Seanan McGuire: Půlnoční výprodej

„SPECIÁLNÍ NABÍDKA: ZRADA, FALEŠ A MASAKR DNES SE SLEVOU!“
A jak se k tomu postaví mluvící myši? Začnou sepisovat Písmo svaté?

Nakladatelství FANTOM Print vydává druhý díl svižné urban fantasy série InCryptid: Půlnoční výprodej.

Urban fantasy román Armagedon ve slevě působil na tuzemském trhu jako zjevení. Už to, že vyšel jako knižní příloha v prestižním SF&F magazínu Pevnost, hovoří za vše. A jak už to tak s úspěšnými romány chodí, brzy je obvykle následuje další díl…

I tentokrát vsadila americká autorka Seanan McGuire na osvědčené ingredience: neotřelé nápady, odlehčený styl plný humoru a ironie, svižný příběh a především na tak trochu nonkonformní hlavní hrdinku. Takovou Verity Priceová rozhodně je: zatímco urovnává spory mezi monstry (tzv. kryptidy) a lidmi, sní o tom, že se stane profesionální tanečnicí. Ale jejímu snu se stále něco staví do cesty…

V Půlnočním výprodeji – druhém díle série InCryptid – jsou to opět členové Úmluvy svatého Jiří, nemilosrdní lovci monster, kteří se nerozpakují perzekvovat i samotnou Verity a její rodinu. Nyní jsou na cestě na Manhattan, aby zajistili, že bude město „očištěné“ od bytostí, které tam podle nich nemají co dělat. A je na rodině Priceových v čele s Verity, aby tomu zabránila. Jenže ne vše je takové, jak se zdá, padají stará spojenectví, nečekaně se rodí nová a město přitom upadá do chaosu…

 

Anotace:
Rodina Priceových se po celé generace věnuje zkoumání monster z celého světa a snaží se je chránit před lidmi – a lidi před nimi. Verity Priceová je od narození vedená k práci kryptozooložky, ačkoli by raději tančila tango, než se zaplétala s démony. Když ji její práce s komunitou kryptidů zavála na Manhattan, myslela si, že jí konečně nic nebude bránit v účasti na prestižních tanečních soutěžích. Jenže ono to dopadlo trochu jinak…
Nyní, když Verity vyřešila problém hadího kultu, který zabíjel panny z celého Manhattanu, je připravena vrhnout se po hlavě do společenského tance. Ovšem jen do chvíle, než ji Dominic De Luca – její chvíli přítel, chvíli expřítel a také člen Úmluvy svatého Jiří, zaměřené na lov monster – informuje, že Úmluva je na cestě na Manhattan. Lidé z Úmluvy si chtějí ověřit, že je vše připraveno na čistku, jež má město zbavit kryptidů. V sázce jsou všichni a všechno, co Verity miluje, a tak rozhodně nehodlá čekat se založenýma rukama.
Spojenectví projde tvrdou zkouškou, spojenci upadnou v pochybnost, přijdou ztráty na životech a mluvící myši ve Veritině bytě to všechno zvěční jako Písmo svaté – pokud ovšem zůstane kámen na kameni, až bude po všem. Je tu půlnoční výprodej a se slevou si dnes můžete zakoupit zradu, faleš… a masakr.

 

Info o knize:
Autor: Seanan McGuire
Originální název: Midnight Blue-Light Special
Nakladatel: FANTOM Print
Překlad: Petra Kubašková
Formát: brož., 145×205 mm
Počet stran: 240
Cena: 239 Kč

 

O autorce:
Seanan McGuire
Seanan McGuire se narodila v Kalifornii, je autorkou urban fantasy sérií October Daye a InCryptid a několika samostatných knih. Zároveň píše pod pseudonymem Mira Grant, skládá vlastní hudbu a kreslí. Ve volném čase se věnuje procházkám, sledování filmů a psaní blogu. Žije na farmě v severní Kalifornii, kterou sdílí se svými kočkami Alicí a Thomasem, děsivou sbírkou panenek a hororových filmů. V roce 2010 získala cenu Johna W. Campbella za nejlepšího nového autora a její novela Feed (publikovaná pod pseudonymem Mira Grant) byla zařazena do žebříčku nejlepších knih roku 2010 podle Publishers Weekly.

 

Ze série INCRYPTID již vyšlo:

Armagedon ve slevě
O příslušnících rodiny Priceových by se dalo říct mnohé, rozhodně ale ne to, že jsou obyčejní. Již celé generace studují monstra tohoto světa, takzvané kryptidy, a snaží se mezi nimi a nic netušící lidskou populací zachovávat mír a rovnováhu.
Verity Priceová ví, jakou zodpovědnost s sebou rodinné řemeslo nese, přesto by se však místo nahánění strašidel, ghúlů a démonů věnovala raději tancování. Proto se také přestěhovala do New Yorku, aby si mohla splnit sen a dosáhnout kariéry v profesionálním tanci dřív, než se bude muset nadobro ponořit do profese kryptozooložky a samozvané ochránkyně kryptidů.
Možná by se jí to i podařilo, kdyby se zároveň nemusela potýkat s kolonií mluvících myší, geniální telepatickou sestřenkou, ohnivzdornými modelkami a profesionálním zabijákem, kterého do New Yorku vyslala Úmluva svatého Jiří, organizace, která její rodinu pronásleduje desítky let.
A aby toho nebylo málo, místní kryptidi se začnou podezřele ztrácet, v kanálech se prohánějí zmutovaní lidoještěři a kolují zvěsti o tom, že v podzemí spí drak. Na tohle léto Verity nejspíš nikdy nezapomene…

 

Ukázka z knihy:

PROLOG

Malá osada přeživších asi hodinu jízdy autem na východ od Portlandu, stát Oregon

Před třinácti lety

Verity stála s rukama založenýma na prsou a s nohama v první pozici a dívala se, jak si otec prohlíží její vysvědčení. Byli spolu sami v jeho pracovně. Něco takového by ji za normálních okolností těšilo, protože uchvátit otcovu pozornost jen pro sebe nebylo jen tak. V tuto chvíli by však byla radši někde úplně jinde, třeba by i hrála na schovku s Antimony. (Annie bylo teprve šest a ve hře na schovávanou už oba své starší sourozence hravě porážela. To bylo sice ponižující, ale pořád lepší než tohle.) Kevin Price civěl na vysvědčení trochu moc dlouho, pak jej dal níž a jeho smrtelně vážné oči se setkaly s Veritinýma. „Verity. Musíš pochopit, že je nesmírně důležité, abys zapadla mezi ostatní žáky. Posíláme tě do školy proto, aby ses naučila, jak být jednou z nich.“

„Ano, tati. Já vím.“

„Nesmíme na sebe za žádnou cenu upozorňovat. Jestli to uděláme, mohlo by to být pro nás hodně zlé. Úmluva stále číhá.“

„Já vím, tati.“ Většina dětí ve třetí třídě se bála strašidel. Verity strašidla nevadila – většinou byla docela milá, když jste se od nich nenechali svést k nějakým neplechám –, ale jestli se nějaké obludy bála, tak takové, se kterou se nedalo smlouvat a která se nedala ani zastřelit. Říkalo se jí „Úmluva“, a ta jednoho dne přijde a všechny si je odnese.

„Proč ses prala se spolužáky?“

Verity sklopila zrak. „Nudím se. A oni jsou tak hrozně pomalí a já si nikdy neužiju žádnou legraci.“

„Chápu.“ Kevin pohoršeně odložil vysvědčení na psací stůl a zpola jím zakryl hlášení o migraci zajdalenů v Novém Mexiku. Odkašlal si a pak řekl:

„Chceme tě přihlásit na gymnastiku. Budeš zatím pokračovat i v lekcích tance, ale chci, abys ze sebe vybila tu přebytečnou energii. Jo a – Verity?“

„Ano, tati?“

„Hezky si hraj s ostatními dětmi, jinak je s baletem konec. Jasné?“

Zalila ji úleva. Tohle nebylo vítězství – tím by bylo víc baletních lekcí, ne nějaká přihlouplá gymnastika –, ale bylo to lepší, než čekala. „Jasně. Už tě nezklamu, slibuju.“

„Beru tě za slovo.“ Kevin se ke své starší dceři sklonil, aby ji objal, ale pořád byl ještě znechucený z poznámek, které učitelka na vysvědčení připsala. Jestli se Verity nenaučí splynout s okolím, bude si muset najít způsob, jak být výjimečná, a přitom nepřivodit své rodině smrt… a bude to muset udělat rychle, dokud je čas.

 

1. KAPITOLA

Nižší podlaží suterénu v nemocnici svaté Kateřiny, Manhattan, New York

Současnost

V nižším suterénu to páchlo dezinfekcí a hnilobou – tedy tím nejhorším z nemocničního života –, a k tomu, aby byl efekt dokonalý, se přidával ještě lehký závan plísně. Ze světel fungovala asi jen čtvrtina, což bylo skoro horší, než kdyby nefungovala žádná. V absolutní tmě by nám naše baterky byly užitečnější. V tomhle divném pološeru se totiž ve světle baterek jen pomíchaly stíny, takže vypadaly hlubší a ještě nebezpečnější.

„Myslím, že jsou tady krysy,“ zašeptala Sarah, zřejmě pěkně namíchnutá.

„Proč jsi mě zatáhla někam, kde jsou krysy? Já je přece nenávidím.“

„Mohla jsem tě vzít buď sem, nebo do kina, a krysy se mi zdály levnější,“ odpověděla jsem taky šeptem. „Už mlč. Jestli tu ta potvora je, tak nechci, aby o nás věděla.“

Nevím, jak to Sarah dokázala, ale i v šeru bylo vidět, že kouká naštvaně. Dobře jsem si uvědomovala, jak je směšné říkat telepatce, aby zmlkla.

Bohužel pro Sarah a její neustálou potřebu remcat kvůli okolí jsem potřebovala, aby se pořádně soustředila. Hledaly jsme něco tak odlišného od lidských norem, že jsme vlastně ani nevěděly, jestli to budeme schopny „vidět“.

Tím pádem by neměla rozptylovat svou telepatii tím, že bude řešit, jak si stěžovat a nebýt přitom slyšet.

(Sarah je kukačka – druh kryptida s lidským vzezřením, avšak po biologické stránce podobného spíš obrovské vose než primátům, a ještě k tomu obdařeného telepatií. Evoluce je někdy svérázná dáma.) Abych byla spravedlivá, tak Sarah se na tuto malou misi nevydala dobrovolně. Ona se vlastně málokdy vydá dobrovolně na jakoukoli misi, malou nebo velkou, a mnohem raději dřepí doma, dělá si úkoly z matiky a vykecává se s mým bratrancem Artiem přes internet. Jsem si poměrně jistá, že takhle usedlý život nikomu nesvědčí, a tak ji vytáhnu ven, kdykoli mám k tomu nějakou záminku. Kromě toho je výhoda brát si s sebou telepatku, když jdete lovit tvory, kteří by vám nejraději ukousli hlavu.

„Počkat.“ Sarah mě chňapla za paži. Okamžitě jsem se zastavila a ohlédla se na ni. Její nasupený pohled byl stále viditelný, i když ani tak ne díky zuřivosti, jako spíš proto, že se jí oči bíle rozzářily. Možná by to bylo děsně strašidelné, kdybych přesně v tohle nedoufala.

„Co je?“ špitla jsem.

„Tam, před námi,“ řekla. „Jsme na místě.“

Druhou rukou ukázala tam, kde byly stíny tmavší – přesně do toho tmavého kouta, kterému jsem se instinktivně vyhýbala. Vděčně jsem kývla, vykročila jsem tím směrem a Sarah se držela půl kroku za mnou.

Jak jsme se přiblížily, zdálo se, že stíny ještě ztmavly, začaly se rozpínat a snažily se spolknout tenké kužílky světla našich baterek.

„Zbožňuju svou práci,“ zamumlala jsem a vnořila se do tmy.

Opravdu jsem netoužila strávit věčnost potloukáním se v temném pekle, ale Sarah měla naštěstí pravdu: dospěly jsme k cíli. Potmě to byly už jen tři kroky, a pak jsme se vynořily v čisté, dobře osvětlené chodbě s veselými plakáty na stěnách. Tedy zprvu se zdály veselé, ovšem jen zdálky. Pyšním se silným žaludkem, ale stačil jediný pohled na plakát znázorňující hygienu gorgon, a měla jsem pocit, že se týden nenajím. (Malá nápověda: všichni ti hadi musí jíst, tudíž musí také vyměšovat. K tomu ještě další příšerné výjevy, přichystané matkou přírodou. Důkaz, že jestli opravdu existuje, má dosti zvrácený smysl pro humor.)

Na příjmu stála bělovlasá žena, oblečená v jasně růžové nemocniční uniformě. Vypadala by jako úplně normální zdravotní sestra, nebýt žlutě orámovaných holubičích očí a křídel, rašících jí z ramenou pokrytých peřím bělejším než její vlasy. Nohy měla bosé a nehty na nich dlouhé tak, že se jim klidně dalo říkat spáry. Když zaslechla naše kroky, vzhlédla a zatvářila se nejdřív zdvořile, pak překvapeně, a nakonec jako že se jí ulevilo, ale zůstala ostražitá.

„Jste Verity Priceová?“ zeptala se, odložila klipovou podložku a vykročila směrem k nám. Hlas jí zněl jako fl étna, v níž se rozplýval její přízvuk, takže se původ té ženy dal s největší přesností určit jako „odněkud z Evropy“.

„Ano, to jsem já,“ přitakala jsem hned. „Tohle je moje sestřenice, Sarah Zellabyová.“

„Zdravíčko,“ zamávala Sarah nepatrně.

Bělovlasá žena věnovala Sarah krátký pohled, jedno křídlo se napůl roztáhlo, ale pak se zase složilo. Vypadala zmateně. „Doktor Morrow neříkal, že si s sebou přivedete asistentku, slečno Priceová,“ řekla pomalu.

„Asi zapomněl,“ řekla jsem. Mluvila jsem pravdu. Lidé mají tendenci na Sarah zapomínat, pokud zrovna nestojí přímo před nimi, a někdy si její přítomnost neuvědomují ani tak. To všechno je součástí nízkoprahového telepatického maskování, zděděného po biologických rodičích. Nikoli bezdůvodně je její kryptidí druh považován za jeden z nejnebezpečnějších na světě.

„Ráda vás poznávám,“ řekla Sarah. „Vůbec jsem nevěděla, že je tady dole nějaká nemocnice.“

Uhodila hřebíček na hlavičku, jako ostatně vždycky. Bělovlasá žena se usmála a tentokrát s očividnou radostí krátce rozevřela obě křídla. „K tomu, abychom ji udrželi v utajení, bylo zapotřebí velice složitých kouzel, ale vyplatilo se nám to. Máme přístup do celé svaté Kateřiny, takže nemusíme složitě shánět speciální vybavení.“

„Chytré,“ řekla jsem. V duchu jsem slintala při představě, že bych získala třeba snímek z magnetické rezonance takové lamie. Na to ale bude čas později. Teď byla na programu práce.

„Když mě doktor Morrow kontaktoval, řekl, že máte nějaké potíže.“

„Ano.“ Bělovlasá žena kývla a její obličej zvážněl. „Už to zase začalo.“

„Ukažte mi to,“ vybídla jsem ji.

Svatá Kateřina byla jednou z pěti nemocnic umístěných v okruhu čtyř kilometrů. To se sice může zdát moc, ale dvě byly soukromé, jedné se právem říkalo hospic a jedna – Sv. Jiljí – byla postavena pod suterénem svaté Kateřiny.

Nemocnici sv. Jiljí nenajdete na žádné mapě a nemá smlouvu s žádnou pojišťovnou. Důvod je ten, že většina jejích pacientů nejsou lidé.

Lidé po staletí nazývali pacienty nemocnice Sv. Jiljí různými jmény. Třeba slovem „monstra“, které se těší neutuchající popularitě, nebo téměř stejně přetrvávajícím slovem „omyly přírody“. Nebo ohavnosti, když vám to udělá radost. Moje rodina odjakživa upřednostňovala méně hanlivý výraz „kryptidi“. Jsou to také lidé, muži a ženy s vlastním rozumem a city. Jen mají zkrátka ocasy, šupiny nebo hezká bílá křídla, jako třeba žena, která nás teď vedla chodbou směrem k porodnímu oddělení.

Sarah mě přistihla, jak si naši průvodkyni prohlížím, střelila po mně pobaveným pohledem a přidala k němu šíp slyšitelných myšlenek: Je to caladrius. Přemýšlí, jestli sis toho všimla, a trochu se bojí, že od ní budeš chtít peří.

Páni, odvětila jsem a snažila se moc necivět.

Caladriové jsou jedni z nejlepších lékařů na světě. Jejich peří má nadpřirozenou léčivou schopnost, jakou se doposud nepovedlo napodobit. Proto se caladriů dochovalo tak málo. Obvykle dobrovolně pomáhali všem nemocným a zraněným bytostem, na které narazili, a nehleděli při tom na vlastní bezpečí. Až po dlouhé době a po mnoha zabitých příbuzných jim došlo, že si musí na lidskou rasu dávat pozor.

„Tady,“ řekla sestra a zastavila přede dveřmi. Byly zatarasené plastovou přepážkou, která situaci dodávala děsivý přídech. Ukázala tam jednou rukou, ale plastový závěs neodhrnula. „Omlouvám se. Nemůžu jít s vámi.“

„Chápu,“ řekla jsem. Opravdu jsem chápala. Jestli mi to doktor Morrow popsal správně, tak jsme měly za okamžik vstoupit na jatka. Caladriové vyléčí raněné, pokud je to v jejich silách, ale nesnesou pohled na mrtvé. Úmrtí považují za své osobní selhání. „Díky, že jste nám ukázala cestu.“

„Když budete něco potřebovat…“ spustila.

Sarah se usmála. „Tak zavoláme,“ řekla.

„Hlasitě.“

To zní o moc líp, než „budeme ječet, dokud nám nepošlete posily“, pomyslela jsem si.

Sarah se zeširoka usmála.

Sestra-caladrius vypadala, že se jí ulevilo. „Když mě budete potřebovat, jsem na příjmu.“ Pak se otočila a odběhla dřív, než bychom stihly vymyslet důvod, proč tu musí zůstat. Sarah a já jsme se za ní dívaly. Potom se Sarah otočila ke mně a v očích měla němou otázku.

„Půjdu první,“ řekla jsem a odhrnula plastový závěs.

Na chodbu se vyvalil takový puch, že jsem se div nepozvracela. To já jsem si vymohla, aby místnost zapečetili, aniž by tu předtím uklidili, abych si mohla udělat lepší představu, s čím mám tu čest. Najednou mi připadalo, že bych toho mohla litovat.

O nadvládu nad stěnami porodního oddělení soupeřily šmouhy dávno zaschlé krve s veselými pastely. Většina těch stěn byla rudá, i když mezi monotónní červení místy probleskovala i zelená, fi alová a dokonce průzračná. Skrz to krveprolití tu a tam prosvitla původní nástěnná malba, znázorňující kryptidí říši divů jako z kresleného fi lmu. Tucty šťastných kryptidích a lidských dětí, skotačících v ráji takové tolerance, jakou svět neviděl už celá tisíciletí, jestli vůbec někdy. Sarah zbledla.

„Verity…“

„Já vím.“ I ty největší krvavé skvrny měly čas zaschnout. Sáhla jsem na jednu z nich a suché šupinky se mi odrolily z prstů. „Jestli platí to, co by mělo, tak je ještě někde tady.“

„Ach, božínku. Nezmínila jsem se teď někdy, že jsem hotová, když říkáš takové věci?“ Sarah se nervózně rozhlédla. „Nenacházím v téhle místnosti žádnou jinou mysl. Jsme tu samy.“

„To je teprve začátek.“ Proti nám byly zavřené dveře. Vytáhla jsem zezadu zpod džínů pistoli, podržela ji před sebou a obezřetně vykročila vpřed.

„Zůstaň, kde jsi.“

„To mi nemusíš říkat dvakrát,“ pravila Sarah.

Když jsem vzala za kliku, dveře se hladce otevřely a objevila se temnější, zdánlivě prázdná místnost. Mžourala jsem do šera a neviděla nic než několik stolů, překrytých prostěradlem, a něco, co vypadalo jako staromódní lékárnická skříňka. Světlo mé baterky se odrazilo od skleněné výplně do pokoje, kde jsme stály se Sarah.

„Vypadá to, že tu nikdo není,“ řekla jsem a začala se otáčet k Sarah. „Měly bychom raději jít –“

Ze tmy se vyřítilo něco zhruba o velikosti zlatého retrívra – pokud ovšem zlatí retrívři mají mohutná netopýří křídla –, a s hlasitým zavřeštěním se to vzneslo do místnosti. Sarah začala ječet taky, skrčila se a hrabala se pod jeden ze stolů zlitých krví. Jakmile mi zmizela z očí, přestala jsem se o ni starat. Ta bytost téměř okamžitě zapomene, že tam Sarah byla, jestli si jí vůbec všimla. Kukačka: od přírody nadaný nenápadný predátor, a když je potřeba, tak i od přírody zbabělec.

Bytost pokračovala dál ve své cestě napříč místností, a já tak získala čas zamířit najisto do prostoru mezi jejími křídly. Zároveň jsem si ji mohla prohlédnout dostatečně na to, abych určila, o co se jedná. Mohla to být průměrná, atraktivní, starší Filipínka, tedy ovšem za předpokladu, že máte rádi hezké starší ženy s křídly, drápy, zuby a – ach, ano –, a také ženy, které končí pod pupíkem. Tam, kde měla být dolní polovina těla, visely jen cáry tenké kůže, takže se mi naskytl nechutný pohled na její vnitřní orgány.

Můj bratr mi tím pádem dlužil pět babek. Když jsem mu po telefonu popisovala tu věc, která údajně terorizuje porodní oddělení v centru města, řekl skoro bez zaváhání: „Nehrozí, že by se jednalo o manananggalu.

V tomhle regionu se nevyskytují.“ No, jestli ta věc, létající po místnosti, nebyla manananggala, tak byla příroda ještě krutější, než jsem původně myslela.

„Hej, šeredo!“ vykřikla jsem a vystřelila.

Manananggala s jekotem narazila do zdi, přetočila se kolem vlastní osy a vyrazila zpátky ke mně. Vystřelila jsem ještě dvakrát. Zdálo se mi, že jsem ji oběma ranami zasáhla. Bohužel ji to vůbec nezpomalilo. Vrhla jsem se na poslední chvíli k zemi a ona prosvištěla vzduchem přesně tam, kde jsem těsně předtím stála, a celou dobu jí z hrdla tryskal nelidský vřískot.

„Hrozně nenávidím tvory, kteří nejdou zabít,“ zamumlala jsem a vyskočila na nohy. Manananggala se chystala na další kolo. Což byla, ve zvráceném slova smyslu, výborná věc. V duchu jsem vykřikla: Sarah! Jdi najít její nohy!

Moje sestřenice vystrčila hlavu zpod stolu, oči vytřeštěné. Děláš si srandu, že jo? přišla naštvaná telepatická odpověď.

Ne! Pospěš si! Znovu jsem vystřelila po manananggale a snažila se upoutat její pozornost. Nebylo to těžké. Na člověka se zbraní se soustředí většina tvorů.

Nenávidím tě, řekla Sarah, vyklouzla zpod stolu a využila zvuků palby a jekotu k tomu, aby se nepozorovaně protáhla otevřenými dveřmi do tmy za nimi.

Manananggaly jsou doma na Filipínách, kde žijí maskované lidskou populací, mezi níž se ukrývají a kterou rovněž využívají jako potravu. Většinu dní vypadají zkrátka jako všichni ostatní. Až když zapadne slunce, rozevřou křídla a oddělí trup od spodní části těla. Právě tehdy vyletí do noci a hledají kořist. I to by se dalo odpustit – lidstvo už se smířilo s horšími věcmi – nebýt toho, na co mají políčeno.

Nemluvňata, jak novorozená, tak těsně před porodem. Manananggaly se rovněž živí na matkách, ale jen v případě, že jsou ještě těhotné, nebo porodily během posledních čtyřiadvaceti hodin. Oslabená kořist. Nevinná kořist.

Taková, která je v našem moderním světě hromadně naháněná na porodní oddělení a do nemocničních postelí, takže manananggale už stačí jen přijít a nakrmit se, co hrdlo ráčí. Přesně toto dělala tahle, obcházela místní porodní oddělení a vraždila se stejným gustem jak lidi, tak kryptidy.

Časem se přestala hlídat a její zabíjení začalo být nápadnější. To bylo špatné znamení. Je to totiž důkaz, že si manananggala hodlá najít partnera a založit hnízdo… a to bylo něco, co jsem nesměla dopustit. Jsem kryptozooložka.

Mou prací je chránit netvory celého světa. Jenže když začne být volný pohyb těchto netvorů příliš nebezpečný, stávám se rovněž lovcem. Tuhle část své práce nemám ráda, což však neznamená, že to přestanu dělat.

Manananggala poznala, že její taktika nikam nevede. S ohlušujícím řevem opět narazila do zdi a potom se rozletěla přímo na mě s pažemi napřaženými před sebe ve snaze chytit mě pod krkem. Sehnula jsem se. Jenže jsem to nestihla. Její drápy mě škrábly do levého bicepsu a roztrhly látku košile i kůži.

Nezvládla jsem to a vyjekla bolestí, což manananggalu zřejmě potěšilo; jak mě míjela, změnil se její vřískot v chechot, pak se otočila a vrátila se, aby mi zasadila další úder.

Střelila jsem jí do krku dvě kulky. Moc ji to nezpomalilo… přesto však aspoň natolik, abych jí stihla uhnout z cesty. Tvrdě narazila do zdi. Ztuhla jsem v očekávání dalšího útoku. Který nepřišel. Místo toho jednou, dvakrát zatřepala křídly, svezla se na podlahu jako bezvládná hromada se skelnýma očima a z mnoha ran na jejím těle prýštila špinavá krev.

Pomaličku jsem se k ní přibližovala a skoro nedýchala. Stvůra se nehýbala. Šťouchla jsem do ní špičkou boty. Ani pak se nehnula. Pro jistotu jsem do ní ještě třikrát vystřelila. (Šetřit municí budu až při boji s jinými. S takovými, kteří nekrvácejí.) Nehýbala se.

„Nenávidím tě,“ oznámila mi Sarah, stojící ve dveřích za mnou.

Otočila jsem se. Držela nádobku s česnekovou solí, kterou jsem jí poručila vzít s sebou, a otočila ji vzhůru nohama na znamení, že je prázdná.

„Nohy jsou v háji,“ řekla. „Jakmile jsem jí nasypala do kanylky tenhle matroš, spodek těla se rozpadl.“

„Ach, tak dobře. Tohle zanesu do našeho průvodce.“ Zlehka jsem se dotkla své zraněné paže. „Tohle štípe. Nevzpomínáš si, jestli jsou manananggaly jedovaté?“

Sarah se ušklíbla. „Co kdybychom se zeptaly sestry?“

„Dobrý nápad,“ souhlasila jsem a nechala se vzít za paži a odvést pryč od padlé manananggaly a ostatků posledních nemluvňat, která kdy sprovodila ze světa.

Tak takhle já trávím sobotní noci. Smutné je, že právě tyto noci bývají nejúspěšnější.