Le Grand-Guignol – divadlo upírů možná existovalo…
Další z večerů, kdy drobně prší a začíná být sychravo. Procházíte kolem omšelých domů a míříte na představení proslulé v celé Paříži. A snad spolu s vámi do hlediště dnes večer usedne i mladý gentleman s malou mademoiselle, která by takové věci rozhodně vidět neměla.
Le Théâtre du Grand-Guignol, pařížské divadlo specializující se na děsivá a morbidní představení, během své více než půl století dlouhé existence šokovalo publikum scénami na takovém místě nevídanými. Večer se skládal zpravidla z pěti až šesti krátkých her plných krve, vražd, mučení, podřezaných krků a vyloupaných očí. Divadlo se brzy stalo synonymem pro amorální hororovou zábavu a patří tak k předchůdcům a pionýrům žánru dnešních splatter a gore filmů.
Čtenářům románu Anne Rice Interview s upírem nebo divákům stejnojmenného filmu může být divadlo povědomé. A je to tak. Paní Rice francouzský Grand-Guignol posloužil jako předobraz pro její Théâtre des Vampires. Brilantní a děsivá myšlenka divadla upírů, kde přímo na jevišti dojde k vraždě mladé ženy před zraky nic netušícího publika a románových hrdinů Louise a Claudie, se najednou nezdá tak nepochopitelná a šílená.
Le Grand-Guignol byl založen v roce 1894 Oskarem Méténierem jako místo pro jeho naturalistické divadelní hry. Ty se zabývaly příběhy lidí na okraji společnosti, jako byli prostitutky, zločinci nebo děti žijící na ulici.
I přes neustálé zásahy cenzury slavilo toto nejmenší z pařížských divadel brzy velký úspěch. Dva andělé stále visící nad orchestřištěm a interiér, který stále dával tušit, že prostor býval kaplí, jen zvyšovali morbidní účinek toho, co se odehrávalo na jevišti.
V roce 1898 se novým divadelním ředitelem stal Max Maurey, pod jehož vedením začala opravdová jevištní hrůza. Maurey získal svého dvorního autora her v osobě Andrého de Lorde, známého pod přezdívkou "princ děsu". Úspěch her býval tehdy měřen počtem diváků, kteří v průběhu představení omdleli hrůzou. De Landre často při psaní spolupracoval s psychologem Alfredem Binetem a téma šílenství bylo jedním z nejfrekventovanějších v divadle.
Další změnu přineslo až období před 2. světovou válkou, kdy v roce 1930 do vedení přišel Jack Jouvin. Představení postupně přestávala být založena jen na explicitním násilí a stávala se čím dál víc psychologickými dramaty.
Největší slávy se Grand-Guignol dočkal v období mezi světovými válkami, po roce 1945 ale návštěvnost rychle upadala a své dveře divadlo definitivně zavřelo v roce 1962. Vedení tehdy deklarovalo, že před válkou každý cítil nemyslitelnost přehrávaných scén v reálném životě, hrůzy holocaustu to radikálně změnily a každý nyní ví, že takové a mnohem horší věci jsou možné. Kdo by na ně ještě chodil do divadla.
Možná však nebude překvapivé, že dnes divadla na celém světě opět pořádají představení inspirovaná právě pařížským Grand-Giugnolem.
Více informací můžete najít na http://www.grandguignol.com
Diskutabilní.
Spojovat naturalismus s upíry, je trošičku zavádějící.
Asi jako spojovat Guye de Maupassant s texaským masakrem motorovou pilou.
ale no tak, já jsem naopak ráda, že jsem se dozvěděla něco o divadle, které "využila" ve svých románech A.Rice. Díky, Sevio ;)
Nebylo divadlo v unterview datováno trošku dřív?!
Ale v poho, pokud se tím Anne inspirivala, tak to jó.
Mě se článek líbil a ve filmu Interview s upírem bylo to divadlo opravdu drsný, takže mě zaujalo, kde Rice čerpala námět nebo jak jí to vůbec napadlo. Jsem ráda, že to vím. Skvělý článek.
Agrippa:
Nechtěla jsem vyvolat dojem, že by mělo být divadlo samotné spojováno s upíry. Článek chtěl jen upozornit na střípek zajímavé informace z knížek Anne Rice a zároveň třeba v někom probudit zájem o zajímavou část pařížské historie. Mohla jsem na vše jít i jinak a spojit LGG se stejnojmenou písní na novém albu Theatres des Vampires, kapely, která si zakládá na upíří image, což by mohlo být třeba ještě diskutabilnější :)
Už chápu.
:-)