Stacia Kane: Město duchů (Downside 3)

„TEMNÉ RITUÁLY, ZUŘIVÍ DUCHOVÉ A DÁVNÝ NEPŘÍTEL…“
… aneb potetovaná čarodějka opět zasahuje!

Nakladatelství FANTOM Print vydává třetí díl temné urban fantasy série Downside: Město duchů.

Série Downside patří do horních příček subžánru urban fantasy. Stacia Kane v ní vytvořila živoucí postapokalyptický svět, v němž přežijí jen ti nejsilnější a magie a duchové nepatří jen do pohádek pro děti.

Hrdinka série Chess Putnamová se k českým čtenářům v románu Město duchů vrací již potřetí a navazuje tam, kde ve druhém díle skončila. Její život je jeden velký chaos, počínaje problémy v práci, v níž se vzepřela základním pravidlům, za což by ji mohl stihnout krutý trest, a drogovou závislostí konče.

Chess není žádná květinka, je to dechberoucí ukázka komplexní postavy, s níž budete prožívat každou vteřinu jejího divokého života. Jakožto čarodějka Církve by měla jít Chess lidské populaci příkladem, je však spíše jakýmsi Sherlockem Holmesem svého světa – nesmírně inteligentní vyšetřovatelka s odhodláním buldoka, která dokáže jít hlavou proti zdi a s prázdnýma rukama proti tomu nejnebezpečnějšímu nepříteli, a zároveň vnitřně zlomená žena, která se snaží poskládat dohromady střípky vztahů a vlastních emocí, které se válejí v prachu u jejích nohou, i za cenu zhoršující se drogové závislosti.

V románu Město duchů se k životním trablům neortodoxní čarodějky připletou její nepřátelé z úvodu série. Sekta čarodějů Lamaru Chess neodpustila roli, již sehrála v jejich pokusu svrhnout Církev, a hodlá se pomstít se vší parádou. A při té příležitosti se rovnou znovu pokusí zacloumat samotnými základy Církve. Chess se tak znovu ocitá v ohrožení života, tentokrát je v tom však úplně sama…

Anotace:
V ulicích čtvrti Downside, domově prostitutek, drogových dealerů a zlodějů, se pohybuje zvrácený vrah, který své oběti zanechává rozřezané na kusy a bez orgánů. Případ, který na míle páchne černou magií, se dostává do rukou Chess Putnamové, nejlepší Odhalovačky Církve skutečné pravdy.
Jak už však bývá u Chess zvykem, věci se začínají rychle komplikovat a s každou další stopou se čarodějka sice dostává blíže k pachateli, ale zároveň také k okraji propasti, z níž už nemusí být návratu. Duchové ve Městě věčnosti se bouří a média, s jejichž pomocí je Církev doposud zapuzovala, se začínají obracet proti svým pánům.
Dávný nepřítel se znovu pokouší zaútočit na samotné základy Církve a Chess se mu musí tentokrát postavit úplně sama, protože se jí podařilo spálit všechny mosty a jediný člověk, kterému by dokázala svěřit vlastní život, by ji teď nejraději viděl mrtvou…

Info o knize:
Autor: Stacia Kane
Originální název: City of Ghosts
Nakladatel: FANTOM Print
Překlad: Leona Malčíková
Vazba a formát: brožovaná, 145×205 mm
Počet stran: 304
Cena: 279 Kč

O autorce:
Stacia Kane
Než se tato Američanka stala spisovatelkou, vystřídala řadu zaměstnání – od psycholožky po telefonu, přes zástupkyni oddělení služeb pro zákazníky, až po barmanku a uvaděčku v kině. Psaní se jí ale jeví jako nepokrytě zábavnější povolání než všechny výše zmíněné možnosti dohromady.
Na kontě má (kromě několika samostatných titulů) také dvě urban fantasy série, a to trilogii Megan Chase a právě pětidílný cyklus Downside (doplněný několika novelami). Žije v Atlantě se svým manželem a dvěma dcerami. Více o ní naleznete na www.staciakane.net.

Série DOWNSIDE:
Ve světě čarodějky Chess Putnamové není místo pro Boha, všichni totiž vědí, že neexistuje. Jediný, kdo stojí mezi bezbrannými občany a zuřivými duchy, kteří pronikají na zem, aby vraždili a mstili se, je Církev skutečné pravdy. Chess v ní pracuje jako Odhalovačka, která má za úkol vyhledávat místa, kde duchové škodí a zapuzovat je, a ví proto lépe než kdo jiný, že ten nejnebezpečnější nepřítel vůbec nemusí být z masa a kostí…

 

Ukázka z knihy:

Kapitola první

„Ne všechny vaše povinnosti budou příjemné. Ale tuto oběť přinášíte, protože jako zaměstnanci Církve musíte mít vždy na paměti, že jste nadřazeni ostatním.“
Vy jste příkladem, průvodce pro zaměstnance Církve

Gilotina na ně čekala, její zčernalé dřevo se hrozivě odráželo od holých betonových stěn popravčí místnosti.

Chess prokulhala kolem ní a snažila se na ni nedívat. Snažila se nepřipomínat si, že by si zasloužila vedle ní pokleknout, položit krk na věkem uhlazené dřevo a čekat, až čepel dopadne. Zabila médium.

Zatraceně, zabila lidi.

Už jen smrt jestřába by automaticky znamenala popravu.

Ale nikdo o tom nevěděl. Tedy nikdo, kdo by měl moc nařídit její smrt. Právě teď byla v bezpečí.

Škoda, že se tak necítila. Necítila se tak, jak by se cítit měla. Tupá bolest ve stehně při každém kroku v církevních botkách s nízkými podpatky jí připomínala skoro zahojenou ránu po kulce; její kulhání to připomínalo všem ostatním a přitahovalo k ní pozornost v době, kdy o to stála méně než obvykle.

Ruka staršího Griffina ji zahřála na lokti. „Můžeš si sednout, když se bude číst a vynášet rozsudek, Cesarie.“

„Ale ne, opravdu, jsem −“

Zavrtěl hlavou a zatvářil se vážně. O co jde? Dejme tomu, že poprava není zrovna zábavná událost, ale to je v Církvi máloco. Jenže starší Griffin vypadal ještě vážněji a utrápeněji než obvykle.

Nevěděl to, že ne? Řekl mu Oliver Fletcher o tom médiu a o tom, co provedla? Jestli ten mize− Ne. Ne, je hloupá a paranoidní. Oliver by mu to neřekl. Kdy asi? Pokud Chess ví, ti dva spolu od té noci, kdy zabila médium, mluvili jen jednou. Od té noci, kdy Postrach…

Dech jí zarachotil v hrudi. Správně. Tady na to není místo ani čas. Tohle je poprava a Chess má podat svědectví. Musí se uklidnit a svědčit.

Posadila se na tvrdou dřevěnou židli s rovným opěradlem a nadechla se pachu dezinfekce v místnosti. Sledovala, jak přicházejí ostatní.

Starší Murray, který měl namalované kruhy kolem očí stejně černé jako vlasy; na tmavé kůži se mu skoro ztrácely. Dana Wrightová, další Odhalovačka, která byla u zatčení madam Lupity. Světlé vlasy se jí vlnily kolem obličeje.

Za samotnou Lupitou nepřišel nikdo. Ti, co by o ni stáli, kteří by možná chtěli být přítomni v posledních chvílích jejího fyzického života, byli už popraveni, nebo zamknuti v celách vězeňské budovy.

Jako poslední − ještě před odsouzenou − vstoupil popravčí. Hlavu mu halila těžká černá kápě. Na pravé dlani držel psí lebku − své médium, které mělo odnést madam Lupitu do vězení pro duchy. V levé ruce svíral řetěz, na jehož konci šla madam Lupita se zápěstími a kotníky spoutanými okovy.

Dveře se za nimi zabouchly a zámek zaskočil. Půl hodiny se neotevřou. Dost času na to, aby proběhla poprava a duch byl odveden do Města věčnosti. Časové zámky byly zavedeny v raných dobách Církve, kdy řada nehod vedla k tomu, že si duch otevřel dveře a utekl. Časové zámky dávaly smysl stejně jako všechno, co Církev dělala, ale Chess se nedokázala zbavit mrazivého pocitu v zádech. Byla v pasti. A to nikdy nechtěla.

Popravčí přivázal ke gilotině konec řetězu, který držel v ruce, a položil lebku k stálému oltáři v rohu. Z kadidelnice stoupal kouř a zaháněl zápach chlorového čističe a čpavku; hustý štiplavý pach kobylek, jenž přenese Lupitinu duši do vězení pro duchy, zázvor a ločidlo, hořící tisové třísky, které štípaly Chess v nose. Energie v místnosti se změnila, po nohou jí sklouzla moc a zježila jí vlasy vzadu na krku − ten malý rauš, který ji vždycky nutil k úsměvu.

Ale neusmála se. Dneska ne. Místo toho zaťala zuby a podívala se na odsouzenou ženu.

Lupita se od té doby, co ji Chess viděla naposledy v tom horkém špinavém suterénu, který páchl hrůzou, bylinami a jedem, dost změnila. Velké tělo jako by se jí scvrklo. Místo směšného stříbrného turbanu, který si Chess pamatovala, měla Lupita na hlavě jen krátce ostříhané vlasy. Místo hloupého kaftanu s výstřihem skrývala tělo v jednoduchém černém hábitu odsouzenců k smrti.

Ale její oči se nezměnily. Propátraly malou skupinu, našly Chess a upřely se na ni s nenávistí hořící v hlubinách tak, že to Chess málem ožehlo kůži.

Přinutila se neodvrátit zrak. Ta žena ji málem zabila, dala jí do pití jed; málem zabila plno nevinných lidí v jedné místnosti, když vyvolala zuřícího ducha. K čertu s ní. Zemře a Chess se na to bude dívat.

Za Lupitinýma očima se něco pohnulo.

Chess se zadrhl dech v hrudi. Opravdu to viděla? Ten stříbrný záblesk? Ten záblesk, který znamenal, že Lupita ve svém těle hostí ducha?

Vykulila oči a nyní se na Lupitu soustředěně zadívala. Počkat. To není možné. Lupita v sobě při zatčení žádného ducha neměla − toho by si okamžitě všimli − a zatraceně neexistoval způsob, jak se spojit s duchem ve vězení Církve. Prostě to nebylo možné.

Záblesk se znovu neobjevil. Ne. Jen si něco představovala. Všechen ten stres a napětí v Chessině osobním životě − tedy v tom, co z něj zbylo − a ta udolávající starost starších a ostatních Odhalovačů kvůli její zraněné noze ji svou vahou drtily. K tomu ještě pár Nervíků a Panda, půlka Svěráku, aby se udržela vzhůru… Není divu, že vidí něco, co neexistuje. Co to bude příště, růžoví sloni?

Starší Griffin se zastavil před gilotinou a odkašlal si.

„Ireno Loweová, také známá jako madam Lupita, byla jsi Církví shledána vinnou ze zločinu povolávání duchů na zem. Také jsi byla shledána vinnou z pokusu o vraždu církevní Odhalovačky Cesarie Putnamové. Cesarie, je tato žena za tyto zločiny zodpovědná?“

Chess vstala přes protesty v pravém stehně a starší Griffin se mírně zamračil. „Ano, starší.“

„Na základě čeho jsi k tomu došla?“

„Viděla jsem tu ženu ty zločiny spáchat, starší.“

„A přísaháš, že ta slova jsou Fakta a Pravda?“

„Ano, starší. Přísahám.“

Starší Griffin na ni krátce pokývl a otočil se k Daně Wrightové, zatímco si Chess sedla. Ta žena zemře na základě jejích slov. I když její slovo − slovo narkomanky a lhářky, slovo někoho, kdo zradil svého jediného skutečného přítele − nestálo ani za zlámanou grešli.

On už s ní nikdy nepromluví. Před týdnem přestala volat. Vzdala se naděje, že ho uvidí u Podvodníka nebo u Chucka, vzdala potulování v chladnu kolem tržiště a čekání, jestli se neobjeví. Samozřejmě že tam pořád byl. Lidé ho viděli.

Všichni kromě Chess. Neznala nikoho, kdo by se dokázal někomu vyhýbat tak důkladně. Jako by dokázal vycítit, že Chess přichází.

Její pozornost přilákal pohyb kolem. Poprava za chvíli proběhne.

Místnost nyní bušila mocí, duněla jako údery srdce, vytrvale, pomalu a silně. Kruh nebyl potřeba; sama místnost byla kruhem, pevnost se železem zabetonovaným do stěn.

Starší Griffin začal tlouct na buben. Nechával ruku ve vzduchu mezi jednotlivými údery tak dlouho, že se Chess přistihla, jak bez dechu čeká na další úder a není schopna se pohnout ani nadechnout.

Vklouzla do ní magie místnosti, našla prázdná místa a zaplnila je.

Udělala z ní něco víc, než je. Bylo to příjemné. Tak příjemné, že chtěla zavřít oči a úplně se tomu vydat napospas, zapomenout na všechny a všechno a nedělat nic, jen existovat v té energii.

Jenže to samozřejmě nemohla. Věděla, že nemůže. A tak místo toho sledovala, jak se objevuje médium popravčího. Pes vyrůstal přímo z lebky, vytékal z ní jako řeka z vrcholku hory; objevily se nohy, ocas, chlupy zčernaly, nabraly lesk a zakryly holou kůži a kosti.

Buben začal tlouci rychleji. Bubny… Té noci na Lupitině seanci byly bubny, hrála na ně dvojice feťáků s očima jako kuličková ložiska. A teď zase bubny podtrhující monotónní hlas staršího Murraye.

„Ireno Loweová, byla jsi shledána vinnou a odsouzena k smrti tribunálem starších. Rozsudek bude vykonán teď. Pokud chceš pronést svá poslední slova, učiň tak bez otálení.“

Lupita zavrtěla hlavou a upřela pohled na podlahu. Chess k ní sáhla svou mocí, aby se z ní pokusila něco vycítit. Strach, vztek. Cokoli.

Lupita byla příliš tichá. Příliš klidná. To nebylo správně.

Popravčí pomohl Lupitě kleknout na kolena a umístil jí krk do prohlubně. Buben duněl tvrději, hlasitěji než Chessina krev v žilách nebo sladký magický vzduch rachotící jí v plicích. Byl hlasitější než její myšlenky.

Sáhla dál, nechala svou moc polaskat Lupitinu kůži, snažila se najít něco…

Zatraceně!

Noha se jí podlomila, když vyskakovala a málem upadla. „Ne… To nesmí–“

Příliš pozdě. Ostří dopadlo, kovové dzinnk proťalo vzduch stejně jako Irenin krk a dopadlo na místo se zvukem zabuchujících se dveří od věznice.

Irenina hlava dopadla do košíku. Z krku vytryskla krev, zalila hlavu a vytekla na betonovou podlahu.

Její duch se zvedl. Pes po něm skočil, připravený odtáhnout jej pod zem do vězení umístěného mimo hranice Města věčnosti.

A zvedl se i ten druhý duch. Ten, jehož byla Lupita hostitelem.

Ten, který tu neměl médium, jež by se o něj postaralo. Který tu neměl hřbitovní hlínu, co by ho zvládla. Duch, proti němuž byla místnost plná církevních zaměstnanců bezmocná, protože tu byly železné stěny a zamčené dveře.

Chess nahlas vykřikla. Ale zaniklo to v křiku ostatních, křiku plném překvapení a strachu.

Starší Griffin upustil buben. Pes popadl Lupitina ducha – měla na paži přepravní symbol, měl ji vzít s sebou – a strhl jej do skvrny chvějícího se vzduchu za zdí. Poslední, co Chess viděla, byla Lupitina ústa roztahující se do strašlivého úsměvu, když je tu všechny nechávala zemřít.

Duch se vznášel ve vzduchu před gilotinou. Muž s vlasy ulíznutý

mi nad čelem, prázdné oči, obličej zkřivený ďábelskou radostí. Starší Murray něco volal, ale nebyla si jistá, co to bylo; kůže ji svědila, bodala a málem se jí pokoušela odplazit pryč z těla. Mocný duch, příliš mocný. Co tu zatraceně dělá, jak se sem ksakru –

„Nařizuji ti, abys zůstal stát!“ zazněl hlas staršího Griffina, odrazil se od stěn a pronikl do Chessina těla. „Nařizuji ti to svou mocí!“

To nebude fungovat. Nemusela se ani dívat, aby věděla, že nebude.

Ale popravčí… nemá náhradní lebku? Trochu hřbitovní hlíny?

Dana zaječela. Chess se ohlédla a uviděla ducha zápasit se starším Murrayem s ústy zkřivenými do příšerného šklebu a očima přimhouřenýma úsilím. Duch držel v rukou rituální čepel – tu, kterou popravčí použil na vyvolání svého média.

Nebyl čas na zírání. Nebyl čas to sledovat, stejně by to nepomohlo.

Místnost byla plná hluku, energie a horka, matoucí mišmaš obrazů, které její mozek nedokázal pojmout. Soustředila se na kouřící ohřívadlo v rohu a černý pytel vedle něj. Popravčí se v něm horečnatě přehraboval a vytahoval ven –

Někdo na ni spadl tak tvrdě, až se i Chess zhroutila na zem.

Další jekot, další výkřiky. Něco zarachotilo na podlaze. Ta energie byla nesnesitelná. Už to nebyl rauš. To už byla invaze, která ji odstrčila, pokřivila jí myšlenky i vidění a nakazila ji panikou všech lidí okolo.

Musí se uklidnit. Ruce ji odmítaly poslechnout. Tetování mravenčilo a pálilo. Byl to první varovný systém, za který byla obvykle vděčná, ale právě teď by se bez něj klidně obešla. Popravčí místnost ovládl chaos, jenž ji unášel s sebou na divoké krvavé vlně.

Dobrá. Hluboký nádech. Pauza. Zavřela oči a ponořila se do prázdnoty ve své duši. Do místa, kde by měla být láska, štěstí a teplo, do místa, které bylo u ní téměř prázdné; do místa, kde žili jen dva lidé a jeden z nich ji teď nenáviděl.

Ale stačilo to. Stačilo to na získání chvilky klidu, která vymazala hluk a hrůzu kolem, aby Chess mohla najít sílu.

Otevřela oči. Končetiny ji poslouchaly. Vyskočila na nohy a nevšímala si bolesti… a málem ztratila pracně získaný klid.

Starší Murray byl mrtvý. Jeho tělo leželo na zemi jako mrtvola připravená ke kremaci. Na krku měl rozšklebenou ránu, z níž vytékala krev.

Do zdi za ním narazil popravčí. Šat měl nasáklý krví. Stěží ho viděla přes bíle planoucího ducha nadýmajícího se ukradenou energií. Chess zasténala. Duch s takovou mocí byl jako člověk čerstvě propuštěný z vězení, který jede na vlně speedu opentlené cloudem – nezastavitelný, bez citů, bez logiky. Stroj na zabíjení, který nepřestane, dokud ho někdo nepřinutí.

A oni tu s tím byli zamčení.

Sakra… Vlastně tu byli zamčení s nimi. Železné stěny držely uvnitř ducha staršího Murraye a popravčího, stejně jako všechny ostatní. Chess je viděla koutkem oka jako matné tvary, které se snaží přejít v rovinu bytí.

Byla tu možnost, že nebudou hladoví, nezačnou vraždit, ale šance byla asi stejná, jako že dneska zvládne usnout bez hrsti tabletek.

Jinými slovy, vůbec to nebylo dobré. Asi za minutu duchové získají tvar, sílu a všechno půjde od špatného k zatracené mizérii.

Krev cákla na stěny, odkapávala z lesklého ostří gilotiny a tekla v pramíncích po betonu. Kapala ze stropu, jelikož tam vystříkla z krku staršího Murraye. Vytvořila lesklou louži kolem jeho těla, zvýraznila obrys otisků nohou lidí pobíhajících zmateně kolem a vytvářela šmouhy kolem rozbitých zbytků psí lebky. Do prdele. Nemají médium. Neměl popravčí ještě jedno?

Starší Griffin byl celý od krve. Dana s vytřeštěnýma očima také.

Ale Chess nebyla jediná, kdo se vzchopil. Daniny tmavé oči plály odhodláním a starší Griffin lehce zářil mocí a silou.

Chess zachytila Danin pohled a trhla hlavou směrem k tašce. Dana přikývla a udělala krok vpřed.

„Nařizuji ti svou mocí, aby ses nehýbal,“ řekla a každé slovo zaznělo jasně a čistě. „Nařizuji ti, aby ses vrátil do místa svého klidu.“

Duch se k ní otočil a Dana ucouvla, aby ho odlákala. Chess popošla doleva. Snažila se nepřilákat k sobě duchovu pozornost. Musí se dostat k té tašce. Musí se k ní dostat, nebo všichni zemřou. Možná zemřou i tak, ale zatraceně, Chess se rozhodně pokusí je zachránit.

Život je možná kaluž hnusu, ale Město je horší – alespoň pro ni –, takže tam netouží skončit. Dnes ne.

Nohy v tuhých botách jí klouzaly po lepkavé krvi; byla cítit ve vzduchu, ten měděný nádech ve vůni bylin. Jak dlouho ještě budou hořet? A má další?

Duch se pohnul směrem k Daně, která mluvila dál. Slova moci jí proudila z úst. Duch sevřel polohmotnou rukou nůž, z něhož kapala krev a stékala mu na průsvitnou pokožku. Při pohledu skrz něj vypadala krev černá, skoro jako inkoust.

Pohlédla na duchy staršího Murraye a popravčího. Byli už téměř plně zformovaní, svíjeli se jako červi vylézající ze shnilého masa.

Takže neměla… Neměli moc času.

Dana zaječela. Duch po ní skočil. Starší Griffin uhnul stranou a vyhnul se boji, zatímco se duch snažil podříznout Daně krk.

Chess se vrhla k tašce. Nejdřív nahmátla další byliny. Popadla ty malé sáčky a vysypala je na skomírající oheň na ohřívadle. Dým zhoustnul. Další médium, prosím, ať má ještě náhradní. Vyhazovala věci z tašky, nedívala se, kam dopadají, zatímco vlasy vzadu na krku se jí snažily samy vytrhnout ven. Moc toho neslyšela, co se děje?

Jsou Dana a starší Griffin mrtví? Oh, sakra…

Nahmátla něco pevného a tělo jí zaplavila úleva. Další lebka. Díky bohům, kteří neexistovali, že měl náhradní. Rychle ji vytáhla, roztrhla inertní hedvábí, do něhož byla zabalená, a stěží se na ni podívala, zatímco ji pokládala na zem.

Za zády se jí ozval řev. Duch si jí všiml. Dana a starší Griffin se ho snažili zadržet, ale duch zprůsvitněl a proskočil k ní skrz gilotinu. Uhnula před ním. „Povolávám průvodce Města mrtvých,“ podařilo se jí ze sebe vymáčknout, zatímco se klopýtavě snažila udržet v dosahu lebky, ale mimo duchovy šátrající ruce. „Svou mocí tě povolávám!“

Lebka zarachotila. Chess přidala víc moci, co nejvíc mohla – což není snadný úkol, když se jeden snaží nestát se energetickou tyčinkou pro řádícího mrtvého člověka.

A byl tu další problém. Neměla přepravní symbol. S tím duchem nepočítali, neměl tedy na těle označení; existovala možnost, že pes nebude vědět, kterého ducha má sebrat. Před pár měsíci se Chess stalo, že pes šel po ní. Na ten pocit nikdy nezapomene, bylo to strašné, když jí vytrhával duši z těla jako banán ze slupky…

Nemluvě o tom, že duchové popravčího a staršího Murraye nabírali podobu jen pár metrů od ní.

„Nemám přepravní symbol!“ zalapala po dechu a Dana vytřeštila oči. Pohlédla na nůž ve své ruce, zvedla obočí a Chess přikývla, protože neměla na vybranou.

Dana jí hodila nůž. Duch se obrátil, když nůž zarachotil na podlaze, a skočil po něm. Chess popadla popravčího ektoplazmarker a sundala kryt. Podržela jej připravený v hrsti a vykřikla.

Duch se k ní otočil, jak doufala, a hnal se po ní s nožem. Dana a starší Griffin popošli, Chess neviděla kam. Byla zaneprázdněná sledováním ducha. Viděla jeho hmotnou ruku, jak se jí zvedá nad hlavu, popadla ho levou rukou za zápěstí a pravou zvedla marker.

Neměl přepravní symbol – neočekávali ho, a tak jej neměli připravený. Dobře, ksakru. Čepel se jí vznášela nad okem, špička byla ulepená srážející se krví, zatímco mu Chess načrtla na duchovitou kůži řadu X. Duch se rozzuřeně zašklebil.

Teď ta horší část. S posledními zbytky sil se stáhla stranou k lebce, upustila marker a zvedla pravou ruku k čepeli nože.

Neočekávala, že to bude bolet hned, ale bolelo to. Svinsky to bolelo a krev jí vytryskla z rány na psí lebku, zatímco Chess popostrčila všechnu svou bolest i moc do následujících slov.

„Nabízím průvodcům oběť za jejich pomoc! Průvodci sem!

Vezměte tohoto muže na místo ticha, nařizuji vám to svou mocí a krví!“

Pes se s řevem zhmotnil. Mohutný a chlupatý, s vyceněnými tesáky. Nebyl to obyčejný pes, byl to vlk. Proč má sakra popravčí neschválené médium?

Duch vytřeštil oči. V mlčenlivém výkřiku otevřel ústa, zatímco se snažil uskočit. Všechny myšlenky na zabíjení z něj vyprchaly. Vlk po něm skočil. Pohyboval se rychle a nízko při zemi jako šelma, kterou skutečně byl.

Duchové popravčího a staršího Murraye byli nyní plně zformovaní a choulili se v rohu. Chess viděla, jak z nich vyprchávají poslední záblesky příčetnosti a vědomí toho, kým byli za života, i když se je snažili zadržet.

Na tom nezáleželo. Vlk zavyl. V tenkém závoji mezi tímto světem a světem duchů se vytvořila trhlina, zatímco vlk popadl původního ducha do svých mohutných čelistí. Pod vlčími zuby vytryskla z duchova těla ektoplazma. Duch zavřískal, což bylo jaksi mnohem horší než mlčení.

Vlk se otočil ke staršímu Murrayovi a popravčímu. Usilovně se tiskli k sobě. Chess vytryskly z očí slzy. Nikdy neznala staršího Murraye dobře, nikdy s ním neměla moc co do činění, ale jeho posledním činem byla snaha zachovat si trochu lidství, a tak Chess zalil opravdový smutek a hrdost, které ji málem udolaly.

Dana a starší Griffin stáli vedle ní. Dana jí tiskla ruku. Vlk skočil s nevítaným návštěvníkem v zubech a chytil popravčího se starším Murrayem do bizarního objetí. Pronesl je skrz mihotavý otvor, který se za nimi okamžitě zacelil, a nechal ty tři přeživší zírat s otevřenou pusou na místo, kde před chvílí byl.