Tanya Huffová: Linie krve

Třetí díl cyklu Krevní pouta už se brzy objeví na pultech knihkupectví.
Upír Henry prožívá své nestrašnější noční můry a Vicki pracuje na případu zločinu v muzeu. Přinášíme Vám ukázku…

Osvěžen sprchou a hlubokým spánkem, který nerušilo nic než jakýsi neurčitý pocit ztráty, hleděl doktor Rax na sarkofág. Byl zaevidován, přeměřen, popsán, opatřen číslem 991.862.1 – a nyní existoval jako oficiální majetek Královského muzea v Ontariu. Přišel čas.

„Je videokamera připravena?“ otázal se a natáhl si nový pár bavlněných rukavic.

„Připravena, doktore.“ Doris Bercarichová, která měla na starosti většinu fotografické práce v oddělení, zašilhala skrz hledáček přístroje. Už pořídila dva filmy statických snímků – jeden černobílý a jeden barevný – a její fotoaparát nyní visel na krku mechanicky zručnějšího z jejích dvou stážistů. V dalším fotografování bude pokračovat on, zatímco ona se bude zabývat natáčením. Jestli do toho bude mít co mluvit – a to ona měla – bude tahle mumie náležitě zdokumentována.

„Připravena, doktorko Shanová?“

„Připravena, doktore Raxi.“ Zatahala se za lem rukavic a pak zvedla sterilní bavlněný polštářek, do nějž chytí sejmutou pečeť. „Můžete začít kdykoliv.“

Přikývl, zhluboka se nadechl a poklekl. Když byl sterilní polštářek na svém místě, zajel pružnou čepelí špachtle za pečeť a opatrně postupoval stovky let starou hlínou. I když jeho ruce byly jisté, stáhl se mu žaludek do uzlu, který se s ubíhajícími vteřinami utahoval stále víc, jak v něm neustále narůstal strach, že navzdory použitým konzervačním látkám zbude z pečetě po odstranění jen hrstka červené hlíny. Zatímco pracoval, neustále tichým hlasem popisoval fyzické pocity, které vnímal skrz rukojeť nástroje.

Pak ucítil, jak něco povolilo, a napříč vnějším povrchem pečeti se objevila vlasově tenká prasklinka.

Na zlomek sekundy bylo jediným zvukem v místnosti tiché předení videokamery.

V tom následujícím ležela pečeť na bavlněné podložce, čistě rozlomená vedví s oběma částmi stále spojenými konzervační látkou.

Celé egyptologické oddělení si jako jeden muž znovu vzpomnělo, jak se dýchá.

 
Ucítil, jak se pečeť rozlomila, slyšel, jak její puknutí rezonuje skrz věky.
Vzpomněl si, kým je. Čím je. Co mu udělali.
Vzpomněl si na hněv.
Načerpal z něj sílu a pak se vrhl proti svým poutům. Příliš velká část kouzla zůstávala stále nedotčená. Byl nyní sice při vědomí, ale pořád spoután stejně jako předtím. Jeho ká zavylo tichým zoufalstvím.
Budu volný!
„Už brzy,“ přišla tichá odpověď. „Brzy.“

Zbytek dne zabralo odstraňování malty. Navzdory hromadě papírování zůstal doktor Rax v dílně.

„No, ať už uvnitř zapečetili cokoliv, rozhodně se postarali, aby se k tomu jen tak někdo nedostal.“ Doktorka Shanová se narovnala a promnula si zátylek. „Jsi si jistý, že Jeho lordstvo nemělo tušení, kde to jeho ctěný předek sebral?“

Doktor Rax přejel prstem podél spáry. „Ne, ani to nejmenší.“ Očekával, že se teď, když práce již začaly, dostaví uvolnění, ale místo toho zjistil, že cítí pouze netrpělivost. Všechno postupovalo příliš pomalu – čehož si byl předem dobře vědom a neměl by to vůbec považovat za problém. Protřel si oči a pokusil se zaplašit zneklidňující představu, jak na ten kámen bere kladivo.

Doktorka Shanová si povzdechla a vrátila se k maltě. „Co bych jen dala za pár souvisejících informací…“

„Všechno, co budeme potřebovat, se dozvíme, až ten sarkofág otevřeme.“

Vrhla na něj letmý pohled a její povytažené obočí zmizelo pod kšticí tmavých vlasů. „Zdá se, že si tím jsi hodně jistý.“

„To jsem.“ A také že ano, hodně jistý. Vlastně věděl, že až ten sarkofág otevřou, dostanou všechny odpovědi, které potřebovali, ačkoli neměl ponětí, odkud ta jistota pramení. Náhle si otřel zpocené dlaně do kalhot. Ani ponětí…

Když dokončili odstraňování malty, bylo už příliš pozdě, než aby ten den – přesněji tu noc – ještě něco udělali. Na obsah kamenné truhly se podívají až ráno.

Té noci se doktoru Raxovi zdálo o zvířeti podobném gryfovi s tělem antilopy a hlavou ptáka. Shlíželo na něj příliš jasnýma očima a smálo se. Vstal za úsvitu, stěží odpočatý, a byl v muzeu dlouhé hodiny předtím, než dorazil zbytek oddělení. Měl v úmyslu se dílně vyhnout, využít čas navíc k administrativní práci, která už hrozila, že mu zasype stůl, ale dříve než si toho jeho vědomá mysl všimla, měl klíč ve dveřích a ruku na klice.

„Málem jsem to udělal,“ řekl doktorce Shanové o něco později. Seděl na plastové oranžové židli a držel si ruce tak pevně, až mu zbělaly klouby.

Ani se nemusela ptát, co má na mysli. „Ještě že jsi příliš dobrý vědec, než abys podléhal náhlým impulzům,“ odpověděla mu bezstarostným hlasem, i když si pro sebe pomyslela, že vypadá strašně. „Jakmile dorazí ostatní, skončíme to.“

„Skončíme to,“ odpověděl jako ozvěna.

Doktorka Shanová se zamračila, ale pak potřásla hlavou a rozhodla se mlčet. Koneckonců, co mohla říct? Že právě teď kurátor egyptologického oddělení vypadá a mluví, jako by to ani nebyl on? Možná nebyl jediný, kdo se v noci moc nevyspal.

O pět hodin a sedm svitků filmu později ležela vnitřní rakev na vystlaných dřevěných podpěrách, poprvé po tisících let mimo svůj kamenný obal.

„No,“ zamračila se doktorka Shanová na malované dřevo, „to je ta nejdivnější věc, jakou jsem v životě viděla.“

Zbytek oddělení souhlasně přikývl – až na doktora Raxe, který měl co dělat, aby nepřikročil a nesňal víko.

Rakev byla antropomorfická, ale jen neurčitě. Neobsahovala žádné rysy, ať už vyryté nebo namalované, a dokonce ani žádné symboly Anubise či Osirise, jak by se dalo očekávat. Místo toho se po celé délce rakve vinul obrovský had, jehož hlava, označená kartuší Thovta, spočívala na prsou mumie. V hlavách rakve bylo spodobnění boha Seta, jednoho z menších božstev, který střežil desátou hodinu Tuatu, podsvětí, a vládl kopím, jímž pomáhal zabíjet nepřátele boha Ra. V nohou rakve byl vyobrazen Shemerthi, ve všech aspektech totožný s předchozím strážcem – až na to, že používal luk. Místa, jež velký had nechával holá, pokrývala těla svinutých, ostražitých menších hadů.

V egyptské mytologii byli hadi strážci podsvětí.

Jako umělecké dílo byla nádherná a barvy měla tak pestré a syté, jako by umělec dokončil svou práci nikoli před třemi tisícovkami let, ale před třemi hodinami. Jako okno do historie představovala přinejmenším silně zamlžené sklo.

„Kdybych se měla odvážit nějaké spekulace,“ pronesla doktorka Shanová zamyšleně, „řekla bych, že podle té kartuše a zpracování patří do osmnácté dynastie, ne šestnácté. Navzdory tomu sarkofágu.“

Doktor Rax s ní musel souhlasit, přestože se mu zdálo, že není schopen zformulovat vlastní souvislou myšlenku.

Zbytek dne jim zabralo fotografování, katalogizace a odstranění pečeti z cedrové pryskyřice přidržující víko.

„Proč tahle hmota nedehydatrovala na hezky suchý a snadno odstranitelný prášek, to tedy netuším.“ Doktorka Shanová si protřepala jednu ztuhlou nohu a pak i druhou. Byl to už druhý den, který strávila převážně na kolenou, a třebaže šlo o polohu upřednostňovanou všemi archeology, nikdy neměla příliš chuti nechat se kvůli vědě zmrzačit.

„Vypadá to,“ dodala pomalu a natáhla ruku k jednomu z menších hadů, aniž se ho dotkla, „že to, co v téhle rakvi pohřbili, mělo zůstat uvězněno uvnitř.“

Jeden ze stážistů se zasmál vysokým pronikavým smíchem, který rychle umlkl.

„Otevřete to,“ rozkázal doktor Rax, i když mu náhle vyschlo v ústech.

V tichu, jež následovalo, působilo i tiché předení videokamery jako rušivě hlasitý zvuk.

Doktor Rax si přece jen uvědomoval šokované pohledy podřízených – ty, jež si vyměnili mezi sebou, i ty, které věnovali jemu. Rozhodil rukama a podařilo se mu vyloudit úsměv. „Dokáže někdo z nás dnes v noci usnout, když to neuděláme?“

Dokáže někdo z nás dnes v noci usnout, když ano? pomyslela si doktorka Shanová a podivila se, odkud se ta myšlenka vzala. „Je pozdě. Všichni jsme tvrdě dřeli a máme před sebou celý víkend. Co kdybychom s tím začali v pondělí, až budeme odpočatí?“

„Jenom zvedneme víko,“ řekl hlasem, který používal, aby vyrazil z muzejního výboru více peněz, hlasem, jenž každého zaručeně okouzlil. Doktorce Shanové se vůbec nelíbilo, že ho teď použil na ni. „A myslím, že si po vší té tvrdé práci všichni zasloužíme vidět, co je uvnitř.“

„Co rentgen?“

„Později.“ Zatímco mluvil, vytáhl čistý pár rukavic, aby zakryl, jak se mu třesou ruce. „Jelikož se zdá, že madla, která použili, aby víko spustili na místo, byla odstraněna, vezmu si já hlavu. Rayi,“ pokynul nejvyššímu z výzkumníků, „vy si vezmete nohy.“

U toho to také mohlo skončit, ale když je takto postavil před hotovou věc, ukázalo se, že jsou všichni napjatí očekáváním, co artefakt ukrývá. Když asistentka kurátora už dále nic nenamítala, pokrčil Ray rameny, natáhl si rukavice a stoupl si na určené místo.

„Až řeknu tři. Jedna, dva, tři!“

Víko se hladce zvedlo. Bylo těžší, než vypadalo.

„Ách,“ vydechlo nevědomky půl tuctu hrdel. Když víko opatrně odložili na další vypolstrovanou podpěru, doktor Rax se narovnal a se srdcem zběsile bušícím do žeber se otočil, aby se podíval na to, co snad právě odkryli.

Mumie ležela hustě omotaná starobylým plátnem a pach cedru byl téměř nesnesitelný – vnitřek rakve byl vyložen vonným dřevem. Kdosi kýchl, i když si nikdo nevšiml, kdo to byl. Kolem těla, sleduje dráhu, po níž se kolem rakve vinul dlouhý had, byl omotán pruh tkaniny, hustě pokrytý šarlatovými hieroglyfy. Mumie na sobě neměla žádnou masku, ale její rysy byly pod vrstvou plátna dobře patrné.

Suchý vzduch Egypta mrtvým svědčil a konzervoval je pro budoucí vědecké zkoumání tím, že vysál veškerou vlhkost dokonce i z chráněné tkáně. Balzamování představovalo jen první krok, a jak ukazovaly nálezy z dob před érou faraónů, nebylo dokonce ani krokem nejdůležitějším.

Jediné slovo, jímž se dala tvář pod plátnem popsat, znělo vyschlá, ačkoli kdysi se snad dala použít i jiná, lichotivější, neboť lícní kosti byly ostré a vysoko posazené, brada energická a celkový dojem vypovídal o síle.

Doktor Rax zhluboka vydechl – ani si neuvědomil, že zadržoval dech – a viditelně se mu uvolnila ramena.

„Očekával jsi snad Bélu Lugosiho?“ otázala se suše doktorka Shanová, která jediná měla odvahu si do něj rýpnout. Takřka okamžitě toho litovala, když viděla, že pohled, který jí věnoval, hovořil napůl o hrůze a napůl o vyčerpání. „Už můžeme jít domů?“ zeptala se záměrně lehkým tónem. „Nebo jsi snad chtěl vměstnat do dnešního večera další dva roky výzkumu?“

Chtěl. Viděl, jak se jeho vlastní ruka natáhla a zůstala viset nad pruhem látky s hieroglyfy. Ucukl s ní zpátky.

„Zabalíme to,“ řekl a narovnal se. Stálo ho značné úsilí zakrýt, jak obtížné pro něj bylo to vyslovit. „Budeme pokračovat v pondělí.“ Otočil se a odkráčel z dílny dřív, než si to stačil rozmyslet.

 
Nedokázal potlačit nával vzrušení a byl by se smál nahlas, kdyby to bylo možné. Tělo měl možná ještě spoutané, ale otevření vězení propustilo jeho ká.

Svoboda… osvobozen… nasytit se.

Zdroj: www.brokilon.cz