Roman Turčany: Khaar vzdorující

Ukázky z knih / 24.2.2016 /

„JE POSLEDNÍ NADĚJÍ ŘÍŠE, ŽE NENASTANE DOBA TEMNOTY…“
… ale dost možná přinese věk zabíjení, násilí a krve…

Nakladatelství FANTOM Print vydává akční temnou fantasy: Khaar vzdorující.

 

Turcany_Khaar-vzdorujiciKhaar se vypracoval z nalezence na velitele elitní královské jednotky. Je obdivovaným velitelem, jehož muži by za něj položili život, a on sám obdivně vzhlíží ke králově dceři. Ovšem za tváří hrdiny se skrývá ještě jedna – děsivá a brutální. Protože Khaar v sobě drží Bestii, kterou musí uklidňovat krví nevinných.

Brzy však přijde čas, kdy se Bestie přestane skrývat a zatne pařáty do lidského masa bez obav z odhalení. Království je totiž v ohrožení. Spiklenci uzavřeli smlouvu s temnými silami a mezi vítězstvím zla a nadějí lidského rodu stojí jen Khaar a jeho muži. Ti jsou vydáni všanc krutým severským barbarům i odpadlým jednotkám, po jejichž boku ještě nedávno bojovali.

Jenže zrádci udělali chybu. Považovali Khaara za člověka. Ve výhni krvavých bojů se velitel Jestřábů zbaví veškeré lidskosti, veškerého slitování. Jeho nepřátelé nevypustili pouze síly temných bohů, ale také něco, před čím se budou brzy sami třást hrůzou. Khaar se totiž nikdy nevzdává a má jediný cíl – zničit ty, kteří jej připravili o všechno…

Vítejte v říši, která doslova zrudne krví. Střet mocných sil proti sobě postaví nejen nekromanty a černokněžníky, ale i démony a nemrtvé. Hlavní hrdina totiž nerozlišuje dobré a zlé, ale pouze ty, kdo jsou proti němu, a ty, kdo jsou s ním. Jeho snahou není vrátit lidem světlo, ale jen se pomstít – a snad, jakkoliv tomu sám nevěří, najít zbytky svého lidství…

Nakladatelství FANTOM Print přináší strhující fantasy, na kterou se nezapomíná. Zběsilá akce, temná tajemství i odporné kreatury toužící zotročit nevinné… V tomto světě není místo pro naději. Na konci zůstane jen popel, ale i v něm se Khaar bude zběsile smát…

 

Anotace:
Khaar je velitelem té nejelitnější jednotky království – obávaných Jestřábů. Jeho odvaha a síla jsou legendární, láska k mladé princezně dojemná a věrnost zemi neochvějná. Proto musí zemřít. Protože spiklenci chtějí celou zemi ponořit do stínu a přivést její obyvatele na oltář temných bohů.
Ovšem zbavit se Khaara není tak jednoduché. Tam, kde ostatní umírají a ztrácejí naději, Khaar se teprve probouzí. Protože i on v sobě má prastaré zlo; Bestii, která si žádá krvavé oběti nevinných a před kterou se budou muset sklonit barbarští Seveřané i civilizovaní zrádci. Jim všem – a také řadě bestií a démonů – se Khaar hrdě postaví. Jenže dost možná bude právě jeho vítězství znamenat větší temnotu než smrt…
S Khaarem přichází do české fantasy nový svěží vítr – nebo také krvavá bouře, protože Khaar nezná kompromisy a nezná ani slitování. Jeho nepřátelé možná slouží zlu, ale ani oni nejsou připravení na ničivou sílu, kterou vypustili do světa.

 

Info o knize:
Autor: Roman Turčany
Originální název: Khaar vzdorující
Nakladatel: FANTOM Print, únor 2016
Formát: brož., 145×205 mm
Počet stran: 304
Cena: 269 Kč

 

O autorovi:
Roman Turčany
Narodil se v roce 1978 ve Šternberku u Olomouce. S rodinou žije v Českých Budějovicích, kde vystudoval střední integrovanou školu stavební. Už v té době psal povídky, které ale končily v šuplíku.
Po ukončení základní vojenské služby se začal literární tvorbě věnovat naplno, kdy napsal několik textů ovlivněných tvorbou jednoho ze zakladatelů žánru fantasy, R. E. Howarda. Zúčastnil se s nimi literárních soutěží, ale výrazněji se neprosadil. Pro inspiraci procestoval polovinu Evropy s batohem na zádech a úspěch se dostavil: v roce 2009 obsadil v Ceně Karla Čapka druhé místo s románem Khaar vzdorující.

 

Ukázka z knihy:

I.

Bestie sklonila svou nehezkou hlavu k zemi a nasála pach chladnoucí stopy. Hrubý, černý jazyk proklouzl mezi dýkovitými tesáky a slízl ze země kapku zasychající krve. Chlapec skrytý v nedalekém křoví sledoval ten pohyb se zatajeným dechem. Bestie s klapnutím zavřela tlamu a chlapec se zachvěl při představě, že se ty obrovské čelisti mohou už brzy sevřít kolem jeho těla. Zažloutlé ostré zuby by ho naporcovaly spolehlivěji než řeznické nože.

Bestie se opět dala do pohybu. Sunula se dlouhými kroky a při pohybu se opírala o zem i rukama, pokud se o silných sukovitých pažích s obrovskými dlaněmi opatřenými pokřivenými spáry, dalo hovořit jako o rukách. Nahrbený hřbet porostlý hustou hrubou kožešinou zrzavé barvy se vznášel víš, než většina mužů nosí hlavu. Chlapec fascinovaně sledoval obludu mizející za ohybem stezky. Bez zájmu o své okolí sledovala stopu.

Jeho stopu!

Chlapec se poškrábal za krkem a znovu si tak otevřel sotva zaschlou ránu. Tenký pramínek krve mu stekl po zádech. Už nevydržel déle čekat. Jak se naučil od starých lovců, vrátil se obloukem zpět na svou stopu, a obelstil tak nebezpečnou bestii. Ta teď byla pryč. Chlapec, kterému bylo sotva třináct, potichu opustil úkryt a po vlastních stopách se rozběhl zpět do loveckého tábora.

Nějací lovci snad přežili a poskytnou mu bezpečný úkryt.

Náhle se však zarazil. Zdálo se mu, že za sebou zaslechl zavrčení. S hrůzou si uvědomil, že se změnil vítr. Jak jen mohl být tak nepozorný? Otočil se a spatřil bestii, jak se k němu žene dlouhými skoky.

S pěnou u tlamy cenila smrtonosné tesáky a při každém skoku vztekle vrčela. Na nic nečekal a rozběhl, se co mu síly stačily.

Neutekl daleko, bestie ho dohnala několika dlouhými skoky a jedinou ranou ho srazila k zemi. Chlapec cítil, jak mu ostré pařáty roztrhly koženou vestu a pronikly hluboko do těla.

Vzduch ztěžkl pachem horké krve a bestie vítězně zařvala. Popadla chlapce a zvedla si ho k tlamě. Hladově se oblízla a otevřela mordu. Obrovské tesáky se zaryly nebohému chlapci do poloviny těla. Než však scvakly naplno, aby si bestie mohla urvat chutné sousto, chlapec udeřil. V zoufalství a zpola ochromen bolestí, vytrhl od pasu otcovu dýku, strašlivou zbraň na dorážení divoké zvěře. Hrubý, loket dlouhý hranol, podobný kůlu s jednou stranou plnou vratných zubů. Bodl, jak jen dokázal nejsilněji.

Ostrý hrot projel okem bestie a zarazil se do mozku. Bestie s bolestným řevem mrštila chlapcem o nedaleký strom, až to zapraskalo. Jako kdyby ignorovala poranění malého, tupého mozku, vrhla se bestie na chlapce a jedním máchnutím mu rozpárala hruď. V krvavé změti cárů kůže a potrhaných svalů se objevily kosti. Bestie chňapla po své krvavé oběti a znovu narazila na dýku v chlapcově ruce.

Tentokrát ocel prošla měkkým patrem a bestie si ji vlastní vahou zarazila hluboko do mozku. Chlapcovo zmrzačené tělo bylo zkropeno hustou černou krví bestie. Když se temná krev mísila s jeho vlastní, syčela a prskala. Krvavou hromádku, která zbyla z chlapcova těla, zachvátila palčivá agonie, která mu nedovolila omdlít bolestí. Bestie s sebou několikrát škubla a zřítila se na něj, přičemž mu svou vahou polámala nohy.

Chlapec plakal bolestí, třásl se a zmítal se, pálen netvorovou jedovatou krví. Život z něj rychle unikal. Byl však synem lovce a měl zbraň. Porazil s ní bestii a teď byl připraven otočit ji proti sobě. Chtěl se zbavit té hrozné bolesti a ukončit své trápení. Když si přiložil ostrý hrot ke krku, zaslechl kroky a do zorného pole mu vkráčely železné boty. Pohledem vyhledal jejich nositele.

Zlatočerná zbroj postříkaná krví patřila obrovskému válečníkovi. Složité obrazce vyryté nebo leptané v syrovém železe se pohybovaly a kroutily vlastním životem. Válečník se sklonil a vytáhl chlapce z pod bestie. Těžkou botou ho přidupl k zemi.

Pokud měl chlapec v těle nějaké nezlomené kosti, nyní určitě povolily. Válečník pozvedl svou strašlivou zbraň, sekeru s čepelí dlouhou jako polovina výšky dospělého muže. Chlapci blesklo hlavou, že to bude rána z milosti, přesto však zbytečná, neboť už byl více mrtvý než živý.

Pak si všiml trofejí, které měl válečník přivázané k opasku. Lidské hlavy, některé vyschlé a scvrklé, některé zpola shnilé a rozpadající se, ale i několik čerstvých, z nichž ještě odkapávala krev. Když mezi těmito trofejemi poznal hlavu svého otce, vzedmula se v něm vlna vzteku a nenávisti. Dýka vystřelila vzhůru a zaryla se válečníkovi do slabin. Sekera nedopadla, válečník se sklonil a udeřil obrovskou pěstí zakutou v železe.

Chlapci praskla lebka a zaplavila ho nová vlna bolesti.

Už nic nevnímal, když znovu bodl, tentokrát do krku.

Možná za to mohla náhoda, možná štěstí. Čepel si našla cestu mezi hrudním plátem a přilbou. Z proťaté tepny vytryskla tmavě rudá krev a zaplavila chlapcovu tvář. Chlapce už opouštělo vědomí, když polykal páchnoucí krev ve snaze nadechnout se. Troska jeho těla balancovala na hraně života a smrti, když polykal prokletou krev, krev válečníka Chaosu…

Khaar se s funěním posadil. Tentokrát nekřičel, určitě ne. S myšlenkou na strašné sny si setřel z čela pot.

Sevřel notně ohmataný jílec své dýky. Přítomnost známé zbraně ho trochu uklidnila. Pohlédl k oknu, venku byla ještě noc. Jako obvykle toho tedy mnoho nenaspal. Zul si boty, vstal a přešel temným pokojem k oknu. Když procházel kolem postele, ani se na ni nepodíval. Už téměř rok ji nepoužíval. Chladivá kamenná podlaha mu byla příjemnější.

Vyhoupl se z okna a potichu po hrubé zdi sešplhal na zem.

Aniž by se rozhlížel, rozběhl se podél zdi vojenských ubikací, směrem ke královskému hradu. Pohyboval se rychle a tie, tuto cestu už podnikl nesčetněkrát. Věděl, že ho stráže nezahlédnou. Za okamžik se přitiskl k chladivé zdi a začal šplhat. Zastavil se u okna ve třetím patře a otevřel ho. Tiše jako myš vklouzl dovnitř a okno za sebou zase zavřel. Tma mu nevadila, měl ji rád. Přešel několik kroků po vysokém koberci a zastavil se u velké postele s nebesy. Poodhrnul sametový závěs a jako vždy znehybněl.

V měkkých saténových poduškách vyšívaných zlatou a stříbrnou nití spokojeně spala princezna Eleanor. Světlé vlasy rozházené kolem jejího mladého obličeje tvořily na červených polštářích medovou kaluž. Khaar se usmál, na tento obraz by se vydržel dívat celý život. Jeho nepravidelný tep se zrychlil. Byl tady, aby střežil princeznin klidný spánek. Chodíval sem už téměř rok. Od doby, kdy ho jeho válečné umění vyneslo na místo velitele Jestřábů, rychlé lehké jízdy. Nyní měl pokoj v hradních kasárnách, ne dole ve městě. Byl princezně nablízku tak často, že kdyby to její otec zjistil, nejspíš by ho vyhnal. Jako voják bez titulů a zámožné rodiny, by ho ani nemělo napadnout, aby o princeznu projevil zájem.

Bohužel, Khaar princeznu zbožňoval. Povzdechl si. Byla pro něj nedosažitelná. Hrabě Kruber se o ni ucházel. Měl silnou podporu krále, zbývalo jen, aby princezna kývla.

Ovšem když nekývne, nevadí. Král přikáže a Kruber ji stejně dostane. Starý král sice stále váhal, protože Kruber není dobrý člověk, ale disponuje obrovskou armádou. Sice sotva poloviční než král, ale v dnešní těžké době, kdy ze severu přichází stále větší a větší vojska bestií s toulavými hordami válečníků Chaosu a na západním pobřeží se vyloďují a plení divocí barbaři, se hodí všechna podpora. Hrabě je důležitý spojenec, na princeznin názor nebude brán zřetel, ne dlouho.

Khaar zaťal pěsti, až mu klouby zapraskaly. Krev se mu vařila v žilách. Mohl by princeznu unést a začít někde jinde nový život. Šli by po něm, obrátili by celou zemi naruby, jen aby ho našli a stáhli z kůže. Toho se nebál, živého by ho nedostali. Nebál se smrti, jeden čas ji dokonce vyhledával. Nyní už se ale nebál, ničeho už se nebál. Snad jen toho, že by ho princezna odmítla. Proto to ještě neudělal. Jistě by nepřistoupila na život ve vyhnanství.

Eleanor se v přikrývkách zavrtěla a Khaar se stáhl. Brzy už začne svítat, musí se vrátit, aby si ho stráže nevšimly.

Přece jen, při rozbřesku už by ho ti lidé viděli. Potichu vyklouzl z princezniny ložnice a odplížil se do svého pokoje. Natáhl si vysoké kožené boty a ulehl do kouta, s dýkou v ruce a štítem pod hlavou. Slunce vyjde brzy a pak zase bude trápit Jestřáby na cvičišti. Teď má ještě pár minut na spánek.

Ráno probíhalo jako obvykle. Snídaně, vypucování zbrojí a zbraní, opravení výstroje a pak hurá na cvičiště. Cvičné zápasy a souboje, při nichž opravdu teče krev. Ovládání vydrážděných koní. Taktické nájezdy na sevřenou formaci, prolomení štítové hradby, lov zajatců. Stále dokola a dokola, v jakémkoliv počasí a jen s několika krátkými přestávkami na jídlo. Žádný odpočinek, Jestřábi museli držet krok s velitelem a ten odpočívat nepotřeboval. Kdo to nevydržel, opustil oddíl nebo při výcviku zemřel.

Odpoledne po cvičení se vojáci museli nejdříve postarat o výstroj a koně. Až poté mohli opustit cvičiště. Tak to chodilo od doby, co byl Khaar velitelem. Jestřábi měli volný vždy jen jeden den v týdnu. Pokud tedy nebyli zrovna na nějakém tažení. Vojáci sloužící pod Khaarovým velením platili za nejtvrdší v království a byli hrdí na to, že jsou Jestřábi.

Khaar právě hřebelcoval svého koně, jediné zvíře, které sneslo jeho přítomnost, když ho vyhledal posel.

„Pane, máte se okamžitě hlásit u kapitána,“ vychrlil ze sebe rychle a zmizel dřív, než ho mohl Khaar chytit a donutit, aby dodělal jeho práci.

Velitel Jestřábů tedy zamířil za svým nadřízeným. Našel ho v jeho pokoji, jak se u malého stolu sklání nad mapami.

Nebyl sám, společnost mu dělal nějaký cizinec.

„Kapitáne?“ kývl hlavou Khaar, když vstoupil bez zaklepání.

„Zajímavé způsoby, Jestřábe,“ ozval se hned cizinec s povýšeným pohledem. Jeho nóbl oblek vyšívaný stříbrem ukazoval na šlechtický původ. Vysoká postava s pevnými rameny, mozolnaté dlaně a meč s ohmataným jílcem ukazovaly na skutečnost, že se šlechtic bez pochyby dokáže mečem ohánět. Arogance z něj čišela na míle daleko. Ať už svou sebedůvěru získával ze svého postavení u dvora, nebo ze svého umění, na Khaara neučinil sebemenší dojem, a tak jej klidně ignoroval.

„Kapitáne, sháněl jste mě,“ promluvil ke svému nadřízenému.

Cizinec se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale kapitán ho předešel. „Máme úkol, pro Jestřáby.“

„Poslouchám,“ řekl Khaar a naklonil se nad stůl, aby viděl, co kapitán zkoumá. Spatřil západní pobřeží.

„Divoši?“

„Ano, dvanáct dračích lodí,“ řekl kapitán a ukázal červenou linku táhnoucí se z dalekého severu.

„Dvanáct lodí je dost i na Jestřáby,“ poznamenal Khaar.

Neměl strach, pustil by se do barbarů i s polovinou mužů, ale nerad by přišel o zbytečně mnoho Jestřábů.

„Hrabě Kruber má na pobřeží pět stovek mužů. Přidáte se k nim tady,“ oznámil kapitán a ukázal na nějaké místo na mapě.

„Kruber?“ nadzdvihl Khaar obočí.

„Hrabě Kruber!“ opravil ho cizinec.

Khaar se na něj podíval jako na obtížný hmyz. Pokrčil rameny a pohlédl zpět na svého nadřízeného. „Barbaři se vylodí na Kruberově území?“

„Přesně, zvědové hlásili, že minuli vesnice severněji.

Je jasné, že se nechtějí zdržovat pleněním pobřeží, zjevně chtějí využít momentu překvapení. Určitě míří k Beduku, je plný zlata z dolů.“

„Beduk má vlastní posádku, mám pravdu?“ zeptal se Khaar.

„Samozřejmě,“ vmísil se do hovoru cizinec. „Město by se nejspíše ubránilo. Ale co okolí? Farmy, sýpky, dobytek a hlavně doly!“

„Kruberovo zlato,“ odfrkl si Khaar.

„Hrabě Kruber!“ rozčiloval se cizinec, až rudl vzteky.

Velitel Jestřábů obešel stůl, aby se dostal ke šlechtici, ale kapitán ho zarazil. „Musíme ještě probrat strategii.“

„Jakou strategii? Kruberovi vojáci se s nimi střetnou a Jestřábi se na ně sesypou zezadu a na křídlech. Pobijí je.“

„To nebude tak snadné,“ povzdechl si kapitán. „Kolem Beduku se stahují bestie a mutanti z dalekého okolí.“

„Bestie jsou tady všude. Vždy tady byly,“ řekl Khaar najednou tiše, bez výrazu.

„Ale nikdy v tak velkém množství! Jsou jich tam celé hordy. Troufnou si až na dohled k hradbám, to nikdy v minulosti nedělaly. Doly a statky si vyžádaly veškerou beduckou posádku,“ řekl cizinec. „Město je izolované.“

„Jestřábi vyrazí okamžitě. Je to jediná část armády, která to dokáže včas. Další nepošleme. Než by dorazili, už bude po boji. Vezmete si zásobu náhradních koní. Nějaké otázky?“ díval se kapitán zpříma na Khaara a ten poznal, že jeden dotaz čeká.

„Hm… Kdo tomu bude velet?“ zeptal se velitel Jestřábů a z tváře kapitána vyčetl, že uhodil na citlivé místo. Nahrbil se v očekávání nepříjemné skutečnosti.

„Vzhledem k situaci, že bude nutná spolupráce s vojáky hraběte Krubera, bylo rozhodnuto, že velení Jestřábů převezme tady pán Lukus, Kruberův bratranec.“ Kapitán ze sebe těch několik slov rychle vychrlil a teď čekal reakci.

V místnosti se rozhostilo ticho. Kdyby pohled dokázal zabíjet, byl by Khaar dvojnásobným vrahem.

„Jestli tomu dobře rozumím,“ začal a jeho hlas donutil kapitána, aby položil ruku na jílec meče. „Chcete mi sebrat mé muže a nechat je zmasakrovat pod velením nějakého naparáděného hejska, který o Jestřábech neví zhola nic?“

Khaarova zloba odkapávala s hlasem jako jed.

„Nejsou to tvoji muži,“ ohradil se kapitán. „Patří králi! Stejně tak i ty jsi přísahal věrnost koruně! Je to králova vůle. A ty se jí podřídíš, jinak tě stihne spravedlivý trest!“

Khaar mlčel. Chtěl sice podotknout, že nepřísahal sloužit králi, ale bránit tuto zem. A pravý důvod své přísahy, tedy princeznu Eleanor, nikomu neprozradí. Spolkl tedy příval kleteb, kterými chtěl oba přítomné zahrnout, a napřímil se.

„Budiž, za hodinu vyrážíme do Beduku.“

Aniž by čekal na cokoliv dalšího, sebral ze stolu kapitánovu mapu a odešel. Neopomněl přitom řádně bouchnout dveřmi. S jeho odchodem napětí v místnosti povolilo. Kapitán si viditelně oddechl. „Nečekal jsem, že to půjde tak snadno.“

„Snadno?“ nadzdvihl Lukus obočí. „Váš podřízený má podivné způsoby. Je drzý! Neprojevuje náležitou úctu ke šlechtě a svým nadřízeným. Měl by jste s tím něco udělat, nebo toho Jestřába zničím osobně.“

„Dejte si pozor, pane. Khaar není tak úplně Jestřáb, jen jim velí. Milují ho a nenávidí stejně tak. Je příliš krutý a tvrdý, ale je to ten nejlepší velitel, jakého kdy měli. Vystoupíte proti němu a bude proti vám stát tři sta Jestřábů,“ varoval ho kapitán, jako by měl sám z Khaara strach. Ano, připustil si, měl z něj strach. Jako každý, kdo mu pohlédl do očí, když se rozzlobil.

„Možná,“ pokrčil šlechtic pochybovačně rameny a otočil se k odchodu. „Stejně ho zlomím,“ zašeptal spíš sám pro sebe a odešel.

Khaar oznámil tu novinu svým mužům. Novou akci přivítali nadšeně a okamžitě se začali připravovat. Chtěli si užít opravdový boj se strašlivým protivníkem, jakým byli severští barbaři. Nezanedbatelnou zásluhu na nadšení měla i skutečnost, že na nějaký čas uniknou Khaarovu smrtonosnému výcviku. Je lepší zemřít nebo být zmrzačen v boji, než na cvičišti.

Khaar už byl připraven a vyšel na nádvoří na čerstvý vzduch. Nejpozději za dvě hodiny zapadne slunce, už je nejvyšší čas vyrazit. Jen kdyby neměl takový hlad. Spořádal sice pořádný kus pečeně, čímž nakrmil své tělo, ale stále cítil hlad. Tlačil ho čas. Nemohl teď opustit hrad, aby sešel dolů do města ukojit svou nenasytnost na nějakém žebrákovi, jehož nebude nikdo postrádat. Tak to dělával obvykle, ale nyní mu potřebný čas scházel. Udělat něco takového na hradě nepřicházelo v úvahu, to Khaar věděl. Vyvolalo by to příliš mnoho otázek, příliš mnoho podezření. Králův Slídič by mohl nalézt stopy, které by vedly k němu. Ne, na hradě to nepůjde.

Ale ten strašný hlad!

Chystal se vrátit ke svým mužům, když na druhé straně nádvoří zahlédl pohyb. Ve stínu stájí malý chlapec dováděl s kotětem. Nejspíš synek někoho ze služebnictva. dalo se tak usoudit podle prostého špinavého šatu. Tady na hradě ne, říkal si velitel Jestřábů. Bestie v jeho duši však hladově zařvala a Khaar vyrazil…

+++

„Tady je to, pane,“ řekl podkoní a ukázal na proražený strop v odlehlé a málo používané části stájí. „Většinou se to tady používá k uskladnění sena na zimu.“

„Hýbal někdo s něčím?“ Zeptal se druhý muž a stáhl si kápi, aby lépe viděl na rozlámaná prkna.

„Nikdo se ničeho nedotkl, pane,“ otřásl se podkoní při té představě. „Jak by taky někdo mohl.“

„Dobrá, tak můžete jít,“ řekl muž, stáhl si černý plášť a odložil ho na parapet okna. Přehlédl zástup zvědavců tlačící se venku a obořil se na ně. „Na co tady čumíte, vypadněte! Všichni!“

Každý měl z tohoto velkého muže strach,a tak během okamžiku byli všichni pryč. Nikdo nestál o problémy.

„Pane, můžu už jít?“ ozval se nesměle podkoní.

„Zmiz,“ zabručel muž, aniž by na něj pohlédl.

Když ve stájích osaměl, natáhl si rukavice a s lampou, aby lépe viděl, přistoupil k otvoru. Králův Slídič, nazývaný též Bič spravedlnosti, se pustil do práce. Přisunul si stoličku stojící nedaleko, vystoupil na ni a natáhl se, jak mu to jen jeho vysoká postava dovolila. Lampu postavil nahoru na půdu a prohlédl si rozlámaná prkna tvořící její podlahu.

Poznal, že strop stájí byl proražen zespodu. Zamračil se, sám se svou výškou měl co dělat, aby sem dosáhl ze stoličky. Nic jiného tady však k použití nebylo a dobře si prohlédl nános prachu na stoličce. Byl neporušený. Hlavou se mu honily představy někoho extrémně vysokého, nebo někoho, kdo tady poskakuje a při každém výskoku buší do stropu. Nesmysl.

Svou pozornost obrátil k tomu, co z otvoru vyčnívalo.

Dětská ruka s polámanými prsty, celá zamazaná od krve.

A kousek vedle, z dálky vypadající jako provaz, visela bledá smyčka střev. Všude na stropě byla zaschlá krev, která mezi prkny prosákla.

Slidič se zachytil za okraje díry, vyzkoušel pevnost a pak se vyšvihl nahoru. Sebral lampu a posvítil si na zohavené tělo malého chlapce. Při tom, co spatřil, se mu zvedl žaludek. Potlačil nutkání zvracet a polkl pachuť žluče.

Tohle už viděl. Před lety jeho kolegové nalezli zohavené tělo žebráka. Na tom by nic nebylo, to se stávalo. Lidská spodina se navzájem mordovala neustále. Nikdo tomu tehdy nevěnoval pozornost. Ani když se našlo druhé tělo, třetí, čtvrté. Strážní, soudci, radní… Ti všichni by byli spokojení, že někdo odklízí lidský póvl z jejich města. Jen kdyby to nedělal tak hrozným způsobem. Všechny oběti bez výjimky měly zacpaná ústa pevným roubíkem, většinou ze svých vlastních šatů. Všechny měly polámanou většinu kostí. Byly rozpárány něčím tupým, možná snad holýma rukama. Z rozdrcených hrudníků jim bylo vyrváno srdce, vrah si z něj vždy jednou ukousl a pohodil ho stranou. Pak oběť doslova vyvrhl, vnitřnosti se válely všude kolem.

Králův Slídič si oběti příliš neprohlížel, žebráci a tuláci ho nezajímali. Dnes to však bylo jiné. Vražda se stala v královských stájích. Musí mrtvolu důkladně prohledat, i když šlo jen o synka jakýchsi sloužících. S povzdechem se začal přehrabovat v chlapcových útrobách. Když nic nenašel, prohledal okolí. Strávil tím dobrou hodinu a nenašel nic.

Nechápal to, vždy dokázal najít nějakou stopu, nějaké vodítko. Tady proti němu ale pracovala chladná mysl, nenechávající se ničím vyrušit, nic neopomínala a maskovala stopy dokonale.

Slídič se ošil. Bude muset dát svým nadřízeným vysvětlení. Ale žádné neměl. Jediné, co by mohl říct, bylo to, že vrah je dostatečně silný, aby svou oběť znehybněl, než ji umlčí, dostatečně rychlý a mrštný, aby si ho nikdo nevšiml, natolik zvrácený, že své oběti držel při vědomí, když jim lámal kosti, natolik šílený, aby rozsápal tělo zjevně vlastníma rukama, a…

Slídič se snad už posté sklonil nad mrtvolou. Ano, jeho podezření se naplnilo. Bylo tady málo krve. Vesměs všechna pocházela z rozházených vnitřností. Rozervané hrdlo se na něj šklebilo jako krvavá rudá ústa. Prokousnutá tepna byla zjevně příčinou smrti.

Že by snad upír? napadlo Slídiče, ale vzápětí tuto myšlenku zavrhl. Ještě s žádným nepřišel do styku, ale předpokládal, že upíři své oběti zbytečně tolik nezohavují. A hlavně, a tím si byl jist, nezabíjí ve dne. Nevypadalo to ani na obřadní nebo rituální vraždy. Žádné vzkazy, nápisy nebo symboly. Prostě nic. Vnitřnosti chaoticky rozházené, bez zjevného smyslu.

Slídič se zvedl k odchodu, tady už není nic platný. Bude muset sejít dolů do města a promluvit si s kolegy. Někdo přece musel něco vidět nebo slyšet. Vrah jednou musí zaváhat, zazmatkovat nebo být někým vyrušen. Přece to nemohlo být tak, jak se povídá v chudinských čtvrtích. Přece si své krvavé oběti nevybíral skutečný Přízrak.

+++

Jestřábi rozbili tábor na nízkém kopci, ze kterého bylo vidět na světla Beduku, ležícího hluboko v údolí pod nimi. Byla jasná noc a vražedná rychlost přesunu jezdce donutila zastavit. Jediný, na kom nebyla znát únava z několikadenního ostrého klusu, byl jejich velitel. Procházel táborem a štěkal rozkazy na všechny strany. Poručil rozestavět hlídky kolem celého tábora, zvlášť vyčlenil muže, kteří hlídali koně a zásoby, a nechal rozdělat několik ohňů, aby v případě napadení muži mohli bojovat s nepřítelem, kterého vidí.

Jestřábi, kteří nedrželi hlídky, se v rychlosti navečeřeli a ulehli ke spánku u ohňů na holou zem, zachumlaní do přikrývek. Velitel jim nepovolil postavit stany, aby se ráno nezdržovali jejich balením a mohli co nejdříve vyrazit.

Pán Lukus vyhledal velitele Jestřábů, aby s ním promluvil. Jeho nejistá chůze a ztrhaný obličej prozrazovaly, že mu zběsilá jízda Jestřábů nesvědčí. Hrdost mu však nedovolovala přiznat, že s vojáky sotva drží krok, a stále se snažil chovat nadřazeně a povýšeně. Koneckonců, byl jediným šlechticem mezi těmito prostými muži. A hlavně, teď patřili jemu, i s tím jejich velitelem.

„Tady jste,“ řekl Lukus, když konečně narazil na Khaara.

„A?“ ozval se velitel Jestřábů, aniž by přerušil přípravu svého noclehu.

„Proč táboříme? Beduk už je jen kousek odtud. Jsou vidět jeho světla. Neměli bychom ztrácet čas. Navíc bychom už dnes mohli odpočívat ve městě,“ rozčiloval se šlechtic.

„V měkkých postelích, po horké lázni,“ dodal zasněně.

„Za chvíli bude půlnoc,“ začal Khaar a postavil se. „Asi toho o nočních přesunech moc nevíte,“ ukázal na mihotavá světýlka v dálce pod nimi. „Do Beduku to je nejméně dvě hodiny. Po tmě se může stát cokoliv. Sám jste říkal, že se to tady hemží bestiemi a mutanty, je to tak?“

„No ano,“ přikývl Lukus, ale stále mu unikal smysl velitelových slov.

„Nechci riskovat přepadení za jízdy. Pokud se má něco stát, bude lepší, když se to stane na otevřeném prostoru s alespoň trochou světla. A taky bych byl rád, kdyby do Beduku dorazili odpočatí muži a ne trosky. Ty by nám v případě boje nebyly k ničemu. Vyrazíme před svítáním.“

Šlechtic otevřel pusu a chvíli vypadal, že spustí peprnou řeč, ale nakonec sklapl a pokrčil rameny. Přece jen měl dost rozumu a zkušeností, aby poznal, že velitel Jestřábů dělá za daných okolností to nejrozumnější.

„Dobrá tedy, vyrazíme ráno,“ řekl rezignovaně, ale věděl, že se nehádal jen kvůli tomu, jak moc je vyčerpán.

Když Lukus odešel a Khaar osaměl, připravil se ke spánku. Jen zlehka přes sebe přehodil přikrývku a své zbraně, dva široké meče, sevřel v rukou. Cítil se napjatý, nedokázal se uvolnit. Bestie v jeho nitru mlčela, poprvé během posledních sedmi let ji necítil. Tato prázdnota ho zneklidňovala, byl na bestii zvyklý, byla jeho součástí. Tohle vnitřní ticho bylo podezřelé. Jako příslovečný klid před bouří.

Útok přišel před rozbřeskem. Khaar se vzbudil chvilku před tím, než se nad táborem rozezněl poplašný roh. Bestie v jeho duši zuřivě řvala a okamžitě ho probrala. Khaar vyskočil se zbraněmi v rukou a rozhlížel se, aby našel zdroj nebezpečí.

Muži kolem se probírali, chápali se svých zbraní a poslušně se shlukovali do skupinek a přesunovali se po táboře tak, aby mohli bránit koně a zásoby. Velitel Jestřábů mohl být na své muže pyšný. Bez jediného povelu byli téměř okamžitě připraveni k boji v pevně sevřené formaci. Byli schopni hbitě reagovat i v případě ztráty velitele. Ani něco takového by je nevyvedlo z míry. Byli to schopní muži, nebezpeční bojovníci.

Jako by jim nepřítel úmyslně poskytl čas plně se zformovat a připravit se. Na ohně bylo přiloženo předem připravené dřevo a mýtina, na které byl rozbit tábor, byla ozářena dostatečným množstvím světla, aby Jestřábi viděli, co na ně utočí.

Na vrchol kopce se vyšplhala různorodá horda bestií.

Ohavné stvůry se zvířecími hlavami na pololidských trupech, groteskní karikatury obličejů nesených obrovskými zvířaty, jež se většinou snažila napodobovat chůzí po zadních. Mnohým z nich se to dařilo, i když jejich pohyby jen vzdáleně připomínaly chůzi.

Ať už se bestie dostaly na kopec lezením, skákáním, plazením, šouráním, belháním nebo jakkoliv jinak, byly tady.

A za strašlivého řevu se vrhly na čekající Jestřáby. Narazily do jejich sevřených řad svými těžkými, chlupatými těly, bez ohledu na ostré železo, které jim vojáci znovu a znovu zatínali do těl.

Khaar se zapojil do krvavé řeže na jednom konci tábora, kde nebylo mnoho Jestřábů, a širočinami utínal bez milosti hlavy, údy, páral břicha a přetínal páteře. Cákance jasné rudé krve létaly na všechny strany a Bestie se radovala.

Byla ve svém živlu, škubala Khaarovi každým nervem, ovládala jeho mysl a potlačila zdravý rozum. Vřískala jak šílená a nutila Khaara k zuřivosti. Uměla jen zabíjet, trhat, drtit, hryzat a ničit. Dodávala sílu a necítila bolest. Běsnila touhou po krvi. Smečka jí dodávala odvahu, splývala s ní, ale chtěla vyniknout svou krutostí.

Khaar se zarazil, když mu sprška krve pronikla do úst.

Cítil tu opojnou sladkoslanou chuť teplé tekutiny. Cítil tu tolik známou chuť krve. Lidské krve! Velitel Jestřábů s hrůzou pohlédl ke svým nohám, kde se válely jeho zmasakrované oběti. Jeho vlastní muži.

Khaar málem upustil své zbraně, když zjistil, co provedl. Bestie ho musela plně ovládnout, jiné vysvětlení neexistovalo.

„Co jen jsem to udělal,“ zašeptal Khaar a rychle se rozhlédl, jestli si jeho počínání někdo všiml. Nevypadalo to tak, v bitevní vřavě neměl nikdo čas, aby kontroloval, co se děje mimo jeho vlastní bezprostřední okolí.

S ulehčením si oddechl, to bylo o fous. Když se začal probírat z ohromení, uvědomil si, jak jím Bestie zevnitř lomcuje. Zuřila, vyla vzteky. Snažila se ho přinutit pokračovat v řeži, připojit se ke vlastním, být členem smečky. Khaar musel zatnout zuby a napnout veškerou vůli, aby zůstal při smyslech. I když ho prolévání lidské krve lákalo, odolával.

On je přece ten, kdo tomuto tělu vládne, nenechá se pohltit divokou bestií. A kdyby měl cítit, že nad sebou ztrácí kontrolu, to radši obrátí zbraně proti sobě a skoncuje s oběma jednou provždy.

Náhlý klid ho překvapil. Bestie se v úleku stáhla.

Přikrčená v koutě Khaarovy mysli rezignovaně vyčkávala. Našel její slabinu. Bála se smrti, zlomil ji. Vyhrál vnitřní boj, soukromou válku o svou duši. Je svým jediným pánem. Cítil ohromnou úlevu, byl znovu zcela při smyslech a připraven k boji.

S úsměvem, který odhaloval až příliš mnoho zubů, se vrhl do bitevní vřavy. Rozdával údery na všechny strany, sekal a bodal do smradlavých, chlupatých těl. Bestie v jeho nitru řvala zuřivostí, kterou mu propůjčovala. Už se ani nepokoušela ovládnout ho. Stála při něm, to bylo její místo. Společně vytvářeli strašlivého bojovníka, který dokázal zastrašovat nepřátele svou pouhou šílenou zuřivostí.

Pod Khaarovými zbraněmi padaly bestie nejrůznějších tvarů a velikostí. Zdupaná tráva nasákla tmavou smradlavou krví.

Na východě se brzy objevila bledá záře, svítaní se blížilo.

„Pro smrt a slávu!“ zařval Khaar, když k zemi srazil obrovskou bestii s kopyty a býčí hlavou.

„Pro smrt a slávu!“ vznesl se nad kopec bojový pokřik Jestřábů. Muži se pustili do boje s novou vervou.

„Ke mně, moji věrní!“ zvolal Khaar na nejbližší Jestřáby a ti se rychle kolem něho shlukli.

Velitel se s dvěma tucty Jestřábů začal probíjet do středu mýtiny, kde se odehrával nejdivočejší boj. Skupinka Jestřábů s pánem Lukusem vzdorovala několika velkým bestiím, v jejichž čele stál nepochybně vůdce. Zrzavá bestie, podobající se obrovské opici s dlouhými rohy a téměř lidskou tváří, se oháněla malým stromkem jako kyjem. Dlouhou zbraní nutila muže k ústupu a nedávala jim prostor k protiútoku. Několik vojáků ležících v krvi s polámanými a rozdrcenými kostmi, bylo ukázkou její zběsilosti. Právě strašlivým úderem srazila dalšího muže s rozdrceným hrudníkem, když se jí postavil Lukus.

Šlechtic rychle útočil svým lehkým mečem a k obraně používal kdysi vyleštěný, ale nyní tmavou krví zamazaný štít. Několikrát už zranil bestii na rukou a nohou, ale byly to jen škrábance v tlusté kůži, které neměly větší účinek než bodnutí komára. Bestie máchala stromkem, jako by to byla pouhá větévka. Řvala a od tlamy plné ostrých zažloutlých tesáků jí odletovala krvavá pěna. Několika rychlými údery donutila šlechtice couvnout, ten přitom klopýtl o jednu z mrtvol a bestie toho okamžitě využila.

Natáhla dlouhou pracku, a dříve než Lukus nabyl ztracené rovnováhy, popadla jeho štít a smýknutím strhla muže na zem.

Lukus měl čas akorát na to, aby se otočil na záda, a už se musel krýt. Bestie ho zasypala sérií těžkých úderů. Šlechtici docházel dech, jeho lehká zbraň se na tento způsob boje nehodila. Prsty mu ochabovaly pod strašnými ranami, až mu nakonec meč vyletěl z ochablých rukou. Rychle od pasu vytáhl dýku, bodl bestii do stehna a pokusil se odplazit z jejího dosahu. Bestie zařvala a přidupla ho k zemi. Hlubokou ránu na noze snad ani nevnímala.

Lukus s vyraženým dechem lapal po vzduchu a s vytřeštěnýma očima sledoval opičí bestii tyčící se nad ním a připravující se k poslední ráně. Marně se pokusil odsunout těžkou tlapu, která mu drtila hrudník. Hrozivý kyj z mladého stromku se začal snášet na jeho hlavu. V tu chvíli mu výhled zakryla krví zborcená postava a nad bitevní vřavou se rozlehl výkřik: „Pro smrt a slávu!“

„Pro smrt a slávu!“ odpovědělo dalších téměř tři sta hrdel.

Khaar srazil stranou stromek a zasadil vůdčí bestii úder do trupu. Jeho vlastní Bestie zlomyslně zabručela. Bylo to jako souboj o vůdčí postavení ve smečce… a to se jí zamlouvalo. Velitel Jestřábů nepřestával na opičí stvůru dotírat. Dvojice čepelí se míhala vzduchem příliš rychle, než aby je bestie stíhala pokaždé odrazit. Na protiútok nebylo ani pomyšlení.

Khaar do chlupatého těla zasazoval jednu ránu za druhou.

Vůdčí bestie ztěžka oddechovala, až nakonec klesla na kolena. V poslední zoufalé snaze se rozehnala kyjem, ale jediná dobře mířená rána mečem poslala stromek k zemi i s tlapou, která jej svírala. Bestie nevěřícně vytřeštila krví podlité oči a v příštím okamžiku se po zemi válela i její nehezká hlava.

„Pro smrt a slávu!“ vykřikl Khaar a zvedl vysoko do vzduchu hlavu vůdčí bestie nabodnutou na meči.

To už bylo na bestie příliš. S vyděšeným bučením se snažily prchnout z tohoto masakrem poznamenaného místa. Jestřábi se na ně bez milosti vrhli. Sekali je a bodali do zad a vybírali si mezi nimi spravedlivou krvavou daň za své padlé druhy. „Pro smrt a slávu!“ řvali muži, když brali bestiím životy. Rozprášenou hordu hnali z kopce a zaháněli její zbytky zpět do lesů a přitom si na nich vybíjeli svou zlost.

„Zpátky, Jestřábi!“ křikl Khaar a kývl na trubače, jehož zahlédl nedaleko, jak zrovna podřezává bestii, která už nemohla vstát, ale přesto se nehodlala vzdát života. „Zpátky na kopec!“

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít