je nemocná, tak bude nejspíš zalezlá v posteli.“

Cardy otvírá pusu. Něco chce říct. Že se mu strašně líbil ten song, který jsem pro něj napsala. A proto sem dneska všechny pozval – aby mi přede všemi mohl říct, že mě miluje, že jsem neuvěřitelná a že mě zbožňuje –

„Myslím, že s tebou chce mluvit pan Hunter,“ řekne.

„Aha, jasně,“ kývnu a odejdu.

Klid, Linfordová, hlavně klid.

Pan Hunter mi vyjmenovává, co všechno jsem udělala blbě, ale skoro ho neposlouchám. Nakonec zhodnotí, že moje vystoupení bylo „dostačující“ (což v jeho řeči znamená… no, nebudu vám lhát, že bylo prostě dostačující). Přesunu se ke své rodině, která na mě mává. „Dáš si dezert, Perli?“ zeptá se mě Míra.

Cukr. Super. „Ano, ráda,“ souhlasím nadšeně a vezmu si menu.

„Co na to říkali tví kamarádi?“ zeptá se mě Eda a nalije si další sklenku vína.

„Že dobrý, myslím,“ odpovím. „Všichni mě chválili.“

„To je jasné!“ vykřikne Helena. „Jsi strašně dobrá, Perlinko! Kéž bych měla taky takový talent!“

„Díky,“ pronesu neurčitě. „Můžu si dát tu čokoládovou pěnu, Míro?“

„Jasňačka,“ kývne Míra. „Edo, Heleno? Dáte si něco?“

„Já ne,“ odpoví Monstrum pekelné. „Po sedmé už žádné sladké!“

Edě zacuká obočí. Míra se na ni přes stůl významně podívá.

Objedná mi u číšníka dezert a pohodlně se usadíme. Helena začne vykládat nějakou historku z novin, a jak si s Edou moc užívaly, když dělaly rozhovor se starostou, věříš tomu, Perlinko, že jsme mluvily se starostou, takový sympaťák… Přestanu ji poslouchat. Jen se občas pousměju nebo udělám hmmm, když se zastaví, aby se nadechla. Po očku sleduju svoje kamarády, aby nebylo úplně zjevné, že je pozoruju. No, říkám sice kamarády, ale asi nemusíte být zrovna Einsteini, abyste pochopili, o koho mi jde.

„… a nakonec nám řekl, že se mu žádný rozhovor ještě takhle nelíbil! Věříš tomu, Perlinko?“

„Tý jo,“ prohlásím.

Jenny řekla nějaký vtip a on se mu směje. Přeju si, abych byla Jenny, a ten vtip jsem řekla já a on se smál se mnou a –

„Dezert? Čokoládová pěna a –“

A najednou se moje pozornost rychle vrátí zpět na zem, protože Finn Blacklin pustí můj čokoládový moučník na Míru s Helenou.

„Já se oml –“ vykoktá a vhrne se na zem a začne uklízet. „Moc se omluvám – vůbec nevím, jak – hned přinesu –“

„Co to děláš, Finne?!“ vybuchnu.

„Perlo!“ okřiknou mě Eda s Mírou ostře, ale neposlouchám je. Nemůžu tomu uvěřit. Nemůžu tomu uvěřit.

„Co si sakra myslíš, že děláš?!“ vykřiknu znova a postavím se.

„Svou práci,“ procedí Finn skrz sevřené rty a popadne ubrousek z vedlejšího stou a podává ho Heleně.

„Jakou, házení dezertů po hostech?“

„Jsem číšník. Myslel jsem si, že by ti to mohlo dojít podle té uniformy.“ Ukáže na zástěru s logem Šafránu.

Něco nesrozumitelně zamumlám. Nemůžu uvěřit, že tady pracuje a že mu ty ulízané vlasy tak sluší a že má jeden knoflík na bílé košili rozepnutý a OMG co když mu došlo, kolik z mých songů bylo o něm a –

„Perlo, sedni si!“ nařídí mi Eda. „Všichni se na nás dívají!“

Všichni se – panebože, Cardy se na nás dívá!

Cítím, jak hořím ve tváři vztekem i ponížením. Nenávidím ho, nenávidím ho, nenávidím ho. Musí si myslet, že jsem hrozná kráva. Nenávidím se, nenávidím všechno, nenávidím svět, nenávidím to tady. Bože můj, bože můj.

„Pardon,“ zamumlám a prakticky uteču na toalety.

Zamknu se na záchodě, sundám prkýnko a obejmu se kolem kolen. Nechci brečet, protože mi pak napuchnou oči, ale nedokážu si pomoct a kvůli tomu nenávidím všechno ještě víc, protože si připadám hloupá a pubertální a já nechci být ani hloupá, ani pubertální.

Proč jsem tak naprosto příšerná? Proč?

Vsadím se, že je teď v kuchyni a strašně se směje. A až mu skončí směna a bude odcházet, sejde se s Holly-Anne nebo nějakou jinou a bude se s ní líbat v autě a vyprávět jí tuhle historku a ona se tomu bude strašně smát. Nebo jí to možná ani nebude vyprávět, protože ji bude divoce líbat na krku nebo někde jinde a já jsem tak pod jeho úroveň, že to ani není vtipné.

Sakra, zmlkni už, Perlo!

Tohle je absurdní. Já jsem absurdní. Musím se dát dohromady. Nejsem žádná chudinka, co sedí na záchodě a brečí.

Opláchnu si tvář studenou vodou, až je úplně červená. Opřu se o kraj umyvadla a podívám se na sebe do zrcadla. Mám trochu rozmazanou řasenku, tak si ji smyju. „Perlo Linfordová,“ řeknu svému odrazu v zrcadle, „máš na víc.“

Necítím se sice o moc líp, ale předstíraná odvaha někdy pomáhá.

* * *

Čekala jsem, že se do mě Eda s Mírou kvůli tomu nešťastnému výbuchu pustí, ale přešli to s lehkostí. Trochu je mi to líto, abych řekla pravdu. Nemám dobrý pocit, když nevím, co si o mně myslí.

Nemůžu se ale stresovat kvůli nim. Musím vymyslet, jak napravit svoji reputaci po tom, co jsem se zachovala jako rozmazlené děcko.

Rozkřikne se to? Budou se na mě dívat a říkat si: „Ty jo, tady je někdo fakt sexuálně frustrovaný.“ Budou se mi smát do konce života?

Doma se zavřu do pokoje a otevřu si Facebook. Přemýšlím nad různými statusy, ale nakonec se rozhodnu pro „Někdy se dokážu fakt hrozně vystresovat!“ Musím dát najevo, že vím, co se stalo, ale že to neberu moc vážně, jako že řvu na číšníky v restauracích pravidelně… ale vtipně.

No, to zní hrozně. Protože jsem hrozná.

Kouknu na seznam lidí, co jsou online, a ano, Cardy je mezi nimi. Což znamená, že si snad všimne mého statusu. Nejlepší by bylo, kdyby mi ho olajkoval. Hahahaha, je sladce duševně nevyrovnaná, ale geniální! pomyslí si. A jak je kreativní!

Jé, něco mě napadlo. Jestli si Finn změnil status na „Perla Linfordová je šílená kráva“ nebo tak nějak, budu to muset okamžitě nějak vyřešit.

Kliknu na jeho profil, ale nic nového tam nemá. Projedu mu zeď, jestli mu na ni někdo nenapsal něco jako „Tý jo, takže Perla na tebe prý fakt mega hustě vyjela“, ale zatím to vypadá dobře. Změnil si svůj status z „Je to komplikované“ na „single“ (pravidelně tyhle dva střídá), ale vypadá to, že Holly-Anne je aktuálně v kurzu soudě podle všech těch postů, co mu nechává na zdi.

Holly je nejspíš natolik společensky zdatná, že to zvládá bez výbuchů vzteku uprostřed restaurace.

Eda mi přinese hrnek s čajem a já rychle zaklapnu notebook. Budu ji fakt muset naučit klepat. „Nesurfuj moc dlouho do noci,“ řekne mi se sarkastickým úsměvem.

„Nebudu,“ přikývnu a snažím se neznít moc defenzivně.

„Dobrou, Perli – hele, podívej!“

Podívám se směrem, kterým ukazuje. Ta černá kočka pořád sedí na parapetu a zírá na mě přes síť proti hmyzu.

„To je bizarní,“ prohlásím.

„Ať ti nepřejde přes cestu,“ řekne Eda. „Dobrou.“

„Dobrou, Edo.“

Zavře za sebou dveře. Znovu si otevřu notebook a otevřu si nějaký článek. Jsem odhodlaná si té zírající kočky vůbec nevšímat. Jenže to nejde. Cítím, jak se na mě dívá. Vstávají mi vlasy na hlavě a mám pocit, jako by se mi očima vpíjela zezadu do hlavy a –

Počkat. Kdy jsem roztáhla závěsy? A kdy jsem otevřela okno?

Vždyť jsem ho přece zavřela a závěsy zatáhla, ne? Zírala na mě, když jsem se chystala na svoje vystoupení. Telefonovala jsem s Pipou a ta kočka na mě koukala, Pipa se mi smála a já jsem zavřela okno a zatáhla závěsy. A pak jsem odešla, protože na mě Eda volala, ať si pospíším.

Teď ale je okno otevřené a závěsy roztažené.

Podívám se na kočku. Oplatí mi ten pohled. Jestli se mi to nezdá, tak se vůbec nehýbe, ani packou, ani fouskem.

Ale no tak, Perlo. Musí se to přece dát nějak vysvětlit.

Znovu zavřu okno a sejdu dolů do Mírovy pracovny. Musím se držet, abych neběžela.

Míra se na mě překvapeně podívá, když otevřu dveře. „Nemůžeš usnout, Perli?“ zeptá se mě od počítače.

„Tak nějak,“ odpovím. „Hele, neotvíral jsi u mě okno?“

„Ne,“ zakroutí hlavou. „Možná že to byla Eda.“

Možná že ano. Ale –

„Řekneš mi, na čem pracuješ?“ zeptám se ho.

Usměje se. „Jasně. Takže tady…“

Někdo nedokáže usnout, dokud kolem není dokonalé ticho. Mě ticho vytáčí. Míra byl noční pták prakticky od narození, takže v našem domě se v noci vždycky něco děje.

Je fajn vědět, že když nemůžete usnout, můžete se schoulit do růžku v Mírově pracovně a ospale ho sledovat, jak ťuká do klávesnice. A pokud potřebujete uspat, není nic lepšího, než se Míry zeptat, na čem pracuje. Navrhuje softwary a laikům, jako jsem já, to fakt neumí vysvětlovat. Takže ačkoliv ho mám moc ráda, dokáže mě uspat jako nikdy jiný.

A výhodou toho, když vás dokáže uspat jen starší brácha, je, že taky patří mezi těch pár lidí na světě, kteří vás odnesou do postele, když mu usnete v pracovně.

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, únor 2018
Překlad: Michaela Graeberová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 344
Cena: 299 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít