Jan Urban: Nemrtvá inkvizice (Pragocalypsa 4)

„ŘÁD ČESKÝCH X-MENŮ PROTI HORDÁM HLADOVÝCH ZRŮD!“
Bude to masakr, při kterém poteče nejen krev…

Nakladatelství FANTOM Print vydává urban fantasy román ze světa Pragocalypsy: Nemrtvá inkvizice.

Srdce Evropy se stalo epicentrem zkázy. Svět se zhroutil. Řád spasitelů, fungující v českých zemích již od dob Rudolfa II., značně prořídl, a musí se navíc poprat s následky zrady ve vlastních řadách.

Zrádci však ještě neřekli poslední slovo a neštítí se vložit smrtící zbraň do rukou dívenky, jež přišla rozesít smrt. Ještě něco se ale Řádu může stát osudným: talentovaná Eliška umí napodobit lecjakou dovednost, ovšem jednoho schopna není: nečinně přihlížet, jak se bezbranná nevinnost mění v krvelačnou, bezduchou stvůru. Bude jednat srdcem, i kdyby měla ohrozit všechno.

Co před časem započali netvoři a prastaří bohové z mezidimenzionální brány, má nyní dokončit zákeřný prostředek, měnící lidi v tlející monstra. Existuje-li protilék, pak si jeho tajemství vzal bývalý Představený Řádu do hrobu.

Odevšad se valí chodící smrt a ze všeho nejvíc jí chutná živé maso. Ač se šance Řádu zdají být jedna ku nekonečnu, nemohl by to být svět Pragocalypsy, aby se i za té nejzoufalejší situace nenašlo místo pro černý humor, peprné hlášky a kupu extra překvapení a návratů.

Nakladatelství FANTOM Print přináší po úspěšné trilogii ze světa Pragocalypsy čtvrtý román. Zběsilá akce v nehostinných troskách našeho bývalého světa, z něhož se staré nestvůry neměly kam vytratit a nové do něj přibývají geometrickou řadou. Proti nim stojí osamocený a zradou oslabený, avšak stále odvahou i humorem sršící spolek „x-menů“, kteří se budou bít do posledního kousku vlastního masa.

 

Anotace:
Svět se změnil k nepoznání a s ním i srdce Evropy. Dimenzionální trhlina sice byla za vysokou cenu uzavřena, ale tím rozhodně nic neskončilo. Po Čechách stále běhá bezpočet nestvůr, které je třeba zlikvidovat, aby mohl být nastolen nový řád věcí a lidská společnost zažila kýžené zmrtvýchvstání. K němu nakonec dojde, i když ne tak, jak bylo plánováno…
Do pohybu se totiž daly události, se kterými nemohli počítat ani Rafaelovi řeholníci. Ti brzy zjistí, že musejí bojovat nejen se zaběhnutými netvory a zrádcem ve vlastních řadách, ale především s nespočetnými hordami nemrtvých, kteří rozsévají smrt, kam přijdou. Zdá se, že ke kompletnímu exodu lidské rasy už zbývá jen nepatrný krůček.
V této nehostinné atmosféře se ale dějí i malé zázraky. Anebo možná ne? Marika při své cestě zpátky na stanoviště Beta potká někoho, o kom si myslela, že už ho nikdy neuvidí. Brzy si však všimne, že se ztraceným řeholníkem něco není v pořádku. Jsou to všechno jen náhody, anebo jde jen o předzvěst něčeho daleko horšího?

 

Info o knize:
Autor: Jan Urban
Originální název: Nemrtvá inkvizice
Nakladatel: FANTOM Print
Formát: brož., 145×205 mm
Počet stran: 288
Cena: 289 Kč

 

O autorovi:
Jan Urban vystudoval publicistiku a Literární Akademii Josefa Škvoreckého. Právě tam svými kratšími texty dokázal prvně prorazit a ve sborníku hororů pro mládež Noční můry nikdy nespí mu vyšly dvě kritikou oceňované povídky. Týž rok debutoval i v žánru pohádek pro hluchoněmé. Jeho doménou je ale především fantasy, v jejíž intencích napsal zatím čtyři romány z urban fantasy cyklu Pragocalypsa: Strážci brány (2014), Krev padlých andělů (2014), Dědictví zkázy (2015) a Nemrtvá inkvizice (2016). Série pojednává o prastarém řádu výjimečně nadaných lidí, kteří se snaží udržet křehkou rovnováhu pražských magických sil a ochránit Prahu před hrozícím koncem světa.

 

Ukázka z knihy:
PROLOG
10. prosince 2016, Praha

Vánoce už dávno nejsou, co bývaly. Alespoň ne v Praze. Po dřívějších tradicích ani vidu, ani slechu, ozdoby všude jak oběšenci visí div ne od září a nejvíc hyzdící kaňka na tom všem marasmu je bezskrupulózní honba za dárky. Všude samí plastoví Santové, připomínající spíš přestrojené pedofily než komerční symboly zamerikanizovaných svátků. Mimochodem, všimli jste si někdy, že přesmyknutím dvou písmen ve slově Santa dostaneme „Satan“? Co dalšího nám za velkou louží ještě utajují?

***

Auto obratně zamanévrovalo, u Imperialu zahnulo doprava a zamířilo směrem k Petrskému náměstí. V limuzíně jsem ještě nikdy nejel. Není to kdovíjak povznášející pocit. Ale cítíte se fajn. Asi jako když u vleku předběhnete celou frontu a nikdo ani nepípne. Černé kožené dvousedadlo, na němž si můj zadek hověl přímo královsky, bylo opravdu roztomilé.

Co už roztomilostí zrovna nepřekypovalo, byl Damián naproti mně. Černovlasý čahoun si mě měřil pohledem a už dobrou chvíli si ostentativně plácal dopisní obálkou o dlaň. Možná proto, že jsem měl nohy hozené na malém konferenčním stolku nebezpečně blízko jeho nosu. V rádiu právě začala vyhrávat odrhovačka „All I Want For Christmas Is You“.

„Kristovy rány, dejte tam něco vánočního,“ zareagoval jsem znechuceně v rámci zachování kulturní střízlivosti na jednu limuzínu krychlovou. „Třeba Rammsteiny.“

Řidič přikývl, natáhl se k rádiu a cosi tam chvíli šramotil. Brzy naše ušní bubínky příjemně pohladila rockmetalová „Weisses Fleisch“.

Zvedl jsem spokojeně palec, aby ho mohl řidič ve zpětném zrcátku zahlédnout a ocenit.

„Docela tematický song vzhledem k tomu, kam se chystáš,“ ušklíbl se Damián šibalsky a nacvičeným způsobem mi hodil obálku přes půl auta. „Instrukce jsou až směšně jednoduché…“

Otevřel jsem obálku a vytáhl z ní fotku mladý holky. Mohlo jí být něco málo přes dvacet. Čert ví. U holek nikdy nevíte, kolik jim je, dokud vám neukážou občanku. Pěkná brunetka s vlasy do půli zad, s obličejem, co by za něj kdejakej chlap šel světa kraj, a tělem, pro které se zabíjí.

„Říká si Agrippina. Přes den si hraje na vzorňouse a studuje psychologii a matfyz. Spí jen s chlapama z vysoký politiky. V noci si přivydělává tam, kam právě míříme. A to hlavní: podle našeho zdroje prodává cizákům opravdu velmi citlivé informace, mimo jiné i o pražské infrastruktuře. Metro, bunkry, ale taky pokroky ve vývoji zbraní, plány tajných vládních zařízení… ta holka bere všechno. Evidentně je jí jedno, jak se se všemi těmi daty pak naloží. Využívá ministerstvo obrany jako dojnou krávu. Je šikovná a pečlivě po sobě zametá stopy. My o ní víme, ale vládní lidé jsou proti ní bezzubí.“

„Takže nejen hezká, ale i proklatě chytrá,“ poznamenal jsem a odložil její fotku na stolek.

„V tom případě mi vysvětli, proč si Tizian na tohle vybral zrovna mě.“

Damián vytáhl z kapsy kožené bundy cigarety a vážně uvažoval, že si zapálí. „Jak to myslíš?“

„No, řeknu to takhle.“ Přezíravě jsem pohlédl přes zatemněná skla na ulici, abych se znovu pokochal deštivě blátivou atmosférou Vánoc. „Existují dva druhy slečen. Ty, co mě nechtějí vidět, a ty, co mě nechtějí ani vidět. Pravděpodobnost, že jsem na tuhle bezva akci ten pravý, je asi taková, jako že měl Hitler nad postelí izraelskou vlajku.“

„Tady se nekouří,“ oznámil suše řidič.

„Sklapni, Tomši,“ ucedil nakvašeně Damián a schoval Marlbora zpátky do kapsy. „Hele, Vyvyane, starej má asi důvod. Vždycky ho má. Ke všemu.“

„Proč na ni nevlítnem u ní doma?“

„Protože svět není kluziště. Ačkoliv má na kontě balík, bydlí v podnájmu s dalšíma čtyřma lidma v rušným baráku hned vedle policajtů. Jasně, asi by šlo hodit přes ni pytel, zavlíct do auta a hurá do Skrýše, ale z X důvodů máme rozkaz zkusit to na ni nejdřív po dobrým.“

„Tizian nám nějak měkne.“

„Prostě z ní jen dostaň, kdo jí na ty vyzvědačský vlastizrádný mise dává peníze a co všecko po ní chce. Jako by nestačilo, že je tu takovejch kolaborantů víc. Je s tím kupa práce. Nemůžeme se v tom pořád vrtat, řešíme přece mnohem důležitější věci.“

„A co když nebude spolupracovat? Víš co, tyhle mladý holky bejvaj dost nevycválaný…“

„Existuje síla, která zkrotí i toho nejzarputilejšího odpůrce.“ Damián zmáčkl čudlík pod konferenčním stolkem a zpod sedadla vyjela plechová schránka. Otevřel ji a vytáhl z ní malý kufřík. Západky charakteristicky zacvakaly a mé oči spatřily jeho vábný obsah. „Tady je dvě stě tisíc euro. To kdyby si třeba ze začátku nemohla vzpomenout.“

Dvě stě tisíc?! „Neprotáhnem to radši rypákem v Duplexu na hajzlu?“

Damián povytáhl obočí a nedůvěřivě přimhouřil jedno oko. „Radši už mlč, jinak zavolám Tizianovi, jestli si tě náhodou s někým nespletl…“

Významně jsem zvedl prst. „Ještě jedna technická – proč ji radši nepozveme někam na kafe a ty prachy jí prostě nenabídneme výměnou za to, že napráší svoje zdroje?“

„To jsi jen tak línej, nebo prostě všude hledáš výmluvy?“ mračil se Damián.

„Prostě mi odpověz.“

„Řád má možná něco ušetřeno, ale i dvě stě táců v eurech je výdaj, kterej je prostě až poslední možnost. Nejdřív zmáčknout a pak, když se bude cukat, nabídnout malý úplateček. Už cajk?“

„Cajk.“

Ani centrum už není, co bývalo. Skoro pořád se mi stává, že když se procházím Prahou, slyším pořád jen ruštinu, arabštinu, angličtinu, ruštinu, němčinu, ruštinu, ruštinu a ruštinu. Jsme ještě pořád doma, nebo jsem prošvihl nějakou anexi?

U Národní třídy jsme zastavili na červenou a já získal další multikulturní zážitek. Na obrubníku před nějakým klubem stál vytuněný mercedes a do širého okolí se z něj linula „hudba“, co by strčila do kapsy i tanec svatýho Víta. Hotové srandaauto. Znělo to, jako kdyby si to nějaký pomatený arabský DJ rozdával s jukeboxem. Další takový kulturní šok už vážně nechci zažít. Jestli Agrippina prodává Čechy lidem s tak mizerným hudebním sluchem, jako má támhle frajer, přímo si koleduje o nekompromisní eliminaci.

Limuzína zastavila. Svým příjezdem před bývalý kostel svatého Michaela způsobila poprask hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že nikdo nechápal, jak se jí podařilo prokličkovat úzkými staroměstskými uličkami až sem, na malé náměstíčko před vchodem do kostela, a druhak proto, že tu dlouho žádný takhle okázalý příjezd neviděli. Upoutání pozornosti bylo součástí plánu. Obvykle se snažíme o pravý opak, ale dnešek je vzhledem k mé misi speciální.

„Hodně štěstí a snaž se to zmrvit co nejméně,“ popřál mi Damián usměvavě.

„A co ty? Myslel jsem, že–“

„Klídek.“ Damián se opřel do sedadla a nasadil si černé brýle. „Všeho do času. Kdyby něco, bouchačka to jistí.“

A tak jsem vystoupil sám.

Svatý Michael má poměrně barvitou historii. Nejdřív tu stával románský kostel, co byl později goticky a ještě později barokně přestavěn. Když Pepík Druhý zrušil kláštery, z kostela se stal na čtyři století sklad všelijakého haraburdí. Po pádu komoušů se dostal do špatných rukou a dnes v něm oficiálně sídlí luxusní hudební klub, který má majitele někde za Uralem.

Realita je taková, že zde sice nějaký to disko vyhrává, ale s úderem půlnoci se vše mění v hypermoderní bordel. Kulturní genocida v praxi. Ani vypálení té líhně neřesti by nepomohlo – brzy by se o slovo přihlásila ruka kapitalismu a na místě nejstaršího kostela na Starém Městě vystavěla za pomoci proruského lobbingu obchodní centrum. Pche, někdy si říkám, že na těch teoriích o konci světa přece jen něco je.

Lidi ve frontě do klubu na mě čuměli jak zjara, přestože byl teprve začátek prosince. Jasně, mé urostlé tělo zdobil na míru ušitý světle šedý oblek z období dekadence, saténová vesta a kašmírový kabát. A taky jsem vystoupil z limuzíny. Dobře, ty pohledy možná nakonec byly částečně opodstatněné.

Hodinky ukazovaly tři čtvrtě na půlnoc. Ideální start. Za chvíli se přerod z templu na semeniště pohlavních chorob dovrší. Vzhlédl jsem na osvícenou stěnu kostela a zapřemýšlel, zda vzhledem k osudu svatostánku mají v nebi bordel, nebo v tom má jen bordel církev.

Arogantně jsem celou frontu předběhl, odstrčil několik sedmnáctiletých Dánů a podíval se na dnešní vlezný. „Jedenáct stovek? Na to, že je to boží chrám, tu máte dost nekřesťanské vstupné.“

„Cenová politika vlastníků,“ omlouval se alibisticky nagelovaný frajírek v prosklené kukani. „Za ty prachy to ale stojí, to mi věřte.“

Dostal jsem cukání zeptat se ho na Agrippinu, ale příležitostí bude jistě dost i později. Otlemená ochranka v přiléhavých tílkách s názvem klubu na hrudi mě ani nešacovala, za což můžu být jistě vděčný svému šik nóbl obleku. Noční živote, tady mě máš.

Přiznávám, že sledovat kostel proměněný v diskobordel bylo architektonicky zajímavé, ale na můj vkus tu bylo moc stroboskopů a barevných svítidel, co by se kdejakému epileptikovi postaraly o životní zážitek. Bývalá kazatelna byla uzpůsobena pro tanečnice u tyče,na místě oltáře stál DJ se svou aparaturou a na vyvýšeném presbytáři se v křiklavých kostýmech, kterým vévodila extradlouhá paví pera, všemožně nakrucovala trojice téměř nahých holek, které by, soudě dle vzhledu, měly být už dávno doma a psát domácí úkoly z matiky. Podél chrámové lodi visely ze stropu pozlacené klece, ve kterých do rytmu křepčila vždy jedna dívčina. Vedle sakristie, sloužící zřejmě jako přestupní stanice do bordelu ve vyšším patře, zbudovali majitelé výtah. V místech, kde kdysi barokní umělci mistrně znázornili výjevy z Ježíšova života, stál nyní bohatě zařízený bar, jemuž dominovala jistě historicky cenná socha Panny Marie s malým čokoládovým jezírkem, do něhož jste si mohli za poplatek namáčet vybrané kusy ovoce. No páni, památkáři z toho musí chcát krev.

Sedl jsem si za bar a objednal si Shirley Templovou s trochu větší dávkou Shirley. Na kočandy byl vpravdě příjemný pohled, až vám z toho začne být úzko v kalhotách. Vyhnal jsem z hlavy hříšné myšlenky a zkusil pro jednou podle linií obličeje poznat tu, kvůli které jsem sem zavítal.

Ono se to nezdá, ale každý záškodník je nebezpečný. Být součástí tajného prastarého řádu ochraňujícího Prahu, potažmo celou zemi, před cizími uzurpátorskými silami není žádný med, natož karamel. Člověk aby se uhlídal. A to ani nemluvím o hlavním účelu naší existence, jehož naplnění se každým dnem blíží. No nic.

„Micinky, co?“ Jeden z mladých barmanů mi podal koktejl, opřel se lokty o pult a pokynul hlavou směrem k vilně se vlnícím ženštinám. „Pracovat tady na baru je často o zdraví. Víte, jaký to je, koukat na to každej den celou šichtu?“

Ten je nějak komunikativní. To ze mě tak smrdí chechtáky? „Jo, asi to trochu rozptyluje. Která z nich je ta matka Nera?“

„É… cožé?“

To jsem si mohl myslet. Proč by jinak pracoval za barem a ne třeba ve výzkumném středisku raketového inženýrství. „Agrippina. Pracuje tu, ne?“

„Jo Alena!“ svitlo náhle v barmanské mysli. „Ta je támhle v té klícce.“

Po krátkém prohlížení (samozřejmě jejího obličeje) jsem došel k názoru, že je to opravdu ta pichna z fotky. Kroutila se tedy skutečně primózně. Hotová vábnička. Mistryně svého řemesla. Tohle tělo by se mělo tesat do kamene.

„Sto padesát,“ řekl barman a plácl rukou o mokrý pult, čímž přerušil mé soustředění na Alenčin zadeček, přímo stvořený k nakousnutí.

Aby ses nepo. Já bych tu Shirley zacvakal. Vytáhl jsem z náprsní kapsy šrajtofli a řádně ji provětral. Barmanský učedník si nadité prkenice všiml a rázem byl jak mílius.

„Děkuji veleuctivě. Budete si přát ještě něco, pane?“

Světový mír, vypočítavče. „Takhle ona vyplňuje své mezery ve vzdělání?“

„Asi nechápu, jak to myslíte…“

Á, já zapomněl, barman není Einstein. „Myslím školní přestávky. Vrtí se, jako by mezi přednáškami chodila sem a pečlivě cvičila každý pohyb.“

„Můžete se jí za chvíli zeptat sám,“ usmál se slizce hošan. „Vždycky si po akci jde pro panáka. Míří pak totiž, no… na jinou šichtu, jestli mi rozumíte.“

Ne asi. Obrátil jsem pozornost zpátky k ptáčkovi v klícce. Není to tak dávno, co by ji za tohle nakrucování bez váhání upálili. Já ji pálit nehodlám. Jen možná malinko spalovat pohledem.

S úderem půlnoci DJ utnul tu svou pseudohudbu kvůli krátké přestávce na vyvětrání vzduchu, holky vylezly z klecí a štrádovaly si to buď na cígo do zákulisí, nebo k baru na posilněnou. Stejně jako Alena. Sedla si a cosi houkla na jednoho z barmanů. Nebylo jí rozumět, dovnitř už se mezitím nahrnula většina návštěvníků, kteří kdákali tak hlasitě, že přes ten vosí roj prostě nebylo slyšet skoro nic.

Protlačil jsem se k ní skrz rozvášněné davy a zblízka se ujistil, že je to fakt ona a ne ďáblovo mámení. I když se to vzájemně nevylučuje. Nervózně nalehla na bar, neboť barman její přání sice zaregistroval, ale nestíhal.

„Neříkají ti náhodou blesku?“ křikla na něj líbezným hláskem nasupené zmije.

„Jestli ano, tak dozajista ne proto, jakej je to rychlík na baru.“ Nevšední vstupy do konverzací byly mojí specialitou. Agrippina mě zaregistrovala a vlažně se pousmála. Ale to bylo tak vše. Bez jediné slovní reakce se dál snažila z barmana ledovým pohledem vytlouct to, pro co přišla. S tímhle jsem tak trochu počítal, a protože objednaná Shirley zůstala netknuta, další krok byl nasnadě.

Šoupl jsem před ni drink a naše pohledy se znovu setkaly. Můj tah nepobírala. „To jsem pro vás objednal před pěti minutami. Říkal jsem si, že přijde vhod. V té kleci je jistě zatraceně horko.“

Soudě dle prvních projevů řeči jejího těla se chytla jak rybka do síťky.

„Shirley? Jak jste to věděl, pane…?“

Sakra, identitu jsme s Damiánem neřešili. „Bond. James Bond.“

Upřímně se zasmála. Říkejte mi mistr improvizace, muhaha.

„Dobrá, pane Bonde,“ laškovně ohrnula dolní ret, jemně se do něj kousla a pak jej rozpustile uvolnila, přičemž se uvelebila na barové stoličce. „Čím jsem si to zasloužila?“

„Předně hříšným tancem a pak také tím, jak se na vás mistrovsky vyřádila matka příroda, přirozeně. Radost pohledět, a ještě větší radost by byla tu sličnost polaskat, usuzuji.“

Agrippina usrkla a zkoumavě si mě prohlédla. Až nezdravě dlouho mi civěla do očí. Co čekala, že si tam přečte? Oscara Wildea?

„Aha. Chcete sex?“

Přímočarost je někdy fajn. Jen si nejsem jistý, jestli zrovna teď je to dobře nebo špatně. „Abyste chápala, já nejsem jeden z těch, co razí teorii, že žena je jen nádoba na semeno. Ale zároveň nehodlám žádné krasotince viset na rtech.“

„Hm, hlavně aby ve finále neviselo něco jiného. Máte dost peněz?“

Vzal jsem kufřík a prsty o něj zabubnoval. „Vždy připraven.“

„Víte, pane Bonde, tohle je přímo ukázková paralela. Protože stejně jako na lidském charakteru, tak i na tomhle kufříku je důležité to, co je uvnitř.“

Neříkejte mi, že taková bezpáteřní vlastizrádná mrcha se kouká na to, co důležitého má člověk uvnitř. Z jejího úhlu pohledu možná tak jaterní cystu nebo rakovinu plic. „Tak drahá snad nejste, abych za vás vyházel komplet obsah, ne?“

„Fajn, půjdeme nahoru.“

Vyžahla na ex zbytek Shirley Templové a naznačila, abych šel za ní. V tu chvíli mi přišlo na mysl, že jsem vlastně ještě vůbec nepřemýšlel nad tím, jak ji vyzpovídám. No, mám na to ještě čas. Asi tak pět minut. Se štěstím. Ksakru.

Nastoupili jsme do proskleného výtahu a Agrippina zmáčkla dvojku. Víc pater přestavěný kostel neměl. Kdyby jo, začal bych uvažovat nad tím, jestli vážně nežijeme v Matrixu. Cítil jsem se trochu nesvůj. Prostředek k získání informací si založil ruce, opřel se o skleněnou stěnu a bezmyšlenkovitě sledoval opětovně rozprouděné dění pod námi, kde po krátké pauze opět začala hrát hudba. To trapné ticho bylo najednou hlasitější než soutěž o nejhlasitější cirkulárku.

„Mám ti říkat jménem, nebo preferuješ Neronovu matku?“

„Jestli tím narážíš na diskrétnost, Jamesi, tak buď bez obav. Je mi putna, co jsi zač. Zítra se o sobě v novinách nedočteš. Zůstaneš čistý a skandálůprostý,“ řekla ušklíbavě. Výtah zastavil a Agrippina mi pokynula, abych vyšel jako první. „A říkej mi jménem. Jsem Alena.“

„Já vím,“ mrkl jsem na ni. „Místní barmani moc melou pantem.“

Priváty byly zasazeny v podkroví kostela do poměrně prostornýchgarsonek. Ta Alenčina připomínala komunistický hlavní stan. Žádný plakát se Stalinem nebo podepsaná fotka Brežněva tu nevisely, šlospíš o celkový nádech. Úsporné žárovky na abstraktním lustru zářily rudým světlem a halily tak necelých dvanáct metrů čtverečních do rudého hávu. Postel s krajkovým povlečením a naducanými polštáři stála hned vedle nočního stolku, na němž byly rozestavěny různé šminky, voňavky a další podobné kravinky, jejichž obsah i účel zůstává každému chlapovi neznámý. Přes ozdobné zrcadlo nad stolkem viselo kabaretní roucho. Ve střeše bylo jen malé okno, ale někdo, kdo netrpí obezitou, by se jím klidně mohl protáhnout. A pak už zbývalo jen polstrované štokrle se starým kazeťákem. Netušil jsem, že si někdo takovéhle věci ještě vydržuje. Ale to nebyla jediná neobvyklá věc. Naproti posteli si v rohu pod oknem na dřevěném bidýlku hověla sova. Na malé poličce vedle stála skleněná krabička, uvnitř které se nacházely mrtvé mouchy, kobylky a sarančata – soví svačina.

„Ty tu máš sovu?“

„Ne, to je prase,“ odvětila uštěpačně, sedla si za noční stolek a začala se upravovat, aby po tancovací šichtě nevypadala tak upoceně a použitě.

„Ha ha,“ pravil jsem s předstíraným pobavením. „Víš, není moc běžné mít za domácího mazlíčka sovu.“

Alena si začala pilovat nehty. „To je Výra. Je to výr, ale holka, tak jí říkám Výra.“

A to mě měli sousedi za blázna, když jsem doma choval hroznýše Ignáce. „Těší mě, že máš ‚výru‘ aspoň v něco. Jestli pracuješ tady, moc pánbíčkářská nebudeš.“

„Já věřím jen sama v sebe, pane Bonde.“

Poněkud pragmatický přístup. „Cítím lentilky…“

„To je moje voňavka.“

Zkřivil jsem obličej a secvakl čelisti. „Ups.“

„Asi bych se měla cítit uražena, co?“ pronesla pobaveně Alena, stále se zhlížející v zrcadle.

Jestli jsi z tohohle uražena, tak já jsem uramuž. „Omlouvám se, parfumerie není můj obor. A co vlastně ty? Studuješ vejšku?“

„Ne, šířku.“

„Safra, to je nějaká speciální, ne? Asi soukromá, hádám.“

„Nechtěj znát výši tamního školného.“ Konečně uhnula pohledem od zrcadla a během rozčesávání vlasů, nanášení rtěnky a parfémování mi věnovala upřímný úsměv. Naše konverzace byla jako tenis. Lob střídal eso, já forhend, ona bekhend, sem tam škobrtnutí o síť… No fajn, a teď už bych se ale vážně měl soustředit na to, proč jsem vlastně tady. Jenže když máte před sebou tělo, jako je tohle, jdou všecky myšlenky do háje.

Provokativně hodila nohu přes nohu tak, abych alespoň na zlomek sekundy mohl zahlédnout to, skrz co dělaly ženy ve středověku politiku, pak mírně vyklenula záda, povytáhla obočí a natáhla ke mně krk.

„A teď si domluvíme cenu. Klasika je nejlevnější. Nevím, jak seš rychlej nebo naopak pomalej, ale za hodinu si každopádně účtuju dva Masaryky…“

„To není zrovna sranda za babku, ale proč ne.“

Trochu ji má odpověď zarazila. Chtěla pokračovat, ale nejspíš jsem ji vykolejil.

„Kdo ti o mně vlastně řekl… Jamesi?“

Plácl jsem jméno náměstka ministra obrany, o kterém mi ještě v autě řekl Damián.

Tvářila se, že jí to stačilo. Chvíli váhala, co říct dál. „Budeš mít nějaké speciální přání?“

„To jako třeba… teorii velkého plesku?“

„Cože?“

„Spanking přece.“

Opět mě poctila svým hřejivým úsměvem a já cítil, jak čím dál víc pookřávám. Navíc mé kalhoty ostentativně dávaly najevo, že mi jsou najednou dost těsné. Hotové pražské povstání.

„Ale, ale, tady se nám někdo vybarvuje,“ zašvitořila dovádivě. „Ty budeš nakonec docela perverzák, co? Znáš nějakou sprostou básničku?“

„Jen ze školky,“ řekl jsem skromně, odevzdaně jsem rozhodil rukama, vstal, uklonil se a dramaticky si odkašlal.