Nalini Singh: Otrokyně citů

„BRUTÁLNÍ VRAŽDY, KTERÉ MOHOU ZAŽEHNOUT VÁLKU…“
… musí vyšetřit muž-zvíře a žena zotročená svými city!

Nakladatelství FANTOM Print vydává první díl paranormální romance Psyové / měňavci: Otrokyně citů.

Nakladatelství FANTOM Print přináší novou paranormální romanci, které nechybí detailně prokreslený svébytný svět, hrdinové, jimž se velmi snadno fandí, to vše proložené řadou netradičních motivů. Nakonec posuďte sami…

Lucas Hunter je pověřen, aby vyšetřil brutální vraždy několika žen. Ani Lucas, ani mrtvé však nejsou obyčejnými lidmi. Jsou to měňavci, rasa, v níž se v nerozlučném spojení snoubí lidská polovina se zvířecí. Aby se však Lucasovi jeho mise mohla podařit, bude muset proniknout mezi Psye – bytosti, které vládnou nejen nad světem, ale také nad emocemi příslušníků svého národa.

Mezi ně patří i Sascha Duncanová, které se prozatím daří své city kontrolovat. Pokud by tak neučinila, vystavila by se nelítostné „rehabilitaci“, během níž by byla restartována její osobnost, tentokrát již ale bez vzpomínek a dalších „škodlivých“ částí její duše.

Právě tito dva nepravděpodobní zástupci svých ras budou muset spojit síly – a to nejen proto, aby vypátrali krvelačného vraha, ale také aby zabránili válce mezi Psyi a měňavci, která je na spadnutí. Budou to mít o to těžší, že Lucasovo animální já vzbuzuje v Sasche nezřízenou touhu strhnout všechny zábrany a zdi, jež vystavěla okolo svého nitra…

Je nepochybné, že se paranormální romance i po letech stále těší mezi čtenářkami (ale také mezi řadou čtenářů) setrvávající popularitě. Přesto se ne každé sérii podaří uspět, vždyť konkurence je opravdu velká. Autorky, které se pouštějí do nejednoduchého úkolu prorazit na tomto poli, musejí splnit hned několik předpokladů.

V první řadě se od nich očekává, že dodrží stanovený rámec tohoto subžánru, jenž většinou určuje dominantní romantická linka, a zároveň musejí v těchto intencích vybudovat uvěřitelný a atraktivní svět. Obou těchto úkolů se Nalini Singh, novozélandská autorka s kořeny na Fidži, zhostila na výbornou. Na tradiční zápletce à la „Romeo a Julie“ vystavěla funkční universum a také vztahy mezi těmi, kteří jej obývají.

Pokud vás zajímá, jak si Lucas Hunter poradí mezi bytostmi, jež naprosto odmítají to, co je pro něj přirozené, a jak se Sascha Duncanová zvládne vymanit ze svého „citového otroctví“, otevřete první knihu ságy, která má potenciál zařadit se mezi nejlepší díla subžánru paranormálních romancí…

Anotace:
Ve světě bez emocí, v němž vládnoucí Psyové trestají jakékoliv tužby, musí Sascha Duncanová skrývat své pocity, které ji usvědčují z nedokonalosti. Odhalit je by znamenalo vystavit se hrůzné „rehabilitaci“ – kompletnímu vymazání duše a ztrátě všech vzpomínek na to, kým byla…
Lucas Hunter je měňavec, člověk i zvíře v jednom, hladový právě po těch zážitcích, kterými Psyové opovrhují. Po staletích křehkého soužití stojí nyní Psyové a měňavci na pokraji války, vyvolané brutálními vraždami několika měňaveckých žen. Lucas je odhodlán nalézt mezi Psyi vraha, který chladnokrevně zabil členku jeho smečky, a Sascha je jeho vstupenkou do pečlivě střežené psyské společnosti.
Brzy však zjistí, že je tato na první pohled chladná žena schopna intenzivních prožitků – což silně přitahuje zvíře v jeho nitru. Lucas a Sascha jsou lapeni mezi dvěma znesvářenými světy a musejí oba zůstat věrni tomu, kým jsou – nebo vše obětovat a okusit temné pokušení…

Ukázka z knihy:

Prolog
Utišení

Ve snaze omezit nezvladatelný výskyt duševních chorob a sériových vražd mezi Psyi se jejich Rada rozhodla zavést v roce 1969 přísný program nazvaný Utišení. Jeho úkolem bylo programovat malé Psye hned po narození s cílem naučit je necítit hněv.

Rada však brzy zjistila, že vyčlenit a eliminovat pouze jednu vybranou emoci není možné. V roce 1979, po desetiletí debat týkajících se milionů myslí propojených v sítí PsyNet, dospěla Rada k rozhodnutí, že je třeba všechny Psye od narození programovat tak, aby necítili vůbec nic: hněv, žárlivost, závist, štěstí, a ze všeho nejméně lásku.

Utišení zaznamenalo obrovský úspěch.

Dnes, v roce 2079, žije již pátá a šestá generace naprogramovaných Psyů a všichni dávno zapomněli, že jejich společnost někdy fungovala jinak. O Psyích je známo, že jsou ledově chladní, dokonale se ovládají, jsou nelidsky praktičtí a není možné je vyprovokovat k násilí.

Stojí v čele vlád a obchodních korporací, odkud povýšeně shlížejí na lidi a měňavce – rasy, které se nechávají ovládat svými živočišnými pudy. Psyové jsou vybaveni různými mentálními schopnostmi od telepatie přes jasnozřivost a telekinezi až po psychometrii, díky nimž považují svoji rasu za vyšší stupeň evolučního vývoje. V souladu se svojí nynější podstatou zakládají všechna rozhodnutí na logice a efektivitě. Podle sítě PsyNet se jejich chybovost výrazně blíží nule.

Díky Utišení jsou Psyové dokonalí.

Kapitola 1

Sascha Duncanová nedokázala ze zprávy poblikávající na obrazovce elektronického diáře přečíst jediný řádek. Zrak měla zastřený závojem strachu, který ji izoloval od strohé a účelně zařízené kanceláře její matky. Dokonce ani samotnou Nikitu, která právě končila telefonický hovor, její otupená mysl téměř nevnímala.

Byla vyděšená.

Dnes ráno se vzbudila v posteli stočená do klubíčka a vzlykala. Normální Psyové nevzlykali, neprojevovali žádné emoce, necítili. Ale Sascha už od dětství věděla, že normální není. Dokázala svoji nedokonalost skrývat šestadvacet let, ale teď se všechno pokazilo. Strašlivě pokazilo.

Stav její mysli se zhoršoval tak rychle, že se u ní vedlejší účinky začínaly projevovat i v tělesné rovině – svalové křeče, třas, nepravidelný tep a přerývané potoky slz po nočních snech, jejichž obsah si nikdy nepamatovala. Brzy už svoji pošramocenou psychiku nebude moci dále skrývat.

Až pravda vyjde najevo, bude následovat převoz do Střediska, vězení, kterému tak ale samozřejmě nikdo neříkal. Všichni ho znali jen jako „rehabilitační zařízení“, kde Psyové postiženým aplikovali krutou a nemilosrdnou léčbu, při níž své stádo zbavovali slabých kusů. Až tam s ní skončí, bude moci hovořit o štěstí, pokud z ní zbude jen slintající troska bez špetky vlastního rozumu. Bude-li mít smůlu, uchová si dostatek základních myšlenkových procesů, aby se mohla stát dělníkem v rozsáhlé psyské obchodní síti, robotem, jemuž počet funkčních nervových buněk dovolí leda zařazovat poštu nebo vytírat podlahu.

Diář vzdoroval jejímu sílícímu stisku, a to ji s trhnutím vrátilo do reality. Jediné místo, kde se zhroutit nesměla, bylo tady, u kancelářského stolu přímo naproti matce. Nikita Duncanová sice byla její pokrevní příbuznou, ale také členkou Rady Psyů. Kdyby došlo k nejhoršímu, Sascha netušila, jak se matka zachová – byla by schopna obětovat vlastní dceru, jen aby si udržela pozici v nejmocnějším výkonném orgánu na světě?

Se zarputilostí a odhodláním začala posilovat mentální štíty, střežící tajné chodby v její mysli. Ten proces dokonale ovládala, takže ve chvíli, kdy matka ukončila hovor, dávala Sascha najevo asi tolik emocí jako socha vytesaná z arktického ledu.

„Za deset minut máme schůzku s Lucasem Hunterem. Jsi připravena?“ V Nikitiných mandlových očích se nezračilo nic víc než chladný zájem.

„Jistě, matko,“ přinutila se Sascha chladnokrevně opětovat její upřený pohled a nepřipouštět si pochybnosti, zda působí její výraz také tak lhostejně. Pomáhalo jí, že měla na rozdíl od Nikity oči vůdčích Psyů – černé jako nekonečná noční obloha s občasnou tečkou studeného bílého ohně.

„Hunter je měňavecký alfa samec, tak ho nepodceň. Uvažuje stejně jako Psyové.“ Nikita se otočila, aby překontrolovala něco na obrazovce počítače, plochém panelu, který vyjížděl z desky jejího pracovního stolu.

I Sascha si ve svém přenosném diáři vyhledala příslušné údaje. Miniaturní počítač obsahoval všechny poznámky, které by mohla při schůzce potřebovat, a byl tak skladný, že se jí vešel do kapsy. Pokud se ukáže, že je Lucas Hunter typickým měňaveckým obchodníkem, bude mít všechny poznámky a smlouvy s sebou vytištěné na papíře.

Podle jejích informací se Hunter stal alfa samcem levhartí smečky DarkRiver už ve třiadvaceti letech. Během následujícího desetiletí DarkRiverové upevnili svoji moc v San Francisku a okolí natolik, že nyní představovali nejvlivnější predátory v celé oblasti. Cizí měňavci, kteří chtěli na jejich území pracovat, žít nebo působit, od nich museli dostat povolení. Pokud to neudělali, DarkRiverové uplatnili teritoriální zákony a následky byly většinou strašlivé.

Když se Sascha s těmito informacemi před časem seznamovala, nejvíce ji zarazilo zjištění, že DarkRiverové uzavřeli dohodu o neútočení s vlčí smečkou SnowDancer, která ovládala zbytek Kalifornie. Komukoliv, kdo se v minulosti odvážil získat moc ve vlčím teritoriu, přichystali SnowDancerové krutou a nemilosrdnou odplatu, což Saschu přivedlo k domněnce, že DarkRiverové musejí mít nevšední diplomatické schopnosti. Jednat s vlky po dobrém totiž většinou přinášelo smrt.

Ozvalo se tiché zazvonění.

„Půjdeme, matko?“ Na Nikitině vztahu k Sasche nebylo mateřského vůbec nic, protokol však nařizoval, aby ji dcera oslovovala jako rodinného příslušníka.

Nikita přikývla a zvedla se v celé své majestátní výšce 173 centimetrů. Oblečená v černém kalhotovém kostýmu s bílou halenkou působila dojmem úspěšné ženy, kterou jednoznačně byla. Vlasy, zastřižené těsně pod ušima, měla upravené ve strohém účesu, který jí slušel. Byla nádherná. A smrtící.

Sascha věděla, že když spolu kráčejí bok po boku, tak jako teď, nikdo by je za matku a dceru nepovažoval. Byly stejně vysoké, ale tím jejich vzájemná podoba končila.

Asijské oči, rovné tmavé vlasy a porcelánovou pokožku zdědila Nikita po matce, která byla napůl Japonka. Když své geny předala Sasche, projevily se už jenom v podobě lehce, téměř neznatelně šikmých očí.

Na rozdíl od Nikitiných krátkých černých vlasů s modrými odlesky měla Sascha bohatou, ebenově černou kštici, která pohlcovala světlo jako inkoust a vlnila se tak divoce, že si ji musela každé ráno zaplétat do přísného copu. Její pokožka měla barvu tmavého medu spíše než slonoviny – genetické dědictví po neznámém otci, jemuž Saschin rodný list přisuzoval anglo-indický původ.

Když se přiblížily ke dveřím do zasedací místnosti, zvolnila Sascha krok. Schůzky s měňavci nenáviděla, a nebylo to kvůli všeobecnému odporu všech Psyů k jejich otevřeně projevované emocionalitě. Zdálo se totiž, že měňavci znají její tajemství, že vědí. Nějak se jim vždycky podařilo vycítit, že není jako ostatní, že není dokonalá.

„Pane Huntere.“

Když zazněl matčin hlas, vzhlédla. A ocitla se na dosah ruky nejnebezpečnějšímu samci, kterého kdy viděla. Jinak se popsat nedal. Měřil hodně přes sto osmdesát centimetrů a připomínal stroj na zabíjení, kterým také v divočině byl. Silný, štíhlý lovec s mohutně vypracovanými svaly.

Konečky černých vlasů se mu dotýkaly ramen, ale zženštilého na nich nebylo vůbec nic. Naopak napovídaly, že se pod lidskou kůží skrývá nespoutaná zvířecí vášeň a temná dychtivost. Nepochybovala, že se nachází v přítomnosti predátora, dravce.

Pak otočil hlavu a ona uviděla také pravou stranu jeho tváře. Nazlátlou kůži mu na ní hyzdily čtyři hluboké jizvy, památka na drápy nějaké veliké šelmy. Jeho oči měly hypnotizující zelenou barvu, ale byly to právě nevzhledné rány v obličeji, které ji upoutaly nejvíc. Takhle blízko u žádného Huntera ještě nikdy nestála.

„Paní Duncanová.“ Hlas měl hluboký a trochu drsný, jako by měl každou chvíli přejít ve vrčení.

„Toto je má dcera Sascha. Bude naším prostředníkem.“

„Těší mě, Sascho,“ mírně pokývl hlavou a očima na ní spočinul o vteřinu déle, než bylo nutné.

„Nápodobně.“ Mohl slyšet, jak jí prudce buší srdce? Byly smysly měňavců opravdu mnohem citlivější než vnímání jiných ras?

„Prosím.“ Gestem jim naznačil, aby se posadily ke stolu se skleněnou deskou, a sám zůstal stát, dokud se obě neuvelebily. Pak si vybral židli přímo naproti Sasche.

Ta se přinutila jeho pohled opětovat – nehodlala dopustit, aby ji galantností ukonejšil a ona polevila v obezřetnosti. Lovci jako Hunter byli vycvičeni, aby dokázali vyčenichat zranitelnou kořist. „Zabývali jsme se vaší nabídkou,“ začala.

„A co si o ní myslíte?“ Oči měl pozoruhodně jasné a klidné jako hluboký oceán. Chladného a praktického však na něm nebylo vůbec nic – vše potvrzovalo Saschin první dojem, že je to divoké zvíře, které se nyní výjimečně ovládá.

„Jistě víte, že obchodní partnerství mezi Psyi a měňavci nevznikají příliš často. Máme neslučitelné priority.“ Saschin hlas zněl oproti Lucasovu naprosto ploše a nezabarveně.

Úsměv, kterým ji počastoval v odpověď, byl tak nestydatý, že od něho nedokázala odtrhnout pohled. „V tomhle případě máme priority společné. Vy potřebujete pomoct naplánovat a zajistit ubytování, které bude vyhovovat měňavcům, a já chci zase mít výhodnou pozici ve všech nových psyských projektech.“

Sascha věděla, že to určitě není všechno. Psyové ho potřebovali, ale on je ne, ne teď, když byly obchodní zájmy měňavců natolik rozsáhlé, že mohly klidně konkurovat psyským. Svět se Psyům měnil přímo před očima, lidé a měňavci už jim nechtěli hrát druhé housle. Docházelo k pozvolnému přesunu mocenského vlivu, ale většina zástupců její rasy to ve své nebetyčné namyšlenosti přehlížela.

Zatímco seděla v těsné blízkosti dočasně zkrocené zuřivosti jménem Lucas Hunter, přemítala, jak jsou její psyští druhové slepí. „Pokud s vámi máme spolupracovat, budeme požadovat stejnou míru zodpovědnosti, jakou bychom čekali od projektantů a stavitelů přímo z našich vlastních řad.“

Lucas pohlédl na mrazivou dokonalost Saschi Duncanové a přál si vědět, čím to je, že ho pouhý pohled na ni dohání k šílenství. Šelma v jeho nitru vrčela a obcházela mu v hlavě jako lev v kleci, připravená skočit a očichat její usedlý tmavošedý kalhotový kostým. „To je samozřejmé,“ přisvědčil, ohromený maličkými plamínky bílého světla, které se postupně objevovaly a zase mizely v temnotě Saschiných očí.

Jen málokdy se ocitl takhle blízko některému z vůdčích Psyů. Bylo jich tak málo, že příliš nevycházeli ven mezi ostatní, a jakmile dosáhli některé z hranic dospělosti, bylo jim svěřeno významné postavení v blízkosti psyské Rady. Sascha byla mladá, ale rozhodně nevypadala nezkušeně. Působila stejně tvrdě jako zbytek její rasy, stejně bezcitně a chladně.

Klidně to mohla být ona, kdo napomáhal vraždám.

Mohl to být kdokoliv z nich. To byl důvod, proč DarkRiverové už několik měsíců sledovali Psye na vysokých místech a pokoušeli se proniknout jejich ochranou. Projekt Duncanová představoval jedinečnou šanci. Nejenže byla Nikita vlivná sama o sobě, ale navíc se pohybovala v nejvyšších kruzích – zasedala v samotné Radě. Jakmile s ní Lucas naváže spolupráci, stane se jeho úkolem vypátrat totožnost sadistického Psye, který před časem připravil o život ženu z jejich smečky… a popravit ho.

Bez milosti. Bez slitování.

Mezitím vrhla Sascha letmý pohled na tenký elektronický diář, který držela v ruce. „Jsme ochotni nabídnout sedm milionů.“

Klidně by se spokojil i se zlámanou grešlí, kdyby mu to umožnilo přístup do utajovaného světa Psyů, ale nemohl si dovolit vzbudit v ženách podezření. „Dámy.“ Naplnil to jediné slovo smyslností, která současně vycházela z člověka i ze zvířete, které v něm dřímalo.

Většina měňavců a lidí by na příslib požitku obsažený v jeho hlase zareagovala, avšak na tyto dvě to vůbec nezapůsobilo. „Všichni víme, že ten projekt má cenu deset milionů, možná víc. Neztrácejme tu čas.“ Byl by přísahal, že v Saschiných očích černých jako noc spatřil jiskřičku, která jako by jeho výzvu přijímala. Panter uvnitř něj tiše zavrčel na souhlas.

„Osm. A k tomu schvalovací pravomoc u každé fáze projektu od návrhu až po výstavbu.“

„Deset.“ Jeho hlas zůstával hebký jako samet. „Váš požadavek způsobí výrazné zdržení. Nebudu moct pracovat efektivně, když se sem budu muset trmácet kvůli každé maličkosti.“ Opakované návštěvy by mu možná pomohly získat nějaké informace o vrahovi a dostat se mu na stopu, která už začínala chladnout, ale pochyboval o tom. Nikita by jen stěží nechala citlivé dokumenty z jednání Rady ležet jen tak někde na stole.

„Dejte nám chvilku.“ Starší žena pohlédla na mladší.

Jemné chloupky vzadu na krku se mu zježily. Stalo se to vždycky, když byl v místnosti s Psyi, kteří právě používali své schopnosti. Telepatie byla pouze jednou z mnoha dovedností, které ovládali, a on musel uznat, že patří k těm, které se při obchodních jednáních náramně hodí. Ale jejich neobyčejné schopnosti jim také nasazovaly klapky na oči. Měňavci se už dávno naučili využívat pocit psyské nadřazenosti ve svůj prospěch.

Téměř o minutu později ho Sascha opět oslovila. „Kontrola v rámci všech fází projektu je pro nás důležitá.“

„Vaše peníze, váš čas.“ Položil ruce na stůl a sepjal prsty do stříšky, přičemž si povšiml, jak k nim sklouzl Saschin pohled. Zajímavé. Ze zkušenosti věděl, že Psyové nikdy nedávají najevo reakce na řeč cizího těla. Jako by všichni byli jen čistě racionální tvorové, uzavření ve světě své vlastní mysli. „Pokud ale trváte na tom, že se chcete takhle významně angažovat, nemůžu vám slíbit, že dodržíme časový plán. Dokonce vám můžu zaručit, že se zpozdíme.“

„Máme návrh, který zajistí, že k tomu nedojde.“ Pohled očí černých jako noc se střetl s jeho.

Povytáhl obočí. „Poslouchám.“ A pečlivě poslouchal i panter v jeho nitru. Oba, člověk i šelma, považovali Saschu za okouzlující, ale ani jeden z nich neměl tušení proč. Část Lucasovy bytosti si ji chtěla pohladit… ta druhá skočit a trhat.

„Rádi bychom s DarkRivery úzce spolupracovali. Proto bych vás chtěla požádat, abyste mi zajistil kancelář ve vaší budově.“

Všechny nervy se mu napjaly k prasknutí. Právě získal téměř neomezený přístup k vůdčímu Psyovi. „Chcete mi být pořád nablízku, drahoušku? To mi vyhovuje.“ Jeho smysly zachytily drobnou změnu ovzduší v místnosti, ale byla tak drobná a prchavá, že odezněla dřív, než ji dokázal pojmenovat. „Máte podpisové právo ke schvalování změn?“

„Ano. A kdybych se potřebovala poradit s matkou, nebudu muset ani odcházet.“ Připomněla mu tím, že je Psy, příslušnice rasy, která už dávno obětovala svoji lidskost.

„Na jakou vzdálenost dokáže vůdčí Psy vysílat?“

„Na dostatečnou.“ Zmáčkla cosi na své malé příruční obrazovce. „Takže se dohodneme na osmi milionech?“

Ušklíbl se nad tím pokusem zastihnout ho nepřipraveného – Saschina nenápadná, téměř kočičí lstivost ho pobavila.

„Deset, nebo odsud odejdu, a vy si budete muset sehnat někoho horšího.“

„Nejste jediný odborník na to, co se měňavcům líbí a nelíbí,“ připomněla mu Sascha a téměř neznatelně se naklonila jeho směrem.

„Pravda.“ Tahle Psyka, která zřejmě uměla využívat kromě své mysli i tělo, lovce zaujala, proto její pózu bezděčně napodobil. „Ale jsem nejlepší.“

„Devět.“

Nemohl dopustit, aby si o něm ženy myslely, že je slabý – Psyové respektovali pouze naprosto bezcitnou a nekompromisní sílu. „Devět, a další milion v případě, že se všechny byty prodají ještě před otevřením komplexu.“

Opět ticho. Chloupky na zátylku se mu znovu zježily. Šelma v jeho mysli máchala tlapou ve vzduchu, jako by chtěla výboje proudící energie zachytit. Většina měňavců elektrické bouře vyvolávané Psyi vycítit nedokázala, ale on ano a považoval to za užitečnou schopnost s řadou využití.

„Souhlasíme,“ řekla nakonec Sascha. „Předpokládám, že smlouvy máte vytištěné s sebou?“

„Samozřejmě.“ Otevřel pořadač a přes stůl před ně přisunul několik kopií dokumentu, který měly obě bezpochyby celou dobu otevřený také na svých obrazovkách.

Sascha si je vzala a jeden podala matce. „V elektronické podobě by to bylo mnohem praktičtější.“

Tuhle větu už slyšel stokrát, od stovky různých Psyů. Jedním z důvodů, proč měňavci nepodlehli technologickému pokroku, byla čirá tvrdohlavost; tím dalším byla bezpečnost – jeho rasa se do databází Psyů nabourávala už desítky let. „Mám radši to, na co si můžu sáhnout a přičichnout si k tomu, něco, co uspokojí všechny moje smysly.“

Nepochyboval, že tu narážku pochopila, a proto bedlivě sledoval jakoukoliv její možnou reakci. Nic. Sascha Duncanová byla ledově chladná stejně jako všichni Psyové, se kterými se zatím setkal – pokud se chtěl dozvědět, jestli Psyové ukrývají sériového vraha, bude na ní muset zapracovat a nechat její led trochu roztát.

Při myšlence, že bude trávit čas právě s tímhle Psyem, se ho zmocnila podivná radost, protože až do tohoto okamžiku považoval celou jejich rasu za zástup bezcitných strojů. V té chvíli Sascha vzhlédla, aby opětovala jeho pátravý pohled, a panter v jeho nitru otevřel tlamu a beze slov zavrčel.

Lov právě začal. A Sascha Duncanová byla kořist.

***

O dvě hodiny později přišla Sascha k sobě do bytu, zavřela za sebou dveře a provedla mentální průzkum všech místností. Nic. Byt se nacházel ve stejné budově jako její kancelář a byl skvěle zabezpečen, přesto Sascha vždy využila svých schopností a celý ho ochránila ještě vlastním mentálním štítem. Vyžádalo si to spoustu jejích velmi skrovných psychických sil, ale potřebovala místo, kde se bude cítit v bezpečí.

Spokojená s tím, že se do bytu nikdo nepokoušel dostat, ještě systematicky zkontrolovala všechny vnitřní zámky blokující přístup do rozsáhlého PsyNetu. Plně funkční. Nikdo se jí nemohl dostat do hlavy bez jejího vědomí. Teprve potom se uvolnila a svezla se na světle modrý koberec barvy ledu. Jeho chladný odstín způsobil, že se rozechvěla. „Počítači, zvýšit teplotu o pět stupňů.“

„Provádím.“ Hlas zněl monotónně, ale to se dalo čekat. Nešlo o nic jiného než o mechanickou odpověď výkonného stroje, který ovládal celou budovu. Domy, které chtějí postavit společně s Lucasem Hunterem, žádný takový počítačový systém mít nebudou.

Lucas.

Hlasitě vydechla, když dovolila mysli, aby se zaplnila emocemi, které musela během schůzky skrývat.

Strach.

Pobavení.

Dychtivost.

Chtíč.

Touha.

Potřeba.

Odepnula sponku na konci copu, ponořila prsty do osvobozených kudrlin, strhla ze sebe sako a odhodila ho stranou. Bolela ji ňadra, utiskovaná v košíčcích podprsenky. Nic na světě teď nechtěla víc než se svléknout do naha a třít se o něco horkého, pevného a samčího.

Zavřela oči, začala se mírně kolébat a snažila se ovládnout vize, které se jí honily hlavou. Uniklo jí přitom slabé zasténání. Tohle se nemělo dít. V minulosti už nad sebou ztratila kontrolu několikrát, ale ještě nikdy to nebylo takhle zlé, takhle erotické. V okamžiku, kdy si to přiznala, lavina představ jako by mírně zeslábla a ona nalezla dostatek sil, aby se vymanila z pevného sevření vlastní dychtivosti.

Vstala ze země, přešla do kuchyňského koutu a nalila si sklenici vody.

Zatímco pila, zachytila svůj odraz ve zdobeném zrcadle visícím vedle vestavěné chladničky. Byl to dárek od měňavce, který s ní spolupracoval jako poradce na dřívějším projektu, a ona si ho navzdory matčině povytaženému obočí nechala. Vymluvila se na to, že se díky němu pokouší cizí rasu pochopit. Ve skutečnosti se jí líbil pestrobarevný rám.

Právě teď si ale přála, aby si ho bývala nenechala. Příliš jasně se v něm totiž ukazovalo to, co nechtěla vidět. Spletenec temnoty, který tvořily její vlasy, vypovídal o živočišné vášni a touze, tedy o věcech, o nichž neměl žádný Psy nic vědět. Tvář měla zrudlou, jako by měla horečku, červené tváře a oči… bože, slituj se, její oči měly barvu nejhlubší noci.

Sundala zrcadlo ze zdi, odhodila si vlasy z obličeje a zadívala se na svůj odraz. Ale nebylo pochyb, nezmýlila se. V jejích tmavých panenkách nezářila ani jiskérka světla. To se mělo stát pouze tehdy, když Psy vynaložil obrovské množství mentálních sil.

Jí se to nestalo ještě nikdy.

Oči ji sice řadily k vůdčím Psyům, ale síly, jimiž vládla, byly žalostně omezené. Tak omezené, že ještě nebyla přizvána mezi vyvolené, kteří pracovali přímo pro Radu.

Nedostatek jejích mentálních sil mátl instruktory, kteří ji cvičili. Každý vždycky říkal, že se v její netrénované mysli skrývá neuvěřitelný potenciál – pro vůdčího Psye více než dostatečný – ale že se zatím neprojevil. Došlo k tomu až teď.

Potřásla hlavou. Ne. Ona přece žádnou mentální energii nevynaložila, takže tmavou barvu muselo způsobit něco jiného. Něco, o čem ostatní Psyové nevěděli, protože nebyli schopni cítit. Oči jí zabloudily ke komunikačnímu panelu zabudovanému ve zdi vedle kuchyňského koutu. Jedno bylo jisté – v tomhle stavu nemohla vyjít z bytu. Kdyby ji někdo potkal, okamžitě by ji nechal poslat na rehabilitaci.

Dostala takový strach, že se nedokázala pohnout.

Věřila, že dokud je na svobodě, jednoho dne možná najde způsob, jak uniknout, jak přerušit spojení s PsyNetem, které nebude mít za následek ochromení jejího těla a smrt. Nebo se jí možná dokonce podaří opravit chybu, která zatěžovala její psychiku emocemi. Avšak ve chvíli, kdy by ji odhalili a převezli do Střediska, by se její svět proměnil v temnotu. Nekonečnou, tichou temnotu.

Opatrně sňala z komunikačního panelu kryt a chvíli si hrála s obvody. Potom kryt vrátila na původní místo a zadala Nikitin kód. Matka bydlela v luxusním podkrovním bytě o několik pater výš.

Odpověď přišla za několik sekund. „Sascho, máš vypnutou obrazovku.“

„Nevšimla jsem si,“ zalhala Sascha. „Počkej chvíli.“ Předstírala, že věc řeší, pak se rozvážně nadechla. „Asi se porouchala. Zavolám technika, aby se na to podíval.“

„Proč voláš?“

„Bohužel budu muset zrušit naši večeři. Dostala jsem od Lucase Huntera nějaké dokumenty a chci si je před příštím setkáním nastudovat.“

„Na měňavce neztrácí čas. Uvidíme se zítra odpoledne na poradě. Dobrou noc.“

„Dobrou noc, matko.“ Rozloučila se už jen s vypnutou linkou. Nikita se k ní chovala zhruba stejně mateřsky jako počítač, který se staral o byt. Bylo to tak odjakživa, přesto to Saschu rozesmutnilo. Jenže dnes večer byl smutek pohřbený pod mnohem nebezpečnějšími emocemi.

Ještě se ani nestačila pořádně uklidnit, když se panel rozezněl tónem příchozího hovoru. Jelikož byla funkce identifikace volajícího vypnuta společně s obrazovkou, Sascha neměla možnost zjistit, kdo to je. „Sascha Duncanová,“ představila se a pokoušela se nezpanikařit, když si uvědomila, že to může být opět Nikita, která si své rozhodnutí rozmyslela.

„Zdravím, Sascho.“

Téměř se jí podlomila kolena, když uslyšela ten medový hlas, který nyní místo vrčení připomínal spíš vrnění. „Pane Huntere.“

„Říkejte mi Lucasi. Jsme teď koneckonců kolegové.“

„Kvůli čemu voláte?“ Mohutnou citovou bouři teď mohlo utišit jedině nevlídné a praktické chování typické pro Psye.

„Nevidím vás, Sascho.“

„Nefunguje mi obrazovka.“

„To není právě efektivní.“ Bylo to pobavení, které zaslechla v jeho hlase?

„Předpokládám, že si nechcete jen popovídat?“

„Chtěl jsem vás pozvat na zítřejší schůzku s projektanty.“ Hlas měl sametový.

Sascha netušila, jestli Lucasova slova znějí jako pozvání ke hříchu vždycky, nebo jestli to dělá naschvál, aby ji rozrušil. Co ji doopravdy rozrušilo, byla ta představa. Stačilo, aby jen pojal podezření, že s ní něco není v pořádku, a mohla si začít psát rozsudek smrti. Internace ve Středisku se v podstatě rovnala smrti, i když člověk zůstal naživu.

„Čas?“ Pevně si objala pažemi hrudník a přiměla hlas, aby se zklidnil.

Psyové si dávali obrovský pozor, aby okolní svět nikdy nezaznamenal jejich nedokonalé, poškozené jedince. Když Rada někoho poslala do Střediska na rehabilitaci, oběť neměla šanci.

„Sedm třicet. Vyhovuje vám to?“

Jak jen to dokázal, že i nejoficiálnější pozvání znělo z jeho úst jako nefalšované svádění?

Možná to bylo celé jen v její hlavě– možná už definitivněztrácela sebekontrolu. „Místo?“

„Moje kancelář. Víte, kde to je?“

„Samozřejmě.“ DarkRiverové si zřídili obchodní centrálu ve středně velké kancelářské budově nedaleko rušné čínské čtvrti.

„Budu tam.“

„Budu čekat.“

Jejím zostřeným smyslům to spíš než jako slib znělo jako hrozba.

Info o knize:
Autor: Nalini Singh
Originální název: Slave to Sensation
Nakladatel: FANTOM Print
Formát: 145×205 mm
Vazba: brož.
Počet stran: 256
Cena: 249 Kč

O autorce:
Nalini Singh
Narodila se v roce 1977 na Fidži, vyrůstala na Novém Zélandu, následně žila a pracovala tři roky v Japonsku, během nichž si udělala čas i na důkladné procestování Asie. V současnosti ji naleznete opět na ostrovech, na nichž se točila kultovní fantasy trilogie Pán prstenů režiséra Petera Jacksona.
Nalini Singh se živila jako právnička, knihovnice, učitelka angličtiny a pracovala také v cukrářském odvětví (ne nutně v tomto pořadí). Jakožto spisovatelka má na svém kontě pět románů z edice Harlequin (Desert Warrior, Bound by Marriage aj.), které ještě postrádají fantastické prvky. Prorazila až se sériemi paranormálních romancí Guild Hunter, která využívá tematiku andělských bytostí, a zejména s dosud třináctidilnými Psyi / měňavci, jež zahájil právě autorčin první česky vydaný román Otrokyně citů (2006).