Darren Shan: Sága Lartena Hroozleyho – Zrození zabijáka

Larten Hroozley tvrdě pracuje už od osmi let v továrně na hedvábí, kde musí spolu se svým bratrancem snášet násilnické chování předáka Traze. Když se Traz jednoho dne zase rozvzteklí a napadne Lartenova bratrance Vura, Larten se neudrží a bratrance začne bránit. Hrůzný konflikt ukončí předákova smrt. A Larten, který Traze zabil, musí urychleně zmizet. Na útěku se kvůli nepřízni počasí rozhodne schovat na hřbitově a přenocovat v kryptě. Tam narazí na záhadného Sebu Nila, který mu nabídne, aby se stal upířím pomocníkem. A protože Larten už nemá co ztratit, Sebovu nabídku přijme.

Třetí kapitola

Hodiny pomalu a klidně ubíhaly. Namáčení zámotků nebyla náročná práce a rychle každého znudila. Larten by si hrozně rád povídal s Vurem a s ostatními z party. Ale Traz neúnavně šmejdil po fabrice, a i když byl chlap jako hora, uměl se plížit tiše jako kočka. A když někoho přistihl, jak se baví, zbičoval ho do krve. Kolovaly řeči o tom, že kdysi jedné holce vyříznul jazyk a nosí ho v peněžence. A tak všichni pracovali mlčky a mluvili jen o tom, co se týkalo práce.

Ohně pod káděmi hořely neustále – protože otroci pracovali i v noci – a v místnosti bylo pořád plno kouře. Děti brzy začaly kašlat a plivat a mnout si oči. Larten nikdy z pusy nedostal pachuť kouře. I když spal a něco se mu zdálo, měl jazyk ztěžklý sazemi.

Páchly mu i šaty, a Vurovi zrovna tak. Někdy večer měla matka tak špatnou náladu, že se na chlapce rozkřičela a přinutila je, aby se svlékli. Hodila jejich šaty na dvorek a oni museli jít dřív spát, aby se jim sourozenci neposmívali, že jsou nahatí.

Otec původně nechtěl, aby je do fabriky poslali. Nenáviděl ji stejně jako oni, i když z ní unikl a šel pracovat někam jinam. Povedlo se mu sehnat pro jiné děti práci jinde, ale když přišel čas, aby si Larten s Vurem vydělali sami na sebe, zrovna byl míst nedostatek. Továrna na hedvábí nedávno dostala výhodnou zakázku a Traz nabízel jakž takž slušnou mzdu. Takže ti dva nešťastníci neměli kam jinam jít.

Larten musel udržovat oheň pod kádí, aby stejnoměrně zahříval vodu. Jakmile získal dojem, že voda chladne, naložil dolů náruč polínek z haldy v zadní části místnosti.

Vur stál proti němu a právě namočil další várku zámotků. Najednou vyrazil tryskem dozadu, k jámě v zemi. Traz neochotně schvaloval přestávky na velkou a malou potřebu, ale když vás přistihl, jak tam jen jdete, ne běžíte, zaručeně z toho koukalo pár ran bičem.

Larten se ušklíbl. Vur měl potíže udržet moč a většinou musel k jámě běhat třikrát častěji než on. Vur se snažil míň pít, ale nezabralo to. Traz ho ze začátku tloukl, protože si myslel, že to jen hraje. Pak mu došlo, že Vur si potřebuje častěji odskočit doopravdy, a teď už kromě nějaké té facky nechával toho darebáka, ať si běhá, kdy chce.

Když se Vur vrátil tentokrát, tvářil se znepokojeně.

„Co se stalo?“ zašeptal Larten.

„Je tu s Trazem jeden z majitelů,“ supěl Vur. „Jdou na inspekci do líhně.“

Rozkřiklo se to a všichni přidali na tempu. Kdykoli fabriku navštívil někdo z majitelů, nevěstilo to nic dobrého. Traz býval z přítomnosti svých zaměstnavatelů nervózní. Poslušně vodil šéfa po place, na obličeji mu zamrzl falešný úsměv, potil se jako prase. A jakmile návštěva zmizela, párkrát si přihnul z láhve s rumem, kterou měl schovanou v kanceláři, pak začal zuřivě pobíhat po továrně a kam se podíval, tam se mu něco nelíbilo.

A když se Traz vydal na válečnou stezku, byly to drsné časy. Ať člověk udělal cokoli, bylo to špatně. V takové době mohlo bičování postihnout i ty nejobratnější tkalce, se kterými se jindy zacházelo nejlíp.

Larten pracoval a modlil se. Prosil rozličné bohy, aby nepustili Traze nikam blízko k jejich kádím. Nebyl sice moc pobožný, ale říkal si, že nemůže uškodit, když si to pojistí z víc stran, pokud ve vzduchu visí malér.

Uslyšeli zaryčení a všechny děti sklonily hlavy a namáčely zámotky, jak nejrychleji dokázaly. Potíž byla, že je bylo třeba nechat ve vodě tak dlouho, dokud patřičně nezměknou.

Kdyby Traz v jejich košíku našel tvrdé zámotky, bylo by to mnohem horší, než kdyby si myslel, že dělají pomalu.

Traz se vpotácel dovnitř jako medvěd, vrčel a mračil se a doufal, že se někdo odváží zvednout hlavu a podívat se na něj. Potěšilo ho, že skoro všechny děti se třesou. To trošku zmírnilo jeho vztek, ale než se začne opravdu uklidňovat, bude potřebovat rozdat tři nebo čtyři výprasky.

Jedné dívce dva zámotky vyklouzly z ruky a vyskočily na hladinu, zrovna když šel Traz kolem. Vrhl se po ní jako jestřáb. „Drž to pod vodou!“ řval a potil se v zátylku. Cukla sebou, stáhla zámotky až na dno kádě a namočila si u toho rukávy.

„Promiňte, pane,“ řekla zajíkavě.

Traz ji chytil za vlasy – byla v partě nová a dopustila se té chyby, že se ještě neostříhala nakrátko – a škubl jí hlavou, aby se dívala nahoru k němu. „Jestli to uděláš ještě jednou, ukousnu ti nos,“ zavrčel.

Kdyby něčím podobným pohrozil kdokoli jiný, bylo by to legrační. Ale Traz už svého času ukousnul nejeden nos, a taky pěkných pár uší, a tak všichni věděli, že to myslí vážně. Nikdo se neušklíbl.

Traz dívku pustil. Nováčci ho nezajímali. Věděl, že menší děti se ho děsí, že se jim o něm nejspíš každou noc zdá. Takové je až moc snadné vylekat. Radši by si podal někoho z těch zkušenějších, aby mazákům pěkně připomněl, jakou má moc, aby ho nezačali brát na lehkou váhu.

Rozhlížel se. V jednom rohu stál hubený kluk, takový líný ničema. Traz se k němu už už vydal, ale pak koutkem oka zahlédl Vura Horstona a změnil směr.

Pomalu šel kolem Vura, aby měl kluk dojem, že už unikl předákově pozornosti. Ale když byl asi čtyři kroky za ním, zastavil se, otočil se a došel chlapci za záda.

Vur věděl, že je v maléru, ale pracoval dál a nijak nedával najevo, že o Trazovi ví. Larten pochopil, že jeho bratrance čeká výprask, a i když riskoval, že přitáhne pozornost k sobě, trochu zvedl hlavu a podíval se. Bylo mu samou nenávistí až zle, ale nemohl nic dělat.

Traz chvíli neříkal nic, jen se pozorně díval, jak Vur namáčí zámotky a drží je pod hladinou. Pak vrazil do kádě špinavý tlustý prst a chvíli ho tam nechal.

„Vlažná,“ prohlásil, zase prst vytáhl a ocucal si ho.

Vur polkl, ale ani se nehnul. Rád by přihodil na oheň pár polen – i když teplota vody byla v pořádku – ale musel držet zámotky. Kdyby je pustil moc brzy, dostal by se do ještě horší situace, než v jaké byl teď.

Traz stál za ním a mračil se. Doufal, že kluk zpanikaří, upustí zámotky a poskytne mu záminku, aby ho zmlátil.

„Ty odpornej, nemožnej budižkničemu,“ prohlásil. Pokusil se vymyslet něco ještě jedovatějšího a pak si vzpomněl, jak mu někdo říkal, že kluk je sirotek.

„Tvoje máma se z tebe asi obrací hanbou v hrobě,“ dodal – a moc ho potěšilo, že chlapcova záda strnula překvapením a hněvem.

„Tos nevěděl, že jsem znal tvoji mámu, co?“ prohlásil potměšile, obešel káď, praskal klouby na rukou a rozehříval se.

„Ne, pane,“ zachraptěl Vur.

„Tady nedělala, co?“

„Ne.“

„Tak co bys řek, odkud ji znám?“

Vur zavrtěl hlavou. Larten stál naproti a už uhodl, kam tím předák míří, ale nemohl Vura nijak varovat. Jen doufal, že bratranec rozpoznal Trazův úmysl taky. Obyčejně uměl Vur prokouknout druhé líp než Larten, jenže strach dokáže člověku pořádně zamotat hlavu.

„Tak co?“ předl Traz.

„Nevím, pane.“

„Z hospod,“ prohlásil Traz nabubřele. „Znal jsem ji z hospod.“

Vur zvedl hlavu a zamračil se. Larten zaskučel – jeho bratranec spolkl návnadu. Tohle dopadne špatně.

„Promiňte, pane, ale to se asi pletete. Máma nedělala v hospodě.“

„Ale jo,“ odfrkl si Traz.

„Ne, pane. Byla švadlena.“

„Přes den jo,“ posmíval se Traz. „Ale v noci si přivydělávala jinak.“ Dal Vurovi chvíli čas, aby o tom mohl přemýšlet. „Makala ve spoustě hospod. Viděl jsem se s ní hodněkrát.“

Vur byl tak mladý, že ještě ani nepolíbil dívku, ale v tehdejším světě byl jen málokdo úplně nevinný. Věděl, co předák naznačuje. Zrudl ve tvářích. Nejhorší ale bylo, že nemohl s přesvědčením tvrdit, že to je lež. Měl skoro úplnou jistotu, že Traz se do něj jen naváží, ale na rodiče se pamatoval jen matně, takže nemohl tu urážku přejít jako pohoršlivou pomluvu.

„Moc pěkná teda nebyla,“ pokračoval Traz a užíval si toho, jak má Vur obličej zkroucený hněvem. „Ale v práci uměla odvýst svý. No ne?“

Vur se začal třást, ale ne strachem. Vždycky se uměl dobře ovládat, rozhodně líp než Larten, ale taky ho ještě nikdy nikdo takhle neurazil.

„Drž to kurva pod vodou!“ rozeřval se Traz a praštil Vura pořádně z levé strany do hlavy. Vur se zapotácel a upustil zámotky. Všechny vystřelily na hladinu. „Ty idiote!“ vyjekl Traz. Následovaly i další a sprostší nadávky a každou doprovázela rána do hlavy.

Vur se pokusil dostat zámotky zase dolů, ale vzteklý předák ho srazil dál od kádě a pak i na zem. Jakmile padl, Traz ho nakopl do břicha. Vur vykřikl bolestí a pak se pozvracel Trazovi na holínku.

Předák začal běsnit ještě dvakrát víc. Na chlapce jen pršely ty nejsprostší nadávky. Sebral z kádě zámotky a hodil je Vurovi do obličeje. Vur couval jako krab a snažil se těm mokrým projektilům uhnout. Larten a ostatní to s otevřenými pusami sledovali. Ještě nikdy neviděli Traze takhle řádit. Už nikdo se nesnažil pracovat. Všichni upírali oči na vzteklého tyrana a jeho bezbrannou oběť.

Když byla káď prázdná, Traz začal nabírat zámotky z té sousední. Ještě nikdy předtím nezacházel s cennými kuličkami hedvábného vlákna tak špatně, ale teď v něm něco povolilo. Ne snad kvůli něčemu, co řekl nebo udělal Vur. Ta nenávist v něm rostla už delší dobu a Vur měl prostě smůlu; byl v tu nejhorší dobu na tom nejhorším místě.

Traz se dusavě hrnul za couvajícím Vurem, házel po něm zámotky, zahrnoval jej i jeho matku všelijakými nechutnými nadávkami. Larten si všiml, že Vur se už blíží ke dveřím, a modlil se, aby to nestihl. V duchu už viděl, jak ho Traz zabuchuje ve dveřích a rozbíjí jimi toho hubeného kloučka na kusy. Bylo by lepší, kdyby se Vur zhroutil uprostřed místnosti. Pak ho Traz bude moct bít jenom pěstmi, kopat a házet po něm zámotky.

A Vur, jako by vyhověl Lartenově tiché prosbě, se přestal plazit a čekal na místě na blížícího se předáka. Ale ne proto, aby se nechal ztlouct. Něco se v něm zlomilo, stejně jako v tom surovci Trazovi. Věděl, že to je šílenost, ale nemohl si pomoct. Snad to byla reakce na některou z urážek vůči jeho zesnulé matce. Snad mu povolilo jedno žebro a bolestí na chvíli ztratil rozvahu. Anebo ho možná od první chvíle, kdy vstoupil do fabriky, život vedl právě do tohohle bodu, možná bylo jeho osudem, aby se jednoho dne pokusil postavit tomu světu, který zachází s bezmocnými dětmi tak odporně.

Vur sebral ze země zámotek, hodil ho po Trazovi a zařval: „Nech mě bejt, ty…“ Na chvilku zmlknul, počkal si, až zámotek zasáhne předáka rovnou mezi oči, pak se usmál a dořekl nadávku do posledního písmenka, stejně sprostou jako ty, které použil Traz.

Ten se ohromeně zarazil. Zámotek ho jen trochu slizce umazal a od ožralů, mizerů a lehkých žen si už vyposlechl o moc horší urážky. Ale ještě nikdy na něj takhle nemluvilo dítě. A ještě nikdy nedostal ránu před spoustou civících spratků.

Traz byl odjakživa sprostý mizera. Ale v té chvíli přepadl přes okraj obyčejné surovosti. Už párkrát zmlátil děti tak, že omdlely. Ukousal pár nosů a uší, ba i ta historka o uříznutém jazyku té holky byla pravdivá. Za jeho služby děti umíraly na zanícené rány a podvýživu a on se jejich utrpení jen smál. Ale ještě nikdy se takhle jednoznačně nerozhodl někoho ze svých dělníků zabít.

Zámotek spadl na zem, ozvěna Vurovy nadávky pomalu doznívala a Traz se přestal ovládat. Přišlo to prudce a bylo to hrozné – než si kdokoli stačil uvědomit, co se děje, vrhl se proti tomu chlapci.

Zvedl jednou velikou prackou Vura ze země. Vur znovu vyštěkl nadávku a místo zámotkem předáka uhodil pěstí. Ale Traz už neměl náladu na špásy. Místo aby ho jen zbil, donesl ho k nejbližší kádi a odstrčil od ní krčící se dívku. Než stačil Vur něco namítnout, Traz ho obrátil vzhůru nohama a vrazil do vody. Strčil ho až ke dnu a tam ho jedinou tlustou, silnou a chlupatou rukou držel.

Vur zběsile kopal nohama. Jednou zasáhl Traze do brady. Předák hekl a uklouzl. Vur vyletěl nad hladinu jako zámotek. Jenže pak Traz získal rovnováhu zpátky, vrazil Vura znovu pod vodu a tentokrát mu volnou rukou nohy odstrčil. Nevšímal si toho, jak je voda horká, držel Vura dole, prsty mu vztekle zatínal do hlavy.

„Pusťte ho!“ zařval Larten a překvapil tím i sám sebe.

Trazovi se zablýsklo v očích. Vycenil zuby. „Nepleť se do toho!“

„Nechte toho,“ vykřikl Larten. „Zabijete ho!“

„Jasně,“ uchechtl se Traz. „Přesně to taky chci.“

Larten žil v hrůze z předáka už od osmi let, ale v tohle studené a našedlé úterý žádné místo na strach nezbylo. Vur se topí. Larten musí honem zasáhnout, než bude pozdě.

Opustil bezpečí u své kádě, tryskem se rozběhl k rozesmátému Trazovi a vší silou do té obludy vrazil. Podlaha byla kluzká, a tak doufal, že Trazovi podjedou nohy. Pokud se mu podaří dostat Vura z kádě ven, utečou jako krysy a už se sem nikdy nevrátí. Otci to nebude vadit, zvlášť až mu Larten vypoví, co se stalo. Jsou nějaké meze, dokonce ani takovým, jako je Traz, neprojde všechno.

Jenže Traz sledoval každý jeho pohyb. Vytušil, že se po něm ten Hroozleyovic kluk vrhne, a zapřel se. Když se na něj Larten vrhl, Traz prostě jen pustil Vurovy nohy – už sebou nemrskaly – a praštil Lartena pěstí do hlavy.

Larten měl pocit, že mu lebka snad pukla. Chvíli se mu zdálo, že omdlí. Jindy by se to stalo, ale věděl, že Vur ho potřebuje. Nemohl si dovolit ztratit vědomí. A tak sebral odněkud z hloubky sílu, potřásl hlavou a zvedl se na kolena.

Traze to překvapilo. Myslel si, že ho zabil, anebo aspoň praštil dost na to, aby z něj po zbytek života byl imbecil. A i při tom svém vzteklém vražedném záchvatu musel ocenit odvahu, s jakou se Larten zvedl, nejprve na kolena, pak na nohy. Potácel se jako opilec, ale Traz ho musel obdivovat za to, že vstal a dál mu vzdoruje.

Předáka najednou opustil skoro všechen vztek. „Nevstávej, pitomče,“ zafuněl jenom.

Larten místo odpovědi jen zaskučel a potácel se k němu. Tentokrát se hromotluka nepokusil uhodit. Soustředil se jen na Vurovy nohy. Byly nehybné, jako u přejetého psa, a tak věděl, že na to, aby bratrance vylovil z vody, má už jen pár chvil – potom bude pozdě.

Traz mžoural na postupujícího kluka. Když mu došlo, že Larten se zajímá jen o tonoucího bratrance, podíval se dolů a sykl. Vur Horston se už nehýbal a z úst mu nevycházely žádné bublinky.

Traz necítil žádnou vinu, jen si připadal stísněně. Pochyboval sice, že to jeho zaměstnavatelům bude nějak moc vadit, až se o tomhle incidentu doslechnou, ale nemohl ani vyloučit, že by usoudili, že to přehnal. Pustil Vurovy nohy, odstoupil od kádě, ždímal si vodu z rukávů saka a horečně přemýšlel.

Larten se nevyznal tolik jako Traz, a tak si myslel, že je pořád ještě naděje. Když Traz poodstoupil, spokojeně si broukl, pak sevřel Vurovy nohy a vytáhl bratrance z kádě. Byl těžší než obvykle, protože měl promočené šaty, a Lartenovi se od té rány pořád točila hlava. Přesto mu zabralo jen pár vteřin, než vytáhl Vura ven a položil na podlahu.

„Vure!“ zavolal a lehl si vedle bratrance. Když se nic neozývalo, otočil k sobě jeho hlavu a násilím mu otevřel ústa, aby mohla voda téct ven. „Vure!“ Praštil ztichlého chlapce do zad. „Jsi v pořádku? Slyšíš mě? Copak tě…“

„Ticho!“ vyštěkl Traz. Když se po něm Larten letmo podíval, dodal předák tišeji: „Už pro něj nemůžeš nic udělat. Je mrtvej, krysa jedna. Zbejvá ho jenom šoupnout do hrobu.“

Vydal: Albatrosmedia – CooBoo; únor 2013