Sylvain Reynard: Temný stín

Princ přísahal Raven Woodové lásku a slíbil, že se pomstí za všechna příkoří, jež musela vytrpět. Hned na počátku jejich znovu objevené náklonnosti musí ale Raven čelit nelehkému rozhodnutí – má upířího prince nechat pomstít se démonovi z minulosti, nebo ho má přesvědčit, aby se ovládl? V sázce je totiž mnohem víc než jen Ravenino srdce…

 

Na knížectví florentské mezitím padá stín. Inspektor Batelli se neúnavně snaží odhalit Ravenino spojení s krádeží neocenitelných uměleckých děl z galerie Uffizi. A zatímco princ pátrá po zrádci, který sabotuje každý jeho krok, ocitá se v hledáčku jejich největšího nepřítele.
William se snaží vést válku na dvou frontách a svou lásku k Raven musí tajit, jinak riskuje, že jeho největší slabost vyjde najevo…

 

Info o knize:
Vydá: XYZ, srpen 2016
Překlad: Hana Netušilová, Kristýna Vítková
Vazba: vázaná
Počet stran: 328
Cena: 299 Kč

 

Ukázka z knihy:
Prolog

1268
YORK, ANGLIE

William neutíkal. Už nějakou chvíli čekal ve stínu poblíž jedné z menších hradebních bran města Yorku, koně uvázaného opodál. Jeho milovaná Alicia se neukázala. Klekání už dávno odzvonilo, a tak celý netrpělivý a podrážděný opustil místo, kde se měli tajně setkat, a kráčel i se svým koněm k domu jejího otce.

Aliciin otec byl dobrý člověk. Úspěšný obchodník, který si proklestil cestu až na vrchol kupeckého cechu. Ale byl to Anglosas. A kvůli onomu původu a jeho obchodu byla Alicia v očích Williamových normanských aristokratických rodičů vyloženě nevyhovující partií.

Jenže William ji chtěl. Tajně se jí dvořil a společně si naplánovali, že se po setmění sejdou a uprchnou na sever. Tam se vezmou a s pomocí šperků a klenotů, které William ukradl své rodině, si zařídí společné živobytí.

On je mladý, silný a velice inteligentní. Alicia je krásná, milá a přičinlivá. Povedou spolu šťastný život.

Alicia ovšem navzdory svému slibu nepřišla.

William proklínal v anglonormanštině, jazyce své matky, Aliciina otce, protože předpokládal, že odhalil jejich plány utéci a zamkl ji v domě.

Miloval ji. A dostane ji, i kdyby se měl s jejím otcem utkat meč proti meči. Dokonce i teď mu touhou po ní doslova zpívala krev v žilách a tělo měl napjaté k prasknutí. Dohodli se, že než spolu ulehnou, počkají, dokud nebudou svoji, ale to jim nikterak nebránilo v polibcích a jiných prožitcích, kterým se oddávali, kdykoliv k tomu měli příležitost. Těšil se na chvíli, až ji poprvé svlékne a objeví všechna tajemství jejího těla.

S hlavou plnou příjemných a smyslných myšlenek o něco zakopl.

„Pro rány Boží!“ zaklel, pustil otěže svého koně a klopýtl vpřed.

Odněkud od země se ozvalo tiché zasténání.

Když William znovu našel rovnováhu, sehnul se k čemusi, co vypadalo jako hromada oblečení. Zpoza mraků dopadl na zem paprsek měsíčního svitu a ozářil překážku, o niž zakopl.

To, o čem si myslel, že jsou jen šaty, byla ve skutečnosti žena. Oblečená v tmavém plášti s kapucí a se sukněmi vyhrnutými až k pasu. Dolní polovinu těla měla nahou a nohy i její ženství mezi nimi byly zbrocené krví.

William o krok ustoupil.

Nemohl ji tu takhle nechat, dokonce ani na tu krátkou chvíli, aby vyhledal pomoc. Stáhl jí těžkou modrou sukni a zakryl ji.

Žena se zachvěla a trhla sebou.

Škubnutím si přitáhl koně a chystal se na něj nasednout, ale žena začala něco šeptat. Házela hlavou ze strany na stranu a zpod kapuce jí vypadly dlouhé vlnité kadeře vlasů, které jí zahalily ramena jako roztrhaný závěs.

Něco v pohledu na ty vlasy ho zastavilo.

S otěžemi pořád v rukou se pomalu sklonil.

Ta žena byla surově zbitá. Obě oči měla podlité krví a jedno z nich bylo oteklé tak, že ho nedokázala ani otevřít. Po tváři jí stékala krev a měla natržený ret.

Druhým okem na něj zamrkala a zvedla třesoucí se ruku.

A William ucítil, jak se mu svět zřítil k nohám.

Odhodil otěže stranou a klesl na kolena. „Alicie? Alicie, jaký ďábel tohle udělal?“

Zavřela oko a rozkašlala se.

Vzal ji do náruče a přitiskl si ji k sobě.

Jak s ní pohnul, Alicia vykřikla. Zhroutila se mu v pažích, příliš slabá, než aby se vzepřela. Roztřesenou rukou se snažila nahmatat sukni a popotahovala si ji, jako by se chtěla zakrýt.

Ten pohled ho zasáhl.

„Alicie.“ Hlas se mu zlomil. „Kdo to byl?“

„Cizinci.“ Pracně ze sebe vyrážela každý dech. „Volala jsem o pomoc. Nikdo nepřišel.“

Zaťala mu prsty do košile.

„Wille,“ vypravila ze sebe a zoufale se k němu přitáhla. Na chvíli se zdálo, jako by zadržela dech, a pak jí tělo pomalu ochabovalo.

William si ji tiskl k srdci, zatímco z jejího milovaného těla unikal život.

Zvedl oči k temné obloze a z plných plic zařval.

***

1. kapitola

1. ČERVENCE, 2013
UMBRIE, ITÁLIE

Princ florentský stál venku před vilou v Umbrii. Byl rozpolcený.

Už složil svou úctu princezně tohoto území a úspěšně se vyhnul jejím romantickým pokusům o sblížení. Při předešlých příležitostech si její tělo užíval – byla krásná, inteligentní a velmi smyslná jako většina jeho druhu. Ovšem tuto noc shledal její půvaby nedostatečnými. Za zdvořilého odmítnutí nabídky ke smilstvu se s jejím neochotným svolením vydal na území Umbrie na lov.

Najít profesora Emersona a jeho rodinu bylo snadné. On a jeho žena, Julianne, vlastnili majestátní dům na kopci a světla z jeho oken zdravila temnotu. Princova nerozhodnost nepocházela z lovu Emersonových nebo z úniku z princezniny náruče. Ne, jeho vnitřní konfl ikt pramenil ze slibu.

Raven Woodová byla člověk. A také byla nekonvenčním způsobem krásná, velmi statečná a velmi ochranitelská vůči ostatním, a to včetně úplně cizích lidí. V něžné chvilce si od něj vyžádala slib, že životy Emersonových ušetří. Složil jí ho v dobré víře, nejen proto, že si přál, aby se mu svěřila se svou záhadnou minulostí, ale protože mu na ní také záleželo a toužil, aby byla šťastná.

Poté, co ho opustila a dala najevo, že nedokáže přijmout skutečnost, že není schopen lásky, měl nutkání vzít svůj slib zpět a potrestat profesora za jeho drzost, když prohlašoval, že je právoplatným vlastníkem ukradených uměleckých děl. Že to udělal nevědomky, nebyla žádná omluva. Princ toužil po pomstě a teď, když ho zavrhl jediný člověk na světě, který ho mohl přimět k milosrdenství, neměl důvod se jí vzdát.

Proto nyní stál venku před domem a naslouchal, jak Katherine Pictonová, dlouholetá rodinná přítelkyně, dává svým hostitelům dobrou noc, i jak ukládají Clare, maličkou dcerku Emersonových, do postýlky v pokoji jejích rodičů.

Netrpělivě čekal, až Emersonovi ukojí svou rozkoš ve vířivce na balkoně jejich ložnice.

Princ nakrčil nos, neboť jejich manželské spojení jako by nemělo konce. Vypadalo to, že pokaždé, když ten pár navštíví, oddávají se jen sexu. Začal na zahradní pěšině podupávat nohou v kožené botě, snad je chtěl popohnat, aby si to odbyli rychleji.

Byla noc bez hvězd, tmavá a tichá. Obloha nad ním připomínala sametový baldachýn a v uších mu hrál letní vánek. Když zaslechl Julianne křičet rozkoší, připomnělo mu to, jak Raven dělala totéž, zatímco se s ní něžně miloval.

Zatnul čelist.

Láska – zdvořilý eufemismus pro spojení těl za účelem fyzické slasti.

A přesto láskou nedokázal pohrdat, když se jednalo o ni.

Byl to už téměř měsíc, co se potěšil se ženou – skoro celý měsíc, co měl Raven naposledy ve své posteli. Pořád ještě cítil pod rukama teplo její kůže, měkké křivky jejího těla, jak ji hladil, vůni její krve, která zaplavovala jeho smysly.

Ale byla to vzpomínka na zelené oči, která ho udržela v klidu, když Julianne políbila manžela a vrátila se do ložnice. Raven měla veliké oči doslova přetékající citem.

Copak nejsi unavený smrtí?

Do myšlenek se mu vetřel její hlas.

Pravda byla, že smrtí unavený byl. Dokonce i teď se cítil rozpolcený. Ale potlačil své pochyby a vylezl po zdi vily, dychtivý překvapit profesora o samotě.

A povedlo se mu to.

„Setkáváme se znovu.“ Princův konverzační tón neodpovídal jeho výhrůžnému postoji.

Gabriel se vylekaně postavil ve vířivce a jeho nahé mokré tělo se lesklo v matném světle, dopadajícím sem z ložnice.

„Co chcete?“ vyštěkl, ruce sevřené v pěst.

„Pro začátek chci, abyste se zakryl.“ Princ mu hodil opodál ležící ručník a znechuceně ho pozoroval.

Profesor si omotal ručník kolem pasu a vylezl z vody. Postavil se tělem mezi prince a dveře do ložnice, které rychle zavřel.

„Řekl jsem, co chcete?“ Profesor zaujal jednoznačně obranný postoj.

„Chci, aby to, co je mé, mým zůstalo. Chci, abyste mi přestal brát moje věci a předvádět je na veřejnosti, jako by byly vaše vlastní.“

Profesor na prince nevěřícně zíral. „Nemám nic vašeho. Vypadněte. Hned.“

Princův pohled zalétl přes profesorovo rameno a zadíval se skrz okno na Julianne, která chovala svou dceru v náručí.

„Máte mnoho pokladů. Dělejte, co je ve vašich silách, abyste o ně pečoval, a nesahejte po tom, co není vaše.“

Profesor se zamračil. „Znovu vás žádám, abyste odešel.“

Nadpřirozené stvoření zavrtělo hlavou a upřelo na muže chladné šedé oči. „Bylo mi řečeno, že máte potíže naslouchat příkazům. Zjišťuji, že je to pravda.“

„Řekl jsem vám, abyste odešel. Taky se nezdá, že byste poslechl,“ opáčil profesor.

„Ukradl jste mi kresby.“

Při prvním zvuku profesorova protestu zvedl princ ruku, aby ho umlčel. „Vím, že jste je neukradl osobně. Ale ty ilustrace patřily mně, než padly do rukou švýcarské rodiny, která vám je prodala. Vzal jsem si je zpátky a u mě už také zůstanou. Navěky.“

„Lžete. Ta rodina ty kresby vlastnila více než století.“

„Ano.“ Princ se na Gabriela zadíval s výzvou v očích. „A předtím byly moje.“

Profesor zmateně zamrkal.

Když zas nabyl rovnováhy, podezřívavě přimhouřil safírové oči. „To jste byl vy, tehdy ve Florencii v našem hotelovém pokoji. Nedokázal jsem vás zahlédnout, ale cítil jsem vaši přítomnost.“ Gabriel ztlumil hlas. „Co jste zač?“

„Co jsem, to není důležité. Prostě řekněme, že nejsem člověk. A také nejsem zvyklý se dohadovat s lidskými bytostmi nebo nabízet druhé šance.“

Princův pohled znovu přitáhly obrysy postav matky a dítěte uvnitř v domě. „Milujete svou ženu?“

Gabriel ztuhl. „Ano.“

„Dost, abyste pro ni zemřel?“

„Bez zaváhání.“ Gabriel odvážně vykročil vpřed.

Princ si s profesorem vyměnil dlouhý pohled. A byl to také on, kdo první prolomil mlčení.

„Mám víc úcty k muži, který si přeje pro svou rodinu žít, než k tomu, který pro ni chce zemřít. Chraňte svou ženu a dítě. Zanechte všech pokusů nalézt kresby a přimějte Italy, aby udělali totéž.“

„Zaplatil jsem za ně vysokou cenu. Vaše historka zní jako z pohádky.“

Princi se zablesklo v očích a zavrčel.

Profesor byl okamžitě znovu ve střehu, ve tváři masku hrůzy.

Upír odolal nutkání zaútočit a uplatnit svou sílu a převahu. Pozoroval Gabriela a vnímal jeho napětí, pach adrenalinu kolujícího jeho tělem a zrychlený srdeční tep, a podivil se, proč neutekl.

Gabriel tiskl záda ke dveřím ložnice a dával upírovi najevo, že jestli bude chtít zničit jeho rodinu, bude muset zdolat jeho i dveře. Chtěl položit život, aby ochránil svou ženu a dítě, které zůstávaly blaženě nevědomé hned za nimi.

Princ si vzpomněl na jinou lidskou bytost, která byla také ochráncem; na ženu, jež skoro obětovala život, aby zachránila bezdomovce před smrtí ubitím.

A ta vzpomínka se mu vůbec nelíbila.

„Vaše žena je nemocná,“ oznámil náhle a narovnal si manžety u košile.

Gabriel změnil výraz. „Cože?“

„Jste inteligentní muž, nebo se to o vás alespoň říká. Jsem si jistý, že teď už jste si uvědomil, že mám jisté – schopnosti. Jedna z nich je, že cítím lidské nemoci. Nedokážu ten problém přesně určit, ale s vaší ženou je něco v nepořádku, něco způsobuje v její krvi nedostatek železa. Když jsem se s ní poprvé setkal před dvěma lety v Uffizi, její nemoc jsem cítil. A ať to bylo cokoli, sužuje ji to stále.“

Profesor vypadal tím odhalením zjevně otřesený a otočil hlavu, aby se na Julianne skrz okno podíval.

„Získal jste kradené kresby,“ pokračoval princ. „Protože jsem původní vlastník, vzal jsem si je zpět. Mohl jsem vás zničit, ale místo toho jsem vám daroval zásadní informaci o zdraví vaší ženy. Myslím, že budete souhlasit, že jsem byl více než velkorysý.“

Gabriel obrátil pozornost zpátky k princi. Bylo jasné, že bojuje s tím, čemu věřit a čemu ne, ale jeho touha ochránit rodinu zvítězila.

„Zastavím pátrání a osobně promluvím s Interpolem,“ procedil Gabriel skrz zaťaté zuby. „Neměl bych být ale hnán k zodpovědnosti za to, co dělají jiní. Jestli se Italové rozhodnou vás stíhat, jejich chyba.“

„Pokud se přestanete angažovat vy, nebudeme mít žádný problém.“ Princ mu věnoval dlouhý pohled a pak přistoupil k okraji balkonu a otočil se.

Gabriel ještě pořád stál v obranném postoji před dveřmi do ložnice. Ruku si přidržoval na ústech, jako by se pokoušel zabránit zburcovat celý dům.

Princ se na něj tvrdě podíval.

„Dělejte vše pro to, abyste žil dost dlouho, a mohl tak své dceři zajistil dobrý život. Dětem se může ledacos přihodit, když ztratí své otce.“

A s tím se přehoupl přes zábradlí, seskočil na zem a zmizel v temnotě.