Tom Pollock: Skleněná republika (Mrakodrapový trůn 2)

Ukázky z knih / 2.12.2015 /

Penin život je samé tajemství – tajemství, která stojí za jejím tříměsíčním zmizením ze školy, tajemství, jak přišla k jizvám na tváři, a hlavně tajemství jejího druhého já v Londýně za zrcadlem.

 

Pollock_Sklenena-republika

 

Mladá studentka se snaží zapomenout na Reache, Filiuse i Ostnatou milenku a vrátit se k normálnímu životu, ale když se její dvojče ztratí, nemá na vybranou a musí pátrat na odvrácené straně města. Nalezne tam svět, ve kterém jsou jizvy známkou krásy a zločinci kvůli tvářím zabíjejí…

 

Info o knize:
Originální název: The Glass Republic,
Přeložila: Jitka Jeníková
Vydalo: Nakladatelství Paseka
ve spolupráci s nakladatelstvím FANTOM Print; 2015
Vazba: brožovaná
Počet stran: 352
Cena: 299 Kč

 

 

Pollock_Syn-Londyna

 

Již vyšlo:
Syn Londýna (Mrakodrapový trůn 1)
V podzemí Londýna je skryté město plné přízraků a zázraků, kde spolu bojují strašidelné vlakové soupravy, obrovští pavouci se živí lidským hlasem, sochy v sobě skrývají dávné kněžstvo a světla lamp tančí o svůj život. Právě takové místo objeví při toulkách metropolí nad Temží Beth Bradleyová, středoškolačka právě vyhozená ze školy a fatálně zrazená svou nejlepší kamarádkou. Mladá sprejerka se seznámí s Filiusem, namyšleným hubeným uličníkem, který je zároveň synem zmizelé bohyně. Musí s ním spojit síly a naverbovat naprosto fantastickou armádu, aby společně zachránili Londýn před definitivní zkázou. Syn Londýna je originálním románem z rodu městské fantasy, který ctí a přitom překračuje pravidla žánru a staví je do nového světla. Je také příběhem o rodině, přátelích a netvorech a o tom, jak těžké bývá někdy rozeznat, kdo je kdo.

 

 

Ukázka z knihy:

I.

DĚVČE, JEŽ SE OHLÉDLO

První kapitola
Hřištěm se nesl smích. Stejně jako většina zbraní měl i smích dvě ostří a vysoká dívka v zeleném hidžábu obě velmi dobře znala. Pečlivě mu naslouchala, dokonce i ve chvíli, kdy sama dělala vtípky, a dávala bedlivý pozor pro případ, že by sklouzl na nesprávnou stranu.

„Fakticky, absolvovala jsem týdenní výcvik, a pak jsem rovnýma nohama skočila do podzemních klubů, kde se po­řádají rvačky v klecích. To, co mám na obličeji, mi udělala jedna mrňavá, drsná holka, co vážila polovinu toho co já – pod klouby na rukavicích schovávala malinkaté hřebíky. Od­porovalo to absolutně veškerým pravidlům, ale nikoho to nezajímalo. Pokaždé, když mě praštila, připadalo mi, že mi masíruje obličej Wolverine.“

Kolem Pen postávala skupinka studentů choulících se v únor­ovém chladu. Odolala nutkání přitáhnout si pod jejich zkou­mavými pohledy šátek víc přes obličej.

„No tak vážně, Parvo…,“ zavrčela netrpělivě jedna z po­sluchaček, úchvatná blondýnka v kabátu z umělé kožešiny.

„Vážně, Gwen?“ pokrčila Pen rameny. „Ve skutečnosti to byl žárlivý milenec; říkal, že když mě nemůže mít on, tak nikdo.“

Další výbuch smíchu, tentokrát váhavější, který se rychle vytratil. Oči Gwen Hardyové se krapet zvětšily. „Co… do­opravdy?“ vyzvídala.

„Jasně,“ přitakala Pen s kamennou tváří. „Nebo to možná by­la vzteklá kočka – pěkně zmutovaná, hotová Kočkozilla. Měla takhle obrovský drápy,“ ukázala. „I když musím při­znat, že si to úplně přesně nepamatuju. Už je to docela dávno –“

„Jsou to čtyři měsíce.“

„No jo, ale šlo jenom o můj obličej, takže ne že by to bylo nějak extra důležité…“

„Parvo!“ Gwenin úsměv byl až bolestivě široký. „Tak povíš nám to už?“

Pen si olízla křivé rty, přála si, aby ve své současné strategii nedělala Gwenině partičce tak velkého šaška. No jo, ale bez varování zmizela na tři měsíce a vrátila se s rekonstruovaným rtem a změtí jizev na tvářích. Jestli chcete s podobným handicapem zapadnout zpátky do středoškolské společnosti, potřebujete, aby vám kryl záda někdo hodně vlivný.

Teatrálně si všechny tři přeměřila pohledem, jako kdyby zvažovala, kolik pravdy unesou: Gwen Hardyová, již Alláh ve své milující moudrosti stvořil krásnou, chytrou a břit­kou jako diamantovou řezačku, stála vedle svého kluka Ala­na Jack­sona, který byl stejně chytrý, ale mluvil jen v tichých jed­noslabičných slovech. Všechno na něm působilo efektiv­ně, nikde ani gram navíc – v podstatě svaly napěchované do fot­balové bundy. Po Alanově boku stála drobná, pihovatá Tru­di Stahlová, která se usilovně snažila tvářit, že to na ni nedělá žádný velký dojem. Trudi vystřídala u kliky školního mlýnku na pomluvy tu příšernou Harriet Williamsovou, která nedávno odmaturovala. A zřejmě se ještě pořád nevzpamatovala z toho, že se ocitla v tak elitní společnosti.

Pen na ně kývla, aby šli blíž, a oni se kolem ní shlukli, vymazali obrysy a ztlumili hluk mladších dětí, které si kopaly tenisákem na asfaltovém hřišti. Obklopila je bublina napjaté důvěrnosti.

„Takže?“ zatlačila na ni Gwen.

Pen se zhluboka nadechla. „Unesl mě živý ostnatý drát,“ začala tiše, „služebnice boha demolice, jehož prsty tvořily jeřáby. Fungovala jsem jako její hostitelka. Poslala mě zabít Beth Bradleyovou, ta mě ale místo toho osvobodila. Držela jsem to monstrum na zemi vlastní vahou, zatímco mě vysekávala naostřeným kusem zábradlí.“

Zavládlo dlouhé ticho, pak Alan mlaskl jazykem a rozesmál se. Gwen dupla nohou, a i když se zubila, frustrovaně si odfrkla. Ozvala se však Trudi.

„Sakra,“ vzdychla. „Vážně jsem si myslela, že se něco do­zvíme.“

Zvonek ohlásil konec ranní přestávky a frostfieldští studenti se vydali ke dveřím do hlavní budovy, dál si přitom povídali, povykovali a nadávali. Všichni mladší šestnácti let měli na sobě alespoň teoreticky modrošedou uniformu. Pen si pomyslela, že seshora musí vypadat jako vlna špinavé vody valící se do odpadu.

Gwen si hodila na rameno tašku a ovinula ruku Alanovi ko­lem krku. Přitáhla ho k sobě a ostentativně ho políbila. „Co máme teď?“ zeptala se, když se od něj po nějaké době od­trhla.

„Matiku,“ odvětil Alan.

Gwen protočila oči a Trudi po jejím vzoru zaúpěla.

„Ježišmarjá,“ vzdychla Gwen. „S tou novou ženskou? S tou cizinkou?“

„Faranczekovou.“

„Tak nějak. Rozumíte jí vůbec něco s tím jejím příšerným přízvukem? Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale fakticky se mi stýská po Saltovi. Posunula ses někam s pátráním po tom, co se s ním stalo, Tru?“

„Nijak zvlášť, ale pár sedmáků rozhlašuje, že ho suspendovali,“ spustila Trudi. „Nějaká holka o něm zjevně tvrdí, že ji osahával.“

Pen ucítila, jak se jí sevřel žaludek. „Fakticky?“ podařilo se jí zeptat se klidným hlasem. „Kdo?“

Trudi vypadala schlíple.

„To netuší.“

„Sobecká prolhaná mrcha,“ odfrkla si Gwen znechuceně. „Ať je to kdokoliv, snaží se na sebe jen upozornit, a k tomu nám podělá známky. Takhle kdyby nějaký kluk přišel s tím, že po něm Salt vyjel…“

Nedořekla to a všichni se tomu zasmáli. Pen se k nim při­dala, i když jí to vůbec nepřišlo vtipné a přestože jí uši i hrud­ník hořely. I když cítila, jak jí ostří toho smíchu proniká hlu­boko do břicha. Některé věci prostě občas musíte udělat.

„Ty nejdeš?“ zeptala se Gwen, když je Pen nenásledovala ke dveřím.

Pen zavrtěla hlavou. Nasadila přehnaně nešťastný výraz a nakreslila si prstem na tvář neviditelnou slzu.

„Pořád se ti to daří uhrát na trauma?“ pobaveně mlaskla Gwen. „Má to někdo kliku. Ale nemám ti to za zlý. Kdyby mi to prošlo, taky bych se ulila.“ Propletla svou ruku s Ala­no­vou a nedotknutelný pár se odloudal dovnitř. Trudi se zdr­žela s Pen. Zastrčila si pramen rusých vlasů za ucho. „Nakonec nám to povíš, Parvo,“ prohlásila, mile, starostlivě. „Ty historky jsou docela vtipný a Gwen to nehrotí, ale dřív nebo později nám povíš, co se ti stalo.“ Naklonila hlavu a pro­hlížela si Peniny rozdrásané tváře. „Chtěla jsem se jen ujistit, že ti to je jasný.“

Pen se přinutila usmát. Cítila, jak se jí jizvy ohnuly: tucet pošklebujících se, napodobujících úst.

„Jasně, Tru,“ přitakala. „Bude fajn si o tom s někým promluvit.“

„Přesně proto máš přátele.“ Trudi se postavila na špičky, políbila ji na tvář a proplula dveřmi.

Pen kráčela proti proudu studentů na hřiště. Něco studeného jí přistálo na řase: z nažloutlých mraků se snášely sněhové vločky. Přitáhla si šátek a zachvěla se.

Povíš nám to.

Měla tušit, že to přijde. Pen se družila s Gwen, protože její… blahosklonnost – nedokázala o tom přemýšlet jinak – dokázala udržet zbytek Frostfieldu na uzdě, ale Gwen neprovozovala žádnou charitu. Chtěla, aby v ní všichni viděli tu, které se zohavená holka otevřela, tu, jež dokázala získat odpovědi na otázky, které vrtaly hlavou celé škole.

Kam Pen minulý podzim zmizela?

Co jí zdevastovalo obličej?

A kam se proboha poděla Beth Bradleyová, její nejlepší kamarádka, která se od ní nikdy nehnula na krok?

Pen, ponořená v myšlenkách, málem nakráčela do zdi stře­žící hranice školy. Zachvěla se a schoulila před padajícím sně­hem. Začalo foukat, vítr kvílel po oktávách nahoru a dolů a drá­sal jí tvář. Byla za to vděčná – všichni ostatní se nahrnuli do­vnitř a klesla tak pravděpodobnost, že ji někdo uvidí.

Před ní trčela do prostoru hřiště stará budova, kde se dřív učil druhý stupeň. Byla omotaná výstražnou páskou jako zraněná cihlová končetina. Když byla Pen pryč, našlo v ní pár dělníků azbest a celou budovu uzavřeli. Oranžové kužely vyznačovaly okraje zakázané zóny.

Ve městě mohou utajená místa vyrašit velice rychle, napadlo Pen.

Vědoma si bezpečnostní kamery, protáhla se za změtí neopadavého pichlavého křoví, které rostlo u zdi, a směřovala k únikovému východu v zadní části budovy.

Vzduch uvnitř páchl zatuchlinou a připomínal vzduch v jeskyni, ale po větru venku jí tam přišlo teplo. Trocha světla, jež pronikala zablácenými okny, ozařovala pohřební mohyly masařek. Pen se vydala chodbou, překročila pár povalených skříněk a vklouzla do dveří vpravo.

Bývaly to dívčí záchody. Dveře kabinek zůstaly otevřené, na sklopených víkách od záchodů se usadila tlustá vrstva prachu. Umyvadla čněla ze zdi jako bojovně vytrčené brady a nad nimi stále ještě viselo dlouhé nezarámované zrcadlo.

Pen pro jistotu zkontrolovala kabinky, ale nikdo jiný v míst­nosti nebyl.

Když si stoupla k zrcadlu, cítila, jak jí nervozita bublá v krku. Viděla se zblízka: jizvy jí křižovaly tváře jako praskliny ve skle. Naštěstí byl doktor Walid od univerzitních dní dlužníkem jejího otce, a tak si za rekonstrukci nosní dírky a spodního rtu ze štěpu z jejího stehna nic neúčtoval. Opatrně nanášený krycí make-up dokázal zahladit hranici mezi štěpem a okolní tkání, ale zůstávala po ní plochá struktura, nesprávnost, jež se zakrýt nedala.

Pokud se lidé dostali příliš blízko, nebylo možné schovat všechno.

„Jsi to pořád ty, Pen,“ zašeptala. „Jen tě trochu přeskládali.“

Žaludek se jí postupně uklidnil. Pomáhalo jí to tu, tyhle plesnivé, pobořené záchodky, jediné místo na celém světě, kde mohla najít někoho, kdo jí rozuměl.

Naklonila se nad umyvadlo a zaťukala klouby ruky na zrcadlo. „Haló? Haló?“

Její hlas se dutě odrážel od dlaždic.

Haló? Haló?

„Ahoj.“

Pen v zrcadle spatřila, jak z jedné z kabinek vyšla štíh­lá dívka; z těch samých kabinek, které, když se do nich Pen před­tím dívala, byly prázdné. Vetřelkyně se zastavila za ní, objala ji kolem pasu a položila si bradu na její rameno. Pen ucítila tlak dívčina objetí a příjemné teplo její tváře na své, neobtěžovala se však dívat stranou; věděla, že by tam nic neviděla. Očima visela na zrcadle, prohlížela si odraz, který podle všeho nikdo nevytvářel.

Oblečení měly jiné; dívka v zrcadle byla zjevně nakupovat. Měla na sobě upnuté džíny, módně střiženou koženou bundu a boty na takových podpatcích, že se musela přikrčit, aby mohla Pen obejmout. I dívčin šátek se zdál nový, draze vyhlížející surové hedvábí v holubičí šedi.

Tvář, tvář však měly stejnou: elegantní rysy, kávovou pleť, dokonce i asymetrickou spleť jizev.

Pen se dívala do zrcadla a viděla svůj odraz dvojitě. Pohled jí vracely její dvě kopie.

Děvče vedle jejího odrazu se zazubilo a rány kolem úst se změnily v cosi krásného. „Holka, vypadáš dobře,“ konstatovala.

***

Druhá kapitola

Pen připadal její nový obličej jako šikanující hajzlík: labilní a manipulativní, který se na vás lepí, jako kdyby byl váš dotěrný nejlepší přítel, domáhá se neustálé pozornosti a péče, a přitom se vám ve chvíli, kdy se ukáže někdo další, začne pošklebovat.

Poté, co ji propustili z nemocnice, strávila Pen hodiny u toaletního stolku, před sebou otevřenou tubu krycího krému. Poťukávala okraje pokroucené bezbarvé kůže houbičkou tak, jak ji to učili, a snažila se přeměnit to, co viděla v zrcadle, zpátky na člověka, kterého znala.

První týden nenosila vůbec žádný make-up. Plála energií, nabuzená tím, co přežila, pokoušela se na zastávce autobusu číslo 57 zachytit pohled cizích lidí a zapříst konverzaci o počasí nebo Panství Downton. Byla agresivně veselá, dodávala jim odvahu, aby se na ni podívali.

Nestálo to za to.

Jen malé děti si dovolily na ni otevřeně zírat; dospělé prostě jen začaly nadmíru fascinovat jejich vlastní nohy, nechtěli, aby si všimla, jak ji okukují, a Pen novou tvář čím dál víc skrývala.

Začala v noci běhat, oči přilepené k chodníku, aby neviděla Sodíkovky, jak tančí uvnitř pouličních lamp své žhnoucí tance. Běžela, dokud jí z ledového vzduchu nezačaly hořet plíce a pot jí nepromočil šátek ovázaný kolem hlavy. Vyhledala si na internetu posilovací tréninkové sestavy a cvičila je v ložnici, dokud se jí na bříškách prstů neudělaly mozoly a nezvládala série shybů na zárubni nade dveřmi. Nadchlo ji, jak její tělo zareagovalo, připadalo jí to jako akt vzpoury a s uspokojením sledovala, jak se jí pod napínající se kůží rýsují žebra. Začala si trochu víc hlídat, co jí, pak víc než jen trochu, a později ještě o něco víc. Jídlo jí přišlo zrádné; mohlo zničit změny, jež si pro sebe naplánovala. Cizrnu a špe­nát na talíři krájela a přesunovala, šťourala do nich chlebem, ale snědla jen pár soust. Každé odmítnuté sousto ji hřálo na prsou jako malé vítězství. Dělala, co mohla, aby ignorovala znepokojené pohledy rodičů.

Sama víš nejlíp, Pen, říkala si. Je to tvoje tělo. Tvoje. Všechno bude v pořádku.

Modlit se téměř nedokázala.

Ne že by v dobách, o nichž začala přemýšlet prostě jako o těch „před“, nikdy nepropásla modlitbu. Často zaspala, byla venku s Beth, měla toho moc nebo prostě jen zapomněla, ale teď to bylo jiné. Nejdřív si dávala pozor, aby si udě­lala čas: chtěla, aby se modlitba stala něčím, na co se může spolehnout. Ale známá slova každé rak’y jí v ústech přišla cizí, zadrhávala se dřív, než je mohla dokončit, připadala si příšerně, jako absolutní pokrytec. Nakonec se přestala snažit. Když se její táta pokoušel vést modlitbu doma, řekla mu, že se raději půjde pomodlit do svého pokoje; prostě na něj jen zírala a používala své jizvy, dokud neumlčela jeho protesty.

Jakmile se jí podařilo ranní makeupovou rutinu zkrátit na tři čtvrtě hodiny a ruce s houbičkou se jí přestaly třást, vrátila se do školy.

Padesátsedmička ji vezla kolem staveniště na Dalston High Road. Z horního patra autobusu zahlédla Pen v chladné mlze jeřáby, trčící jako zimní stromy. Stály bez hnutí, motory zhasnuté a ztichlé, stejně se však na sedadle přikrčila. V jedné z žárovek pouličního osvětlení, které se nezhasínaly, se cosi mihlo a na okamžik spatřila na skle obrys ruky.

V kapse jí zavrčel telefon. Vytáhla ho a četla: Podívej se vlevo.

Venku se cosi prohnalo přes ústí boční uličky, mělo to lidský obrys, kapuci a pohybovalo se to neuvěřitelně rychle.

Mobil znovu zavibroval.

Moc pomalu. Kuk vpravo.

V okně na opačné straně zahlédla Pen postavu přeskakující ze střechy na střechu.

Pen! Tohle je těžší, než se zdá, víš. Snaž se stíhat! Mrkni za sebe.

Pen protočila oči a pak se pomalinku obrátila, aby se podívala do zadní části autobusu.

Hlavou dolů tam nějak za palce u nohou visela ze střechy s nosem přitisknutým na skle puberťačka s kůží barvy betonu a posílala jí dlouhý, pomalý polibek.

Nemyslela sis doufám, že bych prošvihla tvůj návrat do cvokhauzu, že ne?

Stály u kovové brány frostfieldské střední. Bylo pořád ještě brzy. Dovnitř se od aut rodičů loudalo pár dětí v uniformách; hrbily se při tom pod vahou svých batohů jako Šerpové při výstupu na Everest. Sem tam se na ně někdo podíval, ale nikdo Pen nepoznal. Ohlédla se přes rameno a přelétla pohledem scenerii. Terakotové střechy východního Londýna se v dlouhých stínech výškových budov překrývaly jako hmyzí kutikula.

Beth se jednou nohou opírala o bránu, kapuci na skloněné hlavě, palce se jí míhaly na klávesnici, jak cvakala esemesku. O předloktí měla opřený naostřený kus zábradlí, který s sebou teď všude nosila. Ukázala Pen obrazovku: Vážně jsi připravená?

Pen vydechla. „Ne,“ odvětila, „ale nejsem si jistá, jestli někdy budu, takže to klidně můžu udělat hned.“

Jsi drsná, Pencil Khanová, jsem na tebe pyšná. Oči šedivé jako chodník se setkaly s Peninými.

Beth neuhýbala pohledem a psala dál naslepo. Půjdu s te­bou dovnitř, jestli chceš, víš to, že jo? Ať si trhnou nohou. Pořád jsem tu ještě zapsaná. Stačí jediné slovo a budeme spolu sedět na fránině.

Pen se na ni zvědavě zadívala. „Když jsem to předtím na­vrhla, nijak extra ses do toho nehrnula.“

Beth pokrčila trochu nesměle rameny. Kvůli sobě ne. Ale stoupnu si vedle tebe klidně i před popravčí četu, když budeš chtít.

Ona by udělala to samé.

Pen si sáhla na tvář.

„Ne, díky, B. I když bych teď uvítala, kdyby na sebe strhl pozornost někdo jiný, řekla bych, že ty bys jí přitáhla až zby­tečně moc.“

Byla bych v pohodě. Mám kopí.

Dělala si legraci. Nejspíš. Pen se i tak zašklebila při představě Beth, která by nabodla na zábradlí kohokoliv, kdo by se na ni divně podíval. Její přítelkyně teď v sobě měla cosi divokého a nedokázala to zcela potlačit.

„I tak,“ pokračovala, „mám dojem, že by to mohlo udělat krapet paseku v Operaci normálnost.“

Zachytila v kamarádčiných očích záblesk provinilosti, ale znovu uslyšela vlastní hlas. Už ani krok do hlubin králičí nory, B., řekla a musela se toho držet; nesměla se ohlížet.

Beth natáhla ruku, Pen ji stiskla a propletly prsty. Cítila, jak se podivná textura Bethiny kůže otírá o její, teplá a hrubá jako letní chodník.

Beth jednou rukou nacvakala zprávu: Pak tě najdu.

Děvče s kůží ulice se odlepilo od brány, zasunulo si zá­bradlí pod paži a vmísilo se do houstnoucího ranního davu. Pen zachytila pár nesouhlasných pohledů od starších, kon­venčně vyhlížejících chodců. S hlavou skloněnou, jako kdyby se choulila před zimou, a s nasazenou kapucí mohla být Beth jakýmkoliv puberťákem, který se v pondělí ráno mihl před školou a rozhodl se, že mu s tím můžou leda tak vlézt na hrb.

„Jsi to pořád ty,“ zamumlala Pen pro sebe a otočila se zpát­ky k bráně. „A škola je pořád jenom škola.“

Což byl přesně její hlavní problém.

Sevřela popruhy batohu, jako kdyby třímala únikový pa­dák, a prošla branou.

Frostfieldské chodby zaplňovala obvyklá kakofonie smíchu, halekání, basů linoucích se z reproduktorů telefonů, vrzání linolea a bouchání dvířek od skříněk. Pod tím vším slyšela Pen útržky mumlání a zaražené lapání po dechu. Viděla bleskové uhýbání pohledem.

„– hele, kdo se vrátil –“

„– co se jí stalo? –“

„– kde je její odrbaná kámoška? –“

„Vykopli ji kvůli tomu graffiti, zapomněls?“

„Houby, Salt by kvůli tomu nikdy takhle nevyváděl… Kde je vůbec Salt?“

Pen věděla přesně, kde je doktor Julian Salt: venku na podělané kauci. Inspektorka pověřená jejím případem jí to včera večer volala. Ta samá bruneta s unavenýma očima jí o týden dřív čtyři hodiny kladla laskavým hlasem bolestivě otevřené otázky.

„Ne,“ odpovídala Pen, připadala si malá a naštvaná, celou dobu přitom svírala máminu dlaň. „Ne, nikdy jsme… to nedělali. Ale dotýkal se mě. Ne, fyzicky mě nikdy nenutil. Ne, on mě – on mě vydíral. Řekl, že nechá Beth umístit do náhradní rodiny. Je to má nejlepší kamarádka. Ne, neví o tom. Ne, nevím, proč se s ní nemůžete spojit.“

A „Ne, ty jizvy s tím nemají nic společného. Byla to nehoda.“

Vysypala ze sebe stejnou naprosto očividnou lež, kterou řekla i rodičům – protože jak by mohli někdy uvěřit alespoň zlomku pravdy?

Pen trvalo dlouho, než pochopila, že ten temný, dusivý pocit v hrdle je vztek. I když ji ujišťovali, že v té záležitosti „postupují“, a že dokonce „byla učiněna opatření“, fakt, že Pen sebrala odvahu a ohlásila to, ale Salt si stejně chodil na svobodě a v neděli s manželkou usedá k obědu, ji vytáčel do nepříčetna.

„Čau, Parvo.“

Pen překvapeně vzhlédla. Úsměv Gwen Hardyové zářil jako poutače na West Endu. Pen zamrkala a zarazila se.

„G-Gwen,“ vykoktala.

Gwen souhlasně přikývla, jako kdyby si Pen zasloužila cenu za to, že si pamatuje její jméno. Chodba ztichla. Všichni se dívali. Pen jejich zkoumavé pohledy bodaly jako mrazivý vítr. Obrnila se před větou, o níž s jistotou věděla, že přijde…

„Co se ti sakra stalo s –“

„Beth s tebou není?“ zeptala se Gwen. Pen zavrtěla hlavou, spíš zmateně než zamítavě. Nikdy předtím nejspíš tohle jméno z Gweniných lesklých rtů nevyšlo, ale použila ho s ta­kovou nenucenou důvěrností, jako kdyby Beth nebyla Penina, ale její nejlepší přítelkyně.

„Škoda. Ale je fajn, že jsi zpátky. Kdyby sis chtěla při obě­dě pokecat, víš, kde sedáváme?“

Pen pomalu přikývla, snažila se, aby na ní nebylo zmatení moc znát. Gweniny dokonale symetrické rysy se svraštily, jak roztáhla koutky ještě víc, k očím však úsměv nedoputoval. Pen si v tu chvíli všimla šokovaných tváří ostatních studentů a slyšela pohoršený šepot a až tehdy jí došlo, co se vlastně stalo.

Pen skončila ocejchovaná, ošklivá, nedotknutelná. Připravila se na to a obrnila se, aby s tím mohla bojovat.

Gwen Hardyová to teď všechno rozmetala na kusy a udělala to schválně. Vystoupila a nabídla té nebožačce útočiště, čistě proto, že mohla. Gwen se jako jediná nemusela bát společenského břemene, které si s sebou zohavené děvče nese. Byla nedotknutelná, ale jiným způsobem, a právě použila Pen k tomu, aby v tom všem vymáchala čumák.

…právě využila Pen…

Třas se dostavil bez varování.

Všichni se na ni dívali.

Špičky prstů jí bubnovaly do stehen; snažila se je zastavit, ale nedokázala to.

Horkost a mráz jí běhaly po kůži.

– využila Pen –

Rychle zamrkala a vybavily se jí obrazy: tváře vytesané ve zhrouceném zdivu na staveništi, jeřáby jako kovové pařáty, kovové ostny zabodnuté v její kůži. Hrudník měla sevřený, jako kdyby ho měla chycený v drátěném oku. Vybavilo se jí, jak jí na tvářích zasychala krev. Snažila se uklidnit vlastní svaly a zaplavil ji stud, když to nedokázala.

Utekla pryč.

Zakázaná stará budova představovala jediné místo, o kterém věděla, že tam bude sama. Na záchodcích se ocitla ná­hodou, seděla na studené zemi a objímala si kolena, dokud třas neustal. Vrávoravě vstala a hltala mléčně zkalenou vodu z kohoutku.

„No tak jo,“ zamumlala pro sebe, když konečně popadla dech, „takhle vypadají flashbacky. Dobře, fajn, zvládly jsme to, že jo? Jen to příště musíme zvládnout ještě o něco líp.“

Odvrátila se od zrcadla pověšeného na zdi a místo toho otevřela svoje kapesní zrcátko. Patřilo to k jejím rituálům a rituály jsou důležité.

„Jsi to pořád ty,“ zašeptala. „Jen tě trochu přeskládali.“

Podívala se na sebe lapenou mezi malým kulatým kapesním zrcátkem a velkým neorámovaným kusem skla přišroubovaným do dlaždic: spatřila nekonečný odraz vyděšených děvčat s šátkem na hlavě a rozmazaným make-upem, jako kdyby jí za zády stála jedna za každé rozhodnutí, jež ji sem dovedlo.

Náhle se harmonika jejích odrazů prudce srazila do jednoho.

O vteřinu později se sklo kapesního zrcátka vysypalo, hla­vou jí projela ostrá bolest, až vykřikla. Měla pocit, jako kdyby se jí uprostřed lebky objevila puklina.

Svět kolem se otřásl a rozmlžil.

Dlaždice ji studily do dlaní a bolela ji kolena. Nevzpomínala si, že by spadla. Zvedl se jí žaludek, ale dokázala to přemoct.

V tichu se ozýval jen její zrychlený, mělký dech. Vrávoravě vstala, natáhla se po umyvadle za zády a opřela se o něj.

„Pen.“

Slyšela svůj vlastní hlas. Přišel jí trochu zvláštní, asi jako jí zněl, když si ho pustila nahraný na záznamníku, ale byl to on.

Jenže ona nic neřekla.

„Pen –“ ozval se hlas za jejími zády z místa, kde byla jen zeď se zrcadlem. Zněl zmateně a velmi, velmi vyděšeně. „Pen, prosím…“

Pen vtáhla rekonstruovaný ret mezi zuby a kousla se do něj.

A pak se ohlédla.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít