Laurell K. Hamiltonová: Buď svá, buď svůj

Spisovatelé / 10.11.2010 /

Americká autorka Laurell K. Hamiltonová poskytla rozhovor pro nejnovější číslo časopisu Filament 6/2010. (obsahuje spoilery, pozn. překl.)
Laurelliny nejprodávanější knihy mají společné dvě věci: hladké prolínání fantasy s realitou a poselství být sám/sama sebou. Pro magazín Filament promlouvá o mytologii, sexu s kožoměnci a spisovatelském řemeslu.

O čem vůbec je série Anita Blake a proč jste začala psát tyhle knihy?
Svět Anity Blake je náš svět, kdybychom se zítra probudili a všechny nestvůry a mytická stvoření byly skutečné. Moji upíři a dlaci žili vždy otevřeně mezi lidmi. Kdybyste zavolal policii a nahlásil, že se vaší ulicí šourá zombie, nepovažovali by vás za blázna, ale poslali by někoho s plamenometem. Anita je federální šerif s se zaměřením na nadpřirozeno. Je také zákonnou popravčí upírů, protože legální nadpřirození obyvatelé jsou považováni za příliš nebezpečné na to, aby byli zavíráni do vězení. Když jednou Anita obdrží příkaz k popravě, může vykonat nařízení, jakkoli usoudí. Ano, je to hrozné zneuctění lidských práv. Žije a randí také s nejvíc sexy a nejkomplikovanějšími nadpřirozenými muži vůbec.
Začala jsem tu knihu psát, protože před lety jsem poprvé četla tvrdou detektivní fikci a zjistila, že ti muži-detektivové kleli, měli náhodný sex a zabíjeli lidi, aniž by se zároveň cítili špatně. Ženy–detektivové nenadávaly téměř vůbec, sex pro ně buď vůbec neexistoval nebo byl zcenzurován či mimo hlavní dění, a když někoho zabily, tak se musely cítit opravdu velmi nepříjemně. Chtěla jsem vytvořit hrdinku, která vyrovná skóre. Možná jsem to vyrovnala až moc. Přidala jsem upíry, vlkodlaky, leopardodlaky, zombie a různé další druhy nestvůr, protože jsem chtěla dostatek hraček, které by mě jako spisovatelku zajímaly. Takže tak.

Myslíte si, že knihy měly pozitivní vliv na některé vaše čtenáře?
Už jsem ztratila přehled o počtu žen, které mi řekly, že odešly ze vztahu, ve kterém byly zneužívány, protože si uvědomily, že Anita by si to nenechala líbit. Nepamatuji si, kolik žen mi řeklo, že knihy o Anitě a o Meredith Gentry jim pomohly uvědomit si svou sexualitu. Jedna mladá žena používá bezpečnostní pás, protože Anita si ho zapíná až úzkostlivě, a ona chce být víc jako ona. Myslí si, že používání bezpečnostního pásu je ten nejsnadnější způsob. Stala se jí autonehoda. Policie jí řekla, že bez pásu by pravděpodobně zemřela. Říkejte tomu karma. Jedna žena použila pohyb sebeobrany, který jsem popsala v knihách, aby unikla útočníkovi. Neuměla jsem si představit, že tak moc skutečných lidských životů bude pozitivně ovlivněno mými fiktivními postavami.

Zachází s vámi média a snad i trh jinak, protože jste žena?
Američtí reportéři mi říkali, že mají problém se sexuálním obsahem mých knih, protože jsem žena – spisovatelka, která píše o ženské hrdince v první osobě, ale kdybych byla muž, tak by s tím problém neměli. Vlastně jsem se zeptala několika reportérů: „Takže kdybych byla muž, psala o mužském hrdinovi v první osobě, tak by vás sexuální obsah netrápil?“ Několik z nich souhlasilo. Ušetřím vás tirády o tom, že jsem si myslela, že rovnost mezi pohlavími je už mnohem dál.

Proč jste se rozhodla přidat knihám o Anitě otevřený sexuální prvek?
Nikdy jsem neplánovala psát o sexu naplno; má naivní myšlenka byla, že každý polibek, každé pohlazení bude tak nádherné, že nebudu muset ujít takový kus. Když jsem si konečně uvědomila, že budu muset psát o sexu, cítila jsem se velmi nepříjemně. Popisovala jsem názorně kriminální scény s detaily násilí v několika knihách a netrápilo mne to tak, jako představa, že budu psát sexuální scénu mezi dvěma lidmi, kteří se mají rádi. Trochu mě šokovalo, že násilí mi nevadí, ale sex ano. Přišlo mi to postavené na hlavu. Když jsem si jednou uvědomila, jak nepříjemná mi představa o psaní sexuální scény připadá, věděla jsem, že to musím udělat a udělat to správně. Takže jsem zatlačila na své vlastní hranice a dělám to s každou další knihou. Téměř jsem se už dostala přes rozpaky ohledně čehokoli na papíře.

Sexuální vztahy mezi lidmi a nadpřirozenými stvořeními můžeme vidět v současné kultuře i mytologii mnoha kultur. Proč si myslíte, že je ta myšlenka tak populární? Byl to jeden z důvodů, proč jste se rozhodla zahrnout takové vztahy do svých knih?
Když v mýtech a folklóru měli lidé sex s bohy či nadpřirozenými stvůrami, většinou to pro ně špatně dopadlo. Byla to obvykle lest z jedné či druhé strany, či dokonce znásilnění. Takže si nejsem tak jistá, že sex s nadpřirozenými stvořeními byl v minulosti nějak obvyklý, určitě ne v dobrém slova smyslu. Myšlenka sexy upírů vlastně pochází z Carmilly Josepha Sheridana Le Fanu a Drákuly Brama Stokera, předtím byli upíři monstry, ne milenci. Dělala jsem průzkum ohledně skutečných upírů, ale co se týče jejich zjevu a kontaktu s lidmi, mí upíři dluží víc Drákulovi a starým upírských filmům než folklóru.
Když Anita začala randit s upíry a vlkodlaky, sama jsem moc nechápala, co je na té myšlence tak úchvatného. Teď vím, že část poutavosti je dána tím, že upíři jsou nesmrtelní, nebo téměř nesmrtelní, a dlaci se v mých knihách uzdraví téměř z čehokoli. Je to prosté naplnění přání, že lidé, které má hrdinka miluje, nezemřou, ale proč upíři a dlaci? Nevím. Vím, že mě fascinovali, ještě když jsem byla malá. Mé oblíbené příšery byly vždy takové, které mne mohly zranit tak, abych krvácela. Duchové jsou fajn, ale ne tak fajn jako něco, co má zuby.

Myslíte si, že tam venku opravdu mohou být nadpřirozená stvoření?
Ovšem. Bylo by arogantní, kdybych prohlásila, že milénia folklóru a příběhů nemají žádný základ. Upíři nebo něco, co saje krev či životní esenci ze živých, je jedna z nejrozšířenějších pověr na světě. Totéž platí o představě, že se lidé mohou měnit ve zvířata. Jaká je přesná pravda o tom všem, tím si nejsem jistá, ale za většinou těch příběhů něco je.

Jaké jsou vaše oblíbené nadpřirozené a mytologické postavy mimo vaše romány?
O všech svých oblíbených stvořeních píšu. Měla jsem ráda upíry a kožoměnce, už když jsem byla malá holka. Keltská mytologie, o které píšu v sérii Merry Gentry, vlastně není má oblíbená mytologie. Má první mytologická láska byla řecká a římská. Zvláštní, že jsem o tom nikdy nepsala.

Je známo, že jste pronesla, že ti fanoušci, kteří se rozhodli přestat číst vaše knihy, by asi měli číst „knihy, které je nebudou nutit tak moc přemýšlet“. Jaká je koncepce vašich posledních knih, že někteří lidé s nimi mají problém?
Jedním z poselství většiny – ne-li všech – mých knih, je „buď svůj/svá“. Cokoli, co tě dělá šťastným, pokud tím neubližuješ druhým, je v pořádku a nenech se společností přesvědčit, že není. Spousta lidí mi řekla, že tohle poselství jim velmi pomohlo, ale zjistila jsem, že jiné čtenáře to rozhodí. Anita má dlouhotrvající vztah s několika muži a někdy je jich v posteli hodně naráz. Zdá se, že představa, že si žena může užít sex s několika muži najednou, někoho trápí.
Pak jim jen připomenu ty věci, které v mých knihách převládají: BDSM, bisexualita, homosexualita a mnohomužství, a že pro to, aby „žili šťastně až do smrti“, je někdy potřeba víc princů na bílém koni. Vždycky vylíčím více životních možností, a to jsou okamžiky, kdy tyhle možnosti, stejně jako kdykoli v jakémkoli životě, přestávají fungovat, ale přitom se do příběhu hodí. Lidem očividně vadí, že o tomhle všem píšu jako o něčem, co je potenciálně správné.

Kdy přišel ten velký zlom?
Nic nepřišlo jen tak kouzlem, vše je důsledek tvrdé práce. Už od sedmnácti let jsem se snažila své příběhy publikovat a sbírala jsem zamítavé odpovědi. Prodala jsem povídku a díky tomu jsem našla agentku, která byla ochotná podívat se na můj první román, jenž jsem právě dokončila. Souhlasila s tím, že mě bude zastupovat, a tak se román Nightseer, trochu tradičnější fantasy, prodal docela rychle, ale trvalo dva roky, než se kniha dostala na pulty knihkupectví. Ale neprodalo se dost knih, aby to nakladatele přesvědčilo ke koupi dalšího dílu v sérii.
První román s Anitou Blake nakladatelé zamítli více než dvousetkrát, než se nakonec prodal. To končila 80. léta a žánr upírů byl považován za mrtvý. Vydavatelé hororů si mysleli, že to je fantasy; vydavatelé fantasy si mysleli, že to je sci-fi; vydavatelé sci-fi si mysleli, že to je mysteriózní drama a vydavatelé mysteriózních dramat mysleli, že to je horor. A kruh se uzavřel.
Na trhu se objevilo několik knih, které se na různé úrovni snažily mixovat žánry, ale nic nevystoupilo z řady natolik a neprodalo se dost natolik, aby chtěli vydavatelé na další díly koupit práva. A pak jsem se na žebříčcích nejprodávanějších knih začala objevovat já a najednou jsem už žánry nemixovala. Psala jsem paranormálky a teď nakladatelé přišli s tím, že jsem žánr překonala. Což znamenalo jednoduše to, že se dobře prodávám. Více než jednou jsem se dostala na první příčku best-sellerů The New York Times a umístila jsem se také na prvních třech stupíncích britského The Sunday Times.

Jakou radu byste dala začínajícím autorům jako inspiraci?
Kecněte do židle a pište. Psaní je jako sval – čím víc ho používáte, tím víc roste.

Jaké používáte techniky, aby vám psaní stále šlo?
Pomáhá mi rozvrhnout si psaní pravidelně během dne, takže když si dostatečně dlouho pohrávám se svou múzou, začnu psát. Ke každé knize si vybírám hudbu, takže se můžu do nálady té které knihy dostat okamžitě a téměř kdekoli. Ať jsem na letišti, ve vlaku nebo v restauraci. Když zpomalím, pustím si nějaký muzikál. A když to selže, tak vánoční koledy. Lidé kolem mě už vědí, že když v červenci slyší vánoční písně, jde mi psaní špatně. Nebo se také přesunu k jinému stolu. Mám v kanceláři dva stoly s počítači. A když selže to, jdu si sednout do restaurace a píšu tam. A když mi nepomůže ani rozmíchat zmrzlinový šejk na břečku, začnu psát ručně. Taky jsem zjistila, že když jdu do posilovny a pořádně si protáhnu tělo, obvykle ze sebe nějakou myšlenku vytřesu. Také sex dokáže být velmi inspirující.

O spisovatelích se říká, že je jejich povolání poměrně osamělé. Souhlasíte s tím?
Nemyslím si, že jsem osamělá. Ve své pracovně jsem sice téměř každý den sama i několik hodin, ale to ‚sama‘ znamená, že jsem tam i se vším, co mám v hlavě. Svým postavám říkám ‚mí imaginární přátelé‘. Když o nich nepíšu, chybí mi stejně, jako by vám chyběli přátelé z masa a kostí, když je dlouho neuvidíte.

Jsou podle vašich zkušeností nějaké rozdíly v tom, jak například média jednají se spisovateli a spisovatelkami jen proto, že jsou to spisovatelé-muži a spisovatelky-ženy? A jsou rozdíly v obálkách knih podle toho, zda je napsal muž nebo žena?
Na většině obálek knih najdete spíš ženu, než muže. Existuje jisté nakladatelské paradigma, které říká, že si ženy koupí knihu s mužem i ženou na obálce, ale že muž si nekoupí knihu, pokud je na její obálce jiný muž. Zvláště, pokud je ten muž sexy a jen částečně oblečen. Ale mám doma několik knih se sexy chlapama na obálce a ty knihy jsou napsány velmi dobře.
Oba mí nakladatelé, americký i britský, se rozhodli pro obálky tradiční tomuto žánru právě proto, aby je odlišili od ostatních paranormálních románů. A také proto, že velké množství mých fanoušků, ať mužů, nebo žen, chtělo obálky, které si mohou vzít do práce nebo do školy a nebát se, že budou obviněni ze čtení pornografie.

Vy jste se o Filamentu dozvěděla od fanoušků, když jste se jich ptala, zda existuje časopis, jako je ten náš. Jak vás napadla zrovna tato otázka?
Jsem žena, která má ráda muže, ale většina magazínů ukazující mužskou nahotu na mě neudělala dobrý dojem. Chtěla jsem vidět nahé sexy muže, ale z pohledu ženy. Ale většina fotografií nahoty mě spíš než na sex nutila myslet na obyčejné páření. Na tom není nic špatného, ale radši se podívám na fotografie, při kterých budu myslet na dlouhé něžné milování, spíš než jen na obyčejné souložení. Fotografie ve vašem magazínu jsou erotické, ale jemné zároveň. A díky tomu chtějí čtenářky vzít vaše muže na večeři, na rande, než jen využít je na rychlovku na jednu noc.

Jak vy se díváte na šíření informací o sexu a o vztazích?
Já věřím, že vědomosti jsou tím nejlepším brněním, který můžete dát svým dětem, než je vyšlete do světa. Ignorování z vás brzy udělá oběť. Vědění vás dělá silnější a dává vám možnosti. Takhle to platí pro všechno, nejen pro sex. Ale nedostatek vědomostí udělá z vašeho dítěte rodiče, z nedostatku vědomostí onemocní nevyléčitelnou chorobou, nebo je nedostatek vědomostí může i zabít. A pak to vypadá jako chyba rodičů, že své dítě dostatečně neochránili. S dcerou jsem si na toto téma popovídala, když jí bylo deset let, protože tehdy přišla ze školy a měla spoustu otázek, které potřebovala zodpovědět.

Tak, a na co se můžeme od Laurell K. Hamiltonové těšit v nejbližší době?
Právě pracuji na další knize ze série Anity Blake, název bude Hit List a vyjde v létě 2011. Píšu poznámky pro další román o Merry Gentry. A spolupracuji s Marvelem na dalších komixech s Anitou Blake.

Otázky od fanoušků:
Jak jste vymyslela, že vaše postavy a druhy lykantropů voní tak, jak voní?
Dělala jsem průzkum ve světe skutečných zvířat. Zkusila jsem jich chovat tolik, kolik bylo bezpečné. A četla jsem poznámky a knihy o lidech, kteří se o tato zvířata starají. A s těmi lidmi jsem také mluvila. To všechno mi pomohlo co nejlépe popsat skutečnou vůni zvířat, nebo to, jaké jsou na dotek. A nevím, proč Nathaniel voní po vanilce. Prostě tak voní.

Sepíšete někdy knihu o minulosti vašich upírů a dlaků?
Ano a ne. Životy a minulost postav vám určitě přiblížím, ale zvláštní knihu o tom nenapíšu. Věřím tomu, že psaní je jako kouzlo – nikdy nesmíte ukázat až moc, jinak to zničí iluzi.

Kdo byl vaší inspirací pro postavu Claudie v sérii Anity Blake?
Nevím, kde se Claudia vzala – ona jen přikráčela na scénu, vysoká, svalnatá a houževnatá. Její rostoucí úloha v sérii, zvláště v díle Bullet, byla částečně inspirována jednou mou blízkou přítelkyní, s níž jsem tehdy trávila hodně času a která měří více než 180 centimetrů.

Kde jste hledala informace o skřítcích nebo jiných mytologických postavách, o nichž píšete v sérii Merry Gentry?
Výchozím bodem pro mě je Encyclopedia of Fairies (Encyklopedie pohádkových bytostí – pozn. překl. ) od Katharine Briggs. Doma mám tři police knih, s nimiž pravidelně pracuji. Jsou to knihy o folkloru, keltských mýtech, archeologii a antropologii.

Překlad: Axia a Renča

komentářů 10

  • Cukýna 10.11.2010na0.00

    Skóre LKH opravdu vyrovnala, ale je to jedině dobře. Jsem ráda, že to nevzdala a neslevila ze svých nároků a standardů. To ona hodně pomohla žánru fantasy a konečně se začaly objevovat na scéně ženské hrdinky, které jsou drsný stejně jako chlapi. Tahle spisovatelka opravdu umí! Wau, a má vliv i na lidské životy. To by mě nikdy nenapadlo, i když je fakt, že Anita coby postava opravdu dovede přimět čtenáře k zamyšlení a člověk chce být silnější – aspoň trochu silný, jako je ona. Hm, ohledně té sebeobrany mě až překvapilo, že to někomu pomohlo, páč já bych si takhle ty hmaty nevybavila. Respekt před tou ženou, co toho využila a že nakopala zadek prevítovi. Zajímavý rozhovor, kde se člověk hodně dozví. Netušila jsem ani, že měla LKH takové problémy se prosadit, vždyť píše tak úžasně. A líbí se mi její otevřená mysl. Díky za překlad, děvčata!

  • Renča 10.11.2010na0.00

    Už jsem četla s ní víc rozhovorů, takže o jejích problémech se prosadit vím. Spíš se mi líbí, že nemá problém říct, že ať lidé její knihy nečtou, když se jim nelíbí, že píše otevřeně o sexu :)
    A děkuju Axii, že tak rychle sehnala ten rozhovor :)

  • Axia 10.11.2010na0.00

    A já děkuju Kenye Ervin z Detroitu, Michigan, že mi ty naskenované stránky tak rychle poslala :-)

  • Tor 10.11.2010na0.00

    a já děkuju za překlad s rozhovorem oblíbené autorky, který mě nutí přemýšlet…a to i v práci.-) díky holky, díky Laurell..

  • finka 10.11.2010na0.00

    Děkuju Axio za překlad. A nejen za sebe, ale za všechny nás členy fan klubu :-).

  • Axia 10.11.2010na0.00

    Větší část udělala Renča :-)

  • Marilla 10.11.2010na0.00

    Wau … rozhovory s Anitou miluju :) Obdivuju jak se nebojí otevřenosti a stojí si za svými názory ;)

  • Renča 10.11.2010na0.00

    myslíš s Laurell? ;)) To mi připomnělo, že v nějakém rozhovoru se LKH zmínila, že jí lidé občas řeknou Anito :D

  • Axia 10.11.2010na0.00

    Jj, prý kvůli těm vlasům :-)

  • Kometa 12.11.2010na0.00

    Díky za přidání krásného a zajímavého rozhovoru s Laurell.
    PS: Tak o sobě můžu taky říct, že jsem jako Anita – nutím všechny u sebe v autě, aby se připoutali. :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít