Laurell K. Hamiltonová: Modrý měsíc
Bývala doba, kdy jsem se zabíjením lidí trápila. Možná za to můžou roky zabíjení upírů. Vypadají jako lidi. Jak čas utíkal, nějak se totiž stalo, že už mě netrápí, jestli zmáčknu spoušť. (s. 49)
Telefonát ve tři ráno nikdy nepřináší dobré zprávy. O to víc je Anita překvapená, když na druhém konci drátu slyší Daniela, mladšího bratra svého bývalého přítele Richarda. S Richardem, ulfrikem vlkodlačí smečky v St. Louis, si prožila vášnivý vztah, ale neunesla náležitosti spojené s Richardovým vládnutím vlkodlakům (viz. Smrtící tanec) a uchýlila se do chápavé a již dlouho trpělivě otevřené náruče svého druhého nápadníka, Jean-Clauda.
Utekla jsem od vlkodlaka k upírovi. Jean-Claude je v Saint Louis Pánem města. Z těch dvou je rozhodně míň člověk. Je mi jasné, že není snadné vybrat si mezi někým, kdo pije krev, a někým, kdo žere maso. Jenže Jean-Claudeovi aspoň po jídle nezůstávají kousky mezi zuby. Není to velký rozdíl, ale hodně důležitý. (s. 12)
Pro Richarda má ale stále slabost a když se dozví, že ulfrik právě teď sedí ve vězení pro podezření ze znásilnění místní děvy, Anita neváhá a odlétá směr malé zapadlé městečko v Tennessee. Jak brzy zjistí, situace je mnohem komplikovanější, než si zpočátku myslela. Zbavit Richarda obvinění nevyřeší všechny problémy, kterými se zdá město Myerton přímo prosáklé. Nejenže místní Pán města není z přítomnosti Anity nadšený, ale ani místní strážci zákona nemají svědomí liliově čisté. Když se ale najde zmasakrované tělo jedné z místních obyvatelek, Anita si uvědomí, že stojí proti něčemu ještě děsivějšímu.
Modrý měsíc následuje vzor předchozích dílů. Sledujeme jednu hlavní zápletku, která se zpočátku zdá velmi jednoduchá, než se na ni začnou nabalovat další a další situace, s nimiž si naši hrdinové musejí poradit. Na své si tak zde přijdou jak milovníci staré dobré drsné Anity, která vulgaritami ani kulkami nešetří, tak i ti, kteří dávají přednost scénám, ve kterých mohou skrze dialogy poznávat psychiku jednotlivých postav.
A možná právě rozhovory jsou slabou stránkou knihy. Vychází z nich totiž najevo, že Anita je ta silná, nezlomná vůdčí osobnost, kterou ostatní bezmezně obdivují, poslouchají a následují. A že všichni ti sexy muži, kterými je obklopená, v sobě nesou psychická zranění ukrytá tak hluboko, že se o ně podělí jen a pouze s Anitou. Ale i zarytého fanouška této série unaví, když již potřetí sleduje, jak Anita tahá některého z těch navenek dokonalých mužů z deprese. Tam, kde by čtenář dal přednost další akci, vidíme jen slzy, smutek a bolest v očích.
Jednotlivé díly série by se daly svým zaměřením dělit na ty, v nichž najdeme především upíry, a ty, v nichž sledujeme „kožicháče“. Modrý měsíc je právě jeden z těch dílů, v nichž lítají chlupy na všechny strany. A v některých scénách doslova. V předchozích dílech jsme zabředli až po kolena do vysoké upíří politiky, tentokrát nás autorka seznamuje s politikou lykantropů. A že nepůjde o dýchánek u čaje v porcelánových šálcích, je jasné všem.
Modrý měsíc nabízí to, po čem čtenář série o Anitě Blakeové touží – pravou směsici černého humoru, krve, vulgarit, sexu, emocí i mrazivé chladnokrevnosti.
Ne, moje svědomí mě netíží. Zatím ne. To možná přijde později. Ale teď, dneska v noci, mi z toho, co jsem udělala, není zle. (s. 388)
Vítejte v Tennessee.
Nakladatelství Epocha bych chtěla poděkovat za poskytnutí recenzního výtisku.
Dík za recenzi, Ax. Knihu mám ráda právě proto, že je víc o "kožicháčích", jaks podotkla. Možná jsou pro někoho rozhovory slabinou, ale zrovna já je mám ráda, vůbec mi nevadí, že Anita tahá lidi z deprese a pořád někoho zachraňuje, to je prostě Anita, a kdyby byla lhostejná k problémům svých blízkých, tak by to nebyla ona.
Neříkám, že lhostejná je. To určitě ne. Tady je pak krásně vidět, jak každý máme trochu jiný vkus a žádný z nich není špatný. Spíš mi šlo o to, že tři depresivní rozhovory v jedné knize, zvláště, když dva se dějí ve chvíli, kdy Anita dorazí z jedné akce a čtenář se jen třese na pokračování, čtenáře mohou trochu otrávit. Radši si dám svou dávku adrenalinu než již potřetí sledovat, jak si jí muž vylívá srdíčko. Mně, ač obrovské fanynce této série, to jako čtenářce docela vadilo.
Po akci by občas nějaké to sesypání mělo být. Dokonce se mi zdá, že je pak čtenáři daná postava bližší, když ví, co jí způsobuje trápení na duši a k příběhu to patří (všichni nemůžou být v kuse jenom drsňáci, ale chápu tvou touhu po akci). Osobně je mi jedno, jestli tam jsou upíři nebo vlkouši, páč já mám ráda oba dva druhy. Už aby Epocha vydala další díl!
Moc pěkně napsaná recenze :)O víkendu se do Anity konečně pustím a zjistím jestli jsem spíš pro upíry nebo vlkoušky :)