Františka Vrbenská, Zuzana Hloušková (ed.): Žena se sovou

Přichází Žena se sovou, druhý svazek čtyřdílné antologie českých a slovenských autorek fantastiky. Užijte si opět pestrou paletu všemožných fantastických žánrů a těšte se na zajímavé hrdinky i hrdiny, kteří se vymykají známým klišé a vidí skryté věci, které ostatním unikají.

 

Kniha obsahuje 13 povídek, reprezentujících žánrovou pestrost literární fantastiky (fantasy, sci-fi, horor, steampunk, postapo, humor, kyberpunk, alternativní historie aj.). Povídky byly vybrány do druhé knihy tak, aby se koncepčně vázaly k titulní kartě Žena se sovou, tedy aby ukazovaly schopnost hrdinek i hrdinů vidět skryté věci a souvislosti.

Předmluvu napsal Martin Fajkus, šéfredaktor časopisu Pevnost, a doslov Alexandra Pavelková, vůdčí osobnost slovenského Fandomu.

Přílohu tvoří balíček 13 speciálních výkladových karet vycházejících ze symboliky tarotu. Autorem ilustrací je hradecký výtvarník, mykolog, publicista a mystifikátor Jaroslav Svoboda. Čeká vás zcela nové výtvarné pojetí známých symbolů a archetypů. Všechny figury totiž také nesou podobu té či oné autorky. Celá sada 52 karet bude kompletní až po vydání všech 4 svazků antologie.

 

POVÍDKY:
Martina Bellovičová: O pár kroků blíž
Kateřina Foltánková: U Gutenberga!
Lívia Hlavačková: Dieťa stepi
Blanka Jirušková: Hvězdář se dívá nahoru
Daniela Kovářová: Běžící muž
Miroslava Kvášová: Sněžná paní
Jitka Ládrová: Ornáda
Věra Mertlíková: Lektvar správných žen
Iva Mrkvičková: Sver
Jana Rečková: Kamarádky navždycky
Katarína Soyka: Slučka
Ludmila Vaňková: První rychlost
Františka Vrbenská: Zlaté mlhy na pobřeží

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fortna, červen 2017
Vazba: pevná
Obálka: Jana Šouflová
Ilustrace: Jaroslav Svoboda
Počet stran: 350
Cena: 300 Kč

 

UKÁZKA Č. 1:
Františka Vrbenská: Zlaté mlhy na pobřeží

Bylo by to úplně idylický. Hověl jsem si příjemným hotelovým lokálu se zánovním vybavením, vyplétaný židle a kostkovaný ubrusy. Zaskočila mě urgentní a mimořádná chuť na něco sladkýho. Vybíral jsem si mezi višňovým koláčem a vaflema, ale nakonec jsem se rozhodl pro francouzský tousty: brioška se obalí ve vejcích rozšlehanejch ve smetaně a osmaží. Šířily aroma muškátovýho oříšku a skořice. Podával se k nim javorovej sirup a arašídový máslo. Kalorický a k užrání.

Zavčas jsem si přebookoval letenku na Aleuty a skousl jsem příslušnej poplatek. Sněžit začalo včera sedmnáctýho ledna, dnešek nevypadal, že by se počasí urovnalo, ale na zítřek devatenáctýho už vypadaly meteorologický hlášky nadějně a na mezinárodním letišti Seattle-Tacoma brali rezervace. Příští večer konečně vkročím na palubu Arctic Belle. Zůstal jsem bydlet v mrňavým hotelu s legračním názvem Three Trees Point, protože do Seattlu bylo pořád ještě obtížný se prodrat závějema, pod šedesát babek za noc a lůžko bych tam sotva našel volnej pokoj, a krom toho tu krásně domácky vařili. Jídlo se platilo zvlášť.

Přišla esemeska: „Olsen je naprdnutej. Prej jestli se na to necejtíš, tak to zavčas vzdej. Ať se tu za tebe nesdíráme z kůže, když vláčíme ty kovový bedny.“

„S tou kalamitou ses trefil,“ psal jsem Robovi, „trčím v Port Orchard. Pošlete kouzelnej koberec, jinak hned ráno vyrážím ze Sea-Tacu. Dejte si zatím na mě rundu.“

Prošel jsem si muzea, zapadl na dvě hodinky do knihovny, kde na mě byli hodný a půjčili mi nějaký čtivo. Kino jsem vynechal, nechtěl jsem vyhazovat za vstupenku. Vánice dováděla ještě dlouho po poledni. Děcka měly druhý Vánoce z nadílky dobrejch třicet let nevídaný. Sněhuláky stavěli s gustem i dospělí. Na sklonku dne začaly nesměle jezdit autobusy, všechny byly plný. Železnice stála, trajekty si ještě hodily voraz a letadla si zatím netroufala do povětří. Proti impozantní bílý dekoraci a stmívání se vyjímaly městský světla a neóny. Televize komentovala, lidi fotili jako diví.

Venku zasněžený střechy a modrošedej rozhoupanej horizont průlivu; já v teplíčku Three Trees Point, mezi pampeliškovejma lampama a karamelovou vůní, mohl jsem se cítit senzačně. Ačkoliv jsem se snažil držet nad věcí, byl jsem víc rozhozenej než mrouskavá kočka. Dokud se nepřidám k parťákům…

Jako bych tam už byl: Nevinná blankytná obloha, bělostná pěna, hladina zvedá hřbety ze safírů a průzračných smaragdů ­přesahují stěžeň Arctic Belle…

Beringovo moře v zimě nikdy nepostojí, vzpíná se, zmítá a řádí od pevniny k pevnině. Běžně se roděj vlny přes čtyřicet stop vysoký, když nejdou pod patnáct stop, tak vládne pohoda. Nezvyknete si na mořskou nemoc, která ne a ne přestat, ale smíříte se s ní, i s tím, že vlnobití s váma na pryčně mydlí sem a tam, takže zpočátku nesvedete usnout. Pak… už jste příliš utahaný na to, aby měl váš organismus páru protestovat.

Dal jsem si na nervy Jacka Danielse a kolu, půl na půl místo jedna ku třem.

„Je vedle vás volno? Můžu si přisednout? Všechna místa jsou obsazená,“ sděloval mladej ženskej hlas.

Kývnul jsem, jak jinak. Ono to vlastně nebylo vedle mne, ale naproti přes stůl.

Nezdála se moc vysoká. Přes tlustou myší mikinu s kapucí se daly tušit příjemně zaoblený křivky. V zipovým výstřihu vykukovalo trávově zelený tričko a ukazovalo jemný klíční kosti. Holky obvykle nosí různý šmuky, prstýnky a přívěsky. Tahle se na nějaký ozdoby a make-up vykašlala. Tmavý vlasy jako hedvábný mračno nechala bez regulace, ať splývají po plecích a zádech. Vsadil bych se, že patří k nějakýmu hnutí new-age nebo pro-life . Věnoval jsem radši pozornost svý sklenici, aby to nevypadalo, že ji šmíruju.

Zato ona si servítky nebrala: „Přišel jste hledat práci?“ spustila jakoby nic. „Po krizi tady ve městě vylítla nezaměstnanost k deseti procentům. Moc šancí nemáte. A mizerně tu platí.“

„To je dobrý,“ povídám zdvořile, „fachám.“

Ta zvědavá ženská zase: „Co děláte?“ Jinýmu bych odseknul, ale moc hezky se usmívala, z otázky čouhal zájem, žádná vtíravost.

„No, jsem rybář,“ já na to.

Zaculila se – měla trochu velký ústa, krásně tvarovaný rty a zářivý, mandlový oči daleko od sebe jako filmová hvězda. „Byla jsem zaměstnaná v rybím průmyslu. Ale nešlo to vydržet. Děsná robota.“

„Tak to byste měla zažít, jak to chodí na mý lodi,“ ohrnul jsem nos.

„Jak to chodí na vaší lodi?“ vrátila mi. „Je to taky takový duchamor jako v továrně na konzervy z mořských produktů? Připadala jsem si jako přídavné zařízení výrobní linky.“

„Sekla jste s tím?“

„Chtěla jsem, ale dřív zkrachovali. Už je to pryč. Zkusila jsem… svobodně odrazit do divokých proudů podnikání a umění,“ povídá ironicky.

Že by výtvarnice? Tím se jeden nijak extra neuživí. Hele, má dírky v uších, ale žádnej výrobek v nich, cizí, nebo svůj.

Všimne si, jak na ni koukám, a hned zaútočí: „Taky bych vám nevěřila drsňáka. Mlsáte briošky místo steaku a básníte.“

Tipovat umí zázračně – a pěkně si rýpla, ale než se stihnu naštvat, pokračuje:

„ Co to vaše plavidlo?“

Na hezkejch pár týdnů se do něj zúží celej svět. Lodní kuchyně, kajuty, kormidelna, paluba. Nic mimo to. Vybavuju si omlácený, orezlý zábradlí na Arctic Belle, přes který visím a dávím i střeva v permanentní mořský nemoci. Dvacetihodinová denní šichta skoro nikdy neustává, protože pokud netaháte sem a tam kovový pasti, otloukáte námrazu, aby se loď pod tíhou všeho toho ledu nakonec nepřevrhla.

„Nó…“ pravím opatrně. „Je to náročný. Tomu byste nerozuměla.“

„Proč ne?“ Vrhne na mě zatraceně sebevědomej pohled. Jako nějaká královna.

 

UKÁZKA Č. 2:
Věra Mertlíková: Lektvar správných žen

Bylo po desáté. Opatrně vyšla na dvorek a rozhlédla se. Děda klímal u televize a Andělka dávno spala v přístěnku.

Musí si pospíšit! Vnučka pojede domů ranním autobusem a květnová noc je krátká.

Venku bylo chladno. Možná to nějak souviselo se skutečností, že měla na sobě jen roztrženou spodničku a jednu starou tenisku. Ubývající měsíc svítil, ale bábinka pro jistotu do košíku šoupla baterku, kterou obvykle nosila jen na výpravy do budky na kraji hnojiště. Po chvíli váhání přidala i půllitřík rumu ze zásoby v komoře. Člověk se nemusí vzdát všech výdobytků civilizace, aby byl dobrá čarodějka.

Popadla košík, zvedla oči k obloze a zamyslela se. Jít cestou necestou, oblečená neoblečená, obutá neobutá, dát dobrým duchům dar-nedar, který mám doma a nevím o něm… Jak je to dávno, kdy naposled vařila lektvar pro správné ženy? Květin na něj musí být devět z devíti luk – ale kterých?

„Dej mi sílu, dobrá Paní, šťastnou ruku v čarování. Dobré oko, jasná mysl, musím najít… dobromysl!“

Pochopitelně. Dobrá mysl je důležitá. Nenechat se ubít starostmi všedního dne. Nehádat se kvůli hloupostem. Brát věci s nadhledem a nikdy se nehněvat déle než do západu slunce.

Dobromysl roste u včelína. Ještě kousek – tady někde to bylo!

Bábinka utrhla pár voňavých snítek a položila je na dno košíku. Pak rozsvítila baterku. Děda tu určitě položil bedničku s dnešním rojem a vrazit do ní by nebyl nejlepší nápad.

Posvítila k barevným domečkům pro včely – a zalapala po dechu. Vedle špalkového úlu vyřezaného do tvaru obrovského tlustého trpaslíka seděla postavička v červené čepičce. Držela se dřevěného krasavce za ruku a zasněně poslouchala, jak včelky uvnitř potichu šustí křidélky.

„Fujtajbl!“ odplivla si stará vědma. „Co tady děláš, ženská?“

„Jsme tady spolu,“ pronesla dotčeně zahradní trpaslice. U nohou měla krumpáček a příhodně zhasnutou lucerničku. Přes den vídala bábinka malé červené postavičky v zahrádkách – ale co svět světem stál, nikdo se nikdy nezajímal, co dělají trpaslíci v noci. „Patříme k sobě. Miluji ho už deset let a ani ty naší lásce nezabráníš, velká čarodějko!“

„No dobře.“ Božka ztlumila světlo a obrátila se k odchodu. „Když ho miluješ, není co řešit. Ale… On ti asi ještě nabídku neudělal, že ne?“

„Ne,“ povzdechla si vousatá nevěsta. „Ale ty bys mi mohla pomoci! Zrovna dnes jsme narazili na novou zlatou žílu. Vede přímo pod tvým domem. Když ho oživíš, odměníme se ti!“

„Odměníme?“

„Jo. Je mi skoro sedmdesát a naši začínají bručet, že bych měla být dávno z domu. Budou štědří, uvidíš.“

Čarodějka se zamyslela. „Za svítání budu vařit lektvar pro správné ženy. Trochu ti dám, aby ses mohla rozhodnout. Možná bych ho dokázala přivést k životu, ale procházka růžovým sadem to nebude. Teď máš klid. Jenomže bukové dřevo je prostě dřevo – víš, jak se nadřeš, než ho dokážeš utahat?“

Trpaslice naprázdno polkla, ale bábinka už byla myšlenkami jinde. „A na zlato zapomeňte! Pokud zjistím, že mi někdo kutá pod barákem, nasypu mu do vousů kudibabky!“

Ženuška v červeném se otřásla. Lopuchové kuličky jsou nepříjemné i na oblečení a v bělostném plnovousu by to byla hotová pohroma. Pak se však rozpomněla na zdvořilost, smekla čepičku a uklonila se.

„Děkuji ti, velká čarodějko! Hodně štěstí na tvé cestě!“

Jo, štěstí se bude hodit, pomyslela si bábinka. Zvlášť, když si za živý svět nedokážu vybavit zbývajících osm kytek.

Popadla košík a přes rameno se ohlédla na podivnou dvojici.

Trpaslíci jsou divní. Ano, bývají trpělivější než lidé – ale čekat deset let na milence ze dřeva je i na sádru úctyhodný výkon.

Žena potřebuje trpělivost. Někdy je třeba věci řešit hned, ale někdy se jim musí dát čas, aby mohly vyzrát. Nevzdávat se po první nesnázi, nerozčilovat se, když všechno nejde právě teď, nezapomenout, že něco prostě vyřešit nejde – ale zároveň nepromarnit život čekáním na sen, který nikdy nepřijde.

Ano, něco pro trpělivost v lektvaru určitě bylo! Která kytka dokáže čekat až do skonání světa??

A stará vědma se vydala úvozem, aby u cesty mezi poli utrhla květ čekanky.