Setkání v lese

Próza / 28.10.2010 /

Někdy se v noci potkají ti, jejichž cesty by se za dne nikdy neprotnuly. Pro někoho je to dobře… pro někoho ne…

Je krásný sobotní večer. Jedu  po okresce, kde tlumiče auta úpí na výmolech, které tu zbyly po zimě a budou tady asi až do konce civilizace.  Motor si hučí a já koukám do tmy, zahalující okolní lesy. Jezdím s rozsvícenými světly, i když v noci jsou mi spíše na obtíž. Bohužel stejný názor nemají lidští řidiči, které rychle jedoucí auto bez světel zbytečně děsí, a já nechci, aby do mě nějaký vesnický křupan v montérkách a s rádiovkou na hlavě naboural.

Už dost dlouho jsem nepotkal žádné auto. Silnice na Příbram se občas klikatí jako had a do vesnice, kde je cíl mé cesty, už to není daleko. Jedu navštívit kamaráda, který dává přednost klidu vesnického hřbitova před šílícím mraveništěm velkoměsta. Tedy hřbitova… Spousta lidí si myslí, že našinec leží ve zpráchnivělé rakvi a vylézá jen tehdy, když ho přemůže hlad, nebo chtíč. Je to samozřejmě nesmysl. Umřeli bychom nudou, stejně jako člověk, který by musel neustále ležet v posteli a vstával by jen jednou za měsíc.

Hřbitov má mnoho výhod. Ve dne  do hrobů neproniká vražedné  světlo a v noci tam nikdo necourá. Jsou mezi námi jedinci, kteří si žijí přímo v hrobce, ale těch moc není. Chybí tam moderní vymoženosti a kdo by se jich chtěl  vzdávat?  I nejhloupější  hrobník s mozkem propitým rumem si všimne  zavedené elektrické přípojky, nebo dokonce satelitní antény, i když maskované  jako andělíček, nebo alegorie zlomené lásky. Proto většinou slouží hrobky  jen jako podzemní vstupy do chodeb, vedoucích do obydlí, postavených o kus dál za vysokým plotem. Pak už stačí jen rozšířit povídačku o tom, že tam skotačí nějaká celebrita se svými milenkami, a našinec má klid.

Můj kamarád Oskar má postavený domek s namalovanými okny a dveřmi na betonových stěnách, to proto, kdyby si nějaký šťoura dal tu práci a podíval se za plot.  Vevnitř dům vypadá jako bunkr a většinou se utápí ve tmě. Proč taky svítit? Na zahradu kupodivu nikdo nechodí, i když na ní jsou lavičky a dokonce i dětská prolézačka. Nikdy jsem nepochopil, proč ji tam vlastně má. Je starý mládenec a při slově „děti“ se mu ježí ty nemnohé vlasy, které ještě má. U domu stojí i garáž, ve které je schované terénní auto, které má odmontované kliky na dveřích a odpojené motorky na stahování oken. To jen pro jistotu, aby někdo náhodou ve špatný čas neotevřel. Stejně ale Oskar málokdy někam jezdí. Zbláznil bych se tady nudou už za týden, ale jemu to tak vyhovuje a z jeho klášterního neživota ho jen občas vytrhnou nějací hosté. Jako třeba já.

Vjíždím do dalšího lesa, z jedné strany je sráz a potok, z druhé strany pozvolný kopec. Najednou před sebou vidím světlo. Jsou to reflektory auta, stojícího na krajnici. Má zvednutou kapotu a u něj stojí postava ve vypasovaném svetříku a minisukni. Usměju se. Panebože, tenhle trik znám ještě z doby, kdy ještě nebyla ani auta, ani silnice. Jezdilo se na koních a i tehdy na to málokdo naletěl. Tenkrát se  používala spíš mrtvola v drahém plášti, která vypadala, že by stála za obrání. Když jezdec zastavil, tak stačila jedna střela z kuše a byly mrtvoly dvě. Pro poutníka znalého věci to byl jasný signál tasit zbraň a pobídnout koně do cvalu. Doba se sice změnila, ale reakce krysy, větřící past, by měla být stejná i dnes. Ale já nezrychlím,  naopak, začínám brzdit. Koneckonců mám volno a nespěchám.  Tak proč si nedopřát trochu zábavy?

Zastavuju o kousek dál, než měli ti, co to připravili, v plánu, a vystupuju. Z dvaceti metrů to vypadalo na celkem hezkou ženskou. Z pěti metrů vidím, že je to pěkná ojetina a zblízka je to totální havárka s přetočeným tachometrem.

„Copak, porucha? A že takhle v noci?“

Žena mlčí a najednou je na ní vidět, že má strach. Ale hra se musí dohrát.

„Aaannnooo,“ drkotá, „něco se tomu stalo a nejede to.“

Těká očima ode mě k blízkému křoví. Aha, tak tam jsou.

„Tak se na to podíváme,“ říkám, „kde jsou klíčky od vozu?“

Ukáže jen rukou do kabiny a je čím dál, tím nervóznější. Čtu si v ní, v jejím životě, který za moc nestál, a už se to asi nezlepší. Cítím v její krvi levné cigarety, levný chlast a levné zákazníky. Za kilo v parku na zemi. Taková krev je dobrá  snad jen na vytvrzování kožených zbrojí, jak se to dělávalo za mých mladých let.

No konečně. Než stačím otevřít dveře, vybíhají ze křoví dva… Kámoši? Pasáci? Zloději? Bratři ne, jeden je bílý a druhý kakaový, oba mají v ruce nůž, ale žádní zvláštní rváči to nebudou. Postaví se tak, že na oba v pohodě vidím, místo toho, aby mi jeden z nich vpadl do zad. No, trochu mě zklamali, ale je to zadarmo, tak co už.

Ten bílý zasyčí: „Vyval prachy.“

Ten tmavý asi neumí ani mluvit, možná že ani myslet.

„Kolik?“ ptám se jich, čistě pro pořádek.

„Co kolik, všechno!“ vyštěkne na mě, považuje mě asi za úplného idiota.

„Když všechno, tak všechno,“ říkám a sahám do kapsy.

Stojí tam jak jelimani a nevěří, že to šlo tak snadno a rychle. Zajímalo by mě, kdo jim půjčil to auto, majitele mi je trochu líto. Ale jen trochu, určitě v tom jede na procenta. Zatímco všichni tři zírají na mou ruku, kterou, jak doufají, vytáhnu naditou peněženku,  tak pravičkou vyrvu dveře auta z pantů a  narazím jimi do těch dvou, které by měl někdo naučit aspoň elementární zásady boje zblízka. Stáli tak blízko sebe, že jsem je povalil oba naráz na zem, dveře na nich nechal ležet a skočil na ně. Té couře  konečně došlo, že se nadílka asi nechystá a dala se na útěk. Nevadí, zajdu si pro ni později. Nejsem proti nášupu.

Ti dva pod dveřmi bojují o dech a snaží se mě shodit. Marně. I když je to zbytečné, rozhoduji se pro demonstraci síly. Vyjel jsem si v lehce military oblečení, zelené kapsáče, volná mikina. A vysoké vojenské boty, kterými prokopnu ležící dveře jako nic a špičkou se pohroužím tomu běláskovi do podbřišku. Zakníká jako postřelené sele a je z něj bělásek zelený. Pozor, nezaměňovat s běláskem zelným, velkou to pohromou zahrad. Ten druhý se zmítá stále víc, ale nemá šanci se dostat ven. Jedním trhnutím ruky mu ničím zápěstní kůstky, doktoři se asi zapotí. Zařve jako tygřice v říji, pustí nůž a pak zplihne. Tak a co teď s nimi?  Jako zdroj jsou bezcenní, v téhle krvi by se i ty kůže při vaření  kroutily hnusem.  Beru oba v pase jako pytle a hážu je do té jejich káry. Prohlížím si je zblízka a mé oči začínají ve tmě nažloutle svítit. Dochází jim, že tohle byl jejich životní omyl. Běláskovi přirazím ruku na palubní desku a vbodnu jeho nůž přesně mezi záprstní kůstky a žíly. Čepel hravě projede masem, plastovým obložením a zasekne se do hliníkové výztuže. Tenhle mi neuteče. Rozhodně nechci být obviněn z rozdílného přístupu k různým rasám, takže ten druhý skončil stejně. Pochopil, že nemá význam klást odpor, sám prostrčí ruku volantem a zatne zuby.  A teď přišel čas si vyrazit do lesíčka na čekanou.

Tedy, místo na čekanou půjdu radši na hon, nemíním tady ztratit celou noc. Je to ale až moc snadné. Pach strachu mě vede jako fosforeskující čára na dálnici. Už ji slyším. Boty na podpatcích. Smůla, kotě. Ne že by to nebylo jedno, neutekla bys mi ani v maratónkách. Za chvíli ji mám. Zastavuje. Otáčí se ke mě. V obličeji výraz děsu. Vypadá, jakoby zestárla o dalších deset let. Nic neříká. Lehá si na záda, vyhrnuje svetřík a roztahuje nohy v prastarém gestu odevzdání se silnějšímu. Křečovitě zavírá oči. Jenže já nemám zájem, hra skončila. Dívám se na ni a oči mi zase žloutnou.  Teď už jí neublížím.  Proč taky, lovecké vzrušení se nekoná.

Najednou, nevím proč, skáču rychle do strany. Něco se mi otřelo o rameno a dopadlo to na zem přede mě. Už to i vidím. Je to vlk a rozerval té ležící loutce bez vlastní vůle hrdlo. Najednou mi dochází, že jsem byl pomalý. Rameno začíná bolet. Cítím krev. Svou krev.  Tak to tedy ne. Skáču na tu noční bestii a chci jí zlomit vaz za ten útok zezadu a za tu krev, co teď kape na zem a do její husté srsti. Začínám tušit, že něco je jinak. Není možné, aby to bylo jenom zvíře. Cítím, že kořeny stromů vystupují ze země, stromy se naklánějí a jejich větve po mě šátrají jako chapadla chobotnic.  Chlupaté tělo prudce vibruje obrovskou silou, hlava se otáčí a zakusuje se mi do ruky. Ještěže rukáv je volný, tesáky jen sklouzly po kůži a vězí v látce. A vtom mi to došlo. Je to vlkodlak. Nebo co hůř, je to druid, nebo nějaký podobný milenec lesa. Takže hra opravdu skončila a začíná boj.  Cítím tesáky, znovu chňapající po ruce a napjaté svaly na hřbetě těla, snažícího  se dostat z mého sevření. Musím to rychle skončit. Ať už je to cokoli, nasává si to sílu z okolí. Ale já vím, jak sílu zase odebrat.

Zakusuji se do chundelatého krku, do místa, kde jsou tepny. Napodruhé se to podařilo, chlupy škrábou na jazyku a i v krku, potlačuji dávení  a vychutnávám si krev. Krev silnou jako dubové kořeny. Chutnou jako vychlazená nulka intelektuálky. Starou jako kameny, vyvřelé z dávných sopek Středohoří.   Teče a teče. Moje krev taky vytéká,  ale není to nic, co by stálo za zmínku. Cítím, že se rána zavírá a regeneruje. Deset minut. Pak tělo pode mnou zvláčnělo a dlouhé tesáky se konečně pustily. Konečně jsem se mohl rozhlédnout. Ta havarovaná návnada, se kterou jsem si hrál na kočku a myš,  byla mrtvá. Rozervané hrdlo a rozdrcený hrudník. Už vidím ty články v novinách. „Vzteklý medvěd roztrhal ženu na procházce v lese.“ A možná i horší.

Na nic jsem nečekal a vyrazil k autu. Tu mrchu, co mě chtěla zabít, si dám vycpat a postavím ji do obýváku. Po pár krocích mi bylo jasné, že les se s tím nesmířil. Silnice byla naštěstí nedaleko a přes všechny vylézající kořeny, padající větve a vzteklé stromy jsem se dostal v pořádku zpátky k autům. Ti dva tam ještě seděli. Co taky jiného mohli dělat, pokud nechtěli o ty ruce přijít. Jejich mobil jsem už předtím proměnil v hromádku elektronického odpadu. Počkají si do rána. Noc je ještě celkem teplá. Patří jim to. Tu schlíplou kožešinu jsem omotal tažným lanem a hodil do kufru. Na asfaltu krajnice se jen lehce vlnila tráva, stromy sem už nedosáhly. Zajímavé. Nejvyšší čas popojet.

Auto jsem nechal na parkovišti u hřbitova, vylovil z kufru tašku a chlupatou trofej a vydal se do severozápadního rohu, kde stojí jistá hrobka. Otevřel jsem její vchod a dal Oskarovi znamení, že jde návštěva. (tady to schválně zamlžuji, kdyby se našel někdo dost hloupý, aby to vyzkoušel, tak by asi posloužil  Oskarovi jako zdroj) Přední část byla zaprášená, zatuchlá a tichá, jak se na hrobku  sluší. V zadní stěně však už byla otevřená dvířka, ukrývající chodbu, mizející v zemi. Samozřejmě zde byla tma, návštěvy vidí a vetřelce to zbrzdí. Navíc se velmi doporučuje chodit tady potmě, Oskar mi naznačoval, že svícení v chodbě neprospívá zdraví a možná i životu. Chodba byla dlouhá asi dvě stě kroků, potom se objevilo schodiště, vedoucí vzhůru. Na jeho konci stála komora se smetáky a dveřmi dál se vcházelo do domu.

Oskar už mě čekal s Áčkem v ruce. Když viděl, co nesu, tak se na jeho tváři rozlil úsměv. „Vezeš bifteky? Prima, uděláme grilovačku“

„Ty bifteky jsou ještě živé, daly by se někam uklidit? Za chvíli možná přijdou trochu k sobě“. „Jasně, budeš mrkat, jak jsem vybavenej.“

A taky jsem mrkal. Betonová místnost, ve které není vůbec nic, jen v jednom koutě je otvor v podlaze a na zdi je kruh s řetězem. Neptal jsem  se, proč to tady má, nebylo by to slušné. Ale bylo by zajímavé, kdyby ten beton mohl vydat svědectví. Oskar pochopil moje překvapení a zasměje se:

„Tak ty sis myslel, že tady sedím pořád zavřenej, jo? Omyl kámo. Občas vyrazím ven a ulovím si něco pro potěšení, stejně jako ty dneska.“

„Jenže ono to málem ulovilo mě.“

„No jo, to se oni taky snaží, ale kde by pak bylo nějaké vzrušení a radost ze života?“

Na to už není odpověď , tak jsem  pustil zplihlý kožich na zem a vyšel ven. Oskar vytáhl  z krabice za dveřmi ocelový zubatý obojek. Navlékl  na něj řetěz, šroubem ho uzavřel a vzal  do ruky láhev s nějakou kapalinou. Benzín. Rozlil ho na zem, zabouchnul dveře a vyšli jsme ze sklepa zpět k pití a měkkému posezení.

Poté, co jsme udělali pár uleželých sáčků, tleskl Oskar do dlaní.

„Tak a teď se pobavíme.“

Zapíná televizi. Trochu mě tím zklamal, jenže na obrazovce se neobjevila žádná prsatice s pulsujícími žílami, ale místnost s mou kořistí. No jasně, kamerový systém. Vidíme, že tělo se trochu chvěje.

„Nejdřív to trochu probudíme“, ušklíbne se a něco zmáčkne na dálkovém ovladači. Z jednoho koutu vystřelí namodralý plamínek plynového hořáku a benzín blafne v ohnivé kouli.

„Tohle probudí i mrtvýho,“ říká, a má pravdu.

Ležící vlk vyletěl do vzduchu  a dopadá na nohy. Chlupy má sice ožehlé, ale jinak mu nic není. Benzín už dohořel, je vidět, že to Oskar nedělá poprvé.

„Tak a pojď, jdeme na to,“ bere si sklenici s pitím a vyrážíme do sklepa.

Dveře se otvírají a vlk nám skáče po hrdlech. Řetěz ho však zastavil a on sebou praštil o zem takovou silou, až mu z tlamy uniklo zakňučení. Byl to poslední záchvěv síly, leží a oddechuje. A dívá se na nás temnýma očima. Oskar bere skleněnou nádobku a sundává z ní víčko. Z hladiny tekutiny se začínají uvolňovat malé šedivé obláčky a nezaměnitelný pach mě dráždí v nose. Kyselina. Přidřepne si k vlkovi, zaklekne mu hlavu k zemi a pak obratně chytí jednu jeho tlapu do ruky.

Pevně ji sevře a začne ji pomalu  ponořovat do kyseliny. Začíná mi být trochu zle, protože vidím, jak se ty krásné měkké polštářky tlapy pomalu ponořují pod hladinu děsivého roztoku, který sežere maso až na kost. Je mi to jasné, Oskar je sadista. Já nemám nic proti násilí, ale tohle se mi nelíbí. Vůbec.

„Žádný spěch, masa je tu dost, uvidíš, že nám chvíli vydrží.“

Vlk vyje a cuká sebou v rytmu bolesti, projíždějící celým jeho tělem.

„Všiml sis, že je to samice? No, tím lépe, bude to ještě zajímavější.“

Radši se ani neptám proč. Představuji si, že vlčice má, stejně jako ženy,  uvnitř v těle místečko s růžovou měkounkou vystýlkou, ze které udělá kyselina, vstříknutá z hluboko zasunuté injekce, místo chemické zkázy. Je mi z toho zle. Oskarovi ne. Ještě vezme druhou tlapu a zase vidím, jak se polštářky tlapy noří do sklenice. Sakra, on je schopen se takhle bavit celé dny! Ještěže ten beton neumí mluvit. Bůhví, koho a co tady už měl.

Sedíme zase v pokoji, ale blíží se ráno. Půjdeme si na chvíli odpočinout. Je mi jasné, jaký bude další program a přemýšlím, co dál. Návštěva se mi nějak znechutila. Odpoledne  vstávám a jdu do pokoje. Tam už sedí Oskar a podivně se usmívá.

„Podívej se, jak se nám ta čubka vybarvila.“

Dívám se na obrazovku a vidím nahou mladou ženu s dlouhými rozcuchanými vlasy, kůží zbarvenou dohněda a ošklivě popálenýma rukama, stočenou v rohu do klubíčka.

“Aspoň to bude zábavnější, než když byla chlupatá, nejdřív ale uklidíme,“ říká a mačká druhé tlačítko.

Z trysek ve stropě se vyvalí proudy vody. Aha, nechce čichat průvodní jevy jeho práce, při které snadno povolí oběti svěrače.  Moment. Oběti? Proč o ní přemýšlím jako o oběti? Vždyť na mě zaútočila, navíc bezdůvodně a zezadu. Bezdůvodně? Možná nějaký měla. Byli jsme v jejím lese. Sakra, odkdy mám výčitky svědomí?  Jdu s Oskarem do sklepa. Ve vzduchu čpí dezinfekce, skoro štípe do očí.

„Víš čeho se ty lesní mrchy bojí nejvíc? Chemikálií a kovu.  Berou sílu z přírody, ale tady není ani plíseň. Jen beton. Ještě pár dní a chcípne. Ale možná dřív.“

Dívám se zblízka na ženinu kůži (nějak o ní nepřemýšlím jako o vlčici). Je pokrytá tmavšími linkami, jako je pařez pokryt letokruhy. Krásné ornamenty, které bezpochyby sežere nějaký chemický hnus, nebo snad i něco horšího. Oskar mi asi čte myšlenky. Bere do ruky skleněnou trubičku  a kreslí s ní jako perem ženě po kůži ornamenty. Kde se trubička dotkne kůže, tam zůstává syčící šedivá stopa.

Žena, nebo co to vlastně je, se už nemá sílu bránit. Leží tu přede mnou stejně, jako ležela ta návnada z minulé noci. Je jí všechno  jedno. Je mi najednou z toho všeho na blití.  Ze sebe, že jsem ji sem dovezl. Z Oskara, který přestal kreslit po rukách obrazce zkázy a začal obtáčet její pupík velkou spirálou, která se pomalu přibližovala k plochým prsům s velkými tmavými bradavkami a k jejímu klínu.  Právě v okamžiku, kdy jsem chtěl utéct nahoru se vyzvracet, Oskar se slastně protáhl a zakončil čáru velkou tečkou nad podbřiškem.

„Tak, pokračování příště. Ještě se chvíli budeme pohybovat po povrchu a pak se posuneme dovnitř.“

Ucítil jsem sraženou krev v ústech, kterou mi poslal žaludek jako varování, ať okamžitě zmizím. Nějak jsem to vydržel nahoru a na chvíli se zavřel v koupelně. Nezvládnu to. Nedokážu zase za pár hodin zajít dolů a sledovat, co zase ten šílenec vymyslí. Asi mu ta samota fakt vlezla na mozek. Oskar mizí ve svém pokoji a já se nemusím dívat na ten jeho ksicht. Kam se sakra ztratil ten starý kámoš?

Nakonec jsem se rozhodl celkem rychle. Nenechám ji tu. Je to moje kořist, mám právo ji zabít. Ale ne takhle. Musíme prostě zmizet. A hned. Nevím, co Oskar teď dělá, ale nemůžeme ztrácet ani minutu. Jdu k sobě do pokoje a dávám do kapsy klíče od auta, zbytek tu nechám.  A pak rychle do sklepa. Otvírám ocelové dveře, zhroucená postava v rohu se ani nepohne. Jedině přerývavé vzdechy naznačují, že si ji zelení bohové ještě nevzali k sobě. Přetržený obojek se náhle válí na zemi, beru to hnědé tělo do náruče a mizím rychle ve vstupu do podzemní chodby. Sakra, Oskar tady má určitě nějaká čidla, jestli ne rovnou kamerový systém. Nevadí. Problém je v tom, že je starší, než já. A tedy i silnější. No, uvidíme.

Běžím chodbou a když vybíhám do schodů, tak slyším na jejím druhém konci řev a dupot. Aha, už se blíží. Pár kroků, a už jsme pod nočním nebem. K autu je to ještě dvě stě metrů.  Tělo v mém náručí se začíná na čerstvém vzduchu trochu pohybovat. Voní tu stromy a tráva.

Když jsme u branky, tak vidím Oskara, jak se blíží a vím, že to nestihnu. Otevřu dálkovým ovládáním auto, ale neběžím k němu, naopak, pokládám ženu na zem. Neměli bychom šanci.

Oči mi žloutnou vztekem a cítím, jak se mi vysouvají zuby. Oči mého bývalého kamaráda fosforeskují zlou zelení a vypadá jako skutečný půlnoční běs. Žena se změnila do vlčí podoby. Aspoň může kousat, ale leží na boku a táhle kňučí. Na spálených tlapách se ani neudrží, natož aby se mohla odrazit ke skoku a z břicha jí visí cáry kůže a srsti.  Ve vzduchu pulsuje nenávist. Oskar se ani nedotýká země, spíše letí vzduchem. Stojím rozkročený a čekám na správný okamžik, abych mu zkusil zlomit nějaké kosti, nebo vyrvat srdce.

Teď. Udeřím tvrdě nataženými prsty a cítím, jak mu zajíždějí do břicha. Než je ale stačím sevřít, tak cítím, jak zase jeho prsty mi lámou nějaká žebra a snaží se nahmátnout srdce. Tím by všechno rychle skončilo. Náraz jeho těla nás oba povalí na zem a vlčice mu skáče na záda a snaží se mu prokousnout vaz. Mávne jednou rukou za sebe a zvíře letí několik metrů vzduchem a když prudce dopadne na kamenný náhrobek, vzduch se zaplní táhlým výkřikem bolesti. Oskar mě zvedne do vzduchu a praští se mnou o železná vrata. Před očima se mi udělají barevná kola. To je konec.  Nic nevidím a čekám na jeho poslední úder. A ten nepřichází, naopak mě pouští a mizí. Otvírám oči, chvíli to trvá než začnu zase normálně vidět. Vidím ho, jak letí vzduchem, dopadá na hrob a zakusuje se poloomráčené vlčici do krku. Mám pro to jediné vysvětlení. Přemohl ho vztek, chce zabít nejprve ji a pro mě se pak vrátí stejně, jako já si zašel pro tu volavku do lesa. Ví, že mu neuteču, a má pravdu. Nemůžu se ani pohnout. Jenom se můžu bezmocně dívat, jak se pod velkým tělem mého bývalého kamaráda zmítá do stran to chlupaté tělo a vlčí  tlapy sekají do vzduchu.

Najednou cítím jakýsi nápor síly a před očima se mi udělají zelené kruhy. Starý tis, stojící u  jednoho z hrobů, se náhle kácí k zemi na místo nerovného boje. Aspoň to tak nejdříve vypadá. Pak ale vidím, že jeho větve vrostly do Oskarova hrudníku a trhají ho tak, jak kořeny stromu umějí roztrhnout betonovou desku. Starý upír se rozpadá na několik kusů. Tohle už nikdy nezregeneruje. Hlava se ještě zvedne a v poslední křeči jeho zuby vyjedou ze zle zřízených krčních tepen vlčice. Krev stříká všude kolem. Pomalu se plazím k ní, trvá to věčnost. Kapesníkem jí ucpu prokousnutý otvor a čekám, až se poškozená tepenná stěna zacelí. Cítím, jak se celé její tělo třese, ale je naživu.  Měl bych asi uklidit Oskara, jinak se tady začnou motat policajti. Jenže těch kousíčků tkáně je příliš mnoho. No co, nedá se nic dělat, vezmu s sebou jenom hlavu. Zbytek tu nechám, snad si budou lidi myslet, že tu někdo střelil jelena. Problém je, že by ho museli střelit aspoň pancéřovkou, aby to udělalo takové svinstvo, ale život je prostě nedokonalý.

Ležím vedle hrobu na zemi a čekám, až se rány aspoň trochu zacelí. Po chvíli  se už udržím na nohou aspoň tak, abych udělal těch pár kroků k autu. Ve vzduchu je cítit déšť.  Vjíždím na hřbitov, každý metr teď bude dobrý. Schlíplé vlčí  tělo, ležící na hrobě,  začíná trochu ožívat. Vystupuju, opírám se o auto a jdu si pro ni. Jemně ji pokládám na zadní sedadla a vyrážíme. Vracím se stejnou cestou a za chvíli už zastavuju na místě, kde jsem včera opustil ty miláčky Black&White. Zůstaly tu jen stopy po autě a jinak nic. Jen ve vzduchu je pořád cítit slabá aura strachu. Je mi už mnohem lépe. Pokládám to zničené tělo, teď už zase ženské, na lesní zem a cítím, jak  se kolem něj nabíjí vzduch nějakou prastarou silou. Les jakoby zdivočel, kořeny zase vylézají ze země a větvě se plazí jako hadi. Nemyslím si, že by mi les ublížil, ale radši stojím na asfaltu a sleduji vše zpovzdálí. Nejdříve se začíná zacelovat její kůže a jemná spleť čar se zase propojuje. To stvoření se na mě dívá, ale není v tom nenávist, spíše poděkování. Pak se její obličej začíná protahovat, tělo se pokrývá srstí a je tady zpátky velká vlčice, ležící na hřbetě. Asi ji tak méně bolí popálené tlapy. Jsme tvorové noci, sestřičko. Jsme silní i slabí. Zabíjíme a zraňujeme. Nemám už nějak žaludek na to, mučit bezbranné tvory. Asi stárnu.  No nic, radši pojedu. Ať se ti ty tlapky brzo zahojí.

Než ale stačím udělat krok, zavalí mou hlavu nová zelená vlna síly. Obrovské smrky se  začínají naklánět přes silnici a jejich větve staví okolo mě plot. Není kam utéci. Tak dobře, teď jsem slabší já. Snad to nebude dlouho trvat. Ale stromy neútočí. Jejich větvičky mě lehce hladí a cítím mravenčení na kůži. Láska lesa. Pak se větve zase rozpletou a stromy stojí nepohnutě jako předtím. Ještě poslední pohled na vlčici, stočenou kolem starého stromu, pak nastartuju a odjíždím. Napadá mě, že jsem levně přišel k víkendové chatě, kam si budu moci zajet odpočinout od stálého shonu Prahy. Až tudy zase pojedu v noci, zastavím a počkám, jestli neuslyším někde tichounké kroky uzdravených tlapek. Žij, sestřičko, v pokoji. Třeba si spolu ještě někdy zalovíme.

komentáře 2

  • Cukýna 28.10.2010na0.00

    Poutavá povídka. Vidím přezdívku Bart a vlkodlaka, a říkám si, že už jsem to někde viděla. Mno jasně, na stránce Pevnosti! Dávala jsem pět hvězdiček :-)

  • Lus 8.1.2011na0.00

    boze, super :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít