J. R. Ward: Přísaha krve

J. R. Ward se vrací s novým příběhem paranormální vášně ve světě Bratrstva černé dýky.

Nakladatelství Baronet vydává druhý díl série Odkaz černé dýky: Přísaha krve.

 

ANOTACE:
Bratrstvo černé dýky dál trénuje ty nejlepší z nejlepších, aby se přidali do jeho řad ve smrtícím boji proti Vyhlazovací společnosti. Mezi novými rekruty se Axe projevuje jako chytrý a zuřivý bojovník – a taky samotář, izolovaný v důsledku osobní tragédie. Když jistá aristokratka potřebuje osobního strážce, Axe tu práci přijme, ačkoliv není připravený na živočišnou přitažlivost, jež vzplane mezi ním a tou, kterou se zapřisáhne ochraňovat.

Pro Elise, otřesenou vraždou, k níž došlo v její rodině, je Axeovo nebezpečné kouzlo lákavé – a možná ji má i rozptýlit v jejím žalu. Jak ale vztah mezi nimi sílí a fyzická přitažlivost přerůstá v něco mnohem zásadnějšího, zmocňují se Axe obavy, že jeho tajemství a týrané svědomí je od sebe odtrhnou.

Rhage, bratr s největším srdcem, ví o sebetrýzni všechno. Chce Axeovi pomoct naplno využít jeho potenciál. Když ale nečekaný příchozí ohrozí novou rodinu Rhage a Mary, ocitne se sám znovu ve víru boje proti osudu, který chce zničit to, co je mu nejvíc drahé.

Axeova minulost vyjde najevo, osud se obrací proti Rhageovi a oba muži si musí sáhnout na dno – a modlit se, aby pro ně světlem na konci temnoty nebyl hněv, ale láska.

 

UKÁZKA:

Kapitola 1

THE KEYS, CALDWELL, NEW YORK

V Axeově životě bylo dost místa věnovaného maskám. Ať už jste to brali doslova a zakrývali si obličej, nebo obrazně k ochraně duše, kamufláž mu byla nesmírně příjemná. Vědomosti znamenají koneckonců sílu jenom v případě, že vám dávají nahlédnout do nepřítele. Pokud ale někdo takhle nahlíží vás?

To by měl radši na krku nůž.

A jeho nepřáteli byli všichni.

Stál v davu víc než stovky sexuálně vzrušených lidí a byl připravený nakrmit svou temnou stránku – naházet trochu čerstvého masa přes drátěný plot svého sexuálního pudu a pak zpovzdálí přihlížet konzumaci potravy, jíž se nakrátko ukojí hlodavý hlad, víme.

Nikdy to nevydrželo dlouho. Jenže právě proto vstoupil do tohohle klubu.

The Keys bylo soukromé zařízení pouze pro členy a platila tu jen dvě pravidla. Zletilost. Vždycky s oboustranným souhlasem.

Když byly tyhle dvě podmínky dodrženy? Mohli jste si poškrábat svrbění všech hříchů, na které jste si vzpomněli: šmírování, grupáč, holky s holkama, kluci s klukama. Byly tu místnosti pro fetišisty a šukací kabinky a všechny potřeby ke svazování, přikovávání a zavěšování, co jste si jen mohli přát.

Zvlášť tady v Katedrále.

Ze všech prostor rozlehlého areálu, zabírajícího několik bloků, byl tenhle největší a nejvelebnější, plný vířícího bílého kouře, protínaný fialovými a modrými lasery, bez nábytku a doplňků kromě oltáře. Sem smělo jen to nejtvrdší tvrdé jádro.

A vždycky se chodilo v maskách, dokonce i za těch nocí, kdy to zbytek klubu nevyžadoval.

Skrz oční otvory přiléhavé škrabošky Axe vzhlížel daleko nahoru, k oltáři.

Bylo to jako scéna z Mlčení jehňátek, lidské tělo zavěšené vysoko nad podlahou, paže roztažené, hlavu nakloněnou ke straně, kusy látky rozprostřené jako křídla všude kolem trupu. Tím však veškeré hannibalství končilo. Nešlo o muže, nýbrž o ženu. Ne oblečenou, ale nahou. Na těle nebyla skutečná krev, avšak viskózní tekutina, která stékala od stropu jako déšť, dopadala jí na ňadra, stékala po břiše a plazila se po stehnech, takže se pod vzdálenými světly leskla.

A nebyla mrtvá, ale velice živá.

„Chceš to?“ uslyšel zezadu otázku.

Axe se usmál a neobtěžoval se ukrývat tesáky.

Nikdo z nich nevěděl, že je skutečný upír. A to nenějaký novoviktoriánský rádoby Drákula s kosmeticky upravenými špičáky, v botách na vysokém podpatku a s černým přelivem na od přírody tmavých vlasech.

Všechno na něm bylo pravé. Jiná DNA. Jiné tradice a jazyk. Jiný biologický imperativ, k němuž, ano, patřilo pití krve od upírů opačného pohlaví.

Jiný pohlavní pud.

„Jo, vezmu si ji první,“ řekl.

Člen personálu hlasitě hvízdl a zvedl ruku, aby přivolal pojízdné lešení. Davem projela vlna šumu, narůstalo vzrušení z prvního vystoupení. A Axe na zlomek vteřiny uvažoval, jestli se nemá tam nahoru odhmotnit, jen aby je všechny vyděsil, jen proto, že to dokáže, jen proto, že rád vytváří chaos.

Místo toho vyšplhal po přední části kovové konstrukce lehce jako pavouk po své pavučině.

Když byl nahoře v úrovni ženy, zareagovalo její tělo rozdychtěným prohnutím do oblouku, hlava jí klesla dozadu, ústa se otevřela, oči ho prosily. Nebyla zdrogovaná. Byla při vědomí a roztoužená, pach jejího pohlaví sálal, tělo si žádalo osvobození.

Chtěla ho. Z těch mnoha tam dole chtěla konkrétně jeho.

„Vezmi si mě,“ pronesla. „Vezmi…“

Natáhl ruku v rukavici a zavřel jí ústa špičkami prstů. Sklonil se nad ni, obnažil špičáky a vrhl se na její hrdlo. Ale nekousl ji. Přejel jí hrotem jednoho tesáku po krční žíle.

Zaškubala řetězy, jimiž se nechala dobrovolně spoutat, a dosáhla pro něj orgasmu hned na místě, alchymie veřejné podívané, nebezpečí, jež představoval, ten druh sexu, který potřebovala, to vše se spojilo ve vyvrcholení, při němž zrudla v obličeji a sténala a zmítala se.

Hemžením těl dole projela vlna rozkoše, kterou cítila.

A on byl taky vzrušený, ano. Ale ne jako oni. Ne jako ona.

Nikdy ne jako oni.

Nicméně ten hlas, co mu pořád křičel v hlavě, že je sračka – ten hlas byl utlumený sexem. Plameny hněvu vůči sobě samému uhasilo chvilkové rozptýlení. Dům, napěchovaný výčitkami a ukrytý pod jeho skutečnou lebkou, se dočasně vystěhoval.

Takže ano, plnilo to svůj účel pro všechny.

Zvedl ruku k hrdlu, uvolnil šňůru pláště a shodil tu tíhu z ramen. Měl na sobě černé kožené kalhoty a jinak už nic, až na tetování a piercingy.

Axe položil ruce na její tělo a putoval jimi i ústy všude možně.

A bouře, kterou naschvál vytvářel, pročesávala zdecimovanou krajinu jeho duše a zastírala rozervanou, zpustošenou změť, která tam ve skutečnosti byla.

Dostávala, co potřebovala, a on taky.

To bylo dobře. Asi za hodinu musí být ve výcvikovém centru Bratrstva černé dýky v jakés takés formě, aby se mohl dál vzdělávat. Být vojákem v boji proti Vyhlazovací společnosti? Kráčet po hranici mezi životem a smrtí?

To mu konečně splní to, po čem touží.

Vnitřní klid skrze válečné činy: protože musel věřit, že když čelíte nemrtvým, určitě máte tolik práce, abyste zůstali naživu, že už vám nezbývá čas na jiné starosti.

Sakra ideální stav.

***

STÁTNÍ UNIVERZITA NEW YORK,
KAMPUS V CALDWELLU

Elise, pokrevní dcera princepse Felixe mladšího, se usmála na lidského muže, sedícího u stolu v knihovně proti ní. „Samozřejmě zůstanu přesčas. Nenechám tohle všechno jenom na tobě.“

„Tohle všechno“ byla učiněná skládka ročníkových prací, pokrývající každičký čtvereční centimetr plochy až na půl metru místa před ní a půl metru před profesorem Troyem Beckem. Ačkoliv se všechny písemné práce z Psychologie 342 podávaly elektronicky, Troy je chtěl mít pro účely známkování vytištěné – a poté, co s ním absolvovala zkoušení v polovině semestru, s tím musela Elise souhlasit. Bylo to něčím jiné, držet práci v rukou a moci si zapisovat myšlenky. Asi to nějak souvisí s tou pomalostí, usoudila.

Je moc snadné přelétnout text zběžně očima, když děláte všechno elektronicky, a ona uměla psát na počítači hodně rychle; nutnost psát rukou jí dopřávala čas, aby si všechno skutečně promyslela.

Troy se opřel dozadu a protáhl se. „No, vzhledem k tomu, že je deset hodin večer pár dní před Vánocemi, bych řekl, že je to otročina.“

Usmál se na ni. Změřila si ho pohledem. Na člověka byl vysoký a měl zářivě modré oči a obličej tak otevřený a přátelský, až byste málem zapomněli, že jste v postavení cizince v cizí zemi, cizince, který přišel na návštěvu a zůstal, protože ho uchvátila svoboda, jíž se těší domorodci.

„Tak to byla moje poslední.“ Odložila kopii na hromadu oznámkovaných prací nalevo, zatočila se s židlí, protáhla si páteř a v pase se jí rozlilo úlevné teplo uvolnění. „Víš, tohle byla dobrá studijní skupina. Fakt měli…“

„Omlouvám se,“ přerušil ji.

Elise svraštila čelo. „Proč? Jsem tvoje asistentka. Tohle je má práce. Kromě toho se teď naučím ještě víc…“

Nechala hlas vyznít do ztracena, protože si byla celkem jistá, že Troy neslyší ani slovo z toho, co říká. Rozhlížel se po hromadách papírů, které je obklopovaly v jejich přístěnku jako hradba, ale pohled měl ve skutečnosti trochu rozostřený.

Jakožto upír mezi lidmi byla Elise vždycky trochu nervózní a teď naskočila do toho pozorovacího vlaku a rozhlížela se pro případ, že by Troy vycítil cosi, co jí uniklo.

Knihovna Fostera Newmana byla místem, kam se studenti chodili učit, i když tisk už byl mrtvý a poznámky se zapisovaly do laptopů a křída se již v učebnách nevyskytovala. Knihovna byla čtyřpodlažní, rozdělená řadami regálů, přerušovanými prostory pro sezení. Vždycky se tu cítila v bezpečí, neměla tady před sebou nic než své studium a ambice.

Teprve doma, v otcově sídle, si připadala jako lovná zvěř. Pronásledovaná. Ohrožená.

Ačkoliv jenom v alegorickém smyslu slova.

Ničeho si nevšimla, a tak si promnula oči. Ze zjištění, že se bude muset vrátit do toho velkého starého domu, jí dunělo v hlavě.

Sedm let studia, a právě se začínala přibližovat svému cíli. Díky tomu, že vystudovala jako hlavní předmět psychologii, přijali ji do doktorandského programu z klinické psychologie bez magisterského titulu. Jejím cílem bylo otevřít si soukromou poradnu pro svou rasu, až studium dokončí, se specializací na posttraumatickou stresovou poruchu.

Po nájezdech před dvěma lety trpěla spousta upírů traumatickou ztrátou a měla jen málo možností vyhle dat sociální pracovníky a poradenství.

Samozřejmě, nájezdy zbrzdily i ji; otec trval na tom, aby přerušila studium a utábořila se s tetou, strýcem a sestřenicí v zabezpečeném domě daleko od Caldwellu. Jakmile se však vrátili, znovu naskočila do rozjetého vlaku – ačkoliv tragédie udeřila ještě jednou a všechno jí to o moc ztížila.

Vadilo jí, že musí otci každou noc lhát. Vadilo jí vymlouvat se, kam jde a s kým. Ale co jiného jí zbývalo? To malé okénko svobody, které jí bývalo dopřáno, se zabouchlo.

Zvlášť poté, co byla sestřenice před čtyřmi týdny ubita.

Elise ještě pořád nemohla uvěřit, že Allishon už není, a stejně tak otec, strýc a teta se znovu ocitli ve stavu šoku – aspoň to předpokládala. Nikdo nemluvil o ztrátě, o smutku ani o hněvu. Ale reagovali na to, určitě ano. Elisin otec byl pořád tak napjatý a zachmuřený, jako by měl každou chvíli prasknout. Teta se měsíc zamykala ve své ložnici. A strýc se proměnil v přízrak, který se potuloval světem, nevrhal stín, jeho krok nebylo slyšet.

Elise se mezitím vytrácela ze sídla do školy. Ale no tak! Léta a léta přece pracovala na tom, aby se dostala tak daleko, a když už, pak způsob, jímž její rodina řešila ztrátu Allishon, byl přesně ten důvod, proč rasa potřebovala dobré, školené psychology.

Zametat všechno pod příslovečný koberec, to byl recept na interpersonální katastrofu.

„Jsem jen unavený,“ řekl Troy.

Probrala se z myšlenek a podívala se na něj. Nejdřív ze všeho ji napadlo, že něco skrývá. Potom, že musí zjistit, co to je.

„Můžu ti s něčím pomoct?“

Zavrtěl hlavou. „Ne, problém je na mé straně.“

Pokusil se usmát a ona zachytila ve vzduchu nějaký pach. Něco…

„Asi bys měla jít.“ Sklonil se pro sportovní tašku, ve které přinesl práce, a začal do ní přesouvat hromádky papírů. „Silnice budou čím dál horší kvůli tomu sněhu.“

„Troyi. Můžeš se mnou prosím mluvit?“

Vstal, zastrčil si volné tričko do khaki kalhot. „Všechno je v pořádku. A nejspíš se uvidíme až po Novém roce.“

Elise se zamračila. „Myslela jsem, že chceš, abych s tebou připravovala rozpis přednášek na psychologii čtyři nula jedna, dva dvacet osm a seminář bipolárky dvojku? Mám zítra večer volno…“

„To asi není dobrý nápad, Elise.“

Co je to sakra za pach…

Ouha.

S uzarděním pochopila, o co jde. Zvlášť když před ní uhnul očima. Byl vzrušený. Z ní.

Byl opravdu sexuálně vzrušený. A neměl z toho radost.

„Troyi.“

Profesor zvedl ruku. „Koukej, neudělala jsi nic špatného. O tebe nejde, namouduši.“

Dál to nerozváděl. Litovala, že to prostě všechno nevybalí. Ne protože by ji zrovna přitahoval, ale vadilo jí, když se něco skrývalo. Toho už si užila víc než dost ve své rodině, která snášela veškeré nepříjemnosti života se zaťatými zuby.

Kromě toho – ne že by ji nepřitahoval. Byl příjemný takovým tím způsobem, jenž neohrožuje. Chytrý, zábavný a studentky po něm bláznily. Bůhví, že už viděla habaděj lidských žen, které učil, zírat na něj jako na boha.A možná taky přemýšlela o tom, jaké by to s ním bylo. Doteky. Líbání. Ty… ostatní věci.

V současnosti neměla žádné nápadníky a hned tak se to nezmění. Zvlášť vzhledem ke skutečnosti, že v očích glymery byla zkažená.

Ne že by o tom někdo věděl, protože muže, se kterým se jednou vyspala, zabili při nájezdech.

„Jsem zletilá,“ uslyšela svůj hlas.

Mrkl po ní očima. „Cože?“

„Nejsem mladá. Tedy moc mladá. Na to, co máš na mysli.“

Troyův pohled zahořel, jako by to bylo to poslední, co od ní čekal. A pak se jí zadíval na rty.

Ano, říkala si. Není nebezpečný, tenhle člověk. Nikdy by mi neublížil, ani by mě k ničemu nenutil, takovou agresivitu nemá v povaze – a i kdyby měl, snadno bych ho přemohla. Kromě toho se nikdy nevdám, nikdy nepovedu život úplně mimo otcovu kontrolu, nikdy neprožiju nic víc než destilované životní příběhy z učebnic.„Elise.“ Promnul si dlaní obličej. „Panebože…“

„Co je? A ne, nebudu předstírat, že nevím, o čem je řeč.“

„Existují pravidla. Mezi profesory a studenty.“

„Neučíš mě.“

„Jsi moje asistentka.“

„Rozhoduju se sama za sebe.“

Aspoň to platilo tady, v tom střípku života, jejž vedla v lidském světě. A aby ji vzal čert, jestli si nechá pravidly nějaké společnosti, kam sama nepatří, bránit, aby si dělala, co chce. Toho si užije až dost mezi svými.

Troy se chraplavě, prudce zasmál. „Nemůžu uvěřit, že se takhle bavíme. Chci říct, už mi to s tebou přišlo na mysl tisíckrát. Jen mě nikdy nenapadlo, že by k tomu mohlo skutečně dojít.“

„No, mně je jedno, co si lidi pomyslí.“ A to byla pravda. Pokud šlo o lidi. „A nebojím se.“

„To já tvrdit nemůžu. Chci říct, ještě nikdy jsem to neudělal. Vím, že je to klišé, celá ta věc učitel-studentka. Ale nikdy jsem tuhle hranici nepřekročil. Představoval jsem si, že jsem silnější, víš. Ty jsi ale jiná, a protože jsi taková… chovám se jinak i já.“

Hleděl na ni s podivnou bezmocí, jako by předtím sváděl úporný boj a prohrál.

Teď se zadívala na rty ona jemu.

Přitom zesílil pach jeho vzrušení a uviděla, jak se mu zvedá hruď…

„Profesore Becku? Zdravím!“

Lidská žena, která k němu přistoupila, byla drobná a vnadná a navoněná. Celá nalíčená a s kadeřavými blond vlasy k ramenům vypadala jako vystřižená z reklamního plakátu, inzerujícího univerzitu jako lákavé a zábavné místo.

„Chodím na vaše přednášky o provádění šetření, tedy chodila jsem na ně, a moje spolubydlící – je tady taky.

Hej! Amber! Podívej, kdo je tady! Každopádně já jsem ta, co musela odjet domů, protože se rodiče rozváděli, a vy jste mi odložil termín zkoušky. No…“

Z dívky dál vycházela všemožná podstatná jména a slovesa a potom přiskotačila jako štěně i spolubydlící Amber. Troy mezitím vypadal omámeně, jako by ta intimita, která zavládla před vyrušením, byla vzdálené místo, odkud se musel vracet.

Elise sebrala svůj kabát a batůžek, přistrčila židli ke stolu a zvedla ruku na rozloučenou. Odpověděl jí kývnutím se zoufalstvím v očích, jako by mu dar, ve který dlouho doufal, vyklouzl z rukou a padal do propasti.

Elise gestem k uchu naznačila „zavolej mi“ a už kráčela směrem k recepci. Starší muž, který sloužil u pultu noční, se skláněl nad počítačem a odhlašoval se ze sítě, modrou parku a pletenou čepici už měl položené na pultě vedle termosky, patrně prázdné, jak Elise usoudila.

„Dobrou noc,“ pronesla, když se blížila ke skleněným dveřím.

Zahekal. Na víc se nikdy nezmohl.

Venku ji silný a studený vítr udeřil do obličeje; hodila si batůžek na rameno, aby si mohla zapnout zip kabátu. Pěšinu osvětlovaly pouliční lampy a samozřejmě, ve světle poletovaly jemné vločky sněhu, jako by si spolu chtěly zatančit, ale styděly se.

Elise se krátce rozhlédla a napadlo ji, že Allishon už si nikdy neužije klidnou noc, nikdy nepůjde chumelenicí, nebude cítit teplo uvnitř kabátu a chlad na lících. A Elise litovala, že s ní nestrávila víc času. Byly úplně jiné, protikladné, knihomolka a divoška, ale stejně by se možná našla nějaká příležitost změnit výsledek. Odvrátit osud. Přehodit výhybku, která odvedla Allishon z bezpečí.

To se však nestane.

Elise sestoupila na hnědou trávu a odkráčela ze světla, pryč od parkoviště a výukové budovy, která byla hned vedle.

Když se ocitla úplně ve stínu, odhmotnila se a ve shluku molekul odcestovala k otcovu rozlehlému georgiánskému sídlu, na míle vzdálenému od kampusu. Myslela na Troye a možná to bylo rozptýlení, možná poctivá zvědavost. Patrně od každého trochu. Přesto přesun nevyžadoval víc než mrknutí oka a mžiknutí vůle.

Znovu se zhmotnila na trávníku v otcově zahradě a ke vzpomínkám na Troye, jak stál za stolem s referátem a oči mu žhnuly a tělo vysílalo pach vzrušení, se přimísila smrt Allishon. Život se umí změnit během chvilky – a neznamená to snad, že byste měli využít všechny noci a dny, co máte k dispozici?

Čas nebyl ani tak relativní jako iluzorní. Kdyby byla věděla, že sestřenice zemře, i ona sama by se rozhodovala jinak. Kdyby podle téhle teorie věděla, že jí zbývá týden nebo třeba měsíc, neměla by zjistit, jaké to je s mužem, i když jde jen o pouhého člověka?

Troy měl její telefonní číslo. A ona měla jeho. Jak se to dělá? Občas si posílali textovky, ale šlo jen o časové plánování.

Rande se taky musí časově naplánovat, ne?

Cestou k majestátním domovním dveřím si začala v hlavě zkoušet různé rozhovory, způsoby pozdravu a následně…

„Kde jsi byla!“

Elise zkameněla. A při pohledu na stojací hodiny a schodiště jako vystřižené z Buckinghamského paláce pochopila, že to vážně podělala: vstoupila hlavním vchodem… a prošla přímo kolem otevřených dveří otcovy pracovny.

V kabátě a s vločkami sněhu ve vlasech a s batůžkem na rameni.

„Elise!“

Za otevřenými dveřmi vstal otec od vyřezávaného psacího stolu. Jeho šok a hrůza odpovídaly spíš situaci, kdy by někdo projel sídlem v terénním autě.

A jeho bledá tvář, vytřeštěné oči a neupravený frak vlastně mohly působit i legračně. Za jiných okolností.

Elise zaklela, zavřela oči a připravila se na frontální útok.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Baronet, srpen 2017
Překlad: Jana Pacnerová
Vazba: vázaná
448 stran / 379 Kč