Ilona Andrews: Magie změny

Ukázky z knih / 10.5.2016 /

„VŠICHNI URČITĚ ZNÁTE PŘÍBĚHY O LSTIVÝCH DŽINECH…“
… ale až teprve teď se dozvíte, jací parchanti to jsou doopravdy!

Nakladatelství FANTOM Print vydává osmý díl z urban fantasy cyklu Kate Danielsová: Magie změny.

Andrews_Magie-zmenyKate Danielsová byla žoldačka a pak také choť vládce atlantské Smečky. Prostě měla pestrou minulost, která ovšem bledne před ještě pestřejší přítomností. Teď je totiž Kate ochránkyní svého města. Zabránila vlastnímu otci, aby se zmocnil Atlanty, odešla se svým milencem od Smečky a…

… je jí jasné, že svět zvysoka kašle na její přání žít normální život plný běžných radostí, jako je zběsilý sex s náruživým lvím dlakem a strašení místních pošťáků. A přitom to začalo tak nevinně – prostým masakrem třiceti ghúlů. Jenže pak se věci začaly komplikovat. Kamarádka medvědodlačka postrádala svého milého a ve městě se objevily bestie víc než jen trochu nebezpečné – třeba plamenný obr.

A to ještě nemluvíme o tom, že ve volném čase je třeba dostat z právníků Smečky peníze nebo zajít na rodinnou večeři s chlapem, co se snaží ovládnout svět a zabil vaší matku. Takže i když zjistíte, že je vaším soupeřem džin – ano, takový, co plní zásadně tři přání –, je vám hned jasné, že o tomhle se v Tisíci a jedné noci nedočtete. Atlanta se mění v bitevní zónu, kde na jedné straně stojí Kate a její věrní a na druhé ty nejhnusnější potvory arabské mytologie, které jsou extrémně pomstychtivé. Něco si přejte, než válka vypukne naplno…

Série o Kate Danielsové ze světa, jenž si prošel magickou Změnou, dospěla do osmého svazku a v nejmenším neztrácí dech. Právě naopak. Akce, sex, sarkastický humor – to všechno doplňuje perfektní detektivní zápletku, okořeněnou pár dalšími zábavnými detaily ze světa, kde nejmocnější žena ve státě jezdí na oslici jménem Mazlík. Nakladatelství FANTOM Print pro vás zkrátka připravilo další lahůdku, u níž si oddechnete od všech starostí světa!

 

Anotace:
Kate Danielsová a její druh Curran Lennart, bývalý Pán šelem, před časem odešli ze Smečky a teď si zvykají na velmi odlišný styl života. I když jsou nadšení, že unikli vnitřním rozbrojům kožoměnců, vědí, že oddělit se od nich úplně zabere ještě nějaký čas.
Když ale zjistí, že se jejich přítel Eduardo pohřešuje, začnou okamžitě vyšetřovat jeho zmizení. Jak se dostávají stále hlouběji do záležitostí žoldáků, zjišťují, že se Cech proměnil v peklo na zemi a že Eduardovy poslední zakázky byly mezi sebou propojené tím nejzlověstnějším způsobem.
Povstal prastarý nepřítel, a jedině Curran a Kate ho dokáží zastavit – než jejich město kousek po kousku rozboří.

 

Info o knize:
Autor: Ilona Andrews
Originální název: Magic Shifts
Nakladatel: FANTOM Print
Překlad: Hana Šimečková
Formát: vázaná s přebalem, 145×205 mm
Počet stran: 304
Cena: 319 Kč

 

ilona_andrewsO autorech:
Ilona Andrews
Ačkoliv je Ilona Andrews na první pohled čistě ženské jméno, ve skutečnosti se za tímto pseudonymem skrývá manželská i autorská dvojice Ilona a Andrew Gordonovi. Ilona se narodila ještě v Sovětském svazu a do Spojených států se dostala až jako teenagerka. Andrew je oproti tomu kovaný Američan, který sloužil v námořnictvu i v armádě. Ovšem zprávy o tom, že byl elitním americkým špionem s povolením zabíjet a ona zase tajnou ruskou agentkou, která ho nakonec svedla, jsou pravděpodobně čirým výmyslem. Ti dva se ve skutečnosti poznali až na univerzitě, kde Ilona studovala biochemii, a Andrew jí začal pomáhat s psaním rukopisu první knihy. V současnosti žije tato sympatická dvojice v Oregonu společně se dvěma dětmi, třemi psy a kočkou.
Více informací o autorech naleznete na www.ilona-andrews.com.

 

Knižní série KATE DANIELSOVÁ:
Hlavní hrdinkou této urban fantasy série je Kate Danielsová, která se jako žoldačka nechává najímat k řešení problémů spojených s nadpřirozenými bytostmi, jichž je ve světě, který prošel magickou apokalypsou, více než dost… První román nazvaný Magie mrtvých (2007) přijali čtenáři velmi příznivě, takže se autoři mohli pustit do psaní dalších Kateiných dobrodružství. Cyklus má zatím osm knih (a na letošní rok se chystá devátá), vedle již zmiňované Magie mrtvých do něj patří ještě Magie spaluje (2008), Magie útočí (2009), Magie krve (2010), Magie zabíjí (2011), Magie na vzestupu (2013), Magie ničivá (2014) a Magie změny (2015). Kromě románů série zahrnuje i několik povídek, novel a spin-offů.

 

Ukázka z knihy

1.

Projížděla jsem nocí prostoupené ulice Atlanty na mamutí oslici. Jmenovala se Mazlík, měřila tři metry i s ušima a její strakatá, černobílá srst naznačovala, že nejspíš někde v tmavé uličce přepadla holštýnskou krávu a teď se po světě promenádovala v jejím hávu. Moje krvavými cákanci pokryté oblečení zase naznačovalo, že za sebou mám zajímavou noc. Většina ořů by byla nervózní, kdyby jim na zádech seděla žena pokrytá takovou spoustou krve, ale Mazlíkovi to zdá se nevadilo. Buď ji to nerozrušovalo, nebo byla natolik pragmatická, že věděla, odkud se berou její mrkve.

Přede mnou se rozprostíralo město, opuštěné, tiché a prostoupené magií, vystavovalo své ulice svitu hvězd jako nechal květ rozvité plátky zalévat světlem měsíce. Magie dnes v noci proudila Atlantou jako hluboká, neviditelná řeka. Vlila se do míst utopených ve stínech a vzbudila tam hladová stvoření se zářícíma očima a jehlovitými zuby. Všichni s trochou rozumu se schovávali za opevněnými dveřmi a po setmění zamykali mříže na oknech. Naneštěstí pro mě selský rozum nikdy nepatřil mezi mé přednosti. Mazlík tiše klapala ulicemi, cvakání jejích podkov znělo nepřirozeně hlasitě. Noční stíny nás sledovaly a já jim to oplácela. Pojďme si zahrát hru „Kdo je lepší zabiják“. Já a můj meč ji zbožňujeme.

Ani jedna z příšer se nenechala vyprovokovat. Mohlo to být kvůli mně, ale s největší pravděpodobností kvůli monstru pohybujícímu se souběžně s naší trasou. Ucítily ho, ukryly se a doufaly, že je mine.

Byla skoro půlnoc. Měla jsem za sebou dlouhý den. Záda mě bolela, oblečení mi páchlo po krvi a horká sprcha zněla božsky. Včera v noci jsem upekla dva jablečné koláče a byla jsem si docela jistá, že tam pro mě alespoň jeden kousek zbude. Mohla bych si ho dát s čajem, než půjdu spát…

V mysli se mi rozhořela otravná jiskřička magie. Upír. No bezva.

Jiskra mi v hlavě „zabzučela“ jako naštvaný komár a zamířila blíž. Patogen Immortus, nemoc zodpovědná za vampirismus, zabíjela mysli svých obětí a zanechávala za sebou jen prázdnou skořápku, hnanou všepohlcující touhou po krvi. Upír puštěný ze řetězu jen lovil a zabíjel, a když mu došla kořist, umřel hlady. Zrovna tenhle krvesaj nemohl řádit, protože jeho prázdnou mysl svíral v telepatickém sevření nekromant. Nekromant, nebo se jim také říkalo navigátoři, seděl v místnosti kdesi daleko a řídil upíra silou vůle, jako by šlo o autíčko na dálkové ovládání. Slyšel to, co upír, viděl to, co on, a když krvesaj otevřel ústa, vycházela z nich navigátorova slova.

Potkat krvesaje tak daleko na jihu znamenalo, že patří Lidu, podivnému kříženci mezi korporací a výzkumným ústavem, jehož zaměstnanci se věnovali studiu nemrtvých a při tom bokem vydělávali peníze. Lid se mi vyhýbal jako čert kříži. Před dvěma měsíci zjistili, že muž stojící za celou jejich organizací, téměř nesmrtelný mág se skoro božskou mocí a magií jako z legend, byl shodou náhod mým otcem. S podobným vývojem měli trochu problém se srovnat. Takže ten upír tu nebyl pro mě.

Ale stejně… Znala jsem většinu hlídkovacích tras Lidu a tenhle nemrtvý se rozhodně pohyboval mimo obvyklý kurz. Kam kruci míří?

Ne, není to moje věc. Není to můj cirkus, jejich nemrtvé opice mě nezajímají.

Cítila jsem, jak se upír otočil o devadesát stupňů a zamířil přímo ke mně.

Domov, sprcha, jablečný koláč. Možná, kdybych si to opakovala jako modlitbu, zafunguje to.

Vzdálenost mezi námi se zkracovala. Domov, sprcha…

Nemrtvý seskočil ze střechy nejbližšího dvoupatrového domu a dopadl na cestu vedle mě. Vyzáblý, pod hrubou kůží mu vystupoval každičký sval, jako by někdo vystavěl anatomický model člověka z ocelového drátu, a pak ho přelil vrstvou gumy tenkou jako list papíru.

Do háje.

Nemrtvý otevřel ústa a z nich vyšel Ghastekův suchý hlas. „Tebe jde najít jen těžko, Kate.“

Hleďme, hleďme. Nový šéf atlantské pobočky Lidu mě přišel navštívit osobně. Udělala bych pukrle, ale byla jsem příliš unavená, abych sesedla z oslice, a meč na zádech by se mi jen pletl do cesty. „Žiju na předměstí a skoro každou noc jsem doma. Moje číslo do práce je v seznamu.“

Upír naklonil hlavu, napodoboval tak Ghastekovy pohyby. „Ještě pořád jezdíš na té obludnosti?“

„Jestli chceš, můžeš ho udupat,“ pověděla jsem Mazlíkovi. „Podpořím tě.“

Mazlík ignorovala mě i upíra a vzdorovitě proklapala kolem něj. Krvesaj se plavně otočil a srovnal s ní krok. „Kde je tvoje… drahá polovička?“

„Někde kolem.“ Nikdy se netoulal moc daleko. „Proč, bojíš se, že by se o tomhle romantickém dostaveníčku mohl dozvědět?“

Upír na vteřinu ztuhl. „Cože?“

„Setkal ses tady se mnou potají, na opuštěné ulici uprostřed noci…“

Ghastek nasadil tón tak ostrý, že kdyby šlo o nůž, skončila bych nasekaná na nudličky. „Tvé pokusy o humor mi přijdou velmi znepokojující.“

Cháchá.

„Ujišťuji tě, že jde pouze a jen o pracovní záležitost.“

„Tak jistě, že ano, ty sladká prdelko.“

Upírovi se rozšířily oči. V opevněném pokoji kdesi hluboko v útrobách Kasina teď Ghasteka nejspíš chytala pohoršením mrtvice.

„Co děláš v mé části lesa?“

„Technicky vzato je tvou částí lesa celé město,“ poznamenal Ghastek.

„Pravda.“

Před dvěma měsíci se můj otec rozhodl dramaticky si nárokovat Atlantu jako své území a já se ho pokusila podobně dramatickým způsobem zastavit. On věděl, co dělá, já ne, takže jsem si město náhodou nárokovala místo něj. Pořád jsem si nebyla úplně jistá, jak přesně zábor města funguje, ale očividně jsem nad ním převzala ochranu a teď jsem měla zodpovědnost za jeho bezpečnost. Teoreticky by mě měla magie města vyživovat a usnadnit mi práci, ale neměla jsem nejmenší představu, co to přesně znamená. Doteď jsem necítila žádnou změnu.

„Ale stejně, slyšela jsem, že tě povýšili. To nemáš nějaké patolízaly, kteří by plnili každé tvé přání?“

Upír zkřivil tvář ve výrazu, z něhož vstávaly vlasy na hlavě. Ghastek se musel zašklebit.

„Myslela jsem si, že budeš šťastný,“ pokračovala jsem. „Chtěl jsi být velký kápo.“

„Ano, ale teď musím jednat s tebou. On ke mně promluvil… osobně.“

To „on“ vyslovil s takovou nábožnou úctou, že mohlo jít jen o Rolanda, mého otce.

„Věří, že díky našim sdíleným zážitkům můžeš zaváhat, když dojde na to mě zabít,“ pokračoval Ghastek. „Takže mám jedinečnou kvalifi kaci, abych vedl Lid na tvém území.“

Ukázat mu, jak moc mě děsí, že mám nějaké území, by dost pošpinilo mou pověst Strážce města.

„Mám s tebou spolupracovat. Takže tě v duchu vzájemné spolupráce informuji, že naše hlídky spatřily velkou skupinu ghúlů mířících k městu.“

Ghúlové byli poslové špatných zpráv. Stejně jako u vlkodlaků a upírů u nich docházelo k infekci, inkubaci a následné proměně, ale zatím nikdo nedokázal přijít na to, co proměnu v ghúly spouští. Byli chytří, zákeřní, nadpřirozeně rychlí a živili se lidskými mrtvolami. Na rozdíl od upírů, které trochu připomínali, jim zůstávala část původní osobnosti a schopnost přemýšlet. Brzy jim tak došlo, že nejlepší způsob, jak získat lidské mrtvoly, je zabít pár lidí a nechat jejich těla hnít, dokud nebudou dostatečně rozložená, aby se dala sníst. Cestovali ve smečkách o třech až pěti členech a útočili na malé, izolované usedlosti.

„Jak velká je ta skupina?“

„Třicet a víc,“ řekl Ghastek.

To nebyla skupina, ale zatracená horda. Ještě jsem neslyšela o tak velké ghúlí smečce.

„Odkud sem míří?“

„Od staré dálnice v Lawrenceville. Máš asi tak půl hodiny, než dorazí do Northlake. Hodně štěstí.“

A s tím upír odběhl do noci.

Ještě před pár desítkami let byste se do Northlake dostali za pár minut. Teď se mezi mnou a tou částí města rozkládalo bludiště zřícenin. Náš svět trpěl magickými vlnami. Ty začaly bez varování před pár desítkami let při apokalypse způsobené magií, kterou jsme pojmenovali Změna. Když magie zaplavila náš svět, nebrala zajatce. Zadusila elektřinu, shodila letadla z oblohy a rozbořila mrakodrapy. Na cestách nahlodávala asfalt a vdechovala život monstrům. Pak zase nečekaně zmizela a všechny naše technické vymoženosti a pistole znovu fungovaly.

Po Změně se město scvrklo, když první magická vlna způsobila katastrofální destrukci. Lidé se cítili bezpečněji ve větších počtech, takže většina předměstí podél staré dálnice teď bylo opuštěných. V Tuckeru žilo pár opuštěných komunit, ale lidé, kteří se tam usadili, věděli, co můžou očekávat od divočiny živené magií, a pro smečku ghúlů by bylo těžké je zabít. Proč se obtěžovat, když se ani ne o osm kilometrů dál po cestě rozkládal Northlake a vyznačoval tak vnější okraj města? Šlo o hustě osídlenou oblast, plnou předměstských domků, lemovaných na okraji pár strážními věžemi podél třímetrového plotu korunovaného žiletkovým drátem. Stráže by si dokázali s pár ghúly poradit, ale třicítka ženoucí se jejich směrem by je převálcovala. Ghúlové by během pár vteřin přelezli plot, pozabíjeli stráže na věžích a pak by celé místo proměnili v krvavou lázeň.

Bezpečnostní složky nepomůžou. Než bych našla fungující telefon a přesvědčila Útvar pro paranormální jevy, že se k Atlantě blíží skupina ghúlů šestkrát větší, než je obvyklé, z Northlake by se stal ghúlí bufet. Sněz, kolik můžeš, takový bufet.

Po střechách nade mnou proběhl obrovský tmavý stín, skočil a překonal mezeru mezi dvěma budovami. Na okamžik ho zalilo světlo hvězd, ozářilo mocně osvalené tělo, čtyři mohutné nohy a tmavošedou hřívu. Sice jen na vteřinu, ale i tak se člověku zastavilo srdce. Chloupky na zátylku se mi postavily do pozoru. Jako by se noc rozestoupila a ze svých útrob vyvrhla prehistorického tvora, zrozeného z lidského strachu a vrčení hladových zvířat, ozývajících se ze tmy. Spatřila jsem ho jen na okamžik, ale ten obraz se mi vypálil do mozku. Tělo mi okamžitě dalo vědět, že jde o dravce a já jsem oběť. Znám ho už tři roky, ale instinktivní odezva mě pokaždé zasáhne úplně stejně.

Šelma dopadla na zem, zamířila k severu a pak se rozplynula ve tmě. Mířila k Northlake.

Namísto abych odtamtud utekla, jak rychle to jen šlo, stejně jako by to udělal každý alespoň trochu při smyslech, jen jsem popohnala Mazlíka, dokud se nerozběhla tryskem. Nemůžete nechat svého snoubence, aby se popral s hordou ghúlů sám na vlastní pěst. To se prostě nedělá.

***

Přede mnou se rozprostírala prázdná plocha Lawrencevillské dálnice. Cesta tu procházela skrz nízký kopec a na obou stranách držely svah kamenné zdi. Zaparkovala jsem u ústí kopce, těsně předtím, než přešel do rozlehlého, naprosto rovného pole. Místo stejně dobré jako každé jiné.

Pomalu jsem si protáhla krk. Nejdřív na jednu stranu, pak na druhou. Mazlíka jsem nechala uvázanou u stromu asi kilometr zpátky. Ghúlové by o ni normálně nejevili zájem, ale měla na sobě můj pach a jeden z nich by se mohl pokusit rozervat jí krk, jen tak naschvál.

Měsíc se vyvalil zpoza mraků a jeho paprsky osvětlily pole. Noční obloha se tyčila neskutečně vysoko, hvězdy v jejích ledových dálkách se třpytily jako diamanty. A pak přišel chladný větřík, opřel se mi do copu a do oblečení. Byl začátek března, jaro nastoupilo náhle a přineslo s sebou teplé počasí, ale v noci na nás zima ještě pořád cenila ledové zuby.

Když jsem byla posledně takhle daleko od města, ještě jsem byla chotí Smečky, největší organizace kožoměnců na Jihu. To už ale bylo za mnou. Vypořádat se se třiceti ghúly bez posil bude drsné. Naštěstí pro mě jsem měla nejlepší posily ve městě.

Když jsem si nárokovala Atlantu, rituál vytvořil hranici. Cítila jsem ji nějakých patnáct metrů od sebe, neviditelnou demarkační linii. Měla jsem hranici jít prozkoumat už dříve, ale měla jsem plné ruce práce s oddělením se od Smečky a zařizováním nového domu. A taky jsem dřela jako kůň, protože naše úspory nejsou nekonečné a jednou nám dojdou… Ale předstírat, že se nárokování vůbec nestalo, mi nepřineslo žádné výhody.

Něco se v dálce pohnulo. Soustředila jsem se na to. Pohyb nepřestával, obzor se vlnil. O pár nádechů později se z vln staly jednotlivé siluety, běžící podivným, kymácivým klusem. Opíraly se o paže jako gorily, ale nikdy nepřešly do běhu po čtyřech.

Páni, to je ale ghúlů.

Představení začíná! Sáhla jsem po meči na svých zádech a vytáhla Sarrat z pochvy. Matná, téměř bílá čepel zachytila slabé měsíční paprsky. Jednosečná a ostrá jako břitva, někde na pomezí mezi rovným mečem a tradiční šavlí. Lehce zahnutá, takže se výborně hodila pro sekání i bodání. Sarrat byla rychlá, lehká a ohebná, a brzo se jí dostane pořádná rozcvička.

Pokroucené siluety se přibližovaly. Vědět, že na vás čeká třicet ghúlů, byla jedna věc. Vidět je klusat k vám, byla zas naprosto jiná. Projela mnou jiskra instinktivního strachu, zostřila mi vnímání a pak se rozpustila v klidnou ostražitost.

Sarrat to vycítila a začaly z ní vycházet tenké pramínky páry. Protočila jsem šavli, abych si rozcvičila zápěstí.

Horda ghúlů se nepřestávala blížit. Jak se vždycky připletu k podobným věcem?

Zamířila jsem k nim s mečem v ruce, špičkou zbraně jsem mířila k zemi. Mé sociální dovednosti nebyly žádná sláva, ale zastrašování jsem zvládala dobře.

Uviděli mě. Přední řady zpomalily, ty zadní však stále běžely plnou rychlostí. Masa ghúlů se nahrnula k sobě, jako vlna tříštící se o skálu, a pak se konečně zastavila těsně před hranicí města. Zůstali jsme stát, oni na jedné straně neviditelné magické bariéry, já na druhé.

Byli štíhlí a svalnatí, paže měli neúměrně mohutné vzhledem k tělu, zakončené dlouhýma, lopatovitýma rukama. Každý prst končil krátkým, zakrouceným drápem. Kostěné výčnělky, vyrážející jim z kůže na náhodných místech na zádech a ramenou, připomínaly krátké zakulacené rohy. Sloužily jako obranný mechanismus. Kdyby se kdokoliv pokoušel vytáhnout ghúla z jeho doupěte, rohy by se zaklínil o hlínu. I vlkodlak vybavený nadlidskou silou by měl velké potíže ho odtamtud dostat. Už jsem na ghúlech viděla rohy dlouhé i deset centimetrů, ale většina výčnělků na téhle skupině neměřila ani centimetr. Na hrudi, krku a tváři měli kůži tmavě šedou, podobnou kamufl áži používané armádou pro boj ve městech. Záda a ramena jim pokrývaly skvrny blátivě hnědé. Nebýt vodnatě žlutého svitu jejich duhovek, úplně by splynuli se silnicí.

Žádný z nich nebyl zmrzačený, vyhladovělý nebo zesláblý. To nemluvilo zrovna v můj prospěch. Musela jsem vymyslet nějakou strategii a rychle.

Ghúlové na mě civěli podivně zkosenýma očima, vnitřní koutky měli o hodně níž než ty vnější.

Vyčkávala jsem. Jakmile začnete mluvit, přestanete vypadat tak strašidelně a já neměla v úmyslu nijak snižovat svou děsivost. Ghúlové dokázali vnímat, takže cítili i strach, a já potřebovala každou možnou výhodu, která se dala ze situace vytěžit.

Obrovský ghúl se prodral dopředu. Dobře krmený, s vyrýsovaným mohutným tělem. Dřepnul si přede mne. Kdyby se postavil, měřil by víc jak dva metry. Mohl vážit nejméně sto kilo, všechno z toho byly pevné svaly a ostré drápy. Hnědý vzor na jeho zádech nebyl téměř vidět. Namísto toho měl na bocích pruhy světlejší a tmavší šedé.

Zhoupl se dopředu a tváří se dotkl hranice. Ucukl a upřeně se na mě zahleděl. Nebyl si jistý, co přesně cítí, ale věděl, že hranice a já jsme nějakým způsobem spojené.

Někteří ghúlové byli mrchožrouti, neškodní a někdy i výdělečně činní. Žili jsme v nebezpečném světě. Velmi často se těla nedala získat zpátky, protože byla pohřbená pod sutinami nebo lidé zemřeli příliš hrůzným způsobem a příbuzní by nezvládli zemřelého identifi kovat. A pohřbít těla do masového hrobu bylo jako říkat si o pohromu. Lidská těla totiž vyzařovala magii i po smrti, a nedalo se odhadnout, co z toho hrobu při příští vlně magie povstane. Většinu ostatků putovala do krematorií, ale občas úřady vyslaly na místo ghúly, aby to tam vyčistili. Bylo to levnější a rychlejší.

Vsadila bych ruku, že tihle ghúlové nebyli licencovaní mrchožrouti, ale musela jsem si být naprosto jistá.

Ghúl se na mě upřeně díval. Věnovala jsem mu svůj nejoslnivější vyšinutý úsměv.

Ghúl překvapeně zamrkal nažloutlýma očima, napnul se jako pes před útokem a otevřel tlamu. Pysky se mu roztáhly v pomalém, neuspěchaném zazubení. Přesně tak, ukaž mi ta svoje velká zubiska, fešáku.

Přední část jeho čelisti zdobila řada silných, ostrých zubů, které se směrem dozadu zmenšovaly a připomínaly spíš čepele s rozeklanými okraji. Mám tě.

Ghúl vyhákoval čelist a z hrdla mu vyšel hrubý, chraplavý hlas. „Kdo jste?“

„Otočte se na patě a zamiřte pryč. Pak přežijete.“

Zaklapl ústa. Očividně to nebyla odpověď, kterou očekával. Kate Danielsová, přeborník na překvapení. Žádný strach, teprve začínám.

„Jsme licencovaná úklidová četa,“ oznámil mi vedoucí ghúl.

„Ne.“

Asi osm set metrů za ghúly se polem pohybovala naprosto neslyšně tmavá silueta. Na vteřinu jsem si skoro myslela, že se mi to jen zdá. Můj mozek odmítal přijmout, že by se něco tak velkého mohlo pohybovat tak tiše. Ahoj, zlato.

Ghúlové ho nezpozorovali. Byli naučení všímat si lidského masa a já stála přímo před nimi jako výstavní, příhodný cíl.

Vedoucí ghúl se natočil, aby mi ukázal tetování na levém rameni.

Columbia, JK 014

Místo udělení licence a její číslo. Myslel si, že jsem včerejší.

„Jsme mírumilovná skupina,“ pokračoval ghúl.

„Ale určitě. Jen jste si zaběhli do města, abyste si půjčili trochu cukru a pozvali lidi do vašeho kostela.“

„Bráníte oficiálním záležitostem města. Tohle je diskriminace.“

Tmavý stín se vynořil na silnici a zamířil k nám. Budu mu muset získat trochu času, aby se dostal dost blízko a mohl zaútočit.

Zadívala jsem se na ghúla. „Víte, co je na ghúlech tak výjimečného? Jste neskutečně přizpůsobiví. Vaše těla se mění podle okolí rychleji než u devadesáti devíti procent tvorů nebo rostlin v přírodě.“

Moje oblíbená příšera se plížila na obrovských tlapách.

Zdvihla jsem šavli a položila si matnou čepel naplocho na rameno. Ze Sarrat začaly vycházet tenké pramínky páry. Zbraň vycítila potíže a těšila se na ně.

„Řeknu vám, co před sebou vidím. Vaše barva se změnila z hnědé v šedou, protože už nemusíte splývat s hlínou. Vaše pruhy mi naznačují, že trávíte hodně času pohybem v lese. Rohy máte krátké, protože už se neschováváte ve svých norách.“

Ghúlové se přisunuli blíž a oči jim začaly zářit jasněji. Nelíbilo se jim, kam tím mířím.

„Drápy nemáte dost dlouhé a rovné, aby vám ulehčovaly hrabání, ale zakroucené a ostré kvůli trhání masa.“

Ghúlové na mě vycenili zuby. Byli jen krůček od násilí. Musela jsem mluvit dál.

„Vaše výstavní zuby se taky změnily, už nejsou úzké a rozeklané, ale silné, masivní a ostré. Takové zuby vám narostou, když potřebujete v tlamách udržet mrskající se kořist. A to vaše fešácké tetování je dva roky staré. Všichni ghúlové licencovaní v Kolumbii teď mají pod číslem licence vytetovaný rok.“

Ghúlové naprosto ztichli. Jejich oči se na mě upíraly jako desítky malých, zářících měsíců. Ještě pár dalších vteřin…

„Zabte ji,“ ozval se další ghúl. „Musíme si pospíšit.“

„Zabte ji. Čeká na nás,“ připojil se třetí.

„Zabte ji. Zabte ji.“

Vypadali strašlivě zoufale. Dělo se něco divného.

„Kdo na vás čeká?“ zeptala jsem se.

„Sklapni!“ zavrčel vedoucí ghúl.

Naklonila jsem se dopředu a sjela ho svým nesmlouvavým pohledem. „Vypadáte vypasení. Plundrovali jste venkov a tloustli z té spousty lidí, co jste zavraždili. Dala jsem vám šanci odejít, ale teď už je příliš pozdě. Dobře si uvědomte tento okamžik. Zadívejte se na hvězdy, nadechněte se studeného vzduchu, protože tohle je vaše poslední noc. Příštích pár nádechů bude vašich posledních. Zabiju vás všechny do jednoho.“

Vedoucí ghúl zavrčel, zanechal jakékoliv přetvářky. „Ty a jaká armáda?“

Přitáhla jsem k sobě magii. Tohle bude bolet. Vždycky to bolelo. „To je na lvích dlacích skvělé. Nepotřebujete jich celou armádu, stačí vám jen jeden.“

Ghúl zkřivil tvář. „Ty nejsi lví dlak, maso.“

„To nejsem.“ Kývla jsem směrem za ně. „Ale on ano.“

Velitel ghúlů se prudce otočil.

Z temnoty na něj upřeně zasvítily dvě zlaté oči. Obrovská, lvu podobná šelma otevřela tlamu a zařvala. Dokud jsem ho nepotkala, nikdy jsem neslyšela skutečného lva. Znělo to jako hřmění bouře. Ohlušující hladové hřmění, při němž vám spadlo srdce až do kalhot a přerušilo se vám v mozku ono životně důležité spojení mezi logikou a ovládáním vašeho těla. Byla to zvuková vlna tak silná, že se při ní stovky kožoměnců krčily, když ji uslyšely. Viděla jsem to na vlastní oči. Vlčí zavytí uprostřed noci vám naježilo chloupky na zátylku hrůzou, ale lví řev převálcoval všechen váš rozum i trénink, a zaútočil přímo na ono tajné místo ukryté kdesi hluboko, které vám v mysli ječelo, ať se nehýbete.

Ghúlové se zastavili, ztuhli jako sochy.

Otevřela jsem ústa a vyplivla slovo moci. „Osanda.“ Poklekni.

Slova moci pocházela z dávno zapomenutých dob, tak prastarých, že dokázala ovládat samotnou magii. Jen pár lidí o nich vědělo a ještě méně jich dokázalo ona slova používat, protože abyste se je naučili, museli jste si je přivlastnit. Přijmout je za své, nebo vás zabila. Znala jsem hrstku slov moci, mnohem víc než kdokoliv jiný, koho jsem potkala, ale za jejich používání jsem stejně platila vysokou cenu. Pro mého otce se slova moci spojila v jedinou řeč, kterou dokázal mluvit plynně a bez jakýchkoliv následků. Jemu neublížila, ale já za jejich použití vždy zaplatila.

Magie se ode mne odtrhla. Připravila jsem se na povědomý nával agónie. Zpětný ráz se do mě zakousl a prošel mi vnitřnostmi, ale tentokrát mu cosi muselo otupit zuby, protože to nebolelo tolik, jak jsem si pamatovala.

Magie narazila do ztuhlých ghúlů. Jejich kolena a lokty zapraskaly zároveň, a všichni do jednoho padli na asfalt. To mi získá alespoň deset vteřin. Kdyby byla vlna magie silnější, slovo by jim polámalo kosti.

Máchla jsem šavlí. Sarrat se setkala s kostnatým krkem ghúla a prošla vazivem a hrubou kůží jako rozžhavený nůž máslem. Než jeho mrtvola stačila padnout na zem, bodla jsem druhého ghúla do hrudi a cítila, jak špička Sarrat prošla tuhým uzlíkem jeho srdce.

Tělo lva se přeskupilo a vzpřímilo. Kosti vyrazily vzhůru a novou postavu obklopily mocné svaly. Stačil okamžik a vpřed vyrazila nová příšera, na půli cesty mezi člověkem a lvem, tvor z noční můry. Dva metry dvacet vysoká, svaly tvrdé jako ocel jí pokrývala šedá srst. Drápy zakroucené a strašlivé. Ghúl po něm skočil. Curran popadl tvora za krk a máchal jím, jako by vytřepával mokrý ručník. Nocí se rozlehlo odporné zapraskání a ghúl ochabl.

Z třetího ghúla jsem udělala dva oddělené kusy a čtvrtému prořízla hrdlo.

Ghúlové se probrali a obklopili nás jako roj. Lva připomínající šelma mávla drápatou prackou a útočícího mrchožrouta vykostila jediným precizním máchnutím. Vnitřnosti zapršely na silnici. Trpký puch ghúlí krve, smíchaný s charakteristicky ostrým, kyselým zápachem rány v břiše, mi sežehl nosní dírky.

Oblečením mi prošly drápy a na zádech mi vyryly bolestivé, palčivě horké čáry. Chcete si hrát? Tak fajn. Stejně jsem potřebovala rozcvičku.

Z mé šavle se stala zeď oceli ostrá jako břitva. Řezala, sekala, propichovala, procházela masem a syčela, když se na ní po kontaktu s magií zbraně vařila ghúlí krev, která ji zalévala. Pohybovala jsem se rychle, ustupovala drápům do strany a blokovala útoky zubů. Na zádech mě zabodal další ohnivý škrábanec. Ghúl mě popadl za botu. Trhnutím jsem se osvobodila a patou jsem mu zarazila hlavu do cesty. Tělem se mi rozlilo vítané teplo, svaly jsem najednou měla ohebnější a poddajnější. Svět nabyl křišťálově čisté obrysy. Čas mi pomohl tím, že začal ubíhat pomaleji. Ghúlové na mě útočili, ale já byla ještě rychlejší. Pokoušeli se mě sekat drápy, ale moje šavle je našla dřív. Vychutnávala jsem si to. Každičkou vteřinu boje, každou kapku krve prolétající kolem, každý okamžik ustupujícího odporu, kdy Sarrat trefi la svůj cíl.

Pro tohle mě vychovávali a trénovali. Ať už to bylo dobře nebo špatně, byla jsem zabiják. Tohle bylo mé poslání a já se nevymlouvala.

Ghúl se tyčil přede mnou. Rozpůlila jsem ho odshora dolů klasickým úderem vedeným shora. Padl. Na jeho místo nenastoupil nikdo další. Otočila jsem se na špičkách, pátrala po dalším protivníkovi. Po mé levici lví dlak pohodil rozlámané tělo na zem a otočil se ke mně. Poslední ghúl se tiskl k zemi, uvězněný mezi námi.

„Živého,“ zavrčel lví dlak.

Na to už jsem dávno myslela. Pojďme zjistit, kdo je ten tajemný, který je očekává. Zamířila jsem ke ghúlovi se zbraní ruce.

Chvěl se. Zadíval se napravo, pak nalevo. Nejdřív na lvího dlaka, pak na mě. Přesně tak. Jsi v pasti a nikam odsud neutečeš. Kdyby se rozběhl, lehko ho doženeme.

Ghúl se napřímil, trhnul drápatou rukou u svého hrdla a podřízl si krk. Vytryskla krev. Ghúl zachrchlal a padl na zem. Oči mu vyhasly.

No, to se teda podívejme.

Lví příšera otevřela tlamu a z ní vyšel lidský hlas s dokonalou výslovností. „Nazdar, zlato.“

„Ahoj, miláčku.“ Vytáhla jsem z kapsy kus látky a opatrně utřela čepel Sarrat.

Curran ke mně přistoupil, objal mě paží kolem ramen a přitáhl mě k sobě.

Opřela jsem se o něj, cítila jsem na boku pevné svaly jeho hrudi. Prohlíželi jsme si cestu posetou zmrzačenými těly.

Adrenalin pomalu ustupoval. Barvy přestaly být tak výrazné. Škrábance a hlubší rány se jeden po druhém hlásily o slovo. Záda mi hořela, levý bok mě bolel a stejně tak i levé rameno. Zítra se nejspíš probudím s parádní modřinou.

Přežili jsme další boj. Teď se vrátíme domů a život půjde dál.

„Co se tady sakra stalo?“ zeptal se mě Curran.

„Nemám tušení. Většinou se neshlukují do tak velkých skupin. Největší oficiálně zaznamenaná skupina ghúlích plenitelů měla sedm členů, a to se považovalo za výjimku potvrzující pravidlo. Jsou teritoriální a samotářští. Takhle se shlukují jen kvůli ochraně, ale tady na ně jasně někdo čekal. Myslíš si, že je s tím Ghastek nějak spojený?“

Curran se zašklebil. „To mi u něj nesedí. Ghastek jedná, jen když tím něco získá. Zabitím ghúlů jsme mu nijak nepomohli. Ví, co dokážeme. Musel si uvědomit, že je zašlapeme do země.“

Curran měl pravdu. Ghastek věděl, že se ghúlů zbavíme, nikdy by nás nepoužil na svou špinavou práci. I když měl své chyby, byl jedním z nejlepších navigátorů, Pánem mrtvých, a svou práci miloval. Pokud by chtěl ghúly mrtvé, vyslal by sem pár upírů nebo by podobnou příležitost využil jako trénink pro své tovaryše.

„To mi nedává smysl,“ řekla jsem a přitáhla jsem zbytky své magie k sobě. Klouzavě se v drobounkých kapičkách začala valit ke mně, na asfaltu vytvořila malou kaluž. Odtlačila jsem ji stranou, nechala ji ztuhnout a pak na ni dupla. Pod podrážkou se roztříštila na netečný prášek. Krev si uchovávala svou magii i oddělená od těla. Co si pamatuju, musela jsem svou krev strážit, protože kdyby ji někdo prozkoumal, ukázala by na mého otce jako kompas. Bývaly časy, kdy jsem musela jakékoliv stopy své krve zapálit, ale teď mě poslouchala. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli to ze mě dělalo lepší bojovnici nebo ještě horší ohavnost. „Vypadali zoufalí. Skoro jako by je něco pohánělo, jako by se potřebovali dostat k nějakému cíli.“

„Přijdeme na to,“ pověděl mi Curran. „Je skoro půlnoc. Já bych řekl, že bychom měli jet domů, umýt se a vlézt si do postele.“

„To zní jako plán.“

„Zbyl nám ještě kousek toho jablečného koláče?“ zeptal se Curran.

„Myslím, že ano.“

„No bezva. Pojďme domů, zlato.“

Náš domov. Pořád to na mě působilo jako rána do žaludku, i když jsme spolu byli už tolik měsíců. Byl přímo tady a čekal na mě. Kdyby na mě něco zaútočilo, zabije to. Kdybych potřebovala pomoc, bude tu pro mě. Miloval mě a já zas jeho. Už jsem nebyla sama.

Mířili jsme k mému oslíkovi, když řekl: „Sladká prdelko?“

„Nemohla jsem si pomoct. Ghastek má v zadku pravítko velikosti telegrafního sloupu. Viděl jsi výraz toho upíra? Vypadal, že má zácpu.“

Curran se zasmál. Našli jsme Mazlíka a zamířili domů.

komentářů 5

  • Renča 10.5.2016na8.09

    Těším :) A taky jsem ráda, že to vyjde ještě před veletrhem.

    • Kometa 10.5.2016na10.48

      Začínám se obávat, že si budu muset vzít na Svět knihy velké zavazadlo.

      • Czistoslava 10.5.2016na11.35

        Však to všem řikám, pořádnou krosnu :-)
        Taky mi to nějak narůstá. Zatím jsem u dvou kousků, jenže určitě natrefín na něco neočekáváno a kabelka bude málo.

  • Terka 10.5.2016na12.09

    Ja se na knihu take moc tesim. Vsechny doposud vydane dily staly za precteni. Nenudila jsem se.

  • Renča 10.5.2016na21.08

    Jinak Katino oslovení Ghasteka „ty sladká prdelko“ je k nezaplacení :) Plusový bodík překladatelce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít