Kiersten Whiteová: Paranormálové III – Jednou provždy

Ukázky z knih / 21.11.2012 /

Evina paranormální minulost se neustále vrací a děsí ji. Nová ředitelka Mezinárodní agentury pro zadržování paranormálů ji chce přemluvit k nové spolupráci se střediskem. Temná královna týrá lidi ve své děsuplné říši. A paranormálové neustále tvrdí, že Evie je jediná bytost, která je dokáže zachránit před jejich záhadným, nebezpečným osudem. Celému paranormálnímu světu běží čas. A osud tohoto světa nemá v rukou nikdo jiný než Evie…

Ukázka z knihy:

„To je… nikdy předtím nic takového neudělala, Evie. Nikdy. Musí se něco dít, něco velkého. Musí se něco měnit.“

„Oni chtějí odejít. Elementálové a všichni, spolupracují s dobrými vílami. Požádali mě, abych jim otevřela bránu. Teď už to není důležité, nic už teď není důležité. Možná bych měla udělat bránu, abych mohla sama shořet a nic už si nepamatovat.“

„Tohle neříkej! Už nikdy nic takového neříkej. Tvoje duše má větší cenu, než může kdokoliv z nich kdy pochopit.“ Odtáhla se, vzala můj obličej do dlaní a upřeně se mi zadívala do očí. „Slyšíš mě?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Na tom nesejde.“

„Nebuď hloupá, Evie. Vždycky na tom sejde. Teď mě poslouchej: zabila ho?“

„Já – ne, myslím, že ne. Prostě si ho jenom vzala. On… on se proměnil ve mne. Myslela si, že si odvádí mě.“

Vivian se zasmála; byl to krátký, neveselý zvuk. „Jdi, Leasi. Vsaď se, že nebude mít radost, až zjistí, že se pošpinila říšemi smrtelníků kvůli tomu, aby si přivedla zpátky toho nesprávného.“

„Ty si nemyslíš, že je mrtvý:“ zašeptala jsem a neodvažovala jsem se doufat.

„Ne, on představuje příliš zajímavou odměnu. Víly, které mě vychovaly, mluvily neustále o Temné královně. Ona ráda sbírá hezké věci, a pokud se obrátila proti dobrým vílám a všem elementálům, nezbaví se syna vodního ducha. Na to je ostatně příliš chytrá, příliš prohnaná. Omezí ztráty na minimum a prokalkuluje si, jak by ho mohla využít k získání vlastních výhod.“

Z hrudi se mi vydral další vzlyk, když jsem pomyslela na Lease v jejích spárech, když jsem si vzpomněla, co královna udělala těm ubohým lidem, které jsem viděla, když jsem byla ve Vílích říších s Jackem. Ona udělala něco horšího, než že jim jenom zlomila tělo – ona je připravila o všechno, co z nich dělalo lidi. Pomyšlení na to, co by mohla udělat Leaseovi…

„Zhluboka dýchej, Evie. To bude dobré. Slibuju. Ona mu neublíží. Zatím.“

„Zatím?“ Hm, díky, Viv. To mě opravdu uklidnilo.

„Přesně tak. Zatím. Což znamená, že bys měla pohnout zadkem a vymyslet nějaký způsob, jak ho zachránit a srazit ji na kolena.“

„Jak to mám podle tebe udělat? Vždyť ona je Temná královna, krucinál. Viděla jsi ji někdy?“

„Ne.“

„No, já ano! A v obou případech jsem se jí jen tak tak nevrhla k nohám! V její přítomnosti jsem se nikdy… jsem se nikdy necítila tak k ničemu. Já jsem ve srovnání s ní nic. Nejsem dokonce ani zrnko písku uprostřed věčnosti. Ona je všechno.“

Vivian protočila panenky. „Strašně ji přeceňují. A má tvého Lease. Dokážeš to. Musíš.“

Otřela jsem si slzy a zaťala zuby. Dokážu to. Musím. Lease byl jedinou alternativou, jakou jsem si kdy chtěla zvolit, a dokud bude naživu, nepřestanu bojovat.

„Mám tě moc ráda, Viv,“ vydechla jsem. Potřebovala jsem, aby věděla, že to je pravda, že ji někdo může mít rád navzdory všemu, co udělala. Možná už nikdy nebudu mít možnost ji zase vidět. Co si to tady namlouvám – chystám se zaútočit na Temnou královnu. Viv už rozhodně nikdy neuvidím.

Tvář se jí rozzářila úsměvem, který ji téměř jakoby rozsvítil. „Ach, ty hlupáčku, vždyť víš, že tě taky mám moc ráda.“ Vivian zdvihla jednu ruku dlaní vzhůru a já jsem do ní vložila svou dlaň. Úsměv se jí změnil, oči se jí zlomyslně sešikmily. „Kouzelné ruce, vzpomínáš si?“

Přikývla jsem. „Kouzelné ruce.“

„Najdi Temnou královnu. Vezmi všechno.“

Vzbudila jsem se s výhledem na pahýly stromů rámující oblohu. Někdo blízko mě tiše plakal. Otočila jsem hlavu a uviděla jsem Donnu, jak drží v náručí tuleně, hladí ho po srsti a cosi mu šeptá. Vedle ní zarazila Grnlllll Nonu zpola do země, pak začala mávat tlapkama; hlína se sesypávala do díry kolem ducha stromu a Grnllll netečně seděla a upírala oči se zpola zavřenými víčky na Nonu.

Chtěla jsem cítit smutek, chtěla jsem zjistit, jestli Kari bude zase v pořádku a zda se Nona nějak dá do pořádku, když bude takhle zasazená, ale nedokázala jsem to. Já jsem jim teď nemohla vůbec nijak pomoct, a když si povolím truchlit, připraví mě to o čas a energii. Nezbyl mi už žádný prostor pro to, abych si mohla dělat starosti o kohokoliv kromě Lease. Nedopustím, aby mě Temná královna ještě o někoho připravila. Přesně to by chtěly i Nona a Kari; i ony měly Lease rády.

„Kde je David?“ Posadila jsem se v Rethově náručí, pak jsem se z něj vymanila a vstala jsem. Byli jsme na břehu Cressedina rybníku; Reth mě tam zřejmě odnesl, když jsem spala.

„Myslím, že se pokouší sehnat pomoc. Cresseda by tu měla být za chvilku, spolu s většinou elementálů. Včetně toho poněkud nechutného draka a těch strašných, depresivních víl ohlašujících smrt.“

„Na tom nesejde. Vezmi mě k Temné královně. Hned.“

„Možná se mýlím, ale nemyslím si, že se ten chlapec obětoval kvůli tomu, aby ses mohla dát zabít.“

„Já se nenechám zabít. Já zabiju ji.“

Reth se rozesmál.

Strčila jsem do něj.

Bolelo to.

Mě, ne jeho, bohužel. On na mě pouze upíral ty své bezedné zlatavé oči a měl odvahu vypadat smutně. Mávala jsem rukou dopředu a dozadu a snažila jsem vytřepat bolest. „Myslíš, že to dokážu?“

„Nepochybuji o tom, že ty sama si myslíš, že to dokážeš. Ale Evelyn, lásko moje. Bojoval jsem léta, abych tě ochránil. A na rozdíl od tebe já nebudu tak snadno ignorovat poslední přání tvého Lease, abych dohlédl na tvou bezpečnost.“

„Nejsem tvoje, abys dohlížel na moji bezpečnost! A kdybys předtím něco udělal, místo abys tam jenom tak seděl a držel mě, Lease by tady byl teď s námi.“

„Ano, ale ty bys byla ztracená.“

„Tak pomůžeš mi nebo ne?“

„Samozřejmě že ne.“

„Fajn. Tak já se tam dostanu sama.“

Otočila jsem se a oddusala jsem po pěšině k domu, trouchnivé odumřelé listy tlumily mé kroky. Leaseovo auto tu dosud bylo; dokázala jsem tu jezdící věc ukočírovat natolik, abych se dostala zpátky do restaurace. Potřebovala jsem Žaha a mobil a Raquel.

Zásoba vílích jmen mi už došla, protože Reth si dal nové jméno. Fehl by mě zabila, jakmile by mě uviděla, a můj hrozný alkoholický otec byl provždy upoután ve Vílích říších. Raquel ovšem měla v zásobě celou přehršli vílích jmen. A kdybych je mohla ovládat, mohla bych se dostat do Vílích říší. Je velká smůla, že jsem se vzdala svého komunikátoru. Raquel by mi pomohla – jediné, co musím udělat, je navázat s ní kontakt.

Vyšla jsem z lesa u domu a téměř jsem vrazila do dvou vysokých ramenatých mužů v oblecích. Zamračila jsem se a podívala se jim do tváře. Žluté vlčí oči pod jejich modrými a hnědými. Vlkodlaci. Zřejmě chtějí pomoct Leaseově otci.

„Myslím, že všichni mají u rybníka schůzku s elementály,“ informovala jsem je v naději, že vlkodlaci a elementálové společně přijdou s nějakým zázračným plánem, ale nespoléhala jsem na to. Neměla jsem čas čekat, až se rozhodnou, jak postupovat; vlastně jsem vážně pochybovala o tom, že kdokoliv kromě Davida bude ochoten riskovat vlastní život, aby zachránil Lease. Bylo to na mně.

„Evelyn?“ zeptal se jeden z mužů.

„Ano,“ odpověděla jsem, nedbale jsem mávla rukou a chtěla jsem projít kolem nich. Lease si vždycky věšel klíče na kroužek u dveří. Vezmu si ty klíče a –

„Jsi zatčená pro porušení článku jedna tečka jedna Mezinárodní
charty o kontrole paranormálů.“

Zastavila jsem se. „Cože? Vážně? Vy dva jste tady kvůli tomu, abyste mě zatkli?“ Rozesmála jsem se. „Páni, to jste si vybrali špatný den. Vraťte se příští týden, ano?“

Než jsem se stačila pohnout, jeden z nich na mě namířil stříbřitě lesklý paralyzér; poslední myšlenka, která mi proběhla hlavou, než jsem se zhroutila a roztřásla se na zemi, byla, že píp, žahnutí je fakt moc nepříjemné.

NOVÉ ŠPERKY

Och. Páni. Úprk. Gremlinové. Hlava mě bolela tak, že když jsem otevřela oči, mělo všechno kolem mě jednotný odstín oslepující běli. Jazyk mi připadal napuchlý a suchý a příliš velký na to, aby se mi vešel do úst, a celé tělo mě bolelo. Pevně jsem zavřela oči a pak jsem je zase otevřela a snažila jsem zahnat tu děsivou bělobu mrkáním.

A v té chvíli mi to došlo. Ta bílá nebyla v mých očích. Ta byla venku – a všude kolem mě. Posadila jsem se na malém lehátku a s hrůzou jsem pozorovala kóji o rozměrech dvakrát dva metry, v níž jsem byla zavřená. Ruka mi okamžitě vyletěla ke krku. Řetízek se železným srdíčkem, který mi dal Lease, na něm nebyl.

Srdce mi prudce bušilo, zmocnila se mě panika. Tohle je zlé. Oni mě sem prostě dopravili, aby mě mohli vyslechnout, nebo budou požadovat, abych pro ně zase pracovala, nebo –

Natáhla jsem ruku ke kotníku a okamžitě se mi zvedl žaludek z malé vypoukliny pod lemem džínsů. Ne, ne, ne, ne, ne.

Tak oni mě zašili a označkovali. Kotníkový náramek, který jsem měla na noze, mi připadal stejně důvěrně známý jako Žah; věděla jsem přesně, jak funguje, ale i přesto jsem se dokázala jen tak tak udržet, abych se ho prsty nepokoušela servat.

Pouze bych dostala další elektrošok.

Upírala jsem oči na otevřené dveře, jež mě týraly iluzí volné cesty na svobodu – nebo přinejmenším svobodu pro toho, kdo neměl kotníkový indikátor. A kdybych musela hádat, řekla bych, že nejsem na záchytce ani v normálním bloku s celami. Pokud jim to jen trochu myslelo, dali mě do Železného křídla.

Čímž jsem nechtěla říct, že jim to podle mého názoru vůbec myslelo, protože ve chvíli, kdy někdo z nich vejde do místnosti, zažije životní překvapení. Nemyslela jsem si, že by věděli, co dovedu kromě toho, že umím vidět pod mimikry. Nikdy nezjistili, že já a Viv jsme stejné. Raquel by jim to neřekla; musela jsem tomu věřit.

Což znamenalo, že jsem byla ozbrojená, a oni o tom neměli nejmenší tušení.

Za normálních okolností bych vůbec neuvažovala o tom, že bych využila svých schopností proti vlkodlakovi, natož pak člověku. Jejich duše byly už tak dost křehké a všechno na tom nápadu mi připadalo nesprávné. Dokonce ani Vivian nikdy nevysála žádného normálního člověka. Ale nepadalo v úvahu, že bych jen tak posedávala zamčená v cele, jestliže mého přítele vězní. Bylo mi jedno, za jakou cenu se odtud dostanu.
„HEJ,“ vykřikla jsem a bosá jsem došla těsně ke dveřím.
„HEJ. Já chci mluvit s Raquel.“

Žádná odpověď. Vrátila jsem se zpátky do kóje a snažila se ji nadzdvihnout a odhodit do chodby, ale byla připevněná k podlaze šrouby. Nejspíš. Popadla jsem škrábavou šedivou deku a mrštila jí do chodby, za ní letěla tenká matrace.

„HALÓ! Ve vlastním zájmu mi sem píp pošlete někoho, kdo to tady má na starosti, nebo toho budete litovat! Lidé vědí, že jsem zmizela! A těmi lidmi myslím paranormály, jaké si vy dokážete představit pouze ve svých nejhorších snech!“

No, to byla velmi pravděpodobně lež. Já jsem se k paranormálům obrátila zády. Proč by je mělo napadnout, že mě mají hledat tady? Přesto však jsem byla připravená rozehrát každou kartu, kterou jsem měla v ruce. „Vy si myslíte, že loňský duben byl špatný? Počkejte a uvidíte, kolik vás tu zbude ve vzpřímené pozici, jestli mě tady budete držet, vy bando –“

„Evie,“ ozval se nevrlý hlas a přede mnou se objevil můj bývalý trenér Bud. Vypadal starší, než když jsem ho viděla naposled, a mnohem smutnější.

„Bude! Poslyš, musíš mě odtud pustit. Tohle je obrovská chyba.“

Zavrtěl hlavou, hluboké rýhy v jeho šedivé tváři se ještě víc prohloubily. „Promiň, holčičko. Tady se toho hodně změnilo.“ Rozhlédl se na obě strany po chodbě. „A ne zrovna k lepšímu.“

„Bude. Já jen – musím se odtud dostat.“ Do očí se mi nahrnuly slzy zoufalství. „Můj přítel, unesly ho víly a já jsem jediná, kdo mu může pomoct. Prosím, Bude, ony mu ublíží. Pomoz mi. Kde je Raquel?“ Nepokoušela jsem se ho zmanipulovat pláčem, opravdu ne, ale jakmile mě přešel hněv, zaplavily mě strach a beznaděj.

Vypadal nerozhodně, pak zavrtěl hlavou. „Řeknu jim, že už ses probrala. Moc rád bych pro tebe udělal něco víc, opravdu.“ Zamračil se a zmizel mi z dohledu.

Rozplakala jsem se ještě zoufaleji. Pak jsem se napřímila a utřela si oči. Nebudu tady plakat před někým jiným. Nikdy. Chtějí zlomit nesprávnou osobu.

Přecházela jsem po kóji sem a tam – jedna-dva-tři-čtyři-pět-šest-sedm, otočit, dva- tři-čtyři-pět-šest-sedm, otočit, dva- tři-čtyři-pět-šest-sedm, otočit, dva- tři-čtyři-pět-šest-sedm.

Jedna. Dostat se z tohohle píp centra.

Dva. Dostat se do Vílích říší.

Tři. Zabít Temnou královnu.

Čtyři. Zachránit Lease.

Vydá: Fortuna Libri; listopad 2012

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít