Matka paranormální fantasy: rozhovor s L. K. Hamiltonovou

Rozhovory / 20.7.2011 /

Laurell K. Hamiltonová po téměř dvaceti letech a dvaceti románech o drsné sexy upíří popravčí Anitě Blakeové stále ukazuje sebe i svůj žánr v novém světle. S autorkou si o její práci popovídal Paul Goat Allen, komentátor a recenzent knih pro Publishers Weekly, The Chicago Tribune, Kirkus Reviews a Barnes&Noble.

!!! Článek obsahuje spoilery pro u nás dosud nevydané díly – upozornění překladatelky.

Laurell (dále LKH – pozn. překl.) zcela nepopiratelně ovlivnila současné vnímání žánru dark fantasy. Anita Blakeová je jedna z nejdelších – a nejoblíbenějších – paranormal fantasy sérií, co se kdy dostaly na pulty knihkupectví. Poté co v roce 1993 vyšla první kniha série, Provinilé slasti, se během několika krátkých let chápání tohoto žánru velmi změnilo.

Než jsem se stal komentátorem nových knih, v 80. a 90. letech jsem vedl několik knihkupectví, a tak jsem měl o nástupu tohoto fenoménu informace z první ruky. Za zlomový okamžik zlatého věku paranormální fantasy považuji 1. leden 2000. Toho dne vyšel Obsidiánový motýl, devátý díl série o Anitě Blakeové a první kniha z této série, která vyšla v pevné vazbě. Dnes už je běžné, že se paranormální fantasy vydává v pevných vazbách –  Kim Harrison, Charlaine Harris, Patricia Briggs, Kat Richardson (k vydání chystá Fantom Print – pozn. překl.), Richard Kadrey atd. Ale tehdy to bylo velmi zvláštní a vydání Obsidiánového motýla v pevné vazbě bylo chápáno jako velká událost.

Po masivním úspěchu této knihy – celé měsíce se držela na žebříčku nejprodávanějších titulů – jsem si začal všímat přílivu knih podobného žánru – směsice hororu, detektivky, romance a fantasy. Díky obrovskému úspěchu ságy o Anitě Blakeové se začaly na světle světa objevovat další paranormální fantasy.

Jedna z nejzajímavějších věcí na této sérii je, jak se v průběhu let vyvíjela – a jak se stále vyvíjí. Pokud si správně pamatuji, když úplně poprvé vyšly Provinilé slasti, řadili jsme je do hororu, a o něco později, po několika recenzích, do romancí. Kam totiž zařadit knihu, která obsahuje prvky detektivky, fantasy, hororu a romance? Nějakou dobu trvalo, než se čtenářstvo děl LKH pořádně rozrostlo, ale v době, kdy vyšel Obsidiánový motýl, měla už Laurell v rukách příslovečnou armádu nadšených čtenářů, kteří si na temném, erotickém příběhu vybudovali závislost.

Hit Listu, dvacátém románu s Anitou Blakeovou, se Laurell navrátila k samým kořenům své ságy v podobě syrové, drsné, nadpřirozené detektivní zápletky. Během vyšetřování vražd tygrodlaků na pacifickém severozápadě Anita se svým parťákem Edwardem „Tedem“ Forresterem zjistí, kdo za vraždami stojí. A proč. Jsou to Harlekýni, upíří obdoba policie, špionů, soudců, poroty a katů zároveň. Jsou to jedni z největších válečníků, co kdy žili – i ne-žili.

Největší výzvou ale není dohnat zabijáky ke spravedlnosti. Tím hlavním problémem je skutečnost, že Harlekýni jdou po Anitě, aby Matka vší temnoty (éterická bytost, prapůvodkyně upírů i dlaků zároveň, poprvé se s ní setkáme v 11. díle – pozn. překl.), vládkyně všech upírů, mohla zničit její duši a podmanit si Anitino tělo pro sebe.

A zatímco se snaží splnit svou povinnost federálního šerifa, potýká se Anita také s ardeur a s tím, jak ovládnout své nově nabyté schopnosti. Daleko od domova a náručí svých mužů nachází Anita útěchu u Ethana, tygrodlaka se smíšenou krví, kterého kvůli nečistému původu vždy odstrkovali.

Vězměte psychopatického sériového vraha (nazdárek, Olafe!), přidejte pár postav z předchozích dílů, policejního velitele, co nenávidí ženy, a pár velmi naturalistických sexuálních scén, protřepejte, nemíchejte, a máte klasické dílo LKH.

„Páteř se mi prohnula tak, že se mi vrchní polovina těla napůl zvedla z postele, jako kdyby mě někdo táhl vzhůru na provázku, podobnou panence ztracené v slasti. Tělo mi kleslo nazpět na postel, zmítalo sebou a škubalo, jako kdyby mi ty provázky někdo odstřihl a já bych na posteli svedla jen radostně, přerušovaně tančit. Byla jsem bezvládná, bezmocná rozkoší, byla jsem slepá, oči se mi slastí přivíraly.” (Hit List)

Díky svému bezprecedentnímu úspěchu se série o Anitě Blakeové stala terčem pro všechny odpůrce paranormální fantasy. Jako dlouhodobý moderátor na fóru Barnes&Noble zaměřeného na paranormal fantasy, kde se čtenáři mohou podělit o svůj názor na romány, ságy a autory, jsem ohromen intenzitou čtenářských reakcí, pozitivních i těch negativních, na tuto sérii. U ságy, která dokáže oslovit tak široké spektrum čtenářů – ať jde o fanoušky detektivek, romancí nebo fantasy – nemohu než si myslet, že pro LKH, stejně jako pro její hrdinku Anitu Blakeovou s eskadrou nadpřirozených milenců, je téměř nemožné, aby v každém dílu uspokojila nároky a požadavky každého čtenáře.

Nedávno jsem měl tu čest si s téměř neustále zaneprázdněnou Laurell popovídat a zeptat se jí mimo jiné na to, jaké to je, být považována za tu jiskru, která zažehla oheň zlatého věku paranormální fantasy.

Hit List je vaše dvacátá kniha o Anitě Blakeové – to je neuvěřitelný úspěch! Kromě ságy Saint-Germain od Chelsea Quinn Yarbro (v roce 2012 vyjde již 25. díl této ságy – pozn. překl.) mě nenapadá jiná paranormal fantasy série, která se jen blíží délce a oblíbenosti Anity Blakeové. Napadá vás, jak je možné, že má vaše série takové trvání?
Fanouškové mi píší, že se mí fiktivní přátelé stali i jejich přáteli. Také si myslím, že mám stále v ruce ten správný grif, který je v knihách vidět. Vždy se dá poznat, kdy spisovatele začaly jeho vlastní postavy nudit. Někdy série pokračují, protože na to, aby skončily, jsou jejich autoři až moc oblíbení, ale jejich srdce dávno opustilo svět a postavy jejich děl. Já do svých knih pořád vkládám srdce, duši i tělo, a mí čtenáři mi to oplácejí svou věrností.

Hit Listu je jasné, že se Anita stále vyvíjí a roste a že má stále dost prostoru, kam růst. Máte nějakou představu, jak bude příběh uzavřen, nebo je Anita plánovaná jako série s otevřeným koncem?
Bude mít otevřený konec. Nemám ráda, když musím do svých děl vepsat nějakou kompletní zápletku. Raději píši Anitu jako detektivní sérii, v níž je každý díl tak samostatný, jak jen to jde, pominu– li nezbytný neustálý vývoj postav.

Když jsem s vámi dělal rozhovor v roce 2003, kdy vyšly Blankytné hříchy, řekla jste, že jste začala psát v podstatě proto, abyste mohla číst to, co chcete číst. Stále to platí?
Ano. Po pravdě, když jsem téměř ihned začala psát další knihu, měla jsem problém se odpíchnout. Zkusila jsem několik možností, jak začít, ale nic mě neuspokojilo. A zjistila jsem, že pokud nejsem spokojená sama, nemám šanci najít ani dobrý začátek pro knihu. Takže jsem zahodila všechny mé předem připravené poznámky, kam by se děj měl a mohl ubírat, co by se v knize mělo stát, a dokonce i jeden celý vývoj děje. A zamyslela jsem se, co mě osobně vlastně zajímá. Co by mě bavilo. Sepsala jsem si seznam postav, nápadů, neprobádaných cest, které mě přitahují. Najednou se přede mnou vytvořil počátek příběhu, sepsala jsem první řádky a ten zbytek se objevil sám. V tuhle chvíli možná ještě nemám zápletku hotovou, a naopak, třeba ji už mám. Obvykle to u každé knihy sama zjistím někde mezi padesátou a sto padesátou stránkou.

Ocitli jsme se uprostřed zlaté éry paranormal fantasy. Jedná se o nejrychleji se rozrůstající subžánr celé fikce jako takové. Fantazie autorů se zdá nekonečná, protože s každou další knihou se hranice žánru posouvají. Já osobně si nemyslím, že se jedná o krátkodobý proces. Potenciál, který propojování různých prvků žánrů skýtá – ať už prvků romance, fantasy, hororů, detektivky nebo mysteriózního thrilleru – je nekonečný. Cítíte něco jako mateřskou pýchu, když víte, že to vaše Anita toto umožnila?
Mateřskou pýchu? Hm, takhle jsem o tom nepřemýšlela. [směje se] Spíše mě udivuje fakt, že kniha, o níž vydavatelé v 80. a na počátku 90. let řekli, že se nikdy nebude prodávat, se stala matkou žánru a v těchto těžkých časech dokonce zachránila celá vydavatelství. První knihu s Anitou Blakeovou, Provinilé slasti, vydavatelé odmítli více než 200x. Důvod? Říkali mi, že žánr upírů je mrtvý, případně, že se knihy smíšených žánrů vůbec neprodávají. Neměli ani ponětí, jak naložit s knihou, která v jednom balíčku přináší tolik různého.

Léta se mluvilo o tom, že Anita Blakeová dostane svou filmovou nebo seriálovou podobu. Upřímně, mám z toho rozporuplné pocity. Ano, pokud by se film povedl, byl by to velkolepý počin. Ale pokud by filmová podoba nedopadla dobře, no, napadají mě jen romány, pro něž filmová ztvárnění byla jen výsměchem: Duna, Hvězdná pěchota, Hvězdný prach, Stopařův průvodce po galaxii, Můj nepřítel, Osvícení, Zlatý kompas, Eragon, nová Planeta opic apod. Jak to s filmovou Anitou vypadá dnes?
Všude ticho po pěšině. Ale producenty, spisovatele a režiséry všech těch nepovedených filmů velmi lituji. Román mívá v rukopisu mezi čtyřmi sty a osmi sty stránkami. Scénáře filmů mívají tak sto, sto dvacet, sto šedesát stránek. Jak chcete 400–800stránkovou knihu nacpat do 120–160 stránek? Prostou matematikou vám vyjde, že převést román do dvouhodinového filmu znamená velkou výzvu. Navíc, co vypadá dobře v knižní podobě, nemusí na filmovém plátně budit takový dojem. V jednu dobu to vypadalo, že by se natočil seriál, tak jsem se rozhodla se něco o tom, jak se seriály natáčí, dozvědět. A čím víc jsem se dozvídala, tím víc mě udivoval fakt, že by tohle všechno chtěl někdo podstoupit. Je to neuvěřitelně složitý proces.

Zcela nepopiratelně máte jedny z nejoddanějších čtenářů z celého žánru. Když jsme v roce 2009 pořádali s Barnes&Noble setkání s vámi na Facebooku, naprosto mě zaskočilo, kolik lidí se ukázalo – a jak detailní měli vědomosti o vašich příbězích, o vztazích jednotlivých postav, o jejich životech, a to se týkalo obou vašich velkých sérií. Jen se mohu domýšlet, jak to asi vypadá na vašich autogramiádách a seminářích. Když řeknu, jak jsou vaši čtenáři úžasní, napadá vás k tomu nějaká osobní vzpomínka? Nějaká událost?
Mí fanoušci jsou skvělí. Mají o faktografii Anity mnohem více informací než já, protože čtou ty knihy znovu a znovu. [Směje se] Během těch let jsem s nimi zažila tolik příhod, že je těžké nějakou vybrat.

Jaký by byl svět, kdyby bylo víc žen jako Anita Blakeová?
Chcete tím říct, že ženy takové nejsou? [Směje se] Upřímně, tenhle druh otázek mě vždy uvede do rozpaků. Takové to „Proč jste z Anity vytvořila tak silnou osobnost?“ Já ale jinou možnost neviděla. Když jsem vyrůstala, zjistila jsem, že můžete být buď oběť, nebo ten silnější. A já si vybrala sílu. Pro mě, a proto ani pro Anitu, neexistuje jiná alternativa. Vlastně jsem se právě od fanoušků dozvěděla, že pro ně Anita byla prvním vzorem silné osobnosti v jejich životě. Až pak mi došlo, že většina žen vyrůstá, aniž by měla poblíž jinou silnou ženu. Udivilo mě, kolik žen mi řeklo, že jim Anita svou silou a postojem ukázala, jak být silná.

Zdroj: Barnesandnoble

Za konzultaci děkuji Demy_FP.

U nás prozatím vydané díly:
Provinilé slasti
Rozesmátá mrtvola
Cirkus prokletých
Kavárna šílenců
Krvavé koleno
Smrtící tanec
Zápalné oběti
Modrý měsíc

komentářů 6

  • Renča 20.7.2011na0.00

    Díky, Ax. Skvělý rozhovor, který shrnuje celých 20 let s Anitou a její vliv na vývoj žánru. Nějak už si neumím představit, co bych četla, kdyby nebylo paranormal a urban fantasy :D

  • Axia 20.7.2011na0.00

    Kdyby nebylo Anity, přes kterou jsem se dostala k urban fantasy, četla bych dnes stále romantické detektivky od Brownové, Robertsové, Garwoodové apod. Nedávno jsem Brownovou zas zkusila, ale po pár stránkách odložila. Bez té noční havěti to už není ono :-D

  • finka 20.7.2011na0.00

    Ještě jednou Axio dík za překlad. Také u mě byla Anita první. Co bych četla? Koontze, Morgana, Gordona…prostě napětí a sci-fi, proložené historií…nebo co já vím?

  • Renča 20.7.2011na0.00

    njn, mně už nějak nestačí číst "jen" o lidech, prostě potřebuji nějaké to nadpřirozeno :)

  • finka 20.7.2011na0.00

    Přesně tak.

  • Cukýna 21.7.2011na0.00

    I já děkuju za rozhovor. Některý úseky jsem raději vynechala, abych se nepřipravila o překvapení v budoucnu, ale i tak jsem se dozvěděla hodně informací. LKH prostě patří mezi ty nejlepší autory. Ohledně toho, že se film ani seriál zřejmě nenatočí – co říct? Sice jsem zklamaná, ale na druhou stranu je to možná dobře. V případě Stmívání se mi to zdá jako chyba. Možná by bylo lepší, kdyby místo filmu natočili seriál jako u VD, takhle se tam nevešlo spousta dobrých scén a přesně o tom LKH mluví.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít