Matt & Elena: První rande (3. část)

Povídky / 19.4.2010 /

Třetí část povídky První rande od L. J. Smithové.

Jaké překvapení chystá Matt pro Elenu?

„Tak,“ řekl, „přijíždíme k naší první zastávce. Zavři oči.“
Elena se zasmála. Její hlas zněl jako ptačí zpěv. Matt vystoupil z auta.
Jeho srdce se rozbušilo – a ne v dobrém smyslu. Dveře do květinářství byly zavřené a okna zatemněná. Vše si naplánoval předem, dokonce zaplatil dopředu za bílou růži. Chtěl ji dát Eleně spolu s lehoučkou kapradinou a ratolístkou – a dokonce požádal, aby byla svázána modrou stuhou.
A teď – dveře se neotevřou pod jeho rukou. Promarnil spoustu času. Podělal to. Květinářka odešla a ani nenechala růži v krabici u dveří.
Matt nechápal, kde sebral odvahu vrátit se do auta.
Ale Elena se na něj smála, oči otevřené.
„Eleno, omlouvám se, já -“
„Není to tvoje chyba – ale moje, že jsem tě zdržela. Matte, je mi to líto. Tohle ale není tanec. Nemusíš mi dávat květiny.“
Matt otevřel ústa, chtěl jí říct o té růži, ale rozmyslel si to. Tak moc jí to chtěl povědět, ale nevypadal by ještě víc žalostně? Zaskřípal zuby a pronesl, aby to zlehčil: „No, bylo to něco, co jsem ti chtěl dát. Nevadí. Možná dostanu dnes večer další šanci.“
„Nepřijedeme pozdě?“
Matt pohlédl na hodinky. „Ano, trochu. Zapni si pás.“
A pak Matt zažil něco jedinečného: viděl Elenu, jak se uvolnila. Nejprve neřekla ani nedělala nic, jen si poposedla trochu dopředu, usmívajíc se, jak poslouchala písničku, co zrovna hráli. A když spolkl to zklamání, uvědomil si, že se na něj dívá a směje se. A tak se taky usmál.

„Hej, stihneme to na čas,“ oznámil šťastně. Noc právě začala. Možná budou potulní květináři před restaurací. Koupí jí celou kytici. Jak by nemohl být šťastný, když nedostižná Elena Gilbertová je s ním?
Zajeli na parkoviště v 19.59, bezpečnostní pásy už odepnuté, jak mířili k obsluze. Matt rychle podal klíč řidiči a snažil se odvrátit dřív, než uvidí reakci na své auto. Nestihl to. Ale neviděl žádný odpor,  žádný úšklebek na tváři. Místo toho viděl zaujetí. Následoval řidičův pohled a viděl štíhlou, pohupující se postavu v modrém, čekající na něj.
Matt věděl, že jeho štěstí se vrátilo. Elena se rozhodla jít jen v sáčku přes své senzační šaty. Musela jí být zima, ale vypadala nádherně. Vykročil a podržel jí dveře, když vcházeli do zastíněného, luxusního interiéru Chez Amaury.

Zaměstnanec, který je vedl k jejich boxu, byl domýšlivý. Usmál se laskavě a trochu udiveně na Elenu, ale když jeho pohled zabrousil k Mattovi, jen ohrnul nos a tvářil se jízlivě.
Na tom nezáleželo. Nacházeli se v bublině jejich vlastního malého světa Matta a Eleny a vše bylo v pořádku. Matt nikdy nevynikal v hovoru s holkama. Byl výborný posluchač. Elena z něj ale nějak vytahovala slova, aniž by se snažil. Rád si s ní povídal. Byla fajn. Její slova… jiskřila.

Za modrýma očima a magnóliovou pletí měla ocelovou vůli. Když jim číšník podával menu, mumlajíc něco o alkohole a průkazech, Elena promluvila pár slov francouzsky, načež se muž odplížil pryč.
„Studuji francouzštinu kvůli nadcházejícímu létu,“ pověděla mu Elena, vesele sledujíc číšníkův odchod. „Docela dobře už umím urážet lidi. Zeptala jsem se ho, proč ho vykopli z Francie, kde všichni našeho věku už pijí víno.“
„Co se děje letos v létě?“ zeptal se Matt.
„Jedu do Francie. Není to výměnný pobyt. Je to prostě něco, co chci udělat. Abych zahnala nudu, myslím.“ Věnovala mu úsměv, který by oslnil celý svět. „Nerada se nudím.“
Nebuď nudný. Nebuď nudný. Ten příkaz hučel Mattovým mozkem, když Elena začala vyprávět, zatímco jeho vyšší myšlenkový proces byl ve vířivém zmatku.

Ona je tak krásná… delikátní, jako čínský porcelán… její vlasy jako ze zlata v potemnělé restauraci… a ve světle svíček její oči byly téměř fialkové – se zlatými třpytkami. Ježíši, dokonce cítím její parfém v tomhle malinkém boxu – hádám,  že nám dali ten nejhorší, co měli… ale na mne je stejně dost působivý.

Elena dokončila vyprávění a rozesmála se. Smál se s ní, nemohl si pomoci. Její smích nebyl pronikavý ani ostrý, byl melodický jako potůček na lesním palouku. Pozor, to je skoro poezie, pomyslel si Matt. Měl by jí říct, že o ní doma napsal opravdovou báseň? Radši ne, vsadil by se, že tucty dalších kluků jí tohle řekly.
„Ale já mluvím sama,“ řekla Elena s postranním pohledem, který jako by říkal „A tys jenom zíral“. „Řekni mi něco o sobě.“
„O sobě? No – já jsem jen obyčejný kluk.“
„Obyčejný kluk! Rozehrávač a nejcennější hráč fotbalového týmu. Pověz mi, jaké to je, vyhrát zápas, když všichni křičí a řvou nadšením.“
„No…“ Za celou dobu, co hrál fotbal, se ho na to nikdo nezeptal. „Tak -“ Něco se s ním dělo, chtěl být upřímný. „No, tak… vlastně je to pocit jako právě teď!“
„Jako jíst francouzské pečivo v restauraci?“
„Ou…“ Matt si ani neuvědomil, že tu bylo nějaké pečivo. Vůbec si nevšiml, že to přinesli. Ulomil si kousek a pomazal ho marnotratně máslem. Vzpomněl si, že vůbec neobědval.
Elena ho pobaveně sledovala přes skleničku minerálky.
„Myslela bych si, že fotbalisté nemají dovoleno jíst máslo,“ řekla a mrkala na něj. Jo, to bylo ono. Klidně může mrkat, když chce.
„Je to jedna ze čtyř potravinových skupin,“ informoval ji dychtivě, doufaje, že ho nebude považovat za blázna… „Cukry, soli, tuky a čokoláda.“
„- a čokoláda!“ její hlas zazvonil do jeho. Oba se zasmáli.
Tohle bylo snadné. Cítil se, jako by byl s oblíbeným příbuzným, jen ještě o něco lépe. Můžeš říct cokoli, jakkoli hloupého a nevadí to. Ona to obrátí v něco vtipného. Takhle se nikdy s holkou necítil.

Číšník se vrátil, ale Elena ho odmávla. Ten chlápek jí nenaháněl strach ani v nejmenším. Matt zařadil kuráž na list jejích ctností.
Náhle mu naskočila husí kůže. Letos zařadil do svého školního rozvrhu dramatiku, a měli hrát „Dva šlechtice veronské“. Matt se do té hry nemohl dostat. Možná protože Sylvii hrála Caroline Forbesová, která mu ve čtvrté třídě prováděla takové věci – sama se popálila a pak běžela za učitelem, že jí to udělal Matt. Ale právě teď, když se díval na Elenu, slova ze scénáře – perfektní slova – mu přišla na mysl:
Who is Sylvia? what is she,
That all our swains commend her?
Holy, fair, and wise is she;
The heaven such grace did lend her…

Kdo je Elena? pomyslel si. Co je zač? Že ji všichni kluci chválí? Svatá, krásná, a moudrá je, nebe ji půvab propůjčilo…
Ach, jo, jsem nějak přecitlivělý, pomyslel si Matt. To bylo děsné. A podle toho, co slyšel, Elena nebyla moc svatá, ale dozajista vypadala jako anděl.

Zdroj: ljanesmith.net
Překlad: Renča

komentáře 4

  • lilith 19.4.2010na0.00

    super, rychle pokračování :)

  • Renča 19.4.2010na0.00

    Už to mám přeložené celé, tak to sem budu házet častěji :)

  • Lily 19.4.2010na0.00

    Super, to budeš moc hodná :-)

  • lilith 22.4.2010na0.00

    moc díky, že to sem dáváš, je to super :) kdy bude pls pokračování? už se nemůžu dočkat! :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít