Rozhovor s Jenny Nowak

Při příležitosti vydání Nočních lovců nám jejich autorka Jenny Nowak poskytla rozhovor, kde se rozpovídala nejen o pokračování „čelákovické série“, ale také o Vladovi. Vrátíme se s ním znovu na tajemné Poenari?

Vaše nejnovější kniha Noční lovci, pokračování románu Jiná rasa, se brzy objeví na knižních pultech. Můžete čtenářům nastínit, oč v pokračování půjde a kdo bude jeho hlavním hrdinou?
Děj začíná v místě a čase, kde jsme hlavní hrdiny Jiné rasy – Vampýra Adreena a uprchlou řeholnici Ulriku – opustili čili ve Francii jedenáctého století. Nic nejde přesně podle plánu, ale to zřejmě nikoho nepřekvapí. Trochu zvláštní je možná jen Adreenova touha, která v něm nevědomky stále sílí – podívat se do míst, ze kterých vzešel, do Čelákovic. A nejasný pocit, že jeho návrat má nějaký důvod, že všechno ještě nebylo řečeno, všechno vykonáno. A má pravdu. Staletí ovšem běží, a když jich uběhne celých pět, ocitne se čelákovické panství v rukou úplně jiného muže, než býval zuřivý vladyka Ješek…

Znamená vydání Nočních lovců, že se rozebíhá něco jako „čelákovická série“, nebo je román ukončen a s napsáním dalšího pokračování již nepočítáte?
Prozatím s ním nepočítám, ale to na druhou stranu neznamená, že čelákovická legenda nikdy nebude pokračovat. Taková rozhodnutí už nedělám přinejmenším od doby, kdy jsem napsala svoji první knihu – Nemrtvého – a byla přesvědčená, že bude zároveň i poslední. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že „draculovská sága“, která jím započala, bude do dnešního dne pokračovat dalšími sedmi romány, a všech mých knih dohromady bude šestnáct, asi bych mu vlídně poradila, aby si dal studený obklad na hlavu.

Jako čtenářka musím říct, že smrt Dakha v polovině Jiné rasy byla pro mne nepříjemným překvapením, a dokonce jsem zvažovala, zda vůbec číst dál. Věděla jste od začátku, že ho necháte v příběhu zemřít tak brzy, nebo to přišlo až v průběhu psaní?
Tak to jsme na tom velmi podobně. Mě to taky nepříjemně překvapilo a zvažovala jsem, jestli vůbec psát dál :-) Vtip je ale v tom, že nešťastného Dakha vůbec nezabili v polovině, nýbrž NA KONCI. Tímto měl totiž román končit. Finito. Jenomže jen co jsem ho odložila, začal se pan Boreš z Boleslavi důrazně dožadovat, abych dovyprávěla i jeho příběh. Že přece nemůžu nechat Adreena věčně dvouletého, že sakra musím vypsat, jak to s ním a s Orheou bylo dál. A věřte, že nedovyprávěné příběhy a obrazy, které se najednou tak naléhavě promítají před očima, umějí honit do práce víc než nejotravnější šéf a nedají se odehnat. A tak jsem věnovala Dakhovi tichou vzpomínku, zajela do míst, kde víc než osm set let ležely v hlíně jeho kosti, a znovu sedla ke klávesám, abych vyprávěla dál – tak trochu i pro něho…

Než začnete psát, nalinkujete si vždy předem příběh až do konce, nebo se necháte volně unášet spolu se svými postavami a ty vás třeba i překvapí?
Překvapují mě neustále a mně se to líbí. Dokonce si myslím, že tohle je na psaní úplně to nejlepší – to úžasné dobrodružství, kdy je sice zhruba vytyčená cesta, ale nikdo nemá zdání, kam přesně povede, co bude za dalším rohem, koho potkám, co to komu přinese… Často se mi stává, že mám nějakou scénu rozepsanou, a přitom netuším, proč postavy říkají nebo dělají přesně tohle a k čemu to vlastně směřuje. Pak si k tomu sednu znova a najednou, jako když se po střihu objeví další záběr – a plesknutí do čela: Aha, tak o tohle tady šlo!
V mé nejnovější knize Noční lovci si mě ale moje postavy obzvláště vychutnaly – domluvili se na mě totiž knižní hrdinové hned několika románů, ne jenom Jiné rasy, a rozhodli se, že chtějí být spolu v jedné knize… Co už může ubohý autor dělat? Byla jich přesila, tak jsem jim vyhověla.

Uvažujete o napsání dalšího románu ze série o Vladovi? Je v jeho životní pouti po tomto světě ještě období, které byste chtěla zachytit na papíře?
Tahle otázka přišla v pravý čas, protože ještě před pár týdny bych bez rozmýšlení odpověděla, že ne. Jenže teď už si tím tak jistá nejsem. Mezi jednotlivými romány už sice není tolik „místa“, aby to vydalo na dlouhý, spletitý, dobrodružný děj plný bitev či nečekaných zvratů, ale momentálně mám pocit, že bych se velmi ráda ještě aspoň na chvíli vrátila do středověku (po kterém se mi upřímně řečeno velmi stýská) a napsala třeba něco jako „zadumaný komorní příběh z Poenari“…

Proč jste vlastně v knihách o Vladovi pozměnila jeho rodinné vazby, třeba děti a sourozence, než jak jsou známy z historických pramenů? Myslíte si, že nejsou pravdivé, nebo by to prostě jen nepasovalo do příběhu?
To i ono. Když jsem se před lety do oné historie ponořila poprvé, velice mě udivilo, že v ohromné spoustě věcí nemají jasno ani ti historici. Například se ani všichni neshodují v počtu, natožpak jménech Vladových sourozenců. Takže jsem si z toho vybrala, co se mi hodilo a co mi v rámci příběhu připadalo nejvěrohodnější, a usoudila, že pokud to takhle nebylo zcela nepochybně, přinejmenším to takhle nějak být mohlo.

Ve vašich románech se setkáváme s několika druhy či „typy“ upírů, řekla bych podle způsobu jejich zrodu či přeměny a síle schopností. Mohla byste pro čtenáře tyhle typy trochu shrnout či rozlišit?
Tahle moje „upírská zoologie“ vychází z rozdělení, jak ho chápou okultní vědy, a ty tvrdí, že upír může být:
* Vznešený (čistokrevný) čili doslova „jiná rasa“, tvor, který není a nikdy nebyl člověkem.
* Přeměněný – člověk, kterého jiný upír určitým postupem promění.
* Hostitel – lidská tělesná schránka, kterou upír, jenž z nějakého důvodu vlastním tělem disponovat nemůže, obsadí a převezme.
* Kříženec – fyzicky narozený potomek upíra a člověka.
* Služebník – nižší kategorie Přeměněného, při níž dojde k výměně určitého množství krve, ale ne ke kompletní přeměně.

Líbily se mi i vaše romány z Egypta. Chystáte se k napsání dalšího románu i z tohoto atraktivního prostředí?
Zatím na mě žádný nový egyptský příběh nezaklepal, natož aby se pokusil vyrazit dveře, jak to u mě často bývá, ale pokud by se tak někdy stalo, bránit se rozhodně nebudu. Pravda ale je, že tahle minisérie si mnoho nadšených čtenářů nezískala – stěžovali si třeba na složitá a nezapamatovatelná jména. Nejplamennějším kritikem pak byl jeden pán, kterého rozběsnil už pouhý nápad, že ve starověkém Egyptě by se mohli vyskytovat upíři, a protože jsme to psaly dvě (Katrin Ebrová, dnes Katrin Taillefer, jako spoluautorka), v dopise našemu nakladateli bez obalu oznámil, že „ty vaše autorky jsou s prominutím krávy“ a že si pod hrůzným dojmem z našeho díla už nikdy nekoupí knihu českého autora. Tak nevím, jestli bych si to z ohledů na ostatní kolegy spisovatele vůbec měla vzít na svědomí :-)

Máte mezi svými knihami „oblíbence“, nebo jsou všechny jako děti a vy je takto nerozlišujete?
Většinou se mi nejvíc líbí ta poslední, ale to je možná zrovna tím, že to „nejmladší dítě“, které právě poprvé vyráží do světa, potřebuje spoustu lásky a podpory. Kdybych si ale bez ohledu na tohle musela vybrat jednu jedinou knihu, tak by to byla Dračí krev. Nevím úplně přesně proč. Možná proto, že to byl můj první „výlet“ do středověku, na který nikdy nezapomenu. Výlet je ale vlastně zoufale špatné a nedostatečné slovo – byl to pád, skok do studně času, naprosté pohlcení… a láska až navěky, která už nikdy nepomine.

Děkuji za rozhovor, přeji úspěšné přijetí nového románu u čtenářů a dostatek inspirace pro další práci.

Ukázka z Nočních lovců