Dranor – 1. část

Příběh démona Dranora a jeho upíří rodiny.

Mé jméno je Gromjan a jsem poslední z trpasličích knížat. To mi dávalo velkou moc, po které jsem netoužil. Nechtěl jsem panovat, prahl jsem jen po pomstě na upírech. Možnost se nám ale naskytla až nyní. Lidé se vzbouřili proti upírům a chtěli je zničit. My jim pomáhat nebudeme, jen využijeme zmatku a uneseme prince, syna královny upírů. Alia nechala své dítě v Aganty a sama šla válčit do vzdálených zemí, proto se její moc tady oslabila. Stejně tak opadl i strach z její moci.

Procházel jsem říší Gvandamur a hledal cestu pro svou malou armádu. Pokud se tak dá padesáti trpaslíkům říkat. Hlučné kroky se rozléhaly chodbami padlé trpasličí říše. Upíři zničili všechno, co mohli.

Vyšel jsem na sluneční světlo a spatřil malou pevnost, kde malého prince ukrývali. Lidské jednotky byly na místě a připravovaly se k útoku. Rozběhli jsme se přímo k nim a ve výšce mávali malým praporem, aby věděli, kdo se k nim blíží. Vyděšení lidé by jinak mohli zaútočit i na nás.

Jeden z mužů přišel blíže ke mně a dal se do řeči. „Zdravím přátele trpaslíky, jmenuji se Oreas, jsem rád, že jste přišli. Dnes svrhneme další pevnost upírů.“

Hlavou mi běžela spousta slov. Odkdy jsme přátelé lidí a odkdy jim pomáháme? To jsem nevěděl, ale nechtěl jsem se pouštět do hádek. Místo toho jsem tedy sáhl po přátelštějších slovech.

„Já jsem kníže Gromjan. Máme společné nepřátelé, tím to začíná i končí. Dnes je zničíme a potom bude vše, tak jak má být.“

Muž přede mnou mávl na svoje muže a jejich řady se daly do pohybu. Upíři brzy začali s odpalováním, vzduchem létaly šípy a kameny. Sám jsem věřil tomu, že upíři zvítězí, ale na tom nezáleželo. Splníme svůj úkol a odejdeme. Upírka se za únos syna bude chtít pomstít a to bude její smrt.

Lidé ani elfové nevěděli, že se trpaslíci zajímají o magii už stovky let. Měli jsme tak zbraně, o kterých okolní národy nic netušily.

Lidští vojáci prolomily hradby upírů. Dal jsem rozkaz k útoku  a rychle jsme se dostali k průlomu. Vytasil jsem sekeru a ohnal se po nejbližším upírovi. Čepel prošla koleny a usekla mu obě nohy. Zbylé torzo se skácelo na zem a škubalo sebou. Botou jsem upírovi rozdrtil hlavu a pokračoval dál.

Se třemi trpaslíky jsem se dostal do pevnosti. Nemuseli jsme se domlouvat, věděli jsme, co máme dělat. Zabil jsem dalšího upíra, který se nám naivně postavil do cesty.

Doběhly jsme až k velkému domu uprostřed pevnosti a sekerou zničili dveře. Uvnitř stála skupina upírů a chránila malé dítě.

Sledoval jsem tu odpornou bytost s bílou kůží. Takto by dítě vypadat nemělo, nechápal jsem, s čím se vlastně Alia dala dohromady. Někdo tvrdil, že je to dítě upírů, jiní říkali, že démonů. Nevěděl jsem, čemu mám sám věřit.

Upíři se s námi pustili do boje. Sekerou jsem jednomu z nich usekl ruce, dalšího jsem připravil o mužství. Podle řevu ho to bolelo stejně jako člověka. Slyšel jsem, že upíři necítí bolest, asi to ale nebyla pravda. Děti noci ale byly až příliš rychlé, jeden z trpaslíků padl na zem. Ohnal jsem se sekerou a zabil dalšího upíra, tak jsem se ocitl přímo u kolébky s dítětem.

Ruce mi cukaly, když jsem se ho dotýkal. Kolem krku jsem mu dal řetízek, který brzdil jeho magickou moc a také mě nemohl vysát. Tím jsem dítě připravil o všechny zbraně. Chytil jsem Dranora do náruče a vyběhl s ním ven.

Upíři začali něco křičet a ukazovali na mě. Běžel jsem ještě rychleji, nechtěl jsem poznat na vlastní kůži, co by se mnou udělali, kdyby mě chytili. Chtěl jsem unést jejich prince, a to se neodpouští. Na pomalou smrt bych si mohl nechat zajít chuť.

Proběhl jsem zničenou bránou a pokračoval dál. Za mnou běželo několik trpaslíků. Moje rudé vousy vlály za mnou jako plameny, slyšel jsem cinkání ozdob, které jsem v nich měl. Vypadalo to, že lidé nakonec zvítězí, pomohli jsme jim k tomu, zbytek už by mohli zvládnout sami.

Jeden z trpaslíků vykřikl a skácel se k zemi. Udělal jsem chybu, na kterou se naši vojáci připravují od malička. Zastavil jsem se a otočil za křikem.

Jel k nám upír na koni a střílel z malého luku. Zapřel jsem se o zem a popadl sekeru. Upír dojel až ke mně a vystřelil. Uhnul jsem a ohnal se svou zbraní. Čepel přeťala nohy koně a on i jeho jezdec spadli na zem. Od hlavy až k patě mě postříkala tmavá krev. Upír přede mnou vytasil meč a připravil se k útoku. V ten okamžik jeho svaly ochably a padl mrtvá na zem. Přímo za jeho zády stál trpaslík Gamli a usmíval se. Nezamlouval se mi jeho způsob boje, ale v tuhle chvíli mi nejspíše zachránil život. V jedné ruce jsem držel dítě a v druhé sekeru, tak se nedalo bojovat.

V dálce jsem spatřil hořící město upírů, nikde ale nebylo vidět vojáky. Nejspíše už bylo po všem. Otočil jsem se a pokračoval v pochodu, rychle jsme se dostaly do chodeb padlé trpasličí říše.

Dranora nezabijeme, ale budeme jej věznit v našem novém městě. Alia tak může navěky zuřit ve svém městě a k ničemu jí to nebude.

Poučili jsme se z předešlých chyb a svoje novém město postavili v jeskyních. Oko neznámého pozorovatele vchod nemohlo najít. Náš národ se nevyhnul řadě pověr, například prý nesnášíme vodu. Pravdou bylo jen to, že se k ní dostaneme málokdy, protože žijeme v horách.

Došli jsme k našemu cíli, k Soumračnému jezeru. Trpaslíci chytali do rukou velké kusy a skákali do vody. Popadl jsem nejbližší balvan a přivázal si jej lanem k pasu. Oběma rukama jsem chytil Dranora a skočil do vody. Studená voda mě okamžitě pohltila. Za pár okamžiků nikdo nepozná, že tu někdy nějací trpaslíci byli.

Dno jezera se rychle zužovalo, až skončilo malým vodopádem. Spadli jsem do malého podzemního rybníka a vyplavali na hladinu.

Podíval jsem se na Dranora, ale dítěti se nestalo vůbec nic. Upíři se nemohli utopit, přesto jsem se bál, jestli cestu přežije. Pokračovali jsme dál malou jeskyní.

Zlatnice byla jen pár desítek kroků od nás. Zatím to byly jen malé komůrky vytesané do skály, ale to se brzy změní. Naši kameníci pracovali každý den na nových věcech. Došel jsem ke svému domečku a propustil své společníky.

Dítě jsem položil do připravené kolébky a sledoval jeho pohyby. Opravdu vypadalo jako dítě démona a upíra. Malé špičaté zuby, dokonce na holé hlavě byly vidět zárodky ostnů, které porostou na hlavě. Stala by se z něj dokonalá zbraň upírů, kdyby u nich zůstal. Nyní ho vychováme my, podle našich měřítek.