Meg Cabotová: Nenasytná

Ukázky z knih / 8.4.2011 /

Nikdy neříkejte nikdy, a o upírech to platí dvojnásob…
Úspěšná americká spisovatelka Meg Cabotová se v této knize svým nenapodobitelně originálním způsobem vyrovnává se záplavou upírských ság na dnešním knižním trhu.

1)
9.15, úterý, 13. dubna
Metro, linka č. 6
Roh Sedmdesáté sedmé a Lexington Avenue
New York, stát New York

Byl to zázrak.
Mína rychle skočila do vozu metra a chytila se jedné z lesklých stříbrných tyčí. Jen sotva dokázala uvěřit svému štěstí.

Byla ranní špička a ona měla zpoždění.

Čekala, že se bude muset vměstnat do vagonu přecpaného stovkami dalších dojíždějících, kteří na tom byli stejně jako ona.

Najednou je ale uvnitř vagonu, ještě udýchaná z běhu na stanici metra. A vagon je přitom skoro prázdný.

Možná, pomyslela si, mi dnes budou věci pro změnu vycházet.

Mína se nedívala kolem. Svůj pohled upírala k reklamě nad hlavou, která hlásala, že může mít nádhernou čistou pleť, pokud teď hned zavolá nějakému doktoru Zizmorovi.

Nedívej se, říkala sama sobě. Ať se děje cokoliv, nedívej se, nedívej se, nedívej…

Pomyslela si, že s trochou štěstí by to až na Padesátou první ulici mohla zvládnout bez jediného očníhkontaktu nebo jakékoliv jiné interakce s jinou žijící bytostí…

Byli to ale motýli – v životní velikosti – kteří jako první přilákali Míninu pozornost. Žádná dívka z New Yorku by nenosila bílé střevíčky s obrovským hmyzem na špičce. Román, který četla, byl psán azbukou. Mína usoudila, že se jednalo o román odpovídající obrázku na přebalu, na kterém byla beznadějně se tvářící slečna s očima plaché laně.

Ta dívka měla navíc u sebe ohromný kufr na kolečkách, což byla další známka toho, že nebyla z města.

Každopádně nic z toho – včetně dlouhých blonďatých copů sepnutých ve stylu filmu Za zvuků hudby na temeni hlavy a levných žlutých šatů z umělotiny kombinovaných s fialovými legínami – nevypovídalo tolik o tom, že není zdejší, jako to, co následně udělala.

„Ach, promiňte,“ řekla a podívala se na Mínu s úsměvem, který změnil celou její tvář, a z celkem hezké se naráz změnila v okouzlující. „Prosím, chtít sedět?“

Dívka posunula tašku, kterou měla vedle sebe na sedadle, aby si tam Mína mohla sednout. Nikdo z New Yorku by nikdy nic takového neudělal. Obzvlášť když ve vlaku byla spousta jiných volných míst.

Míně se skoro zastavilo srdce.

Najednou si byla naprosto jistá dvěma věcmi.

Jednak tím, že věci dnes rozhodně nepůjdou tak, jak by si přála, tedy kromě toho zázraku skoro prázdného metra.

A jednak tím, že ta dívka s plastovými motýly na střevíčkách bude do týdne mrtvá.

2)
9.30, úterý, 13. dubna
Vagon na lince č. 6
New York, stát New York

Mína zadoufala, že se v té věci o slečně Motýlkové
mýlí.

Bohužel se ale nikdy nemýlila. Tedy, šlo-li o smrt.

Mína se přestala bránit tomu, co přijít muselo, pustila se lesklé tyče a sesunula se na sedadlo, které jí dívka nabízela.

„Tohle je vaše první návštěva?“ zeptala se Mína dívky, i když odpověď už znala dopředu.

Dívka, stále s milým úsměvem ve tváři, přikývla.

„Ano, město New York!“ zvolala nadšeně.

Skvělé. Její angličtina byla opravdu špatná, vlastně skoro žádná.

Slečna Motýlková vytáhla svůj telefon a začala si v něm prohlížet nějaké fotografie. Na jedné se zastavila a ukázala ji Míně.

„Vidíte?“ řekla pyšně. „Přítel. Můj americký přítel Gerald.“

Mína se podívala na rozostřený obrázek. No pane jo, pomyslela si.

Proč? zeptala se potom sama sebe. Proč se tohle děje ze všech dní právě dneska? Neměla na to čas. Měla schůzku. A ještě musela vymyslet nějakou zápletku. Stále také bylo volné to místo hlavního scenáristy, které se uvolnilo poté, co se Ned během jarních zmatků v jídelně přede všemi nervově zhroutil.

Bylo to zajímavé místo. V takové show, jako je Nenasytná, by se konečně daly vydělat pořádné peníze.

Mína peníze potřebovala. A byla si jistá, že ona by žádnému nervovému zhroucení nepodlehla, i kdyby čelila jakýmkoliv tlakům. Zatím ovšem žádné neprodělala a kromě Nenasytné by se nejspíš musela strachovat ještě o spoustu dalších věcí.

Z reproduktorů se vagonem rozlehl ženský hlas oznamující, že dveře se zavírají. Příští zastávka, jak hlas oznámil, bude Dvaačtyřicátá ulice, stanice Grand Central.

Mína, která právě přejela správnou zastávku, se ze svého místa nepohnula.

Bože, pomyslela si. Kdy už můj život konečně začne za něco stát?

„Vypadá velmi mile,“ lhala slečně Motýlkové o Geraldovi. „Přijela jste ho navštívit?“

Slečna Motýlková energicky přitakala.

„On pomoci mi sehnat vízum,“ řekla. „A…“ Svým telefonem naznačila, že se fotí.

„Fotografovat?“ zeptala se Mína. Pracovala v oboru. Věděla přesně, o čem slečna Motýlková mluví. Srdce jí pokleslo ještě víc. „Takže vy chcete být modelka. Nebo snad herečka?“

Slečna Motýlková se rozzářila a přikývla. „Ano, ano. Herečka.“

Samozřejmě. Samozřejmě, že tahle krásná dívka chce být herečkou.

Super, pomyslela si Mína cynicky. Takže Gerald bude její manažer. To vysvětlovalo hodně o té baseballové čapce – stažené tak nízko do čela, že mu ani nebylo vidět do očí – a spoustě zlatých řetězů kolem krku, které měl na fotce.

„Jak se jmenujete?“ dotázala se Mína.

Slečna Motýlková na sebe ukázala, jako kdyby byla překvapená, že se chce Mína bavit o ní a ne o jejím naprosto fantastickém Geraldovi.

„Já? Já jsem Yalena.“

„Výborně,“ řekla Mína. Otevřela kabelku, chvíli prohrabovala nepořádek uvnitř a nakonec vytáhla svou vizitku. Vždycky u sebe jednu měla právě pro takové případy, jako byl tenhle. A ty bohužel přicházely až příliš často… zejména když jela metrem. „Yaleno, když budete cokoliv potřebovat – opravdu cokoliv – chci, abyste mi zavolala. Moje číslo je tady. Vidíte?“ ukázala na číslo na vizitce. „Můžete mi zavolat kdykoliv. Jmenuji se Mína. Pokud vám to s přítelem nevyjde – pokud by na vás byl zlý nebo vám nějak ubližoval – ráda bych, abyste věděla, že mi můžete zavolat. Přijdu si pro vás, ať už budete kdekoliv. Ve dne i v noci. A poslouchejte…“ dodala. „Neukazujte tuhle vizitku svému příteli. Je to tajemství. Pro případ nouze. Jen mezi přítelkyněmi. Rozumíte?“

Yalena se na ni s úsměvem podívala.

Nerozuměla. Vůbec netušila, že Mínino číslo pro ni může znamenat doslova hranici mezi životem a smrtí.

Nikdo to nikdy nechápal.

Vlak se zastavil ve stanici u Dvaačtyřicáté ulice. Yalena vyskočila.

„Grand Central?“ zeptala se s náznakem paniky.

„Ano,“ potvrdila Mína. „Tohle je Grand Central.“

„Tady setkat, můj přítel,“ oznámila Yalena nadšeně a popadla svoje obrovské zavazadlo, až se zakymácelo. Míninu vizitku vzala do druhé ruky. Byla celá rozzářená. „Děkuji! Volat brzy.“

Myslela tím, že zavolá, aby si spolu někdy zašly na kávu.

Mína ale věděla, že jí bude Yalena volat kvůli něčemu úplně jinému. Tedy pokud tu vizitku neztratí… Nebo pokud ji neobjeví Gerald a nezničí ji. A potom Yaleně ještě navrch přidá pořádnou ránu pěstí.

„Pamatujte si,“ opakovala Mína, která vyšla z vlaku spolu s dívkou. „Neříkejte svému příteli, že máte mou vizitku. Někde ji schovejte.“

„Dělám,“ řekla Yalena a zamířila k nejbližšímu schodišti. Svůj kufr vlekla za sebou. Kufr byl tak obrovský a Yalena tak drobná, že ho sotva za sebou táhla. Mína věděla, že jí nezbývá nic jiného, než popadnout spodek toho neuvěřitelně těžkého kufru a pomoci jí ho vytáhnout nahoru po strmém a přecpaném schodišti. Potom Yaleně ukázala, kterým směrem se má dát – s přítelem se měla setkat „pod hodinami“ na „velké stanici“.

Pak se s povzdechem otočila a rychle zamířila na metro jedoucí zpátky do centra, aby se dostala na roh Madison Avenue a Padesáté třetí, kde byla zaměstnána.

Mína věděla, že Yalena nepochopila ani slovo z toho, co jí řekla. No dobrá, rozuměla tak možná každému pátému.

A i kdyby rozuměla všem, nemělo by žádný smysl říkat jí celou pravdu. Beztak by jí nevěřila.

Stejně tak by nemělo smysl jít teď za ní a prohlédnout si toho jejího přítele na vlastní oči a pak mu říct něco jako: „Vím, kdo ve skutečnosti jsi, a taky vím, čím se živíš. Jdu to oznámit na policii.“

Protože prostě nejde na někoho zavolat policii jen proto, že se něco chystá udělat. Stejně tak nejde jen tak někomu říct, že brzy zemře.

K tomuto poznání dospěla Mína dost krušnou cestou.

Znovu si povzdechla. Pokud bude chtít stihnout další metro, bude muset utíkat…

Jenom se modlila, aby v něm nebylo moc lidí.

Vydává: Knižní klub

komentářů 7

  • Cukýna 8.4.2011na0.00

    Musím říct, že jsem mile překvapená. Myslela jsem si, že to bude tuctový a stupidní příběh, ale vypadá to dobře. Je škoda, že neudělali lepší obálku – tahle nedělá knize dobrou reklamu a anotace taky mohla vypadat líp, protože příběh asi vážně bude stát za to.

  • Renča 8.4.2011na0.00

    Cabotová je i u nás už dost známá autorka knih pro teens, takže čtenáři koupí asi i kvůli ní, a obálka je dostatečně nepřehlédnutelná, a kdo autorku zná, tak asi nezaváhá :)

  • Cukýna 8.4.2011na0.00

    Na tom něco bude, ale na mě měla obálka odpudivý vliv, a ani jméno autorky s tím nic nezmohlo. Až po přečtení ukázky mě kniha navnadila.

  • Czistoslava 8.4.2011na0.00

    Taky bych se toho nebála a asi si knihu předepíšu jako dárek.
    Autorčina knižní série Mediátor je fakt povedená, i zde uvedená ukázka vypadá slibně.

  • gleti 8.4.2011na0.00

    Cabotová většinou píše dobře, série Mediátor je docela povedená (no až na ten příliš happyendový závěr), její detekrivky XL a XXl také nejsou k zahození, dobrá oddychovka na cestu, takže mě nová knížka docela zajímá

  • darkwitch 8.4.2011na0.00

    Vypadá to dobře :)

  • Erika 18.4.2011na0.00

    Knížku jsem přečetla jedním dechem opravdu pěkná doporučuji!!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít