Rachel Caine: Ples mrtvých dívek
V prvním díle série o Upírech z Morganville se mladá Claire Danversová přesvědčila o tom, jak nebezpečným místem pro život se na pohled klidné univerzitní město může stát, jakmile odhalíte jeho nejstřeženější tajemství – celé ho ovládají nemrtví. Vědet a denně prožívat na vlastní kůži jsou však dvě naprosto odlišné věci.
Druhý díl morganvillské série navazuje přesně v momentu, kde úvodní Prokletý dům náhle skončil. Hlavní postavy se nemění, zato přibývá několik nových. Šestnáctiletá Claire směnila prostředí univerzitního kampusu za bydlení ve starém domě chráněném Zakladatelkou a spolu se svými spolubydlícími, bouřlivákem Shanem, gotičkou Evou a záhadným Michaelem od té chvíle řeší hromadu problémů, které na ně spadly v okamžiku, kdy se neúmyslně zapletli do vysoké upíří mocenské hry.
Claire už nikdy nebude žít jako předtím, ať se snaží trvat na své předchozí ustálené studentské rutině jakkoliv tvrdohlavě. Návrat Shanova otce, lovce upírů zdrceného ztrátou ženy a dcery, ovládaného pouze myšlenkou na pomstu a odstranění všech upírů ve městě jednou provždy, jí však nakonec otevře oči. Hloubka toho, kolik bude muset obětovat pro záchranu kluka, kterého začíná mít doopravdy ráda, ze spárů nemrtvých i jeho vlastního fanatického otce, se pak naplno ukáže ve vygradovaném závěru.
Při čtení Upírů z Morganville si stále dokola pokládám otázku, proč je pro mě právě tahle série jiná a lepší než všechny ostatní young adults řady s krvesaji v hlavní roli a nekonečným počtem dílů v zásobě. Rachel Caine pravidelně přichází s dobrými nápady, razantními dějovými zvraty a nezapomíná ani na drobnosti a vtipy (upíří policajti Hans a Gretchen nebo snad Jeníček s Mařenkou?), na druhou stranu její styl psaní není úplně oslnivý a vytvořila čtveřici hlavních hrdinů, s jakými se jde těžko ztotožnit. Co v sobě nemají hlavní postavy, naštěstí napravují ty vedlejší. Pátrání po motivech chladné vládkyně města Amélie a na první pohled tak příjemného Olivera nebo soucit s mladým upírem Samem, který dává slovu osamělost docela nový rozměr, stále udržují moji pozornost.
Ples mrtvých dívek není špatná, ale zároveň ani objevná knížka. Kdo by od ní ovšem něco takového očekával, zabloudil do téhle kategorie fantasy nejspíš náhodou. Příběh začíná téměř uprostřed věty a končí zásadním rozhodnutím, které sice navnadí na pokračování, ale dohromady nesváže ani zdaleka všechny volné konce postupně do děje rozhozené. Zkouškou trpělivosti bývá nelogičnost jednání hlavních postav místy vypadávajících ze svých charakterů.
Samostatnou kapitolu představuje hlavní hrdinka Claire, nadprůměrně chytrá a svědomitá dívka, stále však příliš mladá na to, aby pravidelně zachraňovala situaci. Její pozvolné pronikání do zákonitostí upíří společnosti a poznání, že nikoho, ani zdánlivá monstra, není možné vidět jen v odstínech té nejhlubší černé, obzvláště tváří v tvář bezdůvodné krutosti a bezcitnosti obyčejných lidí, patří naopak k nejlepším momentům knihy. Claire postupně ztrácí nevinnost a naivitu, jinak by ani na bojišti, jakým se Morganville stává, nemohla přežít. Návštěva titulního Plesu mrtvých dívek v ní zanechá smíšené pocity, nakonec tu ale získá, pro co přišla. Stejné dojmy provází i samotné čtení, za předpokladu, že to stačí, nezbývá než přijmout pozvání do Půlnoční uličky, kde už čeká záhadný Myrnin.
Vydal: Brokilon, 2013.
Díky za recenzi, Sevi.
Mně Claire přijde jako hodně sympatická hrdinka a vůbec mi nepřijde, že by byl problém se s ní ztotožnit, nebo spíš mi na ní hodně záleží, takže mě zajímá, jak přežije tu kterou situaci, do které se dostane. A jak se děj strašně žene kupředu, tak jsem si asi ani nevšimla toho, že by to bylo občas nelogické :) Asi se hodně nechávám strhnout rychlým tempem nebo co.
Tím, jak mám načtenou sérii dopředu, pro mě počáteční díly, kdy se všechno teprve rozjíždí, představují problém a beru je nejspíš přísněji, než by si zasloužily, ale stejně si u hodnocení Claire a spol. nemůžu pomoct. Každopádně je skvělé, že u nás Ples vyšel. Půlnoční ulička uvede Myrnina a na tom zase hodně záleží mně, každý si zkrátka na Morganville musí najít to svoje.
jj, Myrnin se zdá jako slibná figurka :)
Mně jako postava, co „vypadává z role“, připadá spíš Oliver; on je ten, u něhož nikdy nevím, co čekat, o co mu vlastně jde; ale tak mám za sebou teprve tři díly, tak třeba se to s ním později nějak utřepe :)
Myrnin je důležitý – žádná figurka! :)
Oliver má dost dlouhou minulost na to, aby bral svojí existenci jako jednu velkou hru o moc a podle toho se i choval. Ale je pravda, že mi občas přijde šílenější než Myrnin. Jednou pomůže, jindy skoro zabije.