Crimes of Passion – 7. část

Tak se po malé pauze pomalu, ale jistě blížíme ke konci…

(http://www.youtube.com/watch?v=njn8QYm8ewA)

    Thomas nevěděl, kdy a jak se dostal do postele, silně jej bolela hlava a zvedal se mu žaludek. Nechtěl vstávat, ale neměl moc na výběr, telefon nepřestával zvonit. Sotva zvednul sluchátko, uslyšel známý, rozčílený hlas redaktora Roberta Burnse: „Langu, musíme se ihned sejít. Okamžitě! Jste v nebezpečí. Za půl hodiny vás vyzvednu.“ S těmito slovy novinář zavěsil a detektiv nechápal, o co jde. S velikým přemáháním se oblékl a sešel dolů, kde čekal na Burnse. Přijel přesně, jak slíbil. Beze slova mu otevřel dveře a počkal, až Thomas nasedne. Pak se vůz rozjel a malou chvíli oba zachovávali mlčení. Thomas nevěděl, co říci, Burns zřejmě měl něco na jazyku, ale nemohl najít ta správná slova. Po pár minutách si zřejmě utřídil myšlenky natolik, že je byl schopen netrpělivému Langovi přednést. „Jaký máte vztah se seržantem Charlesem Smithem?“ otázal se jej. „Skvělé,“ odpověděl bez rozmyšlení Thomas, „já toho hajzla nesnáším a on mě má zřejmě rád, žijeme ve vzájemném souznění, jako plíce s rakovinou.“ Novinář se uchechtl, zastavil u kraje silnice a otočil se na Langa: „On vás zřejmě tak úplně rád nemá, jinak by se k vám doneslo to, co se nedostalo ani do novin, a zřejmě nikdy nedostane. Zemřel poslední z Mariettiných milenců. Smith jej poznal podle fotek, co měl u sebe Coringher. Dozvěděl jsem se o tom přes své lidi, seržant nechce, aby se to dostlalo na veřejnost, tutlá to, seč může. Možná se bojí, možná si připadá neschopný, je ale jasné, že někdo jde po lidech, kteří měli co dočinění s tou vaší slečnou. A vy jste poslední, Langu.“ Burns se znovu rozjel a Thomasovi se zatmělo před očima, ale neomdlel. Malou chvíli se vzpamatovával z něčeho, o čem vlastně dávno věděl, že to přijde. O čem ale nevěděl nikdo, byl fakt, že se z vedlejší ulice přiřítí auto a nestihne zabrzdit…

***

„Langu! No tak sakra vstávejte!“ Neprobudil jej křik neznámého hlasu, ale facka, kterou následně obdržel. S velkou námahou rozevřel oči a zjistil, že leží na křesle v luxusně zařízené kanceláři. Někdy už tady byl, al nemohl si vzpomenout kdy. Za stolem naproti němu seděl muž, kterého už ale moc dobře znal. „Vítejte u mě v kanceláři, Langu. Jsem rád, že se opět setkáváme, i když za poněkud…nepříznivých podmínek. Za tu nehodu se omlouvám, ale lépe to sehrát nešlo. Nesmí vědět, že jste tady.“ „Uch…ech…co? Kdo?“ Detektiv se pokoušel vzpamatovat z lehkého šoku, který utrpěl. „Kde je…“ zarazil se. Uvědomil si, že seržant možná neví o jeho spolupráci s novinářem a pokud ne, bude lepší, když to tak zůstane. „Kde je ten, co mě vezl?“ zeptal se stylem, který o jeho osobních sympatiích k Burnsovi nemohl nic vypovědět. „Myslíte toho novináře?“ vytáhl seržant karty na stůl, „je v pořádku, žije. Dostane nové auto a vše bude posuzováno jako nehoda, z naší strany, pochopitelně, takže je mimo nebezpečí. Co s ním máte vlastně společného?“ Podobnou otázku Lang čekal a byl na ni připraven, za to Smith očividně nepočítal s tím, že na něj začne detektiv křičet: „Víte, co s ním mám společného? Možná by bylo dobré, kdybyste to věděl, protože já to nevím! Než mi stačil cokoliv říct, napálili jste to do nás a málem nás zabili! Tohle není normální, seržante! Zešílel jste?! Mohl jste mi zavolat, přišel bych! Proč celá tahle komedie? O co tady kurva jde?!“ Charles Smith, muž středního věku s nakrátko střiženými vlasy, si opřel lokty o stůl, promnul si ruce a Thomas v jeho očích poprvé spatřil známku soucitu a lítosti. „Myslel jsem, že vás toho vyvaruji,“ začal, a pečlivě promýšlel každé slovo, „ale není jiná možnost. Musíte zabít Mariettu Coringherovou.“

***

    Thomas měl jediné štěstí, a to spočívalo v jeho poloze. Ležel, tudíž pro něj upadnutí do mdlob nebylo tak bolestivé. Po několika minutách se sám od sebe probral a vypadal, že si nic z toho nepamatuje, nebo že to pochopil až moc rychle, což by bylo podezřelé. Oba předpoklady se vyvrátily, jakmile detektiv promluvil: „Co…CO? Vy jste šílenec! Cvok! Tohle…tohle nemůžete myslet vážně! Proč? Za co? Já..já…“ „LANGU!“ zahřměl hromovým hlasem Smith. „Vzpamatujte se! Tohle ničemu nepomůže. Není jiná možnost. Je to ona, nebo vy. A pokud vy selžete, budou další. Není čas vám něco vysvětlovat a nejsem si jist, že byste to pochopil. Čeká vás něco, o čem se nikdo nedozví, nebudete hrdina lidu, ale zachráníte svůj život i životy jiných. Musíte zabít Mariettu. Není tím, za co ji máte, nikdy nebyla. Využívala vás, stejně jako všechny ostatní. A teď ji hračka omrzela. Ano já vím, že to bolí, ale povězte…proč nevzpomínáte na noci s ní? Jaké byly? Krásné, že? Bez nejmenší chybičky. Ale vybavíte si je konkrétně? Kdy jste se vracel domů, co přesně jste dělali? Nevzpomínáte si na detaily, že? Proč? Chápu, že vás to nenapadlo, nemáte důvod nad tím přemýšlet, bývá to tak u všech, stačí ten pocit slasti, ale dokážete se konkrétně rozpomenout? Nedokážete! Marietta není jako vy, nikdy nebyla. A jestli nezemře, zemřou desítky jiných!“ Na Langa toho začínalo být dneska moc a dorazil to dřevěný kůl, který Smith vytáhl ze skříně. V tu chvíli Lang omdlel znovu.

***

    Možná by si na tom měl založit podnikání, něco jako „Omdléváme na počkání“, nebo „Mdloby všeho druhu“. Šlo mu to čím dál tím lépe, začínal to mít pod palcem. Thomas měl spoustu otázek, ale žádné odpovědi se mu nedostalo. Přijal to, z jednoho jediného důvodu. Chtěl ji vidět, chtěl naposledy mluvit s Mariettou. Věděl, že ji nedokáže zabít, neměl na to a ani to tak nechtěl. Věděl, že ona zabije jeho, ale chtěl naposledy pohlédnout do jejích půvabných očí. Spatřit tu něžnou tvář, nespoutanou a dravou povahu, to vše si přál vidět před posledním soudem. Nic jiného už od života nechtěl.

    Seržant jej dovezl do staré a opuštěné překládací hlavy v přístavu. Byla zima, všude profukovalo a začínalo se stmívat. Thomas nevěděl, jak dlouho se probíral z nehody, ani kolik času proležel v mdlobách, neměl ani ponětí, kolik je hodin. Hodinky mu od toho nárazu nefungovaly. Rozloučil se se Smithem a s přesnými instrukcemi odcházel směrem k hale. Auto se otočilo a odjelo pryč. Lang se nad zbabělostí seržanta pousmál a dál kráčel strašidelně vypadajícím přístavem. Za doprovodu zvuků, z nich některé, jako cinkání řetězu nebo prohýbání střech, poznat dokázal, jiné ale neidentifikoval. Vešel otevřenými dveřmi do temné haly a rozhlédl se. Přes neproniknutelnou tmu nic neviděl, ale cítil parfém. Cítil ji. Věděl, že je tady. Zvedl kolík, který držel v pravé ruce, a vzpomněl si na seržantova slova, jež ho nabádala, aby ji ho bezpodmínečně vrazil do srdce. Potlačil vztek, zahodil dřevěný kůl a na celou halu zařval: „Tak jsem tady! Pojď si pro mě! Už nemám co ztratit!“

    Marietta se snesla ze stropu asi deset metrů před ním. Viděl ji, protože mírně zářila, i v tak husté tmě. Pak ji vystřelily přední špičáky a ona se jedním velkým skokem vrhla přímo proti němu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít