Vlčice a Mandragora

Literární recenze / 15.2.2009 /

Píše se počátek našeho letopočtu a na scéně se znovu objevuje vlkodlačice Kroana, jejíž první dobrodružství bylo zároveň i první knihou, která byla vydaná jako příloha časopisu Pevnost.

Vlčice a Mandragora 1 - Zdeněk Žemlička

Kroana se usadila a snaží se v ústraní vychovávat a starat se o svou dvouletou dceru. Stejné časové údobí dělí Kroanu od smrti jejích rodičů a událostí předchozího příběhu. Přestože se snaží zůstat stranou, strhává jí nemilosrdné kolo dějin a opět se musí vydat vstříc krvavým dobrodružstvím.

Vlčice (kniha z roku 2005) pro mne byla příjemným překvapením a povídka, ve které se Kroana objevila po boku Krutoboje, patřila k těm nejlepším, která byla zařazena do knihy Čas rytířů. Vlkodlačice mi byla tedy dostatečně známa, abych se mohl s chutí pustit do čtení jejího nejnovějších dobrodružství.

Už po pár stránkách jsem ale pochopil, že její postava, která my byla tolik sympatická v předchozích příbězích, se notně změnila. Už ne bojovnice, na kterou s hrůzou všichni vzpomínají, ale starostlivá matka, která se nechce nechat do ničeho zatáhnout a pokud už musí bojovat, činí tak z donucení a s velkou dávkou sebezapření. Změnit se může sice každý a každá postav má nárok na vývoj svého charakteru, ale autor to musí podat věrohodně, jinak jeho snažení ztrácí glanc.

Kroana ale není sama, kdo se změnil. Král Marobud nastoupil cestu pokání už ve Vlčici a už tam dostatečně litoval svých činů, aby ho Kroana nezabila a dokázala mu dokonce i odpustit. Jeho proměna však pokračuje a místy působí jako slaboch, které se mu v očích až často objevují slzy. V tom ostatně není sám. Svojí plačtivou chvilku má v této knize snad každá postava, která pro děj nějaký smysl. Čeho je ale moc, toho je příliš.

Kniha je rozdělena na dva díly, pravděpodobně s ohledem na možný rozsah přílohy časopisu, ale dohromady tvoří jediný celek, který nemá smysl číst odděleně. Přesto jsou oba díly v něčem rozdílné. Při čtení toho prvního jsem měl pocit, že se vlastně nic neděje.

Jistě, i tady se najde dostatek soubojů a „zásadních“ událostí, ale děj plyne tak nějak konstantně, bez většího napětí. Zlepšení se dočkáme teprve od poloviny druhého dílu, kdy se konečně začíná schylovat k boji v Teutonském lese, který byl avizován již v anotaci první knihy.

Asi největší zklamání z Vlčice a Mandragory zažijí skalní příznivci historické fantasy. Je to u knihy, které do tohoto žánru patří, protimluv? Myslím, že ne. Nejsem sice historik, ale v téhle knize podle mého míchá Zdeněk Žemlička historické události a s fantasy tak neuměle, že výsledek nejvíc připomíná snažení pejska a kočičky, když chtěli upéct dort.

Najdete zde snad všechno, bohy, i když okrajově, slovanské mytické bytosti, vlkodlaky, zvrhlý kult, který vznikne přes noc z ničeho, historické události i opravdovou korunovaci, která působí opravdu pateticky a až směšně, lásku (té opravdu mnoho), sex (toho už méně) a v neposlední řadě spoustu prázdných frází ohledně ochraňování chudých a bezbranných.

Knihu nezachraňuje ani to, že je rozdělena do dvou dějových linii, které se na začátku záhy rozdělí, plynou na sobě takřka nezávazně a opět se spojí až na samotném konci. Dle mého subjektivního názoru by knihu spasilo, kdyby se hlavní dějovou linkou stal konflikt Germánů s Římany a autor se dokázal vyvarovat situací, které doslova bijí do očí.

Pro vysvětlení uvádím pár příkladů. Jeden z Germánů použije na konci přímé řeči slovíčko „kapišto“; Římané koně zapadlé do bláta zastřelí, což si dost dobře nedovedu představit. Proč by plýtvaly šípy, nebo se pak zdržovali s jejich vyřezáváním? Přisluhovači strigy mají zuby opilované do špičky, takže šišlají, což autor použije i do přímé řeči. Namísto hrůzy tak budí spíš soucit.

Největší ranou čtenářskému zážitku je pak používaní přímé řeči. Zatímco král Marobud mluví neustále spisovně, jeho oponenti, takřka stejného postavení, používají řeč nespisovnou a nejvíc to činí, když chce autor upozornit na povahové rozdíly mezi nimi. Stejně se to děje i u Germánů. Nepředpokládám, že lidé stejného „vzdělání“ a postavení by mluvili nějak rozdílně.

Vlčice a Mandragora je vzhledem k výše napsanému čtivo určené nanejvýš na delší cesty vlakem nebo do čekárny u lékaře. Mé hodnocení a vnímání celé knihy by bylo ale nejspíš daleko kladnější, kdyby autor namísto vysvětlovacího doslovu napsal vysvětlovací prolog. Ději by to neublížilo a některé jeho závěry by byly snáz pochopitelné.


Autor článku vás zve na návštěvu vlastního webu věnujícího se sci-fi a fantasy, kde kromě této recenze najdete mnoho dalšího! ;)

Jeden komentář

  • Alea 29.4.2009na0.00

    Určitě se pokusím tyto knihy v knihovně najít… Pochybuji však, že v té záplavě upírů něco najdu ;o)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít