Koktavé strašidlo přináší další porci děsuplně humorných příběhů
Kniha KOKTAVÉ STRAŠIDLO uzavírá velkolepou trilogii 3x 100 hororů, v níž jsme shromáždili hrůzostrašné příběhy Miloslava Švandrlíka, okořeněné jeho nezapomenutelným humorem. Stejně jako předchozí svazky, Šumavský upír a Čertova bažina, obsahuje časem a generacemi čtenářů prověřené texty se silnými pointami a jedinečnou atmosférou.
Knihy z projektu 3x 100 hororů vydáváme v luxusní vázané podobě se sametovým přebalem – stanou se tak ozdobou vaší knihovny nejen obsahem!
ANOTACE:
Projekt 3 x 100 hororů přináší čtenářům ve třech svazcích kompletní soubor všech povídek, které na téma hrůzy, mystiky, záhrobí a nevysvětlitelných záhad napsal Miloslav Švandrlík.
Autorův vynalézavý způsob, jak čtenáře vyděsit či alespoň postrašit, a přitom ho vtipně pobavit, si konzumenti příběhů o upírech, krvelačných monstrech nebo vlkodlacích oblíbili už dávno. Důkazem je mimo jiné i umístění výběru „100 nejlepších hororů“ v první desítce knih, které si mládež zapsala do čtenářských deníků žáků 9. tříd základních škol.
Kniha Koktavé strašidlo je k dostání na pultech knihkupectví od září 2017. Čtenáři si ji ale mohou pořídit i na knižních e-shopech, s 25% slevou přímo na stránkách Nakladatelství Epocha, kde naleznou další informace. E-knihu je k dispozici za 189 Kč například na www.palmknihy.cz
INFO O KNIZE:
Vydal: Nakladatelství Epocha
Obálka: Jiří Winter
Formát: váz. s přeb.
Počet stran: 424
Cena: 359 Kč (na www.epocha.cz 269 Kč)
www.facebook.com/Nakladatelstvi.Epocha/
První část Šumavský upír vyšla v červnu; druhý díl Čertova bažina v srpnu.
UKÁZKA Z KNIHY:
Muž v tmavých brýlích
Jmenoval se Valkoun a bylo těžké si ho nevšimnout. Jeho mohutná postava by vzbuzovala respekt i bez velkých tmavých brýlí, které zakrývaly značnou část jeho obličeje. Paní Dolejšová říkala, že vypadá jako král špionů, ale toto hodnocení je nutno brát s rezervou, protože zmíněná dáma v životě mnoho špionů neviděla. Ale o tajemném muži se říkaly i jiné věci. Pan Nováček, který trpí záněty spojivek a rovněž nosí tmavé brýle, dostal odvahu zastavit pana Valkouna na schodech. „Promiňte,“ oslovil ho, „ale také trpíte očním neduhem? Mohl bych vám doporučit znamenitého lékaře!“
Valkoun se pouze ušklíbl. „Mám lepší zrak, než si dovedete představit,“ odvětil, „a jestliže nosím tmavé brýle, je to proto, abych byl uchráněn od pohledu na umírající lidi.“
Takovým řečem pochopitelně Nováček nerozuměl. Byl sice člověkem zvídavým, ale také málo co chápajícím. Proto otevřel ústa takovým způsobem, že pan Valkoun musel pokračovat.
„Mám takový dar, nebo spíš smutný úděl,“ pravil temným hlasem, „že když sejmu brýle a pohlédnu na nějakého člověka, vidím ho velice jasně v jeho poslední hodince. Ten zdravý a silný jedinec jako vy v tu chvíli začal umírat. Neujde mi žádný z tragických detailů, které konec lidského života provázejí. Vidím záhrobní bytosti, které svádějí lítý zápas o jeho duši. Někdy to jsou příšerné, odporné bestie. Nejhorší jsou burtyáni a sachoutové. Při pohledu na ně mi vždycky mrazí v zádech!“
„V životě jsem nic takového neslyšel,“ zablekotal Nováček. „Já když sundám brýle, tak mě pouze rozbolí oči a potažmo celá hlava.“
„Jste šťastný člověk,“ usoudil Valkoun, „protože nemůžete nahlédnout do tragické budoucnosti a nevíte, jaký konec nás všechny čeká. Můžete si bezstarostně žít a těšit se z hloupostí. Já se na rozdíl od vás trvale soužím. Trpím a jedině tyto brýle mě chrání od dalších pohledů, plných nepředstavitelné hrůzy!“
Nováček z toho byl celý pryč.
„S tím se dá jistě něco dělat,“ namítl nejistě. „Můj bratranec měl po nemoci halucinace…“
„Ale já žádné halucinace nemám!“ zahřímal Valkoun, „a jsem-li schopen na rozdíl od ostatních vidět řádění burtyánů a sachoutů, není to dáno mou nedostatečností, nýbrž mimořádnými schopnostmi. Jenomže ten hrůzný pohled nemohu snášet stále. Nosím tmavé brýle, abych se vyhnul konfrontaci s hrůzami, které na každého z nás čekají. Proto si nesundávám brýle ani doma. Bojím se možnosti, že bych, třeba jen náhodou, pohlédl do zrcadla a spatřil tam, jak burtyáni a sachoutové trhají na cucky mou vlastní duši a rvou se o ni jako vzteklí psi! Z toho bych snad zešílel!“
Více už Valkoun neprozradil a jakýmkoliv kontaktům s lidmi se vyhýbal. Zato Nováček nic nesmlčel a podrobně informoval každého, kdo o to jen trochu stál. Na nedostatek vděčných posluchačů si nemohl stěžovat.
Tak se stal muž v tmavých brýlích ještě tajemnější, než byl předtím. Někteří lidé se ho báli, jiní se mu pošklebovali a další rozebírali nadhozené problémy. Přeli se o to, jestli se o naše duše perou burtyáni se sachouty a co z toho může vyplývat. Paní Kolečková označila Valkouna jako satana, zatímco doktor Žíněný se domníval, že jde o neškodného blázna. Několik dalších lidí začalo chodit do kostela a vyléčený alkoholik Rotejl se začal intenzivně zajímat o tajné nauky, zejména pak o kabalu.
Valkoun se tvářil ještě záhadněji a zdálo se, že si opatřil nové brýle. Byly ještě větší a silnější, takže místo normální chůze vrávoral jako slepec. Když mu jednoho dne chtěl úslužný Nováček pomoci do schodů, pouze se ušklíbl a řekl. „Soudný den se blíží! Burtyáni a sachoutové si brousí zuby! Nikdo nebude uchráněn a krev poteče proudem. Slunce se rozlomí na dvě části a všechna naděje shoří v jeho ohni!“
Nováček naprázdno polkl a snažil se tyto informace zapamatovat. Moc se mu to nedařilo, byl to již starší člověk.
Ale Valkoun si se svými prognózami neporadil nejlíp. Brýle mu prokazatelně vadily a jeho chůze byla stále nejistější. Až jednoho dne vevrávoral nešťastnou náhodou do jízdní dráhy a střet s mercedesem nevydržel. Ani jeho brýle, ze kterých zbylo jen pár temných střepů. Ty už nikdo nepotřeboval.
Někdo Valkouna litoval, jiní si oddechli, že už ho nebudou potkávat. Pouze pan Nováček přemýšlel o tom, jestli Valkoun v poslední chvíli svého života alespoň koutkem oka zahlédl nějakého burtyána nebo sachouta. Odpověď na tuto otázku nenalezl. Asi proto, že na ty nejdůležitější otázky neexistují odpovědi.