Lincoln Child: Úplněk vlka

„Záhadolog“ Jeremy Logan se už řadu let specializuje na vyšetřování jevů, na které jsou exaktní vědecké postupy krátké. Tentokrát pátrá v odlehlých končinách Adirondackého pohoří po tajemném tvorovi, který přepadá a bestiálně vraždí osamělé turisty. 

 

ANOTACE:
Vraždy, které v odlehlé pustině Adirondackého pohoří rozbouřily poklidný život místních lidí, nesou znaky čehosi nelidského. Oběti jsou zmasakrované k nepoznání, roztrhané, pokousané a ponechané na nepřístupných místech, kam mnohdy ještě lidská noha nevstoupila. Vypadá to na divokého samotářského medvěda. Jenže medvědi se v této oblasti takřka nevyskytují – a navíc by museli mít neuvěřitelnou sílu.

Historik Jeremy Logan přijíždí do místní umělecké kolonie, aby tu v klidu dopsal svou studii o středověkém kacířství. Jeho dávný přítel, který v tamních lesích slouží, ovšem ví i o Loganově druhé profesi „záhadologa“, a požádá jej, aby nezávisle na policii a správě lesní rezervace zjistil, kdo může mít tak drastické zločiny na svědomí. Z koláže zdejších pověr o nelidských stvořeních i z vědecky prokazatelných faktů dokáže Logan zprvu vyvodit jediný závěr: vrahova existence je vyloučená. Kdo – nebo co – tedy v Adirondacku zabíjí turisty?

 

UKÁZKA Z KNIHY:
1

V půl osmé večer se Palmer zastavil, aby znovu trochu pojedl – vlastnoručně namíchanou směs oříšků, semínek a sušeného ovoce, k níž ze svrchní kapsy batohu přidal energetickou tyčinku. Před pár hodinami si předsevzal, že se obejde bez řádné večeře, teplého jídla uvařeného na titanovém vařiči, který nesl s sebou, dokud nenajde příhodné místo, kde by na noc rozbil stan.
Žvýkal tyčinku a zvolna přejížděl zrakem po okolí. Uvědomoval si předem, že ho čeká těžký výšlap, a věřil si, že zdejší krajinu dobře zná, ale na to, s čím se ten den setkal, připravený nebyl. Všechny zkazky, které se ke mně donesly, byly zřejmě pravdivé, pomyslel si s trochou trpkosti.
Byl druhý červencový víkend a slunce právě začalo klesat za západní obzor, ale on asi šest kilometrů severním směrem přesto viděl horu Desolation. Tyčila se osaměle, u úpatí se zrcadlilo modročerné jezero a její zelené svahy jako by se mu vysmívaly. Šest kilometrů znamenalo v tomhle terénu šedesát.
„Do prdele,“ zamumlal, strčil obal od tyčinky do kapsy a vydal se znovu na pochod.
Hora Desolation se zvedala do výšky 988 metrů, což nestačilo k tomu, aby se řadila mezi šestačtyřicet „skutečných“ vrcholů Adirondackého pohoří, a nahoru nevedla žádná stezka. Vertikální stoupání a vzdálenost od ostatních vrcholů však za zářez do pažby stály. Zanícené turisty, lezce a badatele zdejší oblasti však na této hoře nejvíc přitahovala její odlehlost. Ležela v oblasti jezera Desolation, západně od rezervace Five Ponds, a šlo patrně o nejdivočejší a nejodlehlejší místo celého přírodního parku, který zabíral čtyřiadvacet tisíc čtverečních kilometrů.
Z odlehlosti si David Palmer těžkou hlavu nedělal. Nic neměl raději než zmizet do pustiny a toulat se celé dny, aniž potkal živáčka. Problém měl s tím, aby se k hoře vůbec dostal.
Zpočátku to šlo hladce. Svoje SUV ukryl mezi stromy na začátku stezky a pak kráčel skoro osm kilometrů po soukromé cestě pro dřevorubce, než se nakonec vytratila. Následovaly kilometry lesem s letitými stromy tak vzrostlými, že pod nimi panoval trvalý soumrak, zem byla měkká a nerašilo z ní žádné mlází.
Potom však opustil rezervaci Five Ponds, lesy nechal za sebou a začal se blížit k jezeru Desolation. Právě tam se jeho rychlý, svižný postup zpomalil a od té chvíle se vlekl. Krajina kolem něj začala být drsná, pustá a zdolával ji jen s obtížemi. Mezi ním a horou leželo bludiště rozbahněných výplavových plošin, vývratů a výmolů, které ho nutily, aby dával při každém kroku pozor. Stezka samozřejmě chyběla, nebyly tu ani vyšlapané chodníčky, a jak jedna rokle křížila druhou, musel se často spoléhat na svou přenosnou gépéesku Garmin Oregon. Mnohokrát mu noha podklouzla na zrádných balvanech porostlých lišejníkem, jež se daly snadno přehlédnout. Naštěstí se rozhodl obout si horolezecké trekové boty, jinak by si byl už dávno vymkl kotník nebo ho potkalo ještě něco horšího.
Po dalších čtyřech stech metrech se znovu zastavil. Cestu před ním zatarasil sesuv kamenů, mezi nimiž se s mohutným batohem na zádech nemohl protáhnout. Zanadával pod vousy, shodil batoh z ramenou, našel nejširší mezeru mezi balvany, prostrčil batoh a pak se do ní vsoukal sám. Do rukou i do nohou ho bodaly uschlé konce větví a škrábaly ho do obličeje.
Jakmile nechal sesuv za sebou, znovu si hodil batoh na záda a zkontroloval, jestli nějak neutrpěla nebo nepovolila stahovadla. V závěru dne býval batoh stále těžší a on potřeboval, aby se obsah ani nepohnul.
Chvíli si batoh nadhazoval na ramenou, srovnával si ho na zádech. Turisté dnes většinou dávali přednost batohům s vnitřní konstrukcí, on však zvolil krosnu s vnějším rámem, přesněji značku Kelty Tioga. Brával toho s sebou hodně, a zjišťoval, že krosna s vnější kostrou se nejen lépe balí, ale také se snáz nosí a drží rovnováhu.
Slunce zmizelo za obzor a okolní krajina se minutu od minuty nořila do tmy. Postupující soumrak vnímal zřetelně, jako by nějaký bůh přírody pomalu otáčel kolečkem stmívacího vypínače. Na černou oblohu stoupal úplněk a zaléval okolí zvláštním, strakatým a téměř strašidelným svitem, on se ale na měsíční světlo nespoléhal: mělo sklon zastírat, skrývat výmoly a strouhy a jeho zkušenosti naučily, že se štěstím se počítat nedá. Sáhl k opasku po svítilně, odepnul ji a rozsvítil.
Bylo už devět pryč. Vykročil a v duchu si spočítal, že zvolnil tempo na nějakých osm set metrů za hodinu. Jistěže mohl pokračovat dál v cestě, dokud nedojde k jezeru Desolation a táboru na jeho břehu. Jenže tam by se nedostal před půlnocí a došel by tak zničený, že by z výstupu následující den neměl žádnou radost. Ne, tady v té bohem zapomenuté pustině se přece musí najít místo, jakékoli rovné a holé místo, kde by mohl vztyčit svůj třísezonní stan a vybalit potřeby k vaření. Teplé jídlo a měkký spacák mu začaly pomalu připadat jako nedosažitelný přepych.
Jak postupoval opatrně vpřed a kuželem světla přejížděl ze strany na stranu, znovu zalitoval, že nezůstal v High Peaks. V té části parku sice stezky připomínaly spíš dálnice a člověk tam neustále zakopával o turisty, ale alespoň měl kolem sebe zatraceně přehledný les s mýtinami a palouky, a ne tuhle kamennou změť připomínající měsíční…
Zastavil se u shluku kalin. Tak se nechal unést myšlenkami a tak se soustředil na zrádný terén před sebou, že mu v první chvíli unikl zvláštní zápach. Začichal. Byl slabý, ale zřetelný: nakyslý, mírně pižmový, ne odporný tak, jako páchne skunk, ale rozhodně ne příjemný.
Palmer si posvítil kolem sebe, ale nic nezahlédl. Pokrčil rameny a kráčel dál.
Měsíc vystoupil výš na oblohu a hora Desolation se koupala v jeho zářivém světle. Zbývalo mu k ní ještě skoro pět kilometrů. Možná by se ksakru přece jen měl pokusit proklestit si cestu k jezeru. Jenže nesměl zapomínat na zpáteční cestu a taky musel…
Zase ucítil ten zápach. Teď byl silnější a odpudivější: odporný zvířecí puch.
Znovu zůstal stát a pátral kolem sebe světlem lampy a už cítil i trochu tíseň. Tenké výhonky mlází a větve z vyvrácených kmenů poházené jedna přes druhou odrážely záři baterky. Mimo ozářený kruh bylo všechno černé jako saze.
Palmer potřásl hlavou. Nechal na sebe tu přízračnou pustinu příliš působit. Za celý den nespatřil prakticky jediné zvíře, pokud nepočítal jednoho mývala a párek liščat. To všechno ještě ve starém lesním porostu. Žádné zvíře větší než myš, jež má jen špetku zdravého rozumu, si nevybere k životu tohle peklo. Jeho pochod touhle hnusnou krajinou taky jednou skončí. A jakmile si nacpe žaludek ostrým chilli a spacák si podloží svou oblíbenou nafukovací matrací, hned bude…
Zápach k němu teď zavanul ještě silněji než předtím a s ním Palmer i cosi zaslechl – hluboký hrdelní zvuk, něco mezi zavrčením a zachrochtáním. Znělo to vztekle – vztekle a hladově.
Palmer o tom dál neuvažoval a dal se na útěk. Běžel tak rychle, jak mu to těžká krosna dovolila, světlo baterky před ním ztřeštěně poskakovalo a on funěl a popadal dech, klopýtal o padlé stromy a výmoly, zatímco vrčení a čenichání za ním bylo stále zřetelnější.
Potom zachytil nohou o trčící kořen a ztěžka padl na zem. Pocítil tíhu, která neměla moc společného s krosnou, jež ho náhle tiskla k zemi: po obličeji a šíji se mu rozlila bolest, jakou v životě nezažil, puch se přes něj převalil jako vlna, pak přišel další poryv bolesti a po něm ještě jeden – a potom se všechno rozplynulo a nejprve zrudlo a vzápětí zčernalo.

 

2

O tři měsíce později

Cesta ho vedla z předměstí New Havenu k severu do Waterbury, potom na západ podél zvlněné stužky dálnice I-84, jež překročila hranici státu New York a přehoupla se přes most Newburgh-Beacon, aby se protnula s newyorskou dálnicí I-87. Odtamtud vedla cesta přímočařeji, hnala se jako šíp na sever, až zleva zřetelně vyvstaly nízké zalesněné kopce pahorkatiny Catskill. Jak se na dohled přiblížilo Albany, provoz onoho pátečního odpoledne zhoustl. Opět polevil až někde u Glens Falls, když z dálnice sjely všechny přívěsy a náklaďáky, jež vezly vozy formule 1 na závody ve Watkins Glen. Ještě o něco zřídl dál u jezera George, které i v tak pozdním ročním období lákalo na víkend turisty i rodiny výletníků.
Jeremy Logan zastavil svůj historický Lotus Elan na prvním odpočívadle za jezerem George, a třebaže odpoledne pokročilo a teplota stěží přesáhla patnáct stupňů, stáhl na kabrioletu střechu a pak se zase rozjel.
Naposledy tudy projížděl před patnácti lety, ale poslední úsek této trasy si oblíbil a chtěl si ho užít. Jak míjel město za městem, Pottersville, Schroon Lake, North Hudson, provoz slábl a kopce kolem něj narůstaly, jako by je někdo vytlačoval ze země. Vysoko k obloze se pyšně a bezuzdně tyčily obrysy High Peaks v Adirondackém pohoří zahalené do zeleného, rezavě hnědého a zlatavého roucha, jež nosily v říjnu, a Catskillská pahorkatina, kterou projížděl ani ne před třemi hodinami, působila vedle nich jako trpaslík. Vzduch, jenž ho ovíval přes čelní sklo, příjemně chladil a voněl po borovicích. Zapadající slunce zlatilo holé vrcholy vyšších hor, zatímco jedlemi, buky a břízami zarostlá údolí a sedla, jež je oddělovala, působila ještě temněji a tajemněji.
Northway, jak se tomuto úseku dálnice I-87 říkalo, byla zvrásněná a zjizvená asfaltovými spoji tak, jak si to pamatoval, a stačilo trochu zapojit představivost, aby se mu vybavilo, jak tudy jel naposledy. Ze stereosoupravy hrál tlumeně John Coltrane a Bill Evans a vedle něj seděla jeho žena Karen. Masiv okolních hor nabírající s každým ujetým kilometrem výšku, večerní červánky a rychle nastupující noc, to se mu bude zřejmě natrvalo pojit s tímto posledním úsekem šestihodinové jízdy z Connecticutu a pokaždé mu to rozbuší srdce a povzbudí touhu po dobrodružství.
Logan neměl zrovna v oblibě outdoorové aktivity, třebaže zamlada obstojně muškařil, což v něm vypěstoval otec, který byl rybařením přímo posedlý, a většinou se mu dařilo zahrát všech osmnáct golfových jamek s ještě dvojciferným výsledkem. Na běhání nebo maratony mu však scházela trpělivost, zdály se mu ubíjející, připadal by si při nich jako křeček v kole. Ale kdysi krátce po svatbě ho s Kit přemluvil jiný manželský pár, oba přednášeli na Yale a oba byli držiteli průkazu Amerického horolezeckého svazu, aby s nimi vylezli na horu Whiteface u Lake Placid. Logan s výhradami souhlasil, ale ta minidovolená se proměnila v požitek. V horském výstupu našel cosi uspokojujícího – ve výběru trasy, v cestě podle značek, ve změnách mikroklimatu, jak se člověk ocitá stále výš, ve zdolávání obzvlášť strmých úseků… až po chvíli, kdy necháte za zády poslední stromy a kličkujete mezi hromadami balvanů až na úplný vršek. Nejde jen o nádherný výhled shůry, ale samo pokoření vrcholu s sebou nese cosi povznášejícího. Ne, to není přesné, protože hory nelze pokořit, nedají se ani zkrotit – spíš s nimi dosáhnete jakéhosi souznění, porozumění. To se vám na pásu ve fitku nikdy nepoštěstí. Po Whiteface lezli s manželkou dál, několik let za sebou sbírali trofeje z míst, na něž si troufli: Algonquin, Cascade, Porter, Giant a samozřejmě i Mount Marcy, s tisícem šesti sty třiceti metry nejvyšší hora ve státě New York.
Postupně je však zaměstnání – on byl vysokoškolský vědecký pracovník, ona cellistka – časově zcela pohltilo. Pokud měli dovolenou, vyjížděli do zahraničí, kde Jeremy dohledával věci nutné ke svému výzkumu, nebo zajeli na týden do Tanglewoodu, když Karen vystupovala na tamním hudebním festivalu – a třídenní víkendy v horách se postupně ztrácely v dáli, stejně jako za ním teď ve zpětném zrcátku mizela Northway.
V Underwoodu sjel z mezistátní dálnice na silnici NY73 a pokračoval mezi hustými lesy a dravými potoky, jež se řítily kamenitými roklinami. Projel údolím Keene a pak i stejnojmenným městem, načež zamířil přímo na západ k Lake Placid a městečku Saranac Lake hned za ním. Města se oproti tomu, jak je pamatoval, o něco rozrostla a po jejich okrajích se následky lidské činnosti podepsaly poněkud drsněji na zdejších lesích, ale změny to nebyly velké, a všechno mu neodolatelně připomínalo výlety, které sem podnikal dříve.
„Skoro se to tady nezměnilo, Kit,“ poznamenal za jízdy. „Vypadá to tu, jako když jsme se sem vydali naposledy, když jsme lezli na Skylight a málem zabloudili v mlze.“
Často se přistihl, jak s Kit rozmlouvá, ačkoli ji už před více než pěti lety skolila rakovina. Samozřejmě že to dělal, jen když byl sám, pouze s Kit, ale nešlo zdaleka o jednosměrný rozhovor, jak by si někdo mohl myslet.
V Saranac Lake zahnul doleva na silnici číslo 3 směřující k Tupper Lake. Jen ojediněle ho tu a tam minulo protijedoucí auto pomrkávající reflektory ve vlhkém lesním vzduchu. V této části přírodního parku to tak dobře neznal, a jak ho obklopila zhoustlá tma, zpomalil. Asi po osmi kilometrech našly reflektory jeho vozu otevřenou bránu zasazenou do hustého jedlového lesa napravo. Neměla žádný nápis na sobě ani nikde vedle, jen velký kovový znak: kupovitý mrak visící nad zčeřenou vodní hladinou.
Vjel dovnitř a po vymleté hrbolaté lesní cestě pokračoval asi sedm set metrů, když tu se náhle les rozestoupil a odhalil rozlehlou zašlou dvoupatrovou budovu z temně hnědého dřeva a nahrubo tesaného kamene. Korunovala ji mohutná vysoká sedlová střecha, jakou lze vidět na švýcarských horských chatách, která se od řady komínů na hřebeni svažovala příkře skoro až k zemi. Po délce celého prvního patra a také ve druhém, kratším poschodí se táhl ozdobný balkon s balustrádou s motivy větviček a listů a za velkými mnohokřídlovými okny v červeně lakovaných rámech vítala návštěvníka pohostinná zář lamp a krbů.
Sem do Cloudwateru měl Logan namířeno. Dům nenesl tohle jméno od nepaměti. Před šedesáti lety se to tu jmenovalo Rainshadow Lodge: šlo o jedno z grandiózních rodinných sídel, jaká si na sklonku 19. století budovali obzvlášť bohatí lidé na březích jezer v divokých severních oblastech státu New York a Nové Anglie. A právě Rainshadow Lodge na břehu jezera Rainshadow se svou ukázkovou architekturou v rustikálním adirondackém stylu a velkou loděnicí s věžičkou patřilo mezi nejproslulejší a nejvelkolepější z nich.
Všechno se ale změnilo v roce 1954. Usedlost od té doby získala zcela jiný účel než sloužit jako přehnaně velké venkovské letovisko pro jednu z nejbohatších newyorských rodin. A Logan vážil dlouhou cestu z domova v Connecticutu, aby z nového poslání sídla těžil.
Po polokruhové příjezdové cestě se dostal před dům, kde zaparkoval, vystoupil z vozu, vyšel po ošlapaném a nepředstavitelně širokém schodišti a kolem vyrovnaných řad bíle natřených adirondackých lehátek vkročil do vstupní haly. Nepřímo osvětlená prostora získala jakoby mírně rozostřený nádech dozlatova a vonělo to tam hořícím dřevem. Cítil se zvláštně, jako moucha lapená v jantaru, a nebylo to nepříjemné.
Přímo proti němu stál přijímací pult ze dřeva v barvě skořice a leskl se, jako by měl na sobě snad padesát vrstev laku. Jak se blížil, vzhlédla k němu s úsměvem žena ve středních letech.
„Jmenuji se Jeremy Logan,“ představil se. „Chtěl bych se zaregistrovat.“
„Okamžik.“ Žena si zkontrolovala údaje na displeji tabletu schovaného pod pultem, jako by šlo o přežitek, který je třeba skrývat. „Ano, tady. Doktor Logan. Přijel jste na šest týdnů.“
„Přesně tak.“
„Fajn.“ Ještě chvíli se dívala na tablet. „Doktor Jeremy Logan?“ Náhle zvedla zrak, v očích se jí blýsklo poznání, ale hned tu jiskru potlačila. „Tady ale stojí, že jste historik.“
„Jsem historik. Mimo jiné.“
Žena po chvilce přikývla a znovu pohlédla na displej. „Vidím, že máte rezervovanou chatu Thomase Colea. Postaral se o to přímo pan Hartshorn. Obvykle bývá vyhrazena pro hudebníky nebo výtvarné umělce. Spisovatelé bydlí vždy v hlavní budově.“
„Nesmím mu zapomenout poděkovat.“
„Je přímo za loděnicí, ani ne dvě minuty pěšky. Mohu vás tam hned dovést a vy pak můžete zajet na vyhrazené parkoviště a vzít si z auta zavazadla.“
„Díky, to od vás bude hezké.“
Žena se otočila k dřevěné skříňce za zády s několika desítkami mosazných háčků, odemkla ji a z jednoho sňala velký klíč. Potom skříňku opět zamkla, vyšla zpoza pultu, znovu se usmála a vedla ho ven a kráčela s ním po udusané nedlážděné cestě k nedaleké pěšině. Cesta směřovala do lesa a roubily ji skleněné lucerny ve stylu tiffany. Silně tu vonělo borové dřevo. Zhruba každých patnáct metrů od hlavní pěšiny odbočovala doprava nebo doleva postranní cesta a u každé stál malý vyřezávaný sloupek se jménem: ALBERT BIERSTADT, THOMAS MORAN, WILLIAM HART.
Netrvalo dlouho a došli k poslední odbočce. Na tabulce tam stálo THOMAS COLE. Přímo před nimi se napůl schovaná mezi stromy tyčila patrová chata v neokoloniálním stylu působící navenek příjemně venkovsky, ale zjevně postavená v moderních časech. Měla fasádu z oloupaných klád a kamennou podezdívku.
Žena mu podala klíč. „Uvnitř zaručeně najdete všechno, co potřebujete,“ pravila. Podívala se na hodinky. „Už je skoro osm. Kuchyň končí v devět, tak byste se asi měl ubytovat co nejrychleji.“
„Děkuji,“ odvětil Logan. Znovu se usmála, potom se obrátila k odchodu a vracela se po pěšině zpátky.
Logan vyšel po schodech a potěžkával přitom klíč, potom odemkl vchod a vstoupil dovnitř. U dveří cvakl vypínačem, rozsvítil tak baterii světel a rozhlédl se po interiéru: dřevěná podlaha ze širokých prken, starožitné koberce, moderní pracovní stůl a před ním kancelářská židle Aeron, vestavěné knihovny a skříňky z mahagonového dřeva, velký krb z nahrubo opracovaného kamene a točité schodiště, jež vedlo do podkrovní ložnice. Dveřmi v protější stěně uviděl kuchyň s mikrovlnnou troubou, plynový sporák značky Wolf a chladič na víno. Esteticky uspokojivé prostředí, jež bylo zároveň vysoce funkční, kombinace starého a moderního.
Logan se rozhlížel a dopřál si uvolněný spokojený povzdech. „Myslím, že je to tu fajn, Kit,“ podělil se o svůj dojem s manželkou. „Vyhradil jsem si šest týdnů. Pokud to nedotáhnu tady, pak už to zřejmě nedokončím nikdy.“
Aniž zhasl, vydal se ven pro zavazadla.

 

3

Dvacet minut nato Logan chatu opustil a kráčel po pěšině, po níž sem přišel a na kterou svítila malá orientační světla jako lucerny v pohádkovém lese. Vyšel na široký trávník před hlavní budovou, ale než k ní zamířil, znovu se zastavil, aby ji mohl obdivovat. Optimistický pocit, který měl při prohlídce chaty, ho neopouštěl.
Cloudwateru se říkalo „umělecká kolonie“. Na tomto místě zasazeném doprostřed Adirondacké státní rezervace se v jakoukoli roční dobu daly zastihnout desítky umělců, spisovatelů a badatelů, kteří sem přijížděli na jedno- až dvouměsíční pobyt, aby tu tvořili – ať už obrazy, romány nebo hudební skladby. Každý z přítomných měl vlastní pokoj v rozlehlé hlavní budově nebo – pokud šlo o hudebníka anebo výtvarníka – obýval v ústraní jednu z oddělených chat roztroušených na hustě zalesněném pozemku. Nebyl to rekreační objekt, lidé sem přijížděli pracovat a panovala tu přísná pravidla, aby si to nikdo nepletl. Nenabízely se tu koktejly před večeří, neprobíhal zde žádný večerní program s výjimkou občasné přednášky po večeři a promítání umělecky hodnotných filmů v sobotu večer. Obyvatelé chat se navštěvovali pouze na pozvání. Obědy měly soukromý ráz, podávaly se v pokojích či chatách, ale snídalo se a večeřelo v hlavní budově.
Logan vystoupil po schodech, vešel dovnitř a zahlédl pár lidí, kteří v malých skupinkách po dvou či po třech procházeli halou a polohlasně si povídali. Strop podepírala klenba tvořená dvojicemi protilehlých mohutných vyřezávaných trámů, jež se k sobě skláněly a nad hlavami se setkávaly, takže si Logan připadal, jako by šel žebrovím převrácené lodi. Prostor mezi trámy vyplňovaly neobyčejně jemné řezby ve tvaru paroží, jež zároveň plnily funkci ozdobných lišt. Na stěnách visely vycpané medvědí, jelení a losí trofeje, zjevně desítky let staré, a mezi nimi se leskly plakety z rybářských soutěží, letité fotografie z rezervace a plátna malířů hudsonské školy.
Logan se zastavil u jedné skupiny, zeptal se na cestu do jídelny, poděkoval a pokračoval v cestě, když se za ním ozvalo: „Doktore Logane!“
Otočil se a uviděl vysokého, poněkud podsaditého sedmdesátníka se zdravě začervenalým obličejem a lví hřívou vlasů bílých jako sníh. Usmíval se na něj a podával mu ruku. „Jsem Greg Hartshorn.“
Logan o Gregorym Hartshornovi pochopitelně slyšel. Býval to významný představitel lyrické abstraktní malířské školy, který si v šedesátých letech otevřel v New Yorku galerii a vydělal značné jmění prodejem obrazů svých i jiných umělců. Přibližně třicet let nato dal světu výtvarného umění vale, aby se stal rezidentním ředitelem Cloudwateru.
„Právě jdu na večeři,“ poznamenal Logan.
„Doufám, že vám bude chutnat. Ale než se půjdete najíst, měl byste minutku?“ Hartshorn nečekal na odpověď a už Logana odváděl přes halu k neoznačeným dveřím, za nimiž se skrývala útulná kancelář, jejíž stěny pokrývaly skici, akvarely a dřevořezy – ale nic z toho Hartshornova práce, jak si Logan všiml.
„Udělejte si pohodlí,“ vybídl ho Hartshorn s posunkem k pohovce před psacím stolem zaplněným papíry.
„Vy už se tomu vůbec nevěnujete?“ zeptal se Logan a ukázal na stěny s obrazy.
Hartshorn se zasmál. „Tu a tam se pustím do nějaké studie. Ale žádná nedozraje do hotového obrazu. Je s podivem, kolik administrativy vyžaduje takové místo, jako je Cloudwater.“
Logan přikývl. Tušil, proč si s ním chce Hartshorn promluvit, ale nechal na něm, aby to nakousl sám.
Ředitel se posadil za stůl, spojil prsty na poškrábané stolní desce a pak se naklonil blíž. „Vezmu to stručně, Jeremy… můžu vám tak doufám říkat?“
„Jistě.“
„Z vašeho životopisu vím, že jste profesor historie na Yaleově univerzitě. Vím rovněž, že sem jste se přihlásil jako historik. Jenže… no, vypadá to, že v poslední době jste značně proslul díky poněkud – řekněme – senzačnějšímu oboru činnosti.“
Logan na to neřekl nic.
„Jen by mě zajímalo, aniž bych chtěl strkat nos do vašich záležitostí, to jistě chápete, čím se hodláte za pobytu u nás v Cloudwateru zabývat.“
„Máte starost, jestli nehodlám vyvolat nějakou senzaci?“
Hartshorn se poněkud rozpačitě zasmál. „Mám-li být upřímný, tak ano. Jak jistě víte, Cloudwater si navzdory všemu venkovskému přepychu zakládá na tvůrčí atmosféře. Lidé, ať už se sem dostanou díky grantu, nebo za pobyt platí dost vysoké částky, tu hledají co možná nejméně rušivé prostředí, aby se mohli věnovat tvorbě. Rád to přirovnávám k pobytu v luxusním klášteře.“
Logan se chystal poděkovat řediteli za to, že mu přidělil chatu Thomase Colea. Teď ale pochopil, že za tím nebyla žádná velkodušnost – chtěl ho pouze izolovat od zbytku obyvatel Cloudwateru.
„Pokud se obáváte, že se vám tady začnou promenovat zombie nebo že tu za nocí budou duchové chřestit řetězy, pak nemusíte mít strach,“ uklidnil ho.
„Tak to se mi ulevilo. Přiznám se ale, že větší strach mám z televizních štábů a novinářů.“
„Jestliže se tady objeví, pak ne kvůli mně,“ odvětil Logan. „Přijel jsem přesně z toho důvodu, který jsem uvedl v žádosti. Roky se pokouším dokončit monografii o středověkém kacířství. Kvůli práci a různým vedlejším projektům se mi to pořád nedaří. Doufám, že se ve zdejším tichu a klidu budu moct náležitě soustředit, abych dal knize konečnou podobu.“
Povšiml si, že Hartshornovy propletené prsty se trochu uvolnily. „Děkuji vám za upřímnost. Přiznám se, že představenstvo o vaší žádosti o pobyt diskutovalo. Já jsem se za vás přimlouval. Rád slyším, že toho nebudu litovat.“
Logan přikývl.
„Určitě moje obavy chápete. Znáte kupříkladu Randalla Jessupa?“
„Randall Jessup?“ Logan se zamyslel. „S nějakým Randallem Jessupem jsem studoval na univerzitě.“
„Je dnes poručíkem newyorské divize lesní správy. Dnes se tady stavil a vyptával se, kdy vás čekáme.“
„Jak se dozvěděl, že sem mám přijet? Nemluvil jsem s ním léta.“
„Právě to mi dělá starosti. Nevím, jak se toho dohmátl. Na každý pád se o váš příjezd zajímají i místní média. Při veškeré nesmírnosti působí Adirondack občas spíš jako malá vesnice. Někdo ze zdejších zaměstnanců si musel všimnout vašeho jména, někomu se o tom zmínil a ten to předal dál… vždyť víte, jak funguje šeptanda.“
To Logan skutečně věděl.
„Ale už o tom nemluvme. Jsem přesvědčen, že jste sem přijel jako vědec a historik, a přeji vám z celého srdce, ať svou monografii dopíšete. Pokud mohu udělat něco pro to, abyste se u nás cítil ještě lépe, dejte mi prosím vědět. Teď už vás nechci zdržovat. Kuchyň za chvíli zavírá.“
S těmi slovy se Hartshorn vztyčil a ještě jednou mu podal ruku.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: BB/art, listopad 2017
Původní název: Full Wolf Moon
Překlad: Roman Lipčík
Počet stran: 248
Vazba: vázaná
Cena: 299 Kč

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít