Sergej Lukjaněnko: Šerá hlídka
Síly Světla a Tmy se opět setkávají v odvěkém souboji.
Třetí díl legendární ságy Sergeje Lukjaněnka. Po světě se sága proslavila nejen díky bravurnímu literárnímu ztvárnění, ale také díky filmu, který byl natočen podle prvního dílu Noční hlídka, a co je pro Čechy zvláště zajímavé, byl natočen v Praze.
Romány, zasazené do Moskvy let 90., popisují trvalé soupeření sil Dobra a Zla. Na problematickou regulérnost tohoto zápasu dohlížejí protagonisté z Noční hlídky, reprezentující Světlo, a Denní hlídky, která naopak ochraňuje zájmy Tmy. Hrdiny těchto tří próz jsou Jiní – bývalí lidé, v nichž obě soupeřící strany rozpoznaly nadpřirozené schopnosti a snaží se je získat na svou stranu…
Všemocný šéf má svá tajemství. A Anton je odhalí. Je to dobře, nebo špatně? A pro koho?
INFO O KNIZE:
Vydá: Argo, Triton; leden 2017
Překlad: Libor Dvořák
Obálka: Kateřina Bažantová
Vazba: pevná
Počet stran: 406
Cena: 398 Kč
UKÁZKA:
Část první | Ničí čas
Prolog
Opravdické moskevské dvory vymizely kdysi v dobách mezi Vysockým a Okudžavou.
Je to zvláštní. Dokonce i po revoluci, kdy se v zájmu odstranění kuchyňské otročiny žen po domech likvidovaly kuchyně, na dvory naštěstí nikdo neútočil. Každý hrdý stalinský barák, který vystrčil potěmkinskou fasádu na širokou velkoměstskou třídu, měl vzadu rozhodně dvůr, rozlehlý zelený dvůr se stolky a lavičkami a s domovníkem, který ráno co ráno zametal asfaltové cesty a chodníky. Pak ale přišla doba čtyřpatrových chruščováků; dvory se scvrkly, olysaly – a někdejší důstojní domovníci změnili pohlaví a staly se z nich domovnice, které považovaly za svou svatou povinnost vytahat za uši příliš dovádivé kluky a vyčítavě promlouvat do duše vracejícím se podnapilým nájemníkům. Ale i tyhle dvory pořád ještě žily.
Jenže pak, jakoby ve snaze napodobit všeobecnou akceleraci, se domy vytáhly do výšky. Do výšky nejdřív osmipatrové, pak patnáctipatrové a kolikrát i třiadvacetipatrové. A každý ten dům jako by neměl k dispozici plochu, ale jen objem – dvory se seschly už jen na plácky před domovními dveřmi, jimiž se vychází rovnou na ulici, a domovníky a domovnice nahradili pracovníci provozoven místního hospodářství.
Jistě, pak se dvory zase vrátily. Jenže zdaleka ne ke všem domům – jako by se na lidi za tu nedávnou přezíravost rozzlobily. Jenže ty nové dvory už jsou opásané vysokou ohradou s vrátnicí, v níž sedí dobře rostlí mladí muži, a pod anglickými trávníky se skrývají podzemní garáže. Děti si na takových dvorech hrají pod dohledem guvernantek, opilé nájemníky z mercedesů a bavoráků vytahují na všechno zvyklí tělesní strážci a anglické trávníky noví domovníci udržují za pomoci rafinovaných německých sekaček a traktůrků.
Tenhle dvůr patřil do kategorie nových.
Mnohapatrové věžáky na břehu řeky Moskvy se proslavily v celém Rusku. Staly se novým symbolem města – místo pohaslého Kremlu a obchodního domu GUM, který se změnil v běžný krám. K těm nóbl věžákům patřilo žulové nábřeží s vlastním přístavištěm, nádherné vstupní haly, kavárny a restaurace, salony krásy a supermarkety a samozřejmě byty o rozloze dvě stě až tři sta metrů čtverečních. Nové Rusko zřejmě potřebovalo takovýto symbol – pompézní a kýčovitý jako tlustý zlatý řetěz kolem krku v epoše prvotní akumulace kapitálu. A nebylo důležité, že většina rychle rozprodaných bytů byla prázdná, kavárny a restaurace do lepších časů zavřené a že u betonového přístaviště se kolébaly jen špinavé vlny.
Muž, který se tu za teplého letního večera procházel po nábřeží, zlatý řetěz nikdy nenosil. Měl výborný odhad, který mu dokázal plně nahradit dobrý vkus. Čínskou teplákovou soupravu Adidas včas nahradil tmavorudým sakem, jehož se posléze jako první vzdal ve prospěch obleku od Versaceho. Dokonce i jednotlivé módní sportovní disciplíny provozoval vždy v předstihu – tenisovou raketu zahodil a na sjezdové lyže se postavil dobrý měsíc před všemi ostatními kremelskými úředníky… a problém byl snad jen v tom, že v jeho letech se na sjezdovce dá opravdu s potěšením jen postávat.
Pokud jde o bydlení, dával přednost vile v Jelcinových Gorkách-9 a byt s výhledem na řeku navštěvoval jen s milenkou.
Ostatně, té stálé milenky se taky hodlal zříct. Nad věkem totiž žádná viagra nezvítězí a navíc do módy začala přicházet manželská věrnost.
Řidič i bodyguard stáli dost daleko na to, aby hlas svého pána neslyšeli. Ale i kdyby k nim vítr tu a tam zanesl útržky vět a slov – co by na tom bylo tak zvláštního? Proč by si člověk na konci úmorného pracovního dne nemohl v naprosté samotě nad šplouchajícími vlnami popovídat sám se sebou? Protože nikdo nás neposlouchá s větším zájmem než my sami…
„Přesto svůj návrh opakuji…,“ řekl ten muž. „Ještě jednou ho opakuji.“
Nad hlavou mu kalně zářily hvězdy, jejichž světlo se pracně prodíralo smogem. Na druhém břehu se postupně rozsvěcela maličká okna paneláků bez dvorů. Z krásných pouličních lamp, táhnoucích se po nábřeží, svítila každá pátá, a i to jen kvůli podivnému rozmaru velkého člověka, kterého napadlo, že se projde podél řeky.
„Ještě jednou opakuji,“ řekl ten člověk.
Do nábřeží udeřila vlna, která přinesla odpověď:
„To je vyloučeno. Absolutně vyloučeno.“
Muž na nábřeží se hlasu z prázdna vůbec nepodivil. Přikývl a zeptal se:
„A co upíři?“
„To by snad byla možnost,“ souhlasil jeho neviditelný společník. „Upíři by vás mohli iniciovat. Tedy – pokud vám bude vyhovovat osud nemrtvého… Lhát vám nebudu: sluneční světlo je jim nepříjemné, ale není pro ně smrtelné, zato rizoto s česnekem si odpírat nemusíte…“
„No a v čem je problém?“ zeptal se muž na nábřeží a mimoděk si přiložil dlaň na prsa. „Přijdu o duši? Budu muset pít krev?“
Prázdno se tiše zasmálo:
„Ne. Jen budete mít hlad. Věčný hlad. A uvnitř budete cítit prázdno. Jsem si jist, že by se vám to nelíbilo.“
„Tak co tam ještě máte?“ zeptal se muž.
„Ještě tam máme vlkodlaky,“ odpověděl skoro vesele neviditelný. „Ti jsou taky schopni člověka iniciovat. Jenže i vlkodlaci jsou jen nejnižší formou Temných Jiných. Většinou se vám v takové roli vede skvěle…, jenže když se blíží záchvat, tak se přestáváte kontrolovat. Zhruba tři čtyři noci za měsíc. Někdy víc, někdy míň.“
„Jasně, podle měsíce,“ přikývl chápavě muž.
Prázdno se znovu zasmálo:
„Ne. Proměny vlkodlaků s měsíčními cykly nijak nesouvisejí. Blížící se šílenství ucítíte tak deset až dvanáct hodin před proměnou. Ale přesný harmonogram vám nikdo nesestaví.“
„Takže to odpadá,“ pronesl chladně muž. „Já vám ještě jednou opakuji svou… prosbu. Chci se stát Jiným. Ovšem ne nejnižším Jiným, jehož se zmocňují záchvaty zvířeckého šílenství. A nemusím být ani velký mág, konající velké věci. Mně by stačil obyčejný, řadový Jiný… jak je to v té vaší klasifikaci? Sedmé kategorie?“
„To ale není možné,“ odpověděla noc. „Nemáte potřebné schopnosti. Ani ty nejmenší. Ono jde například naučit hrát na housle člověka, který vůbec nemá hudební sluch. Můžete se stát i sportovcem, přestože pro to nemáte žádné předpoklady. Ale Jiným se jen tak stát nemůžete. Jste prostě jiná rasa. Je mi velice líto.“
Muž na nábřeží se zasmál:
„Nemožné věci neexistují. Když jsou i Jiní nejnižší kategorie schopni iniciovat člověka, tak přece musí existovat způsob, jak se proměnit v mága!“
Tma mlčela.
„A pak, já jsem přece neříkal, že chci být Temný. Nemám ani tu nejmenší potřebu pít nevinnou krev, prohánět po polích panny nebo s odporným chichotáním někoho uhranout,“ řekl podrážděně muž. „S mnohem větším potěšením bych konal dobré skutky… Mě prostě ty vaše vnitřní spory naprosto nezajímají!“
„Ale to je…,“ řekla unaveně noc.
„To je váš problém!“ přerušil ji muž. „Dávám vám na to týden. A pak chci slyšet na svou prosbu odpověď!“
„To je prosba?“ upřesnila si noc.
Muž na nábřeží se usmál:
„Ano. Zatím vás jen prosím.“
Otočil se a šel zpátky k autu – byla to volha, která se měla znovu dostat do módy asi tak za půl roku.
Kapitola první
Poslední den dovolené je vždycky smutný – i když máte svou práci rádi. Ještě před týdnem jsem se opékal na čisťounké španělské pláži, dopřával si paellu (pokud mám být upřímný, uzbecký plov je lepší), pil v čínské restauraci studenou sangrii (člověk nechápe, jak je možné, že Číňani připravují španělský národní nápoj lépe než domorodci!) a nakupoval po místních obchůdcích různé přímořské suvenýrové nesmysly.
Kdežto teď všude kolem mě byla jen letní Moskva – ne snad horká, ale v každém případě trýznivě dusná. A já prožíval poslední den dovolené, kdy hlava už odpočívat nechce, ale jakoukoli práci rezolutně odmítá.
Možná právě proto jsem Geserův telefonát vyloženě uvítal.
„Dobré ráno, Antone,“ pozdravil mě šéf, aniž se představil. „Tak tě tu vítám. Poznáváš mě?“
Od jisté doby jsem jeho telefonát uměl odlišit od ostatních předem. Jako by se měnil i samotný signál, který získával takový důrazný, pánovitý odstín.
Šéfovi jsem tuhle zajímavost přirozeně neprozradil.
„Poznávám, Borisi Ignaťjeviči.“
„Jsi sám?“
Jak zbytečná otázka. Byl jsem si jist, že Geser naprosto přesně ví, kde zrovna Světlana je.
„Sám. Holky jsou na venkově.“
„To je fajn,“ povzdechl si šéf na druhém konci drátu a v jeho hlase zazněla jakási až lidská nota. „Olga dneska ráno taky odletěla na dovolenou… Dobrá půlka hlídky se povaluje někde na jihu… Nemohl by ses teď hned stavit v úřadě?“
Než jsem stačil cokoli odpovědět, Geser to bodře uzavřel:
„No tak výborně! Čekám tě za čtyřicet minut!“
Nejradši bych mu hned vyčinil do laciných pozérů – samozřejmě až bych zavěsil. Ale neřekl jsem nic. Za prvé by šéf mohl má slova zaslechnout i bez telefonu. Za druhé ať byl cokoli, tak laciný pozér určitě ne. Prostě měl ve zvyku šetřit časem. A když jsem se mu stejně chystal říct, že tam budu za čtyřicet minut, tak proč by ten čas zbytečně ztrácel…
A navíc jsem z toho telefonátu měl radost. Tenhle den už je stejně k ničemu, protože ven se chystám až za týden. Uklízet mi připadá ještě brzy, protože když je rodina pryč a já jsem slaměný vdovec, uklízím jen jednou – den předtím, než se vrátí. Jít někam na návštěvu nebo si někoho zvát domů se mi absolutně nechtělo. Mnohem lepší a užitečnější bude vrátit se do práce o den dřív, aby si pak člověk mohl s čistým svědomím říct o mimořádné volno.
I když něco takového u nás není zvykem.
„Díky, šéfe,“ řekl jsem procítěně. Odlepil jsem se od křesla a odložil nedočtenou knihu. Protáhl jsem se.
A telefon zazvonil znovu.
„Haló!“ řekl jsem do telefonu velmi věcně, jako bych si myslel, že je to ještě jednou Geser.
„To jsem já, Antone.“
„Světko,“ vydechl jsem a posadil se zpátky do křesla. Celý jsem strnul, protože Světlanin hlas zněl nějak podivně. Zneklidněně. „Světko, co je s Naďou?“
„S tou je všechno v pořádku!“ odpověděla až příliš rychle. „Nedělej si starosti. A co ty?“
Pár vteřin jsem uvažoval. Pitky jsem tu nepořádal, ženské si domů taky nevodil, ve smetí nehniju a dokonce i myju nádobí…
Až mi to konečně došlo.
„Volal Geser. Chvilinku před tebou.“
„Co chtěl?“ zeptala se rychle.
„Nic zvláštního. Jenom jestli bych do práce nešel už dneska.“
„Něco jsem najednou pocítila, Antone. Něco ošklivého. A souhlasil jsi? Takže ty jdeš do práce?“
„A proč ne? Stejně nemám absolutně do čeho píchnout.“
Světlana na druhém konci drátu (ačkoli – jakýpak drát, když jsme si volali mobilem!) neříkala chvíli nic. A pak to z ní zdráhavě vypadlo:
„Víš…, jako by mě najednou píchlo u srdce. Věříš mi, že umím vycítit každej průšvih?“
Pousmál jsem se:
„Ó ano, velká kouzelnice!“
„Proboha, mluv chvilku vážně!“ naštvala se okamžitě. Jako vždycky, když jí řeknu „velká kouzelnice“. „A radši mě poslouchej… Kdyby ti Geser cokoli navrhnul, tak to odmítni.“
„Světko… Ale když mi zavolal, tak mi něco navrhnout chce. To znamená, že tam nikoho nemá. Říkal, že všichni jsou na dovolený…“
„Jasně – má málo černochů!“ odsekla Světlana. „No dobře… ty mě stejně neposlechneš, Antone. Tak aspoň buď opatrnej.“
„Ale Světko, přece si nemyslíš, že by na mě šil něco nepěknýho,“ řekl jsem opatrně. „Já chápu, že si na něj momentálně moc nepotrpíš…“
„Buď opatrnej,“ přerušila mě. „Už kvůli nám. Dobře?“
„Dobře,“ slíbil jsem jí. „Ale já jsem opatrnej vždycky. Strašně opatrnej.“
„Ještě ti zavolám, kdybych něco zaznamenala,“ řekla mi a já měl pocit, že se trochu uklidnila. „A ty mi taky zavolej, ano? Jakmile se stane něco neobvyklýho, tak hned cinkni. Slib mi to!“
„Slibuju.“
Světlana se odmlčela, ale než zavěsila, ještě mi řekla:
„Možná že bys z tý hlídky měl odejít, bílej mágu třetí kategorie…“
Všechno to skončilo až podezřele smírně – jen lehkým špílcem… Ačkoli – už dávno jsme se domluvili, že v tomhle se pro jistotu hrabat nebudeme. Opravdu – před třemi lety, když z hlídky odešla ona sama. A zatím jsme tenhle slib ani jednou neporušili. Samozřejmě jsem své ženě o práci vykládal…, hlavně o těch věcech, o kterých jsem mluvit chtěl. A ona mě vždycky poslouchala se zájmem. A teď najednou tohle…
Že by opravdu pocítila něco nedobrého?
Výsledkem každopádně bylo, že jsem se do práce vypravoval pomalu a nerad. Oblékl jsem si šaty, pak jsem se převlékl do džínsů a kostkované košile, pak jsem se na to na všechno vykašlal a nasoukal jsem se do kraťasů a černého trička s nápisem „Můj přítel se ocitl ve stavu klinické smrti a jediné, co mi přivezl z onoho světa, je tohle tričko!“ Budu vypadat jako dobře naložený německý turista, zato si před Geserem uchovám alespoň zdání stále ještě dovolenkového stavu mysli…
Výsledkem toho všeho bylo, že jsem z domova vyšel sotva dvacet minut před lhůtou, kterou mi šéf stanovil. Nezbylo mi proto než chytat černého taxíka, zkoumat pravděpodobnostní linie a pak řidiči radit trasy, kde nás nečekaly zácpy.
Ten chlap mé rady poslouchal nerad a s velkými pochybami.
Ale dorazili jsme včas.
***
Výtahy byly mimo běžný provoz, mládenci v modrých kombinézách do nich nakládali papírové pytle se suchou maltou. Šel jsem tedy po schodech a zjistil, že v prvním patře se cosi přestavuje. Dělníci obkládali zdi sádrokartonem a hned za nimi postupovali štukatéři a natahovali na novou zeď omítku. Další skupina instalovala snížený strop, pod nějž se ukryla veškerá vzduchotechnika.
Takže náš vedoucí hospodářské správy Vitalij Markovič konečně dosáhl svého! Donutil šéfa, aby pustil chlup a aby bylo možné konečně udělat i něco víc než jen vymalovat. Takže se peníze nakonec přece jen našly.
Na okamžik jsem se zastavil a všechny ty řemeslníky jsem si prohlédl šerem. Byli to lidi a ne Jiní. To se koneckonců dalo čekat. Jen u jednoho štukatéra, na první pohled naprosto nenápadného človíčka, jsem zaznamenal podezřelé změny v auře. Za vteřinu jsem ale pochopil, že je prostě zamilovaný. A to do vlastní ženy! Tak vida, dobří lidé přece jen ještě žijí!
Druhé a třetí patro už měly přestavbu za sebou a mně to definitivně zvedlo náladu na celý zbytek dne. Konečně bude ve výpočetním středisku příjemný chládek. Teď už tam sice nebývám každý den, ale stejně… V chůzi jsem se pozdravil se strážnými, které sem kdosi přivelel zcela zjevně na dobu stavebních úprav. Když už jsem byl skoro u šéfových dveří, narazil jsem na Semjona. Zrovna cosi vážně a důrazně vysvětloval Julce.
Ten čas ale letí… Před třemi léty to byla malá holčička. Dnes je z ní krásná mladá žena. Kouzelnice, kterou zřejmě čeká velká budoucnost a již si už ke spolupráci přizval i evropský úřad Noční hlídky. Tam si na mladé talenty věru potrpí – a přitom v mnoha jazycích velebí naši velkou společnou věc…
Jenže tohle Evropě nevyšlo. Geser si Julku uchránil a pohrozil, že on by taky mohl začít lovit mezi evropskou omladinou.
Spíš by mě zajímalo, co by v téhle situaci bývala chtěla sama Julka.
„Copak, pan šéf tě povolal?“ zeptal se mě chápavě Semjon, sotva mě zahlédl. „Nebo už máš po dovolený?“
„Obojí,“ odpověděl jsem. „Ono se něco stalo? Ahoj, Julko.“
Nevím, proč to tak je, ale se Semjonem se nikdy nezdravíme. Jako bychom se naposledy viděli před pěti minutami. A on vlastně vypadá vždycky stejně, což ten dojem jen posiluje – je oblečený jednoduše a nedbale a má pomačkanou tvář venkovana, který se přestěhoval do města.
Tentokrát vypadal ještě omšeleji než jindy.
„Ahoj, Antone,“ usmála se Julka. Tvář měla až doposud dost vážnou. Vypadalo to, že Semjon se naplno věnuje výchovné práci – na takové věci je pravý mistr.
„Já bych řek, že se nestalo nic,“ pokrčil rameny Semjon. „Všude klid po pěšině. Minulej tejden jsme sebrali dvě vědmy, vlastně jen pro pár hloupůstek.“
„No tak zaplaťpánbu,“ řekl jsem a ze všech sil se snažil nevěnovat pozornost Julčinu žalostnému pohledu. „Já jdu k šéfovi.“
Semjon přikývl a otočil se zase k Julce. Když už jsem vstupoval do Geserova předpokoje, zaslechl jsem:
„Podívej se, Julko, já se týhle věci věnuju už šedesát let, ale takovouhle nezodpovědnost…“
Je příkrý. Ale když někomu nadává, má vždycky proč, a tak jsem se rozhodl, že Julku před nepříjemnou rozmluvou zachraňovat nebudu.
V předpokoji, kde teď příjemně šelestila klimatizace a strop byl vyzdoben droboučkými halogenovými svítidly, seděla Larisa. Geserova sekretářka Galočka měla zřejmě dovolenou a naše dispečerky toho popravdě řečeno na práci moc nemají.
„Ahoj, Antone,“ pozdravila mě. „Vypadáš dobře.“
„To dělaj ty dva týdny na pláži,“ prohlásil jsem hrdě.
Larisa zašilhala po hodinách:
„Mám tě hned poslat dál. Ale ještě tam má návštěvu. Chceš jít hned?“
„Chci,“ řekl jsem. „Přece jsem tolik nechvátal jen tak nazdařbůh.“
„Jde k vám Goroděckij, Borisi Ignaťjeviči,“ řekla Larisa do selektoru a kývla na mě: „Tak běž…, ale je tam pěkně horko!“
Za Geserovými dveřmi horko opravdu bylo. V křeslech před jeho stolem se téměř kroutili dva muži středního věku, které jsem si okamžitě překřtil na Tlustého a Tenkého. Potili se ovšem oba.
„A čeho jsme přitom svědky?“ otázal se Geser vyčítavě a koukl po mně. „Pojď dál, Antone. Posaď se, už budeme hotovi…“
Tlustý a Tenký si viditelně oddechli.
„Nějaká naprosto fádní a hloupá hospodyňka… si klidně překrucuje fakta…, problémy zbanálňuje a zjednodušuje… a vám přitom dává na frak! Řekl bych v celosvětovém měřítku!“
„Na frak nám dává, protože překrucuje a zjednodušuje,“ ohradil se ponuře Tlustý.
„Vy jste přece říkal, abychom to brali, jak to je,“ přikývl Tenký. „A tohle je výsledek, Přesvětlý Gesere!“
Pohlédl jsem na oba Geserovy návštěvníky šerem. No tohle! Zase lidi! A přitom znají šéfův oficiální titul i jméno! A ještě obojí pronášejí vyloženě sarkasticky! Jistě, přiházívá se ledacos, ale aby se Geser o vlastní vůli otevíral lidem…
„Dobře,“ kývl šéf. „Tak vám dám ještě jednu šanci. Ale pracujte laskavě každý sám.“
Tlustý s Tenkým si vyměnili významný pohled.
„My se vynasnažíme,“ usmál se dobromyslně Tlustý. „Ale musíte uznat, že jistých úspěchů jsme dosáhli…“
Geser zafuněl. Návštěvníci povstali, jako by zaznamenali nevyslovený signál, že audience je u konce, a oba šéfovi podali ruku. V předpokoji Tenký cosi laškovně utrousil před Larisou a ta se rozesmála.
„To byli lidi?“ zeptal jsem se opatrně.
Geser přikývl a nevraživě se podíval na dveře. Pak si povzdechl:
„Lidi, lidi… No nic, Goroděckij. Posaď se.“
Usedl jsem, ale Geser ještě pořád neříkal nic. Přehraboval se v papírech, pak si hrál s jakýmisi barevnými, do hladka obroušenými sklíčky, nasypanými v hrubé hliněné misce. Býval bych se na ty amulety nebo prostě skleněné korálky strašně rád podíval, ale nechtěl jsem vypadat vlezle, a tak jsem to raději neriskoval.
„Tak jak bylo na dovolené?“ zeptal se nakonec, když už vyčerpal všechny ostatní důvody, proč s rozhovorem zatím nezačínat.
„Krásně,“ odpověděl jsem. „Jenom mi tam bez Světy bylo smutno. Jenže přece nebudeme Naďušku tahat do toho španělskýho pekla. To by nebylo dobrý…“
„To ne,“ přisvědčil Geser. Ani jsem nevěděl, jestli velký mág vůbec má taky nějaké děti. Nejspíš ano. Zřejmě taky bude schopen něčeho, jako jsou otcovské city. „Ty jsi volal Světlaně, Antone?“
„Ne… Vy jste s ní mluvil?“
Přikývl. A pak to přišlo – najednou praštil pěstí do stolu a vyhrkl:
„Co si ta ženská vůbec myslí? Nejdřív zběhne z hlídky…“
„Ale na odchod do výslužby máme přece právo všichni, Gesere,“ skočil jsem mu do toho. Jenže jeho ani nenapadlo, že by se měl omluvit.
„Klidně si dezertuje! Kouzelnice její kategorie už nepatří sama sobě! Zejména když… si říká Světlá… A dceru nakonec vychovává jako člověka!“
„Naďa je člověk,“ řekl jsem a pocítil, že to ve mně začíná taky vřít. „O tom, jestli se stane Jinou, bude rozhodovat ona sama…, Přesvětlý Gesere!“
Šéf pochopil, že teď jsem se naštval já, a změnil tón:
„No dobře. To je vaše věc. Klidně se vyhýbejte našemu boji a tomu dítěti kazte život… Jak si přejete. Ale kde se v ní bere ta nenávist?“
„A co vám řekla?“ zeptal jsem se.
Geser si povzdechl:
„Tvoje žena mi zavolala. A to na číslo, které by neměla znát…“
„To znamená, že ho nezná!“ vstoupil jsem mu do toho popuzeně.
„…a řekla mi, že tě chci zabít! Že jsem si vymyslel dalekosáhlý plán, jehož smyslem je tvoje fyzická likvidace!“
Chviličku jsem se mu díval přímo do očí a pak jsem se rozchechtal.
„Tobě je to k smíchu?“ zeptal se skoro zmučeně. „Opravdu je ti to k smíchu?“
„Gesere…,“ potlačil jsem stěží smích. „Nezlobte se. Můžu mluvit upřímně?“
„Buď tak laskav…“
„Vy jste ten největší intrikán, jakýho znám. Snad ještě horší než Zavulon. Machiavelli je proti vám cucák…“
„Neděláš dobře, že Machiavelliho neumíš docenit,“ broukl Geser. „Jasně – jsem intrikán. Co dál?“
„Dál jsem si jist, že mě zabít nehodláte. V kritické situaci byste snad byl schopen mě obětovat. Dejme tomu ve jménu záchrany neporovnatelně většího počtu lidí či Světlých. Ale že byste si něco naplánoval…, že byste intrikařil…, tomu nevěřím.“
„Díky, tos mi udělal radost,“ kývl Geser kuse hlavou. Zatím jsem nechápal, jestli jsem se ho dotkl nebo ho naopak potěšil. „Tak co si to ta Světlana vzala do hlavy? Nezlob se, Antone…“ Geser najednou znejistěl a dokonce uhnul pohledem. Pak ale myšlenku dokončil: „Nečekáte vy náhodou dítě? Myslím další…“
Zakuckal jsem se a zakroutil hlavou:
„Ne…, řekl bych, že ne… To by mi snad oznámila!“
„Ženský někdy zblbnou, když čekaj dítě,“ broukl Geser a znovu se začal probírat ve svých sklíčkách. „Začínají všude vidět nebezpečí, který hrozí dítěti, manželovi nebo jim samotným… Nebo že by…“ Tady velký mág nadobro upadl do rozpaků a sám sebe přerušil: „Nesmysl…, zapomeň na to. Že radši nezajedeš za ženou na vesnici – pohrál by sis tam s holčičkou, napil se čerstvě nadojeného mléka…“
„Ale mně zítra končí dovolená,“ připomněl jsem mu. Něco se mi na tom všem zatraceně nelíbilo! „A pokud tomu dobře rozumím, tak bych měl začít pracovat už dneska, ne?“
Geser na mě vytřeštil oči:
„Antone! Jakápak práce! Světlana na mě řvala dobrých patnáct minut! Kdyby byla Temná, už nade mnou visí černá smršť jako hrom. Naopak – žádná práce nebude. Dovolenou ti o týden prodlužuju a ty koukej odjet za ženou na venkov.“
U nás v moskevské filiálce se říká, že Světlý nemůže nikdy udělat tři věci – zařídit si klidný osobní život, dosáhnout klidu a míru na celém světě a dostat od šéfa mimořádnou dovolenou.
S osobním životem jsem upřímně řečeno spokojen. A teď jsem ještě ke všemu dostal týden dovolené navíc.
Kdoví, třeba se ještě ke všemu blíží epocha klidu a míru na celém světě…
„Ty nejsi rád?“ zeptal se šéf.
„Jsem,“ přiznal jsem se. Představa, že budu pod bdělým dohledem tchýně plít záhonky, mě nadšením nenaplňovala, zato vzpomínka na Světku a Naďu rozhodně. Naďa, Naděnka, Naďuška. Ten můj dvouletý zázrak. Ten malý človíček… Potenciální Jiná s obrovskými schopnostmi. Kouzelnice tak velká, že jí Geser jednou nebude sahat ani ke kotníkům. Představil jsem si Naďčiny sandály, kolem nichž se hemží nepatrný Geser, a pobaveně se ušklíbl.
„A zajdi si do účtárny, vyplatí ti tam prémie…,“ pokračoval Geser, který neměl nejmenší tušení, jakému intelektuálnímu posměchu jsem ho právě vystavil. „Důvod si vymysli sám. Mohlo by to být něco jako… za dlouholetou poctivou práci…“
„Co jste to pro mě měl za práci, šéfe?“ zeptal jsem se.
Geser neřekl nic a jen mě dlouze provrtával pohledem. Ničeho však nedosáhl, a tak řekl:
„Já ti to teda řeknu – a ty hned zavoláš Světlaně. Přímo odsud. A zeptáš se jí, jestli máš tu práci vzít nebo ne. Dobře? A taky jí řekneš o tom týdnu dovolené.“
„A co se vlastně stalo?“
Místo odpovědi otevřel psací stůl a vytáhl odtud černé kožené desky, které mi hned podal. Z desek vanuly vůně těžké bojové magie.
„Klidně to otevři, nechal jsem ti k tomu zřídit přístup…,“ broukl Geser.
Tak jsem desky otevřel; jakýkoli Jiný nebo člověk bez povoleného přístupu by se po něčem takovém okamžitě proměnil v hrstku popela. Uvnitř ležel dopis. Jedna jediná obálka.
Adresa našeho úřadu byla pečlivě vylepena z vystříhaných novinových liter.
Zpáteční adresa přirozeně chyběla.
„Jak originální,“ řekl jsem. „Můžu to otevřít?“
„Samozřejmě. Kriminalisti už s tou obálkou udělali, co se dalo. Otisky žádné, lepidlo je italské a dostaneš ho v každé trafice…“
„A ten papír je toaletní!“ zvolal jsem nadšeně, když jsem z obálky vytáhl samotný dopis. „Je aspoň nepoužitý?“
„Bohužel,“ řekl Geser. „Nikde jediná stopa nějaké organické látky. Normální toaleťák. Značka Čtyřiapadesát metrů.“
Na kusu toaletního papíru, utrženého sice v místech příslušné perforace, ale hodně nedbale, byl podobně jako na obálce text, sestavený z novinových výstřižků. Byla to pokud možno celá slova, podle potřeby doplněná chybějícími literami, samozřejmě bez ohledu na druh a velikost písma:
„PRO NOČNÍ HLÍDKu by MOHLO BÝT ZAJÍMAVé, že JEDEN Jiný ODHALil jednomu člověku celou pravdu o JINých a teď se chystá udělat Z TOHO ČLOVĚKa JINÉHO. PříTEl.“
Normálně bych se asi zasmál. Jenže mi nějak nebylo do smíchu. Místo toho jsem jen jasnozřivě poznamenal:
„To Noční hlídka je napsáno pokud možno velkými písmeny – jen koncovky jsou doplněné.“
„On vyšel nedávno takový článek v Argumentech a faktech,“ vysvětlil mi Geser. „O požáru na televizním vysílači. Jmenovalo se to NOČNÍ HLÍDKA NA OSTANKINSKÉ VĚŽI.“
„Jak originální,“ prohodil jsem stísněně. Při pouhé vzpomínce na věž v Ostankinu se mi udělalo mírně mdlo. To nebyly nejveselejší časy a ty příhody taky nebyly zrovna kratochvilné. Tvář Temného, co jsem ho šerem shodil z vysílače dolů, mě bude pronásledovat po celý zbytek života…
„Neber si to tak, Antone. Postupoval jsi tenkrát naprosto správně,“ chlácholil mě hned Geser. „Dáme se do toho.“
„Tak jo, Borisi Ignaťjěviči,“ oslovil jsem ho tentokrát starým „civilním“ jménem. „Myslíte, že je to míněno vážně?“
Geser jen pokrčil rameny:
„Po nějaké magii nikde ani stopy. To znamená, že ten dopis dával dohromady buď člověk, nebo zdatný Jiný, který po sobě umí dokonale zamést stopy. Pokud je to člověk, musíme počítat s tím, že skutečně došlo k úniku informací. No a pokud je to Jiný…, tak máme co do činění s naprosto nezodpovědnou provokací.“
„A stopy žádné, říkáte,“ ujistil jsem se ještě jednou.
„Žádné. Jediné, čeho se můžeme chytit, je poštovní razítko.“ Geser se nespokojeně zašklebil. „Ale i to silně zavání šikovně zařízeným podvodem…“
„Copak, že by ten dopis poslali z Kremlu?“ zazubil jsem se.
„Skoro. Schránka, do které dopis někdo vhodil, se nachází na území elitní obytné zóny Assol.“
Ty vysokánské domy s červenými střechami, které by bezesporu schválil i soudruh Stalin, jsem samozřejmě viděl mockrát. Jenže jen zpovzdálí.
„Tam se hned tak někdo nedostane, co?“
„To nedostane,“ přikývl Geser. „Takže ten, kdo po všech kejklích s toaletním papírem a vystříhanými písmenky hodil dopis do schránky právě tam, buď udělal školáckou chybu…“
Zakroutil jsem hlavou.
„…nebo nás chce zavést na falešnou stopu…“ Geser učinil pauzu, zadíval se na mě a pozorně sledoval mou reakci.
Zamyslel jsem se a znovu jsem zavrtěl hlavou:
„Ne. To by bylo až příliš naivní.“
„No, a nebo je to opravdu náš přítel,“ utrousil Geser se sarkastickým důrazem na posledním slovu, „a opravdu nás chce upozornit na hrozící nebezpečí.“
„Ale proč?“ zeptal jsem se.
„A proč by ten dopis jinak posílal?“ odpověděl mi na otázku otázkou. „Jistě chápeš, Antone, že nereagovat na ten dopis nemůžeme. Vycházejme přitom z nejhorší varianty – mezi Jinými je skutečně zrádce, který je schopen a ochoten odhalit lidstvu tajemství naší existence.“
„Jenže kdo by mu to uvěřil?“
„Člověku nikdo. Ale kdyby to byl opravdu Jiný, a užil aspoň část svých schopností…“
Geser měl přirozeně pravdu. Já si ale pořád nemohl srovnat v hlavě, kdo a proč by něco takového dělal. Dokonce i ten nejhloupější a nejzavilejší Temný přece musí chápat, co by po takovémto odhalení následovalo.
Nový hon na čarodějnice – to by následovalo.
A do role čarodějnic si lidi rádi obsadí jak Temné, tak Světlé. Prostě každého, u koho zjistí nadání Jiného…
Včetně Světky. A včetně Naďušky.
„Ale jak by bylo možné ‚udělat z toho člověka Jiného‘?“ zeptal jsem se. „To jako upíra?“
„Upíra nebo vlkodlaka…,“ rozhodil Geser rukama. „Jiné možnosti vlastně nejsou. Iniciace je možná jedině v té nejhrubější a nejprimitivnější hladině temné síly, a dotyčný by za to zaplatil ztrátou své lidské podstaty. Iniciovat člověka v mága není možné.“
„Naďuška…,“ zašeptal jsem. „Vy jste přece přepsali Světlaninu Knihu osudu!“
„Ne, Antone. Tvé dcerce bylo souzeno, aby se narodila jako velká kouzelnice. My jsme jen upřesnili znak. A zbavili ho prvku nahodilosti…“
„A co Jegor?“ připomněl jsem mu. „Z toho chlapce už se stal Temný…“
„Jenže tomu jsme znak iniciace nadobro setřeli. A dali mu šanci vybrat si znova,“ přikývl Geser. „Všechny zásahy, jichž jsme schopni, souvisejí jen s volbou Temný nebo Světlý. Do volby člověk nebo Jiný ovšem zasáhnout nemůžeme. Do té nedokáže zasáhnout nikdo na světě.“
„Takže upíři,“ usoudil jsem. „Třeba se mezi Temnými objevil další zamilovaný Jiný…“
Geser se zamyslel:
„Možné to je. Pak by to bylo poměrně jednoduché. Temní si tu svou havěť zkontrolují, vždyť v tomhle případě musí být jejich zájem stejný jako náš… Ostatně – oni taky dostali takový dopis. Úplně stejný. A odeslaný taky z Assolu.“
„Co Inkvizice – ta ho nedostala?“
„Zapaluje ti to čím dál líp,“ ušklíbl se Geser. „Taky. Taky poštou. Taky z Assolu.“
Geser zcela zjevně na cosi narážel. Tak jsem se zamyslel a učinil další bystrou dedukci:
„Takže vyšetřování vedou obě hlídky i Inkvizice?“
V Geserově pohledu se mihlo cosi jako zklamání.
„Vypadá to, že ano. Čistě soukromě a je-li toho nezbytně zapotřebí, se Jiný člověku otevřít může. To přece víš…,“ a kývl směrem ke dveřím, za nimiž před chvíli zmizeli jeho návštěvníci. „Jenže znovu opakuju – čistě soukromě! A s uplatněním příslušných magických omezení. V tomhle případě je ale situace daleko horší. Vypadá to, že někdo z Jiných se chystá kšeftovat s iniciacemi.“
Představil jsem si upíra, který nabízí své služby novým Rusům, a musel jsem se usmát: ‚Nechtěl byste prostýmu lidu pít krev doslova, váženej pane?‘ Ačkoli – tady přece o krev nejde. Jenže i ten nejslabší upír nebo vlkodlak magickou sílu mají. Nemusí se bát nemocí a žijí velmi, velmi dlouho. A neměli bychom zapomínat ani na fyzickou sílu – takový vlkodlak namlátí hubu třeba i Tysonovi. A pak je tu ten proslulý „životní magnetismus“ neboli Hlas, což jsou schopnosti, které taky mají plně k dispozici. Každá ženská, na kterou si vzpomenete, je vaše – stačí jen prstem zakývat.
Ve skutečnosti jsou samozřejmě jak upíři, tak vlkodlaci spoutáváni spoustou pravidel, která musejí respektovat. Ta omezení jsou podstatně větší než u mágů, protože při jejich nevyrovnanosti to ani jinak nejde. Jenže je otázka, zda to takový novopečený upír vůbec chápe.
„Čemu se směješ?“ zeptal se mě Geser.
„Ale – představil jsem si inzerát v novinách: ‚Proměním vás v upíra. Spolehlivě, kvalitně, se stoletou zárukou. Cena dohodou.‘“
Přikývl:
„Dobrá myšlenka. Hned nařídím kontrolu všech novin a inzertních stránek na internetu.“
Podíval jsem se na něj, ale zda žertuje nebo zda to myslí vážně, jsem nepochopil.
„Já bych řekl, že reálné nebezpečí zatím nehrozí,“ usoudil jsem nahlas. „Nejspíš to bude tak, že se nějakej praštěnej upír rozhodnul, že si přivydělá. Ukázal vybranýmu bohatci pár triků a nabídl mu, že ho… no… kousne.“
„Že ho kousne, a bude hotovo,“ rozvinul mou myšlenku Gesr.
To mi dodalo elánu a já pokračoval:
„A pak někdo…, dejme tomu žena toho zbohatlíka, všechno nějak zjistil. A zatímco manžel váhá, co dál, ona napsala nám. V naději, že upíra odstraníme a její muž zůstane člověkem. Proto ta zvláštní kombinace – text dopisu vystříhaný z novin a poštovní schránka v Assolu. To je volání o pomoc! Přímo nám to říct nemůže, ale jako by nás zapřísahala: Zachraňte mého muže.“
„Jsi romantik,“ zakroutil Geser nespokojeně hlavou. „Je-li vám život milý, držte se co nejdál od močálů… A pak šupšup, a už vystřihuje nůžtičkami z manikúry novinová písmenka z listu Pravda… A co adresy, na ty podle tebe přišla taky v novinách?“
„Jasně, co adresa Inkvizice!“ vykřikl jsem, jak jsem tak začínal chápat.
„No vidíš, že jsi na to přišel! Copak ty bys dokázal poslat dopis na Inkvizici?“
Mlčel jsem. Právě mi bylo naznačeno, kde je mé místo.
„V naší hlídce znám jejich adresu jen já. A předpokládám, že v Denní hlídce jen Zavulon. A to by znamenalo co, Goroděckij?“
„Že jste dopis odeslal vy. Nebo Zavulon.“
Geser jen zafuněl.
„Jak na to Inkvizice reagovala? Polekali se?“
„To není to správné slovo. Pokus obchodovat s iniciacemi sám o sobě je nijak zvlášť nevzrušuje. Je rutinní povinností hlídek, aby rušitele pořádku objevily, potrestaly a únik informací zastavily. Tím spíš, že něčím takovým jsme pobouřeni jak my, tak Temní… Jenže dopis Inkvizici je problém sám o sobě. Dobře víš, že Inkvizitorů je málo. Když nějaká strana poruší Dohodu, Inkvizice se obvykle přichýlí k druhé straně, aby tak udržela rovnováhu. Což nás nutí… k disciplíně. Ale teď si představ, že v jedné z hlídek začne dozrávat plán konečného a definitivního vítězství na druhou stranou. Skupina bojových mágů vyrazí do terénu a všechny Inkvizitory prostě zlikviduje – samozřejmě v případě, že budou vědět, kde Inkvizici hledat. Kdo v ní slouží, kde bydlí, kde jsou k mání dokumenty…“
„A ten dopis přišel na jejich ústředí?“ upřesnil jsem si.
„Ano. A soudě podle toho, že už za šest hodin byl úřad prázdný a v budově vypukl požár, lze usuzovat, že právě tam měli archiv. Zkrátka a dobře – ten, kdo napsal Inkvizici, jí vlastně hodil rukavici, a je jedno, jestli to byl člověk nebo Jiný. Inkvizice ho v každém případě bude pronásledovat. Oficiálním důvodem pro pátrání bude porušení zásad utajení a pokus o iniciaci člověka. Ve skutečnosti mají ovšem strach o vlastní kůži.“
„Nikdy by mě nenapadlo, že se o sebe můžou bát,“ řekl jsem.
Geser přikývl:
„A jak se o sebe bojí, Antone! Popřemýšlej si třeba o tom, proč se v Inkvizici ještě nikdy nevyskytl zrádce. Přicházejí k nim Temní i Světlí. Jsou tam vyškoleni. Načež Temní tvrdě trestají Světlé a Světlí zase Temné – samozřejmě za předpokladu, že je porušena Dohoda.“
„Asi jsou to takový nátury,“ zauvažoval jsem. „A Inkvizice si je vyloženě vybírá.“
„A nikdy se nemýlí?“ zeptal se skepticky šéf. „To se nestává, kamaráde. Ale přitom se v dějinách ještě nestalo, že by Dohodu porušil Inkvizitor…“
„Asi až moc dobře chápou výsledek porušení Dohody. Jeden Inkvizitor v Praze přímo řekl: Nás ovládá hrůza!“
Geser svraštil čelo:
„Vítězslav, že ano… Ten si na takové okázalosti potrpí… No dobře, tím se netrap. Situace je jednoduchá – existuje nějaký Jiný, který buď vědomě porušuje dohodu, nebo se hlídkám a Inkvizici pošklebuje. Inkvizice vyšle do vyšetřování své lidi a Temní jakbysmet. A od nás taky někoho chtějí.“
„A můžu se zeptat, proč to mám být právě já?“
„Z řady důvodů. Především proto, že během šetření zřejmě narazíme na upíry. A ty jsi na tuhle čeládku vyloženě odborník.“
Pozorně jsem na něj pohlédl. Ne, zdá se, že to myslí vážně…
„A za druhé,“ Geser po německu narovnával prsty sevřené v pěst. „Jako své oficiální vyšetřovatele Inkvizice určila dva tvé známé – Vítězslava a Edgara.“
„Edgar je v Moskvě?“ podivil jsem se. Že by mi ten černý mág, co před třemi lety přešel do Inkvizice, byl sympatický, jsem říct nemohl. Ale… na druhé straně se ani nedalo říct, že by mi byl vyloženě nepříjemný.
„Ano, je tady. Před čtyřmi měsíci ukončil výcvik a přijel sem k nám. No a protože při téhle práci budeš přicházet do styku s Inkvizitory, je každý osobní kontakt užitečný.“
„Kontakt s ním popravdě řečeno moc příjemnej nebyl,“ připomněl jsem šéfovi.
„No a co, já ti přece nebudu v pracovní době nabízet thajské masáže!“ vyštěkl svárlivě. „A proč na to chci nasadit právě tebe…“
Umlkl.
A já čekal.
„Zkrátka – za Temné vede pátrání taky tvůj starý známý.“
Jméno už ani říkat nemusel. Ale on pokračoval:
„Konstantin… Ten mladý upír, co býval tvůj soused. Řekl bych, že jste k sobě měli docela blízko.“
„Ano, to ano,“ odpověděl jsem trpce. „Dokud byl ještě dítě, pil jen vepřovou krev a snil o tom, že by se svýho prokletí nějak zbavil… Dokud nepochopil, že jeho přítel bílý mág takové jako on spaluje na hromádku popela.“
„Takový je život,“ konstatoval suše Geser.
„Ale mezitím už pil i lidskou krev,“ připomněl jsem důrazně. „To proto se v Denní hlídce tak vypracoval.“
„Je to nejmladší nejvyšší upír v Evropě. Když bychom to porovnali s naší hierarchií, tak je to…“
„Jasně – zhruba druhá až třetí kategorie,“ zašeptal jsem. „Tedy pět až šest zničených lidských životů.“
Kosťo, Kosťo… Tenkrát jsem byl mladý nezkušený bílý mág. V hlídce jsem si pořád nedokázal získat žádné přátele, a stará kamarádství se hroutila jedno po druhém…, protože Jiní a lidé se přátelit nemohou… A najednou se ukázalo, že přímo v sousedství žije rodina Temných. Rodiče byli upíři. A pak iniciovali i svého synka. Pravda – nic odporného nedělali. Žádné noční lovy, žádné žádosti o licence, jen spořádaně popíjeli vepřovou a dárcovskou krev. A to mě, pitomečka, zřejmě připravilo o patřičnou bdělost. Spřátelil jsem se s nimi. Dokonce jsem k nim chodil na návštěvu. A dokonce jsem je zval na návštěvu k sobě! Jedli pokrmy, které jsem pro ně vařil, chválili je… a já trouba nechápal, že lidské jídlo pro ně nemá žádnou chuť a že je trýzní prastarý, věčný hlad. Malý upírek se dokonce rozhodl, že vystuduje biologii a pokusí se odhalit, jak se z toho upírství vyléčit…
A pak jsem poprvé zabil upíra.
A Kosťa odešel k Denní hlídce. Ani pořádně nevím, jestli tu biologii dostudoval, ale dětských iluzí se zbavil docela jistě…
Začal dostávat licence na vraždy. Jinak by se za pouhé tři roky nevypracoval na nejvyššího upíra. Někdo mu navíc musel pomoct. Někdo musel využít všech možností Denní hlídky, aby hodný a snaživý chlapec Kosťa dostával svolení zatínat řezáky do lidských krků…
Už jsem tušil, kdo mu pomohl.
„Co myslíš, Antone,“ vstoupil do mých úvah Geser, „koho mám za těchto okolností jmenovat vyšetřovatelem z naší strany?“
Vytáhl jsem z kapsy telefon a navolil Světlanino číslo.