Brian Lumley: Nekroskop XIV: Dotek

Ukázky z knih / 13.11.2010 /

Duch Harryho Keogha a jeho nositel, telepatický vlk a mimozemská dívka, která ještě není připravena odejít za svou rasou na věčnost, se musí spojit, aby porazili tři neuvěřitelně mocné stvůry pod jejichž dotekem doslova odpadává maso z kostí.

Byl to tranzitní hotel nacházející se deset minut od dálnice M25 a dvacet od letiště Gatwick. Svou ideální polohou vyhovoval zaměstnancům letiště i pasažérům jako přechodné bydliště a občerstvovací stanice před, mezi a po letu; obvykle to bývalo rušné místo. Ale o půl páté ráno, v mlhavém listopadovém dni, by bylo za normálních okolností vcelku klidné.
 
Avšak ne nyní, neboť pláč dítěte – jeho žalostné vzlykání a přerušovaný nářek ozývající se z jednoho z pokojů – přilákal pozornost nočního hlídače. Rozhodl se to prověřit a přesto, že byl šokován, hluboce otřesen tím, co objevil, nebyl schopen dostat se k telefonu dost rychle.
 
Inspektor George Samuels, člen metropolitní policie – sedmadvacetiletý, sto sedmdesát sedm centimetrů vysoký s havraními vlasy, velkýma ušima, pronikavýma šedýma očima a malými cynickými ústy; muž, který dával přednost uniformě před obyčejným ‚civilem‘ – byl svými kolegy strážníky žertovně přezdíván ‚kariérista‘ a ‚tak trochu šplhounek,‘ což se ovšem netýkalo odhalování zločinů. Jeho otec měl ‚konexe‘ a bylo všeobecně známo, že velice rychle vystoupal na vysokou pozici – což jeho kolegové považovali za přinejmenším podezřelé – i přesto se však mladý inspektor cítil povznesen nad ostatní policisty stejné nebo nižší hodnosti ba i nad své nadřízené. A vždy se snažil připsat si zásluhy svých mladších kolegů a házel klacky pod nohy každému, kdo se snažil šplhat kolem něj po žebříčku ambicí a zajistit si výhledově lepší pozici.
 
Jako policista praktik však postrádal intuici a obvykle se držel ‚příručky,‘ protože jeho hodiny na cvičišti byly vinou jeho rychlému vzestupu drasticky zredukovány. Avšak každý, kdo řeší problémy tou složitější cestou určitě dosvědčí, že ‚příručce‘ (s jejími neuvěřitelně dlouhými kapitolami a odstavci) s jejich definicemi vždy chybí zkušenost. Například: ‚krev,‘ pravděpodobně nejdůležitější aspekt důkazu je v ‚příručce‘ brána v potaz objektivně i klinicky jen jako další pojem. Avšak jako fyzická, hmatatelná realita je krev lepkavá, má nezaměnitelný pach a když z rozřezaných tepen teplých, třesoucích se těl tryská v temně rudých proudech, je naprosto vždy děsivá jak pro oběti tak i pozorovatele.
 
Dnes v noci měl inspektor za úkol ‚navštívit‘ (vlastně špehovat) velitele na noční směně na různých policejních stanicích v okrajových částech města a přilehlých oblastech, takže nasedl do civilního policejního vozu a vydal se až do Reigate, kde několik minut po půl páté vstoupil na místní stanici právě ve chvíli, kdy kdosi zavolal na tísňovou linku, přestože tohle samozřejmě nemohl tušit.
 
Jak mobilní hlídky, tak i záloha už byly v terénu a potýkaly se se dvěma dopravními nehodami a domácím násilím a inspektor byl tudíž nucen se na místo odebrat osobně. Scéna zločinu, ať už bylo spácháno cokoliv – operátor si tím nebyl jist, neboť telefonát byl značně zmatený a volající příliš vyděšený, než aby s ním byla rozumná řeč; Samuels měl ovšem pocit, že tato závažná chyba v komunikaci byla z velké části zaviněna samotným operátorem – se nacházela v tranzitním hotelu blízko letiště Gatwick jen několik minut jízdy autem ze stanice.
 
A protože kdosi z hotelu už zavolala sanitku, dalo se předpokládat, že se ten blíže nespecifikovaný problém už vyřešil sám a pro Samuelse to tím pádem bude jen otázka rutinního prošetření. Vrátil se ke svému vozu, zapnul pulzující modré světlo na jeho střeše a vyrazil do noci. Pokud by se u tohoto případu objevily nějaké ‚nesrovnalosti‘ – větší problémy než čekal, mohl vždycky povolat kriminální policii, aby se s tím vypořádala po svém. A ať už to dopadne jakkoliv, on už se postará, aby posbíral veškerou chvalu a slávu, která z toho vyplyne…
 
V tranzitním hotelu Tangmore objevil Samuels nočního hlídače, metrákového, zhruba třicetiletého neurvalce v příliš těsné uniformě, který se třásl jako ratlík a lomil rukama pod poblikávajícím neonovým nápisem před vchodem do hotelu. Ten fakt sám o sobě – rozměry toho muže a jeho fyzická síla v porovnání se stavem v jakém se nacházel – by určitě znejistil většinu policistů, kteří by z toho vyvodili, že tady něco není v pořádku… to však neplatilo pro Samuelse, který si jen zkontroloval své bílé rukavičky, upravil čepici a oprášil uniformu; zatímco se ten vyděšený noční hlídač, bílý jako stěna představil jako Gregory Phipps a aniž by mu podal ruku, rychle uvedl inspektora dovnitř.
 
V tu chvíli zazněl klakson ambulance, jejíž maják přestal blikat a její siréna ztichla v hlubších tónech, a když o chvíli později zastavila před vchodem do hotelu umlkla zcela. Z vozu vystoupili dva uniformovaní zdravotníci a otevřeli zadní dveře. Starší a zkušenější z nich – malý, postarší muž se širokými rameny, ostrýma očima a rysy a velice ráznými pohyby – neztrácel čas na pozdrav a přešel rovnou k věci:
 
„Zřejmě děláme na stejném případu, pane. Tak co se tu děje?“
 
„Zrovna jsem dorazil,“ odpověděl mu Samuels. „Vypadá to, že nás tady pan Phipps zavolal, abychom… no, abychom mu pomohli vyřešit nějaký problém.“ A pak se znovu obrátil na Phippse: „Takže… jaký je to problém?“
 
Phipps si olíznul rty, uvedl ty tři do téměř prázdné haly a zamířil k výtahu, kde spustil: „Dostal sem nějaké informace z recepce včera v noci. Nic, co by byl důvod k znepokojení … aspoň to jsem si myslel. Prostě se tu ubytoval nějaký nervózní, utahaný chlápek s děckem – ale nikde žádná ženská ani manželka – vyšel nahoru do svého pokoje a dole už se neukázal. To bylo kolem čtvrté odpoledne; no a já sem se o tom případu dozvěděl až v deset, když nastoupila směnu ta holka.“
 
Výtah zastavil; všichni čtyři nastoupili dovnitř; Phippsův prst se třásl, když mačkal tlačítko do druhého patra.
 
„Pokračujte,“ pobídl ho Samuels prohlížeje si své dokonalé nehty a než mohl Phipps znovu spustit, dodal: „A mimochodem, já jsem stejného názoru jako vy: že na tom, co jste nám právě řekl, nic divného není. Naopak, je docela obvyklé, že se v hotelu ubytuje muž s dítětem – dokonce s batoletem – možná prostě čeká na svou ženu, přítelkyni nebo dokonce chůvu, která má přiletět ze zámoří. Mohl na ni klidně čekat, až přiletí ranním letadlem. Anebo zde mohl mít domluvenou schůzku s partnerkou, která někam cestuje.“ Pokrčil rameny a čekal na vysvětlení.
 
Phippsův ohryzek se zhoupnul, jak těžce polknul: „To jo, ale ta holka – jako recepční – je hodně všímavá, chápete? No a ta si právě všimnula toho děcka… kterého ten chlápek držel v náručí. Podle ní vypadalo fakticky nezdravě. A nikde žádná ženská ani manželka a nic, a v pokoji 213 bylo celé odpoledne a večer ticho jako v hrobě. Myslel jsem si to samé co vy: co bych si měl dělat těžkou hlavu? Říkal jsem si: ‚Gregu, starý brachu, nekoleduj si o průšvih. A pokud je nějaký ve vzduchu, najde si tě sám.‘“
 
„A našel?“ zeptal se Samuels, když se výtah s jemným škubnutím zastavil ve druhém patře.
 
Phipps to zřejmě moc nepochopil – řekl, co věděl a pak se znovu ponořil do svých myšlenek – takže teď překvapeně zamrkal a zeptal se: „Cože?“
 
„Průšvih,“ povzdechnul si inspektor a snažil se zůstat klidný. „Našel si vás?“
 
Phippsův ohryzek se znovu zhoupnul. „Bože, to si pište!“ řekl mrzutě, avšak tiše. „Jasně, že našel! Asi tak před hodinou a půl, když mi došlo, že to mrně už dost dlouho řve, tak sem zabouchal na dveře, abych zjistil, co se tam děje, jenomže nikdo neotevíral, tak sem vešel dovnitř – no a pak sem zavolal vás.“
 
Vystoupil z výtahu a ukázal do chodby svou zjizvenou, obrovskou rukou, která se stále ještě třásla jako list ve větru. „Pokoj 213, jo.“ Kývnul tím směrem, kam se měli vydat, ale sám zůstal stát. „Je to támhle.“
 
„Zaveďte nás tam,“ pobídl ho Samuels, na kterého pomalu začínalo doléhat cosi z úzkosti toho hlídače, z jeho nepokoje… jeho strachu? Ale takový obrovský muž jako byl Phipps? Muž, který se o sebe očividně dokázal postarat a klidně se s kýmkoliv vypořádat? Ano, přesně tak se jevil, jenomže nyní jako by byl zbaven mužnosti.
 
Vzdalující se pruh tlumených světel na dlouhém stropu chodby poblikával a bzučel; snad to způsobovaly výpadky proudu. Možná tu byl stejný problém, jakého si Samuels všimnul u světel ve vchodu do hotelu, ale tahle světla propůjčovala chodbě surreální, téměř vetřeleckou dynamiku. Její stěny jakoby se vlnily a dýchaly. Byl to děsivý, pulzující efekt, který inspektora mátl a působil mu závrať. A k tomu to pronikavé, divně chrčivé nebo dusivé naříkání toho dítěte – dítěte, které pláče už hodně dlouho – které bylo nyní jasně slyšet.
 
Jak se blížili k pokoji 213, pláč byl stále hlasitější. Phipps se u dveří zastavil, podal inspektorovi klíč a odstoupil. „Tady je to,“ prohlásil. „Dál nejdu. Teď… teď už je to tu všechno vaše.“ Potřásl hlavou, jakoby se od této chvíle zříkal veškeré zodpovědnosti.
 
Inspektor Samuels jej však popadl za loket a vrátil mu klíč se slovy: „Ne, vy otevřete.“
Avšak zdravotník jej zastavil: „Počkejte, pane! Ne tak rychle. Nejdříve nám musí popsat, co je tam uvnitř. Zatím nevíme vůbec nic!“
Samuels se na něj utrhl: „Cože? Jste snad hluchý nebo co? Copak neslyšíte, co tam je? Je tam vystrašené dítě. Dítě, které má problém. A—“
 
„—A,“ skočil mu do řeči Phipps, jehož hlas se chvěl hrůzou a téměř se zlomil, „je tam mnohem víc než jen děcko. Ale neptejte se mě, protože vám nejsem schopný normálně vysvětlit, co sem tam vlastně viděl. A protože už sem to jednou viděl, docela mi to stačilo, děkuji pěkně. Takže zůstanu tady, pokud vám to nebude vadit. A co se týče odemčení těch dveří: to bych pro vás ještě mohl udělat, jo.“
 
Natáhl ruku a otočil klíčem ve stříbrném zámku, otočil koulí a potlačil do dveří.
 
„Počkejte!“ ozval se zdravotník znovu. „Co tím chcete říct, že nedokážete popsat, co je tam uvnitř? Je to nebezpečné?“
 
„Nebezpečné?“ Phipps zavrtěl hlavou. „Ne, to si nemyslím. A pokud to někdy bylo nebezpečné, teď už to nikomu neublíží. Ale je to strašné, to jo.“
 
„Dobrá,“ přikývnul Samuels. „Místo činu. Pojďme tedy dovnitř. Ale vy dva,“ obrátil se na zdravotníky, „ať vás ani nenapadne se něčeho dotýkat. Možná budeme muset zavolat kriminálku.“ Pak potlačil do dveří, které se otevřely dokořán, a vešel dovnitř – do naprosté tmy.
 
Zdravotníci vešli hned za ním. Inspektor našel v pokoji vypínač hned na stěně vedle dveří. Na stropě zablikalo světlo a v blikání neustalo, zatímco se z chodby ozval Phipps: „Takhle už to dělá pár hodin – myslím ta světla. Většina pokojů je v pohodě, ale na chodbě a tady je to špatné. Něco se muselo podělat v rozvodně. Dolů ve sklepě je už elektrikář a snaží se tomu přijít na kloub a opravit to…“ Pak jeho hlas utichnul.
 
Hlavní pokoj měl tvar písmene L s koupelnou nalevo, zatímco v delší části pokoje stála postel, noční stolky a telefon. To nemluvně, malý chlapec, který určitě neměl víc než patnáct měsíců, seděl na zemi opřený o postel a vzlykal, nyní však už potichu. Jeho plínka byla tak plná, že přetékala a pod ním se na zemi vytvořila zvětšující se loužička. Oči měl oteklé pláčem a obličej brunátný se stopami hnědých skvrn. Také ve vlasech měl spoustu hnědých chuchvalců, stejně jako po celém tělíčku. Vypadalo to, že se snažil sám sebe umýt a přebalit, ale tím si očividně jen uškodil. Alespoň nevypadal nemocný, jen unavený, vylekaný a velice nešťastný.
 
Samuels se obrátil, vrhnul na Phippse stojícího ve dveřích vyčítavý pohled, který na oplátku ustoupil až k protější stěně koridoru, ukázal na to dítě a zeptal se: „Proč jste ho odtud neodnesl pryč?“
 
Ale hlídač jen zavrtěl hlavou. „Nechtěl sem se ničeho dotýkat. Jsem si myslel, že mám nechat všecko, tak jak sem to tu našel. Že to nebude dlouho trvat a přijedete.“ A pak pokynul hlavou: „Najdete to… najdete to tam za rohem.“
 
„Fuj!“ vydechnul mladší ze zdravotníků. „Jestli jsou tohle jen dětské výkaly, bůh buď milostiv jeho malé prdýlce!“
 
„Zkusím se podívat, jestli nenajdu nějakou ženskou, která by se o něho postarala,“ řekl Phipps z chodby a otočil se, že odejde.
 
„Ne, vy zůstaňte, kde jste!“ křiknul Samuels. Prošel kolem nohou postele – přitom se snažil vyhnout tmavé skvrně a malým hnědým hrudkám na koberci – a ztratil se za rohem místnosti v kratší části toho velkého L. Tam uviděl pracovní stůl se sklem na jeho desce, dvě židle… a cosi na podlaze v nejzazším koutě místnosti.
 
Světlo v té místnosti bylo ještě horší než vedle v pokoji; blikalo a bzučelo a vytvářelo v pokoji kaleidoskop měnících se tvarů a stínů. Inspektor se prudce zarazil, pak se znovu vydal kupředu kolem stolu a přibližoval se k té věci sesunuté v rohu na zemi – světlo znovu zablikalo a pak se na malý okamžik rozsvítilo – „Pane Bože!“ dusil se Samuels. Zdravotníci k němu rychle přispěchali. Mladší muž měl u sebe svítilnu, takže do rohu posvítil. Samuels, jehož nohy byly nyní jako z gumy, o krok ustoupil, narazil do stolu a zachroptěl: „Co to… co to sakra je!?“
 
Starší ze zdravotníků poklekl na jedno koleno a podíval se blíže. „To může být jen jedno,“ zalapal po dechu. A ve světle svítilny zíral, aniž by se však dotknul té masy velikosti a přibližně i tvaru člověka. „To jsou zbytky člověka nebo velkého zvířete,“ vysvětloval tlumeným hlasem. „Ale kdo to u všech všudy… kdo mu to mohl udělat?“
 
Samuels odtlačil stůl stranou a donutil své nohy se k tomu znovu přiblížit. Ale když se svým pohledem zadíval do míst, kam ukazovala baterka, na to – tělo? – jeho rty se zkřivily do grimasy naprostého děsu.
 
Horní polovina toho těla byla opřená o stěny rohu, takže tvořila pravý úhel se spodní, která spočívala na podlaze. Zdi za ním a koberec pod ním byly zbarveny do černa, i když za normálního světla by ta barva byla temně rudá. Kostra té věci byla částečně odhalena a zbytek jejích bělavých kostí byl ukryt pod tou masou, zatímco vnitřnosti a střeva vyhřezly, visely z ní jako párky u řezníka nebo kusy rudého masa. Mozek byl rozteklý po straně prázdné lebky.
 
„Je… je to muž!“ koktal Samuels, klopýtal po pokoji, jeho dech se zrychlil a převrátil se mu žaludek. „Je to muž a je… je… je…“
„Je naruby!“ vydechl mladší ze zdravotníků. „A podívejte se! Ta trubice se hýbe!“
 
Ta ‚trubice‘, kterou měl na mysli a na kterou svítil svou baterkou, byla ve skutečnosti křečí zmítané zažívací ústrojí, jejíž zvrásněný řitní otvor se najednou otevřel a vyvalila se z něj na koberec půl metru dlouhá vlna. V tu chvíli srdce – nemohlo to být nic jiného – začalo pumpovat, šestkrát se zachvělo zoufalým rytmickým tlukotem, než se zastavilo a horní polovina toho těla se překlopila a sesunula na stranu na podlahu.
 
Zdravotníci s hrůzou odskočili od té neuvěřitelné věci, které právě byli svědky, a mladší z nich zalapal po dechu: „Ta věc – ten zkrvavený, nepřirozený, zatracený sajrajt – byl naživu?“
 
„No, jestli ano,“ našel ten druhý sílu odpovědět, „neexistovalo nic, co bychom pro něj mohli udělat.“ Zamířil ven z místnosti a po cestě o něco klopýtnul – vlastně to bylo bezvládné, bezvědomé tělo inspektora Samuelse – a téměř upadl. Udržel však rovnováhu, a nejen v chůzi a poznamenal: „Běž dolů do auta, vezmi s sebou toho hlídače a přines černý pytel a nosítka. Já zůstanu tady, zavolám kriminálku a řeknu jim, ať sebou přivezou taky nějakou policistku, aby se postarala o to dítě. Ale dokud nepřijedou, ničeho se nedotkneme… no, s výjimkou tohohle.“ A s bručením šťouchnul do Samuelsova bezvládného těla špičkou své boty.
 
„To není moc zdatný policista, co myslíš?“ pronesl mladší muž. A bylo to spíše konstatování než otázka.
 
„Měl akorát plnou hubu keců,“ souhlasil jeho kolega. „Čím dříve ho odtud dostaneme, tím lépe. Můžeme jen děkovat Bohu, že jsou tu i schopnější než je on.“
 
Na chodbě stál stále ještě Phipps, který byl jedině rád, že může mladého zdravotníka doprovodit dolů k ambulanci. A nikdo z nich si ani nevšimnul, že světla v hotelu už zase fungují normálně.
 
A pokud šlo o toho malého chlapce: ten už teď spal a klidně oddechoval… 
 
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu. 
 
Vydává: Polaris; listopad 2010

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít