Mladé čarodějky – sborník čarokrásných fantasy povídek

Ukázky z knih / 13.12.2017 /

Vychutnejte si rozmanitou přehlídku fantasy povídek, které byly vyčarovány s umem a elegancí skutečných čarodějek inkoustu a pera. Nechte se unést příběhy z jiných světů. Můžete se těšit na vše, co ke klasice žánru patří. Dívky v nesnázích, draci a jiné bestie, bojovníci bez bázně a hany, astrální cestování a samozřejmě nějaká ta magie. Sborník je to převelice pestrý a každý si v něm jistě najde tu svou čarodějku. Autorky textů patří mezi kvalitní výkvět mladé české fantastiky.

 

 

POVÍDKY:
Michaela Merglová – Nejkrásnější dar
Linda Koutová – Vykladač snů
Monika Vorálková – Přízrak z Lesa
Tereza Holubová – O rytíři a vysvobozené panně
Jitka Ládrová – Pravidla světa mrtvých
Jela Abasová – Jsem Damian
Monika Leová – Dračí zlato
Petra Machová – Dotek stínu
Tereza Matoušková – Sladká jako míza, hořká jako slzy

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Černý drak, prosinec 2017
Obálka: Pavel Koňařík
Vazba: brožovaná
Počet stran: 312
Cena: 209 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Jitka Ládrová – Pravidla světa mrtvých

Miloval zrzky. Rezavý nádech vlasů nebo ohnivě rudá. Na odstínu nezáleželo. Důležitý byl odlesk barvy v slunečním svitu. To, jakým způsobem září na dálku. Na Písečných ostrovech moc takových žen nebylo. Světlá pleť zrzek neměla ráda rovníkové žhavé paprsky. Přesto zde jedna žila.

Ashaí vstoupila do místnosti. Noorveus seděl na zemi se zkříženýma nohama, černé vlasy měl stažené do malého culíku a meditoval. V první chvíli ani dívku nevnímal, jako kdyby byl zcela jinde. Teprve po několika dalších zpomalených úderech srdce ho z jiných sfér vrátila do pokoje její vůně. Vůně levandulí, které si přivezla ze své domoviny.

„Zase se pokoušíš navázat kontakt s dušemi mrtvých?“ zeptala se Ashaí, když viděla, jak tmavovlasý muž otevřel oči.

Noorveus přikývl. Vycítil z tónu jejího hlasu nepochopení. Oprávněné nepochopení. Zkoušel se podobným způsobem spojit se zesnulým otcem řadu let. Bezúspěšně. Z pohledu druhých se to zdálo jako plýtvání časem, on ale věřil, že se mu to jednoho dne podaří.

Štíhlá zrzka se zdržela dalších otázek. Vedli rozhovor na toto téma už nesčetněkrát. Vysvětlovala mu, že takto nikdy nedosáhne úspěchu: zaměřoval se na ovládnutí vlastní duše, ale přitom se chtěl spojit s jinými. Noorveus zase vždy namítl, že nemůže dostat pod kontrolu ostatní, dokud nezkrotí tu svou. Nebyla schopna ho přesvědčit, že se mýlí, že takto magie nefunguje. Otevírat znovu tu samou diskuzi nemělo smysl, přesto litovala, že na ni nedá a plýtvá časem i nadáním.

„Co bys chtěl dělat večer?“ odvedla řeč jinam a přisedla si k němu. Byla blízko, přesto se naklonila ještě blíž a začala mu masírovat záda. Cítila, jak je napjatý. Viděla, jak se jí každým dnem vzdaluje. Přála si to zvrátit, ale netušila jak.

Noorveus měl chvílemi pocit, že slyší tepání jejího srdce. Jako kdyby magií uměla ovládat i to a schválně údery zesílila, aby je zaslechl. Vůně levandulí mámila jeho smysly. Znovu se nořil do stavu meditace, tentokrát ji ale měla pod kontrolou Ashaí. On se mohl pouze oddávat slasti a opojení…

V poslední chvíli sebou trhl a vstal.

„Chci být sám,“ řekl a přešel do bezpečné vzdálenosti.

Ashaí k němu zvedla pohled a poté tiše přikývla. Zvedat hlas nebo dávat příkazy nemělo smysl. Nemohla udělat nic, čím by změnila jeho rozhodnutí.

Jižanský mladík si počkal, až jeho učitelka odejde. Jako její žák ji znal velice dobře. Používala své přednosti a manipulovala muži. Nehodlal se stát další její loutkou.

Miloval zrzky, ona byla ale výjimkou.

***

Často přemýšlel nad předurčeností osudu. Připadal si svázaný jako vězeň před popravou. Nemohl vůbec nic, jen přihlížet. Kde byla hranice toho, co ještě snese? Kde ležel bod zlomu?

Noorveův otec kdysi vládl nejmocnější říši, poté ho však připravili o moc vojenským převratem a jemu nezbylo než utéct do vyhnanství a začít nový život. Znovu se oženil, získal dobré postavení a po tchánově smrti převzal jeho obchody. I jako uprchlíkovi se mu dařilo lépe než většině ostatních lidí, nikdy však nepřestal snít o návratu na trůn. Nepovedlo se mu to, přesto věřil, že některý z potomků usedne zpět na místo, které mu právoplatně patří.

Čas je náš, říkával svému synovi. To, že se něco nepodaří dnes, neznamená, že jindy se to povést nemůže. Patří ti každý den až do konce věků. Každý den představuje novou příležitost.

Noorveus snil, že jednoho dne otci přání splní, sám ale vládnout nemohl. Magie, která mu kolovala v žilách, nebyla požehnáním, nýbrž prokletím. Někdo tak silný jako on nesměl mít světskou moc. Musel přijmout duchovní cestu a přenechat svou pozici mladšímu bratrovi. Valand měl ale docela jiné ambice.

Noorveus za Valandem přišel do jeho pracovny a položil na stůl přehled účtů. To, že nesměl vlastnit žádné jmění ani držet moc, neznamenalo, že mu je rodinný majetek cizí. Zajímal se a pomáhal bratrovi, jak jen mu to jeho postavení dovolilo. Sloužit Matce magii se dalo odkudkoliv.

Valand desky ani neotevřel, jen přikývl a čekal, že si bratr půjde po svém. Noorveus však jen tak odejít neplánoval.

„Všiml jsem si výdajů na zbrojení. Z jakého důvodu?“

„Z důvodu výbojů,“ odvětil klidně Valand, přestože nesnášel, jak bratr do všeho strká nos.

„Jsme obchodníci, ne válečníci.“

„Někdy je nejlepší způsob, jak něco získat, si to prostě vzít. Zaplatit žoldáky považuju za rozumnou investici. Oba víme, že pobřeží Morhinie je bohaté. Nehodlám čekat na to, až totéž napadne někoho jiného.“

„Otec by si tohle nepřál,“ namítl Noorveus. Copak má jeho odkaz navždy zmizet?

„Otec je mrtvý. Čas není jeho. Čas patří živým.“

Noorveus se zamračil. Vypustit něco takového z úst byla opovážlivost největších rozměrů. Věděl, že otec to vidí. Tak moc si přál se s ním spojit a zastavit tohle šílenství. Získat od něho požehnání k tomu, aby začal jednat a nemusel jen přihlížet. Bez jeho svolení si však zasáhnout netroufl. Zůstal uvězněný v jednom bodě.

Smyčka předurčenosti ho dusila stále víc.

***

V domě na Písečných ostrovech bylo nezvyklé ticho. Dny se nerušeně střídaly stejně jako vlny omílající zdejší pláže. Domnělý klid však pouze stupňoval skryté napětí.

Noorveus se rozhodl nepřihlížet dál v tichosti tomu, co se Valand chystá udělat. Musel zakročit a věděl, že tím překročil pomyslnou hranici. Nyní jen čekal, kdy se na to přijde a strhne se bouře. Bylo otázkou času, kdy bratr zjistí, co za jeho zády udělal. Spojení s otcem se mu stále navázat nepodařilo, a tak si musel poradit jinak: umírněně, ale přesto účinně.

Valand vstoupil do Noorveova pokoje bez zaklepání. Zuřil. Bouchl za sebou dveřmi a začal křičet. „Jak ses mohl opovážit! V tomhle domě jsem pánem já. Ne ty!“

„Vládce Morhinie už odepsal?“ zvedl Noorveus k bratrovi oči. Vypadal nevzrušeně. Právě meditoval.

„Neodepsal,“ vyprskl Valand. „Poslal sem svého syna i s ozbrojeným doprovodem.“

Takovou reakci nečekal ani sám Noorveus. Odpověď ho přiměla vstát a jít se podívat z okna na nedalekou pláž. Čekal, že se družina shromáždila tam, a nemýlil se. Někteří strážní v ruce drželi kopí a hlídali každý pohyb, jiní postávali u koní s mečem u pasu a byli připraveni okamžitě tasit.

Fakt, že sem vládce jedné z říší na jižním kontinentu poslal nejstaršího syna, hovořil za mnohé. Válka byla na spadnutí mnohem víc, než magií nadaný bratr tušil. Nezáleželo na tom, že byli pouhými obchodníky. Měli takovou moc, že se jich znepřátelená strana nepopiratelně bála.

„Co jsi mu napsal?“ naléhal Valand. „Co ode mě chce? Mír?“

Bylo na čase vyjít s pravdou ven. A Noorveus se ani nebránil.

„Nepřijel za tebou, nýbrž za mnou.“

To Valanda nadzdvihlo ještě víc. „Takže ty si nyní domlouváš schůzky s našimi nepřáteli sám?“

„Věřím, že existuje smírčí řešení. Válka není nevyhnutelná.“

Valand bratra chytil za předloktí a odtáhl ho od okna. Trpělivost mu dávno došla. Neměl chuť na hry. „Co jsi Halehdovi napsal?“ zopakoval otázku a zpříma mu pohlédl do očí. Nebál se ho. Bratr sice oplýval nadpřirozenými silami, vládl ohni, mohl však moc používat jen pro druhé, ne pro vlastní prospěch. Kdyby to udělal, potrestala by ho sama Matka magie, které sloužil. Věděl, že by její hněv neriskoval.

„Navrhl jsem mu sňatek s jeho jedinou dcerou. Spojení našich rodů. Ty jsi ženatý, ale já ne.“

Valand hlasitě vydechl, hněv ho však neopustil. Moc dobře to na něho bratříček nastražil. Chytil ho do sítě jako malou rybku. On byl ale žralok. Nehodlal si to nechat líbit.

… konec ukázky

 

Michaela Merglová – Nejkrásnější dar

Přes listy velkého ořešáku pronikalo sluneční světlo a tančilo po tváři statného horala, který ležel pod ním natažený v trávě. Měl svalnaté paže, světlé vlasy a hranatou čelist. Ačkoli se zdálo, že podřimuje, ve chvíli, kdy se stíny na jeho tváři spojily v jeden, jeho ruka vyrazila kupředu ještě předtím, než otevřel oči. Někoho chytil a strhnul do trávy.

Ozval se výkřik. Muž se odkulil stranou a vymrštil na kolena a teprve tehdy se podíval na nepřítele, kterého srazil na zem. Byla to mladá šedooká dívka, pohledná, kdyby její tvář a krk nehyzdily jizvy. Skrývala je šátkem, který jí teď sklouzl a odhaloval světlé prameny.

„Má paní Yasamin,“ vyrazil ze sebe a v jeho tváři se mísil šok s překvapením. „Prosím, odpusť mi… staré zvyky…“

Dívka se zvedla na lotech a potřásla hlavou. „Ne, ty odpusť mně, Cuchenane. Měla jsem vědět, že tě nemám rušit ve spánku.“ Mluvila vesele a usmívala se.

Cuchenan se nadechl k další omluvě, ale přerušila ho. „Dnes je krásný den a chtěla jsem tě požádat o laskavost.“

„Cokoli řekneš, má paní, a já to splním.“

„Cokoli?“ nadhodila hlavu ke straně.

„Cokoli,“ přikývl vážně a v jeho modrých očích se objevila něha.

Yasamin ukázala na nebe, kde se oblaka pokoušela zakrýt hřejivé slunce. „Co kdybych tě požádala, ať mi přineseš paprsek slunce?“

„Pak půjdu a najdu cestu, jak ho pro tebe získat.“

Yasamin se usmála a její jizvy se tak napnuly. „Něco takového by od tebe bylo neskutečně šlechetné. A ode mě nesmírně pošetilé.“

„Nechceš tedy, abych ti přinesl paprsek slunce?“

„Ne, chtěla bych něco méně pošetilého,“ potřásla hlavou a sklonila oči. „Dnes je krásný den a já bych ráda vyrazila na krátkou procházku k lesní svatyni. Ve tvé společnosti.“

Cuchenanovi se nahnala červeň do tváří. „Bude mi potěšením, má paní.“

*

Básník Minangar ležel na zádech s nohama opřenýma vysoko o cihlovou zídku a užíval si líného dne, kdy se nic nedělo. Poslední týdny v Dussu se nesly na vlně klidu a jednotvárnosti, což mu sice poskytovalo málo inspirace k psaní písní, ale zato mnoho času na jiné kratochvíle. Už si ani nepamatoval dobu, kdy zažil naposledy takový klid a při vzpomínce na včerejší večer pod vrbou se musel pousmát. Ženy jako by v těch teplých letních dnech ztrácely zábrany a byly usměvavější a svolnější než jindy.

Minangar přivřel oči a zadrnkal pár lehkých tónů na svou cestovní harfu.

„Jak si užíváš léto?“ ozval se známý hlas. Bard v duchu zaklel.

Otevřel oči a vzhůru nohama uviděl vysokého světlovlasého horala, jak přichází po cestě. „Tak, jak by měl každý správný muž,“ odvětil bard a prohrábl opět struny. „S plným břichem, písničkou na rtech a…“

„… ženou v posteli?“

Minangar se na okamžik zatvářil, jako by chtěl odseknout něco nehezkého, ale pak jen lhostejně pohodil rameny. „Chtěl jsem to říct trochu poetičtěji, ale budiž, vystihl jsi to.“ Přitiskl si harfu na prsa a zadíval se na Cuchenana, který se posadil vedle něj. „Proč jsi tady?“

„Proč bych tu nebyl?“

„Protože jsem včera dobře viděl, jak ses procházel s paní Yasamin. Neměl bys být teď někde na louce, trhat jí květiny a opájet se radostí ze života?“

„Ne, protože to obvykle děláš ty,“ odvětil horal.

„Bastarde.“

„Zpěváčku,“ ušklíbl se horal.

„Ale teď vážně, proč jsi přišel? A prosím neříkej mi, že zase musíme vyrazit někam na cesty, dnes večer mám dostaveníčko pod vrbičkami a nemám v úmyslu ho propást.“

Horal zvedl obočí. „Myslel jsem, že se mnou rád vyrážíš na cesty?“

Minangar se překulil do sedu. „To ano, ale jakkoli vzácné a nedocenitelné jsou mi ty okamžiky, kdy spíme na šiškách a natřásáme se v sedlech divokých koní, dostaveníčko pod vrbami má jisté kouzlo.“

„Jinými slovy, ženská v posteli je pro tebe cennější než naše přátelství.“

„To jsem nikdy neřekl.“

„Tak to popři.“

„To tedy také rozhodně dělám!“

„Jak moc rozhodně?“

Minangar se zakroutil jako žížala. „Tak rozhodně, že s tebou pojedu třeba až k branám samotného pekla po tom dnešním dostaveníčku. Prosím?“

„Hanbu na tebe,“ řekl Cuchenan, ale v koutcích rtů se mu objevil úsměv.

Minangar zvedl hrdě hlavu. „S hanbou si dovedu poradit.“

„Co je to vůbec za ženskou, že tě celého tak natěšila?“

Minangar se zazubil. „Nejmladší kováře Panmera.“

Cuchenan se zamračil. „Té nemůže být víc než dvanáct, ne?“

„Patnáct,“ opravil ho Minangar významně. „A je to roztomilé stvoření.“

„Uvidíme, jestli bude stejně roztomilá, až ti dá Panmer kladivem mezi oči,“ odvětil Cuchenan.

Minangar mávl rukou. „Nemáš v sobě ani špetku romantiky,“ stočil pohled k harfě a zadrnkal na ni několik veselých tónů. „Kam že to budeme vyrážet?“ zeptal se pak.

„Kam bychom vyráželi?“

„Proto jsi přišel, ne?“

„Ne. Tím jsem tě jen popichoval.“

„Bastarde.“

„Zpěváčku.“ Horal vstal a blaženě přivřel oči před letním slunkem.

„Proč jsi tedy přišel?“

Cuchenan se na Minangara zadíval. „Protože se vyznáš.“

„Vyznám v če… ahá!“ Minangar zakýval významně prstem. „Tvá včerejší procházka!“ Básník se zašklebil. „Tak povídej, jsem jedno ucho!“

Cuchenanova tvář se stáhla znechucením. „Co přesně si myslíš, že ti budu vykládat, barde?“

„Jak bych to mohl já vědět, ty jsi byl na vaší procházce.“

Cuchenan zrudl. „Byla to jen procházka, barde!“

„Jistěže,“ mrkl básník.

„Požádala mě, abych s ní šel do svatyně.“

Bard se zašklebil ještě víc. „To už tak děvčata dělávají.“

Horalova tvář připomínala granátové jablko. „Do lesní svatyně! Co si…“ mávl rukou. „Věděl jsem, že za tebou nemám chodit,“ zamumlal a otočil se k odchodu.

Minangar vyskočil na nohy. „Ale no tak, Cu, tys popichoval mě, tak proč bych nemohl chvíli popichovat já tebe?“ zasmál se a prohrábl si tmavé lokny. „Teď vážně, proč jsi přišel?“

„Potřebuji vybrat dar.“

„Dar pro Yasamin?“

Cuchenan přikývl.

„A to je ten tvůj velký problém?“ Minangar rozhodil ruce. „Natrhej jí kytky! Ženské mají rády kytky.“

Cuchenan potřásl hlavou. „Tak snadné to nebude.“

„Proč ne?“

„Protože dostane dvanáct darů a vybere si z nich jen jediný.“

Minangar se zatvářil zmateně. „Právě jsi mě ztratil. Máš jí dát dvanáct darů a ona si vybere jeden?!“

„Ne.“

Bard svěsil ruce a povzdychl si. „Dobře, tak začni od začátku, ano?“

*

Slunce se pomalu sunulo po východní straně hor a jeho bledé paprsky dopadaly na cestu z Dussu, po které plíživým tempem putovaly dvě postavy. První z nich, vysoký horal opásaný legendárním mečem Kalveminou, seděl v sedle vzpřímeně a oči se mu leskly nadšením. Druhá, štíhlý tmavovlasý bard, dřepěl zhroucený a ohnutý jako lesní troll, oči ještě zpola slepené a otrávený výraz dával znát, že ho cestování v brzkých ranních hodinách pranic netěší.

„Pospěš si, básníku,“ zahlaholil Cuchenan.

Bard zaklel.

Cuchenan se zasmál. „Co se ti nelíbí?“

„Všechno se mi nelíbí,“ zaznělo mu v odpověď.

„Proč? Vždyť tohle byl tvůj nápad.“

„To tedy rozhodně nebyl. Já jsem jen řekl, že v Ibarvaru mají trhy, kde určitě najdeme něco pěkného pro tvou dámu. Ty jsi pak řekl, že osedláme koně a vyrazíme s prvním světlem.“

„Kdybychom vyráželi později, nikam nedojedeme.“

„Kdybychom vyráželi později, mohl jsem se probudit vedle pěkného děvčete, dát si slušnou snídani a vypadat ráno jako člověk.“

„A nikam bychom nedojeli.“

Minangar se zamračil. „Bastarde,“ uťal jen.

Cuchenan se znovu zasmál. „Ale no tak! Kde je tvůj smysl pro dobrodružství?“

„V Dussu,“ zahučel Minangar.

Čekal je les hustých borovic, v jejichž stínu se i v letních měsících držel lezavý chlad, a bard se jal špačkovat na zimu a vlhkost. Cuchenan po většinu cesty mlčel. Místní lesy byly zrádné, a přestože se s ostatními Raíkovými válečníky činil, aby je vyčistil od lapků a loupežníků, člověk nikdy nevěděl, na co narazí ve stínech.

Odpoledne vyjeli opět na zelené pláně a stočili se severně k potoku, aby zastavili a osvěžili se. Cuchenan hladce seskočil ze sedla, uvolnil klisně podpěnku a vedl ji k mírně se svažujícímu břehu. Když se za jeho zády ozvalo ducnutí, otočil se. Minangar seděl na zadku na zemi a dopáleně se díval na své zvíře, jehož výraz nemohl být nevinnější.

„Ta bestie mě shodila!“ křikl bard.

„Určitě jsi špatně našlápl do třmenu.“

„Ne, to zvíře mě nenávidí. Podívej se, jak se na mě dívá, ten krvežíznivý výraz, ty škodolibé nozdry…“

„Jak vypadají škodolibé nozdry?“ zvedl horal pobaveně obočí.

Básník se zvedl. „Ta kobyla bude moje smrt, Cu!“ prohlásil dramaticky.

„To říkáš u každého koně a zatím ses vždycky mýlil.“

„Jednou budu mít pravdu!“ Klisna přešlápla a bard polekaně uskočil. „Vidíš? Vidíš to? Jde po mně!“

Cuchenan potřásl hlavou. „Je to kůň, Mingu. Přestaň v každém z nich hledat skrytého nepřítele a přiznej si, že prostě neumíš jezdit.“

„To jsem nikdy nepopíral.“ Bard si oklepal z kalhot vlhkou hlínu a trávu a zamračil se, když si všiml, že mu na látce zůstaly skvrny. „Vysvětli mi ještě jednou, proč že jsi to nemohl Yasamin natrhat obyčejné kytky?“

„Protože Raík vyhlásil, že Yasamin potřebuje ochránce, který jí bude nablízku při cestě do Dreboly. Všech dvanáct jeho nejvěrnějších má do slavností slunovratu najít dar pro Yasamin. O slavnostech si Yasamin vybere ten nejkrásnější a ten z nás, kdo jí ho věnoval, se stane jejím ochráncem.“

„Protože prosté soubojové hry by byly příliš složité řešení, jak vybrat ochránce,“ zabručel Minangar.

Cuchenan pokrčil rameny. „Její ochránce má být víc než jen nejsilnější z nás. Musí Yasamin dobře znát, rozumět jí…“

„Jistě, protože není důležité, jak dobře se ochránce ohání mečem, ale jestli s ní dokáže mluvit o počasí.“

Cuchenan mávl rukou a pak si přidržel meč, aby se posadil do vlhké trávy. „Jsi škarohlíd.“

„Jsem realista. Pokud chce Raík nejlepšího ochránce pro svou dceru, měl by to být nejsilnější z vás a ne ten, kdo jí vybere nejlepší jehlici do vlasů.“

Horal pokrčil rameny. „Mně nepřísluší hodnotit rozhodnutí pána Dussu.“

„To sice ne, ale i tak to zbytečně komplikuješ. Ty máš rád ji a ona tebe. Stačilo by Yasamin prostě říct, který dar je od tebe, a ona by si ho určitě vybrala s nadšením.“

„Něco takového je nečestné,“ odvětil Cuchenan a básník protočil oči.

„Nečestné? Ach, Cu…“ povzdychl si, ale horal ho rychle přerušil.

„Nejde jen o čest,“ řekl. „Jde o to, že chci, aby to byl ten nejlepší dar. Chci, aby si ho vybrala, i když nebude vědět, že je ode mě.“

„A co by to přesně mělo být?“

„To nevím. Proto mám s sebou tebe.“

„Takže tvůj jedinečný a nejlepší dar budu vybírat já? Co to o tobě říká?“

„Že se vyznám v boji a ne v ženách.“

Minangar se zadíval na modré nebe a potřásl hlavou. „Máš štěstí, že já se v ženách vyznám. Neboj se, vybereme dokonalý dárek.“

*

„Co tohle?“

„Ne.“

„Proč ne?“

Cuchenan pokrčil rameny. „Nějak to v tom nevidím.“

Minangar se chytil za hlavu. „Jak nevidíš? Je to zelený šál! Krásný zelený šál, co na tom nevidíš?“

„Nelíbí se mi.“

„Nemá se líbit tobě, má se líbit Yasamin.“

„Ale mně se nelíbí.“

Básník si povzdychl.

 

Ukázky z dalších povídek naleznete na webu Cernydrak.eu

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít