Jamie McGuire: Prozřetelnost

Ukázky z knih / 18.12.2014 /

Strhující paranormální romance plná napětí. V městečku Providence se studentka Nina Greyová dostane do ohniska války mezi nebem a peklem. Dívka, otřesená náhlou smrtí svého otce, se s Jaredem Ryelem seznámí úplnou náhodou… nebo si to aspoň myslí. Přestože ji ten pohledný a trochu tajuplný mladík přitahuje, Nina je vůči němu podezřívavá. A když se začnou rojit otázky bez odpovědí, Jared riskuje všechno, aby si udržel ženu, nad kterou má bdít – a prozradí jí tajemství, o němž přísahal, že je bude chránit…

Ukázka z knihy:

1. kapitola
Ztráty a nálezy

McGuire_ProzretelnostPrůměrná dcera si svého otce váží. Může ho považovat za hrdinu nebo si ho cenit natolik, že se mu žádný jiný objekt její náklonnosti nevyrovná. Můj otec si podle mě zasluhoval víc než jen úctu či věrnost nebo třeba lásku. Uctívala jsem ho. Byl víc než superman, byl Bůh.

K jedné z mých nejranějších vzpomínek patří dva muži, kteří se hrbili v jeho kanceláři a naslouchali něčemu, čemu jsem nerozuměla. Vždycky musel mít poslední slovo a nikdo se mu nikdy nepostavil. Dokonce i smrt na něj byla krátká.

Když jsem čtrnáctého prosince zvedla telefon, všechno se naráz změnilo.

„Nino,“ řekla moje matka s povzdechem. „Nezbývá mu už moc času. Měla bys hned přijít.“

Odložila jsem telefon vedle sebe na postel a tolik jsem se snažila, aby se mi netřásly ruce, až spadl na zem. Uplynulých pár týdnů jsem prožila jako ve snu, protože jsem se musela vyrovnávat s jedním strašným telefonátem za druhým. První byl od sestřičky z nemocnice, která mě informovala, že otec měl dopravní nehodu. Moje číslo našli v jeho mobilu jako poslední volané, a proto na mě připadl nepříjemný úkol sdělit to matce. Když nám v posledních dnech místo zpráv, že se jeho stav nelepší, začali jemně navrhovat, abychom se připravily na nevyhnutelný konec, byla jsem ráda, že ty hovory přijímám já, a ne matka.

Připadala jsem si divně, když jsem šla přes místnost a brala si kabát a klíče.Tyhle úkony mi připadaly moc přízemní před posledním rozloučením s otcem. Stýskalo se mi po obyčejném životě, který se ve chvíli, kdy jsem vyšla ven a nastartovala auto, zdál být tak vzdálený.

Otec se dostal až na vrchol v oboru přepravního průmyslu a vládl mu železnou rukou. Já jsem ale znala i jeho laskavou tvář. Znala jsem muže, který odcházel z důležitých jednání, aby se mnou mohl vyřešit po telefonu banální problémy, zlehka se dotýkal mých odřenin a měnil pohádky tak, aby princezna vždycky zachránila prince. A teď ležel bezmocně v posteli uprostřed obrovské ložnice, kterou sdílel s mojí matkou, a den ze dne slábl.

U domovních dveří mě pozdravila naše hospodyně Agáta. „Matka na tebe čeká, drahoušku. Radši běž nahoru.“

Vzala mi kabát a já pak vyšla po schodech do patra a cítila, jak se mi s každým krokem svírá hrdlo víc a víc.

Když jsem vstoupila do místnosti, protáhla se kolem mě otcova osobní pečovatelka. Při pohledu na něj jsem sebou trhla. Jeho sinalý obličej se slabě leskl potem, rty měl vyprahlé a kolem nich vousy místo obvyklé hladce oholené tváře. Matka k němu tiše a konejšivě promlouvala, zatímco se jeho hruď s každým nadechnutím s námahou zvedala. Tlumené pípání a šum ventilátorů a monitorů zněly jako soundtrack mojí nejstrašnější noční můry.

Stalo se to, co vždycky, když jsem přišla po nehodě navštívit otce: nohy jako by se mi proměnily v dlouhé pevné kořeny a skrz boty pevně vrostly do dřevěné podlahy. Nedokázala jsem se pohnout.

Nemohla jsem udělat krok ani dopředu, ani dozadu.

Matka vzhlédla s unaveným a zarmouceným pohledem v očích. „Nino,“ zavolala. „Pojď sem, zlato.“

Pokynula mi, abych šla blíž, ale moje nohy odmítaly spolupracovat. Chápavě si povzdechla a s rukou stále zvednutou do vzduchu mi šla naproti. Nebyla jsem schopná odtrhnout oči od otcových chabých pokusů o nádech. Položila mi dlaně na ramena a postrčila dopředu.

Po několika váhavých krocích jsem se znovu zastavila.

„Já vím,“ zašeptala.

Odlepila jsem se od podlahy a nechala jsem ji, aby mě dovedla k posteli. Ze všeho nejdřív jsem pocítila potřebu nějak mu pomoct, ale nedalo se dělat nic jiného než čekat, až jeho trápení skončí.

„Jacku, miláčku,“ řekla moje matka konejšivým tónem. „Nina je tady.“

Pozorovala jsem, jak otec s námahou dýchá, pak jsem se k němu sklonila a zašeptala mu do ucha: „Jsem tady, tati.“

Dech se mu na okamžik zadrhl a on něco neslyšně zamumlal.

„Nesnaž se mluvit. Jen odpočívej.“ Roztřesenými prsty jsem vyhledala jeho ruku. „Zůstanu s tebou.“

„Cynthie?“ Ze zadního rohu místnosti zavolal na matku otcův právní zástupce a kamarád Thomas Rosen. Se ztrápeným výrazem pohlédla na otce, na chvilku si mě přitiskla k hrudi a pak tiše přešla k Thomasovi. Jejich hlasy se proměnily v šum, který nebyl hlučnější než přístroje připojené k otci.

Když jsem mu něžně odhrnula prošedivělé vlasy z vlhkého čela, znovu vtáhl vzduch do plic.

„Nii…,“ polkl. „Nino.“

Pohledem jsem zabrousila k matce zabrané do tichého rozhovoru a naposledy jsem v jejím obličeji zapátrala po náznaku naděje. Jenomže v jejích očích jsem našla jen smutek, a tak jsem se zadívala znovu na otce a připravila se na rozloučení.

„Tati,“ začala jsem, ale nedostávalo se mi slov. Zavřela jsem oči, protože potřeba zmírnit jeho utrpení už se skoro nedala snést. Ztěžka jsem se nadechla a začala znovu. „Měla bych ti říct, že je to v pohodě…, že kvůli mně nemusíš zůstávat, ale nemůžu.“

Dech se mu zpomalil. Poslouchal mě.

„Nechci být ta, která tě nechá odejít, tati. Chci, aby ses uzdravil, ale vím, že jsi unavený. Takže jestli chceš spát…, já budu v pohodě.“ Koutky jeho úst se zachvěly, jak se pokoušely o úsměv.

Usmála jsem se, ale tvář se mi zkrabatila. „Budeš mi chybět, tati. Strašně moc mi budeš chybět.“ Znovu jsem se nadechla a on udělal to samé. Jeho nádech byl tentokrát jiný. Už mu nezbývalo moc sil bojovat.

Podívala jsem se na matku, která mne pozorovala smutnýma očima plných slz.

Znovu se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. Když poslední zbytek kyslíku opustil plíce, vytratil se i jeho život. Ten zvuk mi připomněl pneumatiku, z níž uchází pomalu a rovnoměrně vzduch tak dlouho, až v ní už žádný nezbývá. Tělo se mu uvolnilo a v očích se mu rozprostřel nepřítomný a nejasný výraz.

Sestřička ztlumila jednotvárný tón monitoru srdeční činnosti a já jsem si mezitím prohlížela otcovu mírumilovnou tvář. Najednou mě zdrtilo poznání, že otec odešel. Uvnitř se mi všechno svíralo, připadalo mi, jako by mi ruce a nohy už nepatřily. Přikývla jsem a usmála se. Nevšímala jsem si slz, které mi tekly po tvářích. Uvěřil mým slovům a osvobodil se.

Thomas se dotkl mého ramene a zamířil k čelu postele. Položil mu ruce na oči a zašeptal něco krásného v hebrejštině. Naklonila jsem se k otcově hrudi a objala ho. Poprvé v životě moje objetí neopětoval.

***

Zběžně jsem prolétla smuteční oznámení z pohřbu, které jsem držela v rukou. Data otcova narození a úmrtí oddělovala pomlčka a na titulní straně je zobrazili vkusným písmem. Ušklíbla jsem se, když jsem si uvědomila, že taková krátká inkoustová čárka může znamenat jeho život.

Papír mi krásně vklouzl do vnitřní kapsy kabátu a v tu chvíli se přivalila mokrá břečka od autobusových pneumatik, které zpomalily a zastavily přede mnou.

Otevřely se dveře, ale nezvedla jsem hlavu. Nebylo slyšet, že by na chodník vystupovali pravidelní cestující. Moji sousedi moc veřejnou dopravu nepotřebovali, a už vůbec ne takhle pozdě v noci. Ti, kdo ji využívali, pracovali jako nájemné síly v nedalekých obrovských sídlech.

„Slečno?“

Řidič autobusu si odkašlal, aby upoutal moji pozornost, a když jsem ho nevzala na vědomí, rychle zavřel dveře, odbrzdil a autobus se pomalu rozjel od okraje chodníku. Snažila jsem se nemyslet na den, který jsem měla právě za sebou, ale byla jsem toho plná.

Pohupovala jsem se dopředu a dozadu, abych se uklidnila, stejně jako když jsem byla malá. Z prstů už mi dávno zmizel teplý broskvový odstín, který mi připomínal otcovy ruce složené v rakvi.

Nadechla jsem se ledového vzduchu a z hrudi se mi vydral vzlyk, který si hledal cestu ven. Ještě před chvíli jsem si myslela, že mám oči dočista vyplakané, a uvažovala jsem, kolik toho ještě budu muset snést, než se moje tělo vyčerpá tak, že už nebudu schopna ničeho jiného.

„Studený večer, co?“

Odfrkla jsem si a naštvaně se podívala na mladíka, který se usadil vedle mne. Neslyšela jsem ho přicházet. Dýchl si na ruce, promnul si je a pak se na mě povzbudivě usmál.

„Asi jo,“ odpověděla jsem.

Podíval se na hodinky a povzdechl si. „Sakra,“ zamumlal si pro sebe. „Myslím, že nám ujel poslední autobus.“

Z kapsy černé motorkářské bundy vytáhl mobil a vytočil číslo. Někoho pozdravil a pak požádal o taxík.

„Chtěla by ses svézt se mnou?“ zeptal se.

Zírala jsem na něj a okamžitě mi začal být podezřelý. Přimhouřil modrošedé oči a nad výrazem v mé tváři pozdvihl obočí. Zřejmě jsem mu připadala jako maniak a svojí nabídky litoval.

Založila jsem ruce a najednou jsem cítila, jak mi nepříjemná zima zalézá pod kabát a proniká skrz kůži až do morku kostí. Potřebovala jsem se vrátit do školy, pořád jsem ještě nenapsala slohovku.

„Ano, díky,“ odpověděla jsem chvějícím se hlasem.

Po trapné chvilce ticha znovu promluvil. „Ty tu někde děláš?“

„Ne.“ Zaváhala jsem, jestli se s ním mám bavit dál, ale zvědavost byla silnější. „A ty?“

„Ano.“

Zvláštní. Nevypadal jako námezdní síla. Kradmo jsem se mu podívala na hodinky. Rozhodně to není žádný najatý dělník.

„Co děláš?“

S odpovědí si dal trochu na čas. „Jsem… zabývám se zabezpečením domů,“ přikývl, jako by sám se sebou souhlasil.

„Já studuju,“ hlesla jsem a snažila se zbavit směšného chvění v hlase.

S neproniknutelným výrazem ve tváři se na mě obrátil a pak se znovu zadíval dopředu. Byl starší, ale ne víc než o pět nebo šest let. Přemýšlela jsem, jestli ví, kdo jsem. V očích se mu zrcadlilo zdání důvěrnosti, ale nebyla jsem schopná ji někam zařadit.

Zavibroval mu mobil, otevřel ho a přečetl si esemesku. Snažil se nedat na sobě nic znát, bez odpovědi telefon prudce zaklapl a do příjezdu taxíku nepromluvil.

Otevřel mi dveře a já se posunula až do vzdáleného rohu sedadla, zatímco on vklouzl za řidiče.

„Kam to bude?“ zeptal se chraplavě taxikář.

„Na Brownovu univerzitu,“ řekla jsem. „Prosím.“

„Hmm. Budeme stavět jenom jednou?“

„Ne,“ odpověděl můj nečekaný společník.

Všimla jsem si, že si dal pozor, aby neuvedl svoji adresu, což mi přišlo divné. Možná to ale vůbec divné nebylo, možná mě zajímal víc, než jsem si hodlala připustit. Překvapilo mě, že mě vůbec něco v tuhle chvíli zajímá, a byla jsem tomu neznámému člověku vděčná za rozptýlení, které mi bezděčně připravil.

„Jen tak mimochodem, jsem Jared,“ usmál se a potřásl mi rukou.

„Nina.“

„No teda, máš úplně zmrzlé ruce!“ řekl a přikryl mi ruku druhou dlaní.

Odtáhla jsem ji, ale všimla jsem si, že má výjimečně teplý stisk. Na chvíli jsem se na něj zadívala a zaposlouchala se do vnitřních hlasů, které by mohly vytušit nebezpečí, ale cítila jsem jen zvědavost.

Když si uvědomil svou troufalost, s úsměvem se omluvil. Zastrčila jsem si vlasy za uši a dívala se z okna. Venku fičel vítr a sfoukával vločky nahromaděné podél silnice jako bílé hady plazící se vpřed. Při té představě jsem se zachvěla a přitáhla si kabát.

„Brownova, jo?“ zeptal se Jared. V kapse mu zavibroval mobil a on ho rychlým pohybem znovu otevřel.

Přikývla jsem. „Brownova.“ Dál se na mě díval, tak jsem ještě dodala: „Hlavní obor – podnikání.“

Jakmile se naše oči setkaly, nepříjemný pocit z nevítaného telefonátu se vytratil. Zřejmě si teprve teď všiml, že jsem brečela.

„Jsi v pořádku?“

Sklopila jsem zrak a začala si oždibovat nehty. „Můj táta měl dneska pohřeb.“ Napadlo mě, že vůbec nevím, proč se s takovou soukromou informací svěřuju cizímu člověku.

„Byli jste si blízcí,“ řekl Jared. Vyznělo to spíš jako oznámení než otázka.

Čekala jsem, že mě obdaří soucitným pohledem, ale nic takového se nestalo. Ulevilo se mi, až jsem se usmála, a on mi úsměv oplatil. Všimla jsem si, že je hezký. Víc než jen hezký, když jsem se na něj soustředila. Byl vlastně dost přitažlivý …

„Kde vás vysadím?“ zaskřehotal taxikář. Odtrhla jsem oči od Jareda a ukázala směrem ke kolejím. „East Andrews Hall.“

Taxík zajel ke krajnici a Jared automaticky vystoupil. Jakmile se jeho dveře zavřely, moje se otevřely.

„Děkuju,“ řekla jsem.

„Rád jsem tě poznal, Nino.“ Jeho tón nebyl neutrální. Nešlo ani o zdvořilostní frázi, ani o upřímnost. Řekl to s naprostou jistotou.

Kývla jsem a udělala krok stranou směrem ke kolejím. Než nastoupil zpátky do taxíku, zarazil se, ještě jednou se na mě usmál a já poprvé po týdnech pocítila něco jiného než prázdnotu. Chvíli jsem se dívala za mizejícím taxíkem, pak jsem se otočila proti větru a vydala se směrem k Andrews.

Jakmile jsem byla ve svém pokoji, zahlédla jsem se v zrcadle a zalapala po dechu. Panebože, není divu, že Jared cítil povinnost mi pomoct! Vypadala jsem jako bezdomovec, zoufalá narkomanka, co jede na cracku a dávno už si měla dát další dávku! Projela jsem si blonďaté mikádo kartáčem, ofinu jsem odhrnula z čela a připevnila ji sponkou, aby mi nepadala do tváře. Došla jsem k umyvadlu, vydrhla rozmazanou řasenku a rozteklý make-up.

Se zamračeným výrazem ve tváři jsem vytáhla z kapsy mobil a zmáčkla rychlé vytáčení, abych zavolala matce.

„Nino?“ ozvala se.

„Už jsem u sebe v pokoji, mami.“

Povzdechla si. „Dobře. Víš, že nemám ráda, když jezdíš autobusem. Robert tě mohl odvézt. Vezmi si dva z těch prášků, co jsem ti dnes dala, ano? Pomůžou ti usnout.“

Obrátila jsem oči v sloup. Moje matka byla v lékárnách v Providence pečená vařená.

„Pravděpodobně usnu hned, jak mi padne hlava na polštář.“ Nebyla to úplně pravda, ale mou osobní lékárnici to udrží v patřičných mezích.

„Fajn, miláčku. Dobře se vyspi.“

Můj pokoj na koleji se mi najednou zdál menší. Bílé zdi na mé straně zoufale zely prázdnotou. Měla jsem pocit, že mě někdo pozoruje, a tak jsem pohledem přelétla na spolubydlící na druhé straně. Ona měla na zdi plakáty plyšových medvídků a klubových barev, zatímco já měla akorát na nočním stolku v ozdobném rámečku fotku, kde jsem se svými rodiči pár měsíců poté, co jsem dodělala střední školu.

„Jak se má máma?“ ozvala se Beth zpod růžové prošívané deky.

„Je… smutná.“

„A co ty?“

„To samý,“ povzdechla jsem si. Můj přesvědčivý tón podle všeho Beth uklidnil. Zatímco jsem se převlékala do pyžama, všimla jsem si, že začala pravidelně dýchat.

Sedla jsem si na postel a opřela se o polštáře. Myšlenky mi hned zalétly k poslední hodině. Chvíli mě zaměstnával Jaredův úsměv, ale zanedlouho jsem se v duchu přenesla až zpátky k pohřbu. Převalila jsem se na bok, schoulila do klubíčka a pokoušela se tiše plakat. Drtivý zármutek nakonec vystřídala úleva, když jsem konečně usnula.

Otočila jsem se na bok, zamrkala a všimla si velkých červených čísel na hodinách. Pět hodin ráno nastalo rychle. Oči jsem měla opuchlé a svědily mě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se mi zdály strašné sny. Žádný zázrak se konat nebude a můj otec i nadále není mezi živými.

Nejhorší zážitky mého života neskončily tím, co mělo být již dávno uzavřenou kapitolou.

Vyštrachala jsem se z postele a zapnula notebook, rozhodnutá dokončit do osmi semestrální práci. Monitor se rozsvítil a já zamžourala na Beth s hlavou schovanou pod polštářem. Vyťukala jsem další odkaz a brzy se pokojem rozezněla tlumená symfonie klapání na klávesnici.

Odstavce mi přibývaly rychle, takže jsem byla hotová po čtvrt na osm. Kliknutím myši jsem nastartovala tiskárnu, která se bzučením začala plnit nový úkol. Podívala jsem se na Beth, i když jsem věděla, že by ji neprobudila ani tiskárna na noviny. Posbírala jsem si toaletní potřeby a vydala se na každodenní cestu chodbou do sprch.

Když jsem byla dostatečně rudá a vymydlená, zabalila jsem se do županu a vrátila se zpátky do pokoje. Zatímco jsem si nad starobylým umyvadlem čistila zuby, posadila se Beth na posteli a protáhla se. Její kaštanově hnědé, až k bradě dlouhé vlasy byly na některých místech slehlé a na jiných zase trčely do všech stran.

„Dobré ráno,“ zašveholila. Pak jí došla realita.

„Totiž… chci říct…“

„To je v pohodě, Beth. Je to hezké ráno.“ Když jsem se letmo podívala z okna, zaregistrovala jsem, jak bezútěšně vypadá probouzející se obloha, ale nechtěla jsem se o tom zmiňovat.

Beth se usmála a začala si stlát postel. Před zřasený polštář narovnávala nazdařbůh plyšáky.

„Půjdeš v sobotu na zápas?“ zeptala se.

„Nevím. Možná.“

Obvykle mě zvala a občas i svým radostným a příjemným hlasem trvala na tom, abych šla. Beth pocházela z jihu. Tvrdě studovala a získala spoustu stipendií, aby se dostala pryč z malého městečka v Oklahomě, kde vyrůstala. Její stranu místnosti pokrývaly poháry, šerpy a koruny z bezpočet soutěží krásy, kterých se zúčastnila a vyhrála. Nebyla typickou královnou krásy. I když byla krásná, působila hodně introvertně – vlastnost, které se zoufale pokoušela zbavit. Toho dne, kdy jsme se nastěhovaly, mi vysvětlila, že soutěže krásy jsou nezbytným zlem k získání školného.

„Tenhle týden tě nechám na pokoji, jestli se rozhodneš, že nepůjdeš. Vzhledem k závěrečným zkouškám a… k tomu ostatnímu to chápu,“ uznala, aniž by se podívala mým směrem.

„Vážím si toho.“

Vlasy jsem si stáhla do malého culíku nízko u krku, takže to vypadalo, jako by mi ze zátylku rostl svazek pšenice. U skříně jsem si povzdechla a v duchu se povzbudila, než jsem se nasoukala do nezbytných vrstev: podprsenka, tričko bez rukávů, tílko, svetr, ponožky, džíny, boty, kabát – ne vždy v tomto pořadí.

Taška byla narvaná až k prasknutí; vysunula jsem držadlo a postavila zavazadlo na kolečka.

„Jdu dneska na kafe dřív.“

Beth se usmála a zapnula si notebook. „Hodně štěstí, až budeš tu věc dostávat přes led.“

Z výtahu jsem vystoupila do chodby a zauvažovala, jestli měla Beth s tím počasím pravdu. Zadržela jsem dech, strčila jsem do dveří a čekala, až se do mě opře mráz. Vítr tlačil těžkou skleněnou výplň proti mně a prachmizernému tlaku, který jsem vyvíjela jen jednou rukou. Zabrala jsem tedy ramenem i rukou zároveň, dveře se otevřely a do tváře mě udeřil nápor tak štiplavého mrazu, až jsem zalapala po dechu.

Doklopýtala jsem do jídelny, kterou studenti něžně a vhodně přezdívali „Krysárna“, a oprášila si kabát. Došourala jsem se přes tlumenou dlažbu až ke konvici na kávu. Cestovní hrnek jsem si naplnila skoro po okraj a zamíchala do něj svoji oblíbenou oříškovou smetanu a dva balíčky umělého sladidla.

„Víš, že tohle je jako hřebíky do rakve,“ řekla za mnou Kim.

„Mluvíš jako moje matka,“ zabručela jsem.

„Se divím, že jsi dneska přišla. Je to na houby, že ti umřel táta zrovna během závěrečných zkoušek.“

Kim nikdy nepatřila k těm, kdo by se držel zpátky nebo si bral servítky. Obvykle mě to povzbudilo, ale tentokrát jsem neměla čas se připravit, než ta slova vypustila z úst, takže se mi sevřel žaludek.

„Jo.“

Chvíli mě pozorovala a pak mi pod nos vrazila kukuřičný muffin s borůvkami.

„Snídaně?“

Zavrtěla jsem hlavou a odvrátila pohled od muffinu. „Ne, díky. Musím jít do třídy.“

„Půjdu s tebou,“ řekla a muffin si nechala.

Přes krátké hnědé vlasy si stáhla vybledlou loveckou čepici z červené kostkované látky s klapkami na uši. Kdybych si myslela, že se můžu smát, udělala bych to.

„Teda, Kim,“ řekla jsem a pokoušela se, aby mi hlas zněl mírně.

„Co?“ zeptala se a zarazila se.

„Nic,“ zavrtěla jsem hlavou a rozhodla se, že to nechám být.

Ta směšná hučka, kterou měla na hlavě, pro ni byla jako stvořená. Kim byla nadprůměrně vysoká, vyšší než já se svými sto sedmdesáti centimetry. Krátké karamelově zbarvené vlasy jí lemovaly tvář neposednými kudrnami. Přitahovala lidi svou ztřeštěností a nepředvídatelností. Už když jsem ji poprvé potkala na chodbě Andrews, věděla jsem, že budeme kamarádky. Nemohla jsem v životě potkat nikoho, kdo by byl zajímavější.

Kim se mnou šla přes univerzitní kampus až ke třídě a bavila mě, abych neměla chmurné myšlenky. Obšťastňovala mně vyprávěním o fantastických nešťastných náhodách a trapných omylech, které se jí přihodily za poslední týden. Vždycky mě dokázala pobavit nespoutanou upřímností. Nikdy si předem nepromýšlela, co říká.

Jakmile jsme se ocitly ve třídě, naklonila se ke mně a ztišila hlas. „Takže pohřeb…“

Zavrtěla jsem se na židli. „Já… fakt nechci…“

„Aha, jasně. Jo. Takže… bylo to včera?“ Na rozdíl od Beth se Kim nevyhýbala nepříjemným věcem. Někdy do nich šla po hlavě s úsměvem na tváři.

„Ano,“ povzdechla jsem si. „Bylo to moc hezké.“

„Moc hezké,“ zopakovala Kim a kývla. „Pokoušela jsem se ti včera večer dovolat. Nebrala jsi to.“

„Dorazila jsem až pozdě. Ujel mi poslední autobus a musela jsem si nakonec vzít taxíka.“

Kim se na mě nevěřícně podívala. „Poslední autobus? Nevěděla jsem, že veřejná doprava má taky večerku.“ Chvíli jsem o tom uvažovala, než pokračovala dál.

„Proč jsi nejela autem? Vyzvedla tě máma, co?“

„Nakonec jsem se podělila o taxík.“

„S mámou?“

„Ne, Kim. S mámou ne,“ pronesla jsem s kamennou tváří. „Na zastávce jsem potkala muže. Oběma nám ujel autobus.“ Nepřiznala jsem se, že jsem měla momentální zatmění mysli a nechala autobus odjet.

„Tys jela v taxíku s cizím chlápkem z autobusový zastávky? Zajímavý.“

„Všechny příběhy nekončí dramatickou pointou jako ty tvoje. Jenom jsme spolu jeli taxíkem,“ řekla jsem a snažila se, aby odpověď vyzněla jako definitivní.

„Byl starý?“

Zvedla jsem oči v sloup. „Ne.“

„Ošklivý?“

„Ne, Kim. Byl sympatický.“

„Neptala jsem se, jestli byl sympatický. Takže… byl k sežrání, mladý… a?“

„Jack měl včera pohřeb, Kim. Byla jsem na tom mizerně,“ řekla jsem a cítila, jak se mi krabatí obočí.

„Proč to děláš?“

„Co dělám?“ zeptala jsem se podrážděně .

„Proč říkáš tátovi Jack? Myslela jsem, že jste k sobě měli blízko.“

„Máme. Měli jsme. Nevím… protože se tak jmenuje?“ Kim na mě zírala, jelikož na ni moje odpověď neudělala žádný dojem. Začala jsem od začátku. „Vždycky mi připadalo divný říkat mu před ostatními táto. Stejně jako bych před tebou neříkala svýmu klukovi ,miláčku‘. Je to takový… osobní.“

„To je divný, Nino.“

„No, ty jsi expert na divný věci.“

Kim přikývla, moje urážka se jí nijak nedotkla. „Takže kdo byl ten tajemný chlápek? Chodí sem?“

„Myslím, že ne. Vystoupil až po mně,“ zamumlala jsem a pohrávala si s perem mezi prsty.

Protože jsem vystoupila jako první, byla jsem zvědavá, jestli bydlí někde poblíž univerzity a jestli na něj znovu narazím. Při pomyšlení na tu možnost jsem sebou trhla. Co bych mu asi tak řekla? „Ahoj, Jarede. Pamatuješ si na mě? Dvojnice Alice Cooper, s kterou jsi strávil rozpačitých dvacet minut v taxíku?“

„Proč se tak šklebíš?“ Kim zkrabatila obličej, takže mi bylo jasné, že mě napodobuje. „Nic. Jen…,“ pokrčila jsem rameny, „nejspíš si myslel, že jsem magor.“

„To byl zřejmě ten nejnudnější příběh, co jsem kdy slyšela,“ prohlásila Kim otráveně.

„Pokoušela jsem se tě ušetřit zbytečností. Měl ale rozkošný úsměv,“ zauvažovala jsem.

Kim se na mě podívala s obnoveným zájmem a otevřela ústa, aby něco řekla, jenomže v tu chvíli do místnosti vešel profesor Hunter. Nevšimla jsem si předtím, že většina míst je prázdných. Někteří studenti mu házeli slohovky na stůl a zase si šli po svých, místo aby se courali na svá místa jako obvykle.

„Co tady ještě děláte? Odevzdejte práce a ať už jste venku. Známky budou vyvěšené na webu. Pěkné svátky,“ řekl těm z nás, kdo ještě bloumali po místnosti.

Vydal: Yoli, prosinec 2015

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít