Připoutaný milenec – 16. část (Bratrstvo černé dýky ff)

Fan-fikce / 4.10.2013 /

Závěr fanfiction k sérii Bratrstvo černé dýky
18+
(předchozí díly)

„Přísahám, že jestli tě chytím, zakroutím ti krkem! Ty jedna mrňavá, uječená, hysterická holko! Otevři ty dveře!“
„Jestli si myslíš, že tě sem pustím, abys na mě mohl ječet tváří v tvář a prskat na mě, tak se pleteš!“
„Odemkni ty dveře, nebo je vyrazím!“
„Jo? Vážně si myslíš, že někdo bude uprostřed noci ochotnej přijet a namontovat nový dveře? Nebude! Takže jestli chceš spát v otevřený ložnici, tak je klidně vyraž, ty horká hlavo!“
„Mně je jedno, jestli mě Butch uvidí nahýho!“
„Mně je taky jedno, jestli mě Butch uvidí nahou!“
„Ajej,“ zabručel Butch. „Neměl bych zamknout?“
„Cos to řekla?! Jestli zjistím, že ses před ním producírovala nahá, tak tě zamknu a už nikdy neuvidíš nikoho jinýho než mě!“
„On ti nic neudělá,“ uklidňovala svého hellrena Marissa.
„No jasně, zavřít mě někam jako zvíře, to by se ti líbilo, ty prevíte!“
„Tobě by se to taky líbilo, jen se neboj!“
„Vidíš? Za chvíli to bude v pohodě,“ usmála se.
„Já fakt nevím, že je to baví,“ ušklíbl se Butch. Véčka se hádala často. Ne denně, nejspíš asi ne obden, ale často. Byli přitom velmi hlasití a snadno zapomínali, že nejsou v Doupěti sami. Párkrát už dokonce létalo nádobí a jednou Vee vytopila koupelnu, protože se z ní snažila Vishouse vyhnat proudem ledové vody. Křičeli na sebe, vyhrožovali si a vypadalo to, že až se k sobě dostanou, zabijou se.
„Ty úchyláku jeden hnusnej!“
„Odemkni a já ti to zatraceně podrobně ukážu, ty mrcho!“
„Odemknu, až uznáš, že jsi starej tupec, co nerozumí počítačům!“
„Cože mu to provedla? Nějak jsem to z toho jejího rozesmátého vysvětlování nepochopila,“ přiznala Marissa.
„Udělala fotku plochy, dala mu ji jako tapetu a schovala všechny ikony. Takže V zuřivě klikal, ale nic se mu neotevíralo. Je to docela dětinskej vtípek ze základky, ale zabralo to,“ vysvětlil Butch. Marissa se rozhihňala a pak řekla:
„Kdyby mu na Hračky sáhl kdokoliv jiný, tak ho zabije, co?“
„Rozhodně,“ souhlasil Butch. A pak si uvědomil, že je ticho. Překvapeně zvedl obočí. Marissa se postavila a zaposlouchala se.
„Jo, dobrý,“ usmála se. „Nezabil ji.“ Vůně, která se o pár minut později začala šířit do obývacího pokoje, je jen utvrdila v tom, že Veronica je v pořádku. Potom se přidaly vzdechy a steny a to už bylo jasné, že Vee to i tentokrát prošlo.
„Vadilo by ti, kdybychom se přestěhovali do jedné z ložnic v Sídle? Tak nějak… se pokaždý bojím, že se nestihnou dostat k tomu usmiřování a něco si provedou,“ přiznal Butch. „Koho by napadlo, že se oba budou chovat jako italskej páreček? V tam nějakou dobu žil, ale Veronica má k Itálii nejblíž, když jí pizzu.“
„Nebude to vadit Vishousovi? Myslím, jestli ho nebude mrzet, že tě tu nebude mít,“ přemýšlela Marissa nahlas. Butch se uchechtl:
„Jsem si jistej, že se mu uleví, protože nebude hrozit, že uvidím Vee málo oblečenou.“
„Dobrá,“ zavrněla Marissa. „Jen ty a já, chm?“
„A bratři, jejich ženy, Fritz a jeho partička…“ řekl trochu nabroušeně Butch. „Někdy závidím Wrathovi a Beth, že se prostě na pár dní seberou a odjednou do toho domu ve městě.“
„Tak si taky koupíme dům ve městě,“ navrhla Marissa.
„Nebo chatičku v horách,“ navrhl Butch. „Jen ty, já, hořící krb a široko daleko nikdo…“
„Ty víš, jak mě vzrušit,“ zamumlala Marissa se rty přitisknutými na Butchův krk. Zanedlouho  obývák přetékal vázacími vůněmi.
***
„Stejně nechápu, proč se pořád štěkáte,“ přiznal zamyšleně Rhage. „A ryjete do sebe, ty ji pořád provokuješ, ona ti to vrací… Co na tom máte?“
„Vím já?“ trhl ramenem Vishous a nakoukl do tmavého dvora za železářstvím. Vzduch byl čistý.
„Je to divný, víš? Vždycky jsem si myslel, že nemáš rád chytrý a samostatný ženský.“
„To není pravda,“ bránil se V. „Všechny shellan jsou chytré, samostatné a úchvatné. Nic proti nim nemám, naopak, vážím si jich.“
„No to jo. Kdybys je neměl v úctě, dávno bys byl pod drnem, to přece víš. Spíš jsem to myslel tak, že ty tvoje ženský předtím byly…“
„Předtím nebyly žádný moje ženský,“ utnul ho Vishous ledově.
„Oukej, tak já budu radši zticha,“ stáhnul se Rhage a nakoukl do uzounké uličky vedle garáže. Skoro půl bloku šli oba mlčky a všímali si jen okolí.
„Náhodou je to zábavný,“ promluvil náhle V.
„Co přesně?“
„Hádat se s ní. Oba víme, že to ten druhý nemyslí vážně. Je to prostě sranda. Taková předehra.“
„Hou hou! Tohle už asi nechci slyšet!“ bránil se Rhage. Vishous zamumlal nelichotivou nadávku a vtáhl z kapsy stříbrné pouzdro na cigarety, aby si mohl jednu zapálit.
„Já už to prostě přestal řešit. Stejně bych s tím nic nenadělal. Zkoušel jsem to, jenže to nebylo k ničemu. Tak to prostě beru tak, jak to přichází.“
„Ty vole, nefilozofuj pořád takhle. Prostě máš shellan, tak za tu buď vděčnej. A teď máš i prázdnej barák, takže si můžeš udělat z Butchova pokoje trucovnu, ne?“ přemítal Rhage.
„Chm,“ udělal V.
„Ne? Co chm?“
„Zabrala si ho Vee,“ přiznal.
Rhage se rozchechtal. „Ty jsi normální podpantoflák!“
„Jdi do prdele!“
„Ale to je dobře! Všichni jsme podpantofláci! A je to skvělý!“
„Sklapni, nebo přísahám, že zařídím, abychom se my dva už nikdy v životě nepotkali na hlídce!“
„Ale no tak.“ Rhage předvedl svůj zářivý úsměv a přiblížil se k Vishousovi, aby ho mohl drcnout ramenem. „Stýskalo by se ti po mně.“
„Nikdy,“ zavrtěl hlavou Vihsous.
„Jen se nedělej,“ nedal se Rhage. Další kočkování ale bylo přerušeno slabým závanem mýdlové vůně dětského pudru. Oba bojovníci se napřímili a okamžitě zbystřili. Vishous zahodil cigaretu a zabručel:
„To jsem si mohl myslet. Sotva jsem si zapálil.“
„Ty se na to těšíš, kámo,“ ujistil ho Rhage.
„No to si piš,“ souhlasil V.
Nemohl se dočkat, až toho bezduchého nebo ty bezduché vystopují a zničí. Škoda, že Butch byl dnes doma; mohl by je odstranit navždy, nejen vrátit Omegovi. Ale i tohle je lepší než nic – a navíc se přitom upír moc hezky odreaguje.
Tedy většinou. Tentokrát to nebyl právě nedělní piknik.
„Do hajzlu,“ zopakoval Vishous a zněl překvapeně. Nevěděl, jestli si má držet dlaň přitisknutou na čele, které mu rozčísla špička nože a ze kterého teklo obrovské množství krve, nebo na stehně, kterým mu proletěla kulka. Minula sice kost i tepnu, ale díra po ní bolela pekelně. A ještě tu byl Rhage ve své ještěrkoidní podobě. Proměnil se, když zahlédl nůž bezduchého u hlavy Vishouse – a pravděpodobně se tak postaral o to, že V měl rozříznuté čelo a ne krk, protože bezduchý se lekl Rhageovy přeměny. Ted si pochutnával na posledním bezduchém a zvuky, které přitom vydával, nedělaly Vishousovi úplně dobře.
„Mary ti nakope prdel, až zjistí, co všechno jsi sežral!“ houkl za roh. Nebál se tý příšery; zklidnila se ve chvíli, kdy ji Rhage přijal za svou. Jen se tam se dvěma otevřenými zraněními nechtěl motat, aby ta potvora nedostala chuť ho třeba oblíznout nebo ochutnat. Otřel si z čela krev, pak ruku na chvíli připlácl ke stehnu a tou druhou vydoloval z kapsy pouzdro. Tohle chce cigaretu, rozhodně. Pak už jen počká, až se Rhage přemění zpátky a až se objeví Phury s autem, aby mohli přežranýho Hollywooda dovézt domů. Nemohl se dočkat toho, až si pár stehy zašije čelo, aby se rychleji zahojilo, a podívá se, jakou škodu přesně napáchala ta kulka ve stehně. A pak se napije a lehne si a vyspí se z toho…
„Do prdele!“ zaklel procítěně. A pak znovu. A ještě jednou.
Veronica ho zabije. Jestli ho uvidí takhle…
V návalu osvícení vytáhl mobil a vytočil její číslo. Možná není doma. Třeba je s Marissou v Bezpečném domově. Ne, Marissa s Butchem jsou někde pryč, zatraceně. Tak třeba s Mary v Domově? To by bylo mnohem lepší, protože Mary by neviděla Rhage v tom nejhorším stavu a starala by se o něj až teprve po svém návratu…
„Ale ale,“ ozvalo se v mobilu a Vishous se přistihl, že i přes ránu na čele, průstřel nohy a rádoby dinosaura za zády cítí při zvuku jejího hlasu vzrušení. „Už se ti po mně stýská?“
„Moc,“ řekl. Nelhal. „Chtěl jsem se jen zeptat, jestli třeba nechceš… hm… něco přivézt? Nemáš na něco chuť?“ Teď lhal, a navíc měl chuť si zavrtat prst do té díry v noze za to, jakou debilitu vymyslel. Co když řekne, že chce nějaké jídlo? Jak to asi bude obstarávat, do prdele? S ksichtem od krve?! Měl pocit, že jakmile je Vee někde poblíž, razantně mu klesá IQ. A teď na něj takhle působila i po telefonu, no výborně.
„Jé, ty jsi zlato,“ broukla. Přistihl se, že se začíná přiblble culit. „Ale není potřeba nic vozit. Zrovna dávám zapéct tacos, hrozně úžasně voní. Fritz mi sice nechtěl dát maso a tvrdil, že je pro nás vyrobí sám, ale nakonec jsem vyhrála.“
„Jé,“ udělal Vishous totálně dojatě. Jeho shellan mu vaří. No dobře, oficiálně není jeho shellan, protože ještě nebyl obřad; nějak zatím nenašel odvahu k tomu, aby se jí na něco takového zeptal. Ale byla jeho. A teď mu vaří.
„Když budeš hodnej, kousek ti nechám,“ slíbila mu. Chtěl jí říct, že když bude hodná ona, dovolí jí, aby dnes byla nahoře, jenže právě ten okamžik si vybrala Rhageova potvorka k tomu, aby se objevila zpoza rohu a s mohutným  smrdutým krknutí vyplivla k Vishousovým nohám botu.
„Ale do hajzlu,“ udělal V znehcuceně.
„Co to bylo?“ zbystřila Vee.
„Nic?“ zkusil to. Rhage ve své zvířecí podobě zařval a vzápětí se se zábleskem světla přeměnil do lidské podoby.
„Musím končit,“ vyhrkl Vishous. Ignoroval Veeiny vyděšené otázky a zaklapl mobil.
Dřepl si k Rhageovi a hodil přes něj svou bundu. „Budeš si s sebou nosit baťůžek s dekou, vole,“ oznámil mu.
Rhage se pokusil usmát, ale právě teď se necítil moc dobře a na nějakou dobu nebyl pánem vlastních svalů. Vishous kněmu konejšivě mluvil, otíral si krev z očí a v duchu řešil, jak je možné, že se děsí toho, co mu provede malá holka, kterou si nastěhoval domů.
***
Byl to sotva měsíc od její první a do dnešního dne zároveň poslední návštěvy ZeroSum. Koho by tenkrát napadlo, že jí jeden večer změní celý život. Dneska koncertovali v klubu Mortal Vombat a Vee byla doslova nadšená. Kluky neviděla celou tu dobu, Sahvage s ní byl v kontaktu denně, ale vídali se tak jednou, dvakrát týdně. Dnes je pro sebe měla na celý večer, možná celou noc. A hodlala si ten mejdan pořádně užít.
Pokud se jí podaří dělat, že nevidí Vishousovy nabroušené pohledy. Byla ráda, že tu byl. Nedovedla to vysvětlit, ale prostě se cítila mnohem líp, bezpečněji, jistěji, když věděla, že on je ve stejné místnosti. A poznala to, aniž by ho musela vidět. I dnes dorazil později než ona, a Vee přesně poznala okamžik, kdy vstoupil do klubu. Teď tu měla oba nejdůležitější muže svého života a k tomu bezva mejdan. Škoda jen, že Vishous se nebavil a jen chladil okolí vlnami vzteku, kdykoliv měl pocit, že se k Vee někdo přiblížil víc, než je vhodné.
Milovala to. Lichotilo jí to.
Byla cvok.
Pořád bojovala se Sahvovými přehnaně ochranitelskými pudy a nesnášela jakékoliv omezování. Nesnášela žárlivce, neměla ráda lidi s přehnaně majetnickými pudy.
A teď měla chlapa, který měl všechny tyhle vlastnosti v nejhorší možné variantě. A jí to dělalo vážně dobře.
Měla v plánu ho dnes večer trochu zlobit a provokovat. Ale k vlastnímu překvapení zjistila, že se jí nechce ho mučit. Prostě úplně vyměkla.
Jakmile se kluci zvedli a šli si připravit nástroje, Vee popadla zbytek svého pití a vydala se ke stolu u nouzového východu. Butch se na ni vesele zubil, Vishous se snažil tvářit neutrálně, ale dobře si uvědomovala jeho napětí.
„Máte tu volno, hoši?“ zeptala se. Nečekala na odpověď a posadila se tak těsně vedle toho velkého, nabručeného upíra, že se ho dotýkala celou levou stranou těla. A pořád jí to přišlo málo. Měla chuť se mu nacpat na klín a zabořit mu hlavu pod bradu, nechat se obejmout a být chráněná jeho tělem a teplem prakticky ze všech stran. A od téhle touhy byl už jen kousíček k té další touze, protože jakmile by byla schovaná v jeho náruči, nevydržela by dlouho jen tak sedět a tulit se. Musela by se přesvědčit, že jeho pokožka pořád chutná tak skvěle. Jen trošičku, jen na bradě, na tom místě mezi vousy a spodním rtem…
„Jestli toho okamžitě nenecháš, tak tě odsud odnesu a neuslyšíš koncert,“ řekl Vishous hlubokým hlasem, jehož dunění vnímala až v kostech.
„Já nic nedělám,“ bránila se automaticky a spokojeně se usmívala. Došlo jí, že V přesně cítí, co se jí  zrovna teď honí hlavou. Možná k němu zabloudila i nějaká hlasitá myšlenka, představa. Sevřela si dlaně mezi stehny, aby odolala nutkání tlapkat špičkami prstů po Vishousovi, a rozhodla se, že vydrží do konce koncertu. A pak ho zatáhne do jedný z těch koupelen, co tu Rehv má. Bude to vzrušující, příchuť zakázaného ovoce…
Když ji V popadl a vlekl od stolu dozadu, došlo jí, že takhle představa se k němu rozhodně dostala.
„Co to děláš?“ zeptala se pobaveně. Neodpověděl. Kolem jednoho z bodyguardů ji odvedl za dveře, které oddělovaly to hříšné zázemí od VIP salónku. Pak zkusil kliku první soukromé místnůstky a rozladněně zavrčel, když zjistil, že je zamčená.
„Nechtěli jsme si užít koncert?“ pošťuchovala ho Vee. Druhé dveře byly odemčené. Než stihla mrknout, seděla na umyvadle a V se procpal mezi jejími stehny tak blízko k ní, jak to jen šlo.
„Já ti ukážu takovej koncert, že tě odsud budu muset unést!“ řekl jí zdánlivě klidně.
„Tak jo,“ vydechla. Nemohla mu přece nechat poslední slovo.
***
Vishous se probral, aniž by si uvědomoval, co přesně ho vzbudilo. V ložnici byla tma; byl ještě den a rolety sem nepouštěly ani paprsek světla. Vee klidně a hluboce oddechovala a v Doupěti bylo naprosté ticho. Tak proč je vzhůru? Necítil žádné nezepečí, neměl pocit, že by se stalo něco některému z bratrů. Ale stejně si byl jistý, že se něco děje. A frustrovalo ho, že mu to uniká.
Otočil se na bok a přisunul se k Vee. Byla teplá, měkká, voňavá. Položil si hlavu těsně vedle jejího krku, aby mohl vdechovat její vůni a poslouchat její tep.
A v tu chvíli mu to došlo. Zbrkle se posadil a nevěděl, jestli má ječet radostí nebo brečet úlevou. Byla to ta vůně, to ho vzbudilo. Znal Veroničinu vůni líp než cokoliv na světě; byl na ni vyladěný a dokázal by ji rozeznat mezi tisícem jiných. Byla to vůně jeho života. A teď se kdesi hluboko v nejspodnějších patrech té vůně objevilo něco nového. Něco sladkého. Tajemného. Lehoučký podtón, který, když se na něj teď zaměřil, způsobil, že se jeho špičáky vysunuly a bolestivě pulsovaly.
Biologické hodiny ve Veeině těle sepnuly. Začala se připravovat na přeměnu.
Vishous sklonil hlavu a v duchu poděkoval Stvořitelce. Na konci modlitby ve Staré řeči se mu v hlavě začaly množit otázky a hlavně strach související s přeměnou. Věděl, že tohle ještě není žádná výhra. Věděl, jak vysoká je pravděpodobnost, že se něco stane. I kdyby odteď s Veronicou trávil každou minutu, aby byl u ní hned, jakmile přeměna začne, nebylo jisté, že všechno dopadne, tak jak má. Cítil, že začíná panikařit, ale pak jeho mozek zpomalil, otupěl. V chtěl zaklít, protože věděl, co se děje. A nechtěl, rozhodně nechtěl vidět, co mu zrovna teď jeho prokletí chce ukázat. Ale odpor byl marný; pravá zornička se mu rozšířila tak, že zabrala celou plochu duhovky. Vize začala.
Viděl Vee. Vypadala jinak. Byla nádherná. Vlasy měla blond, její pokožka doslova zářila a její oči najednou vypadaly úplně jinak. Jako lesklé smaragdy. Vishousovi vyhrkly slzy. Dokáže to. Ona to dokáže.
Obraz, který viděl, se změnil. Jako by od ní couval pryč, i když se tomu podvědomě bránil. Jak se rozšiřoval záběr jeho očí, viděl kromě jejího obličeje i její krk, pak výstřih, který vypadal zvláštně, protože byl cize plný. O nádech později Vihsous spatřil v její náruči dítě. Měl pocit, že se nedokáže nadechnout, ale vize pořád ještě nekončila. Když udělal další pomyslný krok dozadu, ukázala se před ním celá Veronica. Seděla na posteli, držela dítě a usmívala se. A vedle ní, ve flanelovém pyžamu s kytičkami, seděla černovlasá holčička. Měla jeho oči a její úsměv. Vishous si byl jistý, že je jí necelých pět.
Vize skončila – najednou byl zase v tmavém pokoji ve ztichlém Doupěti, Veronica vedle něj tiše oddechovala. Brečel. Nedalo se to ukočírovat. Uvnitř se mu všechno svíralo dojetím, nadšením a pocitem, který ho drtil jako balvan a zároveň mu dával křídla.
„Co se děje?“ Těmi nechlapskými vzlyky a škytáním probral Vee, která rozsvítila lampičku a vyděšeně pozorovala fňukající hromádku, ve kterou se proměnil. Zavrtěl hlavou, utřel si obličej a popotáhl nosem.
„Měl jsi vizi,“ hlesla.
Přikývl. A pak ji objal, přitiskl k sobě a mačkal ji asi víc, než bylo příjemné. Ale nemohl si pomoct.
„V, lásko,“ zašeptala Veronica ustaraně. „Je to moc špatný?“
„Jo,“ uculil se s nosem zabořeným do zatím ještě černých vlasů. „Jen tak se tě nezbavím.“

KONEC

Původně vyšlo na webu bez-hranic.cz

Jeden komentář

  • Renča 4.10.2013na7.49

    Děkuju Nebrasce za skvělou povídku, u které jsem se hlavně dobře bavila a často šíleně tlemila :) Dřív jsem si nenašla čas přečíst to na BH celé, takže jsem to četla až takhle postupně, jak jsem to nahazovala na web.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít