Rozkoše krve – 3. část

Jiště jste již všichni nedočkaví, a tak vás nebudu déle napínat, a jako každou neděli, tak i dnes vám přinášíme další díl našeho upířího příběhu. Chcete vědět, jestli se Arcanovi podaří znovu shledat s Druellou? Pokud ano, tak hurá do čtení.

Chapter 3 – The Death

Dlouhou dobu bloudila po lese a snažila se uspořádat své myšlenky. „Tak dlouho jsem s ním byla… A on by mě byl schopen zabít!“ říkala jedna část jejího svědomí, zatímco ta druhá jí oponovala: „Nemůže tě zabít, miluje tě!“

Byl to týden, co odešla. Arcan byl sklíčený. Nevybral zrovna vhodná slova k tomu, aby jí prozradil svůj původ. Celým svým srdcem teď myslel jen na Druellu a tak zapomněl na svá obvyklá ochranná kouzla. Nevšiml si proto, že ho už třetím dnem někdo sleduje…

Dlouho bloudila lesem, než pochopila. Ano, ona to tušila. Věděla, kdo je. Vyprávěl ji příběhy o zabíjení upírů a oči se mu vždy podivně leskly. Znala ho… a přesto ji to bolelo. Po několika denním schovávání se rozhodla. Chtěla být s ním, i kdyby ji chtěl zabít. Nechala se přeměnit, vycvičit… Zavrhla svou rodinu, aby zůstala s ním. A po jedné větě utekla…

Vydala se na cestu zpět, z temného lesa, kde se schovávala… Toužila po něm, ano teď už to věděla. Jenže čím víc se přibližovala k jeho domovu, tím víc cítila, že něco není v pořádku…

Z malého a útulného domu šlehaly vysoké plameny. Druella cítila jejich žár, dřív, než je spatřila, ale i tak neměla daleko k tomu, aby se vrhla přímo do jejího centra a nehledala svého milovaného.

„Arcane!“ zakřičela přes slzy! „Arcane!“ Klesla do kolen a otřásala se vzlyky. A najednou ho uviděla… Ležel jen pár metrů od ohně, v hrudi několik stříbrných kůlů.

„Arcane!“ vrhla se k němu a odtáhla ho od zničujících plamenů. Přitiskla si ho k hrudi a usedavě se rozplakala. „Prosím, odpusť! Nechtěla jsem… Promiň mi to, Arcane… Prosím, vydrž, jsi silný. Arcane, neodcházej mi!“ drmolila. Tělo v jejím náručí se pohnulo a dhampír otevřel oči.

„Dru…“ zašeptal slabě, což způsobilo, že se dívka rozeštkala ještě víc. „Druello…“ Nadechl se, ale přerušil ho hluboký polibek.

„Miluju tě, Arcane… Odpusť… Neodcházej, prosím, najdu pryskyřičník, pomůže ti to!“

„Ne… ne, Dru… je pozdě. Zůstaň tu… aspoň tu chvilku… Chci být s tebou, než odejdu,“ řekl tiše.

„Kdo to byl?“ zasípala. „Kdo to byl?“

„Takzvaní Lovci upírů, kteří nepoznají rozdílem mezi čistokrevným a dhampírem,“ zasyčel ztěžka. „Bylo jich šest Dru, zapamatuj si jejich obličeje a pachy,“ řekl a přitiskl ji ruku na čelo.

V tu chvíli se jí před očima zjevilo šest obličejů a ona zachytila různorodé pachy.

„Pomstím tě, Arcane. Slibuji!“

„Věřím ti, Dru, spoléhám na tebe… Jen tě o něco požádám… Nezabíjej jiné… Prosím…“ zachrchlal. Stříbro v jeho hrudi se pomalu rozpouštělo.

„Arcane… zůstaň tu se mnou…“

„Už ne, Dru… Byla to chyba nás obou. Mohla jsi žít… Neměl jsem tě tenkrát v tom baru…“

„Tak nemluv,“ okřikla ho, „jsem ráda za to, že jsem tě poznala! Ač mi to přineslo… smutek. Pomstím tě, Arcane. Přísahám!“ V očích se jí zablesklo. Nebo to snad byl plamen šlehající z budovy, kde strávila půlrok svého nového života?

Usmál se na ni a ona ho opět políbila. Dlouze a naposledy… Když se odtáhla, poznala, že ji opustil.

Chvíli tam seděla, pod tmavou oblohou a u plamenů. Cítila žár, jak ji uvnitř spaluje. Cítila bolest, prýštící z nové rána. Cítila nenávist k těm, kdo ji odebrali to poslední, co ji zůstalo. Cítila nenávist k těm, co ji odebrali lásku… A pak… necítila nic. Zvedla se od těla. Zcela jiná, než když k němu usedala a dívala se na něj. Na toho, kdo ji stvořil, toho, kdo ji miloval. Chtěla si ho zapamatovat, aby pak tuto vizi mohla předat těm, koho bude zabíjet… Aby věděli, proč byli zabiti.

V očích měla led a krutě jí zářily a srdce náhle z kamene. Žár spálil vše dobré a nechal tam touhu. Touhu po smrti, krvi a pomstě. Ano, k tomu byla stvořena.

Druella Nemesi, tak si bude říkat. Pomsta bude její druhé jméno. A bude jako hurikán, jenž smete všechny své nepřátelé. Nezkrotná a rychlá, jako povodeň! Krev se prolije na počest Arcana!

Náhle se před ní zjevil stříbřitý levhart.

„Arcadione!“ šeptla a zlá světýlka pohasla. Levhart jí olízl ruku a znovu se ztratil.

Ach, byl tu on. Pozůstatek Arcanova působení. Ten levhart jí hlídal…

Ještě chvíli hleděla do pramenů, stravující příbytek, a pak, aniž by se ohlédla, otočila se a odešla do lesa…. Během chvilky ji pohltila tma.

Běžela. Chtěla co nejrychleji opustit toto místo, kde cítila jeho přítomnost… Chtěla se co nejdřív dostat k lidem, kteří ji zabili milence… Co dělala během toho, kdy jako ďas kličkovala mezi stromy, si pamatovala útržkovitě… Sem tam pocítila v ústech krev laní, zajíců, či jiné zvěře… A čím víc se blížila k městu, tím víc ji ovládala hrůza a slepá zuřivost…

Celé čtyři dny byla schovaná v lese, na různých místech, než se konečně dostala k místu, odkud odcházela ještě neposkvrněná. Lehce se usmála nad tím výrazem a dívala se z povzdálí na lavičku, na které kdysi sedávala ona a Arcan ji pozoroval… Vzpomínala, jak netrpělivě čekala na západ slunce, protože on měl přes den službu… Nyní chápala jakou. Vzpomínala, jak ji řekl o tom, že je upírem a ona ho přesto dál milovala…Myšlenky se ubíraly směrem k minulosti dávno ztracené a Dru stála v přítmí stromů a hypnotizovaně zírala na malý park…

„Danielo!“ byl to jeho hlas, poznala ho.

„Ach, Arcane! Tak ráda tě vidím!“ vrhla se svému příteli kolem krku. Mladík, byl to vůbec mladík?, se lehce usmál a přitáhl si ji k sobě.

„Co jsi dnes dělal, Arcane?“

Dhampírovi přejela po tváři maska chladu. „Byl jsem… si vyřídit účet s jedním klukem… Něco mi dlužil a tak jsem si proto došel,“ odpověděl vyhýbavě.

Mazlili se. Dlouze, pomalu, beze spěchu. Daniela věděla, že už měla být doma, ale pranic si z toho nedělala. Chtěla být s ním…

„Danielo, vadilo by ti hodně, kdybych ti řekl, že jsem někdo jiný, za koho mě máš?“ zeptal se jí najednou.

Zvedla hlavu z jeho hrudi. „Jsi zombie? Nebo snad můj příbuzný? Nebo jsi se se mnou přicházíš jen vyspat?“ zeptala se rozverně. Pousmál se.

„Ne, ani jedno z toho. Ale přesto jsem jiný… Slib, že se nepolekáš…!“

„Dobrá, dobrá, slibuju,“ zasmála se nad jeho vážností. Lehkomyslně. Jako vždy.

„Danielo.“ Jeho hlas zněl lehce vyčítavě, a přesto podmanivě.

„Však já už mlčím,“ usmála se a hrála si dál s chloupky na jeho hrudníku.

„Víš, já… já nejsem zcela člověk…“ začal. Daniela se posadila a s náznakem zvědavosti na něj hleděla. Věděl na co myslí. Chvílemi v ní mohl číst, jako v otevřené knize.

„Jsem upír,“ prohlásil věcně a čekal. Chvíli na něj hleděla, jako by si myslela, že vykřikne: „Apríl“, ale nestalo se tak. Ticho se prodlužovalo a Arcan se začínal obávat toho, že s křikem uteče…

Jaké bylo ale jeho překvapení, když si Daniela povzdechla, naklonila se pro polibek a zamumlala: „A stejně tě pořád miluju!“

Byl zaskočen, ale rád…

Dru se probrala ze strnulosti a zamračila se. Nesmí moc přemýšlet o tom, co bylo… Čeká ji ještě spousta práce. Do nosu ji uhodila známá vůně. Byl tu jeden z nich… Byl tu… a docela nedávno.

Druella se zazubila a levhart kdesi v hloubi ní smutně sklopil uši.

 

Pokračování příště…