Snoubení tmou – 1. část

Není výjimečná. O nějakém zvláštním daru se dá pochybovat. A rozhodně nehrozí, že jako jediná zachrání svět. Což je dost mizerná kombinace pro začátek obrovského temného dobrodružství. Na druhou stranu, nestačí snad, že jsou v nepořádku všichni kolem ní?

„Každý se snaží vdechnout svým příběhům život. Mně o to nejde. Já to jen potřebuju někomu říct. Být vypravěčem nutně neznamená dožít se konce. Některé věci tě změní. Jiné tě zabijou. Někdy v tom není žádný rozdíl.“
Jsem Claire Elliotová. A takhle nějak se to stalo.

 

1. kapitola

Být sledován. Ten pocit stěží vyjádříš slovy. Cosi uvnitř tebe se panicky zatíná, až obratle tuhnou a nohy musí zrychlovat, a to neznámé nepřestává šlapat ve tvých stopách. Myšlenka uvnitř jeho hlavy patří tobě.

Toho večera v lese za městem takový pud táhl pronásledovatele za mnou.

Začínal prosinec a soumrak padl na krajinu přesně tak rychle, jak jsem se bála. Tři pole v nohách, jeden mobil napadrť a ztracený kůň, co snad trefil domů. Ještě teď mi žaludkem vibroval šok ze vzpomínky, jak se pode mnou osedlaný hřbet zničehonic prudce vyklenul, jako když ryba zacouvá proti háčku, který jí protrhnul ret. Carl von Kent, valach, co ustál sedm ročníků dělostřeleckých exhibicí, se se mnou ve cvalu posadil na zadek a byl ten tam. Telefon si už nikdy nedám do zadní kapsy. Kolem tou dobou projíždělo jediné světlé auto. Pomalu, dělila nás zídka. Zvíře zvyklé nechat si hvízdat střely kolem uší pro nic za nic nezaryčí hrůzou. Na hady bylo zima a při útěku nenapadal na žádnou nohu. Šla jsem po svých. Jenom díky náznakům měsíce nahoře v korunách jsem si viděla pod nohy. Kolem pár nejodolnějších hrstek sněhu ve stínech. Tmu jsem mohla skoro rozhrnovat rukama.

Pak se ozvalo to zapraskání.

***

Les se kolem mě tyčil jako hradba na pozadí polojasné noční oblohy. Vítr šeptal o samotě obklopující mě stovkami metrů. Cosi se prodíralo nízkými stromky rovnoběžně se mnou. Vzduch byl najednou suchý, elektrizující, škrábal mě v hrdle.

Mezerou v řadě stromků něco po čtyřech proskočilo.

Sehnula jsem se k nejbližšímu z těch bílých ostrůvků, nabrala hrst sněhu a silně ho sevřela v dlaních. Krystalky ledu se zakusovaly do kůže. Sledovala jsem pohyb vlnících se větví a mrštila koulí.

Ve tmě zadunělo. Zvíře zakvičelo; ostrý, v zubech trnoucí zvuk, jako když přišlápneš psovi ocas.

Ticho se stupňovalo až k bezdeší jako na pokraji exploze.

V černotě vysokých stromů mizela stezka, která mě měla vyvést až k bezpečí prvních domků. Bez váhání jsem se po ní rozběhla a nezastavila, dokud se přede mnou nevynořila první stříška zbělelá měsícem.

Tak jo, vítej v mém světě. Odchytávat toulavé psy je popravdě jednou z nejčastějších povinností zdejších strážců zákona. Jsme dost nudnými adepty pro další sérii Vražd v Midsomeru. Trestný čin je tu něco neslýchaného, lidi si neradi dělají nepříjemnosti tam, kde uši sousedů prorůstají živým plotem. Takže si už naši strážníci vyslechli nejeden návrh zaměřit se raději na kriminalitu psí. Končiny s hojností zvěře holt nepřitahují jen pytláky a lovce a tenhle čtvernožec bude na programu hned, jak se najde jeden výše jmenovaný kůň.

Můj domov leží na jižním konci Woodbreathu, městečka, které tiše vzkvétá v záhybu východního pobřeží Velké Británie. Jen člověk s opravdu konkrétním důvodem by ho hledal v mapě. Nejblíž k tomu nás proslavit měl Ransome Arthur v Klubu lysek, ale to už je dávno. Pyšníme se pár sty obyvatel, z nichž většina dennodenně absolvuje cesty za prací do Norwiche a Great Yarmouthu. Pár jich našlo práci v rezervaci, která začíná jen kousek severně od nás.

Šourala jsem se okrajem Woodbreathu, zmrzlé ruce v kapsách. Mrtvé ticho rušilo jen občasné zaštěkání.

U domu lesního správce Joa Walkera stálo mimo dosah luceren auto. Světlé auto. Což mohlo znamenat pro jistou Claire Elliotovou, která si hodinu strouhala paty v jezdeckých holinách, že ze všech vozidel, která na světě jsou, mohlo být na vině právě tohle.

Nohou už jsem si našlápla bokem, jako by snad byla šance, že mi stříbrný městský sedan může nějak moje podezření potvrdit. Když vtom jsem si všimla, že správce stojí u branky. Nečekaná komplikace. Byla to ale štíhlá silueta naproti zavalitému tělu nimroda, co si přisvojilo mou pozornost. Rozmlouvali spolu.

Kličkou jsem se vrátila do své trasy a zrychlila. Jejich rozhovor náhle utichl.

„Natloukla sis pořádně ten zadek?“

Nemohla jsem si dovolit předstírat, že mě jeho slova minula. Zuřivý štěkot správcova ohaře zase tolik hlasitý nebyl.

„Pane Walkere.“

„Kůň doběhl před chvílí po krajnici. To byl nápad, vyjet si sama až do Horsey. Hned jim volám, že seš celá.“ Gestem ruky se omluvil a s telefonem na uchu se ke mně i neznámému návštěvníkovi pootočil bokem.

Na hovory jsem byla přespříliš vyčerpaná, ale to už spouštěl mobil do kapsy a díval se zas zpod rozježeného obočí na mě. Šouravě jsem se vydala k nim.

„Ty se vážně stihneš zabít, než se vůbec do toho Londýna rozjedeš,“ přisadil si. Jeho tón zněl ale už jako tečka za přehnaným káráním.

„Zkouším všechny možnosti,“ pokrčila jsem rameny.

„Však ty si na město zvykneš, stejně jako Kate.“

Snažil se držet si povzbudivý výraz. Stejně všichni vědí, že by ho kdovíjak netrápilo, kdyby se jeho dcera s městem nesžila. Žena mu utekla, než vůbec Kate dokázala napsat její jméno. Co se týče kamarádství, nám nedaly jinou možnost. Moje máma se tehdy totiž rozhodla nasadit do našeho hnízda kukaččí mládě. Pokud jde o výsledek, má za sebou nebohé ptáče na rozdíl ode mě už první rok vysoké.

Zvedal se vítr. Rozvlnil cípy cizincova kabátu a převaloval se v jeho tmavých vlasech. Světlo měsíce se jako řídký mléčný povlak přelévalo přes mrtvou krajinu.

Držení jeho těla se snad po celý ten čas nezměnilo v jediné křivce. Jenom ten pohled, ve stínu kleneb tváře, upřený na mě. Břichem se mi převalila hrst drceného skla.

„Tak se na to podívej. Pana Greye určitě ještě neznáš.“

Kdo to řekl? Ach, jasně.

Táta Kate pokračoval: „Přijel na víkend na lov, právě jsme řešili – A pak ten kůň a všechno…“

Zažila jsem už horší představení, ale dřív než jsem se stihla zabývat možnostmi, jak formální reakce se ode mě očekává, Greyova bílá ruka zamířila ze tmy ke mně.

„Tristan.“ Mladý hlas, svůdný pro tu netečnou hloubku.

„Jsem Claire. Elliotová.“

Sobě samé jsem zněla cize. Projíždějící auto. Vlnka světla stekla po jeho tváři. V tmavých duhovkách se mihl zlatavý pablesk jako v očích lesních zvířat. Stiskl mě jednou a dlouze. O úder srdce déle, než se zdálo taktní.

Kdyby v ten moment správce nepozdvihl překvapeně obočí, pro jednou bych zapomněla, co mělo naše seznámení provázet.

Tak jo. Být jen trochu milá – víc se po mně nechce. Popostrčila jsem úsměv na kraj rtů.

„Claire má ten nejnižší tlak na celým světě. Když si s někým potřásá, mohli bychom uzavírat sázky, že na ty ledový ruce zavede řeč.“

Přesně takhle snadno vás lidi tady pasují na exota. Třepit si pusu? Ne, díky. Exot je tu ještě slušná hodnost.

Když si potřásli spolu, Tristanovi si za jeho stejně studené ruce pan Walker žádnou šarži přiřadit nedovolil. Ale mně dal mrknutím zapravdu.

Hluboký hlas mě ušetřil dalšího ponížení. „Jestli mne omluvíte, mám ještě práci.“

„Ten penziónek stále platí. Molly pro vás připraví pokoj, než stačíte cinknout na recepci…“

„Děkuji,“ čistokrevná zdvořilost, „opravdu už jsem si to zařídil.“

Kdybych viděla, jako dnes on, co s člověkem udělá maloměsto, taky bych zmizela dřív, než dostanou i mě.

Odbyla jsem si rozloučení a otočila se k odchodu.

„Claire…“

Byl to teď jeho akcent, co mi zabrousilo studenými hroty po páteři.

„Jedu stejným směrem.“

Moje tělo říkalo ne. Ani trochu se mu nelíbily pocity, které probouzel jeho pohled.

Můj rozum říkal ne. Rozhodně nedávat Tristanovi lepší šanci vidět, jak mé vlasy žadoní o šampon.

Něco třetího, beztvarého a s pochybnou inteligencí, šeptalo: Zítra to budou vědět všichni. Ale dnešek je tvůj.

A k tomu – nezazněla tu žádná otázka, tak nač tolik odpovědí?

***

Pevně vymezený prostor auta moje rozhodnutí zase zpochybnil. Vítej, otravný náklade, který je potřeba převézt. Zavrtěla jsem se v sedačce z kůže. Ke kostelu to nebylo daleko a odtamtud odbočkou už jen pár stovek metrů.

Vůz víc plul, než se odvaloval na kolech, jak si člověk navykne v sedadlech ekonomické třídy. Žádné záchvěvy. Prohlížela jsem si v modravém přítmí mlčenlivého řidiče. Byl štíhlý akorát dost, aby ještě nezapřel chlapa, a k tomu elegantní, jak to dovede jen málo mužů i v na míru střižených kabátech. Čisté, pravidelné rysy si koledovaly o certifikát pravosti. Pod téměř rovným obočím se ze stínu leskly černé oči. Sklouzla jsem pohledem po decentní křivce nosu ke rtům.

Dokonalost je mýtus; každý je něčím směšný. Nedovedla jsem si představit, jakým způsobem by se stal každým Tristan. Probouzel jeden z těch nebezpečných pocitů zalíbení, pro které neexistuje rozumný důvod. Pocit, co lidsky bolí, protože krom vysvětlení nikdy neexistovala ani naděje uspět.

„Hm, co je tohle vlastně za auto? Tady nejsme na takový věci zvyklí,“ do intonace se mi promítly rozpaky, které jen umocnily můj neobratný pokus o rozhovor.

Netečný hlas vyplnil hutné ticho. „Vy a automobily?“

„Vždycky se může někdo zeptat…“

Zamračil se a zdálo se to být nejzazší reakcí, jakou je mi ochotný věnovat. Ale nevyzařoval z něj poklid za uzavřeným tématem.

„Kdo by se ptal?“ zeptal se najednou, jako by mezi naší konverzací nestála nekonečná minuta mlčení.

„Kdokoliv. Tady se za zatajování informací pořád ještě stíná.“

„Aha.“

Aha. O zásluhy za snahu se přihlásím u příslušného úřadu.

Zase ta zeď, mrtvo v interiéru prosyceném příjemným shlukem vůní, především bílé kůže.

Míjeli jsme řady setmělých domů. Sem tam mdlé pablesky televizí. Působily smutně, definitivním žalem měst spících na dně oceánu.

Obrátila jsem oči zpátky do auta. A zarazila se dřív, než naše pohledy křísly o sebe. Protože teď mě ve sledování předběhl.

Zaplavilo mě horko společně s chladem. Dotek sněhu na rozpálené kůži. Ve stále zřetelnějších tvarech se v popředí zdvihal kostel. Ale to nepomáhalo.

Co vzbudí zaujetí v někom jako je on?

Po dalších vteřinách, v šimrání potu na bedrech, se moje otázka raději proměnila čistě v řečnickou.

Pootevřela jsem ústa, ale auto už hladce odbočilo z kopce na vedlejší silnici. Pamatoval si to dobře.

Dovysvětlila jsem mu aspoň zbytek cesty k posledním domům nad pobřežím.

A pak promluvil. Sám od sebe. „Kdo se stěhuje do Londýna v prosinci?“

„Když se bratr po střední vzepřel, padlo sbírání diplomů do mých studených rukou.“

„Semestr už přece začal.“

„Individuální studium. Budu si krom učení hledat taky nějaký slušně placený místo.“

Dům už byl na dohled, okna v přízemí zářila do tmy. Zaparkoval vedle bratrovy senilní toyoty. David ji mohl ukrývat před zraky okolí do garáže. To by ji ale nesměla zabírat loď, na kterou si taťka udělá čas jednou ročně v létě. Skoro mě rozesmálo, jak ta dvě auta vedle sebe prohlubují moji chybu. Je ze mě nevyhnutelně cítit koňský hnůj a ani se neodvážím podívat na světlou rohožku pod svými ukázkově zajetelenými botami.

Vystoupil rychleji než já a už se díval na domeček z tmavě oranžových cihel opletený břečťanem.

Nenapadalo mě, co udělat dál. Stát a mlčet? Na to nemám nervy. Odejít? Nebo ho pozvat dál?

Ne, pozvat ne. Co by si pomyslel? Co kdyby odmítl? Anebo hůř, kdyby třeba souhlasil?

„Musím jet.“ Má patrně zvláštní nadání převzít otěže situace, než stoupne hladina trapnosti ke kolenům.

„Dobře. Děkuju.“

Prohlížel si mě. Něco v jeho pohledu mi říkalo, že se baví. Spíš výsměch než vřelý smích. Uznávám, když mě něco vyvádí z míry, pro druhou stranu to může mít své kouzlo.

„Lexus.“

Zpozorněla jsem. „Co?“

„To auto. Je to lexus.“

„Fajn,“ potřásla jsem zbrkle hlavou. K tomuhle tragickému bodu naší cesty se už vracet neměl. „Budu si to pamatovat.“

Získal si u mě ale body, že se nevozí v mercedesu. Klika, že trojcípá hvězda neztrácí svůj lesk na úkor leasingu. Ne že bych z toho vinila německou automobilku.

Otočila jsem se k naší brance. Prosím, ať Dave nezapomněl naolejovat panty.

„Kdyby se někdo ptal…,“ řekl mi za zády, ale tentokrát bych nevsadila ani pěťák na to, kolik humoru do té poznámky vložil.

Naposledy jsem si ho prohlédla. Stál u okraje cesty, ruce v kapsách černého kabátu, oči upřené na mě. Mírnější. Bodavý pocit v břiše se tentokrát neprobouzel.

„Tak nashle.“

„Radši sbohem…“

Tak jo. Až si budu zase připadat moc sebevědomě, nezapomenu se ozvat.

***

Vyhřátý dům voněl po skořicovém čaji. Bratr na mě čekal ve futrech obývacího pokoje. Ruce zkřížené na prsou naznačovaly, že jsem už regulérně něco provedla, ale trochu si to pokazil úsměvem.

David je o tři roky starší a má už, jak se tak říká, slušnou práci. Automechanik není kdovíjaké terno, ale když se k ní dostane kluk, kterému od narození září oči nad vším, co špiní ovzduší a dá se řídit, těžko si bude stěžovat na mizerné peníze. Krátké, slámově světlé vlasy mu trčely do všech stran. Z holínek jsem se vyzula už na zápraží a teď je postavila stranou vedle botníku.

„Někdo tě přivezl?“

„Není odsud.“

„Nemožný, tady jsou všichni odsud,“ zakřenil se. „Prej tě sundal ten staroch, co vozí malý děcka. To zas budem poslouchat roky.“

Sáhla jsem na konvici na kuchyňské lince. Teplá a pro mě. Dave se ale nedal.

„Tak s kým ses svezla?“

„S někým z města.“

Dělala jsem, že nevidím, jak se pitvoří, protože už tušil, proč dělám drahoty. „Ten suchar, co tu sháněl Joa, že jo? Ten naškrobenej Grey.“

„Tristan.“

„Kecy.“

Je pro něj vážně tak těžké uvěřit, že by se mi něco takového mohlo stát?

„Co žes říkala, že má za auto?“

„Neříkala.“

Napřímil se, jako by vyrostl, ale zatím se nezdálo, že hodlá moje odpovědi uspíšit účinnějším způsobem.

„Nějaký stříbrný lexus.“

„Jaký?“ Jak jen mohl doufat?

Opřená o linku jsem usrkávala čaj. Teplý, voňavý a jako letní pokušení sladký na jazyku.

„Tak to teda nevím, o čem jste se bavili…“

Copak se žádná rozumná konverzace s klukem neobejde bez součástek a počítání válců?

Rozumná? Tímhle slovem si nejsem úplně jistá.

„Dave? Máš ještě v šupleti ten telefon?“

Slavnostně jsem vyrovnala na pult změť plastových součástek z kapsy.

***

Příběh Snoubení tmou vyšel autorce jako e-book, proto byly další kapitoly z našeho webu odstraněny. E-book si můžete zakoupit v e-shopu Palmknihy.

3 komentářů k článku: Snoubení tmou – 1. část

  1. Petra [2.9.2015]

    Jé to je zajímavý.. Děkuji

  2. Lea [3.9.2015]

    Moc děkuji za uveřejnění :)

  3. Czistoslava [3.9.2015]

    Jé moje oblíbená povídka na pokračování u nás na DN :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít